Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Kopretinka

”Hm,” zamrmlala jsem a hodila po Nemesisovi očkem. ”Pokud je to ve tvém seznamu jen pod kategorií zvláštní, musel jsi zažít pěknou řádku šílenějších dní,” osvětlila jsem svoje myšlenkové pochody. I když to možná už bylo vlkem samotným. Nevypadal, že by ho někdy něco vyloženě vykolejilo z míry. I když se ještě pořád usmíval.
Když ale začal vysvětlovat, že se mu něco takového neděje poprvé, pobaveně jsem vyprskla smíchy. ”Vážně? Vlastního otce? To musel být zážitek,” nevěřícně jsem potřásla hlavou a střelila pohledem směrem k lesu, ke kterému jsme mířili. Vypadalo to, že je to opravdu místo, kde je Duncanova smečka a já se úspěšně vyhla trapné chvíli, kdy bychom zjistili, že jsem úplně zabloudila. To by bylo vážně super. Olízla jsem si tlamu.
”Jo, Asgaar,” vydechla jsem s povzdechem. Byla jsem tam jen jednou (vlastně dvakrát, ale to poprvé se nepočítalo) a dojem z toho byl docela mizerný. ”Máš ve smečce moc milé vlky,” sarkasticky jsem se zašklebila, zatímco jsme vstoupili do lesa. Tušila jsem, že tentokrát mi výmluva hranice byly blbě cítit asi neprojde. Nebyla jsem Duncan, abych se pouštěla až do tak sebevražedné mise, i když přítomnost Nemesise mi pomáhala si udržet jakž takž odvahu.
”Dobrej přístup,” zazubila jsem se na něj a došlo mi, že bych asi měla zavýt. Super. Odkašlala jsem si a rozhlédla se kolem, jestli náhodou tu není někdo, kdo by byl v okolí a já se mohla oprostit od té aktivity. Smůla. Chceš se jen zeptat, kde je tvůj hloupý kamarád, nejdeš jim přece vyvraždit mladé, povzbuzovala jsem se. Zavyla jsem tedy, ne úplně hlasitě, ale dost na to, aby mě snad někdo zaslechl. Nechtěla jsem k sobě přitáhnout celou smečku. Stačil by mi jeden vlk.

← Středozemka

Už jsem se nechechtala, jenom mi na tváři zůstal ten podivný škleb. Hned, jak jsem si to uvědomila, taky jsem ho zrušila. Začínalo mi být docela špatně Co jsem to proboha vyváděla? zhrozeně jsem se snažila vybavit, co se v posledním dnu stalo, ale všechno bylo podezřele mlhavé. Až na občasné záblesky, které rozhodně ničemu nepomáhaly. Proboha, proboha, proboha… otáčelo se mi v hlavě stále dokola, protože jsem skoro ničeho jiného schopná nebyla.
Až když se vlky, se kterým jsem ty šílenosti vyváděla, ozval. ”Tomuhle ty říkáš zvláštní?” zasmála jsem se taky, ale znělo to trochu hystericky. Hodně hystericky. Setřásla jsem tu pitomost z hlavy a po jeho vzoru jsem se dokolébala k vodě. Začínala jsem se cítit hodně zvláštně a protože na zoufalé problémy je třeba zoufalá řešení, bez jakéhokoliv přemýšlení jsem sebou plácla do vody. Frustrovaně jsem vyfoukla pár bublinek a kdybych zrovna neměla tlamu pod vodou, asi bych se začala smát, že vypadám jako vlčí krokodýl. Řeka mě mírně unášela, ale ne natolik, abych nemohla zůstat na místě se zapřenými nohami.
Zvedla jsem zrak k mláděti, které se mnou ještě před chvílí vřískalo na lesy. Pořád ještě vypadal docela pobaveně a letmo mi hlavou prolétlo, že mu tohle sluší mnohem víc, než zakaboněný výraz, který jsem u něj viděla předtím. Co jsem měla teď v plánu? Uchechtla jsem se. ”V poslední době zjišťuju, že jakékoliv plány mi smete z cesty nějaká šílená událost, kterých bylo v řadě za sebou tolik, že je už ani nestíhám sledovat,” přiznala jsem pobaveně. ”A zajímavé je, že při většině jsem byla v tvojí společnosti,” zvedla jsem k němu zrak a zkoumavě ho probodla pohledem. Kupodivu jsem se cítila pořád docela sebevědomě a nedělalo mi problém ho propalovat, jako kdybych přemýšlela, že ho sním. Což jsem nechtěla. Vlastně, i po těch hrozných věcěch, co jsem naplácala, jsem se před ním necítila ani z poloviny tak trapně, jak jsem čekala. Možná to bylo tím, že jsem byla ještě pořád pod vlivem, nebo možná taky pro to, že jsem se nezbavila toho pocitu “nadřazenosti” nad někým, kdo byl výrazně mladší jak já. Ach, jak ctnostná osobnost jsem.
A když byla řeč o ctnostných osobnostech… ”Asi bych měla najít Duncana, jestli ještě žije,” začala jsem přemýšlet nahlas. ”Toho třetího trubce, co se s námi potápěl v jezeře,” dodala jsem s pobaveným šklebem, aby náhodou nezapomněl na naše první oficiální setkání. Moc roztomilé. ”Ale pokud žije, tak asi už zalezl do svojí smečky, takže bych asi měla jít kopat do báboviček jim,” pokračovala jsem a snažila se vypadat jako drsňačka, co tohle dělá dennodenně. Znova jsem se koukla na Nemesise. ”Máš chuť na lezení někomu jinému do zelí?” zeptala jsem se ho s uličnickým výrazem už bez jakékoliv zlomyslnosti směrované na něj. Když se mě zeptal, co chci dělat, znamenalo to, že se mnou chtěl trávit čas dál, ne? A ostatně, pokud ho budu mít s sebou, nebudu se cítit tak trapně při vstupu do smečky… Případně se na něj můžu vymluvit a pak rychle zmizet. V případě potřeby.

→ Sarumen

← Louka vlčích máků

Soucitně jsem na něj koukla. Najednou vypadal tak nějak smutně. ”Ňááh, to je jedno, bobku,” mávla jsem tlapkou, protože se mi nelíbilo, že vypadal takhle kvůli mně. A hlavně, protože to, co jsem mu naslepičila ani nebyla pravda. Tak trochu jsem se za to cítila zodpovědná. ”Šikovnej kluk,” přikývla jsem spokojeně a zamávala ocasem, když se začal usmívat. Takhle to bylo mnohem lepší.
A já se cítila… Jako na obláčku. Strašně dobře. Byla jsem přece královna! Královna květin a to už přece něco znamenalo. Koukla jsem se na krále, který byl vedle mě. No, král. Byl ještě docela malý. Takový… králík. Tahle myšlenka ve mě vyvolala dálší záchvat smíchu, ale nakonec se mi povedlo zachytit jeho dojemnou řeč. ”Aaaah,” vydechla jsem šťastně. ”Tak jo! Budu tvoje nejlepší! Kamarádi až do smrti!” slibovala jsem mu šťastně, protože v téhle chvíli neexistovalo nic, co by bylo víc jasné. Byla jsem si skálopevně jistá, že kamarádi prostě budeme. A basta.
”Už běžím!” zafuněla jsem, ale nemohla jsem být až tak rychlá, nemohla jsem přece dopustit, abych ztratila svou krásnou korunu, no ne? Až po chvíli, kdy jsem se přiblížila, jsem si uvědomila, že to je přece jeho povedená sestřička. Když jsem kolem ní probíhala, už měla korunu na hlavě, tak jsem na ni jen zavolala ”Moc ti to sluší, vypadáš jako královna!” a se smíchem běžela za Nemesisem dál, kamsi, někam, kam jsem nevěděla, ale jak jsme se už ujistili, běhání za střelenými samečky bylo něco, co jsem dobrovolně dělala i když jsem byla plně při smyslech.

Podrážděně jsem zafučela. Jakože jsem ho měla vychovávat já? To se mi úplně nechtělo. ”Hele jo, ty fňukno,” obořila jsem se na něj. ”Neučila tě maminka, jak si správně utírat kakaovou dírku?” vrhla jsem podrážděný pohled. ”Jestli ne, tak mi řekni, kdo to je a já si s ní pořádně promluvím, protože teda… Takhle velkej synáček a neví, jak si utřít prdel?” kroutila jsem hlavou a tvářila se jako hrozný drsňák, který by si podal i jeho máti, ať to byl kdokoliv. ”Ale nesvítíš, tak v pohodě,” pokývala jsem nakonec smířlivě hlavou.
Pak jsem už na Nemesisův špinavý zadek (který vlastně vůbec špinavý nebyl) nemyslela, protože jsem se nemohla vynadívat na naše dva (!) věnce, které v mých očích byly aktuálně to nejkrásnější, co jsem kdy viděla. Nemohla jsem odolat a znova jsem si utřela pomyslnou slzičku. Tohle gesto se mi začínalo docela líbit.
”To… je… tak.. krásný,” naoko jsem vzlykala. ”Jsi ten úplně nejlepší kamarád, jakého jsem kdy měla, děkuju, děkuju, děkuju!” dojatě jsem blábolila, zatímco jsem se na něj vrhla, abych ho objala. ”Král a královna kytek,” zazubila jsem se, když jsem se zase odtáhla. ”Pro šaška? Kdo je šašek?” zmateně jsem se zeptala, ale to už Nemesis vyrazil kamsi dopředu. ”Hej, počkej na mě!” křikla jsem po něm. Nelíbilo se mi, že vyrazil tak moc rychle dopředu a mě se tu zatím docela motala hlava a nemohla jsem se chvíli vzpamatovat. Postupně jsem ale donutila svoje nohy k pohybu a vyběhla za svým květinovým kamarádem.

→ Středozemka

← Kopretinka přes Ohnivé jezero

Zamračila jsem se, když mi začal ničit moje skvělé výmysly. To bylo tak. Hrozně. Nefér. Fakt. ”Ne, ale není to jedno?” nespokojeně jsem se na něj zakabonila. ”Třeba jsi obrácená světluška. A nebo je tvůj zadek tvůj nos. Teda obráceně,” zahihňala jsem se trochu zlomyslně, protože jsem byla uražená, jak mi to všechno kazil. Ale já byla dobrá kamarádka! A tak jsem mu přece jenom ten zadek prohlídla. ”Hmmm,” vydala jsem ze sebe odborně. ”Asi tě zklamu, kamaráde. Zadek máš sice pěknej, ale růžovej ani trochu. Možná trošičku hnědej, asi by sis ho měl trochu líp utírat,” hihňala jsem se dál, protože mě tahle zlomyslnost začala docela bavit. Už to bylo skoro jako s Duncanem. A ani jsem si neuvědomila, že navzdory svému původnímu plánu říct o jeho zadku, že je velký, jsem ho označila za pěkný. Upsík.
To jsme ale už byli na poli, které bylo naprosto nádherně červené. A jak se hned vrhnul do toho pletení! ”Ach,” vydechla jsem dojatě a říkala si, jestli tomu klučinovi nedat pusu. Aspoň jsem si teda utřela imaginární slzičku, znova se zahihňala a shodila kytičky z tlamy, abych mu taky pomohla matlat.
Docela nám to šlo! I když jsem si ani nevšimla, že při tom všem matla matla matla se mi povedlo oddělit menší hromádku od té Nemesisovy. Asi jsem si to nevšimla, protože tam byly pořád všechny kytičky, které jsme používali. Jen to byla trochu menší hromádka, o to rychleji se mi ale dařilo ji smotat do něčeho, co začínalo vypadat jako ptačí hnízdo.

← Ježčí mýtina

Ten malinký drobek se na mě koukal hrozně smutně a já ho měla chuť jen obejmout a říct mu, že to bude dobrý. ”Tak jo,” přikývla jsem a poplácala ho tlapkou po hlavě. Asi jsem mu mohla nakukat, že je ve skutečnosti třeba křeček, ale bála jsem se, že se pak rozbrečí. Já neměla ráda slzy.
”Byl bys taková přerostlá světluška,” zahihňala jsem se a ani si neuvědomila, že jsem znova rozvířila vody jeho existenciální krize. Asi mě nějak bavilo ho přirovnávat k různým zvířatům. ”Ještě křidýlka a bylo by! Hotová světluška! Pak bys mohl ostatním vlkům svítit v noci na cestu. Takový pocestný,” rozvíjela jsem svoje plány dál.
To jsem se už ale přiblížili k dalšímu poli. ”Kytičkyyyy!” zaječela jsem teď pro změnu já, zrychlila a předběhla Nemesise, ať si naberu nějaký. Chtěla jsem mít VELKOU korunu. Krásnou! Nádhernou! Největší koruna na světě! plánovala jsem a už ji v mysli viděla spíš jako velkou obruč, kterou bych měla kolem krku.
Bílá mi ale určitě sedne! ”Chci ale i další barvu!” zahuhlala jsem s tlamou plnou květin. Nemesis mě už ale začal pohánět dál a já jsem ho nadšeně následovala. Kdo ví, co to bylo v poslední době se mnou a bezhlavým následováním trochu šiblých samečků.

→ Louka vlčích máků přes Ohnivé jezero

”Já nevím, neměl bys to vědět, ptáče?” zeptala jsem se ho chytrácky a plácla ho tlapkou do boku. ”Už se rozhodni, co chceš být!” začala jsem a chtěla ho dál poučovat, ale když jsem se podívala na jeho čumák… Opravdu byl docela světlý. ”Chm,” zahučela jsem, přivřela jsem oči a přiblížila se k němu blíž. Doteď jsem si toho nevšimla a nebyla jsem si jistá, kdy se mu to stalo. Nebo to takhle bylo pořád? ”To je skvělej trik,” vydechla jsem s nadšením. ”Naučíš mě to taky? Chtěla bych mít světlý čumák! Nebo svítící čumák! Pak bych si mohla svítit v noci,” nadšeně jsem se zubila z té představy.
A začala jsem se zubit ještě víc, když začal vykřikovat, co všechno s kytičkami uděláme. ”Jo! Všichni pracky pryč, vy kytkový banditi!” podpořila jsem ho v jeho hře a začala hravě vrčet na všechny strany, kdyby se náhodou objevili. A taky že tu byli! ”Tihle vypadají ale docela živě,” zabručela jsem ke svému kytičkovému kamarádovi.
Spiklenecky jsem se zahihňala. ”Jo, kradem. Ale za chvilku už budou jen naše, takže nebudeme krást, ale budeme vlastnit,” mudrovala jsem horlivě a šklebila se na ty dva. V záchvatech smíchu, které následovaly, se mi skoro nepovedlo se zastavit, abych mu rozuměla, co říká. ”Uh,” vydala jsem ze sebe a chvíli mi trvalo, než mi došlo, o čem mluví. Pak se mi roztáhly oči. ”Ahaaaa, tak to pak joooo. Můj pane,” provokativně jsem na něj vyplázla jazyk. ”To ti teda radím! Nevydržím nebýt královnou už ani minutu!” poručila jsem mu a poslušně sebrala fialkové kytičky, které jsem si s sebou už nějakou chvíli nesla a rozhodně jsem se s nimi nehodlala rozloučit.

→ Kopretinka

← Jezevčí les přes Říční eso

”Ty si prase?” vykulila jsem očiska a udělala pár kroků vpřed, abych se pořádně podívala na jeho nos. Popuzeně jsem zafučela. Rypák. Žádný rypák. ”Nosánek máš! Jako bambulku” vehementně jsem mu oponovala. Žádný prase rozhodně nebyl! Pak mi to ale došlo. Proč byl tak zmatený. ”Joj, ty chudáčku. Neumíš svou řečí! Že jsi spadnul z hnízda jako malej? Píp! Píííp!” začala jsem na něj a doufala, že se chytí.
V srdíčku mě začalo hrozně příjemně hřát, když se mnou souhlasil. ”Tak joo, budeme kamarádi. Kytičkový kamarádi,” křenila jsem se a s hrdostí ho pozorovala, jak se vlnil po louce s kytkami. He? překvapeně jsem zvedla hlavu. Měla jsem pocit, že jsme už z louky odešli, ne? Ale… Najednou jsme se znova vrátili? ”Nesmesisiii,” zakňourala jsem zoufale. ”My jsme asi začarovanýýýý. Za chvilku se tu objeví naše mrtvý dvojníci a zabijou nás,” kňučela jsem a zmateně se rozhlížela kolem. Odkud asi tak vyskočí?
Vtom se objevili! A byli dva! Přikrčila jsem se hned vedle svého kamaráda, protože, co jiného jsem měla dělat? Utéct! Měla bych utéct! křičela na mě moje racionální stránka. Aktuálně dost malá. Ti zombíci ale moc zombíkovitě nevypadali. Když jeden z nich mě pozdravil jako vlčí slečnu, hrozně jsem se rozchechtala. ”Tak… To je teda gól,” řehnila jsem se na celé kolo a korunu tomu nasadil ten druhý, který Nemesisovi opravdu nasadil korunu. ”Král kytiček, to je moc,” svíjela jsem se smíchy na zemi a bylo mi úplně fuk, jak vypadám. Pořád jsem byla sjetá veselá.

← Elysejská pole

Zhrozeně jsem se na něj otočila, když začal vydávat divné zvuky - a pak mi to náhle došlo. ”Ty nejsi ryba,” vydechla jsem ohromeně. ”Ty jsi pták! Ptáček! Pí, pí pííípípíí!” snažila jsem se s ním dorozumívat jeho řečí, protože mi v té chvíli došlo, že mi nejspíš celou dobu nerozuměl. ”Pí pí! pokračovala jsem, ale pak pták najednou začal vřískat. Konečně jsem mu ale začala rozumět! Asi jsem se už naučila po pípacím. ”Píp, dobře!” přikývla jsem a rozhodla se pro hrdinnou akci - odhrnula jsem mu všech pět ocasů a tlapkou mi silně zatlačila na jeho kakaovou dírku.
”Už to asi bude! Píp. Už ji vůbec necítím, píp, píp!” hlásila jsem zezadu a hned přikvačila k jeho hlavě. ”Tak a teď ji můžeš vytáhnout ven… Á, ty jsi to už udělal, šikovná holčička,” s hrdou slzičkou v oku jsem ho poplácala po hlavě. Ty děti rostly strašně rychle. ”Všichni jsme všech kamarádi!” souhlasila jsem spokojeně. ”A budeš i můj kamarád, že jo? Můžem být kamarádi spolu,” plánovala jsem si a přitom jsem horlivě kývala hlavou hned vedle té jeho, takže se fialové kytičky v mojí tlamě otíraly o jeho nos.
”Mááááme rádi kytičky! A oči! A kornouty! Kde ste, kytišky!” snažila jsem se o podobnou energii jako Nemesis, moc mi to nešlo, ale to mi vůbec nevadilo. Vesele jsem si poskakovala duhovým lesem a řídila se podle vřískotu, který se ozýval v dálce.

→ Ježčí mýtina přes řeku

”Nejseš,” horlivě jsem přikývla. Rozhodně nebyl. ”Já tě tu ani nevidim,” zahihňala jsem se. ”Um, kde jsi? Já tě vůbec nevidím. Nejsi, protože jsi nikdy nebyl! Nene, nikdy jsem nepotkala žádného Nemesesi...se,” smála jsem se svého naprosto skvělému vtipu. Opravdu, jak mohl být někdo tak zábavný jako já? Rozhodně ne on. Protože zrovna začal jíst svou nohu. Eh. Zdálo se mi, že se mu jeho noha souká dovnitř do tlamy a souká a souká a souká… Mě by se už chtělo zvracet, napadlo mě a najednou jsem měla velký problém opravdu nevrhnout. ”Pozor! Ať ti nevyleze ven zadkem!” vypískla jsem a oběhla ho, abych mohla čekat, kdy se mu z dírky vyloupne packa. ”Pak se ale budeš moct podrbat na zadku, kdykoliv budeš chtít,” zachichotala jsem se.
”Tak nebudeš ryba!” zakřičela jsem na něj zpátky, jako kdyby to byla ta nejnormálnější věc. ”Budeš chaluha! Hnědá! Teda, šedá halucha!” křičela jsem dál a slova se mi pletla a bylo mi to vcelku jedno. Já byla malý pán a když někdo nechtěl být ryba, měla jsem ho soudit, že rybou být nechtěl. ”K soudu tě za to nepoženu,” řekla jsem mu. ”Jsi totiž můj kamarád, víš? Ka-ma-rád. A máš mě rád, že jo? Máš mě rád Nemesisi?” tón se mi postupně změnil na skoro plačtivý. Když mi ale řekl, že mi pomůže, tvář se mi znova rozsvítila. I když jsem už zapomněla, co jsem to vlastně říkala. ”Pomůžeš! Pomůžeš! Pomůžeš! S vodou! S kytkami! Se vším!” krákala jsem jako malá veselá vrána a kdyby najednou neposkočil dopředu, přimazlila bych se mi k boku. Tak jsem jenom podivně zavrávorala do strany, kde měl být on a jen okrajově vnímala tu zradu, kterou jsem ale ve svém stavu nedokázala pochopit.
”Jo! Zabijem je! Zničíme! Roztrháme!” přizvukovala jsem mu, ale ještě před odchodem jsem tlamou utrhla pár kytiček odtud. Moc se mi líbily a trhání je vlastně zabíjení, ne?

→ Jezevčí les

Podezřívavě jsem přivřela oči. Na tomhle chlapci se mi něco nezdálo. Byl celý takový… Nakřivo. Divný. ”Měl by ses narovnat,” zanámila jsem mu panovačně, protože jsem se rozhodla. ”Křivý kluci nejsou… nejsou…” zarazila jsem se. Co jsem mu chtěla říct? Nakřivo bylo blbě. Křivo bylo špatný. ”Prostě nejsou. Zmízí. Když seš křivej, tak nejseš,” dokončila jsem převelice důležitě. Bylo naprosto klíčové aby to pochopil. Protože pokud by to nepochopil on, kdo?
”Kdo je Alastorrrrr?” zachrčela jsem. ”Tvůj rybí kámoš? Ryby jsou kámoši. Ale ryby jsou taky žrádlo,” mlela jsem si svoje. Nelíbilo se mi, jakým směrem naše debata ubíhá. ”Ta-ta-tak hele jo. Přestaň mluvit po věcech, kterým nerozumim, jo? Nelíbí se mi to a je mi z toho šššpatně,” obořila jsem se na něj. ”Nevím, kdo je Alastorrrr ani Arrrc. Pokud chceš, můžu ti vyprávět o krrrrrávě Wizzzzku, abys byl taky zmatený,” krákala jsem a cítila se, jak jsem hrozně chytrá, že jsem vymyslela pomstu. ”Taky budeš zmatenej.”
Dlouho jsem si myslela, že se mi jen tak točí hlava, ale náhle jsem si uvědomila, že ten chlapec se opravdu divně plácá na zemi. ”Co to děláš?” vypískla jsem. ”Koukni se na sebe! Takhle tě nikdo nebude chtít sníst, všichni si budou myslet, že v kůži nemáš maso ale bahno! A smrad rybiny! Nemesišušáku, přestaň!” buzerovala jsem ho s naprosto pohoršeným výrazem. Jak mohl být až tak vadný?
”Aaaaa!” pištivě jsem zaječela, když se na mě vrhla hora chlupů a úplně ně zalehla. ”Nemůžu… dýchat…” chrčela jsem. ”Zabijeme všechny! Všechny, kdo nám ublížili, protože si to zaslouží! A pak pochválíme všechny, který na nás byli hodní a najdeme si nový kamarády a uděláme si novou, krásnou rodinu, kde nás bude mít každý rád!” začala jsem taky křičet. ”A všem, kdo se budou mračit ukážeme, že se musí usmívat! A kdo se nebude chtít usmívat, toho pak zabijeme! Protože náš svět bude… Bude hezký a veselý,” pokračovala jsem v plánování, ale už aspoň tolik nekřičela. Když se mi v zorném poli objevilo něco hýbajícího se, otočila jsem hlavu. ”Hehe, kytička,” uchechtla jsem se a v té chvíli mě to napadlo. ”Už to mám, Nemesisi! Všichni mají rádi kytičky a kdo je smutný, tomu dáme prostě kytku! A až potom ho zabijem, pokud se bude pořád mračit!” vykládala jsem mu s dětským nadšením. Veselý svět. Jo, tohle jsem si přála. Bez hádek a smutku a utrpení.

Potáhla jsem nosem. Něco mě tam drbalo. ”Hej, šeďáku, vylez mi z nosu, laskavě,” zachrchlala jsem a snažila se ty dlouhé chlupy ze sebe vykašlat. Vůbec jsem nechápala, kde se najednou vzaly a proč jich bylo tak moc. Zašilhala jsem na toho šedíka. Něco říkal. Sakra. Odpovídal mi na něco? Ptala jsem se ho na něco? Ne? Jo? Cože? ”Cože?” řekla jsem nahlas, ale nic mi nedávalo smysl.
”Tak to teda pěkně kecáš!” zamračila jsem se na něj s dětskou zuřivostí, jako kdyby mi pošlapal bábovičky. Tohle jsem si nemohla nechat líbit! ”Jak potom vysvětlíš tohle!” mávla jsem tlapkou vedle, kde se zcela jasně třpytily hezké věci. ”Svítí, svítí pořád, ale koho by bavilo pořád stát tak vysoko? Musíš i sedět. A odpočívat, jinak tvoje zdraví půjde do háje a…” hlas mi postupně vymizel, jak jsem ztratila nit. Pořád jsem se ale tak usilovně mračila na vlka před sebou, až jsem neviděla skoro nic jiného. ”Proč jsi tak velký?” zafuněla jsem naštvaně. Tohle nebylo fér.
Radši jsem si lehla. Jo. Ležení. Pak jsem viděla na oblohu. ”Poď,” poplácala jsem zem vedle sebe, aby si sem lehnul. Jak že se jmenoval. ”Néémééésííís,” protáhla jsem. ”To zní jako… jako… jako vlna, co chce narazit na skálu, ale trefí se jen na pláž,” oznámila jsem mu svůj výklad jeho jména. ”A vůbec, co tu děláš. Tady jsem já. Tohle je moje místo. A už se nemrač,” nedokázala jsem v hlavě udržet jednu myšlenku moc dlouho a tak jsem chaoticky mezi nimi přeskakovala.
Pak se najednou ale začal kroutit a divně sebou trhat. ”Zabít! Špatné!” automaticky jsem zakrákala, ale když začal skandovat, vyškrábala jsem se na nohy a začala skákat na místě. ”Neumřeš! Neumřeš! Neumřeš!” pokřikovala jsem po něm.

Spala jsem. Asi. Ono vlastně, kdo ví? V jednu chvíli jsem spala, v druhou jsem už koukala na růžové nebe, pak jsem znova spala a potom se nebe změnilo na fialovou. Jojo, fialková. Fialkovou jsem měla ráda. ”Juj, já plavu,” vykvikla jsem, když jsem si uvědomila, že je fialová nejen nade mnou, ale i pode mnou. A vlastně úplně všude kolem. ”Jsem fialová rybka,” zazubila jsem se na pruhovanou rybku. Malou rybku. Hooodně malou rybku. Mini rybku. ”Krrrrrrryllll,” vyžbreptla jsem ze sebe. Tak se to jmenovalo.
”H… Hej!” zabručela jsem, když připlavala větší rybka a krylokamaráda mi zaplašila. Chvíli jsem se na toho chlupáka mračila, protože mi neskutečně zkazil atmošku. Tohle jakože nebylo vůbec fér. Taky jsem mu to dala vědět hlasitým zafunění. ”Sám seš trapnej,” prskla jsem po něm a dál si ho prohlížela zpod přivřených víček jako kočka. Hm. Jo vlastně. To byl on. ”Kde máš toho svítícího kámoše?” plácla jsem. Úplně se vysvítil a teď se šel nabít?” hrdě jsem se zašklebila nad svým perfektním vtipem.
Roztřeseně jsem vstala na nohy, svět se se mnou docela točil. Natáhla jsem tlapu dopředu a neohrabaně ji položila na jeho čumák. ”Bam,” zazubila jsem se na něj a tlapu zase stáhla. ”To abys nebyl tak… tak… takovej, jo? Půlku času se tváříš, že chceš umřřřřít a zbytek… zbytek…” snažila jsem se vzpomenout na to, co jsem chtěla říct. Slovíčka mi moc nešly. ”Zbytek času vypadáš, že si myslíš, že už mrtvý jsi!” vykřikla jsem s mnohem větším nadšením, než by se slušelo. ”Je mi z tebe bídně, víš?” naklonila jsem hlavu s ustaraným výrazem. ”Nechci kolem sebe tak smutný vlky. Heš! Heš! Heš smutku!” začala jsem mu foukat do obličeje, protože jsem zrovna v té chvíli naprosto jasně viděla, jak se mi kolem vznáší tmavý oblak. Jen kdybych uměla dostatečně silně foukat.

← Říční eso přes Jezevčí les

U řeky jsem se ještě rozhodla, že se trochu projdu, než definitivně padnu a budu spát. Asi jsem si chtěla dokázat, že to ještě zvládnu, třebaže jsem absolvovala závod kolem celé Gallirei, závod někam do háje, potápění se do hlubin, sjíždění klády a k tomu ještě lov. ”Proboha, to byla hrůza,” povzdechla jsem si jen tak na oko, protože i když jsem si většinu času stěžovala (když ne nahlas, tak aspoň v duchu), byla to docela zábava. Uchechtla jsem se. Nečekala bych, že bych někdy byla až tak akční. Možná s cizinci dokážeš vycházet lépe, než si myslíš, ozval se zrádný hlásek, který byl pro změnu povzbudivý, ač stále nechtěný.
V dálce jsem zahlédla další louku. Tahle nebyla bílá, ale měla hezky fialkovou barvu. Znova jsem se vrátila ke svojí dřívější myšlence o zabrání si malého plácku, který by byl jen a jen můj a tam bych už zůstala navždy. Věděla jsem, že je to hloupost, která by mě neudělala šťastnou, ale rozhodla jsem se jen na chviličku předstírat, že ano. Že jsem se na tomhle místě usadila a je to můj domov.
Především pro to, že mě nohy už začínaly opravdu nepříjemně bolet a taky pro to, že se mi i oči klížily. ”Tak dobře. Odpočinek! Po sakra dlouhé doby,” pousmála jsem se a ani si neuvědomila, jak přirozeně jsem vklouzla do svojí samomluvy. Nejspíš mi to v blízké době způsobí další vrásky, až začnu přemýšlet o tom, jestli to není náhodou tím, že toužím být ve vlčí přítomnosti, i když se samu sebe snažím přesvědčit, že to tak není. Teď mě to ale vůbec netrápilo. Rozvalila jsem se na hezoučké loučce, teplota byla tak akorát a mě bylo blaze.

← Řeka Tenebrae přes Ježčí mýtinu

Neprošla jsem právě kolem Duncanovy smečky? Byla to ona, ne? Otočila jsem hlavou, abych se ještě podívala na les v dálce. Nutilo mě to přemýšlet a to bylo zvláštní. Ještě před pár chvílemi jsem si říkala, jak je to super a růžový, že jsem sama a už pokukuju po nějakém dalším závazku. Byla by to ale až taková hrůza? rýpal do mě červík, kterého jsem nebyla schopná zamáčknout. Zabít. Spálit na popel. Jo, to mi moc nešlo. Nemohla jsem ale ani přijít na důvod, proč mi přišlo tak lákavé se vrhnout do náruče naprostých cizinců. NAPROSTÝCH cizinců! zdůraznila jsem.
Naštěstí jsem ale přišla k další řece. Pořád by nevyhrála soutěž v čistotě, nejspíš by se ani neumístila na moc slušném místě, ale komu na tom záleželo. Dokud nebyla vyloženě černá nebo červená, brala jsem to. Postavila jsem se do ní až do půli nohou a vděčně chlemtala. Bylo to báječné. Hezké počasí, plný žaludek, utišená žízeň a všechny nepříjemné myšlenky zapuzeny. S nadmíru spokojeným úsměvem jsem zvrátila hlavu dozadu a pobaveně se zašklebila, když mě napadlo, že mi už zbývají jen slzičky štěstí. Skoro jsem ale od nich neměla daleko.
”Aaahhh,” spokojeně jsem vydechla. Byla jsem v docela málo hluboké oblasti a tak jsem neměla problém ani s přebrozením řeky. Tohle byl ale život… Na tohle bych si dokázala zvyknout, broukala jsem si. Jediné, co mi to kazilo, byl fakt, že jsem věděla, že přesně tohle blaho jako solitérní tulák dosáhnout nemůžu. Ostatně, dosáhla jsem ho někdy, když jsem cestovala s tamtou skupinou? Nemohla jsem si vzpomenout, ale tipovala bych, že spíš ne.
Co se mezitím změnilo? Já? dumala jsem. Nejspíš. Bylo to asi nejjednodušší vysvětlení. Ale jakým směrem? Jak? Kdo mě změnil? Kdo vůbec teď jsem? položila jsem si otázku, které jsem se doteď zdráhala. Vůbec jsem si nebyla jistá, už dlouho jsem se chtěla změnit a měla jsem pocit, že se to daří - netušila jsem ale, jestli je to změna k lepšímu nebo horšímu.

→ Elypole přes Jezevčí les