Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Jedlový pás (přes Sviští hůrky) | Chytej vločky na jazyk

Tak jsem si naivně myslela, že budu dělat kazit vánoční náladu a prudit den, ale místo toho jsem se namáčela do samých průserů, kdy jsem měla nahnáno já. A to jsem si myslela, jak mě jen tak nic nerozhodí. Nemůžu na sebe být zas tak hnusná, ze Smrti maj bobky asi všichni. Taková univerzální fóbie. Vlastně to splnilo má očekávání, hlavně proto, že má být radikální opak Života. Byla jsem ale ráda, že jsem na poslední chvíli vymyslela nějaký dárek a trochu si ji udobřila. Možná na ni zafungoval duch Vánoc nebo něco. I na mě to celkem lezlo, když se začal poprvé tento rok snášet dolů sníh. „Whoa, už jo?“ zamrkala jsem a sledovala, jak se líně snáší k zemi. To ten rok teda solidně utekl. Asi už jsem stará, zním jak fosílie, povzdechla jsem si. Se zájmem jsem ale vyplázla jazyk ve snaze nějakou tu zbloudilou vločku ulovit. A podařilo se! Hehe, radovala jsem se jako mrně. Možná bych mohla podniknout nějakou pořádnou výpravu, někam do hor, nebo něco. Obejít zas Gallireu, jako za mé první zimy. A hlavně se držet co nejdál ledovcům nedaleko ostrovů, stačilo mi to dost bohatě jednou. A tak jsem hezky kolem sopky zamířila až do hor, takticky až úplně nahoru. Musela jsem využít toho, že bylo jakš tak počasí. Až začně sněžit pořádně, a že stoprocentně dřív nebo později fest začně, bude lepší se spíš držet někde v úkrytu. Někde v kostech jsem cítila, že bude tahle zima celkem drsná. Kor pro někoho bez smečky. Ale co mě nezabije, to mě posílí.

Zubatá hora (přes Sněžné velehory) >>

<< Severní galtavar | Dej Smrti nějaký dárek, abys v ní vzbudil vánoční náladu

Měla jsem v plánu obtěžovat život dalšímu nebožákovi, který mi padne do cesty, ale neměla jsem ponětí, kam že to vlastně mířím. Věděla jsem, že tu žijí bohové dva, u toho přívětivějšího jsem dokonce už jednou byla a pokecala s ním, ale se Smrtí jsem zatím zkušenost neměla. A to se mělo velice brzy změnit. A o nebezpečí napovídalo nejen hrobové ticho, které v lese panovalo, ale i dost nepříjemná atmosféra. Měla jsem pocit, jako by mě někdo sledoval. Sebevědomí a svižný krok mě v tu ráno přešel. V dáli rýsující se zřícenina ale uzavřela veškeré pochybnosti, které jsem v hlavě měla. Lezla jsem Smrti přímo do obejváku. Do háje, měla bych vypadnout, pomyslela jsem si a divoce se začala rozhlížet. Nemohla jsem ale, musela o mě vědět. Kdybych se vypařila jak pára nad hrncem, akorát bych udělala první dojem posery. Chtělo by to nějaký malý dárek, přemýšlela jsem usilovně a snažila se něco vymyslet, ale marně. „Co mi sem lezeš, hm?“ ozval se podivně nakřáplý, skoro až vrzavý hlas. „Já, uuuh. Jsem se přišla jen představit. Žádný obchod zrovna nevyhledávám,“ odůvodnila jsem nervózně. Její zjevení fakt nahánělo hrůzu i mě. Byla jako zjevení z nejhorší noční můry. Stačilo, aby si mě v tichosti přeměřovala svými neonově zelenými zraky a už se ze mě hrnula další slova. „Ale! To neznamená, že to nenapravím. Ne teď, pak. Máte prý ráda drahokamy, těch mám ale všehovšudy dva prťavý, který si můžete nechat. Takový malý dáreček,“ žvanila jsem dál a dál. „Ticho,“ poručila se zavrčením Smrt. V tu vteřinu jsem poslušně sklapla a s vypleštěným výrazem sledovala, jak si opovrživě prohlíží můj trapný dar. „Jen malá pozornost,“ pípla jsem. „Máš u mne dluh, děvenko. Dala jsem ti druhý dech, který ti mohu stejně tak rychle vzít, toho se neboj,“ zamručela. „Vrať se a přines mi více. Pokud nezklameš, odměním tě. Máš štěstí, že jsi nepřišla úplně s prázdnou, jinak bys v tom žádný další benefit neměla. Ber to jako takový malý vánoční dárek. Milost. Pokud ale svůj slib nevyplníš-“ nedokončila větu a já jen na prázdno polkla a začala poslušně kývat. „Vrátím se,“ kývala jsem jako nemocný osel. „Beru tě za slovo. A teď zmiz, nebo tě za kožich odtáhnu sama,“ zavrčela na rozloučenou a já na nic nečekala. Sebrala jsem nohy na ramena a zanechala za sebou to málo, co jsem Smrti nabídla.

Sopka Fëlga’Tarátar (přes Sviští hůrky) >>

<< Dlouhá řeka (přes Ageron) | Napiš do postu aspoň 3 hlášky z vánočních filmů

Zabíralo to. Jen co jsem se vzdálila od toho osudného místa a ježka, kterého jsem pěkně nakrkla, se mi začalo ulevovat. Až jsem se najednou cítila zase ve své kůži. Z nervózního kroku a neustálého ohlížení, zda za mnou náhodou nikdo nejde, jsem si celkem sebevědomě a energicky vyšlapovala, jako by se nechumelilo. No jo, ona tu bude brzo zima, napadlo mě. Taky už byla celkem kosa a soudě podle těch mraků, s největší pravděpodobností začne brzo padat i ten bílej bordel. „Bleh. To zas bude v álejích nablito,“ ugrcla jsem si jen tak jako na oko, dramaticky. Neměla jsem zimu ráda. Nostalgickej bordel. Vlku se pak stýská po vánoční pohodě a smečkovém životě. Kdo potřebuje smečku, když si vystačí sám, pomyslela jsem si, přiskočila ke stromu a zuřivě se zakousla do jedné z tlustších větví. Zaryla jsem do ní zuby a začala zuřivě kroutit hlavou ve snaze větev utrhnout. A podařilo se. Strom neměl šanci a já brzy v zubech držela svou vyslouženou větev. Musela jsem ale svým chováním vzbudit povyk. Jeden pták se zastavil o něco dál a s podivem na mě koukal. „Hledáš někoho, soudruhu?“ kývla jsem na něj hlavou a přimhouřila oči. Na co jako čučel? A pták se nehnul, stále si mě svými odsuzujícími korálky prohlížel. „Jdi si blbě čučet na někoho jiného, opeřenče,“ štěkla jsem na něj, chopila se své šavle a pořádně s ní třískla o kmen stromu, na kterém ten čumil seděl. Musela to být pořádná rána, bo se mi šavle rozletěla na dva kusy. „Jé, já si zlomila šavli,“ okomentovala jsem to neštěstí dotčeně. Alespoň že toho nezdvořáka to pěkně vylekalo, až se skutečně sebral a odletěl. A já mohla přes louku pokračovat v klidu dál a otravovat vánoční atmosféru další nebohé duši.

Jedlový pás >>

<< Ostrov (přes úkryt) | Vyruš přezimující zvíře

Z ostrovu jsme oba dva bez váhání zmizeli, ani jsme se pořádně neohřáli. Myslela jsem si, že jsem se se svou smrtí jakš takš smířila, ale ukázalo se, že jsem úzkostlivá hromádka neštěstí. Cítila jsem, jak jsem byla celá napjatá. Každý sval jsem měla zaťatý a srdce mi silně bušilo. A sotva jsme zalezli zpět do té tmavé jeskyně, veškeré napětí ze mě opadlo a já se začala divoce třást. Nohy jsem měla úplně rozklepané, že jsem musela chvíli zastavit a nabrat odvahu. V ten moment jsme se museli s Erlendem rozdělit. Musela jsem zabočit jinou uličkou než on, protože jsem vylezla někde úplně jinde a navíc sama. Vrátila jsem se pro jistotu zpět, zkusila jeskyni prolézt a volat na něj, ale nenarazila jsem na něj. „Asi to tak bude lepší,“ pošeptala jsem si sama pro sebe. Nechtěla jsem, aby mě v tomhle vyklepaným stavu někdo viděl. Na druhé straně už to bylo lepší, neklepala jsem se tolik, ale pořád jsem byla našponovaná a vyčkávala na jakýkoliv hlasitý zvuk. Měla bych odsud vypadnout. Třeba potřebuju být co nejdál, napadlo mě.
A tak jsem se rozešla tak nějak náhodným směrem. Neměla jsem cíl, nebyl důvod se někam vracet. Nikde na mě nikdo nečekal. Ale jak jsem tak šla a neustále se ohlížela za sebe, jestli náhodou netáhnu nějakou smůlu s sebou a nehrozí mi nic, omylem jsem přišlápla nějakého nebohého tvora, který se asi pokoušel přezimovat. A že byl teda pěkně pichlavej! Já kráva na toho bodlináče asi šlápla vší vahou, až se ozvalo naštvané funění. „Pardon, já tě neviděla,“ omlouvala jsem se a udělala pro jistotu pár kroků zpět. Naštvaný pan ježek vykoukl z malé hromádky listí a ohrnoval nad mou nevychovaností čumáček. „No jo, však já už jdu,“ ujišťovala jsem ho, když se na mě tak mračil. Až v momentě, kdy jsem ho obloukem obešla a vzdálila, se ozvalo zašustění listí a nakonec opět naprostý klid. Měla bych čučet kam šlapu.

Severní galtavar (přes Ageron) >>

<< Západní úkryt

Tajuplná chodba nás táhla kdo ví kudy, různě se zatáčela, sjížděla nahoru a dolů a nastavovala nám různé nástrahy. Jako třeba kluzké šutráky, po kterých jsme celou cestu šli a mě jednou celkem solidně podjela noha. Jeden by si myslel, že na to mám z Asgaarského úkrytu trochu praxi, ale evidentně ne. Taky ty krápníky byly celkem cool, ale vlk si musel dávat bacha, aby do nich náhodou nevrazil. Zrovna dvakrát světla tu nebylo. „To je cool, nikdy jsem je takhle naživo neviděla,“ komentovala jsem útvary se zaujetím. „By mě zajímalo, jak dlouho tak trvá, než z nich narostou takový obři,“ zamumlala jsem svůj poznatek, ale i mne zaujalo světlo, které na nás začalo prozařovat. To mohlo znamenat jen jediné – byli jsme blízko východu. Cítila jsem, jak se ve mně hromadí ten podivný šimravý pocit obrovité radosti, kterou jsem se snažila držet pod kontrolou. Nejraději bych nadšením a nedočkavostí začala pištět jak malé pískle. Jenže jen co jsme vylezli z úkrytu na písčitou pláž a já se stihla pořádně rozhlédnout, přejel mi mráz po zádech. Mohla jsem kolem svý smrti dělat, jaká jsem hrozně chill frajerka a mám to zpracovaný, ale když tu vlk stál znova, nemohl jinak než panikařit. I Erlendovi muselo být divný, že jsem najednou tak zmlkla. Zatímco on se kochal kolem a vše nasával, já se držela v bezpečí jeskyně. „To je to místo,“ vysoukala jsem ze sebe úzkostlivě, zorničky stažené a kožich řádně naježený. Měli bychom jít, křičelo ve mě všechno. Věděla jsem, jak nebezpečné to tu bylo. Nepatřili jsme sem.

Dlouhá řeka (přes západní úkryt) >>

<< Ageron (přes Dlouhou řeku)

Už jsem se bála, jestli jsem přeci jen nečetla jeho náznaky nesprávně, ale jeho radostná reakce mne uklidnila. Tak to je milovník mechu, uf uf uf, pomyslela jsem si a úplně stejně se taky rozzářila. Kde bychom jako společnost byli, nebýt toho mechu. Spali bychom na tvrdé zemi jak divoké šelmy. A měli z toho depku. Díky mechu je svět hned barevnější a příjemnější místo. Bylo to zvláštní si takhle všímat malých každodenních věcí, které máme kolem seme, ale neceníme si jich. Měla bych to začít dělat častěji!
To už nás ale vedl Erlend k nějaké jeskyni. “Joo, prosím. Stín by mi bodl,” vydechla jsem úmorně. “I ty se musíš s těma tmavýma zádama péct. Oba jsme to v genetické loterii moc nevyhráli, co se letních veder týče,” pousmála jsem se na něj soucitně. Oba jsme byli jak chodící solární panely. Ale napití a ochlazení v malém jezírku, které v jeskyni bylo, jsem se nebránila. “Tohle je fakt bájo,” mlaskla jsem slastně a ve vodě se protočila jak aquabella, abych se namočila úplně celá. Ale Erlend měl pravdu, na druhé straně fakt něco pokračovalo. “Uuuh, dobrodruštví!” rozzářily se mi oči a nadšeně jsem začala plavat až k uličce, kterou můj drahý přítel našel. Oba jsme se pak vydali skrz a já jen se zatajeným dechem vyčkávala, co se tam skrývá.

Papouščí ostrov >>

<< VVJ (přes Severní Galtavar)

Vykročili jsme tedy směrem, který vybral a já se už z dálky mohla v duchu modlit, aby nemířil přímo do hor. V tomhle pařáku by nás to asi zabilo, i když takhle nad ránem. Pořádně jsem tu ještě nikdy nebyla, přestože jsem tušila, že tam sídlí nebo minimálně sídlila smečka. Tušila jsem, že do ní snad patřila Sheya, nebo nějaké z těch ostatních vlčat. Už jsem si to moc dobře nepamatovala, taky to bylo pekelně dávno. Na hory a jejich zdolávání jsem holt nikdy nebyla.
Naštěstí jsme to celkem brzo stočili k malému lesíku pod něma, který se mi zamlouval mnohem víc. Příjemný chládek a navíc celkem pěkné místečko. Některý stromy tu byly fakt obrovitý a jejich kořeny navíc hrozně cool způsobem vyrůstaly na povrch vytvářely různé schovky. Erlenda zase zaujal mech, na který mi nadšeně ukazoval. „Taky miluju mech,“ odsouhlasila jsem mu jeho pocity s vrtícím ocáskem a napůl zmateným výrazem, jestli jsem ho pochopila správně. Kdo by nemiloval mech. „Lepší polštář na světě není,“ pokývala jsem znalecky s přimhouřenýma očima. Ale kdo ví, třeba je tenhle něčím jiný, tak jako ty obrovitý stromy s kořeny.

Západní úkryt (přes Dlouhou řeku) >>

Moc jsem jeho gestu, kdy ukázal tlapou na naše okolí, nerozuměla. Neukazoval nikam konkrétně, tak asi na konkrétní místo nemířil. Na druhou stranu to vypadalo, že ještě něco podniknout chtěl, i když asi netušil co? Bylo to těžký, nebyla jsem na dorozumění s němým asi ještě tak naladěná, ale to by nebylo nic, co by chvíle praxe nenapravila. On mi za tu snahu stál. Sice jsme se dlouho neznali, ale přišlo mi, že nás tohle dobrodružství dost sblížilo a já ho mohla nově nazývat fakt dobrým kámošem. Stačilo mi asi málo, heh. Pohodář, s kterým můžu blbnout a vymýšlet po čem prd. Jeho sdělení pomocí myšlenek evidentně limitoval, asi to nebylo tak snadné, jak se zdálo. A tak jsem na jeho odpověď jen pokývala hlavou a vděčně se usmála. „Tak to tě budu muset někdy navštívit. Měla jsem tam kdysi taky kámoše, Narana. Byl asi stejně starý jako já, ale už u vás pravděpodobně není. Ukázal mi vaši ovocnou tůňku, ta byla nice,“ rozmluvila jsem se zase naopak já, abych jeho málomluvnost trochu vykompenzovala. Když ale vstal a tázavě na mě koukl, vypadalo to, že někam vyrážíme. „Veď, já s tebou půjdu i na konec světa,“ zažertovala jsem. Čas jsem na to měla a chuť jakbysmet.

Ageron (přes S. Galtavar) >>

Jen co jsme se oba vykoupali a vysápali na souš z nás ta poťouchlost trochu opadla. Doufala jsem, že nás ti vlci na druhé straně jezera moc nepozorovali, protože bychom si ušili na sebe celkem trapas. Ale co, i kdyby tak je pravděpodobně už nikdy neuvidíme. Jen banda poťouchlých cizinců. Svěřila jsem se Erlendovi se svými názory na naše letní dobrodružství a jeho odpověď, která se mi rozezněla v hlavě, mi na tváři vykouzlila úsměv. Ještě širší, než byl doposud. Mokrý ocásek mi samou radostí plácal na zemi, až z něj odlétávaly drobné kapičky. Jen jsem se trochu bála, co bude pak. Další nápady ke mne nedocházely a představa, že tím celá akce končí, mě fakt mrzela. “Chtěl bys ještě něco podniknout?” nabídla jsem jemu, aby se jak iniciativy. “A patíš vlastně někam?” vyhrkla jsem další důležitý dotaz. Jestliže k nějaké smečce patřil, pravděpodobně se po něm budou dřív nebo později shánět. Tak to prostě ve smečkách chodilo. “Já kdysi patřila k Asgaaru, ale to už je minulost. Teď jsem tulák, tak se můžu toulat jak dlouho se mi jen zamane,” dovysvětlila jsem, kam jsem tím trochu narážela. A taky zjistit, kde ho můžu najít v budoucnu, když se mi po nějakém dobrodružství zase posteskne.

Bylo fakt k popukání, jaké dramatické divadýlko kolem procházení po prkně udělal. A čím víc se chytal za hlavu a vyváděl, tím víc jsem se culila, až jsem vážnost opravdu neudržela a začala se chechtat. Vykročil po kusu dřeva, které se pak překulil a on s ním do těch pár centimetrů vody, které na mělčině byly. Byla jsem ráda, že se mého nápadu chytl. Když ale ukázal tlapou na mě a pak na dřevo, vyvalila jsem oči a sama na sebe ukázala. „Já?“ vyřkla jsem jednoslovnou otázku skoro až dotčeně. „Pche, já se smrti nebojím. Ať mě moře klidně spolkne celou,“ pronesla jsem dramaticky jako pirát. Dobrovolně jsem pak vešla na ono provizorní prkno a udělala další dva kroky, než se se mnou dřívko překotilo a já spolu s ním zahučela do vody, ve které jsem se dramaticky převalila na záda a bezbranně mávala tlapami ve vzduchu. „Nevidíte mne naposledy, kapitáne!“ zaskřehotala jsem, než jsem se tlapkami doodrážela trochu hloubž a celá se potopila. Chvíli jsem pod vodou zadržovala dech, aby to dodalo na efektu, že mě fakt voda spolkla, než jsem dech vypustila a krátce za bublinkami na hladině se vynořila i já. Na pevnině jsem se pak zase pořádně oklepala a Erlenda řádně pokropila. „Díky, že ses se mnou vydal na to pirátské dobrodružství. Takhle jsem se dlouho nebavila,“ usmála jsem se na něj upřímně.

Zdálo se, že má geniální taktika jak přimět medvědovitého k úsměvu zabrala a přestože se zdál jako slaďouš, který by neublížil ani mouše, do téhle a oko rvačky se velerád pustil. Já se spoléhala na svou mrštnost, on zase na svou mohutnou sílu. Nebylo tedy divu, že když se ho marně pokusila povalit a uštědřila mu jemný kousanec do tváře, vrátilo se mi to v trochu jiném provedení. Jeden úder o který se pokusil mne o kousek minul, ale Erlend to jen tak nevzdával. Ohánět se zuby a drápy na mě evidenně nepomáhalo, a tak zvolil strategii která reflektovala jeho silné stránky. S jedním mohutným přiskočením do mne drcl a já se povalila jako pytel brambor. “Ah!” vyjekla jsem překvapením, ale velice rychle se zase začala chechtat.
“Přijímám porážku, kapitáne,” skuhýňala jsem na oko dramaticky. “Bývalý,” špitla jsem s malým pipichnutím a zašklebila se. “Ale!” pronesla jsem důrazně, zatímco jsem se zvedala na nohy. “Za tuto velezradu a veleútok musíte nést následky. A to v podoběěě…” pokračovala jsem dál, až jsem se zasekla a viditelně hledala další způsob, jak se pirátsky zabavit. Chudák Erlend, bylo to jako by si tu hrál s vlčetem. Ale každý máme v sobě skrytý vlče, tak třeba i jeho to baví tak jako mě. “Projdete se po prkně!” pronesla jsem vítězoslavně a poťouchle se culila. Prknem jsem myslela jeden z těch pár klacků co ještě jakš takš držely pohromadě, z kterých byl jeho původní vor. Voda byla na kraji stejně tak po kotníky, takže by se stejně moc nenamočil a pokud to nejhorší třeba díky tomuhle dobrodružství překonal, tak by to měla být brnkačka. Snad. “Tak šup!” houkla jsem hravě a pokývala hlavou k onomu provizornímu prknu.

A když už jsem se obávala, jak se nebohý Erlend dostane zpět na souš a kalkulovala nejlepší způsob, jak ho tam dostat vlastnoručně, z ničeho nic se zvedla obrovitá vlna a nesla velkou rychlostí vor přímo na mne. Vlna! Na jezeře! Nedokázala jsem jinak, než překvapeně čučet a stála tam celá zkoprnělá jak zaskočená srna. V následujících momentech mě čekala sprška způsobená nárazem voru. Takže jsme byli mokří oba. Celé mi to přišlo komické a tak jsem se začala nekontrolovatelně chechtat. Dopadlo to líp, než když by se nějakým nudným způsobem doplavil zpět. Tohle si alespoň oba zapamatujem a utopený taky nebyl. Jeho to ale evidentně zžíralo, a tak jsem se přestala chechtat a začala vymýšlet způsob, jak ho dostat z týhle nálady. “Ohoho, to byl opravdu nekalý útok, kapitáne! Vyzívám vás na duel!” zhoupla jsem se na přední tlapky, zadek hravě vystrčený k nebi. Není nic lepšího, než hravá rvačka! Taková pirátská šarvátka, heh. Minimálně to mě jako štěně vždy vytáhlo z blbé nálady a ráda jsem na to vzpomínala. I když jsem nikdy neměla pořádného protivníka, i s mámou jsem se vždy bavila. Byla na mě ale zbytečně moc jemná a teď se mi mohlo teoreticky poštěstit trochu lepšího duelu. Na nic jsem nečekala a skočila po něm ve snaze ho shodit na zem. Jemně jsem ho pak kousla do líce a hbytě uskočila, abych se vyhla zubům, které se mohly blížit a udeřit mi zasloužený útok. Doufala jsem, že se hry chytne a zapojí se, i když to byl takovej méďa. “Ha!” vyštěkla jsem a zapružila, vyčkávajíc na jeho útok.

Možná jsem se spletla a to, co působilo jako začátek voru, vor ve výsledku nebyl. Minimálně Erlendovi se to moc nezdálo a vypadal mou otázkou docela zaskočený. Ale moje pirátská historka ho asi dostala do nálady to zkusit. Buď to, nebo můj psychický nátlak v podobě podpory, z kterého se asi jen blbě couvalo. Ale on to zvládne, věděla jsem že jo! Přece jen je nejlepší způsob jak překonat fóbii tím, že se jí čelem postaví. A jaký lepší způsob je, než na své fóbii plout. To je ultimátní způsob, jak fóbii nakopat zadek. “Tak se mi líbíš! Voda nemá šanci na tvou frajerskou loď,” celá jsem se rozzářila a ocáskem mávala jak s vlajkou. Na vor se pak skutečně vyhoupl a vyplul, i když ne zrovna daleko. Vypadalo to, že je z toho celého totálně nervózní. “V klidu, hluboké nádechy a výdechy!” volala jsem na něj, ale stejně se na něj přitrouble culila. Byla jsem svědkem překonávání fóbie! Snad bude tušit, jak ji dohnat zpět ke břehu.

I můj medvědovitý přítel se přidal k honu na hmyz, až jsme společnými silami na hladinu seslali docela slušnou svačinku. Rybky budou mít radost. A až hezky ztloustnou, tak i my, olízla jsem se mlsně a zavrtěla ocasem. Netrvalo dlouho a pár statečných jedinců se na naše pohoštění připlavali podívat. “Chutná jim,” prohodila jsem spokojeně. Když ale pak nastala chvíle ticha, nedalo mi to a musela jsem se zeptat. A skutečně mi bylo vyhověno. “Erlend!” zajásala jsem nahlas. Slyšela jsem ho, byl v mé hlavě a fungovalo to. “Třeba začínáš být expert. Víš jak - říká se přece, že když o jede smysl příjdeš, jiný se ti zdokonalí. Třeba to tak funguje i s magiemi?” zadumala jsem a poslední myšlenku spíš protáhla v otázku. Zamyšleně jsem se podrbala za uchem, nakonec jen ale pokrčila rameny. Nejsem přece expert. Mimoděk jsem si všimla, že Erlend tlapami montuje něco připomínající vor. “Ooo, to je vor?” přihlásila jsem se opět ke slovu. “Na něčem podobném jsem se předminulé léto plavila na opuštěný ostrov. No, podobném… Spíš to byl kus ledovce co se urval a odnesl nás tam. Bylo to tam celkem divoký. Obrovské opice, netopýři, padající balvany…. Šlo nám neustále o kejhák a ne všichni se vrátili celý. Můžu mluvit z vlastní zkušenosti, mě tam zavalila horda kamení, heh. Ale všechno dopadlo dobře! Jak asi vidíš, žiju,” zazubila jsem se. “Ukázalo se, že vlkům co se na Galli pohybují dost dlouho, nebo nemají v osudu smrt tak brzo, vstanou z mrtvých. Život, jeden z magických bohů, však víš, do toho strčí svý magický packy a zamezí tomu. Takže se prostě jen… objevíš jinde. Puf!” vypoulila jsem dramaticky oči a přestože jsem mluvila o docela pochmurným tématu se vesele usmívala. Však co, smrt není vždycky jen černá. “Takže jsem takovej pirát co vstal z mrtvých,” přimhouřila jsem hrdě očka “Chtěl bys ten vor zkusit? Nemyslím si, že to bude tak hluboký. Minimálně na krajích ne. V nejhorším případě bych pro tebe skočila, utopit bych tě nenechala. Navíc tu nejsme sami,” zkoušela jsem to na něj. Nechtěla jsem ho do ničeho tlačit, ale minimálně něco v něm vypadalo, že se na plavení na voru cítí!

<< Medvědí jezírka (přes Mahtae)

Když se mi podařilo nasadit medvědovitému vlčkovi korunku na hlavu, v hlavě jako by mi někdo jiný promluvil. Překvapeně jsem vypoulila oči a zalapala po dechu. Zdálo se mi to, nebo promluvil? Ale se zavřenou tlamou. A v mé hlavě. Haaa? zamrkala jsem šokovaně. O existenci magie myšlenek jsem věděla, znala jsem z paměti snad všechny, co existují. Ale v životě jsem ji ještě nezažila na vlastní kůži a bylo to… dost ujetý. Ale takovým tím dobrým způsobem. Musela jsem se trochu uklidnit. Nechtěla jsem totiž působit jako úplně nezkušený mladý tele. Jen jsem úplně nerozuměla, proč se mnou nemluvil do teď.
Na to se ho můžu zeptat pak, až dorazíme na místo. Tím, že do teď nemluvil a neměl jak moc vymýšlet společné aktivity, stal se ze mě takový samozvaný kapitán. A tak jsem ho jak jakéhosi zajatce tahala všude, kde mě to jen napadlo. Při mém ne zrovna zvukomalebném zpěvu se překvapivě moc nešklebil a dokonce se přidal do pohupování do rytmu. Potěšeně jsem se na něj zazubila a spokojeně přidala na hlasitosti a prožití. To už jsme ale byli téměř u jezera a zdálo se, že jsme nebyli tak úplně sami. Upřímně na veget u jezera bylo počasí momentálně úplně ideální, a tak se nebylo čemu divit. Já ale plavání z jistých důvodů neměla, zato do oka mi padly rybky, které se u hladiny mrskaly. „Ohoho, co takhle ty potvůrky nakrmit?“ koukla jsem na něj natěšeně jak malý vlče. „Před pár dny jsem měla na svačinu jejich vzdálený příbuzný, tak jim to můžem vykompenzovat,“ zazubila jsem se. Upřímně jsem neměla ponětí, co takové ryby jí, ale předpokládala jsem že hmyz. A že se ho tu teda rojilo. Aktivně jsem se snažila tlapou nějaký krvelačně zamordovat, ale mimo jednoho zpomaleného motýle se mi nic lepšího nepodařilo. A tak jsem toho zmrzačeného chudáka jemně chytla do tlamy a mrskla ho na vodní hladinu, aby se o něj mohly ryby porvat. „Bon apetit, šupinatci,“ zamlaskala jsem spokojeně a usadila se na břehu. „Hele, ty ovládáš magii myšlenek?“ otočila jsem se na svého kamaráda pohledem a naklonila hlavu na stranu. „Dokázal bys mi prozradit, jak se jmenuješ? Nebo sis na to během těch let našel nějaký jiný spešl fígl?“