Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Mýtina

Dítě mě tahalo zase pryč ze skvěle kouzelné mýtiny, která měla být tak strašně hustá, že se rozhodnu v lese zůstat. To asi úplně nebyl nejsilnější argument, ale já o tom uvažovala z jiných důvodů. Povedlo se mi tak nějak mlčením zakecat moje úžasná dobrodružství, ze kterých se mi popravdě ještě pořád točila hlava, a zmatení přetrvávalo… To bylo ale fuk. Byla jsem totiž naváděna zrzavou střelou tam, odkud se ozývalo vytí.
Logicky jsem věděla, že tam bude ta alfa, Maple nebo jak se jmenovala, která na mě byla příjemná, a ke které jsem stejně musela dojít. Ale… Přes to všechno se mi sevřelo srdce a měla jsem co dělat, abych nezdrhla. Mojí jedinou nadějí bylo to malé smrádě, které kolem mě pořád poskakovalo. Jaká to ironie. Ušklíbla jsem se, když jsem si ji představila jako malou zuřivou potvůrku, která pokouše každého, kdo na mě nebude milý. To nebylo až tak špatné.
Měla jsem co dělat, abych nezačala hyperventilovat, když jsme se k nim začali přibližovat. Ještě že si to danie vzala do parády a mile mě představila. ”Um, zdravím,” pronesla jsem méně než jistě a nervózně přejela všechny přítomné pohledem. Bylo jich tu hodně. Neměla jsem pocit, že někoho nějak zvlášť poznávám, možná černobílou vlčici se zvláštníma očima? Ale i to muselo být hodně dávno, nedokázala jsem z paměti vydolovat nic bližšího. Nebyla jsem si jistá, co k tomu dál dodat, tak jsem se rozhodla jen trapně postávat za vlčetem a doufat, že z mě vyřídí všechny potřebné věci.

”Výborně, výborně,” široce jsem se zazubila a cítila se jako mistr intrikář. ”Šikovná holka. Ta zrzka potřebuje hodně štěstí, radosti a lásky ve svém životě a ty jí to rozhodně dopřeješ,” pochválila jsem ji a cítila se nadmíru spokojeně. Co na tom, že by se mi trochu štěstí, radosti a lásky v životě taky hodilo, věděla jsem, že to od toho smráděte dostanu asi těžko. A podle toho, jak vypadala zrzka, taky se jí toho moc nedostane. Což byl ale přesně ten účel. ”A kdyby ti něco říkala, nic si z ní nedělej, vlci, kteří nezažili moc lásky v životě, občas mají tendenci říkat nepravdivé a nepříjemné věci,” dodala jsem, aby mi mého malého otroka nakonec neobrátila proti mě. Kdo ví, co všechno jí napovídá.
”Hodně štěstí,” pokývla jsem na plány na hledání úkrytu. Měla jsem dojem, že mě do toho snad chce zapřáhnout taky, ale ona měla být můj otrok, ne obráceně. ”Mohla bys nakrmit celou smečku. Všichni by tě obdivovali!” vymýšlela jsem si kraviny a velmi přesvědčivě u toho pokyvovala hlavou. Ne že by představa, že vlk, uloví jelena sám, nebyla super. To jo. Být tak silný, že už na nikom nemusíš záviset. Nikoho nepotřebuješ. Nikoho nechceš? Jsi sám.
Potřásla jsem hlavou. ”Nejdřív začni pomalu. Prozkoumávej okolí lesa a postupně se vydávej dál a dál. A nakonec to už budeš znát,” dávala jsem jí až překvapivě rozumné rady. Až jsem sebe samu překvapovala. Jaký jsem to byla ale dobrý mentor! Vesele jsem se na ni zazubila a doufala, že si to vyloží jako něco pozitivního. Mezitím jsem spřádala plány jak ji zkazit… Jen lehounce. Ale tak, aby to byla zábava. Duncan by na mě byl pyšný. Zajímalo by mě, co teď dělá.
”Červené jezero znám. V tom jsem se skoro utopila,” uchechtla jsem se. ”Taky jsem se do něj v létě potápěla. Úplně na spodku jsou ruiny… Když doplaveš až tam dolů, můžeš se nadechnout v bublinách. Byla jsem tam s kamarády. A moře jsem taky viděla. Dokonce jsem se i po něm plavila,” zakřenila jsem se, ale pak se zarazila. Hm. Plavila jsem se po moři… Ale kdy? A co se stalo pak?

Jak jsem čekala, vlče mě nechápalo. Nebo to prostě odmítalo brát. Odpovědí mi bylo jen lítostivé vrcení hlavou, které mě mírně namíchlo, protože mi přišlo, že je směrované i na mě. Že se celej život nesměju a pro to mi není dobře. Odfrkla jsem si. ”Ale víš, co bys mohla? Přesvědčit tu vzteklou zrzku, ať se víc usmívá,” na tváři se mi roztáhl zlomyslný úsměv. ”Zrovna ona by potřebovala hoodně pozitivity v životě,” nevinně jsem na ni zamrkala a představila si, že na ni vypouštím rozzuřeného kance, který ji umazlí k smrti. To je skvělý plán, pochvalovala jsem si.
”Tak si je schovej někam jinam, kde je nikdo jiný nenajde,” lhostejně jsem trhla uchem. ”Na něco přijdeš, stačí být kreativní,” mrkla jsem. Asi jsem si ale s tím přeháněním o schopnostech Života trochu naběhla. Na druhou stranu… Proč ne? ”Jo, jasně. Ulovit sama srnku. Bez problému. I celý stádo, když budeš chtít!” široce jsem se na ni zazubila, jako kdybych něco prodávala. A vlastně jo. Ne že bych z toho měla nějaký užitek, ale aspoň to potěšení. V tomhle zlém, krutém světě.
Nehezky jsem se zasmála. ”Jsou prakticky svoje pravé opaky. Jeden chce, abys u něj zůstala, druhý, abys co nejrychleji vypadla. Jeden je hodný a pomůže, u druhého jsi ráda, že přežiješ,” trhla jsem uchem a poslouchala, jak si dítě furt mele svou naivní písničku. Povzdechla jsem si. ”Jen si pak na mě vzpomeň, až budeš utíkat jako o život. Že jsem tě varovala,” mávla jsem ocasem. ”A kamínky… Tak různě. Všude možně. Pokud tu na Galliree budeš žít nějakou dobu, určitě na nějaké narazíš.”

Nedůvěřivě jsem nakrčila nos. Mám jí to říct? Nemám jí to říct? Mohla bych jen tak pokývat hlavou že jo, jo, jasně a už to nikdy neřešit. Kdo ví, proč jsem měla potřebu ji vzdělávat. Třeba to bylo jenom pro moje vlastní potěšení. ”Někomu den nerozjasníš, ať se budeš snažit, jak chceš. A zase jiné naštveš už jen tím, že jsi tak veselá,” pověděla jsem jí s nulovou nadějí na to, že si to reálně zapamatuje. Zdržela jsem se ale už další, trochu zhrzené poznámky.
”Jooo, to oni taky umí,” podrbala jsem se za uchem. ”Teda, myslím. Když jsem sem na Gallireu přišla, byla jsem mnohem pomalejší a slabší než teď. Pokud máš čím zaplatit, dokážou skoro všechno,” vykládala jsem, i když jsem si ani nebyla jistá, jestli je to vyloženě pravda. Mohla bych se za Životem podívat, jak se má… I když se nejspíš měl pořád stejně dobře. To jen s námi vlky to bylo jak na horské dráze. Třeba by mi ale pomohl s pamětí?
”Vždycky může být líp, ale občas úplně nejlepší je si vystačit s tím, co máš a pořád si nestěžovat, jak to máš špatný, především, když to špatný vlastně vůbec není,” probodla jsem jí zamračeným pohledem. Plusové bodíky zase rychle odplouvaly. ”Ulovila jsi zajíce, co víc chceš?” zamrmlala jsem ještě. Aspoň, že se pak pustila do jídla a na chvíli zmlkla. Mohla jsem si utřídit myšlenky. Její lichotky se mi líbily, ale pořád to bylo malé, hloupé a naivní vlče. Znova jsem začala přemýšlet, co by udělala, kdybych jí tu na místě odkousla ucho. Pak bych ale měla za sebou celou smečku.
A… Chvíle ticha byla pryč. ”Život je fajn. Je… Moc milý. Hodný. Skoro se ti ani od něj nechce pryč. Smrt je… Skoro mě zabila, když jsem u ní byla. Nebylo to moc hezký. Ale darovala mi novou magii, takže…” výmluvně jsem trhla uchem. ”Ne že bych si to chtěla znova zopakovat, ale aspoň jsem z toho něco dostala.”

A jak se to mládě tahalo se zajícem. Pozorovala jsem ji, jako kdyby byla obzvláště zajímavé zvířátko. Fascinující. Jak se stalo, že jsem se ještě snad nikdy pořádně nebavila s vlčetem? Křenilo se to ale tak, že to už snad víc nešlo. ”Nebolí tě tlama, z toho jak se furt culíš? uchechtla jsem se, ale vlastně jsem na ni byla docela… Ne, hrdost bylo silné slovo. Ale byla šikovná. To jo. To se jí muselo uznat.
”To přijde. Zjevně tě ale poslouchají natolik, že jsi ho ulovila, takže to není vůbec špatné,” mrkla jsem na ni. Ten její hrozný úsměv byl asi nakažlivý, protože jsem si do ní ani nerýpla, ať si nestěžuje, že chce vyrůst. Být velký byla otrava, ale nějak mi to přes jazyk nešlo ven. Co už.
Ach bože, ono mě to uplácí jídlem, zasténala jsem v duchu. To nebylo možný. Hrozný. Katastrofa. Udělej z ní svého otroka! Otroka! Otroka! podbízel mě vnitřní hlas a já mu dávala za pravdu. Jen vymyslet, jak. ”Čerstvým masem nikdy nepohrdnu,” věnovala jsem jí zubatý úsměv a zabořila zuby do měkoučkého teploučkého bříška ušáka. Ah bože, jak dobré do bylo? Musela jsem se držet, abych ho nesnědla celého. Musela jsem novému otrokovi ukázat, že mi na ní záleží a osobní svobody ubírat až postupně. Tiše jsem se tomu plánu uchechtla.
Posunula jsem jí napůl sežraného zajíce, ještě když jsem přežvykovala poslední sousto. ”Hnnnnh,” zahučela jsem přes plná ústa. Polkla jsem a olízla si tlamu. ”Tak za bohy, jo? Nejsi na to nějak mladá?” řekla jsem, když jsem už mohla normálně komunikovat. ”U bohů jsem byla. Obou,” bolestně jsem se zašklebila při té vzpomínce. ”Znova bych to už nejradši nedělala. Smrt, myslím.”

Zamyšleně jsem sledovala Danie. Celý její proslov o magii se zdál být, jakoby vycházel z tlamy někoho jiného. A asi to i tak bylo. ”Koukám, že už jsi měla učitele, ohledně magií,” prohodila jsem. ”Možná by ses taky mohla zeptat nějakého boha,” navrhla jsem zamyšleně a začala uvažovat, co vlastně teda za magie umím. Měla jsem pocit, že mi pod kůží magie vibruje trochu jinak než předtím. ”Heh. Dej mi vědět, až budeš mít nějaké skóre,” křečovitě jsem se na ni usmála. Z nějakého důvodu se mi vůbec nelíbilo, že o sobě mluví jako o zabijákovi. Zamlaskala jsem.
”Dávej ale pozor, koho začneš zabíjet, aby se ti pak ta rodina nešla pomstít,” zakřenila jsem se na ni nakonec, když jsem si připomněla, že se před tím smrádětem přece nemusím nijak filtrovat a můžu plácat i blbosti. ”Pak ale určitě dej vědět, jak ti ta zabijácká kariéra jde, že bych tě případně zaměstnala pro vlastní potřeby,” uchechtla jsem se, abych trochu odlehčila atmosféru. Kterou jsem zatěžovala jen já.
”I sníh,” zopakovala jsem po Danie a zamračila se na něj. Nechtěla jsem mláděti brát to nadšení, ale sakra do háje, musí tu být úplně všechno magické? ”A… Co ten sníh dělá kromě sršící aury?” zeptala jsem se a obezřetně radši stoupla do podmáčené země. Mnohem bezpečnější.
Než jsem se stihla vzpamatovat, drobná zrzka mi zdrhla a já ji chvíli nechápavě pozorovala, než mi došlo, o co se snaží. Ono to opravdu loví, uvědomila jsem si okouzleně. Nevěřila jsem jí, že to uloví. Ta technika nebyla… Ah, tak ne. Zjevně ho ulovila. Dobře. Asi na tom něco bylo. Kdo jsem byla, že můžu komentovat, jak někdo loví? Když se to povedlo, tak asi dobře. ”Páni, gratuluju,” vydechla jsem s úsměvem, když jsme navázaly oční kontakt.

Vypustila jsem z plic veškerý vzduch. Ta pozitivita mě zařínala už trochu unavovat. Ani nevím, co jsem od toho čekala. ”Tak to teda hodně štěstí,” zamrmlala jsem a koukla na ni pořádně. ”Ještě neumíš ovládat ani svou první magii ne?” dloubla jsem do ní tlapkou. Smrt mi slíbila, že to budu umět, ale skutek jaksi utek, uraženě jsem si povzdechla.
”Výborně, výborně,” spokojeně jsem se zaculila. ”Případně ti pak můžu dát nějaké tipy, ale ráda bych tě viděla, jak lovíš,” mile jsem se na ni usmála. Mít vlastního otroka na lovení? To byl naprostý sen. Jen ji ještě pořádně zpracovat. ”Budu ti držet palce,” ještě jsem dodala s mrknutím.
”Hm, no jo,” skoro lhostejně jsem trhla uchem. ”S tím bohužel nic nenaděláš. Někdo zlý prostě být chce. Na jiného byli zlí dřív, a tak se změnil. Zlým je být výhodné, když všichni ostatní kolem jsou hodní a ten zlý je dokáže dobře využívat,” bezmyšlenkovitě jsem předávala svoje názory, u kterých stejně nebyla moc šance, že by se mohly pořádně vsáknout. Kdo ví, proč jsem se vůbec snažila. Možná jsem si už jen nějakou dobu s někým nepopovídala. To je patetické.
”Joo, moc dobře jste udělali,” pokývala jsem nepřítomně hlavou. ”Je to hezčí než les, kde ses narodila?” zeptala jsem se a rozhlédla se. Mýtina byla fajn, to jo. ”Co víc si přát,” povzdechla jsem si melancholicky a zamlaskala.

← Sarumen

Tak nějak… Asi jsem doufala, že se mě bude ptát na detaily. Asi by mě těšilo, kdyby si o mě myslel, že jsem hustá? Zamračila jsem se nad svou bláhovostí. Na její překvapení jsem jen mlčky přikývla a radši se podívala jinam. Vůbec jsem nečekala nával zklamání, který se objevil. Kdo ví, proč jsem čekala, že si to dítě mi začne lehat k nohám. Kdo vůbec jsi, že potřebuješ validaci od takové malé zrzavé skvrny? snažila jsem se povzbudit. Tohle bylo absurdní.
”To nechceš,” povzdechla jsem si, ale už jsem víceméně rezignovala na verbální přesvědčování o krutosti světa. Asi to nemělo smysl. ”Protože jsi ještě fakt malá. Nevím, co chceš. Neboj se, ono to přijde. Hlavně když jsme na Galliree,” zašklebila jsem se ne zrovna hezky. ”Věř mi, tak za rok budeš mít magie až po krk a budeš se chtít vrátit,” prohlásila jsem a teatrálně si protáhla záda. ”I když, to už stejně máš v plánu,” pohodila jsem hlavou.
”Mlze nevěřím. Ani kouři. Ať říkáš, co chceš, nikdy nevíš, co se v ní může skrývat, takže ne, díky. Ať si ji nechají pro sebe,” zabručela jsem pod nosem a nervózně se rozhlédla, kdyby se náhodou chtěla objevit někde tady v blízkosti. ”To je v pohodě,” mávla jsem na to tlapkou. ”Lov ve skupině je vždy lepší, takže chápu.” A hlavně, vůbec se mi lovit nechtělo. Vlastně ani jíst moc ne, ale to neznamená, že bych opovrhla nějakým dobrým hryzem. ”Nechceš mi svoje lovecké schopnosti ukázat?” zeptala jsem se s mírným úsměvem.
”Páni, taková oddanost,” vydechla jsem částečně pobavená a částečně… Kdo ví, co to byl za pocit. ”Že by ses vrhla na členy vlastní smečky kvůli cizinci?”

”To máš dobrý,” zamrmlala jsem a snažila se samu sebe přesvědčit, že rozhodně nezávidím paměťovým schopnostem malého škvrněte. Moc se mi to nedařilo. ”To by mě taky zajímalo,” zamrmlala jsem. ”Tady je tolik magie, že by se tomu vlk ani nedivil. Jen tak si jdeš a najednou bum! Chceš tě zabít tvoje mrtvé já. Nebo vidíš dým a skočíš do lodi, která tě odveze úplně jinam. A nebo jenom prostě najednou zmizíš, objevíš se na úplně jiném místě a jsi k někomu přilepená,” pokračovala jsem, bez jakéhokoliv pozastavení se nad událostmi, které jsem zažila. Potřásla jsem hlavou. ”Jak říkám, tady je magie až moc, takže bych se vůbec nedivila, kdyby za to mohla ta… modrá.”
”A ty jsi zjevně těch zlých zkušeností moc neměla,” poznamenala jsem suše na její šťastný výraz, který jsem tak trochu měla chuť smáznout. Něčím ošklivým. Ale to, že za to mohla jen moje závist, nebyl dostatečný důvod. Bohužel, nebo možná naštěstí, se nechytila na vějičku deprese z rodinné smečky. Škoda. Nebo to jsem si aspoň snažila říct.
”Mlha,” zavrčela jsem tiše pod nos. ”Skvělý. Kouzelná mlha nikdy neznačí nic dobrého. Když ji uvidíš, utíkej. Hlavně, když jsi v bažinách,” blahosklonně jsem jí předala další velmi důležité moudro, které se nejspíš rozhodne zahodit jako všechno ostatní, co jsem jí zatím říkala. Potvora malá.
”Něco k snědku bych si ale docela dala,” souhlasila jsem a koukla se na ní. ”Ty asi neumíš ještě lovit, co?” zeptala jsem se zklamaně. Asi nebyl nějaký způsob, jak z ní udělat svého osobního otroka, což? ”Snad se pak nerozhodnou ulovit mě,” povzdechla jsem si a s odevzdaným zamáváním ocasu jsem se vydala za zrzkou. ”Ale kdyby na mě vyběhli, že co tu dělám, řekneš jim, že jsi mě donutila s tebou jít, jo?”

→ Mýtina

”Hah,” vydala jsem ze sebe a zkoumavě se na vlče podivala. Její odpověď mi teda moc nepomohla. ”To jsi je musela potkat fakt hodně rychle,” zamrmlala jsem, protože proč se filtrovat před vlčetem. ”Máš až tak dobrou paměť? Já si většinou sotva pamatuju, koho jsem potkala naposled,” uchechtla jsem se. ”A teda teď s tím výpadkem paměti už nevím skoro nic…” zamumlala jsem už jen tak spíš pro sebe.
Po její otázce, jestli jsem dobrá nebo zlá jsem na ni chvíli beze slova zírala s široce otevřenýma očima. Šok. Byl to prostě šok. Vůbec bych takovou otázku nečekala a netušila jsem, jak na to reagovat. Nebyla pravda, že bych o tom nikdy nepřemýšlela, ale aktuálně to z úst malého vlčete znělo hrozně bizarně. A tak jsem se nakonec rozesmála. Chvíli mi trvalo, než jsem záchvat smíchu dostala pod kontrolu. ”Co já vím?” vydala jsem ze sebe v průběhu vln smíchu.
Nakonec jsem se teda uklidnila. Možná kvůli tomu, jak to vlče mluvilo o tom, že najde domov. Určitě. Aby se o něj rodiče nebáli. To bylo o něco pochmurnější téma, ke kterému bych měla co říct, kdybych na ni chtěla být zlá, ale zase zamlčení mého názoru by bylo vyloženě lhaní a já… Měla jsem potřebu aspoň naznačit, že to doma asi nebude tak růžové. ”Doufejme, že se nebojí už teď,” nedokázala jsem se zastavit a kdo ví, jestli jsem vůbec chtěla. Ne, nejsem dobrá. Zlá? Asi taky ne, ale rozhodně ne dobrá. Zas tak mi totiž nezáleželo na tom, jak se ta malá bude cítit.
”To je úctyhodný názor,” zamrmlala jsem nad jejím optimismem. Já ho nikdy neměla. Ale snažila jsem se ji pro to moc ne-nenávidět. Asi za to nemohla. I když bych jí od toho mohla pomoct. ”Nic o mě nevíš. Nemyslím si, že bys ráda potkala kohokoliv z mojí minulosti,” řekla jsem přiškrceně, s pohledem odvráceným, a doufala, že se mě na to už nebude ptát. A nebo že se naopak ptát bude abych ji mohla odehnat. Celé to setkání bylo lehce bizarní.
”Nevím,” odpověděla jsem upřímně. ”Říkala jsem, že to tu moc neznám. Je tam něco zajímavého? Louka uprostřed lesa zní docela podezřele Možná magicky. Nebo nebezpečně,” přemýšlela jsem nahlas. Podvědomě jsem se snažila aspoň trochu vyrovnat v míře mluvení Danii. Kdo ví proč.

Při vyslovení Kenaiova jména jsem si nemohla pomoct a zazubila se na to malé zrzavé cosi. Kendy… Hrozně vtipné. ”Ten členem smečky je,” pokývla jsem, pamatovala jsem si, jak mluvil s Maple a… o svojí matce asi. Nabrnkla jsem si pořádně zabydleného vlka, zahihňala jsem se v duchu. Při výčtu vlků jsem dělala hmmmm a ahhh, a aha ve chvílích, kdy se malá musela nadechovat. Aspoň že nějaké pauzy musela dělat.
Uvědomila jsem si ale, že bylo naprosto zbytečné se ptát na jména vlků a jejich identitu, protože při takové smršti mi všechny vypadlo z hlavy. Nedokázala jsem si vzpomenout ani na jedno jméno. ”To je docela velká smečka,” zamručela jsem nakonec, i když jsem si ani nebyla jistá, jak moc velká by smečka měla být. Třeba byla pořád malá. ”Jak dlouho jsi tu?” zeptala jsem se jen tak mimochodem. Buď to dítě mělo neskutečnou paměť, nebo tu bylo delší dobu, než se mi zdálo. Říkala, že to je první zima, ale že by mělo čas na tolik seznamování? Nebo možná jen ty trávíš čas pořád s těmi stejnými a nových známostí se straníš, rýpnul si vnitřní hlas a asi docela opodstatněně.
”Občas se to stává. Všichni nemůžou být stejní, takže někdo je na světě hodný i zlý,” povzdechla jsem si a divila se, jak edukativně zním. Skoro jsem se nepoznávala. ”Hmm,” zamručela jsem a mírně se na ni zamračila. ”Takže… Ses prostě ztratila,” konstatovala jsem.
Nedůvěřivě jsem naklonila hlavu, když sebe označila za pracanta. Byl to malej harant, jak mohla asi tak pracovat? ”Jasně,” zamrmlala jsem jen tak, aby se neřeklo. ”Tak to je potom smutný,” řekla jsem bezbarvě. Jedno vlče se ztratí, další ho jde hledat, a ztratí se taky. ”Zvládáš to ale docela dobře,” prohodila jsem, v hlase skoro něco jako uznání. Ale jen skoro. Bylo to asi hlavně tím, že jsem zapomínala, že mluvím s dítětem a brala jsem ji prostě jako malého dospělého.
”Ne,” řekla jsem rázně na její poslední otázku. Polkla jsem, střelila očima na opačnou stranu než byla ona, aby se mi zrak odvykl od té zrzavé. Nádech, výdech. ”Nemám žádné sourozence,” řekla jsem po chvíli a byla hrdá na to, že se mi hlas prakticky netřásl. Jen zhrubl. A zmizela z něj jakákoliv ležérnost.

Koutek se mi pobaveně nadzvedl, když začala vehementně vrtět hlavou, že to rozhodně její matka není. Až tak jí asi byla odpudivá představa, že by ji vyprdla taková potvora. Z té představy jsem se začala usmívat ještě víc a přemýšlela, jestli Danie poznala, čemu se tak křením. ”Vypadá to, že ne. Jaké členy smečky vůbec znáš?” vyzvídala jsem a cítila se skoro jako špión. Kdybych chtěla, vykecá mi úplně všechno. Škoda, že jsem neměla nějaké zlé plány se smečkou, jinak by to mohla být zábava. Ne že bych je vůbec dokázala vymyslet. ”Někteří vlci jsou zlí prostě jen tak. Protože jim to dělá radost. Určitě byla jednou z nich. S tím nemůžeš nic dělat, ani kdyby ses přetrhla, jiní nebudou,” pasovala jsem se na jejího průvodce životem. Až pozdě mě napadlo, že jsem ji taky mohla na ni poštvat, ale přesvědčit Danii, že zrzka je nepřítel, taky nebyla špatná variatna.
”Tak to bych se tam asi moc nevešla ani tak,” uchechtla jsem se při představě, že bych se tam zasekla v půli těla. ”Čarovat? Možná,” zamrmlala jsem. Nebyla jsem hrdá na to, jak málo jsem uměla. Neměla jsem toho vědět víc? Další věc, která mi unikala. Přišlo mi, že v paměti mám obrovské díry a stále se nimi propadám.
”Ah. Takže nejste odsud,” zamrmlala jsem, kdo ví proč zklamaná. ”Pokud jsi sem dokázala dojít, nemělo by jednoduché prostě doťapat zase zpátky domů? Nemůže to být tak daleko, ne?” přemýšlela jsem nahlas a na chvíli zapomněla, že mluvím s dítětem a ne s někým, kdo dokáže plně pochopit věty.
Hned mi to ale připomněla. ”Um. Tak… Veselý?” zamávala jsem výmluvně tlapou a pak ukázala směrem k ní. Prostě tak otravně naivní a pozitivní. Ale nechtěla jsem být zlá. Nebo ne až tak přímo. ”Prostě… Jestli jste ti podobní nejen kožichem ale i povahou.” Jak by bylo vtipné, kdyby byl bratr jejím naprostým opakem?

Nehezky jsem se uchechtla, když tamtu zrzku urazila. V hlavě se mi začal rýsovat plán, jak tuhle chlupatou kouli poštvat proti té potvoře. Co na tom, že bych tu musela být delší dobu, to jsem momentálně neřešila. Zaslinění rozhodně nebylo ideální, ani nejlepší, co vlče mohlo udělat, ale rozhodla jsem se, že to jsou detaily.”A víš, že ti byla docela podobná?” uvědomila jsem si a přejela vlče zkoumavým pohledem, jestli náhodou nenajdu ještě nějaké další sdílené znaky. ”Byla taky zrzavá jako ty. Není to třeba náhodou tvoje máma?” chtěla jsem se ujistit, než spustím válku.
Pořád jsem si nebyla jistá, jak se stavět k faktu, že si do háje nepamatuju až děsivé množství věcí, jako třeba proč jsem byla pod tou vodou, ale vlče to zjevně moc netankovalo. ”Uh, dobře. Fajn,” zahuhlala jsem, když jsem byla vedena jak pejsek nějakým směrem. Tak trochu okrajově jsem si říkala, že se cítím docela hloupě. Takhle se nechat komandovat od prtěte. Ale do čeho jiného se tu teď dalo píchnout? Třeba se ti z ní povede udělat dobrého osobního sluhu, uklidňovala jsem se, ne že by to nějak zvlášť pomáhalo.
”Moc pěkná hromádka,” řekla jsem s pobaveným šklebem, když mi došlo, že to, na co se dívám, není jen tak náhodný shluk dřeva. ”Do toho se teda skrýváš?” zeptala jsem se, zatímco jsem ji obcházela a prohlížela si to. Tak tohle dělají vlci, když mají normální dětství? přemýšlela jsem a nemohla si pomoct, ale moc jsem nezáviděla.
Zachytila jsem Daniin široký úsměv a velká, důvěřivá kukadla. Možná trochu. Musí být hezké věřit, že svět je hezký, povzdechla jsem si. Stejně ale holku jednou něco nehezkého postihne a už se tak pitomě culit nebude. ”Kolik vás tu zrzků vůbec je?” potřásla jsem hlavou. ”Je i v dalších ohledech jako ty?”

← úkryt

Že já se vůbec snažila. Vrhla jsem po té malé otravné kouli co nejpodrážděnější pohled, ale nezdálo se mi, že b to s ní něco udělalo. Musela jsem se zhluboka nadechnout a opakovat si, že je prostě malá a a to nemůže. Nedokazuj jí to sama, nedokazuj jí to sama, nedokazuj jí to sama… opakovala jsem si jako mantru stále dokola. Ne že bych v tom měla nějak moc zkušeností, ale zase… Nebyla jsem v tom naprostý nováček.
”Už jsem potkala minimálně jednoho člena, co mě chtěl vytáhnout za zuby co nejdál z území a tam ideálně zakousnout,” prohodila jsem a rozhlédla se, jestli na mě v okolí někde nečíhá. Že bych jí pod zuby strčila radši tu malou zrzku. Třeba by se pak i rozdělila, sklouzla jsem pohledem po malinkém tělíčku.
”Tak to díky, už se nemusím ničeho bát,” uchechtla jsem se při jejím slibu. Jen počkej, prcku, za chvíli spadneš na čumák a pak ke mě nechoď brečet, že je svět zlej, prorokovala jsem jí v duchu a docela se na to těšila.
”Um,” zamrmlala jsem, když se mi zatočila hlava při pokusu o vzpomínku na to, co se stalo. ”Popravdě… Moc si na to nevzpomínám…” vydechla jsem s nepřítomným pohledem někam do dálky. ”Vím, že se něco stalo, a pro to jsem byla hluboko pod vodou v jezeře…” mračila jsem se na neurčitý bod, malá nezbeda skoro zapomenutá. Modrá…

Měla jsem ji někdy ráda? Určitě ne. Možná jsem maximálně uvažovala o tom, že bych možná v budoucnu mohla zvažovat, že bych k ní necítila nechuť jako ke všem vlčatům. Ale ne. Dalšími slovy to skvěle zabila. Tentokrát jsem po ní střelila už nezakrývaně nepříjemným pohledem. ”Myslím, že bys neměla mluvit o věcech, o kterých nic nevíš,” odtušila jsem chladným a přiškrceným tónem. ”Pokud se ti tahle zima zdála nepříjemná, tak na opravdový svět opravdu připravená nejsi,” zamračila jsem se na ní.
Původně jsem ji chtěla jen laškovně tahat za nos, ale někdo to mládě musel naučit, že svět venku je zlý. Čím dřív se to naučí, tím líp pro ni. Na její nacházení pozitivních věcí všude, jsem jen ohrnula pysky do nehezkého úsměvu, ale víc to nekomentovala. Byla jsem odpočatá. Necítila jsem se unaveně. Ale i tak mě myšlenka na moje dětství hrozně unavovala. Nechtěla jsem na něj myslet, ale bez myšlení na něj jsem nemohla prckovi plně dokázat, že svět není hezké místo. Leda že bych jí to ukázala názorně. To bych se ale pak měla pořádně rychel pakovat, zahodila jsem další nápad s povzdechnutím.
Ale ta pozitivita byla až nechutná. ”Um,” zareagovala jsem neinteligentně na její nabídku. ”Nevím, jestli bude zbytek smečky stejně nadšená z cizince promenádující se jim po trávníku,” zamrmlala jsem, ale zase na druhou stranu, už jsem se jim rozvalovala v úkrytu. Který měl být ukrytý. ”No…” povzdechla jsem si a při zvednutí jsem ze sebe sklepala zbytek kožešin. Lítostivě jsem loupla pohledem po Kenaiovi, mém už teď zapomenutém partnerovi. ”Ale vlastně proč ne, potřebuju si trochu protáhnout nohy. Můžeš vést,” pobídla jsem jí, ale rovnou už pomalu vyrazila, tušila jsem, že mě stejně předběhne.
”To asi nechceš,” uchechtla jsem se. ”Okolnosti tomu předcházející rozhodně nebyly něco, so bych si chtěla zopakovat,” povzdechla jsem si a přemýšlela o Daniině nabídce, že bych se mohla přidat. Že prý by Maple byla ráda.

→ Sarumen