Gallirea - Příspěvky uživatele

Zdálo se, že jsem přeci jen náš malý závod o čas vyhrála. Na místě určení jsem tak chvíli poseděla a zvědavě pokukovala po svém okolí, jestli ho nezahlédnu v akci. Musel být těsně za mnou, protože už si to seběvědomě mířil ke mne. Ah, tak ho našel! oddychla jsem si. Ale muselo to být pěkně otravný, pokud na něj štěstím nenarazil jako první. Docela bych se divila, kdyby měl až tak dobrý čenich, i když by to dávalo smysl. Kompenzování jednoho ze smyslů, nebo něco takového. “Dobrá práce, spolukapitáne!” zazubila jsem se. Když mi šedivák položil náramek k tlapám, opatrně jsem si ho nasunula na tlapu a rozhodla se svému starému příteli s nasazováním pomoci. Nedovedla jsem si představit, jak bych si korunku na hlavu cpala já. Pravděpodobně s velkou obtíží. “Momentík,” upozornila jsem ho na to, že mu trochu naruším osobní prostor a pokusila se co nejopatrněji usadit korunku na jeho čelo a zachytit za uši. “Snad drží,” přimhouřila jsem očka, odstoupila o pár kroků a vyhodnocovala, zda jsem odvedla přijatelnou práci. Asi jo, pomyslela jsem si. “Tak! Teď bychom se mohli projít k většímu jezeru. Oceán by pro nás byl asi moc velký šálek kávy,” rozhodla jsem naši další zastávku. “Neplaveš, že?” ujistila jsem se, zda jsem jeho chování pochopila správně. “Obejdem se i bez toho, neboj,” zazubila jsem se povzbudivě, aby to nevypadalo, že ho jdu do velkýho jezera topit. “Tak jdem!” zavelila jsem. Aby nám ale cesta utíkala, rozhodla jsem se navodit extra pirátskou atmosféru a začala zpívat pirátskou píseň. “Jestli piráti nás nepřeperou, žraloci náramně se nažerou, a proto: hej šup, do nich námořníci hned, před náma by zbleď ďas,…” zpívala jsem a do rytmu se při chůzi houpala. Nebyla jsem zrovna dvakrát na zpěv, ale nálada ve mě asi něco zlomila a se správnou společností jsem se na to i víc cítila. Není to tak, že by mi vynadal, nebo něco. Moh mě jen tiše tolerovat. Naštěstí se nám Velké Vlčí jezero začínalo rýsovat na obzoru, a tak to nemusel tolerovat dlouho.

VVJ (přes Mahtae) >>

Po týmovém zamávání oháňky, jak se nám oběma nápad zalíbil, jsme se oba rozeběhli náš poklad pohřbít. Bylo to celkem ironický, že sotva jsem ho úplnou náhodou vylovila z řeky, ho jdu zase velice rychle zahrabat a potenciálně ztratit. Ale neměla jsem v jeho detektivních schopnostech pochyb. Netrvalo tady dlouho když jsme se oba setkali na místě, na kterém jsme se domluvili. “Tak co? Vyrážíme?“ zazubila jsem se a nedočkavě se zvedala na nohy. “Hodně štěstí!” houkla jsem na něj, lehce se k němu naklonila a zběžně nasála jeho pach. Ta jeho cennost musela být jeho pachem přímo nasáklá. Pokusila jsem si jeho vůni co nejlépe zapamatovat a vyrazila s čenichem u země hledat. Moc dobře jsem ho popsat nedokázala, ale minimálně až podezřele voněl po borůvkách. Že by se v té Borůvkové smečce přeci jen otočil, když jsem ho tam u našeho prvního setkání poslala? Z pachu jsem dokonce podezírala, že se k ní i potenciálně přidal. Ale to bylo téma na jindy.
S rychlou chůzí a čenichem u země jsem následovala jeho pach mezi směsicí malých jezírek. Sem tam mi jeho pach unikl a svedl mě z cesty. Sváděla jsem to na vítr, který ho mohl odfoukávat, ale zas tak silný fakt nebyl. Muselo to být spíš málo praxe, ale to si jeden přiznat nechce. Cestu jsem ale vždy našla a mohla jeho stopy dál spokojeně následovat. Stopa mě zavedla až k jednomu jezírku s vysokým rákosím, odkud se vůně linula o to víc. Jeho pach jako by se nalepil na povrch nedaleké vody a zůstával na ní sedět. “Ha, tady budeš,” zatetelila jsem se šťastně a začala se prohrabávat skrz porost. Byla to výborná volba pro schovku. To já volila spíš klam, ale vsadila bych se, že už můj náramek dávno měl. A přeci jen i mne se podařilo a brzy jsem jeho korunku, tentokrát nevzhledně obalenou blátem, držela vítězně v tlamě. “Tak pojď, holka. Přece tě nevrátím v tomhle stavu,” procedila jsem skrz zuby a opatrně ji opláchla v jezírku. Zároveň jsem se tak zbavila větší nečistoty a mohla se v rychlosti vrátit na startovní pozici.

Měla jsem opravdu štěstí, protože se přátelský gigant rozhodl se k mému dobrodružství připojit. Souhlas projevil opravdu originálně, což mě upřímně fakt dostalo. “Řečeno jako správný pirát! Arrrrgh,” napodobila jsem ošemetně jeho hrdelní zabručení. To jeho mělo větší šarm. Asi skrytý talent němoty. “Tak!” prohlásila jsem a porozhlédla se po okolí. Myšlenky mi úplně šrotovaly, jak jsem se jen pokoušela rozvzpomenout, co že to piráti vlastně dělají. Mimo klasiky typu plavby po oceánu, ale ten byl daleko. Pohledem jsem ale zavadila o jeho ozdobu, kterou se od posledně aktuálně pyšnil. “Ah! Oba máme nové ozdoby, náš poklad. A piráti svůj poklad přece zakopávaj. Tak co kdybychom je zakopali na tajné místo a pak zkusili najít poklad toho druhého?” nabídla jsem a zářivě se usmála. “Samozřejmě ti ho pak vrátím, nejsem čůza,” zazubila jsem se. “Tak zakopávání zdar! Až budeš mít hotovo, setkáme se příímo zde,” doplnila jsem poslední důležitou informaci a jala se svého nového poslání.
Nápad mě upřímně nadchnul a myslím, že i šediváka nachne. Nezahrnuje totiž ani trochu vody. Rozeběhla jsem se tedy svou věcičku nekde zakopat. Úmyslně jsem vyhloubila vícero jam, aby to neměl tak jednoduché. Do jedné, která se mi extra líbila, jsem šoupla svůj náramek a pečlivě ji zahrabala. Tím, jak jsem byla ještě celkem mokrá, se na mě hlína lepila jak prase. Překáželo mi to v něčem? Nah. Celá spokojená jsem se vydala na místo setkání a vyčkala, až se u mě šedivý zase objeví. A zvládla jsem to bez okukování! Kdo by to byl tušil, že jsem schopna odolat a nepodvádět.

<< Rozkvetlé louky (přes Mahtae)

Připadala jsem si dost blbě, že jsem tam Wizku jen tak nechala. Ale já byla vlčice, která jednoduše dala na intuici a ta mě táhla k moři. Hodlala jsem to vzít podél řeky až úplně na jih, tam, kde mě Evelyn učila plavat. Ale to mi osud do cesty popostrčil jednoho dobrého známého, kterého jsem neviděla pekelně dlouho. Byl ale na druhé straně jezírek, z dálky působíc, že se k plavání zrovna dvakrát nemá. Já? V tomhle hicu bych za to zabila. A tak jsem bez váhání do jezera skočila a dala se do plavání za šedivým kožichem. „Aaaa, moje oblíbená suchozemská krysa!“ hulákala jsem na něj už z dálky. Netušila jsem stále, jak se jmenuje, ale to je jedno. Bude to moje oblíbená suchozemská krysa. Jen co jsem tlapami dosáhla na pevninu, pár dlouhými skoky jsem vyhopsala až za ním a divoce se oklepala. Vsadím se, že když se vody celkem štítí, tohle malé osvěžení mu naopak prospěje. Není to tak, že by mi za to mohl vynadat. Divoce jsem rozmávala ocáskem a snažila se v jeho pohledu odhalit, jestli si mě trochu pamatuje. Tlapkou jsem si ukázala k tlamě a zavrtěla na znamení, abych mu ukázala jeho ikonické gesto. Vidíš? Pamatuju si ho, zazubila jsem se pyšně. „Jak se vede? Dobrý? Špastný?“ optala jsem se, ale dlouho nečekala. „Jdu po nějakém dobrodružství, protože to k létu jednoduše patří. Třeba něco pirátskýho. Přidáš se?“ vypoulila jsem nadšeně oči a párkrát energicky zapružila, jako malé vlče. Tolik energie a nápadů, jak zabít čas! Jen ulovit někoho, kdo bude souhlasit.

Wizku byla hrozně fajn. Okamžitě se mi zařadila do kategorie fajn kamarádek, na které vždycky ráda narazím, protože s ní byla konverzace hrozně jednoduchá a přirozená. Žádný small talk, rovnou jsme přehodily na zajímavá témata, jako byla smrt a dobrodružství. A to bylo něco pro mě. Ale jak ona sama říkala, nezdálo se, že by nás dobrodružství vyhledávalo. Což mě docela dost štvalo. Léto bylo na dobrodružství úplně jako dělaný. „Asi si stejně nějaký dobrodružství najít půjdu,“ ušklíbla jsem se nevinně. Nemohla jsem zapřít svou povahu a vysedávat na rokvetlé louce, i když byla Wizku sebevíc super. „Snad nám osud proplete cestu ještě někdy v budoucnu. Díky moc za pokec, Wiz,“ usmála jsem se na ni upřímně, otočila se na místě a vyběhla směrem k moři. Tím směrem mě to podvědomě táhlo.

Medvědí jezírka (přes Mahtae) >>

Dávat lichotky ostatním šlo totálně přirozeně. Ale jakmile se to otočilo proti mně? Heh, jeden fakt nevěděl, jak reagovat. Naštěstí Wizku vypadala daleko víc nezvózně, tak jsem si ze své náhlé rozhozenosti nemusela nic dělat. Byly jsme v tom tak nějak spolu. Místo odpovědi jsem se jen vděčně usmála, přišlo mi zbytečné to nějak více komentovat.
Téma jsem proto raději přesunula k oné akci, kteránás s nějvětší pravděpodobností čekala a navázala na to tím, že jsem tahala nějaké předchozí dobrodrůžo z Wizku. „V kostlivce? Whoa. Jsi skipnula tu umírací část, koukám,“ zažertovala jsem. „Jaký to bylo?“ vyzvídala jsem s naprosto zaujatým výrazem. Upřímně, asi se začnu na takhle vlezlý věci ptát všech. Si posbírám celou kopu historek a budu to všude šířit. A vsadila bych se, že takhle šílených historek bude kopa. „A… jak ses vůbec pak zase zhmotnila?“ zajímala jsem se.
Zbytek vlků, co se tu objevili s námi zase velice rychle zmizela. Teorie Wizku byla ale zajímavá, vůbec mě nenapadlo se na to z tohoto úhlu pohledu kouknout. Jeden si naivně myslel, že je středobodem vesmíru a vše zajímavé se děje jen v jeho okolí a ono prd. „Upřímně? To zní dost legit,“ pokývala jsem souhlasně hlavou, jako znalec podivností, jakým jsem byla. „Eh, škoda. Mohla být sranda,“ pokrčila jsem rameny.
Wizku se pak chopila slova a přišla s poznatkem o mé rychlo-smrti. „Upřímně taky ne. Ani jsem netušila, že to je možný. Ale nebyla jsem jediná, kdo tam umřel. Kdo ví, jestli se i ten dědula někde znovu objevil, nebo to pro něj byl konec,“ zauvažovala jsem nahlas. Bylo mi furt Alastora mega líto, i když on se mnou měl nějakej divnej problém. „Možná když umřeš dřív, než to máš napsané v osudu, tak to jeden z našich bohů změní?“ napadlo mě, asi jako jediné možné vysvětlení. „Jen ti teda řeknu, vrátit se zpět mezi živý je fakt psycho. Když jsem se probrala, byla jsem totálně slepá, ještě víc než krtek. Tím, že jsem se v sobě srovnala s tím, že jsem mrtvá, tak jsem fakt věřila v to, že je to kde jsem něco jako peklo. Až když jsem po měsících kdy se mi zrak pomalu vrátil jsem zjistila, že jsem prostě jen na Galli,“ mluvila jsem teď až nepřirozeně vážně, čehož jsem si ke konci monologu uvědomila a zašklebila se. „Tak jen abys věděla, kdyby tě to nedejbože potkalo,“ zazubila jsem se. A skipla by to psychologický trauma, kdy si jeden myslí že je v pekle. Měsíce. Tyjo, kéž by mi to někdo řekl předem. Umřít a někde přijít k vědomí znova, už bych takhle nepanikařila.

„Pche, poznám šampióna. Mrknu a vidím,“ zazubila jsem se povzbudivě a už už ji chtěla přátelsky dloubnout, ale soudě její mirné rezervy, nechtěla jsem překračovat její hranice a moc se vnucovat. V rychlosti jsem se stihla představit a zároveň se dozvěděla jméno mé nové kamarádky. „Wizku, to zní cool. Tak jako tajemně, skoro až magicky,“ pochválila jsme jí jméno. „Ne, že bys na tom měla si zásluhy, heh. Mý rodiče tak kreativní nebyli, jmenuji se jen po kytce,“ zazubila jsem se.
To už jsem ale zbytečně odbočovala a Wizku měla trefný dotaz. „Vsadím se, že to příjde každou chvíli. Třeba tu země pod našima tlapama pukne vejpůl a vyvalí se z ní nějaká šílenost, jako gigantickej krtek nebo něco!“ dramatizovala jsem s vypoulenýma očima. Fakt jsem se na nějakou tu akci docela těšila. „Zažila jsi tu někdy něco podobného? Já začnu a vsadím se, že to netopneš,“ pyšně jsem se napřímila a pak jen dramaticky dodala: „Umřela jsem tu a vstala z mrtvých.“ Byla jsem jak kočka, devět životů. „Zavalila mě na tropickém ostrově hromada šutrů a prostě jsem se jen respawnnula někde jinde, jakoby nic,“ zazubila jsem se. Překonat zmrtví vstání byl trochu oříšek, ne že ne. "Co máš ty?"
Brzy poté ale ony vlčice, které stály opodál, začaly odcházet. Asi je odradilo počasí, které začínalo čím dál tím víc vypadat na déšť. To se dá konec světa přesunout na jindy, kvůli nepřízni počasí? zauvažovala jsem s pozdviženým obočím. "Vypadá to, že se nám záchranná akce přesouvá na jindy. Asi nám začne pršet," poznamenala jsem s úšklebkem. "To, nebo na to kašlou. Srabové."

//Změna přechodu na sem

<< Ohnivé jezero

Calum nás vedl opět k říčce, kde jsme vylovily naše poklady a pravděpodobně někam dál. Kdo ví, kde se jeho oblíbené místo nacházelo. Ale dřív, než jsme kamkoliv stihli dojít, se mé tělo z ničeho nic přesunulo na úplně jiné místo. A co víc, bez Caluma. “Do háje,” pronesla jsem tiše při tom zjištění a pořádně se rozhlédla po okolí. Znala jsem to tady, tady jsme přece hráli tu divnou hru s hlodavci. Teda asi. To není zas až tak daleko, třeba ho ještě doženu. Pokud se ovšem neteleportoval sám někam na druhý konec Galli, pomyslela jsem si kysele. Tady si jeden fakt nemohl dělat plány. Nebyla jsem tu sama, opodál stály dvě vlčice, které se spolu vybabovaly a pak jedna někde bokem, o něco blíž ke mně. Třeba bude vědět, co se to tu děje, pomyslela jsem si a vykročila k ní. Dohonit Caluma můžu za chvíli. “Čauky,” houkla jsem na vlčici už z dálky a přátelsky vrtěla ocasem. “Děje se tady zas nějaká magická šílenost, o které bych měla vědět?” zeptala jsem se narovinu s pobaveným výrazem a rovnou se naproti vlčice usadila. “Jestli jo, zabírám si tě na tým. Ten vítězný, samozřejmě,” zazubila jsem se zeširoka. "Jsem Lilac," představila jsem se a upřímně se těšila z nové známosti.

“Pche, to sotva,” ušklíbla jsem se pobaveně. Já a motýl? To určitě. A co teprve takové kytičky a jednorožec? To by bylo teprv! bavila jsem se nad tou představou v duchu a nechápala, kde k takovým nápadům přišel. Asu se snažil být jen milý, i když celkem nemotorně. “Ale dík,” ustoupila jsem nakonec na kompromis a věnovala mu vděčný úsměv.
Když v tom jsem ucítila horký vzduch na zátylku, až se mi naježila srst po celém těle. S temným zavrčením jsem se prudce otočila, abych se po tom vtipálkovi ohnala zuby. Nekteří Gallireiští asi nemají žádné zábrany. Ale když jsem se otočila, nikde nikdo nebyl. Zmateně jsem se na místě otočila, ale nikde nikdo. Zlostným pohledem jsem mrskla i po Calumovi. Kdo jiný by si ze mě mohl utahovat, když jsme tu byli sami? Ale když mu z hlavy spadly parohy a znovu se mu spawnnuli na hlavě, překvapeně jsem zamrkala a vypoulila oči. “Jsi v pohodě?” vysoukala jsem ze sebe nevěřícně. Bylo fakt na čase se pakovat, tohle bylo dost ujetý. “S radostí, drahý,” rádoby nóbl jsem mu odpověděla a vydala se směrem který udal. Zkoušela jsem i nóbl chůzi, ale po pár metrech mě to omrzelo a přešla jsem zpět do své pohodlné. "Kam to jdeme?"

Esíčka (přes Plamínek) >>

“Jo, a já jsem třeba Vlčíšek,” úšklíbla jsem se ironicky a protočila očima. “To je poklad jak vyšitý. Jsem přece expert, znalec dokonce! Žádné omyly to nebudou,” prohlásila jsem naoko velmi oficiálně a znalecky. Všehovšudy jsem za život našla dva, to asi minimální požadavek na experta asi nebude. Ale šperk to byl každopádně, to by poznal každý ňouma. “Nevzala jsem si ho proto, že na něm byl motýl,” na oko jsem se nadávila, jak hrozně holčičkovský a klišé to bylo. “Ne, i když to nebyl zrovna můj styl, bylo to hlavně celkem obrovitý. Nám dvěma se Sionnem by to sedělo tak maximálně jako dost blbě padnoucí korunka. Upřímně si zpětně říkám, že to asi byl šperk pro Lauru. I tématicky by k ní pasoval, když se umí přeměňovat na motýly. Osud je fakt divnej a nepředvídatelnej,” pokrčila jsem rameny. I Lauru jsem dlouho neviděla, tak si ji šperk třeba našel. Teorie Caluma se mi líbila. “Asi máš pravdu, s tou dělaností na míru. Něco na tom bude,” pokývala jsem souhlasně hlavou. Odpovídalo by to i na mou zkušenost.

“Tak se předveď, máš mou podporu,” zazubila jsem se nad jeho poznámku o červeném jazyku. Pravděpodobně to muselo být celkem nechutný k pití. “Welp, v první polovině sis mě získal, to ne že ne. Už jsem si říkala, že to potápení nezní tak blbě, když bychom zjistili záhadu rudých květin. Ale obřadní ritály s vlčí krví? Nahh, asi se budu držet dál,” rozesmála jsem se. “Nechceš se přesunou zas někam dál? Vybíráš,” dloubla jsem do něj tlapou a usmála se.

Má teorie byla, že si nás ozdůbky samy našly, zatímco Calum tvrdil, že se tam povalovaly, než jsme na ně narazili. Na místě, na kterém jsme to nejmíň čekali. “Možný to je. Ale pak úplně nerozumím tomu, jak je možné, že jsme se Sionnem jako malý nějakou takovou věcičku našli. S motýlkem, tuším. Pochybuju, že patřila jednomu z nás. Vlastně ani nevím, co se s ní pak stalo a jestli si ji nakonec někdo vzal,” zauvažovala jsem zase nahlas a zavzpomínala na časy, kdy jsem byla proslulou hledačkou pokladů. “Myslíš, že i ty naše někdo předtím třeba zahlédl, ale nevzal si je?” optala jsem se Caluma. “Je fakt že z tý tvý bych byla asi dost zmatená, kdybych ji našla. Pořád trochu jsem,” zaasmála jsem se. “Ale myslím si, žes na to omylem přišel,” usmála jsem se.
Pomalým tempem jsme dorazili k jezeru a usadili se u něj. Na jeho poděkování jsem jen pokývala hlavou s úsměvem. Byla to samozřejmost. “Noo, asi bych nepila nic, co nemá nebesky modrou barvu. Máš celkem vytříbené chutě, koukám,” zahihňala jsem se. "Nějaký nápad, proč je tak rudé?" optala jsem se už o něco seriózněji. Nikdy jsem na to nepřišla, tak třeba bude vědět on.

<< Esíčka (přeš plamínek)

Ještě že jsem byla tak přesvědčivá a bez námitek mne následoval. Přirozená vůdkyně, jak to máma vždycky chtěla. Zatímco jsme kráčeli podél řeky jsem se zaměřila pohledem na ozdůbku, které mi nyní pevně držela na noze. Byl to zvláštní pocit, mít něco takového na těle. Skoro to rušilo, ale byla jsem si jistá, že to po chvíli přejde a na ozdobu si zvyknu. Protože byla zatraceně cool. I kdyby ne, zkousla bych ten podivně cizí pocit. „Stejně by mě zajímalo, odkud se tu tyhle věcičky berou,“ pronesla jsem po chvíli ticha. „Jestli si tě prostě nějakým divným způsobem samy najdou. Protože se mi nechce věřit, že je v týhle konkrétní řece proslulý zdroj cenností. Našly si nás,“ pronesla jsem svou teorii. Asi jsem musela znít dost šíleně. To už jsme pohodovým tempem dokráčeli až k ohnivému jezeru, u kterého jsem se pohodlně usadila. „Táhne z něj docela teplo. Kdysi jsem na něj narazila v zimě, tak to bylo příjemné překvapení,“ prozradila jsem mu svou zkušenost s tímto podivným místem.

„Takže tradice! Mě se to náhodou líbí. Každý začíná s čistým štítem, bez jakékoliv minulosti. Všichni začínají z nuly,“ projevila jsem zase já svůj názor na zvyklosti jeho rodné smečky, když on v tom významu moc neviděl. Mě se naopak tenhle nápad zamlouval a kdo ví. Kdybych si v budoucnu založila smečku, dost pravděpodobně bych nastavila něco podobného taky. Byla v tom jakási svoboda, která se mi líbila. „Joo, to mi něco říká! Mám pocit, žes mi o tom říkal už kdysi, když jsem byla malá. Něco mi v té hlavě přeci jen zůstalo,“ zazubila jsem se hrdě. Jsem dobrá kamarádka, pamatuju si o jiných drobnosti! Jen někdy potřebuju trochu nakopnout správným směrem.
Pak mi ale prozradil něco, o čem jsem neměla absolutně ponětí. Stačila by trochu jiná formulace a dost pravděpodobně bych o tom netušila dál. Elisa… zemřela? Znělo to nelogicky. Tahle dvě slova k sobě nepasovala a má hlava si to nějak odmítala připustit. Jak mohla zemřít? Vždyť to je Elisa, nejvíc badass vlčice pod sluncem. Sama jsem si s ní jednu dobu prohodila těla, můžu částečně mluvit ze zkušenosti. Co to proboha mohlo způsobit? Existoval někdo, kdo byl schopný zprovodit Elisu ze světa? Jednu dobu jsem hrozně chtěla být jako ona. Byla pro mě jakýmsi vzorem, ke kterému jsem vzhlížela. Jak je možný, že já se vrátila a ona ne? Mlčela jsem a tupě zírala až nepříjemně dlouho. „Jak dlouho to je…?“ zmohla jsem se jen. Stalo se to před mým odchodem? Pravděpodobně, když v podobný moment odcházel i Calum. Znamenalo to, že jsem naběhla dělat peklo do lesu, kde vlci truchlili? Ale ne… pomyslela jsem si při vzpomínce na to, co jsem provedla Sionnovi. Neměla jsem ponětí, o jak moc horší ta situace byla. Musí mě absolutně nenávidět, dolehlo na mě uvědomění. To je přece to, co jsem chtěla, ne? Tak proč mě to tak ukrutně mrzí? Protože mi na něm záleželo, proto.
Bylo to už nějakou dobu, co jsem Caluma neviděla. Důvěrovala jsem mu se vším, ale některé pocity bych nejraději zadupala do země a dělala, že nejsou. A tohle bylo extra čerstvé. Potřebovala jsem čas si to v sobě nějak přebrat a vstřebat to po svém. „Osud, co? Neutečem mu,“ uchechtla jsem se až necitlivě, vzhledem na tématu, které jsme vedli. Marná snaha být zase uvolněná, vtipná a v pohodě. „Co naděláme,“ uzavřela jsem nakonec náhle, nenechávajíc žádné místo na další nimrání.
Rybolov se zdál být naštěstí úspěšný. Calum se najedl, já našla poklad a oba jsme vypadali spokojeně. „Talent,“ pokrčila jsem rameny s totálně smug výrazem, zatímco jsem si věcičku na noze prohlížela. „Díky,“ oplatila jsem jeho kompliment. Ani na jeho další slova jsem nedokázala moc efektivně zareagovat, mimo vděčného úsměvu. Neuměla jsem moc na pozitivní odezvu reagovat obecně, ale hrdá jsem na sebe fakt byla a jeho slova mě hřála u srdce. Něco cynického ve mně ale uvažovalo, jak dlouho to tak zůstane. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že nějaké pomyslné hodiny tikají a až na to dojde, zase se všechno podělá.
To už se ale vydal k vodě i Calum. „Jdeš taky zkusit štěstí?“ houkla jsem za ním s pobaveným výrazem. To by byla celkem dost haluz, kdyby tam taky něco našel. Pobavený úšklebek mi ale z tlamy slezl velmi rychle, jen co mu podjela tlapa a on do vody po hlavě zahučel. „Calume!“ vyjekla jsem a už se řítila k vodě. Nebyla zrovna hluboká, ale utopit se s trochou štěstí dalo i v kaluži a já fakt nehodlala nic riskovat. V momentě, kdy jsem se naklonila nad hladinu, už se ale úplně promočený sápal z vody ven. A místo v říčním bordelu byl zamotanej do nějakých lesklých řetázků. „Potěš koště, tam fakt byl další poklad,“ zamrkala jsem nevěřícně. „Koukám. A úplně nevím, jak jinak to nosit, tak ti s tím asi moc nepomůžu,“ poznamenala jsem pobaveně a marně se snažila očima přijít na to, jak by to mělo patřit. „Ale sluší ti. A navíc jsi shodil i pár kilo,“ polichotila jsem mu na oplátku taky a trochu si do něj dloubla. Když byl durchem mokrej, tak už nebyl zdaleka tak medvědovitej. „Měli bychom tě nějak zahřát. Naštěstí znám super místo, tak šup,“ pobídla jsem ho k pohybu a vydala se podél řeky více na jih.

Ohnivé jezero (přes Plamínek) >>

//Loterie 4

Kdo by to byl čekal, že se o Yeterovi dozvím něco úplně nového, když jsem ho znala pomalu celý svůj život. Měla jsem za to, že v něm umím číst jako v knížce a že mě od něj nic nepřekvapí. Ale informací, kterou se mi rozhodl sdělit, mě celkem zaskočil. Calum? Zamrkala jsem překvapeně. Bývala bych byla naštvaná, proč mi to neřekl dříve. Když o něm ví jen opravdoví přátelé, znamenalo to, že jsem jím do teď nebyla? Ale velice rychle jsem tu iracionální myšlenku zahnala. Naposledy, co jsme se viděli, jsem mu sahala tak po břicho. Samozřejmě, že neměl za kámošku mrňouse. V tý době byla má osobnost založená na lovení pokladů a posedlosti z dinosaurů. „Uuu, to je cool! Třeba si taky vymyslím nějakou přezdívku pro cizáky. Pak je to reálný jméno víc VIP,“ zazubila jsem se. „Ale díky, žes mi o něm řekl. Proč zrovna Yeter? Má to nějaký hluboký význam?“ vyzvídala jsem. Když ale řekl, že jeho jméno znaly jen Ashe s Elisou a zmínku, že si ho vzaly do hrobu, tak ve mne trochu hrklo. „Huh? Elisa taky zmizela? To jí není zrovna podobný,“ poznamenala jsem nevěřícně. „Ne, že bych ji moc důvěrně znala,“ dodala jsme ještě rychle. Můj názor zrovna velkou váhu nenesl. I ji jsem viděla snad naposledy když jsem byla mrně.
Byla docela škoda, že jsme nakousli tak depresivní témata těsně před obědem. Jednomu se pak jen obtížně chtělo lovit, ale co se dalo dělat. Zatla jsem tedy zuby, zahnala myšlenky na vše, o čem jsme se bavili předtím a soustředila se na lov. Jedna se mi podařila ulovit, a tak jsem ji ochotně hodila Calumovi. S poděkováním se odebral k jedení, zatímco já ještě stála v řece a pokoušela se o další. „No, asi tak nějak. Nic konkrétního v plánu nemám, ale budu ráda, když se k mým neplánům přidáš. Nebo já k tvým plánům, pokud nějaké máš,“ obrátila jsem se s úsměvem na něj.
Pohled jsem ale zase stočila k hladině a zpozorovala, jak se mezi kameny něco leskne. Udělala jsem tedy pár dalších kroků do toku řeky a pokusila se věcičku z pod kamenů vylovit. Až po pár frustrujících pokusech z úkrytu vyklouzla a já ji byla schopna jen tak tak drapnout do tlamy, než stihla odplout po proudu. Vítězně jsem ji vytáhla na břeh za Calumem, kde jsem si ji mohla pořádně prohlédnout. Byl to další šperk! „Heh, asi mi ten talent zůstal,“ okomentovala jsem můj zvláštní úlovek. „Asi si na něm ale vylámu zuby,“ zahihňala jsem se. Upřímně, lepší než ryba. Očima jsem z ozdoby přejela na Caluma, zatímco on dojídal. „Jsem ráda, že jsem na tebe natrefila. Cítím se s tebou nejnormálněji za dost dlouhou dobu,“ usmála jsem se na něj vděčně. Sice to neznělo zrovna lichotivě, ale myslela jsem to tak. Bylo to to nejlepší, co ze mě mohl dostat. „Je zvláštní, že jsme se tak dlouho neviděli a stejně je to jako bychom nikdy nebyli od sebe,“ filozofovala jsem, zatímco jsem si ozdůbku soukala na přední nohu. Tolik pokladů jsem odevzdala a rozdala, že si tenhle konečně opravdu nechám. Tenhle bude opravdu můj

<< Středozemní pláň

Zkoušela jsem se Yetera zeptat na celkem dost citlivé téma, týkající se jeho... asi bývalé partnerky? Když odešla, a bylo to tak dávno, asi už se nedalo předpokládat, že k sobě patří. Byla to asi dost ošemetná záležitost. Sama bych úplně nevěděla, po jak dlouhé době se partnerství rozpadá, když jeden bez ohlášení zmizí. Ještě že takové věci šly mimo mě. A po tom, co jsem slýchala, mi to snad ani nechybí. Někdy to jsou fakt jen samé problémy a bolavé srdce. Údajně měli oba smečku moc rádi a neustále co na práci, s postavením a funkcí, kterou měli. Každopádně jeho závěr, který z této situace vyvodil, mě upřímně vyšokoval. Fyzicky jsem zatajila dech a chvíli netušila, co říct. Mohla to být vůbec pravda? Ashe jsem neznala, ale i přesto mě ta možnost docela zamrzela. Nedovedla jsem si představit, jak hrozné to musí být pro Yetera. „Třeba se vrátí. Kdyby se trápila, určitě by sis toho všiml,“ zmohla jsem se jen nakonec. „Taky mi ale takhle nečekaně zmizel jeden kamarád, Naran. Strašně jsme si jako malý rozuměli, trávili spolu spoustu času a tak… Patřil do Borůvky, hned vedle, takže jsme spolu byli pořád. Ale když jsem se za ním jednou přišla podívat, údajně zmizel. Stejně jako Ashe, bez jediného slova,“ prozradila jsem zase já něco málo z mé zkušenosti. Třeba to je nějaký podivný stav, do kterého se někdy vlci dostanou. Ale Naran by určitě svůj život neukončil. Všimla bych si, kdyby se něco dělo.
Konverzace se stočila k tomu, jak odlišný si někdy Yeter připadal. Konkrétně díky jeho parohům. Pokoušela jsem se přijít na pár pozitiv, kterýma by mohl smečce pomoci, přávě díky jeho jedinečnosti. A vypadalo to, že se naladil na stejně pozitivní notu a v pozitivech pokračoval. „Vidíš? Nejlepší kandidát. Mít smečku, okamžitě tě beru,“ zazubila jsem se. I jejich původ byl dost zvláštní. Nedokázala jsem si moc představit, jaké by to bylo se probudit a mít na hlavě něco úplně cizího, nového, těžkého. „Já si tě bez nich už ani neumím představit. Bez nich by to nebyl Yeter. Prostě k tobě patří,“ usmála jsem se na něj. „Léčit? Jakože… nějaké malé škrábance, nebo brutální zlomeniny?“ vyzvídala jsem.
„Jako... za zkoušku nic,“ pokrčila jsem rameny nad jeho návrhem. Ale upřímně jsem si nebyla jistá, jestli jsem na smečku byla připravená. Furt to bylo nějaké… čerstvé. „Ale nemůžu nic zaručit. Pokud na mě neudělají joo dojem, myslím si, že zůstanu tulákem. Alespoň dočasně. Měla jsem jako malá jednu kamarádku, Evelyn, která byla hrozně cool tulák. Vždycky jsem si chtěla zažít styl života, jaký měla. No a teď mám vlastně ideální příležitost,“ zavrtěla jsem ocasem. On ale načal úplně jiné, podstatně depresivnější téma. Vlastně to bylo docela z ničeho nic, až mě to zaskočilo. Nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlela. Uvažovala jsem víckrát, že bych raději nebyla. Že by měli ostatní život lepší, kdyby mě nikdy nepotkali. Ale nikdy jsem nad nějakým krokem k tomu, abych to ukončila, nepřemýšlela. „Budeš první, kdo o tom bude vědět,“ pokynula jsem souhlasně hlavou. Slíbit jsem to ale asi neuměla. Nerada jsem slibovala věci, které jsem nevěděla jistě, zda dodržím. Každopádně pokud by na něco došlo, svěřila bych se. „Ty taky, ano?“ broukla jsem zase já k němu. Kdo ví, jestli bych byla schopna někomu v takové situaci pomoci. Ale snahu jsem měla.
Yeter se dal do lovu ryb, a přestože moc úspěchu neměl, podívaná to byla náramná. Nad každým jeho neúspěšným pokusem jsem se pobaveně zašklebila. Ještě že na mě neviděl. Jen co se otočil, že bude lov na mě, nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou a vydala se k řece sama. „Ale, hloupost. Přece to tak rychle nevzdáš,“ zazubila jsem se povzbudivě. Sama jsem předníma vkročila do řeky, abych se mohla snáze naklonit nad řeku a rybu chňapnout. Brzy si na mé tmavé nohy rybky zvykly a začaly se trochu přibližovat, až jsem mohla i já iniciovat nějaký ten pokus o lov. Ani mě se moc nedařilo. Jedna za druhou mi mezi zubama proklouzávaly, ale nehodlala jsem se nechat odradit. Až jsem na konec jednu menší zachytila a jedním pevným stiskem jsem rybu znehybnila. „Chytej,“ houkla jsem na něj a rybu mu hodila. Snad má dobrý postřeh a rybu v letu chytne.