Příspěvky uživatele

< návrat zpět

“Jak šlechetné od vás, hrdinný reku,“ koketně jsem zamrkala na zdroj svého utrpení, ale také jediné zábavy, kterou jsem za poslední dobu měla. Asi jsem si už prostě měla přiznat, že lepší to nebude a nejvíc se bavím s chlápky, co mě v každé větě urážejí. Co jsem to za zrůdu? povzdechla jsem si odevzdaně. Co už, žejo. Navěky odkázaná na urážky a jiné sprostosti, abych mohla přežít. To je život, teda.
“Aspoň že to víš, broučku,“ přesladce jsem se uculila. “Na druhou stranu, tolik sladkých řečiček ti z huby kape, že by si jeden myslel, žes v dětství nejedl nic jinýho než med,“ uchechtla jsem se pobaveně. Pořád to byla tak trochu urážka, ale už to nebylo kopnutí si. Jen…silné šťouchnutí. Tohle byl progres pozitivním směrem, pěkně prosim.
“Ach bože, jen to ne,“ zasténala jsem hlasitě a zvuk mi šel pěkně z hrudi. “Jestli tě poslali bohové, tak okamžitě vysmahni, než ti zarazim ostnatou větvičku tak hluboko do prdele, že ji už nikdy nevytáhneš a každý hovno bude tak pekelně bolet, že se radši sám dobrovolně hodíš z útesu,“ pokračovala jsem v sténání, ale už jsem nezněla tak žertovně. Pořád to bylo sice (už nám dost typické) přehánění, ale můj pohled naznačoval, že jsem to docela i myslela vážně.
“A není to fakt depresivní myšlenka,“ uchechtla jsem se nevesele. “Na druhou stranu, aspoň nejsem jediná s tak mizerným životem a choutkami směřujícími k masochismu, co?“ zašklebila jsem se. Nezdráhala jsem se ani potopit sebe samu, pokud to znamenalo, že ho můžu stáhnout s sebou. Krása.
“Mm, takže souhlasíš, že i tvůj pochcanej sníh by to zlepšilo?“ křenila jsem se a vyrazila za ním. Zubila jsem se jako sluníčko. Velmi násilné sluníčko. Veilmi násilné sluníčko, co z toho mělo radost.
“Uff, ptáci? Nemáš nic lepšího než hromadu peří? To budu vytahovat ze zubů ještě týdny,“ stěžovala jsem si, ale šla s ním bez náznaku, že bych se plánovala trhnout.

→ Ranský les

Zafrkala jsem jako poplašená kobyla. Popuzená z toho, jak jednoduše souhlasil s tím, co jsem myslela jako urážku. Dloubla jsem po něm pohledem. Musel vědět, že jsem to myslela jako urážku. Už jen podle toho, jak jsme po sobě stříleli urážkami… ale on to dělal schválně. Určitě to dělal schválně. Nedokázala jsem z tváře smazat kyselý výraz.
“Myslím, že je to obráceně… Ale co já vím,“ odsekla jsem podrážděně. Nějak mě kecy o vztazích nenadchly. “Zato ty, milovníku, bys to měl vědět, ne?“ zmohla jsem se jen na chabou trapnou odpověď. “Spíš co jsem ve svym životě provedla, že jsem byla takhle potrestaná,“ uchechtla jsem se. “Jako kdyby nestačilo bejt obětovaná… ani děkuju za to nebylo,“ temně jsem zahuhňala pod vousy při vzpomínce na tamto skvělé léto, kdy jsem se musela hrabat z hrobu. Lahoda.
“Ha! Odhalen,“ zakřenila jsem se na něj. “Věděla jsem, že mojí skvělý osobnosti neodoláš,“ teatrálně jsem zamrkala. Ani jsem se nesnažila o nějakou realitu, neměla jsem tušení, jak to udělat, aby tomu věřil. Ne že bych chtěla. Pobaveně jsem zafrkala. Bože, to je ale kecka. “Ještě chvilku takhle pokračuj a začnu se červenat,“ vyplázla jsem na něj jazyk. “Ale cenim si toho. Tohle neni úplně automatickým standardem,“ řekla jsem s nástinem sarkasmu, ale možná i bylo slyšet, že to vlastně myslim vážně.
“Aaahh, tak tos měl říct, že jen chceš, abych byla ještě krásnější!“ vykřikla jsem a zakroutila zadkem. “Mm, je pravda, že mi nevadí být od krve. Ač… Lepší ne moje vlastní,“ zašklebila jsem se.
Nehodlala jsem mu ale nic dát jen tak zadarmo. Po jeho vybídce k lovu jsem si sedla na zadek. “Výborný nápad. Veď, hrdinný reku! Najdi nám nejlepší místo k nalezení nečeho dobrého pod zub!“ vykřikla jsem dramaticky. Asi se u něj jen tak nezbavim chutě všechno přehrávat. O čem bychom pak vedli konverzaci?

Pokývala jsem hlavou a tvářila se smrtelně vážně. “A divíš se mi? Však takhle…“ sjela jsem ho pohledem. “Výjimečný jedinec se jen tak nevidí,“ sladce jsem zamrkala. Už jsme se ale začali opakovat a dostávala jsem z toho hořkou pachuť na jazyku. Přestávalo mě to bavit.
“Tak se zdá, že si nejsme až tak nepodobní, což,“ zašklebila jsem se. Ještě jsem trochu byla podrážděná a z té snahy bejt miloučká, mi až zacukalo ucho. Nikdy bych si to nepřiznala, ale dost se mi ulevilo, že se mnou souhlasil. Třeba nás čekalo aspoň pár úlevných minut příměří. Krásná to představa.
Jen tu poznámku o vrcholu mého života jsem přešla napůl úsměvem a napůl vyceněním zubů. Jen si nemysli, panáčku. “Přesně moje myšlenky,“ pokývla jsem hlavou a mrkla na něj. “Mimochodem, nemáš zač,“ zazubila jsem se.
“Věděla jsem, že se snažíš zoufale vymyslet, jak se mnou trávit víc času,“ pobaveně jsem se zašklebila a ani se neobtěžovala o nějaké předstírání upřímnosti.
“Jo. To zní přesně jako něco, co by sekta řekla,“ utrousila jsem suše. Z řečích o takových naboženstvích jsem měla chuť jít ohlodávat dřevo. Sice měl pravdu, že jsem to tak trochu načala já, ale já nebyla ten, kdo se pořád nacházel v sektě. I když z ní už odešel. “Možná kdybys…“ začala jsem, ale pak jen potřásla hlavou. Tak trochu jsem tušila, že kdybych dokončila větu, nasrala bych ho pořádně, ne jen tohle pitomé pošťuchování, co bylo do teď. Pořád jsem se tvářila nespokojeně. “Pokud to ale bude možné, snaž se ně rituálně neobětovat prosímtě,“ zahuhlala jsem. “Nebo mě konvertovat,“ dodala jsem ještě tišeji.
Když jsem se pobaveně uchechtla, znělo to až moc hlasitě. Pořád jsem se snažila setřást pocit slizu po debatě o sektách. “Naopak, krev na mě vypadá skoro černě. Zato tvoj pochcanej sníh by profitoval z nějakýho osvěžení,“ zašilhala jsem k jeho uchu a bezděčně se olízla.

Zklamaně jsem zafrkala. “No, do háje, to se mi fakt moc nestává,“ zachmuřila jsem se. Vypadala jsem, že mě to vážně zaskočilo. “Hm,“ prohlásila jsem, jakoby mě něco najednou napadlo. “To pak asi bude kvalitou aktuální společnosti,“ teď jsem se na něj už podívala s velmi upřímným a velmi samolibým úsměvem. Vypadala jsem jako kočka, co sežrala kanárka a ještě i slízla všechnu smetanu. Nedala jsem se rozhodit ani těmi veřejně prospěšnými pracemi. “Je fakt, že spokojená a šťastná Lilith je rozhodně plus pro veřejné dobro,“ uchechtla jsem se, jako kdybych si o sobě myslela, že jsem kdo ví jak důležitá a podstatná. Ještě že jsme pořád jen žertovali.
“Chm. To je pravda,“ zabrumlala jsem zachmuřeně. “Tak to bychom ji měli vyrazit hledat, co?“ vylétlo ze mě bez přemýšlení. Překvapeně jsem se zarazila. Tohle jsem nechtěla říct. Nebo spíš neplánovala. To fakt chci s tímhle chytrákem trávit víc času? divila jsem se sama sobě. Byla jsem na tom až fakt tak zoufale? “Beztak si ji vymejšlíš a courali bychom jen tak bez cíle sem a tam,“ zašklebila jsem se, abych zakryla to svoje přešlápnutí.
“Copaaaak, chlapec si nemyslí, že pokud i nějací bohové existují, jsou úplně vyšinutí?“ zavrkala jsem jako naprostý cukroušek. Chtěla bych si z něj utahovat dál, ale zpochybňovat imaginární sestru byla jedna věc. Tyhle kecy ohledně pravdy… “Eeeh,“ zahuhňala jsem a tvářila se, jako kdybych kousla do citrónu. Skoro mě z toho fakt fyzicky bolely zuby. “Nerozuměla jsem ti teď ani slovo, ale vlastně ani nechci. K tý tvojí sektě se nechci přiblížit ani na dohled,“ zamrmlala jsem a pro změnu nevypadala, že to přehrávám. Fakt jsem z toho byla skoro nervozní a hlavně upřímná. Tohle byly místa, kam se mi zacházet nechtělo. Fakt ne. A na žádnej kopec mě už nikdo nedostane, na obou dvou nečeká nic dobrýho.
Byla jsem nakonec vděčná za debatu o urvání ucha. I když, co jsem si nalhávala? Z debaty o rvaní uch bych měla radost za každýho počasí. “No, hele,“ začala jsem, zase už bezpečně v kategorii pošťuchování a i můj hlas to dokazoval. “Bylo by to rozhodně odvážný rozhodnutí. Jedinečný. Originální. Trochu by to narušilo,“ neurčitě jsem tlapkou zamávala směrem k jeho ksichtu. “Všechnu tuhle bělost a pochcanej sníh,“ vycenila jsem zuby v dalším širokém úsměvu.

"Řekla jsem to snad?" odvětila jsem nevinně, ale můj pohled jasně říkal, že přesně to jsem řekla a taky si to fakt myslim. Trefená husa... známe to, Ta druhá poznámka mě ale upřímně rozesmála. "Jo... jo, to máš recht," chechtala jsem se. "Ještě že mě zachraňuješ před tupostí a omezeností jiných jedinců, můj spanilý zachránče," zazubila jsem se a ani to neznělo sarkasticky. Jaké to překvapení.
Zafrkala jsem a pobavený úsměv docela ovadl, zase jsem se začala šklebit. Zjevně jsme nebyli schopní vydržet víc než pár chvil bez urážek. "Kdo řekl, že přátele nemám? Pokud soudíš podle toho, že jsi mě potkal samotnou, tak to samý můžu hádat i o tobě. Třeba ta tvoje milovaná sestra neexistuje a ty sis ji vymyslel jen abys vypadal zajímavěji," řekla jsem rádoby přemýšlivým tónem, ale můj pohled byl pichlavý až až. "Mám skoro pocit, že bych se měla cítit potěšeně, že naše setkání by mohlo být tvorbou šíleného boha," uchechtla jsem se. Jen doufám, že nebudou tak šílení jako ti, co se tu poflakují... vzdechla jsem v duchu. Necítila jsem se moc komfortně v debatě o nějakym předurčení a Božské vůli, ale vtipkovat je lepší než o tom mluvit vážně. "No ale pověz, ó vznešený Morgothe, coo myslíš, že je pro tebe předurčené?" nezakrývala jsem posměšnost svého dotazu, ale někde uvnitř jsem opravdu zvědavá byla.
Pobaveně jsem vyprskla smíchy. "A to je co? Pravda," hihňala jsem se pobaveně. V posledních chvílích jsem usoudila, že je to vlastně docela inteligentní vlk (to, že byl stále pitomec se nezměnilo, ale ty dva fakty se vzájemně nevylučují) a tohle mě dostalo. "Jak někdo může mířit za Pravdou? Je to nějaký kopec?" zcela vědomě jsem se mu vysmívala a nepřišlo mi to ani trochu blbý. Takovým věcem se jeden musel smát.
"Jsem zvědavá, jak moc se budeš smát, až budeš o jedno ucho lehčí. Miláčku," přeslaďounce jsem se culila.

Mlaskla jsem, jen abych nějak ventilovala chuť mu ublížit. Trhhání ucha se najednou zase zdálo o něco lákavější. Oooh, nebo ocas? "Nejspíš jsem masochista a čerpám potěšení s flákání se s takovými pitomci, co si domýšlejí kraviny a zjevně se snaží projektovat svoje problémy na ty druhé," odvětila jsem přesladce. Žádnej bílej panáček s nezdravou fixací na vlastní sestru mě nebude psychoanalyzovat. Nebude se mu to líbit, když v tom bude pokračovat. Nečekané důsledky a tak.
"Vyřiď jim mou upřímnou soustrast," odtušila jsem. Nejspíš ty chudáky zahnal do kouta a oni pak souhlasili s udržením kontaktu jen pro to, aby vyvázli aspoň s holým životem. "Ale IVara ode mě pozdravuj."
"No páni. Určitě je setkání se mnou součástí velkého plánu, který se nezadržitelně blíží ke svému předem určenému výsledku," odtušila jsem suše a polkla, abych se zbavila pachuti žluči na jazyku. Moc to nepomohlo. "Cítím se být poctěna, že jsem byla zahrnuta do života ó vyvoleného. Pověz, kam tvá cesta míří, o vznešený?" méně emocí do hlasu už dát nešlo. Na jeho věřím, že tu nějaká magie asi bude, jsem se jen pobaveně uchichtla. Chlapeček ještě nic neviděl. Začala jsem přemýšlet, co by ho nejlíp vyvedlo z míry. A jak moc mu chci ublížit.
"No to bychom rozhodně nechtěli, drahoušku," cukrovala jsem a dál mrkala jako vypatlaná pipinka. Ten připitomělý úsměv mi ale dlouho nevydržel. To, že se rozhodl nemluvit o sestře, mi skoro udělalo radost, kdybych nebyla i zklamaná, že z něj nejspší nevytáhnu další detaily. Ale potom to všechno totálně zabil poslední větou a já zahodila všechny úvahy o nechání ho být. "Usmívat se budu leda tak s tvojí krví na zubech," zavrčela jsem.

"No zas tak moc si nefandi," loupla jsem po něm pohledem. "Žádný výrazný city k tobě nechovám. Ani ty negativní," prohlásila jsem bezstarostně. I když mě před chvílí naštval, pochybovala jsem, že si na něj za chvilku vzpomenu. "Stejně jako mám u zadku tebe, je to s většinou jiných vlků. Jestli mě někdo nemá rád, je to jen jeho problém," zafrkala jsem opovržlivě a představila si, jak bodám ostrými rampouchy do očí pár vybraných jedinců. Krev z nich jen stříkala a já se spokojeně uculila. Příjemné to fantasie. "Ale kamarády taky mám. Nepotřebuju mít kolem sebe armádu obdivovatelů jako někdo," dodala jsem ještě, abych čistě náhodou nevyzněla jako zoufalec, co ostatní jenom sere. I když to v poslední době to tak trochu začalo vypadat. Ksakru se vším už.
"No, možná bych mohla. Založili bychom klub Morgoth má moc velký ego," zamrkala jsem na něj sladce. Chlapec potřeboval trochu srazit hřebínek. A i kdyby se mi to povedlo jen o trošičku, byl by to nějaký úspěch. "Tak to máš spíš velký štěstí. A věř mi, neviděl jsi nic. Jestli o tom žvaní víc vlků, měl bys to brát na vědomí, že se tě nesnažím jen já tahat za ocas. Což..." uchechtla jsem se a pohodila pobaveně hlavou. "Není až tak nepravděpodobný. Byla by docela sranda tě sledovat, jak věříš mým kecům," na chvíli jsem se zasnila. Ani mi nevadilo, že jsem si podělala šance ho reálně přesvědčit o něčem, co není, protože to vyžadovalo až moc energie, kterou jsem používat nechtěla. "A nebo jsme všichni gallirejští ve spiknutí a snažíme se nováčky nastrašit kecy. Všechno je to jedno obrovský spiknutí," vycenila jsem zuby do něčeho, co možná mohlo být i úsměv.
"Po smrti strašíme ubohé nové přivandrovalce a vykládáme jim, jak jsou hrozně ukecaný a myslí si o sobě až moc," pokračovala jsem v zubatém křenění. "...a nebo někteří zalezou do bažin. Hm. Tam bych být tebou nelezla, i kdyby ti šlo o život," koukla jsem na něj už trochu vážněji, ale pochybovala jsem, že mi uvěří. Jeho chyba. "Dělej jak myslíš. Ale vlci to moc nejsou," zamrmlala jsem. Nepotřebovala jsem se dohadovat o jejich božství.
"Achh, miláčku, potěšení je na mé straně," laškovně jsem zamrkala. Už jsem ale na jeho pořád se opakující výroky ohledně sestry nereagovala. Byl zaseklej jako kdyby dostal do hlavy kamenem. Jen jsem po něm hodila ostrý pohled a pak se jen zašklebila. "A víš že s tebou souhlasim? Nebejt toho obrovskýho ega a fixace na to, jak tě sestre hrooozně miluje, by to mohlo bejt i docela fajn."

"Všichni zcela zjevně ne," dloubla jsem po něm pohledem. Vlastně mě i docela zajímalo, jak hluboko jeho deziluze sahaly, když s tímhle ksichtem ho mohl kdokoliv zbožňovat. "S tím Ivarem bych se docela ráda poznala, zní jako rozumný vlk," zašklebila jsem se. Čím déle jsem s ním byla, tím jsem byla zmatenější. Nebo spíš jsem podléhala své tendenci věřit většině keců, co vlci vypustili a tady mi prostě šíleně nesedělo, jak takovýho pitomce můžou zbožňovat. Nebo že by tomu jen on sám věřil? Zafrkala jsem, trochu podrážděná, že se takovou kravinou pořád zabývám.
Zachechtala jsem se. "No pááni, tak svědkem nějaké magie," hihňala jsem se napůl jako malá holčička a napůl jako stará babice, co se zlomyslně těšila, až se objeví příšera. A taky že se jednou fakt objeví. "Tos pak fakt neviděl ještě vůbec nic," smála jsem se možná až trochu moc na aktuální situaci, ale při představě, že se potýká s věcmi, co jsem tu už viděla, mě přepadla skoro škodolibá radost.
"Pokud se tě ještě nic nepokusilo zabít, nezažil jsi vůbec nic, chlapče," zamrkala jsem na něj. "A pravá sranda začne, pokud se to tomu něčemu opravdu povede," zamumlala jsem tiše a už nezněla tak moc pobaveně. "Ale jo, samozvaní bohové..." protáhla jsem obličej. "Lepší se držet daleko od obou. I když ti ani to často nepomůže. A nebo naopak je jdi navštívit, zaplatíš fakt hodně, víc než bys čekal, ale není to úplně bez odměny," znova jsem zafrkala opovržlivě. Mě by k nim museli dotáhnout svázanou a i to bych kousala a škrábala, co by šlo.
"Co se dá dělat," pokrčila jsem rameny s bezelstně andělským úsměvem. "Žiju pro to, abych všem okolo rozdávala jen radost," pokřiveně jsem se zašklebila a pak protočila oči. Už jsem měla po krk tý ohraný pohádky. "Hele jo. Pokud máš takovou potřebu to pořád opakovat, tak tomu asi ani sám moc nevěříš," dloubla jsem po něm pohledem, který byl už trochu frustrovaný, ale už jsem ani neměla chuť do něj kvůli tomu kopat. Pomalu mi ho začínalo být i vcelku líto. Ale jen trochu. Byl to pořád pitomec.
Když na mě jen kývnul, začalo mi být líto i mě samotné. Bože, kam jsem se to dopracovala? Partička tragédů, tohle. Jen dva krůčky od toho, aby si skočili po krku, ale zároveň oba opuštěný odrbanci, protáhla jsem obličej a potřásla jsem hlavou. Tohle prozření jsem nijak zvlášť nepotřebovala. Stejně jsem se začala potichu smát. "No jo, to jsme teda dopadli," zamrmlala jsem někam do éteru, s pohledem upřeným do dálky. Nechtěla jsem mu prokazovat tu službu dáním najevo sympatií. Pořád to byl bílej pitomec.

Uh, huh," pokývala jsem pochybovačně hlavou. Nevěřila jsem mu to ani za mák. Ostatně takovýhle obdivný pocity většího množství vlků nemohlo být zdravý. Nejspíš ani reálný. Jen z tý představy mě bolely zuby a měla jsem hroznou chuť něčím zaskřípat, pořádně hlasitě, ale uspokojila jsem se jen hozením dalšího ošklivýho pohledu.
Jen jsem se zašklebila. Pořád jsem se cítila dostatečně naprdlá, abych se necítila trapně, ale on zjevně nechtěl hrát moji hru a přestal tolik odpovídat. Jediný, kdo tu měl delší emocionální výlevy, jsem byla já. Skvělý. "Mezi obdivem a nenávistí je dost prostoru. Většině vlků jsi těžce u zadnice. Skoro pořád je snaha o změnu jakýmkoliv směrem úplný plýtvání energie." Ani jsem nevěděla, koho názor vlastně obhajuju. Sama jsem v tomhle neměla až tak vyhrocený názor, ne? Hádala jsem se už jen z principu, což bylo něco, co mě nepříjemně zalechtalo – ale na rozebírání proč jsem neměla čas, naštěstí.
Teď jsem se zase nevesele uchechtla, ale pro změnu jsem nemířila na něj. "Joo, tak to si užiješ. Ještě spoustu věcí jsi tu nezažil, počkej na pravou srandu," vědoucně jsem se šklebila. "Jo. Jak řikáš," zabručela jsem suše a pokývala hlavou. To určitě. Stejně jako se Straka taky ztratila na volném prostranství – nebo jsem jen své zklamání až moc projektovala? Ne že by na tom záleželo, třeba ho tím pořádně naštvu. "Tady se vlci ztrácejí pořád," vzdychla jsem si a protáhla si záda, až to zapraštělo. "Dej pozor, pokud nebude chtít, abys ji potkal, můžeš v okolí běhat i roky jak bludná ovce," mrkla jsem na něj, aby si nemyslel, že jsem se vzdala cíle na něj být nepříjemná.
Na krátkou chvíli jsem zamrzla, když přiznal, že moje rýpavá poznámka může být pravda. Těkala jsem pohledem po jeho obličeji, než jsem dokončila svoje protahování a věnovala mu zářivý úsměv. Nebyla to úplně nabídka míru, ale spíš takové napůl ironické, napůl upřímné pokývnutí, že jsme oba tak trochu opuštění zoufalci.

Protáhla jsem obličej v pořádně znechuceném výrazu. I když Morgoth zrovna nenabíral moc pozitivních bodů, tohle ho shodilo o velké množství příček dolů. Ne že bych to teda počítala. Za tenhle světonázor by měli někteří trpět, zavrčela jsem v duchu. "Prázdná adorace," odsekla jsem mu a uvědomila, že moje frustrace se začíná projevovat i navenek. Mohl si za to sám, ještě před chvílí jsme žertovali, že je mu rok a teď mi tu povýšeně vysvětloval, že až budu velká, pochopím. Zaskřípala jsem zuby a dostala chuť zase utrhávat ucha. Začal to být docela trend. Necítila jsem se ani trochu provinile, že z toho nemám výčitky.
"Říká ten, co mu ještě nedávno teklo mléko po bradě," zamumlala jsem temně. "Kdo tu mluví o nenávisti? Jenom nepotřebuju za prdelí táhnout hromádku pipin, co mi visí na každym slově. Necítíš se tak trochu osamělý? To zbožňování musí bejt hrozně neosobní. Nemáš u sebe nikoho, kdo by tě viděl jako sobě rovného," rýpla jsem si do něj a upřímně doufala, že zasáhnu nějaký citlivý cíl. "Já ti mrdám na nějakou slušnou společnost, musíš tu být nový, pokud si myslíš, že tu nějaká taková někdy byla," zavrčela jsem.
Po té poznámce s blbečkem jsem už bezděčně začínala cenit zuby. "Jo, narozdíl od tebe, kterýho všichni zbožňujou, až se na tebe sestra vykašlala co?" vrátila jsem mu. Kromě vzteku z urážek, kterými mě častoval, mě taky vážně štvalo, že měl pravdu. Nikdo jiný tu kolem nebyl a já se cítila vcelku osaměle. Do háje s nim a do háje s tou jeho sestrou.
"Docela jsi ale otočil, co?" ušklíbla jsem se. "Tváříš se jako hrdina, ale taky bys byl nejradši, abys nebyl sám," loupla jsem po něm očima, ale už se pomalu připravovala na odchod. Bože, tohle mě tak naštvalo, musel být fakt tak moc urážlivý, že to všechno stočil na mě?[]

"Ugh, " znechuceně jsem protáhla obličej a sjela ho velice hodnotícím pohledem, dle kterého bylo jasné, že následný verdikt bude vše jen ne pozitivní. "Tak to upřímně lituju všechny zasažené, že nepoznali nic lepšího. Jaký chudáky jsi to vyhrabal z bahna, že tě tak zbožňujou?" dál jsem se tvářila jako těsně po konzumaci celého citronu.
"No neříkej!" řekla jsem přehnaně překvapeně. "Prosím, obeznam mě s nějakými příklady. Pokud je vůbec máš," ušklíbla jsem se a pohodila hlavou. "Lepší studenej čumák než bejt za blbečka v jakýkoliv společnosti," odvětila jsem s povýšenou lehkostí.
"Hm. Eh," vydala jsem ze sebe s neurčitým gestem, protože abych byla upřímná, vděčná jsem byla. Ale nebylo to tak jím jako prostě tím, že si mám s kým pokecat. (A koho pourážet, ale to bych už tuplem neřekla nahlas.) To ale jeho ego faakt nepotřebovalo slyšet, ale když jsem už nedala hned výrazné ne... "Jako, dokázala bych si představit mnohem příjemnější společnost," řekla jsem nakonec a i přemýšlela, jestli nějak neměknu, měla bych si do něj kopnout ještě víc.
Na poznámku o modré jsem se jen zašklebila. "Však jsi říkal, že jsme studený čumáky, ne? Víš, moje srst totiž mění barvu," porovokativně jsem zahýbala obočím. "Podle toho, v čí společnosti se nacházím," nechala jsem další dramatickou pauzu. "Pokud je mi v něčí přítomnosti dobře, chlupy mám červené. Pokud ne..." důrazně jsem se na něj podívala, aby si byl jasně vědom toho, že teď narážím na něj. "Tak modrá," zářivý úsměv, výraz naprosté hrdosti nad svými slovy.
"Ha!" vyštěkla jsem. "Hodně bych se divila, kdybys nikoho takového nepotkal." Vzpomněla jsem si na toho pitomečka, co si se mnou chtěl hrát na mentální válku. "Ale když ne kamenem, tak aspoň urvat kus z těla, aby si to zapamatovali."

"Ha," vyštěkla jsem. "Úplný koťátko, vlci tě musí milovat," ušklíbla jsem se. Úplně jsem ho viděla, jak milosrdně odpouští vlkům jejich hříchy a přestupky. Co to vůbec bylo za jedince, že bral zrovna milosrdenství jako jednu z klíčových vlastností? Kolikrát ji musí použít, aby to stálo za zmínku? Dokázala jsem si představit vlky, kteří by do téhle kategorie spadali. Ale tenhle světlej dlouhonohej floutek? Na to nemá žaludek, usoudila jsem.
Úšklebek se mi na tváři roztáhl do ještě větší šíře, když pokračoval v mé hře. "Mmmm opravdu? A co by to takovýho bylo?" pobaveně jsem na něj koukla. Už jsem nedržela tu skoro uctívající naléhavou masku, bylo to moc únavné a cítila jsem se docela jako pitomec a šašek. Pro tyhle role tu mezi námi bylo místo jen pro jednoho a já se už rozhodla, že to bude on.
Napůl z žertu a napůl upřímně jsem znechuceně zkroutila čumák. "Pokud se musíš ptát, tak je to mizerný teda," odvětila jsem, abych nemusela vymýšlet nějaký hloupý kecy. Nic trefnýho mě právě nenapadlo.
Překvapením jsem zase vyštěkla krátký smích. Kompliment? Od něj? "Ach ano, koukej být pořádně vděčný, že jsi stále obšťastňován mojí přítomností," sebevědomě jsem na něj zamrkala. Tyhle kravinky mi šly. "Lilith, potěšení jistě na tvé straně," dodala jsem s dalším mrknutím.
"Ještě chvilku budeš pokračovat v těch komplimentech a já se snad budu muset začít červenat," uchechtla jsem se, ale vrhla jsem na něj trochu varovný pohled, aby si moc nevyskakoval.
"Nooo," protáhla jsem a naklonila hlavu. Projela jsem si v hlavě všechny, které jsem tu potkala a na které jsem si pamatovala. "No, vlastně by se to tak trochu i říct dalo. Rozhodně bych u většiny nezaplakala, kdybych jim musela rozbít hlavu kamenem. A u některých by to byla přímo úleva," řekla jsem s lehkostí a bezděčně si olízla tlamu.

"To víš, za tak kratičký život jsi ještě moc vlků nepoznal," bezelstně jsem se usmála, jako kdyby ten kec o jednom roku byl fakt pravda. "Ach! Nebesa!" vykřikla jsem najednou, hlas rozvášněné panny, co právě zažila nejúžasnější událost svého života. "Takové dobrodiní! Taková laskavost! Co jsem udělala, že jsem si zasloužila, já, taková ubohá obyčejná, toto vysvobození?" ptala jsem se ho naléhavě a kdybych byla lepší herečkou, vymáčkla bych ze sebe i slzičku. Bylo to ale docela těsný. "Řekni," hlesla jsem naléhavě. "Cokoliv. Cokoliv, co chceš, udělám," i hlas se mi třásl, jak jsem na něj zírala s doširoka rozevřenýma očima.
...jo, nikdy jsem netvrdila, že já mám smysl pro humor nějak dobrej.
Postupně jsem se z té přikrčené pózy narovnala. Ještě jsem se otřásla, abych ze sebe dostala zbytek toho rozrušení. Bleh. Odkašlala jsem si. "No," prohodila jsem a zamávala ocasem. Přejela jsem okolí pohledem, vrátila se k němu a zaculila se. Úplný neviňátko. "Nebo vám to teplo usmažilo mozky," prohodila jsem. "Žít na takovém místě by se mělo zakazovat. Podívej se na sebe, co to s tebou provedlo," rýpla jsem si do něj. "Nedělej si z toho nic, mně spousta nesedí," cukla jsem ramenem. "A hele, zdaleka nejsi nejhorší, zdáš se být dokonce..." naklonila jsem hlavu na stranu a znova si ho zkoumavě prohlédla. "docela emočně stabilní. Divil by ses, jak vzácný to je," uchechtla jsem se.

Zafrkala jsem. Skvělý. Ještě chvíli a už mi bude říkat, ať se uklidnim, protože jsem hysterická. Nebo tak. Srovnala jsem ho lehce podrážděným pohledem, aby si byl vědom, že nejsem nadšená z jeho poznámek. Pitomeček. "Možná kdybys měl lepší smysl pro humor, bylo by to lepší," dloubla jsem si do něj a ani se moc necítila blbě z toho, jak povýšeně to říkám. Ale fakt, tohle byl něčí způsob zábavy? Nadechla jsem se, abych něco řekla a pak se radši zarazila. Nebuď pinda, napomenula jsem se. Nebo aspoň ne moc velká pinda.
"Eh," protáhla jsem obličej. "Zní to jako naprostý peklo na zemi. Nevadil ti ten písek?" tvářila jsem se jako kdybych spolkla celý citron. Bleh. Tyhle jižanský typy. Duncan byl taky docela z jihu. Zjevně se dobrý charakter s teplem nedědí, povzdechla jsem si a cítila se trochu jak blbka, že nad ním pořád vzdychám. Další pitomec.
"..........hm," dokázala jsem ze sebe jen dostat. Kam jsem se to zase dostala? Vůle Bohů? Hořká pachuť na jazyku mi připomněla dětství. Krása. "Přirozeně," zamrmlala jsem tiše, protože tyhle nábožensky založené typy byly často docela háklivé.
Hlasitě jsem zafrkala nad poznámkou o netykavkách. Byla jsem si docela jistá, že je to mířeno i na mě. "A nebo je to třeba tebou," opáčila jsem, ale pak když jsem se zamyslela, možná měl trochu recht. Docela dost vlčic bych asi i dala na ten seznam. Ne že by na tom spousta samců byla jinak. Měla bych najít ty, se kterýma byla sranda. Třeba ten roztomilej bobík z léta, vzpomněla jsem si na Nema. Jak dlouho to už bylo?
Svůj přešlap o pouštění k tělu jsem se rozhodla ignorovat. Tak. Tvářit se, že žádná chyba se nestala. Génius jsem. Konverzační profík. "Hm, to té řece dáváš nějak velký význam," prohodila jsem.

Měla jsem pocit, že ze mě chce udělat pitomce, i když trochu blbý tu byl on. Jeho chytrolínské poznámce jsem věnovala jen velmi neohromený výraz. Páni, neříkej, že ti neni rok. "Po tomhle bych ti skoro i věřila že je ti rok. Takhle pitomý vtípky mají jenom vlčata," obrátila jsem oči v sloup a zamávala ocasem, abych někam ventilovala frustraci z něj. Bože, jen doufám, že je mladší než já, jinak bych se styděla i já. "Bez zimy? Úplně?" zeptala jsem se a můj tón i výraz zůstaly dost podobné, jen se k tomu přidalo značné množství znechucení. "To muselo být naprostý peklo na zemi," otřásla jsem se. "Nedivim, žes zdrhnul.
Poslouchala jsem jeho vysvětlení ohledně nějaké situace, co zažil a abych byla upřímná, moc informací mi nedával. Moje zvědavost zoufale fňukala, že chce víc. "Hm," zabručela jsem, ale nakonec se zase zakřenila. "To zní jako naprosto katastrofální událost, musel jsi to teda dobře podělat," přemýšlela jsem nahlas a u toho se nepřestávala zubit. "A to nebyl zrovna nejlépa nalazen taky zní jako docela zmírnění situace," pokračovala jsem a jakoby bezděčně u toho houpala ocasem ze strany na stranu.
Nakonec jsem jen udělala výmluvné "Hm," jakoby to mělo vysvětlit moje celé rozpoložení. "Taky mě jedna fešanda v zimě naprdla, ale co už. Neni to poprvý ani naposled a beztak si ostatní moc nepouštim k tělu, tak mě to zas tak moc srdce nedrásá," řekla jsem lhostejně a až pár vteřin po tom mi došlo, jak moc jsem se prokecla. Překvapeně jsem zamrkala a kdyby se mohla začít červenat, udělala bych to. Do háje. Co mě to popadlo si takhle pouštět tlamu na špacír? Nejradši bych si namlátila hlavu o kámen. Ideálně aby praskla. A ušetřila mě tohohle pozemského utrpení.
Běloch ale pokračoval dál tím svým hlasem prosyceným patosem. Moc ráda bych pokračovala ve svém škádlivém tónu, ale nějak jsem se z něj vyhodila a blbě se do něj zas dostávalo. "Lepší, jo?" zmohla jsem se jen nakonec a snažila se moc netvářit jak zmoklá slípka. Asi s pochybným úspěchem.