Gallirea - Příspěvky uživatele

Měla jsem tušit, že jakmile se můj život rozeběhl docela závratným tempem, jen tak rychle nezastaví. Abych byla upřímná, asi bych už ani zastavení nechtěla. Co jsem ovšem nečekala, byl Duncan. Asi jsem mohla tušit, že se ten usměvavý zmetek objeví úplně nečekaně, přesně takovým způsobem. A když spustil svou písničku, všechny stopy šoku zmizely. ”Ach, můj jediný, milovaný!” vydechla jsem teatrálně, vstala a kopla do písku, aby se trochu dostalo i na něj. Asi jsem se na něj měla zlobit, že na mě takhle útočí, ale v téhle chvíli jsem byla jen ráda, že mě našel.
Už jsem se na něj chtěla spustit, že zmizel, nebo něco o tom, že by měl přestat být takhle dětinský, ale jeho hledal jsem tě mě mírně, lehounce, trošičku, odzbrojilo. A rozvířilo podivné pocity v hrudi, které jsem neuměla zachytit. ”Já si chvíli myslela, jestli ses náhodou neutopil v tom jezeře,” pobaveně jsem se zašklebila a oklepala se od toho písku.
Znova mi připomněl to plavidlo, které jsem před tím pozorovala. ”Nevím, jestli je to nejlepší nápad,” zamručela jsem, když vystřelil za tou věcí, o které jsem ještě pořád nebyla přesvědčená, že není práce Smrti. Opatrným krokem jsem se vydala za ním, když jsem si uvědomila, že se kolem nás začíná stáčet dým, ze kterého mě začalo nepříjemně mrazit. V okolí se taky pohybovalo dalších pár vlků, ale nikoho jsem na první pohled neznala (naštěstí nikdo z Borůvky) a tak jsem se rozhodla, že na ně kašlu. Ahoj, já jsem Lilith. To máme ale špatné počasí, co? Jo, už to vidím. ”Duncane?” zamrmlala jsem, teď už po jeho boku, protože se mi tahle situace silně nelíbila a být vedle toho plavidla bylo lepší, než tu zůstat a udusit se tu.
Navíc se ta věc začala hýbat směrem na moře. Ve zlomku sekundy jsem zažila mírnou paniku, pak horší paniku a pak moje krizové oddělení vyhodnotilo, že skočit na tu věc bude nejbezpečnější řešení, protože jsem se už nedávno touhle cestou plavila a vím, že neumřeme na volném moři. A běh po pevné zemi kamsi do bezpečí? Na tuhle variantu už nebylo místo. Stejně jako na přemýšlení, co bude s ostatními vlky. Neznala jsem je, takže mě zrovna teď vůbec nezajímali.
Jedním skokem jsem překonala vodu, dopadla na dřevo a zadívala se na svého kamaráda. ”Jdeš?” zeptala jsem se ho nedočkavě, protože jsem se necítila komfortně být tou z nás dvou, kdo se vrhá do šíleností jako první. Když už, tak pohromadě. V té chvíli vedle mě dopadla další vlčice, které jsem věnovala rychlý zamračený pohled, ale nic víc. Doufala jsem, že se ten trubec rozhodne rychle, protože mi přišlo, že vor odplouvá docela rychle pryč.

→ Západ od Gallirei

← Mahtaë jih přes Ústí

Když jsem docapkala až k pláži, uvědomila jsem si, že jsem už dost unavená. Ať to bylo tím během, nebo útokem Smrti, nebo prostě vším, co se za poslední dobu stalo, nebyla jsem si jistá. Zavrtala jsem se do písku dál od moře, abych si trochu odpočinula. Udělala jsem si hezké hnízdečko, které ještě pořád trošičku hřálo a rozhodně nepálilo jako když jsme tu byli s Nemesisem a Shireen. Tiše jsem si zabroukala. Přišlo mi, že se mi toho v poslední době děje nějak moc. Víc, než jsem byla zvyklá; unavovalo mě to. Na druhou stranu, když jsem se snažila v sobě zapátrat po pocitu zklamání a lítosti, moc jsem ho nenašla. Nečekala bych, že se mi bude tenhle životní styl tak zamlouvat.
Moje předchozí roky mi přišly jako… Motání se se zavázanýma očima. Teda, oproti tomu, co jsem zažívala v posledním roce. Útok svého nemrtvého já? Přenesení se na úplně jiné místo a spojení s vlkem, kterého jsem vůbec neznala? Ten vlk se pak stal někým, kdo mi byl překvapivě blízký. Polkla jsem, když se vyrojila spousta podivných a zašmordchaných pocitů. Společné toulání se po Galliree a pak provádění snaz ještě větších šíleností s jeho mladší (a trochu víc depresivnější) verzí. Doufala jsem, že je jim oběma dobře, ať zrovna vyvádějí cokoliv.
Než jsem se stihla dostat v myšlenkám k něčemu dalšímu, nebo snad nedejbože usnout, zahlédla jsem… Plavidlo? Nebyla jsem si jistá, jak to nazvat. Mojí první myšlenkou bylo Hah, někdo, kdo se plavil na ostrov, byl mnohem snaživější než my a naše kláda, zašklebila jsem se. Jenže hned, jak jsem na to pomyslela, přepadl mě pocit, jakoby odjinud, jakoby mi ho někdo vnuknul. Nebo to možná byla jen silná intuice. V každém případě, pokud by se slovo NE změnilo na pocit, byl by to přesně tenhle pocit. Tak nějak jsem tušila, že tohle asi nikdo z jiných dobrodruhů neudělal a úplně se mi to nelíbilo. Ne natolik, abych zase zmizela, moje hnízdečko bylo na to až moc pohodlné, ale zase jsem to nechtěla jít sama prozkoumávat.
Tak jsem zůstala jen ležet, s hlavou zvednutou a ostražitým pohledem zabodnutým do té věci.

← Mahtaë jih přes sever

Zhluboka dýchat. Jo. To je potřeba. To je to, co musím teď dělat. V průběhu běhu kolem řeky jsem se začínala trochu uklidňovat. Pálivá bolest ve svalech se změnila na silně nepříjemné mravenčení, které se proměnilo jen v mravenčení a byla jsem si skoro jistá, že za docela krátkou chvíli ho už naštěstí nebudu cítit prakticky vůbec. Naštěstí. Byla to děsivá magie; nedokázala jsem úplně uvěřit, že bych já, já mohla něco takového umět. Možná si ze mě Srmt utahovala a ve skutečnosti umím úplné prd. Asi docela reálná možnost.
I když jsem se dostávala z tunelového vidění, pořád jsem ještě cítila její přítomnost všude kolem. Skoro bych přísahala, že mě sleduje, a tak jsem byla odhodlaná pokračovat dál, pořád dost svižným tempem. Potřebovala jsem taky rozchodit ten nepříjemný pocit a s trochou štěstí vyhnat z nosu ten nepříjemný smrad, který mě pronásledoval všude.
V dálce jsem zahlédla moře, které jsme docela nedávno splavovali s Nemesisem a jeho sestřičkou a… Vlastně proč ne? Uchechtla jsem se. Ten proklatý ostrov byl tak daleko, že ptáci asi těžko mohli dolétnout až sem. Až na toho, co nás pronásledoval celou cestu,” chytře mi připomenul vnitřní hlas, ale zase jsem ho tvrdě zapudila. Zrovna tuhle logiku jsem nepotřebovala slyšet.

→ Mušličková pláž přes Ústí

← Zřícenina přes Jedlový pás

Je zvláštní, jak panika funguje. Najednou se všechny smyslové vjemy zúžily na velmi úzký kruh, jako kdybych se dívala na svět přes malou dírku, kterou jsem viděla jen přímo dopředu. Periferní vidění? Vnímání pachů? Co to je? To neznám. Nestíhám objevovat. Mám strach, který zahlušil všechno logické uvažování, přemýšlení o tom, že mi třeba už nebezpečí nehrozí a křičí na mě běž, běž, běž, běž tak rychle, jak dokážeš. A moje vědomí, jakoby se prostě jen vezlo, kdesi vzadu, na zadním sedadle jako malé dítě, které nemá ani na to sedět na místě spolujezdce a dělat navigátora.
Prostě jsem neměla vládu nad svým tělem, které si dělalo, co chtělo. Ještě že jsem se jakž takž orientovala v okolí, protože zoufalý úprk přes místa, která jsem neznala, by byl asi mnohem horší. Co situaci ale podstatně zhoršovalo, bylo pálení ve svalech, které mi způsobila ona. Nejspíš pomocí magie elektřiny, kterou mi tak dala. Kdesi vzadu, na hranici podvědomí a vědomí, jsem si uvědomila, že možná, nejspíš, budu tohle umět teď i já, ale bylo moc brzo na to, abych byla schopna tu myšlenku pořádně obsáhnout. Aktuálně pro mě existoval je útěk přes les, útěk přes pole, i když jsem se už snažila svoje rozdrásané nervy uklidnit. Zatím se to moc nedařilo, jako kdyby moje tělo ovládal někdo úplně jiný.

→ Mahtae jih přes sever

← Jedlový pás

Vyrazila jsem docela svižným tempem, protože koho bych se měla bát? Já? Bát? Já se přece nikdy a nikoho nebála. Chtěla jsem se tím naprosto lživým pokusům o utěšení hystericky smát, ale paradoxně tohle mi pomáhalo s ignorováním nepříjemných pocitů, které se jakoby s každým krokem zhoršovaly. Procházela jsem kolem vysokých balvanů a chvilkami přemýšlela, co bych asi tak udělala, kdyby se najednou rozhodly skutálet z kopce. Co bych vůbec uděla mohla. Asi moc ne. Podle všeho za ní ale chodily… ne úplně zástupy vlků, ale rozhodně jich nebylo úplně málo. A všichni přežili. Všichni, o kterých víš, chytře, ač nežádaně, poznamenal vnitřní hlas.
Povzdechla jsem si. Měla jsem ještě čas zmizet? Na kopci jsem viděla obrysy něčeho, co bylo nejspíš jejím příbytkem. Ještě mě čekalo nějaké šlapání. Ohlédla jsem se a pohlédla na cestu, kterou jsem stihla urazit. Bylo to už dost daleko. Podívala jsem se dopředu a překvapeně zalapala po dechu. Do háje. Přísahala bych, že mi zbývala ještě docela dlouhá cesta nahoru, ale najednou mi chyběl jen jeden krok ke vstupu dovnitř. Kdyby se mi tohle stalo těsně po příchodu na Gallireu, nejspíš by mě nikdo neudržel v tomhle kraji ani za nic. Utíkala bych tak daleko, abych si byla jistá, že nikdo z téhle prokleté země na tu půdu nevkročil.
Ale teď? Teď jsem se sice zamračila a srdce se mi rozbušilo trochu víc, vkročila jsem ale dovnitř.
Okamžitě mě přepadl nepříjemný pocit. Snažila jsem se zhluboka dýchat a říkala si, že to je vlastně docela pochopitelné. Pokud se vlk u Života cítí tak moc dobře, že se mu nechce odejít, u Smrti by na něj mělo všechno křičet, aby utekl. A že křičelo. Když soustředěné dýchání nepomohlo, zaťala jsem čelisti a tiše obcházela napůl zbořené zdi. Jenže… Zdálo se mi, že tu nikdo není. Jistě, nepříjemná atmosféra, to ano, ale nikde nebyla ani stopa po jeho obyvatelce. Jsem vůbec na správném místě? Třeba je na Galliree víc takových míst, napadlo mě, když jsem si uvědomila, že jsem zase na místě, kde jsem začala. Nikdo nikde.
Otočila jsem se zpátky, abych se podívala na cestu, kterou jsem se sem kruhem dostala. Kruhem…? Nevybavovala jsem si, že bych někde zatočila a stejně jsem byla zase na tom stejném místě. A do háje. Hlavou se mi začaly honit nejrůznější představy. Zůstanu tu navždy, zaseklá ve smyčce, ze které není úniku? Skoro se mi začalo zatmívat před očima, než jsem se dokázala uvolnit a uvědomit si, že ve chvíli prozření se moje okolí změnilo. Ne moc, ale mírně. Najednou jsem zahlédla, schovanou ve stínu, úzkou chodbu. Pokud na mě moje instinkty křičely, ať odtud zmizím, když jsem se tu procházela, při pohledu na tu cestu se mi v hlavě rozječely sirény.
Nikdy jsem netvrdila, že jsem nejchytřejší. Opatrně jsem se tamtudy vydala. Za krátkou chvíli jsem se octla v úplné tmě. Do háje. ”Co chceš, červe?” ozvalo se těsně vedle mého ucha. Překvapeně jsem vyjekla, škubla sebou do strany, očekávaje stěnu chodby, vedle které jsem celou dobu šla. Žádná stěna tam ale nebyla a já tvrdě dopadla na prašnou zem. ”Táhni, odkud jsi přišla, špíni,” zavrčel hlas, který se tentokrát rozléhal po celém okolí, nedokázala jsem říct, odkud přichází.
”Já… Přišla jsem o něco požádat,” vydechla jsem, překvapená, že jsem vůbec schopná ze sebe vyloudit nějaký zvuk. Jak si moje oči postupně zvykaly na šero, uvědomila jsem si, že nade mnou stojí ohromná vlčice. Žaludek se mi zkroutil hrůzou. ”Tak požádat,”[/b] zachrochtala temně a naklonila se ještě blíž, zelené oči jí najednou nepřirozeně zazářily. ”A nemůžu já POŽÁDAT o chvíli klidu a pokoje? Ne, namísto toho ke mně pořád lezou prašivé krysy,” Smrt, protože kdo jiný tohle mohl být, se odklonila a začala pochodovat dokolečka. ”Smrt, já chci tohle, Smrt, já chci tamto. Dej mi to! Já to chci! Koukni, tady mám hezký kamínky, to se ti líbí, co? Ná puťa puťa, vem si šutry a teď naval magii,” parodovala vysokým hláskem, který zněl v kombinaci s jejím nakřáplým hlasem příšerně.
Choulila jsem se na zemi, docela vyděšená, a přemýšlela, do čeho jsem se to namočila. Vypadala, že ji něco nedávno podráždilo. A já ji přišla zrovna do rány. Tak nějak jsem si nepředstavovala svou smrt, i když smrt Smrtí by byla rozhodně poetická. Kdyby o ni někdo věděl. Samotná Smrt dál pokračovala ve svém vrčení, zatímco já hystericky přemýšlela o tom, jak umřu. Když nastalo ticho, došlo mi, že na mě v očekávání zírá. Do háje. Ptala se mě na něco? ”Ch… chtěla bych ovládat ty magie, co Duncan,” šeptla jsem, jako tichý vánek.
Byla to správná odpověď? Špatná? Nedokázala jsem to podle jejího výrazu odhadnout. ”Drahoušku, Duncan má tolik magií, že bych tě musela stáhnout z kůže a i tak by ses nedoplatila,” ušklíbla se Smrt velmi zle. Tiše jsem polkla. Tušila jsem, že bych měla k tomu ještě něco říct, ale už jsem v sobě asi nedokázala najít odvahu. ”Ty, máš kamínků tak maximálně na jednu z nich,” zamručela po chvíli prohlížení si mě, jakoby něco hledala. Její podrážděný výraz úplně nezmizel, ale v očích se jí začala lesknout i touha. Po lesklých kamíncích.
”Dobře, jednu z nich dostaneš,” rozhodla se, ale mě se to zdálo jako moc jednoduché. Nejspíš zachytila moje myšlenky, nebo jen pochopila zaražený pohled, který se mi na chvíli objevil na tváři. Obličej se jí roztáhl do tak širokého úsměvu, o kterém bych si nemyslela, že je fyzicky možný. Ostatně bych ani nevěřila, že nějaké stvoření může mít tolik dlouhých a ostrých zubů, ale zjevně mohlo. ”Aby se ale magie usadila, pořádně ti ji proženu tělem,” zavrněla sladce a mě z toho vstaly všechny chlupy.
Proboha. Proboha. Proboha, stihlo mi projet hlavou, než mi tělem projelo něco jiného. Všechny svaly se mi stáhly a zase povolily a zase stáhly… Nejhorší byla ale ta bolest. Nikdy jsem nic takového necítila. Z dálky jsem slyšela křik a hysterický smích a došlo mi, že to křičím já. Po době, která mohla být několika vteřinami nebo i hodinami, to ustalo a já si uvědomila, že ležím na zemi, bez možnosti se jakkoliv. pohnout. ”Tohle je, drahoušku, magie elektřiny,” Smrt se hihňala jako malá holčička.
Lapala jsem po dechu. Ani dýchat mi nešlo a myšlenky se různě točily v hlavě, nedávaly smysl, nic nedávalo smysl, jen pocit, že musím co nejrychleji zmizet. Musím pryč. Teď hned. Tušila jsem, že ta chvíle musí přijít ve chvíli, kdy už i chichot utichl. ”A teď zmiz. Odpal mi z očí. VYPADNI! zaječela Smrt a já se nějakým zázrakem dokázala postavit a vystřelit směrem k chodbě. Neodhadla jsem ale svoje aktuální schopnosti a hlavou prudce narazila do kamenné zdi. V aktuální panice jsem si toho pořádně ani nevšimla, jen jsem opravila směr a napůl běžela a napůl padala směrem k východu z chodby. I když jsem se už dostala na světlo, musela jsem zuřivě mrkat, abych viděla; krev mi stékala do očí z rány, kterou jsem si udělala, když jsem vrazila do zdi. Několikrát se mi ještě povedlo vrazit bokem do nějakého balvanu, ale už mě nic nezastavilo v bezhlavém úprku. Její vysoká smích se mi ještě stále ozýval v uších.

→ Galtavar přes Jedlový pás

← Mahtae sever přes Galtavar

Unikala jsem pryč, pryč od spárů Borůvkové smečky, která se za mnou sice nenatahovala, ale ten pocit tam pořád byl. Tušila jsem, že mě to bude pronásledovat ještě dlouho - nejspíš až do té doby, než nezjistím, na čem vlastně jsem. Jenže jít se mi tam rozhodně nechtělo. S povzdechem jsem potřásla hlavou. Třeba bych se mohla pokusit vystopovat Duncana a jít tam jakože “dělat bordel”.
Tahle představa mě natolik pobavila, že jsem se uchechtla a rozhodla se svoje trable na chvíli pustit z hlavy. To bylo ale především, protože i když už byl jasný den, zdálo se mi, že ve chvíli, kdy jsem vlezla do dalšího lesa, všechno podivně potemnělo. Ohlédla jsem se. Opravdu. Ani paprsek slunce, až mi to přišlo dost podezřelé. Polkla jsem.
Pamatovala jsem si, kdy jsem naposledy tenhle pocit cítila. Když jsem slyšela ten hrozný smích, následovaný zeleným požárem lesa. Že bych tu narazila na Smrt? Tu Smrt, která je sestrou Života, tu Smrt, která mě může naučit další magie?
Všechno ve mně křičelo, ať se otočím, ať se otočím a utíkám tak daleko, jak to jen jde. Jenže jak jsme se už přesvědčili, nebyla jsem zrovna nejmoudřejší vlk a moje tlapky se prakticky ani nezastavily. Po uklidnění Životem jsem se cítila nadmíru odvážně. Netušila jsem, čím mě obdaroval, ale tím pádem to znamenalo, že se Smrti nemusím bát, ne?

→ Zřícenina

← Náhorní plošina přes jižní Mahtae

Aaaa, už jsme byli tady. Před branou do pekel, před vstupem do místa, o kterém jsem se kdysi (před rokem) snažila přemýšlet jako o domově, před hranicemi Borůvkové smečky. Pokud bych se opravdu zamyslela nad svými úmysly, uvědomila bych si, že v sobě nenajdu nejspíš ani jeden ždibec motivace se tam ukázat. Povzdechla jsem si. Jediné, co mi bránilo ve smršti negativních myšlenek, byla Životova přítomnost, kterou jsem ještě cítila lehce se držet ve vzduchu. Jako kdyby na mě dohlížel.
Ještě nejsem připravená, ale jednou budu. Jednou se sem vrátím a dokážu se jim postavit, slíbila jsem sobě, slíbila jsem tomu lesu, možná jsem to slíbila i Bohu, který se na mě možná ještě pořád díval. Měla bych být nervózní z toho, před čím mě varoval? Na co si mám být do háje dávat pozor? Oh bože, doufám, že se na mě zase nevrhnou nějaké zrůdy, zasténala jsem v duchu.
Opravdu jsem nepotřebovala, aby se opakovala moje noční můra. I když Rez jsem od té doby neviděla. Kdo ví, jak se jí daří. Jestli na mě už nezapomněla, vloudila se jedna zrádná myšlenka. Byla jsem ale taky zvědavá. Jestli s ní dokážu vycházet stejně dobře jako s Duncanem a Nemesisem. Možná bych si rozuměla i s Shireen, kdybychom měli víc času. Doslova jsem cítila, jak se na povrch dere myšlenka od toho horšího vnitřního hlasu a tak jsem s tichým zavrčením potřásla hlavou a radši se začala rychlým krokem vzdalovat od borůvčího lesa.
Pokud jsem tam nechtěla ještě jít, neměla bych riskovat, že mě tu někdo zastihne a pak je budu muset navštívit, ať chci nebo ne.

→ Jedlová pás přes Galtavar

← Tenebrae přes Středozemku

Ráda bych si myslela, že jsem lepší. Že jsem natolik lepší, že bych se na něj mohla podívat bez těch všech zmatených emocí. Zůstávala jsem tu kvůli němu? Nebo kvůli sobě? Život mi sám připomenul, že jsem tu sakra skoro rok a půl. Rok a půl. Jeho jsem navštívila před rokem, co znamená, že se tu toulám dvakrát delší dobu, než jsem byla v té malé proklaté smečce. Jestli se to vůbec dá nazývat být v ní. Přišlo mi, že jsem byla i tak jen okrajově tolerovaná. Vlastně… V hlavě se mi vynořila mlhavá vzpomínka na Makadiho, který mě sotva pozdravil, když jsme se ve smečce zahlédli. Šla jsem tam kvůli němu.
Protože on smečku potřeboval.
Já ale ne a to se zjevně ukázalo docela brzo. Možná je to takhle přece jenom lepší. Zavedla jsem ho do smečky, kde mu je dobře a už mě nebylo potřeba. Nedalo se říct, že bych nikdy nepřemýšlela o tom, že i když já ho hledat nešla, to samé neudělal ani on. Stiskla jsem čelisti. Přála jsem si ho vidět, ale ta touha nebyla až tak velká. Možná že bych byla stejně zklamaná, kdyby se o mě třeba nezajímal. Nebo na mě křičel. Nebo bych se k němu vůbec nedostala přes všechny jiné vlky ve smečce.
Třeba se na mě už připravují, když mě poznala… Tamta hnědá vlčice. Já si ji nevybavovala, zdálo se mi, že jsem ji možná viděla, ale moje vzpomínky byly tak moc zamlžené, že to mohl být jakýkoliv jí trochu podobný vlk. Ostatně, jak to, že si na mě vzpomněl Castor? Jak si na mě vůbec mohl vzpomenout, když já ho určitě neznala? Tiše jsem si zavrčela, tohle spiknutí se mi opravdu, ale opravdu nelíbilo.

→ Mahtae sever přes jižní část

← Vrchol Narrských kopců přes Narrské kopce

Cesta od Života byla zvláštní, ale měla jsem dojem, že jsem se podobně cítila i loni. Asi jsem se neměla ani čemu divit, když mi u něj bylo vždy tak hrozně moc dobře. Několikrát mě napadla myšlenka, že bych tam mohla zůstat. Vždyť mě tu nic nedrželo, ne? Jenže asi drželo. Nejspíš. Možná to bylo vzduchem. Jo, určitě to bylo vzduchem. Byla jsem promoklá, šla v mlze, ale jaksi se mi to všechno líbilo. Jako kdyby déšť odnesl všechny zbytečky té staré Lilith a nová mohla nastoupit na její místo. Snažila jsem se nad tím nešklebit, protože podobné myšlenky jsem měla docela často.
Život mě ale tentokrát ubezpečil, že se opravdu měním, i když změna je nejspíš tak pomalá, že ji moc nevidím. Co by na to asi řekl Makadi? byla první myšlenka, která mi prolétla hlavou hned následovaná Jsem dostatečně odvážná, abych se do Borůvky podívala? Možná…? Možná ne. Všechno bylo tak hrozně zmatené a já měla pořád hrůzu z toho, co se stane, až tam přijdu. Pořád jsem měla na ně vztek, i když ho už rok odloučení trochu otupil. Už mě srdce za Makadim nebolelo, ale to bylo asi taky dobře, ne?
Když jsem se zpětně dívala na to, jaký vztah, jaké přátelství mezi námi bylo… Asi ne úplně nejzdravější. Mohlo být lepší. Mohla jsem být lepší. Jsem už lepší teď?

→ Náhorní plošina přes Středozemku

← Tenebrae přes Narrské kopce

Z nějakého důvodu, čím víc jsem se blížila, tím nervózněji jsem se cítila. Kdo vlastně Život byl? Pořád mi nešlo do hlavy, že zjevně on a Smrt jsou zdrojem magie na Gallirei a jejich dosah není až tak velký. Tady ale vlci zjevně věří, že tak to vypadá všude. Nebo aspoň, že každé místo má nějakého vlastního boha. Potřásla jsem hlavou. Jak by to asi vypadalo, kdyby bylo těch bohů víc? Bojovali by spolu? Vedli by mezi sebou války? Možná by potom použili vlky jako svoje otroky, kteří by soupeřili za ně. Generálové svých malých armád, ozbrojených magií.
”To by byl opravdu zvláštní svět,” ozvalo se za mnou a já se překvapeně otočila. Ani jsem si nevšimla, že jsem už na Životově území. Teď už nebylo cesty zpět. ”Rád se takhle zakrádáš?” odpověděla jsem namísto reakce na jeho poznámku na moje myšlenky. ”Já a zakrádat se? Šel jsem chvíli vedle tebe, ale ty sis mě nevšimla,” odvětil naprosto nevinným tónem, ale v očích mu poletovaly pobavené jiskřičky. Mírně jsem přivřela oči, ale i když jsem instinktivně sahala po smutku, nedůvěřivosti nebo jen prosté odtaživosti, na tváři se mi pomalu začínal roztahovat úsměv. Měla jsem tušit, že to jinak ani nepůjde. A chtěla jsem jinak? Chtěla jsem, abych se cítila mizerně, abych se pořád dívala za rameno, abych pochybovala o jakémkoliv přítelském gestu, které ke mně kdokoliv udělá? ”Ty za to nemůžeš, Lilith,” něžně mi odpovídal Život, se svýma velkýma očima, něžně zabořenýma do těch mých. Vypadal, že mě chápe. Že mi rozumí.
”Zažil jsi to taky? Pocit, že nikam nepatříš, že nevíš, jestli chceš patřit, ale zároveň ses topil v samotě?” šeptla jsem sotva slyšitelným tónem, protože jsem se něco takového neodvažovala říct nahlas. Už z jeho pohledu jsem viděla, že tomu rozumí. ”Život je dlouhý, když vidíš vznikat a zanikat ty samá světla. Přivedeš je na svět a pak sleduješ, jak pomalu zhasínají,” začal a já byla skoro překvapená z jeho výrazu, když se podíval do dálky. Vypadalo to, že se zamyslel. Nebo si možná uvědomil, že mi možná prozradil víc, než chtěl. Ostatně, jak bych mohla pochopit, jaké je to být bohem, když jsem před setkáním s ním v nic takového nevěřila? Sotva jsem chápala pojem magie. Nejspíš ani teď jsem nebyla úplně přesvědčená, že vlk, vedle kterého sedím, je něčím tak neskutečně vzdáleným, nám obyčejným smrtelníkům.
Zarazila jsem se ve svých myšlenkách, když jsem si všimla pobaveného úsměvu, který mu pohrával na rtech právě ve chvíli, kdy jsem sebe a ostatní vlky označila za obyčejné. ”Nebo snad ne?” zeptala jsem se, protože nemělo smysl předstírat, že nevím, že ví, o čem myslí. Doufala jsem, že na oplátku zase nebude předstírat, že neví, že vím, že ví něco víc. ”Lilith,” začal a jeho vědoucný úsměv se změnil na uličnický. ”Proč si ještě stále myslíš, že vy vlci jste obyčejní? Za rok a půl, který jsi v téhle zemi prožila… Viděla jsi mnoho magie a většina z nich pocházela z tlap vlků. Vlků, jako jsi ty nebo tví přátelé.”
Chvíli jsem se na něj dívala a bojovala s pocitem trucujícího dítěte. ”Ale… Já nejsem výjimečná. Jsem normální. Obyčejná,” řekla jsem mu a nebyla spokojená s tím, že to pořád znělo jako fňukání malého dítěte, které nemá tak skvělou hračku jako jeho kamarádi. Ale byla to pravda, ne? I když jsem Duncana obdivovala za to, co uměl, nemohla jsem si pomoct a musela přemýšlet o tom, jaké by to bylo, kdybych něco takového dokázala i já. Jak jsem se dívala na Nemesisův růžovějící nos a říkala si, jak se mu to asi mohlo stát. Nebo když jsem se dívala na úplně cizí vlky a přemýšlela, proč já taková nejsem. Chtěla jsem být někým, s kým si nikdo nebude moct zahrávat, protože se budu moct ubránit všemu, co se mi postaví. Už nikdy nebudu slabá a vyděšená a nebudu se schovávat za cizí ocasy. Protože když se vlk schovává u ocasu neví, co se odehrává v hlavě, která ho má chránit.
”Nevšimla sis, že jsi už mnohem silnější, než dřív? Když jsme se viděli poprvé, cítila ses, že jsi zahnaná do kouta a všechno, co jsi znala, už nemáš. A podívej se, kde jsi teď. Máš přátele, Lilith. Jsou vlci, kterým na tobě záleží a naopak. To není malý úspěch,” řekl mi něžným, ale důrazným tónem a já mu věřila. Tady, nahoře, když mluvil o těch krásných věcech, jsem se mu dívala do očí a usmívala se a věřila, že je to vlastně všechno na dobré cestě. Jednou vstanu a uvědomím si, že jsem hrdá na sebe a na život, který vedu. ”Ten den se blíží,” pokývl Život a opřel si hlavu o tu moji.
”Byla bych ráda, kdyby tu už byl,” povzdechla jsem si. ”Nebo aspoň byl blíž, než teď, protože ho pořád v dálce sotva vidím,” zamrmlala jsem, pořád nespokojená. ”Mmm, možná bych ti s tím mohl pomoct?” zabroukal zamyšleně. Zůstala jsem potichu, i když mě sžírala zvědavost, co tak může mít na mysli. Chtěla jsem, aby mi to pověděl sám, ale určitě věděl, o co se snažím a jako na potvoru taky nic neříkal. ”Minule jsem ti pomohl se zlepšit fyzicky. Některé magie ale dokážu taky darovat. Pověz, co by sis přála?
To byla záludná otázka. Co vůbec chci? Co by mě udělalo šťastnou? Tak nějak jsem tušila, že magie to nebudou. Jenže taky jsem věděla, že magie mi můžou výrazně pomoct v životě. Co bych si přála? Záviděla jsem Duncanovi jeho magie. Chtěla jsem být ale taky silná… Tak, aby mi už nikdo nemohl ublížit a já si dokázala vždy poradit. To ale nebyla magie, ne? ”Hmmm,” zabroukal Život, který zjevně poslouchal. ”Myslím, že ti můžu pomoct, možná i s více věcmi. Za to, že to pro tebe udělám, ale chci jednu věc. Neřeknu ti, co jsem udělal. Pomůže ti to, to mi věř. Svoje nové schopnosti budeš objevovat postupně, ve chvílích, kdy jich bude nejvíce třeba. Co na to říkáš?” navrhl mi a mě přepadl pocit, že tohle nedělá často. Že tahle nabídka je určitým způsobem velmi vzácná a rozhodně bych ji neměla promrhat. Nic takového už nepřijde.
”Souhlasím,” přikývla jsem po chvilce. I když věci, které od něj dostanu, neobjevím hned, neuškodí mi to, že? Pořád budu ta stejná Lilith, ale když budu v úzkých, zjistím, co umím. Života jsem tím zjevně potěšila. ”Asi ti nebudu dokázat splnit všechno. Některé magie, které Duncan ovládá, má v moci moje sestra, Smrt,” ozval se po chvíli lítostivě a mě se propadl žaludek až kamsi ke kotníkům. Ke Smrti ne. Jen to ne. Byla jsem si docela jistá, že bych to nepřežila, stačilo mi vidět ten oheň. ”I když s mou sestrou je těžké pořízení, není to až tak hrozné. Nejspíš tě neuvidí moc ráda, ale určitě tě nezabije, broukl mi do srsti a já se otřásla.
Bylo mi tu dobře. Až moc dobře, na můj vkus. Moje instinkty mě vždy stáčely k pochmurným myšlenkám, které se ale tu nedokázaly udržet, a to mě znervózňovalo. ”Asi bych už měla jít,” vykoktala jsem roztřeseně. ”Ah. Jsi si jistá?” zeptal se Život, značně zklamaně, ale já jsem už couvala. ”Já… Určitě se vrátím,” slíbila jsem mu, najednou neschopná vydržet tu velmi příjemnou atmosféru. Pořád mě to táhlo zpátky za ním, ale taky jsem chtěla vidět vlky, které jsem měla ráda.
Už jsem mu nic neřekla, ale ještě jsem slyšela jeho volání. ”Dávej si pozor, Lilith! Opravdu velký!” Kdyby to byl kdokoliv jiný, myslela bych si, že jsou to snad výhružky, protože jsem s ním nezůstala, ale u Života jsem si byla jistá, že tomu tak není. Doufala jsem, že po cestě od něj znova nezapadnu do něčeho takového jako byly ty proklaté bažiny.

→ Tenebrae přes Narrské kopce

← Ohnivé jezero přes asi Kopretinku

Bylo to zvláštní. Jak jsem se procházela kolem řeky a znala ji. Poznávala jsem i některé kamínky, které kolem ní ležely a dokonce se mi zdálo, že některé z otisků tlap byly i moje. To se mi už dávno nestalo. Ještě zvláštnější ale bylo, že mi to vlastně ani nevadilo. Začínala jsem se tu cítit příjemně. Zvláštní.
Tak trochu jsem začínala tušit, kam mě moje nohy nesou. Už jsem v dálce viděla žluté kopce. Jak je to dávno, co jsem u něj byla? Rok? přemýšlela jsem. Nejspíš to byla pravda, protože i tehdy byl konec léta. To znamenalo, že už je to taky rok od té doby, co jsem byla naposledy v Borůvce. Ne moc dobré pocity. Vůbec ne dobré. Makadi na mě stejně už nejspíš zapomněl, ujistila jsem svoje bolavé srdce. Ani mě určitě nepotřeboval. Ne někoho, kdo mu několikrát dobrovolně lhal.
Raději jsem potřásla hlavou a vyrazila rychlejším tempem směrem k Životovi. Třeba mi poví, co bych měla dělat dál. A nebo si to rozmyslím nějak sama. Pokud mě ale nikdo nebude hledat, můžu třeba zůstat u něj, pobaveně jsem se začala chechtat, zatímco se pískové kopce blížily.

→ Vrchol Narrských kopců přes Narrské kopce

← Ronherská skála přes Zlaťák

Tlapky mě dotáhly až k jezeru, kde jsem nechala Duncana. Ten tu ale přirozeně nebyl. Na chvíli jsem se zastavila, abych zhodnotila šanci, že se třeba tu někde povaluje jeho mrtvola, nebo ji už někdo nebo něco odtáhlo. Třeba ho sežrala ta Nemesisova vodní příšera, zašklebila jsem se. Bylo ale po dešti a tak veškeré pachové stopy byly pryč. Ne že bych čekala něco jiného. I tak by mě to ale asi trochu žralo, kdybych neukázala aspoň trochu snahy. Pro vlastní svědomí.
Možná mě ale jen ale sem donutila jít naše poslední debata s Nemesisem. Udělala jsem krok vstříc té vodě, než jsem se zarazila. Teď zpětně jsem nemohla pochopit, co mě přimělo do té vody skočit a reálně se potopit až na dno. ”Běhání za bláznivými samečky,” uchechtla jsem se a vyrazila neurčitým směrem.
No, neurčitým. Nevěděla jsem, co si o tom myslet, ale tohle okolí jsem začínala docela dobře znát. Věděla jsem, kam mířím. Ještě nedávno bych z toho byla asi docela znechucená, ale teď jsem začala přemýšlet o tom, že bych to tu mohla prozkoumat trochu líp. Teď jsem ale nechala výběr svým tlapkám a tak jsem se odklonila od jezera a pokračovala směrem, který mi byl taky dobře známý.

→ Tenebrae přes Kopretinku

Den se proměnil v noc a ta se možná změnila i v den, kdo ví. Já ne, já jsem spala. Asi na mě konečně dolehla únava. Jako kdyby se to neustálé nutkání běž, běž dál, nezastavuj, za dalším horizontem na tebe něco čeká úplně zastavilo a já dostala pocit, že bude už následovat jen klid a mír. Nebo aspoň ne tolik adrenalinu v krvi jako předtím. To všechno mě ukolébalo k pořádně tuhému spánku, který jsem přerušila a v noci, kdy jsem začínala cítit žízeň.
Nemesis tu pořád byl, schoulený do klubíčka a já se nemohla ubránit úsměvu při pohledu na toho uličníka. Nečekala jsem, že mi tohle vlče přiroste k srdci a kdyby se mě na to někdo zeptal, stejně bych všechno asi popřela; nemohla jsem v sobě najít ani jednu logickou odpověď proč. Třeba to ale bylo jedno. Možná to bylo tím, že se mnou zvládl vydržet tak dlouho. a já dokázala vydržet s ním, i když jsem měla občas chuť mu urvat aspoň jedno ucho.
Nedaleko jsem zaslechla zurčení potoku a tak jsem se tam pomalu vydala. Voda vypadala lákavě a ani se mi nezdálo, že by v tom byl nějaký háček. Vděčně jsem začala vodu chlemtat a při tom myšlenkami zalétla k tomu, co budu dělat potom. Nemesis půjde k sobě domů a já… Nechtěla jsem jít hledat Duncana, pokud bychom na sebe narazili, bylo by to úplně náhodné. Jinak bych se cítila jako zoufalka, která běhá za svým páníčkem, protože si sama neporadí. Chvíli jsem zírala na vodu. Měla jsem modré oči, že? To znamenalo, že bych k ní měla něco cítit. Ale jak jsem v sobě hledala… Nic. Nedokázala jsem narazit na žádné spojení. Jak to ti vlci dělají?
Pomalu jsem se vrátila k Nemesisovi a jako správný úchylák se zastavila kousek od něj a jen zírala. ”No, vzhledem k tomu, že se chystáš domů, já asi taky půjdu,” zamumlala jsem a ani si nebyla jistá, jestli vlk ještě nespí. Měla jsem to ale potřebu říct nahlas. ”Třeba tě někdy přepadnu u vás doma, nebo se potkáme jen tak. Možná k vám dokonce dojdu se staženým ocasem, když mi bude v zimě až moc zima a budu mít hlad,” řekla jsem s pobaveným úšklebkem. ”Nakrmíš mě, Nemesisi?” uchechtla jsem se a už si začínala připadat docela nepatřičně.
Povzdechla jsem si. ”Tak já mizím, měj se… prcku,” prohodila jsem směrem ke schoulené postavě. ”Bylo to fajn, pokud budeš chtít nějakou šílenost, dej vědět, abych ti mohla zase zachránit zadek.” V náhlém popudu jsem mu olízla ucho a vyrazila pryč, protože bylo jednodušší odejít jako první, než zůstat stát a dívat se, jak ten druhý mizí za horizontem.

→ Ohnivé jezero přes Zlaťák

Henlo <3
Nejdřív bych poprosila za kategorii Největší sólista vlastnost Imunita s 1*.
V kategorii Soutěživec duší děkuji za bonus do magie, který pořeším se Skyl.

A co se týče bodů, 470 bodů za medvědy poprosím směnit
400 bodů za 50% slevu u Života
60 bodů za 45 kytiček
a zbylých 10 bodů poprosím směnit za 3 křišťály.

Chci moc, moc poděkovat za tuhle akci. Fakt. Nečekala jsem, že si to budu tak užívat, nečekala jsem, že se na konci budu divit, že to bylo nějak podivně krátké. Ještě bych si klidně dala další měsíc. Moc se mi líbil koncept hry, kdy nikdo nevěděl, s kým hraje, ale zároveň na vyhlášení nebylo žádné velké zklamání kvůli “flákajícím se” spoluhráčům. (Dívám se i na sebe.)
Hrozně jsem si to užila, doufám, že to ještě někdy proběhne a někdo do mě bude zase kopat, jak teď. Bez kopání bych to nezvládla a bylo velmi žádané. Díky Meiňo. Díky Elis.

// jedna malá ostudná brambora smutňoučce kouká