Příspěvky uživatele

< návrat zpět

”Chm,” zamručela jsem. Takže naprosté škvrně. Ne že by se to nedalo poznat, ale chtěla jsem si být jistá. ”To sis na to jméno rychle zvykla,” zamrmlala jsem, ale z nějakého důvodu jsem měla dojem, že už i zapomněla, o čem mluvila. ”Tady je zima docela příjemná, víc na severu to je horší,” prohodila jsem bezbarvě a sledovala smršť výrazů.
”Tak nějak,” zašklebila jsem se, ale fakt, že jsem si nemohla vzpomenout, co se stalo, se mi nelíbil. Ani ťuk. Prostě… Nic. ”Prostě v jednu chvíli jsem ve vodě nebyla a pak jsem se nemohla nadechnout,” pokračovala jsem, a až pozdě jsem si uvědomila, že možná to dítě do konce života znetvořím. Ta představa se mi docela líbila. Pokývala jsem hlavou. ”Voda je hodně nebezpečná, ať už v zimě nebo v létě,” řekla jsem vážně a hodila po ní očkem, jak bude reagovat. Nemohla jsem v sobě najít morální zábrany, spíš mě lákala představa formování někoho tak malého. Abys ale viděla, co s ní bude, musíš tu zůstat, připomněla jsem si.
”Tak to hodně štěstí,” uchechtla jsem se. ”Spousta věcí je v životě dost nepříjemná a pokud chceš zkusit úplně všechno…” pobaveně jsem zahýbala obočím a litovala jsem, že mě nenapadají tak úžasné kecy jako Duncana. Zajímalo by mě, kde asi tak vězí?
”Joo… Já les vůbec neznám. Do smečky nepatřím,” přiznala jsem, protože jedna věc bylo kecat vlčeti v úkrytu a úplně druhá, courat se po cizím lese. To by mi ani živý štít moc nepomohl. Nohy bych si ale možná protáhnout mohla. ”Ne, to… je hodně čerstvá novinka,” zamrmlala jsem a zamračeně se ohlédla na zbytek těla. TAKY modrý…

Ach bože, co jsem to provedla? Koutek mi cukl, když mi pochválila jméno, ale to bylo rychle zavalené lavinou dalších slov. Vnitřně jsem zanadávala, ale už se asi nedalo nic dělat. V nejhorším případě ji můžu použít jako živý štít, že? zadoufala jsem, ale asi marně. ”Kolik že ti je?” přivřela jsem oči. Zvyknout si na moje vlastní jméno mi trvalo podstatně déle, než tohle škvrně bylo naživu. To musela být hodně rychlá změna názoru… přemýšlela jsem a zvážila svoje morální zásady. Jak moc se mi příčilo tomu vlčeti naprosto a bez ostychu kecat?
Vůbec. To byla správná odpověď. ”Tak to má jednoduché řešení. Musíš poznat jiné vlky, kteří tě ještě neznají, a jim říct nové jméno. Pak to může být zábava, je pozorovat, jak si povídají o tobě, ale znají tě pod jinými jmény,” pobaveně jsem se zašklebila. Tak trochu jsem doufala, že to malá opravdu udělá.
”Ano, přesně tak,” souhlasila jsem s naprosto zprzněným jménem a nadzvedla jeden koutek. Všimla jsem si, že jí jména moc nejdou. Lili ale znělo zajímavě. To Kenan ostatně taky. Snad její bratr není podobná hrůza. A… moje nadšení z kecání rychle umřelo. Na rychlé vymýšlení keců jsem moc nebyla. Ahhh, božee, rychle… Něco. ”Vytáhl mě z ledového jezera,” řekla jsem nakonec. Popravdě. ”Zachránil mi tím život,” dodala jsem a věnovala jsem spícímu vlkovi úsměv, který byl spíš uličnický než zamilovaný. Ale to malá vlčice nemusela vědět.
Když si začala vzdychat, že taky někoho chce, loupla jsem po ní podstatně méně příjemným pohledem. Kolik říkala, že jí je? Její katastrofický výraz jsem vůbec nechápala. ”Hele, škvrně, na takový věci máš ještě spoustu času, zatím vypadáš jen jako malý čudlík, co se sotva vykutálel z mámina pozadí,” zamručela jsem lehce podrážděně. Protože jsem to byla já, kdo tu na světě smrděl už nějaký ten pátek a nikdo… Nemysli na to, napomenula jsem se, ale už se mi útroby nepříjemně svíraly. Nebyl to milý pocit a tak jsem se rozhodla hodit po Danie další nepříjemný pohled, jako kdyby moha za všechno moje problémy ona.

Střelila jsem nedůvěřivým pohledem k ryšavé oháňce, která se probudila k životu hned, jak mě to zahlédlo. Ah bože… zasténala jsem v duchu, hned s pocitem, že to byl sakra špatnej nápad. Ale co jsem měla dělat? Vzít nohy na ramena a před tím potěrem utéct? Nechtělo se mi z pohodlného úkrytu smečky, která se mě zjevně ještě nehodlala zabít. A nebo jsem živá zásoba, pobaveně jsem se zašklebila při představě, že se na mě hned po východu z jeskyně vyřítí urostlí samci a vrátí zpátky. Aby dobytek neutekl.
Vlče ale začalo pískat. Zvědavě jsem naklonila hlavu na stranu. ”Uh,” vydala jsem ze sebe, trochu překvapeně. Lili mi ještě nikdo neřekl. Vždy jsem byla jen Lilith, nebo něco horšího. Pokusila jsem se zamračit, ale bylo to marné. Být Lili se mi líbilo a tak škvrně dostalo malé, velmi nepodstatné plus. ”To budu asi já,” pokývla jsem hlavou.
Odkud brala tolik energie? ”Mmm, těší mě,” zamručela jsem, když se na mě pustila další smršť slov. Takže nebyla ničím potomkem? Stávalo se tohle často? Zdálo se mi, že až podezřele. To jsme na tom ale podobně, povzdechla jsem si a pohledem zabloudila ke spícímu šedému vlkovi.
Danie, jak se prďola jmenovala, asi sledovala můj pohled, protože hned na to vyprdla, že onen vlk je mým partnerem. Rozšířily se mi oči, ale pohledem jsem ještě od něj neuhýbala. Jasně, měla bych ji opravit. Ale… To neznamená, že musím. Když jsem hlavu otáčela k vlčeti, už jsem se spokojeně usmívala. ”Ach ano, je naprosto báječný.” spokojeně jsem zavrněla a v duchu se nad tím hihňala. Možná pokec s prckem nebude až taková katastrofa. I když jsem si nebyla jistá, jak se cítím ohledně jejich očisek. Vypadala, že si mě chce dát na svačinu.

Nejspíš jsem usnula. Zase. Ono toho na mě bylo přece jenom dost, hlavně pozorování vlčice, jak… Zemřela? Rozplynula se? Byla jsem zmatená předtím a teď po probuzení to rozhodně nebylo lepší. Spíš horší. Co mě ale víc trápilo byl fakt, že jsem si opravdu na některé věci nevzpomínala. Podrážděně jsem zamručela a převalila se z boku na břicho, stále ještě se zavřenýma očima. Zdálo se, že je tu ticho.
Nejspíš všichni odešli, zatímco jsem spala. A pořád mě nevyhodili, zašklebila jsem se. Nepřišlo mi to jako moc normální chování. Nebyla jsem cizinec, který může komukoliv ublížit? Především, když je bez ochrany? Rychlý pohled směrem ke Kenaiovi prokázal, že vlk spal jako zabitý. Věnovala jsem mu pobavaný úškleb. Pokud mě měl hlídat, tak gratuluju, povzdechla jsem si, ale rozhodla se na to kašlat. Nebyla to moje starost.
S zahekáním, které by v mém věku ještě rozhodně nemělo být až tak okaté, jsem se vyškrábala na nohy a s zapraskáním v zádech se protáhla. Spánek mi ale opravdu pomohl, už jsem se vůbec necítila, že bych ještě relativně nedávno umírala. Dokonce ani chlad nezpůsobil žádnou škodu. Až na tu modrou, zamračila jsem se na svoje tlapy.
V té chvíli jsem ale zahlédla malou zrzavou kouli. Ah bože, povzdechla jsem si. To mi tak scházelo. Poslední vlče, které jsem viděla bylo… Hnědé. A chtělo si hrát na schovku. A pak jsem z toho měla snad nějaký problém. ”Zdravíčko,” pozdravila jsem prcka, jakoby nic.

Nemělo by mi to přijít vtipné. Opravdu. Pořád jsem si musela opakovat, že se rozvaluju v úkrytě cizí smečky a právě na mě vrčí jeden z jejich členů. Ale… Mohla jsem snad za to, že mě označila za Kenaiovu štětku? Nejdřív jsem po ní střelila podrážděný a možná ublížený pohled, protože jsem byla podrážděná a ublížená. Co jsem té malé potvoře provedla, že na mě byla až tak nepříjemná? A hned mě označit za něčí flundru? Podívala jsem se na Kenaie, který se taky netvářil moc nadšeně. Kromě tedy samozřejmě záchrany života, nás aktuálně poutala i zjevná nechuť k oné vlčici. I když chudáček zjevně netušil, co flundra znamená.
Náhlý záchvat smíchu se mi povedlo víceméně utišit zbrklým zabořením hlavy do kožešin a zbytky jsem zakryla kašlem, který ale nezněl tak hrozně, jak bych očekávala. Když jsem oči zvedla k šedému vlkovi, poskakovaly mi v nich pobavené jiskřičky. Vlastně jsem se neměla čeho bát, ne? Byla jsem pod jeho ochranou. Střelila jsem po zrzce další pohled a měla jsem co dělat, abych nevyplázla jazyk. Zajímalo by mě, jak dlouho jí bude trvat, než vzteky úplně praskne, hihňala jsem se v duchu.
I po tom, co se objevila další vlčice (alfa?), jsem se nemohla zbavit pobavení. S velmi očividně vážnou tváří jsem přikývla. ”Jak říká Kenai, ještě nedávno jsem se nemohla ani hnout. Pochybuju, že bych si vůbec teď mohla stoupnout,” zalhala jsem, protože i když to měla být pravda, cítila jsem se skoro úplně v pohodě. Jako kdybych se nedávno netopila v ledovém jezeře.
A ta druhá vlčice… V aktuální zlomyslné náladě jsem ji nejdřív začala označovat za trochu bláhovou naivku, ale pak jsem se zarazila. Aktuálně litovala mou maličkost, tak bych jí asi měla prokázat trochu respektu. Odkašlala jsem si a pokusila se vyhnat všechny myšlenky o drzých poznámkách. Nebyla jsem malá a ostatně, moje drzé poznámky nikdy nestály za moc. ”Děkuju. Já,” znova jsem si odkašlala, abych našla ta správná slova. ”Neměla jsem v úmyslu se sem takhle vetřít, ale díky, že jsem nebyla vyhozená při první příležitosti,” mírně jsem se pousmála a při pohledu na to, jak vyprovodil vzteklou zrzku, jsem musela poupravit názor. To bylo skvělý. Odpovědí na Maplinu omluvu bylo jen moje potřesení hlavou, nevěděla jsem, co na to říct, a nechtěla jsem riskovat další záchvat smíchu. tak nějak jsem tušila, že by to asi moc neocenila.
”Nejspíš…” zamrlala jsem, když se mi snažila vysvětlit, proč jsem sakra modrá. Moc se mi to ale nelíbilo. Jasně, viděla jsem, že vlci mají jiná zbarvení, ale proč já? ”Proč já?” hlesla jsem tiše. Nikdy jsem se o to neprosila, ne? A boj o život… Otřásla jsem se. Projela mnou nepříjemná vlna chladu. Nebo to bylo něco jiného? Chvíli jsem zírala do prázdna, než jsem potřásla hlavou, abych se toho zbavila.
Pokud mi mezitím něco uniklo, nevšimla jsem si. ”Zapomenout na předchozí život?” uchechtla jsem se pobaveně nad tou hloupostí. ”Přece jsem…” začala jsem, ale… Co jsem? ”Já…” začala jsem znova, ale když jsem se snažila si vzpomenout… Všechno bylo hrozně… ”Zmatené,” hlesla jsem. ”Pamatuju si na… Les? Nebo louku? Něco se… Stalo,” mrmlala jsem, ale co na co jsem si vzpomínala? Všechno bylo tak hrozně blízko… Dokonce jsem viděla i siluety vlků, věděla jsem jejich jména, ale v té chvili jsem si prostě nedokázala vzpomenout.
Musela jsem zůstat ztracená ve svých myšlenkách podstatně déle, než jsem původně myslela. Jako první jsem zachytila tiché vzlyky, které musely být od někoho v blízkosti. Když jsem zaslechla i tlumený hlas z dálky, po těle mi přejel mráz. Měla jsem pocit… Buď to bylo tím, že jsem pořád ještě nevnímala svoje okolí pořádně, ale zdálo se mi, že jsem svědkem něčeho, co bych neměla vidět. Roztřeseně jsem se přikrčila a podívala se na Kenaie, jestli k tomu má nějaké vysvětlení. Byla jsem zmatená, ale… tohle se zdálo být prostě špatné. S rozšířenýma očima jsem těkala kolem a snažila se pochopit situaci a atmosféru, která se rapidně změnila.

Jak jsem pozorovala láteřící vlčici, okrajově mě napadlo, že bych asi měla víc reagovat? Fakt, že jsem se rochnila v kožešinách cizí smečky, zatímco se nade mnou tyčila (vcelku malá) vlčice, by mě měl rozhodně vyvádět z míry. Ale sledovala jsem ji skoro s mírným pobavením. Nejspíš jsem se musela praštit do hlavy a úplně jsem zešílela. Nechápala jsem, o čem mluvila, když se otočila na Kenaie, ale to byla jeho věc, já jsem do toho rypák strkat nehodlala.
Naštěstí jsem nakonec nemusela ani odpovědět, protože se toho můj zachránce ujal. A v jakém stylu? Nemohla jsem si pomoct a pobaveně se na malou zrzku ušklíbila. Cítila jsem se jako malé vlče, kterého se zastal starší bratr a jen z dálky dělá dlouhý nos. I když se zdálo, že Kenai je mladší. Odolala jsem jen potřebě na vlčici vypláznout jazyk, zas tak šílená jsem asi nebyla. Nejspíš. Pořád jsem byla dost zmatená.
Nedokázala jsem si ale odpustit další pobavený pohled s velmi hranou bezbranností, když se zmínil o bezpáteřnosti. Ne že bych se teď reálně bránit dokázala. Pořád jsem se cítila slabě, i když o něco líp. To ale aktuálně nemusel nikdo vědět. Bezbrannost byla aktuálně docela výhodná.
Ve chvíli, kdy se objevila dalí vlčice s vlčetem, jsem nastražila uši. Už její otázka na aktuální atmosféru vypadala, že to tu hodlá řešit. Někdo z těch výše postavených? Začínala jsem se mentálně připravovat na odchod, pokud by i tahle vlčice nebyla moc přívětivá. Od zrzky jsem to hodlala snášet. ”Zdravím,” pozdravila jsem chabě po Kenaiově představení. Opravdu jsem se nemusela moc snažit, vlk za mě oddřel skoro všechno. ”Je to tak, byla jsem u… jezera…” hlas se mi vytratil, jak jsem se snažila vzpomenout, co se vlastně stalo. Aktivita, která se zprvu zdála docela jednoduchá, se značně ztížila, když jsem se reálně snažila vpomenout.
Pamatovala jsem si na… Vodu. A chlad. A… modrou? Možná? Jak jsem se ale do vody dostala? Proč jsem tam byla? Co se dělo předtím? Žaludek se mi nepříjemně zkroutil uvědomněním, proč jsem se cítila tak prázdně. Vůbec jsem si nevzpomínala, co se stalo předtím. Vůbec nic. Ani tečka. Jen bolest hlavy a točení světa. Do háje. Zaťala jsem zuby a snažila se silou vůle něčeho dosáhnout. Nešlo to ale. Sklopila jsem zrak a začala těkat kolem sebe, jakoby mi to mělo pomoct. Co se stalo? Proč jsem… Skoro zemřela? Zemřela?
Očima jsem dopadla na svoje tlapy, které vyčuhovaly zpod kožešin a ztuhla jsem. Srdce mi vynechalo jedno stažení a dech se zadrhl. ”P… p… proč jsem modrá?” vydechla jsem a fascinovaně zvedla tlapu výš. Úplně jsem zapomněla, v jaké společnosti se nacházím. Neměla jsem v hlavě prostor na nic než na svoje náhle modré nohy. I když mi už bylo teplo, po zádech mi přejel mráz. Co se do háje stalo?

Mlčky jsem naklonila hlavu. Vypadal, že přemýšlí, nechala jsem ho. Byla to docela příjemná společnost, bez nutnosti rychlých odpovědí a něco mi na té situaci velmi vyhovovalo. ”Ah,” vydechla jsem a mírně hlavu sklonila. ”Potom jsem měla štěstí, že jsem narazila na někoho tak ctnostného,” řekla jsem lehký, konverzačním tónem, s mírným úsměvem. Nemyslela jsem to jako vtip, ale zároveň se mi nechtělo zacházet do nějakých vážnějších témat.
”Těší mě,” řekla jsem na jeho představení, protože mě nic jiného nenapadalo a hlavně mě zaujalo jméno smečky. Přísahala bych, že jsem v té chvíli pocítila známé bodnutí, jiskřičku poznání, ale nebyla jsem schopná si vzpomenout, odkud to znám. Byla jsem už tu? Až po chvíli mi došlo, že bych se asi taky měla představit. ”Jsem Lilith,” vyšlo mi z tlamy zcela automaticky a jednoduše, až jsem se pozastavila. Byla jsem Lilith? Před chvílí bych si na to nebyla schopná vzpomenout.
Zhluboka jsem se nadechla. S plnějším žaludkem mi bylo lépe, ale čím dál tím silněji jsem si začínala uvědomovat, že něco chybí. Jako kdybych byla zmatená? Něco bylo prostě špatně, věděla jsem naprosto jistě, že to něco je špatně, ale nedokázala jsem si uvědomit, co přesně. Jediné, co mi přicházelo na mysl, byl záblesk modrých očí… Byly vůbec modré?
Z přemýšlení mě vytrhla až vlkova, vlastně Kenaiova, otázka. Chvíli jsem na něj zírala, něco se ve mně spustilo. Před očima mi proběhlo několik obrazů a ani jsem si neuvědomila, že se mi koutky roztáhly do pobaveného úsměvu. ”Je pravda, že tohle je už druhá zima, kdy se probouzím v úkrytu smečky, do které nepatřím,” řekla jsem s uličnickým smíchem. ”A do kterého mi někdo pomohl.” Kde je jí asi konec? Kde je konec všem? Všem?
”Možná máš pravdu, začíná to vypadat jako tradice,” zakřenila jsem se na Kenaie, abych se odreagovala od zmateného bzučení v hlavě. ”Uznávám, že to už je dost podezřelé… Asi jsem to udělala dvakrát víc, než většina vlků,” uchechtla jsem se. Po odpočinku a plném břichu jsem začala dostávat pocit lehkosti, která se mi nezdála moc povědomá. Skoro to vypadalo jako radost.
Ta byla ale dost rychle přerušená jednou zrzkou, která si to nakráčela dovnitř a hned začala Kenaie peskovat. Zvědavě jsem na něj koukla. Byl tak mladý, že tu měl matku? Nebo to byl jen takový obrat? Pak se ale otočila na mě. Vnitřně jsem zasténala. Nechtělo se mi to řešit a už vůbec se mi nechtělo z teplých kožešin. A pak se mi už otevřela tlama a šlo to samo. ”Nemůžu,” řekla jsem prostě, jako kdybych právě neodříkala vlčici, která patřila do smečky. Kde se to ve mně bralo? ”Nohy mě neunesou. Kenai,” otočila jsem se na šedého vlka a upřela na něj pohled na pár vteřin. ”Mě sem musel dotáhnout. Nedá se nic dělat,” teatrálně jsem si povzdechla, i když jsem už v duchu panikařila. Co jsem to do háje prováděla? Kde mě to napadlo?

Po několika pokusech o zašilhání na vlka, jsem s tím přestala. I když točení hlavy z větší části zmizelo, pocit tam tak trochu zůstával, jako kdyby se mělo každou chvíli objevit, jen co udělám nějaký špatný pohyb. Když už jsem měla oči zavřené, zaslechla jsem, jak hýbá hlavou. Nestálo mi za to zahlédnout jeho obličej. Třeba je hrozně ošklivý, napadla mě nesmyslná myšlenka a nebýt únavy, možná se hystericky uchechtnu. Aspoň jsem to teda udělala v duchu.
”Samozřejmost?” zamručela jsem a odfrkla si. ”Nemyslím si.” Nevěděla jsem, co dalšího říct. Nebo jsem možná věděla, ale ještě jsem nebyla připvravená na odpovědi. Možná ani na vyslovení otázek nahlas. Všechno bylo pořád tak hrozně zmatené a já byla unavená. V aktuální chvíli se i jeho jméno zdálo jako docela zbytečná informace. S jménem přicházely další významy a já si docela užívala mlhavou nekonkrétnost téhle situace. Aspoň mi bylo už docela teplo.
Pousmála jsem se, když mu zakručelo v břiše a zvedl se. Náhlý závan chladu mi připomenul, odkud jsme přišli a zamračila jsem se. Všechno, na co jsem si vzpomínala bylo… Zvláštní. Zmatené. Než jsem o tom stihla uvažovat dál, dopadl přede mě kus masa a uvědomila jsem si, že vlk nebyl jediný, komu se žaludek kroutil hlady. ”Díky,” řekla jsem znova, tentokrát se slabým úsměvem a pohledem upřeným na něj. Byl… mladý a docela pohledný? Potřásla jsem hlavou, překvapená nad svými myšlenkami. ”Tohle mi něco připomíná,” zamumlala jsem tiše a pustila se do svého kusu masa.
Koutkem oka jsem zahlédla, jak elegantně okusuje maso, ale nedokázala jsem se přijmout k podobně sofistikovanému chování. Skoro jsem zemřela, tak snad si to můžu dovolit.

← Ohnivé jezero přes Sarumen

Pořád se mi motala hlava, ale pomalu mi docházelo, co se děje. To, jak jsem se rytmicky houpala, tlak na plicích, že jsem se nedokázala zhluboka nadechnout. Nebylo to jenom tím, že mě pořád plíce pálily. Pohupovala jsem se na zádech vlka, který mě vedl někam. Pomoc, proletěla mi myslí myšlenka, vzpomínka na to, co jsem od něj žádala.
Ještě jsem byla docela malátná, oči jsem nedokázala udržet otevřené, dopad na zem přišel pomalu, postupně. Jakoby se staly o něco dřív, než jsem se vzpamatovala. Všechny dojmy se šířily postupně, jako blížící se vlna a ne tak rychle, jak by měly. Zůstávaly také mnohem delší dobu. Zdálo se mi, že jsem už aspoň přestala sténat. Chvíli jsem jen tak ležela, bez hnutí, a čekala, až odezní pocit dopadnutí. Trvalo to nechutně dlouho.
Dopad ale nebyl tak tvrdý, jak by mohl být, uvědomila jsem si. Něco ho zbrzdilo, to něco také zabránilo větru. Pomalu jsem vyfoukla vzduch z nozder a zahýbala hlavou nahoru a dolů. Dostala jsem z toho pocit, jakobych jí přejížděla po něčí srsti a asi to i byla pravda. Srst to ale nebyla vlčí.
Až neomluvitelně pomalu mi došlo, že mě vlk dotáhl do něčí jeskyně. Do své jeskyně. A že se aktuálně opírá o mě, moje otřesy mu narážejí do těla, ale… Už to nepálí. Pořád mi byla zima, ale nebyla to zima. ”Děkuju,” vydechla jsem tiše a poprvé se pokusila otevřít hlavu. Tma mě úplně oslepila a ani mrkání moc nepomohlo. Pootočila jsem teda hlavu směrem ke svému zachránci, ale viděla jsem z něj jenom obrys. Alespoň to je vlk, napadlo mě a trochu hystericky jsem se tomu uchichtla.

Měla jsem pocit, že už nemůžu. Všechno se točilo. Všechno se tak hrozně moc točilo. Bylo mi špatně. Zvenčí jsem cítila pálení mrazu a tuhou srst. Instinkty na mě křičely, že je to špatně, to je špatně, neskutečně špatně. Zemřu? Měla jsem skoro ten pocit. Zvnitřku mi naopak z břicha vystřelovaly bolesti a křeče, ze kterých se mi zatmívalo před očima. Nedokázala jsem se soustředit. Cítila jsem se jako prudce roztočená káča. I když jsem mezi zatmíváním zraku dokázala udržet oči otevřené, viděla jsem jen bílo. Neexistovalo nic než bílá.
Lapala jsem po dechu. Věděla jsem, že ty zvuky pocházejí z mého hrdla. Logicky jsem věděla, že se už netopím. Že jsem se nějakým způsobem dostala nad vodu. Nebo jsem mrtvá. To, co věděla mysl, tělo nepochopilo, nemohla jsem se soustředit a uklidnit se. Pryč, pryč, pryč. Věděla jsem, že musím, ale už jsem se nemohla hýbat.
Pálily mě stále tlapy, nebo jsem je už necítila? Cítila jsem je vůbec, když jsem vylezla z jezera? Vylezla jsem vůbec z jezera? Co se stalo? Proč se všechno točí?
Hlava mě bolela tak šíleně, že každá myšlenka, která vznikla, byla za pár vteřin naprosto roztříštěná a já jsem byla znova na začátku. Vyděšená. Zmatená. A s hroznou bolestí hlavy. Úplně jsem zapomněla na vlka, který stál nade mnou. Možná jsem s ním před nějakou dobou mluvila, ale to bylo dávno, už jsem si nevzpomínala.
Dokázala jsem jen tiše zaskučet, když se mnou začal manipulovat, tušila jsem, že se něco děje, nevolnost se ještě zhoršila, ale podvědomě jsem se mu snažila pomáhat. Asi mi pomohl fakt, že se na mě okamžitě nevrhl. A myšlenky, že si mě odvádí někam do příjemnějšího prostředí aby mě sežral… Na to nebyl prostor.

→ Skalisko přes Sarumen

← Skryté ruiny Gallantidy

Pálily mě plíce. Pálily mě oči. Pálilo mě všechno. Zoufale jsem hrabala, před očima měla pořád ty podivné bytosti, ale všechno se točilo. Všechno. Točilo se. Já jsem se točila? Ne, já jsem se topila. Umírala jsem. Zoufale jsem kopala pod sebe a cítila. cítila, že se posouvám nahoru, ještě chvíli, ještě chvíli. Chtěla jsem žít. Nechtěla jsem být mrtvá. Nedoprovázela to žádná další myšlenka. Nepřemýšlela jsem o tom, co bych chtěla ještě zažít, co jsem v životě nestihla. Nebylo to až tak složité. Prostě jsem chtěla žít. Nic víc, nic míň.
Ve chvíli, kdy jsem se vynořila z jezera, vydala jsem chrchlavý zvuk a voda mi hned znova natekla do krku. Do plic. Zároveň se ale do mě zakousl mráz. Zalapala jsem po dechu a když jsem se ponořila zpátky pod vodu, skoro se mi zdálo, že je tam líp. Pokud líp znamenalo špatné. Něco na mě ale pořád křičelo, ať vylezu. Pryč pryč pryč z vody, co nejrychleji. Hned, jak to půjde. A pak dál a ještě dál, kde už nic nebude bolet, i když teď bolelo úplně všechno.
Prosím, prosím, prosím… prohánělo se mi hlavou, i když jsem nevěděla, koho prosím, nebo co vůbec chci. Ne, to byla lež. Chtěla jsem se cítit v pořádku, chtěla jsem se cítit silně, ale netušila jsem, jak toho dosáhnout. Všechno se točilo stále, stále se točilo a mě moje nohy neunesly. Nedokázala jsem se ani postavit, tak jsem se sunula dál a dál, tlapy mě neskutečně bolely, všechno hrozně pálilo, jestli chladem něbo něčím jiným jsem si nebyla jistá. Kožich mi na těle pomalu tuhnul a mě začínala chytat panika. Mysl byla pořád hrozně rozlétaná, nemohla jsem se soustředit, nedokázala jsem, nešlo se zastavit a pochopit situaci, všechno, co ve mně mělo hlas, křičelo dál, dál, musíš pryč.
Až po nějaké chvíli mi došlo, že ty zvuky, to hekání, sténání a sípání, které slyším, vychází z mé tlamy. Byla jsem hrozně vyčerpaná, nebyla jsem schopná to zastavit. Dál, dál, dál, křičelo na mě všechno dál. Ticho, ticho! Chtěla jsem říct, ale moje ústa nebyly moje.
Když na mě začal mluvit hlas i zvenčí, nepochopila jsem, že to není jen další přelud, další halucinace mojí mysli. ”Prosím, prosím,” zasípala jsem zoufale. Spíš jsem instiktivně tušila, než reálně slyšela a rozuměla slovům, které se ozývaly nade mnou. Klepala jsem se a už jsem neměla moc prostoru na nic jiného.

// Dobrý den! Lord ignor opět útočí na poslední chvíli, jak jinak ✨
Akce byla skvělá moc jsem si ji užila, i když při zpětném pohledu si říkám, že bych mohla v průběhu akce dělat jiná rozhodnutí, která by trochu víc posouvala děj. Ale jinak? Skvělý koncept, super provedení, moc mě bavilo se podílet i na přípravě akce a moc oceňuju práci, kterou jsi do toho vložila.
Všech 10% nad vrozené bych poprosila narvat do rychlosti, please and thank you <3

Východ slunce přicházel nějak brzo. Věděla jsem, že je tu dřív, protože jsem za víčky viděla světlo, ale byla jsem hrozně unavená. Šíleně unavená. Doteď mi bylo dobře, nic jsem necítila, bylo mi teplo, jakkoliv teplo mi mohlo být, když jsem necítila nic. To světlo ale bylo otravné. Chtěla sem zamáčknout oči a dál spát, ale i zpod zavřených víček ke mně proninkalo. Nechte mě spát! chtěla jsem vykřiknout, ale nedokázala jsem otevřít tlamu.
Než jsem se nad tím stihla nějak víc zamyslet, pocítila jsem tah. Nedalo by se říct, že by bolel, ale rozhodně nebyl příjemný. Jak jsem dokázala cítit, že se hýbu, i když jsem necítila nic (ani svoje vlastní tělo, možná to byl problém neschopnosti mluvit), ale prostě jsem to věděla. A nechtěla jsem. Protože jsem tušila, že čím blíž světlu budu, tím to bude nepříjemnější. Jako kdybych ležela pod horkým sluncem, které mě pálí do očí. Takový pocit, ale bez toho, že bych cítila teplo.
Najednou jsem ale cítila. Bylo to zvláštní. Jako kdyby to nemělo být, jako kdybych zapomněla, jaké je to cítit. Mravenčení po celém těle, nebo aspoň v oblastech, kde moje tělo bývalo. Protože jsem ho pořád necítila. Jen to všudypřítomné mravenčení a světlo. Bože, jak otravné to světlo bylo. Chtěla jsem dál spát, vrátit se k aktivitě, kterou jsem prováděla, než jsem si všimla světla. Už jsem ale byla blízko. Hrozně blízko. Světlo bylo všude kolem, a já jsem ho na sobě cítila. To bylo to mravenčení. Světlo bylo mravenčením. Mravenčení bylo světlem. A táhlo mě k sobě.
A pak najednou jsem cítila VŠECHNO. Všechen tlak, neskutečné pálení v plicích, světlo, které najednou mělo barvu. Bylo modré, ale všechno kolem bylo neskutečně husté. Chladné. Pálilo to. Nejen plíce, ale i celé tělo. Celou mou bytostí projela bolestivá křeč, ze které bych vykřikla, kdybych mohla. Oči jsem měla otevřené dřív, než jsem si uvědomila, že je otvírám, a viděla jsem dřív, než jsem si uvědomila, že vidím. Dřív než jsem pochopila, co mám před očima, to zmizelo. V paměti zůstal jen mlhavý pohled na oči, zářící, obrovské, upřímné, a pocit z obličeje, který mi byl neskutečně cizí. Nedokázala jsem si vzpomenout na detaily, na víc, než ty oči, ale cítila jsem z nich upřímnost. Starost. Soucit. Nechápala jsem to.
Pak jsem si ale uvědomila svoje okolí. Najednou, jako kdyby někdo zapnul zvuk, ale zvuk to nebyl. protože jsem nic neslyšela. Protože jsem nemohla nic slyšet. Protože jsem bylo pod vodou. Hluboko pod vodou.
Ah, tak pro to mě tak moc pálí plíce, projela mi hlavou myšlenka, naprosto klidná a nevzrušená, jako kdybych se právě netopila. Panika ale přišla hned v další sekundě a já se začala zmítat a zoufale kopat za sebe, abych se dostala na hladinu. Ne! Nechtěla jsem se utopit! Nechtěla jsem umřít.

→ Ohnivé jezero

Když Duncan stihl doběhnout a vyškrábat se na naše plavidlo, výrazně mi odlehlo. Ani jsem si neuvědomila, že nám ještě někdo chybí. Nedokázala jsem si ty vlky zapamatovat, když jsme byli vedle nich a i tak to celou dobu nebylo o nich. Povedlo se nám doplavit na jedno prokleté místo, chvíli jsme se po něm motali, pár vlků ztratili, abychom se znova na dalším plavidle dostali domů. Tušila jsem, že ještě adrenalin úplně neopadl, tak nějak jsem už i věděla, že za chvíli můžu očekávat třes. I po útoku mrtvých dvojníku jsem se pořádně klepala. To bylo už ale dávno. Kde asi Rez vězí? přemýšlela jsem. Pokud to přežiju, měla bych ji najít. I když co si to namlouvám, nejspíš zaplula do té smečky, ze které jsem utekla. Už jsem si ani nedokázala vzpomenout, jak se vlastně jmenovala, i když mi o ní jedno drzé vlče povídalo.
”Oh bože,” uniklo mi tiše s docela hysterickým uchechtnutím. Konečně jsem si vzpomněla, odkud znám tu černobílou vlčici. Teda znala. Protože teď už byla mrtvá. Kdyby se v té chvíli Duncan nezačal chvástat svým úlovkem, asi bych v hysterickém smíchu pokračovala dál a to by nebylo hezké. Pobaveně jsem naklonila hlavu na stranu po jeho řečech.
Že by po něm Smrt toužila? zašklebila jsem se. Vůbec jsem tomu nevěřila, ale neměla jsem to srdce chudáčkovi ničit reputaci před vlky, které ještě nestihl oslnit. JEŠTĚ nestihl oslnit? Kam pak zapadám já? zarazila jsem se nad svými myšlenkovými pochody, ale radši jsem potřásla hlavou. Nebyla jsem si jistá, co ta myšlenka znamenala, ale ani s plným břichem se mi o tom nechtělo přemýšlet.
Nemesisův kamarád mi neodpověděl, ale namísto toho se otočil na dalšího vlka, kterému jsem předtím nevěnovala pozornost. Táto? Nepřišlo mi, že by si byli nějak zvlášť příbuzní, ale zdání klame? Když začal halekat i po ostatních, začala jsem o tom pohybovat. ”Sirie?” uchechtla jsem se směrem k Duncanovi. ”To je zase nějaká tvoje přezdívka, když děláš bordel, kde nemáš?” snažila jsem se trochu odlehčit atmosféru, ale mladík vypadal, že začíná docela šílet. Věděla jsem moc dobře, že nejsem tak kreativní ve vymýšlení cizích jmen, takže bych něco jako Rowka nevymyslela.
Nechtělo se mi. Fakt se mi nechtělo, byla jsem unavená, ospalá, nepřála jsem si nic jiného, než sebou kydnout na nějaké bezpečné místo, usnout, a představovat si, že nejsem na prokletém oceánu, ale někde na pevnině, kde mi nic nehrozí. nebo aspoň nic víc, než obvykle. Tohle bylo na mě jaksi moc. Jenže. Byl to Nemesisův kamarád, a podle toho, jaké oči po sobě házeli, to možná bylo něco víc než kamarád? K čertu k odhadováním vlčích emocí. K čertu s loajalitou, kterou jsem zjevně oplývala. Jak jsem se zvedla, už jsem v duchu proklínala toho šedého skrčka s růžovým čumáčkem. Má to u mě, chodící klubíčko neštěstí.
”Hele, kamaráde,” začala jsem docela trapně, ale kdo jsem byla, abych dokázala utěšovat pološílené vlky? ”Asi ti není dobře, nechceš si třeba lehnout a… Um… Prospat se?” navrhovala jsem nejistě, zatímco on vyrazil ke mně. To bylo dobře, ne? Aspoň poslouchal a nebyl úplně mimo. Otočila jsem se na Duncana, jestli neví, co s ním. Nechtěla jsem se s malým magoříkem vypořadávat sama.
V prvních pár vteřinách jsem si neuvědomovala, co se vlastně děje. Ještě jsem měla před očima pořád Duncanův pohled, moje otázka byla stále nezodpovězená. Pak následoval krátký let vzduchem. Pak náraz do vody. Pak moje celé tělo obepnula voda a všechno by možná byla sranda. Kdyby ta voda nebyla šíleně studená. Doteď jsme se flákali na teplém ostrově (muselo to být jen pár dní, že?), ale prakticky ledová voda mi vyrazila dech.
Pro to jsem možná necítila, když mi něco obepnulo nohu. Stihla jsem se jen tak tak nadechnout, nedokázala jsem ani otevřít oči, když jsem se najednou ponořila pod vodu. Zase. V té chvíli jsem to už cítila. Proud vody kolem mého těla. Povedlo se mi otevřít oči a viděla jsem rychle se vzdalující hladinu. Najednou mnou projela panika. Já tady nechci umřít, uvědomila jsem si a začala se mrskat. Ať se mě drželo cokoliv, muselo to pustit. Byla jsem silná.
Kroutila jsem se, jak to šlo, zoufale jsem držela jediný nádech, který se mi povedl, ale nechtělo se mě to pustit. Cítila jsem, jak mi ubývají síly. Kdybych nebyla pod vodou, nejspíš by mi po tvářích stékaly slzy, ale takhle, v ledové vodě, jsem si nebyla jistá vůbec ničím. Potřebovala jsem se nadechnout. Tak hrozně moc jsem se potřebovala nadechnout, ale pořád jsem se potápěla níž a níž. Já nechci umřít, bože, já nechci umřít, nechci umřít, nechci být mrtvá, jen to ne, zoufale jsem prosila, ale pomoc nepřicházela. Začínala se mi motat hlava. Nebo aspoň se mi to zdálo. Kdo ví. Třeba se nadechnu, třeba to bude v pohodě! napadlo mě.
Chtěla jsem zaječet, viděla jsem bubliny, které mi unikly z tlamy, než se mi do plic nahrnula voda. Ledová, pálila, bolela, a já si najednou uvědomila, že je to tady. Umřu. Už jsem se neměla sílu ani mrskat. Oči se mi pomalu zavíraly a já jsem přestávala myslet. V ledové vodě to beztak ani moc nešlo. Už jsem kolem sebe neviděla světlo. Ale necítila jsem ani chlad. Kolem mě nebylo nic a já nebyla kolem ničeho. Byl to konec.

Uháněla jsem jako o život. Protože mi o život opravdu šlo. Ještě před chvílí bych se možná modlila, abych přežila, ale teď na to nebyl čas. Zoufale jsem kličkovala mezi těly, které byly zrůdně vysoké a ještě zrůdněji tenké. Neměla jsem čas se zamýšlet nad tím, ale rozhodně to pomohlo k celkové hrůze. V očích jsem měla jediný cíl, na který jsem chvílemi anineviděla, ale naštěstí se mi nějak povedlo si udržet sptávný směr.
Občas jsem musela uskočit do strany, když se ke mně vrhlo nějaké tělo. Každý jejich výkřik mi bušil do hlavy jako ostrý kámen. Nemyslela jsem na nic, jen kladla nohy před sebe. Měla jsem vágní pocit, že mám nějakou výhodu, o které jsem přemýšlela předtím, ale teď žádné předtím neexistovalo. Nebylo ani potom. Celý můj svět se zmenšil na jediný cíl, o kterém jsem jen tušila, že je.
Nezastavila jsem se, ani když jsem vzdáleně pocítila ostrou bolest na pleci, už jsem byla skoro u ní. Už jsem zase viděla na vlky, kteří byli přede mnou. Ve chvíli, kdy jsem se vrhla do vody, mým ramenem (tím, na kterém jsem pocítila bolest), projel pálivý pocit. Zasyčela jsem a jen adrenalin mě donutil se hnout dál. V té chvíli kolem mě proletěla ta bílé, které pomohli z vody.
To mi vlilo další energii, a neohrabaně jsem se vytáhla nahoru. ”Díky,” zasípala jsem směrem k vlkovi, který mi pomohl nahoru. Nedívala jsem se na něj, měla jsem skloněnou hlavu, a prudce oddechovala. Až když se mi konečně povedlo zaostřit zrak, jsem si uvědomila, že ty barevné tlapy jsou mi nějak povědomé. ”Poslyš,” hlesla jsem a pomalu zvedla hlavu. ”Nejsi ty ten Nemesisův kamarád?” zeptala jsem se, ale když jsem se mu podívala do tváře, byla jsem si vcelku jistá, že to byl ten výrostek, se kterým jsem v létě lovila, po tom, co jsem nechala Duncana u jezera…
DUNCAN
Přestala jsem vnímat vlka před sebou a švihem otočila hlavu ke břehu. Duncan byl se mnou. Ale na lodi nebyl, i když jsem na ní už chvíli byla. Jak dlouho to bylo? Půl minuty? Několik minut? ”DUNCANE!” zaječela jsem tím směrem, odkud jsem doběhla a zoufale očima prohledávala vodu. Kde do háje ten pitomec byl? Ať se neopováží někde zůstat! Nesmí!