Příspěvky uživatele

< návrat zpět

I když jsem viděla, že se ke mně Duncan otočil, nedokázala jsem se přimět jeho pohled opětovat. Ne kvůli tomu, že bych byla uražená, i když to tam asi taky roli hrálo, ale nešlo mi odtrhnout zrak od toho, co se dělo před námi. Dech se mi na chvíli zadrhl. Co byli do háje ti tvorové? Rozhodně to byli ti, co se nás snažili zabít a my jsme jim teď vběhli rovnou pod nos. Zatím nás naštěstí neviděli, ale byla to jen otázka času, že?
Zaťala jsem čelisti, měla jsem toho tu už plné zuby. Chci domů, zavrčela jsem v duchu. Nechtěla jsem tenhle prokletý ostrov už vidět, toužila jsem zpátky po Galliree jak nikdy, až mě to překvapovalo. Na to, že všechny tyhle pekelné věci se mi děly zrovna na ní. Možná bych měla odtáhnout ještě dál.
Než jsem stihla tu myšlenku pořádně domyslet, najednou se ozval příšerný rachot a k mé hrůze se začaly z toho prokletého kopce, na který jsme pořád viděli, valit obrovské kameny. ”Do je do háje tohle?” vyjekla jsem. Ty podivné zrůdičky začaly vyděšeně pobíhat a v té chvíli jsem si všimla jediného plavidla. Na něčem takovém jsme se se m připlavili s Nemesisem vzpomněla jsem si a v té chvíli se taky ozval Duncan.
Teď jsem se na něj už podívala. Oči mu hořely a najednou se mi srdce rozbušilo adrenalinem. Předtím jsem měla strach, ale dodal mi odvahu. To zvládneme. Navzdory celé situaci jsem si uvědomila, že se na něj křením. Asi to nebyl úplně příčetný úsměv, ale odmítala jsem si to přiznat. ”Dáme si závod?” vesele jsem se na něj zašklebila, jako kdyby se nic hrozného nedělo. Uvědomila jsem si, že to pak všechno zvládám mnohem líp. ”Poslední prohrává jízdenku dál do života,” uchechtla jsem se teď směrem ke všem. Rozhodně to neznělo mírně hystaricky. ”Uvidíme se na druhé straně,” prohlásila jsem poslední poznámku, než jsem vystřelila směrem k lodi.
Věděla jsem, že jsem docela rychlá, ale i tak jsem na sobě pocítila pohledy těch stvoření. Držela jsem se Duncanova plánu, vyhýbat se jim, pokud možno, a hlavně se co nejrychleji dostat k jediné záchraně. Věděla jsem, že tu nechci zůstat a stát se jejich večeří.

Už jsem ani moc neposlouchala, o čem se Duncan s vlčicemi baví. Představily se, že? Možná bych se měla cítit špatně ze to, že se mi to už z hlavy vypařilo, ale nedokázala jsem se ani k tomuhle přimět. Už jsem se spíš potácela, než šla, nechávala jsem pohled upřený na zem a začínalo mi být všechno tak nějak jedno.
Hlavou mi proletěla vzpomínka, nedávná, na Duncana, když se o mě opřel a čumákem mi projel srst na krku. To bylo… Fajn. Jediné fajn za dlouhou dobu a ani jsem moc nepřemýšlela, proč to tak je. Neměla jsem na to sílu, neměla jsem sílu vůbec na nic. V hlavě úplně prázdno, stejně jako v žaludku a jediné, co mě drželo na nohou, byl fakt, že jsem to dělala už nějakou dobu a zastavení by vyžadovalo energii na vytvoření příkazu zastav. Bylo jednodušší prostě jít dál.
Náhle se mi ale do nosu dostal pach, u kterého mi proběhla tělem skoro elektrická vlna. Zvedla jsem hlavu a zakňučela. Zdálo se mi to? Byly to už halucinace? JÍDLO, úplně mi to zatemnilo mozek, jediné slovo a jeden cíl, nic jiného jsem neviděla, jen zrychleným krokem vyrazit k ní a zabořit do ní zuby.
Skoro se mi chtělo brečet. Možná, že jsem i brečela, nebyla jsem si jistá. Hltala jsem tak horlivě, že jsem jednu chvíli celou hlavu ponořila dovnitř do těla a tušila jsem, že ji má celou krvavou. Nejdřív jsem ani nepostřehla, že Duncan a bílá vlčice (u které jsem si ani nevzpomínala, že by se představovala), připojili později, kdy jsem už začínala cítit plnící se břicho.
Svalila jsem se na zem, bez starosti o cokoliv jiného, jen se přiblble usmívala. Nejlepší chvíle mého života. Opravdu. Hlava se mi přestávala točit, začala jsem získávat i cit v nohou a dalších částech těla. Přestávala jsem se cítit jako ve snu. Pro to pro mě bylo jako kopnutí do břicha, když jsem zaslechla, že se k nám někdo blíží.
Neobratně jsem se vyškrábala na nohy, jak březí vlčice, za bílá na tom byla podobně. Podívala jsem se na Duncana ve stejné chvíli, kdy on udělal to samé, a nelíbilo se mi, co jsem v tom viděla. Zamračila jsem se a chtěla jsem otevřít tlamu, zeptat se na podrobnosti, co chce udělat, ale stejně jsem to tušila. Pitomec, zamručela jsem v duchu a v náhlé vlně… pocitu, který jsem nedokázala pořádně popsat (podráždění ale bylo jeho součástí), rozhodla, že půjdu s ním. Ve chvíli, kdy jsem rozzuřeného pitomce doháněla, jsem zaslechla slova bílé, Bouře, které zněly… Na můj vkus až moc familiérně. Hlavně to ju na konci. Loupla jsem po ní pohledem, ale snažila se naslouchat tomu, co se k nám blížilo a případně pitomce odtáhnout… Ne že bych reálně čekala, že by se mi to mohlo povést. Už jsem ale tak nějak cítila celou fatalitu situace a možná jsem byla taky unavená z neustálého utíkání, i když na mě instinkty pořád křičely, ať uteču pryč. Možná taky to maso bylo otrávené a teď nám všem hrabe. Taky možnost.

Pokývla jsem hlavou, když se Tayne představila. Ani nevím, proč jsem se snažila, stejně to nejspíš docela brzo zapomenu. Matně jsem si vzpomněla na svůj prvotní dojem z ní, že je mi něčím povědomá. Možná jsme se už potkaly? Jenže to bych musela mít aspoň trošičku menší hlad, abych tak složitou myšlenku dokázala rozvést. Teď mi jen letmo proletěla hlavou, ani jsem ji nedokázala zachytit. Už byla pryč.
Svého rozhodnutí se představit jsem začala litovat podstatně víc, když zmizely a my zůstali s Duncanem sami. Na jedné straně mi to nevadilo. Kdyby byla situace lepší, příjemnější, asi bych se dokázala líp uvolnit. Když tu byl jen on. Jenže bych nesměla mít hlad. I tak mě ale příjemně zahřílo, když se o mě opřel. Aspoň konečně začal mluvit. ”Já taky,” pípla jsem, mnohem méně drsně, než jsem půdovně zamýšlela. Ani na tohle jsem neměla sílu a do mysli se mi pomalu začaly vkrádat dost pesimistické myšlenky. Nepředstavoala jsem si, že umřu hladem na osamělém ostrově. Co kdybychom se vrátili a zkusili ten vor dopravit zpátky domů? Napadlo mě, ale už jsem si nepamatovala, jak daleko jsme byli. Jestli by vůbec bylo možné tu cestu zpátky zvládnout.
Na tváři jsem nuceně roztáhla úsměv. ”Až se vrátíme domů, určitě k sopce půjdeme,” snažila jsem se uklidnit. Jestli to bylo zaměřené víc na něj nebo mě, jsem si nebyla jistá. ”Třeba tenhle kopec je podobný,” kývla jsem směrem k němu hlavou. I když jsem pochybovala, že bych vůbec dokázala dojít do půlky. Skoro jsem začínala šilhat po listech. Bože.
Říkala jsem, že lituju toho představení? To nebylo nic proti chvíli, když se k nám ty dvě zpátky přidaly. Já je byla ochotná tam nechat umřít, napadlo mě s hrůzou, hrůzou z toho, že mě teď znají a moc dobře ví, co jsem měla v úmyslu. Mrtvé by byly aspoň k užitku, vloudila se jedna myšlenka. Odvrátila jsem od nich zrak, narozdíl od Duncana, který se do nich pustil. Nic jsem neříkala, jen poslouchala konverzaci a čekala na její výsledek. Netušila jsem, co má můj tmavý společník v úmyslu a neměla sílu hádat. Podvědomě jsem ale tušila, že pokud bude potřeba, pomůžu mu v čemkoliv. Odkud se bere taková důvěra? smál se vnitřní hlas.

// jít dál

Táhli jsme se dál a zdálo se mi, že všechno vypadá už dost bídně. Ohlédla jsem se na Duncana, který šel vedle mě, stejně jako bílá vlčice a ta hnědá. Všichni se kabonili, což byl teda asi ještě docela dobrý výsledek. Panika v pozadí, kterou jsem si už před nějakou chvílí všimla, se začínala stupňovat a bylo čím dál tím těžší vymýšlet způsoby, jak ji udržet na uzdě. K tomu se o mě začínala pokoušet mírná hysterie. Nelíbilo se mi, jak všichni byli ticho. Nelíbilo se mi, že mlčel dokonce i Duncan, když dřív neodkázal zavřít tlamu.
Uchechtla jsem se, když konečně ze sebe něco dostal. ”Teprve začíná?” tvář se mi roztáhla do zubatého úsměvu, protože to pomáhalo, hlavně při hladu. ”Když po nás stříleli a zabili jednu vlčici, bylo to ještě v pohodě? Nebo když tě něco stáhlo pod vodu a zůstala tam další vlčice, taky ještě klídek?” ptala jsem se pobaveně, na hraně hysterie, ale neznělo to jako vyčítání. Nedokázala jsem se přimět cítit cokoliv k těm dvěma, které jsem neznala, krom opatrnosti. Abych nebyla další.
”Je to ale krásný den,” zamrmlala jsem po chvíli, když se mi štreka přes louku zase začala zdát až moc tichá. ”Já jsem Lilith, mimochodem,” zašklebila jsem se na přítomné. ”Když tu už padáme jak maliny, můžeme se taky trochu poznat, než taky zahučíme,” sarkasticky jsem pokračovala dál. Ach ano, pokud už paniku nedokážu zvládat, druhá nejlepší možnost je jí nechat volný průběh a zatáhnout do toho i zbytek osazenstva. Vždyť je to stejně jedno. Duncan by se normálně choval dost podobně (čert ví, proč se rozhodl hrát na upejpanou holčičku) a ty dvě jsem vůbec neznala a na jejich názoru mi nezáleželo prakticky od začátku.
”Dobrá otázka,” zamrmlala jsem nad hlasitě pronesenou myšlenku světlé vlčice, ale hned na to se pokusila vrátit do toho otravného módu, který mi alespoň trochu pomáhal ventilovat frustraci. ”V téhle chvíli nejspíš tu okouzlující strakatou dámu, co s námi byla,” uchechtla jsem se. Ale jinak? Měla pravdu. Kde byla všechna zvěř? Všude bylo hrozné ticho.
Sjela jsem dřevěnou… věc hodnotícím pohledem. Nevypadalo, že by sem vyloženě patřila, ale taky se zdálo, že tu už nějakou dobu je. ”Nechci napadat tvoje bezpochyby brilantní detektivní schopnosti, ale proč by zrovna tady mělo být něco schovaného? Nevypadá to jako to nejlogičtější místo,” zavolala jsem po světlé nejistě a přešlápla na místě.
Byla jsem unavená. Měla jsem šílený hlad. I žízeň. Můj strachem vybičovaný a vyčerpaností utlumený mozek ale hlásil, pokračovat v aktivitě, kterou jsem dělala doteď - jít po cestě dál. Zhluboka jsem se nadechla a pokusila se zhodnotit možnosti. Nenacházela jsem v sobě dost argumentů, abych osvětlila logiku světlé. Střelila jsem po Duncanovi zoufalým pohledem. Všechny instinkty mi radily jít dál. Jenže tu někoho nechávat, když nás už bylo jen tak málo? Co když bude další mrtvá? přemýšlela jsem. Co když budeme další dvě, pokud tam půjdu s ní? opáčila druhá strana. Docela rozumně. Toužila jsem, aby někdo udělal rozhodnutí za mě, abych nemusela mít potenciálně v tlapách něčí život. Bude mě nenávidět, když ji tu nechám? Proč by mě ale měla nenávidět, když mě ani nezná? Proč by mi na tom mělo záležet?
Začínalo mi docházet, že jsem už dávno rozhodnutá, jen otálím s konečným rozhodnutím. Odkašlala jsem si, abych se zbavila knedlíku v krku. ”Hodně štěstí s hledáním jídla, ale já asi půjdu dál,” řekla jsem mírně hlasitějším hlasem (který se třásl), aby mě slyšela i světlá, a podívala se na dva zbylé. Nevím jak vy, ale já jdu.
Bez dalších slov jsem vyrazila dál, i když se mi žaludek svíral přímo bolestně a nebylo to jen hladem. Co když jsem ji tam nechala zemřít? Jedna věc byla při útěku se nevrátit pro někoho, to jsem byla v ohrožení života. Teď mi ale nic bezprostředně nehrozilo, ale stejně mě nohy nesly dál, odmítaly se zastavit. Odevzdaně jsem sklonila hlavu k zemi a snažila si opakovat, že to dělám pro sebe. Abych neumřela. A ostatně, cesta se zdá být jako mnohem logičtější volba.

// pokračovat v pochodu dál

I když se mi na tomhle místě nelíbilo vůbec nic, vklouznutí do vody mě z určitého pohledu trochu uklidnilo. To, jak voda proudila kolem, mi na chvíli dovolilo zapomenout na věci, co se děly kolem. Usilovně jsem hrabala nohama vedle té světlé vlčice, která před chvílí žertovala, že chce umřít. Kysele jsem se zašklebila, hlavně když mi jedna vlnka smočila čumák. Frkla jsem a usilovně se snažila nemyslet na ty, kteří nás pronásledovali. Ne, ne, ne, ne, opakovala jsem si tvrdohlavě. Prostě to přeplaveme a bude dobře. Pohled jsem měla pevně upřený ke břehu a odmítala se podívat kolem.
Už jsem byla skoro u břehu, tlapami jsem škrábala po kamenech, když jsem se otočila za Duncanem, který plaval kousek za námi. Nevím, jestli byla větší chyba kolem sebe doteď nezírat, nebo pokračovat v pozorování břehu až do té doby, až budu úplně na suchu. Hnědého vlka jsem nikde neviděla. Vnitřnosti se mi až bolestivě sevřely a srdce se šíleně rychle rozbušilo. Kde byl? Těkala jsem pohledem po hladině i nejbližším pobřeží, ale nikde nebyl. Nemohla jsem se najednou ani pohnout. Jako kdyby se ve mně až teď přepnulo vnímání smrti, kterou jsem u předchozí vlčice docela ignorovala. Je opravdu pryč? Nevěděla jsem, jestli mě tak vykolejil fakt, že zmizel úplně beze stopy, nebo to, že je nejspíš pryč.
V té chvíli se ale vynořil s hlasitým prskáním a když do mě vrazil, s překvapeným kviknutím jsem se probudila. Najednou jsem si vzpomněla, jak se používají nohy a společně jsme se vyhrabali na břeh, kde byli už i další vlci. Nikdo nic neříkal. Mlčky jsem přejela pohledem vlky, kteří tu byli s námi a… Zase někdo další chyběl? Ohlédla jsem se, ale ve vodě jsem už nikoho neviděla. Nikdo se ani nevynořoval, jak Duncan. Střelila jsem pohledem k lesu, odkud jsme přišli, když se ozvalo něčí zakručení břicha. Nebo to bylo moje vlastní? Nebyla jsem si jistá. Ono to bylo asi skoro jedno.
Odkašlala jsem si. ”Měli bychom se přesunout někam, kde nebudeme tolik na ráně,” řekla jsem docela jistým hlasem. Stále bolestivě zkroucený žaludek (jak stresem, tak hladem) mě odprošťoval od obvyklých sociálních strachů. Nějak na to nebyl čas a abych byla upřímná, nebyla jsem si jistá, jestli chci svěřit svůj život do tlap těch, co tu zbyli. Duncan byl výjimka, ale taky jsem se necítila komfortně být pořád za jeho ocasem. Toho jsme si už užili až až. Podívala jsem se po něm, jestli se mnou souhlasí a vydala jsem se k lesu, který se aktuálně zdál nejblíž. Snad to nebude podobná katastrofa jako ten předchozí.

V hlavě mi bzučelo milion věcí, spousty myšlenek, které se točily a kroutily a způsobovaly, že jsem cítila pod kůží lézt armádu mravenců. Duncan ale nic neříkal. Proč nic neříkal? Střelila jsem po něm pohledem, ale nebyla jsem s to vymyslet nějakou výstižně kousavou poznámku. Čekala jsem od něj podobné kecy jako při jiných zážitcích, ale celá tahle situace se k němu dostávala stejně jako ke mně.
Aspoň že světlá vlčice vedle nás neztratila jazyk. Sípavě jsem prudce vdechla vzduch a vyštěkla asi docela hysterickým smíchem. Určitě zněl dost hystericky. Pomohlo to ale trochu uvolnit napětí, které jsem kolem nás cítila. ”Neříkej dvakrát, nebo se ti tvoje přání opravdu splní,” odpověděla jsem se širokým zubatým úsměvem, když jsem se vnitřně ujistila, že nejlepší taktika je se tomu všemu smát. ”Klidně můžeš do fronty přede mě, já bych tu ještě ráda nějakou chvíli vydržela,” prohodila jsem rádoby konverzačním tónem a asi to nevyznělo tak vtipně jako v mojí hlavě.
Otřásla jsem se, když zmínila strakatou vlčici. V té chvíli jsem nevnímala, co se dělo, ale dopad těla na zem jsem zaregistrovala. Co byly ty svištící věci? Nervózně jsem se ohlédla za nás a znova pocítila letmý pocit, že nás někdo sleduje. ”No, nerada bych zopakovala jejich chybu…” zamrmlala jsem k světlé, zatímco jsem stále probodávala tmavý les zamračeným pohledem.
Možná jsme s Duncanem mysleli na to samé, že bychom se měli vzdálit ještě víc, mistr do ale dovedl do dokonalosti, protože v té chvíli jsem taky uslyšela žblunknutí, jak se ujal vedení a jako první se ponořil do vody. Na několik málo vteřin jsem jen nehybně stála, s pocitem, že se mi žaludek propadá do hlubin země. ”Proboha,” vydechla jsem tiše vysokým hlasem. Dovolila jsem si ještě tři další vteřiny přemýšlet nad svými možnostmi, než jsem vklouzla do vody za svým trubcem. Ať se mělo dít cokoliv, odmítala jsem se už od něj vzdalovat. ”Nenašel jsi jednodušší cestu?” sykla jsem na něj podrážděně, ale nebyla v tom moc velká zloba, snažila jsem se soustředit hlavně na co nejrychlejší překonání vody. Je to úplně průzračné, snažila jsem se uklidňovat svůj vzrůstající neklid.

Všechno se událo hrozně rychle, až jsem si vlastně neuvědomila, co bylo dřív. Za mou paniku nejspíš mohla celá situace, která byla vyloženě divná. Začínaje pocitem, že jsme uvěznění na úplně neznámém místě bez zjevné možnosti útěku někam, kde to známe a konče svíravým pocitem lovené kořisti. Srdce mi pořád hlasitě bušilo, nedovolovalo mi slyšet skoro nic jiného, ale i tak jsem měla našpicované uši, jestli náhodou nezaslechnu dusot nohou. Ten se už ale nějakou dobu neozýval.
Až zpětně mi došlo, co jsem měla podle Duncana znát. Uvědomila jsem si to ve chvíli, kdy mě znova dobíhal. Znova? Střelila jsem po něm lehce zmatený pohled, nebyla jsem si jistá, proč zpomalil, když jsme oba byli zjevně rychlejší. ”Asi bych měla říct, že byla jsem jen na pláži… Ve chvíli, kdy na nás začali nalétávat ptáci, sebrali jsme se a odplavili zase pryč,” přiznala jsem zadýchaně, na jakýkoliv stud jsem aktuálně neměla pomyšlení. ”Takže vůbec netuším, co do háje tohle místo je,” dodala jsem zamračeně a docela i nervózně. Měla jsem na to právo, ne? Každý nemohl být pan drsný, který se tvářil, že ho nic a nikdo nerozhodí. Do té doby, než se nezačne probírat jeho sexuální život tedy.
Jakmile jsem už neslyšela žádné zvuky za sebou, začala jsem zpomalovat z trysku poháněného hysterií do běhu, ač pořád docela rychlého. Po chvíli se vedle nás vyloupla i světlá vlčice, které jsem věnovala zubatý úšklebek, i když jsem asi o svém vyrovnaném duševním rozpoložení přesvědčovala hlavně samu sebe. Nic nebylo v pohodě, ale snažila jsem se na to nemyslet.
Mírně jsem se zarazila, když jsme před sebou uviděli světlo a následně louku. Znova mě polila další ledově-horká vlna něčeho co byl snad strach smíchaný ještě s něčím. Co když se za námi ještě pořád ženou? Napůl jsem měla chuť čekat na Duncanovo rozhodnutí, ale nakonec jsem zaťala zuby. Ne že bychom měli tolik možností. ”Když to rychle proběhneme, ani si nás nevšimnou, ne?” zašklebila jsem se na oba dva (oba dva…?) a vystřelila přímo k dalšímu lesu. Do uší mi vrážel zvuk řeky a doufala jsem, že třeba… Se budeme moct napít. A nebo aspoň smýt pachovou stopu, aby nás už nemohl najít.
Zastavila jsem se ve stínu a ohlédla se na ty dva. (Dva? Kde jsou ostatní?) Mírně jsem se zamračila, ale nechtěla jsem se ptát. Radši jsem zase probodla pohledem řeku, která byla před námi. Odvaha mě nějak rychle opouštěla, nechtělo se mi být tak dlouho ve vedení, cítit tolik společenských tlaků mi bylo víc než nepříjemné. ”Ulovená srna byla past,” mlaskla jsem tiše a polkla, abych se zbavila pocitu, že se musím jít napít, jinak umřu.

//utíkáme dál, ztráty do 25 % jsou nepodstatné :tasa:

Trošičku mi odlehlo, když se vedle mě objevil známý tmavý stín. Kdyby mi nebušilo tak moc srdce, asi bych si s úlevou oddechla, ale na to pořád nebyl čas. Byli jsme rychlí, naštěstí, ale i tak jsem v dálce pořád slyšela šustění a nedokázala jsem se zbavit pocitu lovné kořisti. Svíraly se mi z něj útroby, protož když se mi naposledy usadil v žaludku, skoro mě zabil můj nemrtvý dvojník. A předtím? O předchozích případech se mi ani nechtělo přemýšlet, popohnaly mě ale do ještě rychlejšího běhu.
”Cože?” vyštěkla jsem hlasitě, když se Duncan ozval, ale já si ve své panice nedokázala spojit slova s významem. Kde jsem měla být? Ať jsem se snažila, jak chtěla, neměla jsem mozkovou kapacitu na pochopení, co po mě do háje chce. Naštěstí (nebo spíš bohužel) jsem se tím netrápila dlouho, téměř hned na to se ozval zvuk, který jsem slyšela jen jednou a to bylo docela nedávno. Teď byl ale ostřejší, hlasitější a okamžitě se mi zježily chlupy všude po těle.
Když jsem za zády zaslechla zakňučení a dopad na zem, ani jsem se neotáčela. Panika, panika, panika, bilo mi pořád v hlavě, jako opakující se mantra, kvůli které jsem přestala myslet na vše ostatní. Možná jsem ještě okrajově vnímala Duncana, a kdyby změnil směr, následovala bych ho, ale jinak mě nezajímalo nic. Takový dopad nemohl být dobrý a kdybych nebyla tak šíleně vybičovaná předchozími událostmi a faktem, že jsme odříznutí od všeho na zastraceném ostrově, možná bych se ohlédla. Teď na mě ale všechno křičelo uteč, uteč, uteč, nenech se chytit, moc dobře víš, co po tom následuje a já nemohla jinak, než poslechnout svůj instikt a prchat dál.

// zdrháme

Byla pravda, že jakmile se vyslovila slova o zabití, najednou jsem se tak odvážně necítila. Bílá vlčice se hned nabídla a já po ní hodila pohled uznání. Zatímco Duncan navrhoval, co s ním můžeme provést, přiřítily se dvě vlčice, které chyběly. Zvědavě jsem na ně koukla, zajímalo mě, proč Strakatá tak moc ječela, ale její odpověď mě moc neuklidnila. Spíš jen pomohla nepříjemnému pocitu, který mi už nějakou dobu ležel v žaludku, ale dařilo se mi ho ignorovat. Střelila jsem pohledem po té věci, která na nás útočila, a ze všeho mi začalo být lehce nevolno. Tohle se mi nelíbí, a to vůbec, letělo mi myslí, lehce panicky, protože jsem nedokázala uvěřit, že mi trvalo až tak dlouho, než mi došla vážnost situace.
Podívala jsem se na Duncana a asi čekala nějaké uklidnění, nebo aspoň mentální podporu. Pokud by začal vtipkovat, věděla bych, že není čeho se bát. Bylo mi ale jasné, že to je naprostá naivita, nebyla jsem malé vlče a věděla jsem, že jsme pořádně v loji. Nejhorší na tom bylo, že jsme ani nevěděli, co za loj to vlastně je.
Kdybych na to měla čas možná by mi následující situace připomněla zabřednutí ještě hloub. Už jsme se topili? Skoro. Někdo se blížil a blížil se rychle. ”Ale táhneš ho sama,” štěkla jsem po hnědé vlčici, která navrhla, že si toho šmejda vezmeme s sebou. Nechtěla jsem být až tak ostrá, ale nic jiného jsem nestihla, vystřelila jsem opačným směrem, hlava nehlava, pocit lovné kořisti mě úplně celou obepnul a skoro jsem ani nezaregistrovala, že jsem proběhla kolem světlé vlčice a pokračovala dál. Nejdřív si zachránit kůži, pak myslet na zbytek.

//Lovci

Mou otázku o chybějících vlcích podpořil hlasitý jekot, až jsem sebou trhla a zamračila se. Z celého místa se mi ježila srst a… Po tomhle se mi v žaludku usadil mírně nepříjemný pocit. Kdo ví, co znamenal, ale nebylo to nic dobrého. ”No. Jak jsem říkala. Někdo zjevně chybí,” zamrmlala jsem suše. Trhla jsem ramenem. ”Křik jsem slyšela už předtím, když jsem byla s tou… Hnědou vlčicí. Asi se to rozhodla jít zkontrolovat,” řekla jsem s hraným nezájmem, protože se mi ještě nechtělo přiznat, že jsem cítila nepříjemné pnutí.
Napůl pobaveně a napůl hystericky jsem se uchechtla, když Duncan začal vykrucovat jednu z nohou toho stvoření, odkud se začalo ozývat trhání vaziva. ”Neříkala ti maminka, že se s jídlem nehraje?” rýpla jsem si do něj, ale nespustila zrak z toho stvoření. Nelíbilo se mi to. Dokázala jsem se od něj odtrhnout, až když padly návrhy na zabití. Černobílá se mezitím rozhodla ho začít zpovídat. Znova jsem všechny přejela pohledem.
”Taky hlasuju pro zabití. Nebo ránu z milosti. S tou nohou se mu už stejně bude těžko chodit,” zašklebila jsem se směrem k Duncanovi. I když prokousnutí hrdla by bylo nejspíš milosrdnější. Nechtělo se mi ale pouštět do iniciativy, nebyla jsem ta, která ho skolila, jen jsem se tu nachomýtla později, rozhodně ne z toho důvodu, že jsem se nechtěla od Duncana vzdálit.

//Za lovci, promiň Sunčo ;-;
Všechno se najednou událo strašně rychle. V jednu chvíli jsem ukazovala Duncanovi směr, odkud jsem zahlédla toho vlka běžet, a najednou se skupina vlků řítila dál, zatímco já… Nějak zůstávala pozadu. Ani jsem si neuvědomila proč. Jen se mi najednou sevřel žaludek a něco mě připláclo k zemi. Tušila jsem, že je to strach, ale nechtěla jsem o něm moc přemýšlet.
Stočila jsem zrak na vlčici, která tu se mnou zůstala, můj pohled se jasně ptal a co dál?. V tom zmatku jsem si ani neuvědomila, že jsme se rozdělili na tři skupiny. Snažila jsem se držet hlavně Duncana, ale když se mi ztratil z očí, mozek se mi rozjel. Měla bych jít za ním. Když se v té chvíli ozval výkřik z druhé strany, překvapeně jsem sebou trhla.
Zůstal někdo pozadu? Nemohla jsem si vzpomenout. Znova jsem se podívala na vlčici vedle mě. Nadechla jsem se. ”Úplně se mi to nechce jít zkontrolovat samotné,” řekla jsem a trhla hlavou směrem k tomu výkřiku. Jedna moje část (ta solidárnější) mě nabádala, abych šla aspoň zjistit, co to bylo, ale rozhodně jsem odmítala jsem se do toho vrhnout po hlavě.
Nečekala jsem na odpověď té druhé a svižným krokem jsem vyrazila po pachu Duncana a zbytku. Našla jsem je o něco dál, jak stojí nad nehybným tělem a projela mnou úleva. ”Dobrá práce,” zamručela jsem pochvalně, když jsem se zařadila vedle Duncana. ”Nechybí někdo ve skupině? Zdálo se mi, že někdo křičel,” prohodila jsem rádoby lehkým konverzačním tónem.

Provokativně jsem zahýbala obočím, když se na mě utrhl a negoval úplně všechno, co jsem mu řekla. ”Tady se někdo špatně vyspal,” utrousila jsem pořád dost pobaveně a vnitřně se trochu zamračila. Kde byla jeho rozverná nálada? Byla pravda, že jsme asi nebyli v nejlepší situaci a já nejistotu skrývala provokacemi, ale i tak. Mohl mi trochu vyjít naproti. ”Tahala jsem tě už z jezera a tvůj zadek se mi kroutil těsně před očima už docela dlouho, myslím, že mám právo na zhodnocení,” zašklebila jsem se na něj a tak trochu s potěšením sledovala, že se tři vlčice začaly zhlukovat spolu, dál od nás.
Milovník Duncan zase v akci, zasmála jsem se vnitřně, ale nechtěla jsem ho zas tak moc ranit. Hodila jsem stále pobavený pohled po té bílohnědé vlčici, která jako jediná projevovala zájem s námi mluvit. Asi pro to, že ji ještě Pan Okouzlující ničím neurazil. Než jsem stihla cokoliv říct, Strakatá vykřikla něco o vůni masa, které jsem já teda rozhodně necítila, a zeptala se, jestli to jde někdo oblédnout s ní. Jedna moje část, ta logičtější, chtěla okamžitě poukázat, že bychom se možná neměli od sebe vzdalovat? Ale pak dolehl skrytý význam půjde někdo se mnou a došlo mi, že mě tam asi stejně nebude chtít.
Otočila jsem se na Duncana, co na to říká, když se mi v té chvíli před očima v křoví mihla zcela jasně něčí noha. Prudce jsem vtáhla vzduch do plic a snažila se ovládnout nepříjemný pocit. ”Viděl jsi ho taky?” zeptala jsem se svého kamaráda tiše. Tohle se mi vůbec nelíbilo, žaludek se mi každou chvílí propadal níž a níž a cítila jsem se tak hrozně nahá a zranitelná. ”Neměli bychom být takhle na ráně,” řekla jsem víc nahlas a vklouzla do listoví. Neměla jsem vyloženě v úmyslu toho daného pronásledovat, na to bych asi musela utíkat mnohem rychleji, ale přece jenom jsem se ostražitě rozhlížela, zatímco jsem postupovala křovím. Doufala jsem, že v tomhle nebudu sama a nebudu si za chvíli nadávat za tuhle akční chvilku.

Pár vteřin mi trvalo, než jsem pochopila, o čem to ta strakatá vlčice Duncanovi povídá. Kdo je do háje Klementýna? Matka ji musela asi hodně nenávidět. Přece jenom jsem ale hodila po něm široký spiklenecký škleb. Ne že by šlo o překvapení, tohle bylo přesně to, co bych od svého kamaráda čekala, ale stejně mě to pobavilo. Kulišák jeden. Když jsme spolu navázali oční kontakt, byla jsem ze sebe skoro překvapená, že jsem pochopila, co po mě chce. I kdybych měla jiný názor, nejspíš bych ho stejně poslechla, nechtěla jsem zůstávat v přítomnosti někoho, koho jsem neznala.
Přišla jsem blíž k němu, abychom případně vyrazili, protože ostatní vlčice mi byly dost jedno, ale v té chvíli kolem prosvištěla nějaká věc a zabodla se hnědému do pozadí. Překvapeně jsem vyjekla a střelila pohledem do místa, odkud jsem hádala, že ta věc přiletěla. Letět jenom o kousíček dál a zabodla by se do mého zadku.
Pokud byla atmosféra doteď relativně uvolněná, všichni jsme začali sklouzávat k mnohem většimu napětí. Polkla jsem. Nelíbilo se mi to. Nelíbilo se mi ani to, že jsem si připadala úplně stejně zbytečná jako většina pitomců na téhle pláži, co jen postávala a jen tak mlčela. Polknutí dost rychle přešlo v zatnutí zubů jako znak vzteku… ke kdo ví komu. Nejspíš cílů bylo víc, než jsem dokázala vymyslet.
Duncan se rozhodl vypořádat se situací přesně tak jak by udělal každý vlk bez špetky rozumu. Nejspíš aktuálně sdílel jedinou mozkovou buňku se strakatou, která tu věc vzala do huby. Dobrovolně. Chtěla jsem brečet. Aspoň ta světlá vlčice s modrýma očima měla smysl pro humor. Uchechtla jsem se. ”Takže už dvě mrtvoly, to zní jako fajn hostina,” prohodila jsem a vypadalo to, že tahle bude nejspíš patřit k nám. Protože strakatá začala organizovat druhou partu s těmi vlčicemi, které se mi pořád zdály povědomé.
Duncanova poloviční mozková buňka se rozhodla vystřelit směrem vzhůru do srázu, který vypadal, že se každou chvíli sesune o něco dál. Tiše jsem si zavrčela, ale už jsem ho následovala vzhůru. Když už nic, bylo to asi lepší než zůstat na ráně a odmítala jsem ho nechávat samotného. Nebo jsem nechtěla být samotná. To bylo fuk. ”Jestli tu umřeš, nebudu táhnout tvůj tlustej zadek zpátky do Gallirei a pro mě za mě si tu zhnij,” zamručela jsem, když jsem se dostala na doslechovou vzdálenost, zahanbená, s jakou rychlostí to vyběhl a já se musela soustředit na svůj dech, abych nezněla zadýchaně.

Snažila jsem se moc nemračit, ale protože ve mně stoupal nepříjemný pocit společně s nejistotou vůči skupině vlčic, se kterou jsem se tu octla (Duncan se mezi vlčice občas počítal, v závislosti na aktuálním chování), mi to moc nešlo. Ty dvě vlčice, které mi připadaly až moc povědomé, se až moc pozastavovaly nad kecy samečka s chronickou potřebou být největší borec. Nechtěla jsem kazit partu, tak jsem je nijak neutěšila, ještě by se na mě Duncan utrhl a to byla asi ta poslední věc, kterou jsem chtěla.
Byla jsem překvapená, když se na mě otočila ta světlá, překvapeně jsem zamrkala. ”Uh,” vyšlo ze mě, než mi došlo, o čem mluví. ”Zahrabeme si ji do písku a necháme si ji na potom?” zeptala jsem se zamyšleně a střelila po vlčici trochu zdrženlivý, ale i tak široký a zubatý úsměv. Mezitím se Duncan jal komandovat svoje podřízené a já s pobavením sledovala, jak vybíral, kdo půjde jako první z voru na zem. Že by se taky bál? Pozornost mi ale odlákala zase ta světlohnědá. ”Um, cože?” zamumlala jsem. ”Jak bych měla vědět něco o umírání?” nechápavě jsem potřásla hlavou a než ji stihla odkázat na Pana Dokonalého, zmíněný sameček se rozhodl vrhnout na zem.
Co jsem měla dělat? Jako jeho věrný ocásek jsem skočila za ním, přece jenom jsem tu už jednou byla a nebylo to až tak hrozné. Až na ten skřek. Dopadla jsem vedle Duncana a věnovala mu uličnický úsměv. ”Tak co, pane vůdče? Vyrazíme na obhlídku okolí, nebo se budeme jen poflakovat u moře a užívat si sluníčka?”
Vtom se ale něco obrovskou rychlostí přiblížilo k Duncanovi. Tiše jsem zavrčela. Fakt, že jsem to tu “znala” (před pár dny tu stála na pláži), a Duncan byl se mnou, mi dodával na kuráži. Co by se taky mohlo stát, že? ”Kdo to byl?” zeptala jsem se skupiny a pocítila chuť to jít prozkoumat, zatím jsem ale jen okolí probodávala zamračeným pohledem.

← Mušličková pláž

Ani jsem si neuvědomila, odkud se vzali ti další vlci, kteří začali skákat na vor. Mlčky jsem ucouvla ke vzdálenějšímu kraji, ne úplně ochotná se zapojovat do toho, co se odehrávalo přede mnou. Asi bych měla, především, když se jedna vlčice zachytila jen okraje a nechávala se táhnout. Než jsem se ale stihla pořádně rozkoukat a uvědomit si, co by bylo třeba udělat, se jí už vrhla na pomoc jiná vlčice. Mírně jsem přivřela oči, obě mi byly trochu povědomé, ale ani zaboha jsem si nemohla vzpomenout, odkud.
Naštěstí to všechno zachránil můj oblíbený trubec, Duncan, který po tom, co elegantně doletěl na odplouvající vor, se postavil přede mě a začal zbytku vlčic rozkazovat. Páni, samé vlčice, to musí mít velký milovník opravdu radost, uvědomila jsem si pobaveně a neměla jsem to srdce chudáčkovi před celým osazenstvem říct, že se plete. Asi jsem byla ráda, že mi dal najevo, že mě mezi zbytek ubožáků nepočítá a nemohla jsem mu to oplatit takovým podrazem.
Kdybychom byli v jiné, bezpečnější situaci, možná bych to zvážila, ale teď ne. Nadzvedla jsem obočí, když ohlásil, že je strčíme. To jako i já? Asi bych se neměla divit, jak rychle jsem byla do těch plánů zatáhnutá. Ber to tak, že mít Duncana na svojí straně je v téhle chvíli nejlepší volba, připomněla jsem si, když mi už na jazyk klouzala další posměšná poznámka. Podívala jsem se zpoza jeho ramena na vlka, který se zeptal, jestli jdeme umřít. V té chvíli se mi žaludek propadl někam do mořských hlubin, ale zároveň se mi na tváři roztáhl široký (ne moc hezký) úšklebek. ”Velmi pravděpodobně,” nehezky jsem se uchechtla, abych trochu vyždímala sociální privilegia, které mi Duncanova přízeň zajišťovala.
Když se do něj pustila flekatá vlčice, naklonila jsem hlavu na stranu a zvědavě ji pozorovala, možná i trochu s pobavením. Žeby nějaká jeho oběť? Když se ale uklidnila, otočila jsem se na Pana Vůdce, který upřel dobyvatelský pohled do dálky. ”Nelíbí se mi to,” zamumlala jsem tiše. V dálce se už začínala rýsovat pevnina, kterou jsem bohužel dobře znala. ”Na tom ostrově jsem byla a nebylo to zrovna nejpřívětivější místo.” Ne že bychom měli nějak na výběr, zdálo se, že tohle plavidlo přesně ví, kam zamířit.
Zdálo se mi to, nebo jsme doplavali na jiné místo, než minule? Z voru se mi moc nechtělo, vysoký sráz, který se tyčil na konci pláže se mi moc nezamlouval. Nervózně jsem se ohlédla zpátky. Byli bychom schopni doplavat zpět? Po svých rozhodně ne. I když jsem byla na voru mezi prvními, nechtělo se mi do další akce a tak jsem jen přejela všechny zúčastněné pohledem, jestli něco navrhnou.