Příspěvky uživatele

< návrat zpět

| Kouluj se s jiným vlkem

Pomalu ale jistě mi docházelo, že vlčice asi nebude tou idealizovanou představou, kterou jsem si vymyslela. Rozhodně to nebyla žádná Evelyn, taková byla jen jedna. Tohle byla asi jen milá vlčice, která se do problémů dostávala sama, nedobrovolně. „Oh, tak to chápu,“ řekla jsem tak nějak neurčitě, ale nemohla jsem si pomoci. Tak trochu mě to zklamalo, ale ne že by za to Sunstorm mohla. Budu ji muset více poznat, abych si o ní dokázala udělat lepší obrázek. Ale minimálně ochotná na průzkumy okolí byla, což bylo za mě jedno velké plus! „Znala jsem jako malá Taenarana, ale ten s největší pravděpodobností dávno členem není a táhnul někam do teplých krajin. No a pak Erlenda, takovej němej šedobílej polární méďa v tele vlka,“ zazubila jsem se. Erlenda jsem měla fakt ráda, byl strašně super.
„To mi povídej. Tady to mnohdy stojí život. Doslova,“ zachechtala jsem se její poznámce a poslední slovo spíše tiše zahuhlala skrz zaťaté zuby. Oversharovat o svý smrti nemůžu všem, na který narazím. Za chvíli to bude moje hlavní součást osobnosti, a to bych úplně nerada. Jen je to brutálně dobrej ledoborec konverzace, ugh. Sunstorm jsem nechala do jezevčího lesíku jít samotnou, duch Vánoc by na mě stejně zvědavej nebyl. A tak jsem se raději u řeky usadila a začala si připravovat ve sněhu koule. Zcela bezúčelně, samozřejmě. Žádný plán Sunstorm hned co příjde sejmou sněhovou koulí jsem neměla. Nuh-uh. Ani jsem nemusela čekat moc dlouho, nebo mi to minimálně celkem uteklo. „Hehe, jsem věděla, že tě tam ten přízrak táhl. Prej vlci přestávají věřit na Vlčíška, tak je nakazuje alespoň Vánočním duchem. Úlet,“ ušklíbla jsem se, stále usazená na zemi, zády otočená k Sunstorm. V tom jsem se rychle zvedla a tlapou po ní mrskla sněhovou kouli, kterou rozhodně nečekala. „Hahaa, do útoku!“ vykřikla jsem hravě a rozeběhla o kousek dál, abych uplácala další.

| Zazpívej gallirejskou verzi jakékoliv koledy

„To se tak říká. Něco jakože jsi postrah a ničeho se nezalekneš. Což se o vlčicích sjíždící řeku na kře dá říct celkem snadno,“ pousmála jsem se. „Takový vlci mají stejnou krev jak já a to já žeru. Nebezpečí a adrenalin žeru k snídani,“ zazubila jsem se pyšně. Z vlčice pak vypadlo, že původně patřila do jedné horské smečky, kterou opustila proto, že se rozpadla a pak přeparkovala do druhé, kde se moc nezdržovala. „Oh, Borůvkovou smečku znám. Měla jsem odtamtud pár kámošů, nebo teda asi stále mám,“ zamyslela jsem nad mou poslední poznámkou a podrbala jsem se zamyšleně za uchem. „Takže nakonec stejně tulačka. No, vypadá to, že to máš v osudu,“ prohodila jsem jen tak ledabyle, ale spíše v naději, že dalšího vlka odradím od toho společenského života ve skupinách. Toulání bylo daleko větší sranda.
Sunstorm jsem pak nadhodila možnost výletu, konkrétně za tím zlatým prasetem a světu div se – uvěřila mi. „Tak to budeš asi rodačka, co? Všechno je tu tak nějak padlý na hlavu,“ okomentovala jsem její přístup s pobaveným výrazem. „No jistě, bude mi ctí,“ slíbila jsem vlčici, přestože měla v plánu ještě jednu otočku. Asi i ji táhnul duch Vánoc do svých svátečních spárů a já ti v tom rozhodně nehodlala odporovat. Ani zpěv koled jsem nezavrhla a po jejím zpěvu zakrákolala i nějakou tu svou, kterou jsem znala od mamky. Bylo divné, že jsem si už spoustu věcí o ní nebo chvílích, které jsme spolu zažily, nepamatovala, ale tohle tam někde v nitru zůstalo. „Dej bůh štěstí tomu brlohu, my zpíváme, víme komu, malému vlčátku, Vlčíšku drobátku, na vyhlídce narozenému,“ zpívala jsem, ale před lesem jezevce se zastavila. „Tam už jsem před pár dny taky byla, tak tu na tebe počkám. Nechci ti to prozradit,“ nabídla jsem vlčici a posadila se na zadek.

| Udělej někomu radost dárkem

Potenciální oběť mého malého skromného daru jsem, jak se zdá, nemusela zdlouhavě hledat. Naservírovala se mi v podstatě před čumák, i když teda dost netradičním stylem. Strakatá vlčice se sem doplula na kře a vystoupila stejně extrémním způsobem, jakým se sem dohnala. Katapultací do sněhové přikrývky. Neexistuje slovník, který by dokázal popsat můj naprostý šok a obdiv. Úplnej úlet, vlčice byla asi nějaká kaskadérka. Než se ale vzpamatovala, takticky jsem své umělecké dílo v podobě pštrosí sněhové večeře rozsedla co největší silou, až pode mnou zůstala jen divná hromádka sněhu. „Hell yeah, společnost takového ďábla se nedá odmítnout,“ rozzářily se mi oči a ocas se mi kmital sem a tam. Nebýt tý pitomý záchranný mise na tom pitomým exotickým ostrovu, tohle jsem mohla být já. Zdolávat řeky na kře jak nějakej brutální pirát, ne z nich mít panický záchvaty. „Jsem Lilac, tulačka srdcem i duší,“ představila jsem se už o něco mírněji. „A co ty, patříš někam?“ zeptala jsem se. Řekni že ne, řekni že ne, doufala jsem tajně. Fakt jsem si chtěla zachovat iluzi, že vlci od smeček jsou suchaři a tuláci nemířený střely, který si můžou dělat kdykoliv cokoliv je jen zamane. Tak jako Evelyn a teď tahle divoká dáma. „Na, tady máš malou přátelskou pozornost. Netřeba splácet, jsem dobrák od kosti,“ mrkla jsem na ni a přisunulak ní hnědého opeřence, kterého jsem před chvílí ulovila. Není nad nevynucené přátelské gesto. Jak by mě pak mohl někdo nemilovat, když mu při prvním seznámení naservíruji snack. „Nechceš něco podniknout? Před chvílí jsem viděla zlatý prase, takový to co plní přání. Kéž bych teď lhala, sama si připadám jak pošuk,“ podrbala jsem se nervózně za uchem. Byla to ale pravda, i když to znělo jako nějakej pokus o vtip.

<< Kančí remízky (přes Travnatý oceán) | Připrav si vánoční hostinu

Jen co jsem vypadla z onoho lesa s divně zlatým prasetem, zamířila jsem opět k oné řece, kolem které jsem šla na jih. Tam jsem se ale aktuálně usadila, odložila si svůj majestátní úlovek a začala si ho prohlížet. No, žádná velká sváteční hostina to fakt nebyla. Takovej malej chcípák spíš. Obecně asi žádnou pořádnou sváteční hostinu mít tento rok nebudu, jakožto bídný tulák. Ale to mi pořád nebrání si nějakou na oko nachystat. Hezky vlastnoručně. Nechala jsem tedy opeřence opeřencem, alespoň tedy zatím, než se do něj sama pustím, a začala jsem na pořádné hostině pracovat. Tlapami jsem opět začala hrabat hromádku sněhu, kterou jsem pak začala tvarovat do tělíčka pořádného opeřence. Alespoň pštrose. Drápky jsem pak vyhlazovala povrch, doplňovala detaily a nezapomněla ani na křídla. Bez nich by to totiž bylo jen dost divně tvarované obrovité vejce. Sem tam jsem se pokusila o detaily pírek, na místo nohou zapíchla dvě větvičky a jen co mi připadalo, že se to na něco ke snědku podobá, pyšně jsem se posadila vedle svého díla a mlsně si ho prohlížela. Chtělo to trochu fantazie, domyslet si tam skutečný kus zvířete, představit si, jak by asi chutnal a voněl. Ale za chvíli se mi začínaly honit sliny v tlamě. Jak já bych se nažrala pořádného velkého zvířete. Nějaké srny, nebo třeba i toho blbého zlatého prasete. Výhody smečky se nedaly popřít. Škoda jen, že jsem byla samotář, kterýmu život na nohou vyhovoval více, než dřepět někde na jednom místě a dělat práci za ostatní. No, třeba se mi to jednoho dne taky podaří, najít někoho a ukecat ho k většímu lovu. Na opravdového opeřence, který mi seděl u nohou, mě najednou přešla chuť. To už ho raději někomu dám, třeba jim udělá radost.

<< Kierb (přes Travnatý oceán) | Najdi zlaté prase a něco si přej

Jen co jsem byla hotová s tvorbou mého sněhového hada, pohledem jsem přejížděla po okolí, co bych mohla podniknout dál. Nebo aslespoň kam vyrazit. A vlastně to za mě pak rozhodl externí faktor v podobě náhodného ptáčka, který nedaleko mé hlavy prosvištěl jako raketa. Ohoho, to je výzva, pomyslela jsem si a vyběhla za tím sebevrahem, který evidentně neměl žádný pud sebezáchovy. Pošahaná kořist, ještě si bude vyskakovat, napadlo mě. Ten mě zavedl do nějakého lesíku, který jsem upřímně moc nejnímala. Běžela jsem bezmyšlenkovitě za opeřencem a jen co usedl na zem, přikrčila jsem se a začala vyměřovat vzdálenost a další parametry, které mě mohly zavést k úspěchu. Pak už následoval jen skok a dobře mířené sklapnutí čelisti a ptáček byl pevně sevřený mezi mými zuby. To máš za to, napadlo mě. Netušila jsem, co to bylo zač. Takovej nejvíc basic hnědý, kterého se dá najít. Ale co mě zaskočilo, byl pohled, který se mi v momentě, kdy jsem se znovu postavila, naskytl. Před mým zrakem stálo zlaté prase. Od hlavy až k patě poseté zlatými chloupky. Na chvíli ve mně promluvil můj primitivní mozek a zavelel, že bych na prase měla skočit a okusit, jestli chůtná stejně dobře, jako vypadá. Ale nechala jsem si zajít chuť. Zabít takovou legendu by mě asi stálo eventuelně život, tak jsem to nehodlala riskovat. A tak jsem si raději něco přála. „Zlatý čuníku, za to, že jsem si tě nedala k večeři, splň mi prosím jedno přání. Třebaaa… abych měla další rok štěstí. To bys umět mohl. Podle všeho bys měl plnit přání a přinášet stěstí. Tak to uděláme dva v jednom,“ vyslovila jsem svou prosbu, prase si významně prohlédla a vykročila s mou malou kořistí někam dál.

Kierb (přes Travnatý oceán) >>

<< Jezevec (přes Kierb) | Uplácej sněžného hada

Od Jezevce jsem šla s docela fajn náladou. Celkem solidně mě to naladilo na vánoční atmosféru a já spokojeně vyšlapovala směrem na jih. Jen škoda, že už tak krásný strom nikdy neuvidím. Pořád jsem ho měla před očima, v celé jeho velkoleposti. Ten už fakt nic těžce netrumfne a já si tak říkala, jestli se duch Vánoc objeví i jiným vlkům, aby napravil tu paseku, co způsobil Vlčíšek. Teď by teprve dostal bídu, když už vím, že reálnej asi je. Solidně to fláká, když na něj teď Gallirea už moc nevěří. To se u Života a Smrti nestává. To jsou totální legendy, kolem kterých se vše točí.
Mě momentálně napadla další zimní aktivita, a to uplácání nějakého toho sněhového tvora. Začala jsem tedy na velké zasněžené plošině sníh hezky shrabávat na jednu velkou hromadu, se kterou pak budu pracovat. Pokoušela jsem se hrabat jemně, abych nenahrabala omylem nějaké kusy hlíny, trávy, nebo jiného humusu. Chtěla jsem, aby byl dočista dokonale bílý. A pak jsem se vrhla na modelování. Nejprve jsem začala na jednom konci, pak popoběhla o kus dál a tlapami usilovně udusávala sníh, dokud nebyl pevný. Nechávala jsem se unášet uměleckou múzou a nechat se překvapit, co z toho vyleze nakonec. No a překvapení to moc velké nebylo, když jsem v dlouhé čáře viděla hada. Aspoň ho trochu protočím, když už nic, napadlo mě, a tak jsem začala sníh přesouvat a zase udusávat. Nakonec z toho vykoukl docela povedený šupináč, proporčně celkem ok. Kdyby byl v takových rozměrech, skoro bych ve tmě uvěřila, že fakt žije. Straš tu za mě ostatní, poklade, popřála jsem mu na rozloučenou, poplácala ho po jeho ledové hlavince a vydala se dál.

Kančí remízky (přes Travnatý oceán) >>

<< Jezevčí les | Jdi k Jezevci a promluv si s duchem Vánoc

Jezevec tušil, že jeho žádost ho následovat nebudu schopna odmítnout. Vypadal, že už to dělá roky a provádí zbloudilé vlky tam, kam mají jít. Nebo tak něco. Prostě vypadal opravdu moudře a neoblomně. Vedl mne mezi stromy dál, až na místo, kde se stromy rozestoupily a předemnou stál jakýsi plácek obalený magií. A že tahle byla obalená solidní magií Vánoc. Uprostřed mýtiny stál obrovitánský jehličnatý strom ověšený všemožnými barevnými koulemi, blikajícími světýlky, které co chvíli měnily barvičky a byl podivně ověšený takovými dlouhatánskými chlupatými hady, kteří se leskli a házely prasátka. Mimo les byl den, zatímco tady byla noc a dávala světýlkům prostor, aby skutečně zazářily. Nikdy jsem nic podobného neviděla, ale bylo to dechberoucí. Všude okolo byla dokonalá nedotknutá vrstva sněhu, z větví stromů se spouštěly perfektně symetrické rampouchy a ptáčci okolo pěly krásné melodie. Pod stromem seděl vlk, který byl dočista průhledný a kolem něj seděla hromada nádherných barevných krabic.
„Kdo jsi?“ vydechla jsem úžasem a začala narušovat onu dokonalou závěj sněhu.
„Duch Vánoc, Lilac. Rád tě osobně poznávám. Přišla jsi si se mnou užít Vánoční atmosféry?“ usmál se na mě přízrak. A upřímně? Tomuhle jsem to věřila. Ne tomu fake Vlčíškovi, který si s rolničkami seděl na vrcholu hory a čekal, že to bude stačit jako důkaz. Tohle mi stačilo jako důkaz! Trochu svá kouzla prodat.
„Jakto, že jsi tady? Myslela jsem, že jsi jen něco, co cítíme v hloubi duše, když je nám v zimě s ostatními fajn,“ položila jsem první otázku, která mi přišla na mysl.
„Tohle místo je kouzelné, pan jezevec tu nabízí vlkům, aby se setkali s dušemi jiných. No a ty jsi asi potřebovala na vlastní kůži zažít kouzlo Vánoc. Je to krásné, že?“ zavrtěl spokojeně ocáskem. Moc dobře věděl, že jsem to celé úplně žrala.
„Nádherné,“ opětovala jsem mu milý úsměv.
Otázek jsem měla ještě spoustu, a taky jsem je sypala na chudáka ducha jednu za druhou. Strávili jsme spolu fajn pokec, já se pořádně nabažila pohledu na ozdobený strom, ale pak vyhodnotila, že bych měla jít. Hlavně díky pohledu otráveného pana jezevce, který už čekal další návštěvu.
„Moc mě těšilo,“ rozloučila jsem se nakonec a dohopsala za jezevcem, který mě s ochotou vyprovodil až mimo les. Mě čekalo dobrodružství jinde.

Travnatý oceán (přes Kierb) >>

<< Safírové jezero (přes Kierb)

Jak jsem tak šla podél řeky a rozhlížela se kolem dokola, do oka mi padl jeden les. Nebo tedy spíš nějaký jeho obyvatel, který zvědavě vykukoval mezi stromy a jen co zpozoroval, že jsem ho koutkem oka zaznamenala, už už se otáčel a mizel ve stínech stromů. Co to tak mohlo být? napadlo mě, uši jsem našpicovala, zda neuslyším něco, co by mi tomu napovědělo a nasála pach. Ale tvora jsem si nedokázala přiřadit. Zvědavost mi tedy nedala, a tak jsem doběhla až na místo, kde se zvíře ztratilo a následovala jeho stopy. Byl to jezevec, vše se mi vyjasnilo, jen co jsem spatřila ten pruhovaný obličej. Vypadal, že mnou zaskočený není a ba že i tušil, že se ho vydám vyhledat. Dokonce na mě pokynul hlavou, jako by chtěl, abych ho následovala. A kdo bych to byla, abych takovou prosbu odmítla. Jezevci se přece neodmítají.

Za jezevcem >>

| Projeď se na kře

Chtělo to trochu odvahy, a tak jsem pomalým šoupáním jedné tlapy za druhou bruslila blíž a blíž oné kře, která mě v dáli zaujala. Nemá mě kam odnést, doslova a do písmene je většina jezera zamrzlá. Kam by mě taky nesla? Na druhej břeh? Uuuu, strašně děsivý. Nádech, výdech, povzbuzovala jsem sama sebe a dělala delší a delší kroky, delší a delší klouzy, až jsem byla na konci, kde se kra pravděpodobně ulomila. Byla tak blízko. Stačilo se trochu rozběhnout, skočit a byla bych na ní. Ale já na ni místo toho dlouze hleděla, jako by to znamenalo můj jistý konec. Skoč, skoč, skoč, skandovala mi v hlavě pomyslná roztleskávačka, ale mé tlapy se ne a ne hnout. Začala jsem frustrací vrčet, drápy se mi zarývaly do ledu, až jsem nakonec udělala pár kroků dozadu a skutečně se rozeběhla a skočila. Nohy mi ale asi samým šokem nebo strachem selhaly, a já se místo ladného doskoku rozplácla na kře, až se trochu zahoupala. Celá vyděšená jsem se na ni rozvalila celým tělem a rozprostřela tak co nejvíce své váhy co jen to šlo. Jen co se ale dohoupala, zvedla jsem hlavu a uvědomila si, že jsem to zvládla. Po nějakém tom čase jsem se dokonce i zvládla postavit, rozhlédnout po okolí a na kře se i opatrně projít. Cítila jsem, jak ze mě ta hrůza opadává a strach nahrazovala radost a pýcha, že jsem i tohle své trauma dokázala docela šikovně překonat. Sice kdyby to někdo pozoroval, myslel by si, že mi hráblo, ale naštěstí jsem byla sama. S dobře vyměřeným skokem jsem se vrátila zpět na zamrzlé jezero a mohla vyrazit dál, tentokrát s dobrým pocitem ze sebe samé.

Jezevčí háj (přes Kierb) >>

<< Ledová pláň | Jdi bruslit

Noc jsem vskutku úspěšně přežila a s prvními paprsky světla se vydala dál. Prozkoumávat svět a tak. A právě teď mě lákalo nedaleké jezero, které uprostřed té nekonečné běloby svítilo na míle daleko. A co lepšího takhle po ránu než pořádné klouzání na ledu. Co si pamatuju, naposledy jsem to zkoušela ještě se Sionnem a Laurou, ale to bylo tak dávno, že je zázrak, že si to vůbec vybavuju. Nějaká klíčová vzpomínka asi, nebo co. No jo, od té doby se všechno podělalo. Kdo ví, kde vlastně skončila Laura a jestli vůbec v Asgaaru pořád žije. Nedivila bych se, kdyby už dávno ne. Velkou část toho, co jsem Asgaar nazývala svým domovem, se tam moc neukazovala. Stejně tak jako Calum, který to ve smečce nakonec zabalil.
No, lepší je na to nemyslet a zabavit se nějakou aktivitou. Naštěstí už jsem byla u jezera a s jedním skokem se po ledové krustě svezla. Huh, asi jsem to nejdřív měla otestovat, než na to bezmyšlenkovitě hupsnu, napadlo mě dodatečně, ale jen jsem nad tím pokrčila rameny. Zrovna tady v horách bych se stability ledu nebála. Muselo to tu být zamrzlý skoro furt. A tak jsem se klouzala, dělala otočky na místě a předváděla jiné akrobacie, u kterých jsem se chechtala jako mrně. Bylo fajn takhle na moment vypnout a prostě se jen nechávat unášet po ledu. Nemít kontrolu a nechávat na osudu, jestli si narazím čumák, nebo udělám cool trik. Když jsem ale tak koukala dál, všimla jsem si, že se tam odtrhl kus ledu a vytvořil tak malý ledovec. V oceánu bych měla s mou zkušeností asi strach, ale tohle byl dobrý testovací prostor na to se tý fóbie zkusit zbavit. Teď se jen přemoct a fakt do toho jít.

| Vyhrab si sněhovou díru a v ní přespi

No, asi jsem to trochu podcenila a neměla jsem tu s takovou chutí dlouho vyvádět. Teď už zapadlo slunce úplně a měsíc škodolibě přinesl pekelnou kosu. Muselo být definitivně několik stupňů pod nulou, jelikož jsem začala klepat kosu a i přes docela hustý kožich se mi silný ledový vítr zabodával do kůže. „Okay, tak to by se chtělo schovat. A celkem rychle,“ okomentovala jsem šeptem pro sebe a začala se rozhlížet, jestli neexistuje nějaké rychlé řešení mé situace. A nope, neexistovalo. Zatoulala jsem se doprostřed ničeho a nikde nedaleko nebyl žádný strom, pod který se schoulit, nebo ideálně jeskyně, kde to nejhorší přečkat. Přes tu chumelenici nebylo navíc vidět dál než na pár metrů, a tak bůh ví, co bylo za horizontem. Mohl tam být les, ale taky tam mohlo být kulový a jen by mě to stálo čas a energii. To už jsem měla lepší poslechnout instinkty a vyhloubit si provizorní noru. A taky jsem jsem tak udělala. Vehementně jsem se opírlala tlapkami do země a drápy vyhrabávala sníh, až lítal všude okolo. Pomalu ale jistě se tak rýsovala díra zhruba tak velká na to, abych se do ní jakš takš vešla a ideálně hluboká na to, abych unikla těm šíleným podmínkám. Jen co jsem vyhodnotila, že už by to mohlo stačit, zalezla jsem do ní a pokusila se představit, že tam takhle budu vměstnaná po dobu několika hodin. Nah, chce to víc. Trochu širší a hlavně hlubší, pomyslela jsem si, vylezla z díry a hrabala dál. Teď už byla dostačující. Spokojeně jsem si do ní zalezla a přestože to nebylo nejpohodlnější poležení, rozhodla jsem se to celé raději zaspat. Ráno bude líp. Jen co ale vysvitlo slunce, vysoukala jsem se z úkrytu ven a vydala se dál.

Safírové jezero >>

| Vytvořit obraz ve sněhu

Zaprasená od sněhu už jsem byla solidně. Srst jsem měla místy obalenou do malých bílých kuliček, které se mi na ní zachytily a zašmodrchaly. Vypadala jsem teď jako provizorní vánoční stromek. S jedním delším oklepáním ale byla většina zase v čudu a já mohla začít vymýšlet další kravinu, kterou zabít čas. Mohla byyych, uvažovala jsem sama pro sebe a rozhlížela se okolo sebe. Hmm? zastavila jsem se pohledem na jezeře nedaleko, ale plán si rozmyslela. Naah, ještě zamrzlý nebude, uzavřela jsem první nápad. Pohledem jsem sjela zpět ke sněhu a přejela jím až na místo, kde jsem ho ještě nestihla narušit. „Oh!“ zvolala jsem radostně, když mě přeci jen něco napadlo. Mohla bych se tu svým způsobem podepsat. Ne barevně, ale tvarem. Mohla bych tu vytvořit nějaký abstraktní obraz. Ladnými skoky jsem překonala vzdálenost, která mě dělila od nedotklého sněhu a skočila do něj. V ten moment jsem si lehla a začala se válet. Ne chaoticky, ale s plánem. Uměleckým záměrem dokonce. „Ah, to bude pěkný. A ještě tuhle,“ komentovala jsem si pro sebe, abych vyplnila to divné ticho a válela individuálně končetiny ve sněhu podle toho, co by mohlo být zajímavý. Když jsem byla s výsledkem spokojená, vyskočila jsem na všechny čtyři, pak z onoho pole válení, abych si ho mohla z povzdáli prohlédnout. „Bomba,“ zazubila jsem se spokojeně. Neměla jsem ale v plánu končit. Připadala jsem si jako mistr umělec, který s precizností vede tahy, jež vyráží dech. A tak jsem si tenhle umělecký proces zopakovala ještě párkrát, až se tu nacházelo ze 5 netradičních vlčích andílků. Sice je nikdo nenajde, než zapadnou sněhem, ale co už.

<<Gejzíry (přes řeku) | Blbni ve sněhu

Cítila jsem se úplně fresh jak nikdy dřív. Patřičně jsem se ohřála, srst si nechala napařit a vyfoukat horkou vodní párou z gejzíru a jako bonus voněla jako zimní horní vánek. No mohlo být něco lepšího? Mohlo, mohla jsem to během pár vteřin celé zkazit a ta představa mi přišla fakt vtipná. Ostatně jsem nebyla vlčice, která by si na vnějšek nějak potrpěla. A tak jsem překonala nedalekou řeku a jen co vyběhla na holou zasněženou planinu, pořádně jsem se v čerstvě napadaném sněhu vyválela. Mé stopy tu byly jediné vlčí, musela jsem být úplně první, kdo se tu vypravil. Nebo to mezitím zasněžilo a rozvál vítr. I to byla ostatně možnost.
Na louce jsem rozverně poskakovala, nořila se do sněhové pokrývky a pořádně v ní vrtala čumákam. Taky jsem válela sudy, dělala kotrmelce a snažila se netknutý bílý povrch co nejvíce narušit. Bylo to tu moje, celé jen moje a taky to muselo jít znát. Zatím, než se zase seberu a půjdu dělat paseku jinam. A tak jsem běhala a hopsala jak potrefené vlče, které neví, jak vybít přebytek energie. Jen co jsem měla dost, vyvalila jsem se na záda a celá zadýchaná popadala dech. Bilý obláček se mi líně nesl od dokořán otevřené tlamy a já hleděla na čistě bílou oblohu, ze které se snášel bělostný první sníh. Vypadalo to docela kouzelně a teď v tenhle moment obzvláště. Tyhle momenty já měla ráda. Vlk u toho zapomene, jak krutá zima dokáže být a že jde vlastně o život. Smrt zabalená do hezkého kožíšku.

<< Zubatá hora (přes Sněžné) | Ohřej se u gejzírů

Kde já k takovým bláznům proboha chodím? Prej Vlčíšek, pche, brebentila jsem si pro sebe v duchu a celkem dost supěla. Já jsem měla z ostatních dělat voly, kazit jim den a náladu. Ne všichni mě! Zatím to je zima fakt na velký kulový. A z toho výšlapu mi taky začínala být solidní kosa, až jsem se cestou dolů klepala. Mohla bych se někde zahřát, nabrat nově energii, přijít na lepší náladu a pak vyrazit dál, tentokrát už snad s větším štěstím na vlky a bohy. Smrt byla na severu a tam to stálo za nic, tak třeba najdu větší štěstí na jihu. Snad s velkým S.
V dáli se už začínala pomalu rýsovat plocha plná gejzírů. Whoooa, tak to musím vidět! Třeba mi to urazí palici, zazubila jsem se a natěšeně přešlápla z levé na pravou. Pak se energicky odrazila zadníma a vyběhla gejzírům vstříc. Palici jsem ale měla v plánu si nechat, a tak jsem se po něm pohybovala dost opatrně. Sotva země začala podivně natávat a nafukovat, ladně jsem odhopsla opodál a nechala si načechrávat kožíšek horkou párou, která se vzduchem nesla. Bylo to super. Takhle jsem se proplétala po území a zkoušela, jak dlouho trvá, než gejzír bouchne. Pečlivě jsem počítala a s očekáváním vyhlížela další nával horké páry. A tak nějak z hlavy počítala průměr, pokud jsem nějaké to číslo nepozorností nevypustila. A když zrovna gejzír bouchl joo dost rychle, překvapeně jsem vískala na celé území. Byla to fakt prča a celkem jsem litovala všechny na týhle zeměkouli, že u toho se mnou nejsou. Jejich problém. Nahřátá a zabavená už jsem byla dost, a tak jsem si šla další aktivity hledat o něco dál.

Ledová pláň (přes řeku) >>

<< Sopka Fëlga’Tarátar (přes Velehory) | Řekni Vlčíškovi, že na něj nevěříš

Vybrala jsem si to ale adrenalinovou akci, takhle začátkem zimy. Ale co, lepší teď než nikdy. A že mě to nejvíc baví v nejhorší možný podmínky. Nespěchala jsem, i když jsem tak nějak netušila, za jak dlouho se setmí. V tom šedobílu to všechno vypadalo tak nějak stejně. Musela jsem spoléhat na to, že nemám podělané vnitřní hodiny a skutečně mám dost času na výstup i sestup dolů. Cesta mi tak nějak vůbec neutíkala. Chumelilo mi do ksichtu a celkem zhusta, a tak se mi to fakt táhlo. Naštěstí má cesta konec fakt měla a já se nahoru přeci jen dosápala. A nebyla jsem jediná, soudě podle siluety kdesi opodál. Udělala jsem tedy tím směrem pár kroků a hlasitě zvolala: „Co ty tu?“ Sněhobílý vlk se na mě s radostí podíval. „Ale, první návštěva! Už jsem se bál, že tu čekám zbytečně,“ zaradoval se. Nechápavě jsem na něj zvedla obočí. „Tady? Celkem dost blbé místo na domluvená setkání, ne?“ divila jsem se. „Ale kdepak, ideální. Já zimu nejraději,“ uculil se spokojeně. „Tak to budeš v menšině. Ale koukám, že máš i Vánoční vohoz. Velký fanoušek Vánoc?“ prohodila jsem nezaujatě. „Ještě aby ne, když jsem Vlčíšek. Nikdo nemiluje Vánoce tak jako já,“ prohlásil hrdě a culil se od ucha k uchu. Ajéje, další místní pošahanec. „Jasně, a já jsem Zubní víla,“ zamručela jsem a vycenila na něj výhružně zuby. Vlčíškovi úsměv na tváři trochu povolil, asi v naději, že to myslím jen jako žert. „Nevěříš na Vlčíška?“ zeptal se shovívavě. „Měla bych? Na rozdíl od místních bohů jsem ho neviděla a nesplnil mi žádné přání, takže ne. Na Vlčíška nevěřím. To bych musela věřit na úplně všechno, i na jednorožce,“ protočila jsem očima. „Hmmm,“ zamručela zamyšleně. „Třeba ti něco splním, touhle dobou bývám opravdu štědrý,“ vykouzlil na tváři zase ten přitroublý úsměv. „Tak to hodně štěstí, já jsem ztracený případ,“ odsekla jsem nakonec, otočila se a raději vykročila dolů. Měla jsem takových blbých pokusů o vtip fakt dost. Osla tu nikomu dělat nebudu a už vůbec ne imaginární osobnbosti.

Gejzírové pole (přes Sněžné velehory) >>