Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byla noc a normálně bych si to ticho docela užívala, kdybych se zrovna nedívala na Nemesise a nepřemýšlela o tom, co jsem provedla. Určitě jsem musela něco provést, ne? Takhle to vždy dopadlo. Vlastně, dopadlo to tak možná i u Duncana. Nechala jsem ho tam ležet u jezera a kdo ví, co mu bylo. Pochybovala jsem ale, že by byl mrtvý, na to byl moc velký frajer. A ostatně byl to už velký kluk, ne? Pořádně velký. Nemusela jsem se starat o jeho velectěnou zadnici, jestli se dokázala dotáhnout… Kamkoliv. Zjevně ne do svojí smečky, když tam o něm nikdo neviděl.
Ale tohle vlče… Byl dost velký frajer na to, aby zvládnul… cokoliv, co se dělo teď? Upřímně jsem se snažila zadupat všechny výčitky do země, protože… Neudělala jsem nic špatného, ne? Koutkem očka jsem pozorovala vlka, kterého jsem potkala těsně po tom, co jsem vlezla do jeho smečky jen tak. Teda, vedená Duncanem, který mě ani nezasvětil do svého geniálního ďábelského plánu. Že já se s ním vůbec tahala. A co se potom stalo? Ah, milouš Castor znal moje jméno, kdo ví, jestli to nemělo co dočinění s tím, že byli tak blízko Borůvce. Ale Nemesis mě nezná. Tak třeba nejsem vyloženě na listině smrti.
”Hmmm, jo? Ah. Tak to jo,” zamumlala jsem nepřítomně, protože i já sama se ne úplně vědomě ponořila do hlubin své mysli. Nad čím asi tak přemýšlel on? Bylo to zvláštní. Všechno. To, jak jsem ho ještě docela nedávno vůbec neznala, ale teď jsme leželi, kousek od sebe, v ne úplně nepříjemném tichu a já jen tak přemýšlela, co se tomu tupovi honí hlavou. Tahle myšlenka se mi prohnala hlavou už několikrát. Občas jsem ho chtěla zakousnout, jako třeba při tom husarském kousku při lovu. Na co asi myslel?
Ale ostatně, někdo, kdo dobrovolně dvakrát vleze na kládu, se kterou se dostane na vodu, asi úplně normální není a možná je zbytečné přemýšlet o tom, na co dotyčný myslí. Cože? Že tahle definice platí i na mě? Asi ano. Asi to platí i na jeho sestřičku, kterou jsem už nechápala vůbec. Snažila jsem se o to? Stejně by mi to nejspíš nešlo.
”Hmmm, cože?” zamručela jsem, i když jsem mu rozuměla, jen mozku chvíli trvalo, než pochopil slova, která mu vyšla z tlamy. Pak jsem zamyšleně zafučela. ”Něco pod vodou? Leda tak ryby, ne?” uchechtla jsem se. ”A prosím pěkně, neignoruj mou hrdinnou snahu dotáhnout tvůj zadek na břeh. To jsem tě totiž zachránila. Cestou dolů, to byl nejspíš Duncan,” mávla jsem ocasem, protože jsem vůbec nechápala jeho řeči o velké věci. Uchechtla jsem se. Pod vodou jsem nic neviděla a pochybovala jsem, že on ano. Nejspíš byl jen tak vyděšený, že si začal vymýšlet.
Na jeho další otázku, která následovala po chvíli, jsem už měla trochu konkrétnější odpověď. ”Občas se to stává. Někde rostou rostliny, nebo i další věci, ze kterých ti je pak zvláštně. Jednou jsem viděla takový malý les ze stromů, na kterých rostly barevné koule. Byly červené, žluté a zelené. Některé byly spadlé na zemi a chutnaly… Různě. Potom jsem měla trochu podobný pocit jako po těch fialových kytkách, i když rozhodně ne tak silný,” vzpomínala jsem si. Byl z toho Nemesis vyděšený? Já jsem to brala víceméně v klidu, i když mi potom bylo špatně. Ani mě nenapadlo mu něco vysvětlovat, tak nějak jsem asi podvědomě čekala, že to zná, když se po konci hezkých pocitů o tom ani slůvkem nezmínil. A i korunu si nechal.
Možná ale účinky třeba neopadly. ”Um,” vydala jsem ze sebe. ”Já si asi ničeho nevšimla. Byl tam takový hluk a snažila jsem se hlavně vás dva vocasy dostat odtamtud,” ušklíbla jsem se a rozhodla se znova vklouznout do kůže ochranitele. Který to dává dost hlasitě najevo. Byla jsem ale natolik milosrdná, že jsem si do něj kvůli tomu nerýpla. Nechtěla jsem, aby se znova urazil. A taky jsem nechtěla dál komentovat náš pobyt na tom ostrově, protožeto byla jedna z nejdivnějších věcí, které jsem si asi nechtěla zopakovat. Bylo to opravdu zvláštní.
Jeho další slova mě ale už přece jenom vytrhla z reality. Nebo spíš vrhla do reality ze snu, který jsem si přehrávala v hlavě? Chvíli jsem nic neříkala, protože promluvit znamenalo přiznat si další aspekt reality - lítost. Dopadla na mě jako nepříjemný závoj, který byl spíš jako lavina sněhu, která sice nebodala, ale zato byla těžká. Pomohla uzemnit moji rozlétanou mysl a moc příjemné to nebylo. Pro to jsem se rozhodla odpovědět humorem. ”Už se ti stýská po mamince?” zašklebila jsem se. Nechtěla jsem, aby tohle skončilo, protože pak bych neměla ani jeho, ani Duncana a měla jsem strach, že příjemné období skončí, protože ve skutečnosti nikdy neexistovalo. Jen jsem se vezla s šílenými samečky se sebevražednými sklony na konec světa a zase zpátky, jen abych se objevila zpátky v Kansasu, neschopna pochopit, co se vlastně stalo. Protože se mi zdálo, že jsem se změnila, ale přizpůsobila jsem se tamtomu světu, ne tomu, ve kterém jsem doteď žila.
”Budeš za mě pozdravovat sestřičku, že jo?” řekla jsem namísto toho, protože promluvit znamenalo ignorovat realitu pocitů a s humorem odskákat vesele do západu slunce, vstříc zemi zvané Sladká ignorance.

← Údolí morény

Takže ten vlk, se kterým Duncan šel něco probrat. To asi dávalo smysl. Jenom chviličku jsem se znova zamyslela, co mu asi tak chtěl, ale pak na mě znova zaútočila představa… Ne, proboha. Nemysli na to. Nemysli na to. Aaaahhh. Prudce jsem zatřásla hlavou, abych se zbavila nechtěných obrazů v hlavě. Chvíli mi trvalo, než se mi to povedlo a ani jsem si neuvědomila, že Nemesis mlčí. A i když mi to došlo, nejdřív jsem si myslela, že je to spíš příjemné ticho.
Jenže se to příjemné ticho postupně změnilo v něco horšího. ”Um,” ozvala jsem se nejistě, když se šedý vlk rozhodl kecnout na zem a začít jíst svůj úlovek. Už mi docela došlo, že mě okatě ignoruje. ”Jsi tak unavený, že už nemůžeš ani mluvit?” plácla jsem první věc, která mě napadla, protože se mi začal žaludek tak nepříjemně kroutit, že jsem nebyla schopná nic jiného vymyslet.
Provedla jsem něco? Sedla jsem si taky, ve větší vzdálenosti, než bych udělala před chvílí. Nechtěla jsem na něj tlačit a najednou jsem taky pochybovala… O všem, co jsem spolu prožili. Myslela jsem si, že jsem se třeba už naučila, jak s vlky žít a jak komunikovat. Sklopila jsem uši. Nejspíš ne.
S dost ponurou náladou jsem se pustila do hraboše, ne úplně s chutí, ale co se dalo dělat. Na druhého jsem už ale neměla ani pomyšlení a tak jsem ho k němu postrčila. ”Nechceš…?” zeptala jsem se zdráhavě.

← Les ztracených duší

Uchechtla jsem se. ”A jak by tvoje matinka měla několik vrhů? Taťka ji potom vždy slepil?” provokativně jsem zahýbala obočím. Protože jsem to nemohla nechat jen tak vyšumět. Když už kecl takovou blbost, chtěla jsem ho v tom trochu vymáchat. Abych z té debaty taky něco měla.
A ono se hodně vlčic žene do mateřství? Třeba jeho matka byla důkazem, že ano. Třeba jeho matka byla výjimkou potvrzujícím pravidlo. Oh bože, proč právě myslím na jeho rodiče v aktu početí tohohle malého zmetka? zasténala jsem a ani si neuvědomila, že to bylo dost nahlas. Někdy bych nejradši nemyslela. ”Hele,” napřímila jsem hlavu. ”Není tvůj tatík ten velký černý vlk s divnými bílými chlupy?” přivřela jsem oči, abych si pořádně vzpomněla. Za ním Duncan šel, ne? Ahhh, bože, ještě se zeptej, jak vypadá matinka, abys měla fantazii úplně detailní, rýpl si vnitřní hlas a teda docela právem. Na co jsem to myslela?
”No jo, pán je ještě ve vývinu,” zašklebila jsem se. ”A mimochodem, ani jsem si nevzpomněla tě zdrbat za poslední lov. Co to bylo? Vystřelit do stáda jen tak? Bez ohledu na ostatní? Vím, že jsi sebevrah, ale tohle bylo přímo ukázkové,” bručela jsem, zatímco vystřelil pryč. ”Jo jasně, jen mě ignoruj,” zafuněla jsem a pozorovala toho výrostka, jak se motal kolem.
Po tom všem jsem ale nemohla přiznat, že bych si taky něco dala. Povzdechla jsem si. Mlaďoch se činil, ale bylo na něm vidět, že toho zase moc neumí. Nejspíš mu smečka jídlo přinesla už rovnou k čumáčku. Rozhodně jsem se ale že mě tohle malé prtě nemůže zahanbit. Rozhlédla jsem se. Dupal tak, že vyplašil většinu hrabošů. Ach jo.
Když jsem koutkem oka zahlédla pohyb, na nic jsem nečekala a taky se vrhla po svojí svačince. A zásah. Zašilhala jsem očkem po dalších. Chtěla jsem být až tak ješitná? Chtěla. Trvalo mi to déle, než jemu, což bylo zklamání, ale po chvíli šmejdění se mi povedlo čapnout i druhou malou potvoru. Už na mě nejspíš čekal, nejspíš s nechutně sladkým úsměvem, ale já jsem jako královna pomalu došla k tomu prvnímu, čapla ho taky do tlamy a věnovala svému mladému společníkovi podobně slaďoučký úsměv. Na mě nemáš. Ani mě moc netrápilo, že si honím ego na sotva odrostlém vlkovi.

→ Ronherská skála

”Prostřední,” zamrmlala jsem a nakrčila nos. Už jsem se v tom asi ztratila. Znova. Nejspíš bych se měla prostě vzdát, nebylo mi souzeno pochopit jeho rodinu. Nejspíš to ani nechci, kdo ví, jací jsou ti zbylí sourozenci. Nejspíš jsou to podobní fracci a podivíni. Nejlepší bylo prostě rezignovat a přijmout fakt, že Asgaar je podivné místo.
Nadzvedla jsem obočí, když znova zopakoval asi. Asi nebyl moc nadšený z mého rýpání. Asi mi to nijak nepřekáželo. Asi mě bavilo rýpat do ubohých, bezmocných samečků. To bylo spíš určitě. Jen jsem na to vyplázla jazyk. ”Dobře vědom,” zopakovala jsem pobaveně, protože tuhle hru mohli hrát dva. ”Stejně jako sis byl dobře vědom, že při sexu se vlčice nerozpůlí?” zeptala jsem se nevinným tónem s jasným poměšným podtónem. Jojo, tohle podpichování mi šlo.
”Dobrá volba,” vydechla jsem a protáhla se, abych zamaskovala nekomfortní pocity, které se draly na povrch. ”`Není to zrovna nejpříjemnější aktivita.” I když kdo ví, třeba ze samčí strany to není až tak mizerné. Potřásla jsem hlavou. Lepší na tohle radši nemyslet.
Byla jsem vděčná, že víc můj (neexistující) sexuální život s Duncanem neprobíral. už tak rozvířil dost pochybných… pocitů. Byla jsem dokonce tak vděčná, že jsem skoro bez přemýšlení přikývla na jeho nabídku lovu. I když jsem se po tom, co jsme vyrazili, začala ptát. ”Ten jelen ti nestačil?”

→ Údolí morény přes něco...

”Takže Shireen, pitomej frajírek, co ti dal korunu… Partnerka toho pošuka, co skáče z vodopádů a ještě jeden?” snažila jsem se dopočítat. Páni. Čtyři sourozenci. Ani jsem nevěděla, jestli je to moc nebo málo. Čekala jsem, jestli se o nich Nemesis rozmluví víc, ale když mlčel, nebyla jsem si jistá, jestli jsem ráda nebo ne. Na jednu stranu jsem byla zvědavá. Na druhou stranu jsem si byla skoro jistá, že by mě zavalil spoustou informací, ze kterých bych byla jen zmatená a nevyznala se v nich.
Mnohem zábavnější bylo si z něj dělat legraci. Na tváři se mi roztáhl trochu zákeřný úsměv. ”Asi…” napodobila jsem jeho nejistý tón. A pak mi to došlo. Nejdřív jsem ho asi neposlouchala pořádně, protože jsem to jméno přešla bez pozastavení. Asi to bylo tou únavou. ”Počkej, to ti řekla Rez?” rozesmála jsem se a v duchu si umínila, že musím té vlčici pogratulovat, až ji zase někdy potkám. K mně se chovala starostlivě, ale kdo říkal, že si nemůže rýpnout do mladého vlčka? ”Ach bože,” zazubila jsem se pobaveně. ”Tak to tě, milý kamaráde, hezky napálila,” zubila jsem se na něj pobaveně. ”Chudáčku, malý,” zamrkala jsem na něj s velmi okatě hranou lítostí.
”Uhhh,” vydechla jsem trochu frustrovaně. Nějak jsem nečekala, že o tomhle neví. ”Ne. To vlčici strčíš do zadku. Do zadu. Vlčice tam mají ještě jednu díru. Tam to strkáš a když se povede, jsou z toho vlčata,” vykládala jsem, jako kdyby se nechumelilo. Stud? Co je stud?
A hah! Zákon schválnosti. Stud se objevil hned vzápětí. Přivřea jsem oči. ”S Duncanem? Proč s Duncanem?” překvapeně jsem vykoktala. V myšlenkách jsem byla u těch několika rozpálených chvil, kdy jsme laškovali a já… U toho měla hodně zmatené pocity. ”Uh… Um. Ne. S Duncanem ne. To bylo ještě před tím,” stroze jsem mrmlala. ”Ale jak můžeš vidět, vlčata se nepovedla,” zašklebila jsem se na něj s falešným úsměvem, který skrýval kdo ví co. Asi jsem ani sama nevěděla. ”Už je to dost dávno,” zamrmlala jsem vyhýbavě a uhnula pohledem, ponořená do myšlenek, které mi nebyly zrovna nejpříjemnější.

”Huh,” vydala jsem za sebe a snažila se představit Shireen jako tichou a mlčenlivou. Moc mi to nešlo. ”To bych do ní vůbec neřekla,” zamrmlala jsem při myšlence na hlasitou vlčici, který měla pořád nějaké kecy. Byla ale pravda, že dokázala taky zmlknout, jako třeba při cestě na ten prokletý ostrov. Stejně, ignorování všech, nebyl trochu extrém?
Chvíli jsem přemýšlela o tom, co mi dalšího prozradil o vlkovi, se kterým skočil z vodopádu. Moc mi nepřišlo, že by mě s tím uklidnil. Nebyla jsem si jistá, co si pod tou dobrovolností představit. To ho tam zatáhl? Nebo shodil a pak skočil taky? Probodávala jsem Nemesise zamyšleným pohledem. Nebypadal, že by se chtěl dělit o něco dalšího a já neměla sílu na tahání informací. Na takové tahání informací, které by bylo společensky přijatelné. Vždy bych ho mohla chytit pod krkem a vynutit si pravdu tak, projelo mi hlavou a jemně jsem se pousmála nad tou absurdní myšlenkou. ”Kolik že těch sourozenců máš? Už se v tom dost ztrácím,” nakrčila jsem nakonec nos. Už jsem si vybavovala jen Shireen a toho trubce, kterého jsem měla tu smůlu potkat dvakrát, zdálo se mi ale, že mluvil ještě o někom dalším.
”Um… Ne,” uchechtla jsem se. Začala bych se i smát, kdybych byla méně unavená. Nebyla jsem ale málo unavená na to, abych natáhla tlapku a dloubla do něj. ”Myslíš, že jsem teď březí?” zeptala jsem se ho a nedokázala úplně zakrýt posměšný tón. ”Přefiknutí se tomu říká jen tak, ve skutečnosti se nic na půlky nedělá. Používáš toho cancoura, co máš mezi nohama,” pokývla jsem hlavou k jeho zadku. ”A teď nemyslím ocas,” vyplázla jsem jazyk. Kdybych byla víc odpočatá, nejspíš bych měla lepší filtr na ústech, ale ten zjevně momentálně k mání nebyl.
”A asi jo, myslím, že jsem byla,” prohodila jsem, jakoby mimochodem, jakoby to nic nebylo. Není to moc příjemný zážitek,” škubla jsem uchem. Zase, žádný probém. Nic extra.

”Ne?” překvapemě jsem nadzvedla obočí. ”Zdálo se mi, že si docela dobře rozumíte,” uchechtla jsem se. I když na druhou stranu, když jsme ji potkali u moře, vypadalo to, že je na něj uražená. Když se jí musel tak moc omlouvat. Chtěla bych mít sestru. Nebo bratra, povzdechla jsem si trochu hořce. Na to jsem ale teď nechtěla myslet. Bylo zajímavé pozorovat ty dva spolu interagovat, ale tušila jsem, že v nějakých chvílích možná litují, že jsou sourozenci. Třeba bych litovala, že někoho takového mám. Jako lituju, že jsem musela vyrůstat tam?
”Hele,” začala jsem s úšklebkem a ani se nesnažila zakrýt svoje překvapení. ”Jsi si jistý, že nevyhledáváš spíš sebevrahy? A vlky, co absolutně postrádají smysl pro sebezáchovu?” nedůvěřivě jsem naklonila hlavu na stranu, když začal mluvit o tom Fiérovi. I když bych asi neměla soudit, kdo ví, jak to bylo. Já se možná v jeho příběhu budu taky vyskytovat jako vlčice, která ty šílenosti dělala dobrovolně s ním a ne že do toho byla podivným způsobem zatažená. Na druhou stranu, protestovala jsi? Protože pokud ano, moc jsi do toho nedala, dost rozumně podotkl vnitřní hlas. Neměla jsem ráda, když byl rozumný.
”Uh,” vydala jsem ze sebe zaraženě. Pak jsem se zamračila. Pak jsem po něm hodila nedůvěřivý pohled. Pak jsem zamyšleně zamlaskala. ”Asi… Nechápu,” zahučela jsem. ”Nebo teda. Buď jsou moje znalosti o rozmnožování chabé, nebo si nejsem jistá, jak ti to mohla nakecat. Buď jsi ji přefikl nebo ne, ne?” propalovala jsem ho napůl zvědavým a napůl trochu podezřívavým pohledem..

← Mušličková pláž

Tiše jsem se uchechtla. ”Možná bych se předtím divila, ale když vidím, co společně vyvádíte, asi to chápu,” pohodila jsem hlavou. Čert věděl, že nejšílenější chvíle jsem zažila, když jsem se octla s oběma na jednom místě. Kdo ví, proč mají takovou fixaci na klády a vodu, povzdechla jsem si v duchu. ”Vy dva jednou podpálíte celý les,” zazubila jsem se na něj beze špetky jedu v hlase. Začínala jsem si přiznávat, že je vlastně docela fajn. A nejspíš i sestřička, i když jsme neměli moc času na seznámení. Polkla jsem. Možná poprvé jsem začala litovat, že jsem se s někým nebavila víc.
Docela mě to zaskočilo. Kdo jsi, cizinče? uchechtla jsem se nad tou představou. Jak jsme se vzdalovali od pláže, začínala na mě čím dál tím víc doléhat únava. ”Netuším, ale vůbec se mi to nelíbí. Nejradši bych byla, kdyby zmizel,” zahlásila jsem temně a probodla tmavou siluetu zamračeným pohledem. Ne že by mě mohla z takové vzdálenosti vidět.
V lese jsem se už cítila mnohem příjemněji. Na nic jsem nečekala a svalila se na zem. Doufám, že neplánuješt nějakou další šílenost, protože moje starý kosti už na to nemají. Potřebuju klid. Aspoň na chvíli,” zabručela jsem a stočila hlavu tak, abych viděla na svého společníka. Ani jsem si neuvědomila, jak moc mě celé tělo bolí. ”S tebou se vlk fakt nikdy nenudí,” zahuhlala jsem ještě víceméně pro sebe.

← Západ od Gallirei

I to pádlování mi najednou šlo podezřele dobře. Rozhodně jsem byla nejvíc ráda, že jsem si zachránila kůži bez jakékoliv újmy, ale tak mě docela těšilo, že se i oběma frackům mláďatům nic nestalo. Úspěšná, ač naprosto zbytečná a hloupá akce. Pořád bych ji nikomu nedoporučila. A taky na mě začínala dopadat docela únava. Když se Shireen ozvala s otázkou, kdy se zase podnikne nějaká šílenost, mlčela jsem. Mladá vlčice se mnou po celou dobu nemluvila, nebo po mě vrhala trochu podrážděné pohledy a tak jsem usoudila, že asi otázka nebyla směřovaná na me. Kdo ví, co společně ti dva prováděli, třeba to byla pro ně rutina a já se jen náhodou přichomýtla.
Když ale naši pochybnou trojici označila za bandu pitomců, rozesmála jsem se. Možná to znělo trochu hystericky, možná to znělo dost unaveně, ale už mi to bylo docela jedno. Nevěděla, že pitomci jsem vlky označovala dost často - a neušla před tím ani ona s bratříčkem. ”Pěkně řečeno,” odtušila jsem, když se mi povedlo ovládnout chechot. Nemesis nic neříkal, ale chápala jsem, že musí být pořádně unavený. I já jsem byla na spadnutí a to bych si troufala tvrdit, že jsem silnější, než ta ptáčata. Spíš jsem byla překvapená, že Shireen dokázala věci tak živě komentovat. ”Jsem ráda, že to nakonec oba uznáváte,” prohodila jsem suše, když Nemesis taky přiznal, že tohle nebyl nejlepší nápad. Mohla jsem je začít buzerovat, jak by se měli chovat? Mohla. Ale nebyla jsem jejich máma a už rozhodně neměla na něco takového energii.
Celou dobu jsem si myslela, že mě mladá vlčice nesnáší a pro to jsem byla mile překvapena, když mi došlo, že její úsměv na rozloučenou patří i mě. Nakonec nejsou zas tak špatní, když je vlk pozná. Taky jsem jí věnovala jeden za svých zubatých a trochu uličnických úsměvů, které jsem pochytila od Duncana, přijala za své a přeměnila do vlastní podoby. Trochu překvapeně jsem zamrkala, když mi oznámila, že nezná moje jméno. Myslela jsem si, že jsem jí ho řekla, ale asi jsem se spletla. Tak mě to zarazilo, že mi ani nedošlo, že se můžu na poslední chvíli představit. ”Pokus se nezabít cestu domů!” křikla jsem po ní ještě pobaveně a doufala, že mě uslyší.
”A co ty, brouku?” otočila jsem se stále se stejným výrazem na Nemesise. ”Taky se poběžíš vyspinkat domů?” naklonila jsem hlavu na stranu. Všichni jsme vypadali jako strhaná koťata a já se nemohla dočkat, až se zkroutím v nějaké malé díře a prospím několik dní. Už jsem odmítala další dobrodružství. Pak mě ale upozornil na ptáka, který se za námi zjevně táhl už od ostrova. Uniklo mi zavrčení. ”Pojď, zkusíme ho setříst, v lese nás nebude moct sledovat,” pobídla jsem ho a tak spěšně, jak mi můj stav dovoloval, jsem vyrazila k nejbližšímu lesíku. Nehodlala jsem se stát večeří nějaké opeřené potvory.

→ Les ztracených duší

Pokývala jsem hlavou, když mi sestřička prozradila, jak jsou staří. ”Tak to máte štěstí, myslela jsem, že vypustím duši,” uchechtla jsem se a překvapeně zachytila Shireenin pohled. Nebyla jsem si jistá, jestli jsme se na sebe někdy pořádně dívaly, ale teď se to bezpochyby stalo. Nestávalo se mi moc často, že by se na mě někdo díval tak upřeně a na několik chvil jsem byla úplně vykolejená, neschopná odtrhnout pohled. I když, podle jejích slov, jí bylo něco málo přes rok, měla ho pořádně pichlavý, i když nic špatného s ním nemyslela. A její oči měly úplně jiný odstín než bratrovy. ”M… máš zajímavý oči,” vyšlo ze mě trochu roztřeseně. Ani jsem nemyslela na to, co ze mě vyjde a to byl taky důvod, proč jsem se chtěla hned na to opět praštit hlavou do něčeho tvrdého a ostrého.
Naštěstí se ale pak trubec číslo dva vrhl k lesu a moje pitomá prdel se vrhla před něj, aby se mu nic nestalo. Protože to se trubcům stává. Něco. Ještě jsem vrhala zamračený pohled a vrčela na ty opeřené zrůdy, když se ozvala Shireen. Střelila jsem po ní stejně podrážděným pohledem, jako po svém malém hloupém bráchovi. ”Měl bys dostat na prdel, za to, jaký blbosti vymýšlíš,” zavrčela jsem, když už bylo moje samopasování na (naštvanou) starší sestru potvrzeno.
”Konečně tu někdo má rozum!” prohlásila jsem a zašklebila se na toho rozumnějšího sourozence, který postával v bezpečné vzdálenosti. ”Jdeme,” přikývla jsem a tentokrát velmi ochotně pomohla s odstrčením provizorního voru na vodu. Aktuálně nebylo nic, co bych si přála víc, než prostě vypadnout do mnohem přívětivější Gallirey. I se všemi jejími magickými problémy.

→ Mušličková pláž.

//Promiň, Baki, potřebuju stihnout úkol ;-;

Zamyšleně jsem mlaskla. Mou první tendencí bylo zalhat, ale taky jsem věděla, že si lži neumím cucat jen tak z prstu. Na druhou stranu, byla tohle nějaká inkriminující informace? Nejspíš ne. ”Dorazila jsem tu koncem předchozí zimy. Té, která byla tak příšerně dlouhá a tuhá,” prohlásila jsem nakonec po chvíli přemýšlení a koukla na ta mláďata. ”Jak jste vlastně staří?” zeptala jsem se na oplátku. Nedokázala jsem odhadnout vlčecí věk, ale napadla mě možnost, že tahle malá prťata dvě zimy ani zažít nemusela.Proboha, povzdechla jsem si. Už jsem tu vážně až nezdravě dlouho.
”Jo, jasně,” uchechtla jsem se a ani se nesnažila zakrývat svou nedůvěru. Dál to už ale nemělo smysl komentovat. Hned mi ale ukázal, jak si umí dávat pozor tím, že se srdíčky v očičkách vyrazil vstříc lesu. Bože, to vlče je úplně pitomé. Korunu tomu ale nasadil, když nám oznámil, že ti ptáci mluví. V té chvíli se mi sevřeli vnitřnosti takovým způsobem, jakým bych to nečekala. Doteď jsem ho brala jako malé škvrně, se kterým se z nějakého důvodu tahám, nic víc, nic míň. Jenže teď jsem cítila strach. Strach o jeho bezpečí a náhle jsem si uvědomila, že já toho malého skrčka mám vlastně docela ráda. Ale k čertu s tím, tiše jsem si pro sebe zavrčela a vyrazila k němu.
”Hele, mladej, sotva ses vykutálel z rodné nory, tak laskavě nelez do míst, který neznáš, dobře? Fakt nevíš, co se tam může schovávat a…” nervózně jsem si odkašlala. ”Nechci, aby se ti něco stalo, jo? Jsi docela fajn vlk, skoro takový malý brácha,” a chtěla jsem rovnou začít mlátit hlavou do něčeho tvrdého a ostrého abych si tuhle chvíli vymlátila z hlavy. O čem jsem to proboha plácala? Roztřeseně jsem se nadechla a ohlédla se na druhou vlčici, kterou jsem doteď docela ignorovala. I když na mou obranu, ona docela ignorovala mě. ”Nechci, aby se stalo něco oběma, dobře? Věřte mi, nestojí vám za to, tu někde zapadnout do díry a zhnít,” řekla jsem oběma a můj hlas tentokrát postrádal jakékoliv stopy po sarkasmu. Spíš se v něm ozývala starost.
Hluboce jsem zavrčela, když se před Nemesise vrhnul jeden pták. Nebyla jsem si jistá, proč s ním mluví, v téhle chvíli jsem se soustředila jen na ten velký zoban a potřebu ty dva pitomce ochránit. Byla jsem tu přece jediná (pořádně) dospělá a ti dva nebyli až tak špatní.

Dýchat. Dýchání je nejdůležitější a pak taky nemyslet na to, co se právě děje. Ta děcka měla buď vyloženě sebevražedné sklony, nebo jim prostě chyběl pud sebezáchovy, protože jsem nechápala, jak se můžou takhle dobrovolně vrhat do jedné šílené události za druhou. Co to ale potom říká o tobě, když se tam vrháš s nimi? Dobrá otázka. Na kterou odmítám odpovědět.
Možná si odmítám přiznat, že mě tohle vlastně baví. Že po životě plném strachu a opatrnosti se ve mně loni něco zlomilo a začínám toužit po věcech, o které jsem přišla. A snažím se je realizovat tím nejhorším možným způsobem.
Z dalšího přemýšlení mě vytrhla Nemesisova otázka. Sestřička začala hned přemýšlet nahlas a kromě nepříjemného píchnutí, když se zmínila, že tohle vodní peklo nemusí mít vůbec konec, mě zaujalo to, o čem mluvila potom. Zvedla jsem hlavu, která byla doteď položená na dřevě, a zkoumavě si je prohlédla. Asi mi to až doteď nedošlo. Byli mladí, sotva dospělí, že mi ještě procházelo je oslovovat dětmi, a měli tu smečku s vlastní rodinou. Na Galliree se už narodili a nikdy ji neopustili. To byla podivná představa. ”Mimo Gallireu je spousta země. Nikde nezačíná, ani nekončí, prostě je,” ozvala jsem se a byla vděčná, že se můžu soustředit na něco jiného. ”Tahle země je spíš výjimkou. Povídá se o ní všudemožně jako o bájné zemi, která existuje pro spasení vlků, kde nemusí hnout prstem a je jim dopřán blahobyt, který nikde jinde nenajdou,” uchechtla jsem se trpce. Už jsem zjistila, že tahle povídačka je jeden velký kec. ”Ale nikde jinde jsem se nesetkala s jinými bohy. I magie jsou jinde tak slabé, že o nich spousta vlků vůbec neví,” prohodila jsem. Bylo zvláštní, jak mysl vlčice skočila hned k zemi, kterou vytvořil nějaký bůh. Pobaveně jsem se ušklíbla, ale nechtěla ji kvůli tomu popichovat, asi dávalo smysl, že tak přemýšlela.
”Huh,” vydechla jsem, když jsem uviděla to, co Shireen. Takže třeba opravdu neumřeme. Zdrženlivě jsem sklouzla taky do vody a vyrazila ke břehu. Celou dobu jsem u toho krčila čumák. Viděla jsem už něco takového? Nebyla jsem si jistá a nesdílela jsem to naprosté nadšení jako mláďata. Už jsem stará, povzdechla jsem si. ”Ne že bych vás chtěla buzerovat, ale radši byste si měli dávat pozor,” zamručela jsem a probodla podivné stromy nedůvěřivým pohledem.

← Mušličková pláž

Jak že jsem se octla s touhle konkrétní tlupou vlčat OPĚT na dřevě, OPĚT na vodě? Možná bych se tomu tak nedivila, kdyby ta situace nebyl tak děsivě specifická. Jaká byla pravděpodobnost, že se mi to stane jednou? Malá. Šance, že se to stane dvakrát? Mizivá. Jsi slaboch, uchechtl se vnitřní hlas, ale musela jsem mu dát za pravdu.
Nějak se mi nelíbilo, jak si Nemesis začal vystrkovat růžky. Po jeho drzých poznámách, jsem jenom loupla pohledem, ale neměla jsem mentální sílu na odpověď. Momentálně jsem byla příliš zaneprázdněná přemýšlením o svých životních volbách. Všechny mizerné. Tahle asi jedna z těch horších. ”Oblíbenej bratr ti posadí korunku na hlavu a pánovi najednou naroste ego?” zabručela jsem otráveně, abych trochu ulevila svému stresu, který mi momentálně pevně svíral nitro. Moc to teda nepomohlo.
Vrhla jsem pohled i na tu druhou, Shireen, jak jí Nemesis řekl. Šedka mlčela a to bylo klíčové při rozhodování, koho mám radši. Toho skrčka bych nejradši zakousla. Třeba se jí to taky nelíbilo a byla obětí megalomanských machinací svého bratra. Představovala jsem si, jak je ubohou obětí a začala s ní vnitřne soucítit. Nejspíš jsme ale na stejné lodi vůbec nebyly a ona byla stejně cáklá jako bratr.
Vydechla jsem vzduch, který se mi držel v plicích. Už jsem toho měla dost. I kdybychom našli nějakou zemi v dálce, chtělo by se mi se vracet? začalo se mi procházet hlavou a já na to upřímně neměla žádnou odpověď. Začala jsem tam něco budovat… Ale třeba to byly jen moje představy a mohlo by mi být líp úplně někde jinde. Rozhodně by mi bylo líp kdekoliv, kde bych nemusela jako pitomec pádlovat.

Jako odpověď na umístění jeho rodiny na spektrum perfektní-totálně na hovno, jsem jen zamručela. Nemohla jsem soudit. I když jsem už zjevně znala tři členy, nejspíš mi chybělo pořádné porovnání. Jak vůbec vypadá perfektní rodina? Pochybovala jsem, že na to někdy přijdu.
”Hm. Nekonečná touha,” zabručela jsem s pohledem propalujícím jeho obličej. Měl podivně zastřený výraz, ze kterého jsem dostávala tušení, že se stane něco, co se mi rozhodně líbit nebude. ”To jsou fakt silný slova.” Nevěděla jsem, co si o tom myslet, a kam do toho všeho chaosu zapojit svoji šílenou chuť dělat naprosto iracionální věci. Bylo mi hloupé si přiznat, že jsem se cítila trochu, že bych měla zkusit začít žít tím úplně nejpitomějším způsobem - pokoušet se zabít. S těmi dvěma.
”Roztomilý,” suše jsem poznamenala, když si sestřička utřela hubu do bratříčka. Nehodlala jsem do toho zasahovat, jen jsem s mírně pobaveným úšklebkem sledovala, co se bude dít dál. Atmosféra se ale postupně změnila na něco… hmatatelného. Cizího. A naprosto nedosažitelného. Ani jsem si neuvědomila, kdy jsem se přestala šklebit a jen je mlčky sledovala. Možná trochu s trpkostí. Měli něco, na co já nikdy nedosáhla a nelíbilo se mi to. Přála jsem si s někým cítit takové pouto, jako měli ti dva šašci, i když se na sebe zjevně dost zlobili.
”Jste fakt moc sladký,” prohlásila jsem jízlivě, abych zahnala svoje nepříjemné pocity. ”Úplně k uškrcení. Praštili jste se do hlavy oba jako malí? Nebo vás už život nebaví tak moc, že se snažíte vymyslet co nejdebilnější způsob, jak se ze světa zprovodit?” bručela jsem, zatímco se ti dva dali do práce. Shireen přesvědčoval Nemesis, ale mě měl přesvědčit kdo? Taky bych chtěla, aby mi někdo řekl, že mě má rád, a byl by šťastný, kdybychom se mohli společně vydat chcípnout hladem na otevřené moře. Romantika.
Jenže ten malý šmejd… Ne, nepřirostl mi k srdci. To. Ani. Omylem. Jenže kdybych s ním nešla, celou dobu by mi vrtalo hlavou, jestli umřel. Takhle se to dozvíš z první ruky a ještě dost pravděpodobně chcípneš dost blízko něj, pochechtával se vnitřní hlas. ”Jste fakt ta nejšílenější děcka, jaká jsem kdy měla tu smůlu potkat,” povzdechla jsem si, ale znělo to skoro až láskyplně. Skoro. Kam jsem se to dohrabala, že dělám chůvu šiblým vlčatům? Vyrazila jsem jim pomoct dotáhnout to dřevo do vody. ”Ještě štěstí, že moje sebeláska dosáhla takové úrovně, že se mi představa smrti na moři zdá docela přívětivá,” povzdechla jsem si napůl vtipem.

→ Západ od Gallirei

← Ústí

Nebudu lhát, když jsem zahlédla, jak se jeho zlatá očička přivřela a probodla mě pohledem, který kdyby mohl, propálil by mi do hlavy díru, příjemně mě zahřálo v žaludku. Takovým tím způsobem, jako když si čertík radostně (a škodolibě) poskočí. Kašlala jsem na to, že jsem si nebyla úplně jistá, čím konkrétně jsem si vysloužila takovou reakci. Nejspíš jen se chtěl mít přede mnou na pozoru. Stejně mě to ale potěšilo a tak jsem mu věnovala naprosto andělský úsměv.
”Ale mezi perfektní a totálně na hovno je docela velká mezera,” zamručela jsem zamyšleně a nebyla si jistá, jestli stále odpovídám na konverzaci, která probíhala nahlas, nebo jsem až moc ztracená v té vnitřní. Hlavou mi probíhaly nekonkrétní vzpomínky, vyvolané úvahami o “kvalitě” rodiny. Zdálo se mi, že se za tím skrývá možná něco víc, co by bylo zajímavého prozkoumat, ale teď na to asi nebyl čas.
Reálně jsem začala vnímat až ve chvíli, kdy se Nemesisův pohled stočil k moři a mě až po chvíli docela tupého zírání došlo, že se dívám na jeho sestřičku. Jak že jí to řekl? Nemohla jsem si vzpomenout. ”Skvělá dvojka,” pokývala jsem hlavou, hlas s náznakem pobaveného sarkasmu. Jestli to bylo pro to, aby vyrovnal sestřino šílenství, nebo prostě jen z rozmaru, který vzešel z jeho nitra, jsem netušila. ”Huh,” zamručela jsem, docela zaražená září, která se mu najednou objevila v očích.
Najednou nevypadal tak apaticky, jako většinu času, a ta změna byla fascinující. Nevěděla jsem, jak se s tou podivnou změnou atmosféry vyrovnat. ”Najednou jsi objevil, že plavat umíš a chceš to mermomocí zkoušet, kdykoliv to jde?” uchechtla jsem si, abych si ulevila od zvláštního pocitu. Doteď jsem si to neuvědomovala, ale když jsem byla v přítomnosti obou sourozenců, jako kdyby se v okolí změnila atmosféra. Skoro jsem cítila vibrování vzduchu kolem sebe. Ale jenom když jsem byla s oběma. Trochu podmračeně jsem těkala mezi těmi dvěma a čekala, co z nich vypadne. Byla to zajímavá dvojka. Zajímalo by mě, jestli takové spojení mají i se zbytkem sourozenců a jestli v přítomnosti všech by vzduch vibroval ještě víc.