Příspěvky uživatele

< návrat zpět

| Promyslet si či sdělit ostatním své zjištění o díře.

Jeden za druhým se přidávali s prozrazováním vlastních jmen, až tedy na ty dvě vlčata a toho strašpytla. Vlčata byla blbá, ale ten šedej je všechny slyšet musel a záměrně se nepředstavil. Změřila jsem si ho tedy naštvaným pohledem, ale dál mu nehodlala věnovat víc energie. Každopádně mu ale nevěřila ani nos mezi očima. Takže Nina, Star a Cyril. Šedivé jsem na srozuměnou pokynula hlavou. I hnědá se představila, i když měla námitky. „Co já vím, třeba tu skoro všichni pojdem. Aspoň pak budu vědět komu hlásit ztráty, až se po vás budou shánět. Počítat se musí se vším,“ argumentovala jsem celkem nezaujatě. Nebylo nad trošku nefalšovaného optimismu. „Minimálně ti, kteří se drží blízko si o to celkem koledují,“ ušklíbla jsem se ironicky. Kupodivu to byli právě ti, nepředstavili.
Všichni jsme se pak na vlastní zodpovědnost vydali prasklinu trochu prozkoumat. Já, Erlend a Kaya jsme drželi pospolu a já za to byla fakt ráda. Tihle dva mi byli spolu s tou šedivou vlčicí asi nejsympatičtější. „Jop, mluví. Taky tomu moc nerozumím, natrefila jsem na ni docela náhodně a od té doby se mě drží,“ přiblížila jsem trochu Erlendovi, který měl zdravý zájem. Všichni jsme pak začali přistupovat o něco blíže té nebezpečně rostoucí díře a nahlédnout dovnitř, když tu na mě promluvila i Kaya. „Ha, v to tajně doufám. A když ne, malé popostrčení k hrdinství nikoho nezabilo. Zatím,“ zazubila jsem se. Její humor mě fakt bavil, a tak jsem se na podobné vlně vtipkování svezla taky. Kdo ví, nakolik vážně jsem to fakt myslela a nakolik to byl jen černý humor.
Kaya pak na ostatní zvolala, aby ta praštěná vlčata odvedli, ale mě byli celkem jedno. Já jejich dozor být odmítala a jejich osud mi byl momentálně docela putna. Měla jsem zajímavější věci na práci. Zaměřila jsem se na prasklinu a s trochou štěstí zahlédla, že se díra zvětšuje hlavně směrem k horám. Oooh, tak přeci jen to k něčemu bylo. Co s tou informací, to nevím, pomyslela jsem si a už už se chtěla pochlubit, když tu se ozval křik a já v koutku oka zahlédla rychlé pohyby. Ten mlčenlivej najednou hulákal v nějaké divné řeči a to napůl slepé vlče bylo pryč. Ha, jsem to říkala. A jméno neznáme, takže má bohužel rodina nebo smečka smůlu. Chvíli jsem koukala na místo, kde vlče evidentně spadlo se zájmem, co bude následovat. Jestli se za ním někdo vrhne, nebo jestli vlče prostě odepíšem. „Ale ne, je po ní...“ pronesla jsem rádoby procítěně, abych nebyla za úplnout necitlivku. Dlouho jsem se ale tématu neudržela, měla jsem zajímavější věci k probírání. „Ta díra se mimochodem nejvíc zvětšuje směrem k těm horám. Možná by to chtělo prozkoumat víc směrem tam?“ nadhodila jsem místo pomoci informace. Já do díry lézt odmítala, tahle výprava byla každý sám za sebe a co si způsobili, to si taky sami vyžehlí. Mě se jejich problémy netýkaly. Zato tenhle v podobě díry? Ten se mě týkal už víc.

| Zkusit tu díru prozkoumat pohledem z bezpečné vzdálenosti (Taktika, 8)

Vlčice, kterou jsem oslovila, se na mě otočila nejprve s dost nechápajícím pohledem, ale o malý moment později jí v hlavě seplo, na co se vlastně ptám. Vlčice se na díru zamračila a pronesla, že asi do pěkného průšvihu. Ha, dobrý smysl pro humor, pomyslela jsem si a musela se nad poznámkou uculit. Vzbudila ve mně trochu zájmu, který byl ale velice rychle rozehnán příchodem první a poslední známé tváře. „Erlende, čauky!“ otočila jsem se k němu a přátelsky rozmávala ocas. A evidentně už začal prohlubovat své dovednosti v magii, jelikož mi bez problému vyslal další myšlenku, tentokrát otázku. Tmavá vlčice se ho zeptala na dost divnou věc, kterou jsem tak trochu přešla. „Čekáme, co za průšvih vyleze z týhle praskliny,“ vysvětlila jsem s ironickým úšklebkem. Co z toho tak mohlo vylézt? Asi nic. Ale teď, když jsem se na ni znovu podívala, přísahala bych, že je o mnohem větší. Jako by se s každou minutou rozšiřovala. „Celkem nám roste před očima,“ poznamenala jsem už o něco víc seriózně, až jsem se z toho musela podrbat tlapou za uchem.
Podivnost praskliny ale bohužel přitáhla i další vlky, až nás tu bylo za chvíli celá hromada. Takže si to shrňme – princezna s flekatým rytířem, hromádka nervů s emocionálně supportivním vlčetem a pak random nevýrazný týpek a další vlče, tentokrát bez funkčního oka. Všichni oplývali starostí, dotazy a inteligentními radami, jednou z nichž bylo nepřibližovat se k hluboké rozšiřující díře. Ugh, naše spáse je zde. „Pravděpodobně magie, jako všechno tady,“ rozhodla jsem se odpovědět na jediný inteligentní dotaz, který tady padl. „A dost rychle na to, aby to byl průser,“ konstatovala jsem na doplňující otázku flekatého. Ale jeho přehnaná starost mi velice rychle začínala lézt na nervy. Když ale vlčici označil princeznou, ironicky jsem se ušklíbla. Ugh, říct mi takhle někdo, už se dávno válí na dně tý díry. „Uh, co takhle vynechat přezdívky a raději se představit? Jsem Lilac a tohle je Erlend,“ představila jsem pro jistotu rovnou nás oba, aby sis s tím nemusel lámat hlavu a rozhodla se držet právě jeho. Z těch všech tady vypadal nejnormálněji.
Po malém představování ale přišlo na řadu objevování. Doposud jsem si držela od díry odstup, ale zvědavost mě přemáhala. „Hej, Seminole. Vomrkneš to?“ otočila jsem se na opeřenou společnici, která mi doposud seděla na zádech. Ta se neochotně zvedla a nad dírou udělala ze dvě kolečka, než mi opět dosedla na záda. „Nic zajímavého jsem neviděla,“ odpověděla krátce. To mou zvědavost ale neuspokojilo. „Hmm,“ zamumlala jsem a z díry nespouštěla oči. Hrozně mě to zajímala, a i když mi má přítelkyně tvrdila, že nic neviděla, třeba si toho z výšky jen nevšimla. „Jdu to omrknout z větší blízkosti. A jestli mě bude někdo poučovat o bezpečnosti, ať si mě nepřeje,“ přejela jsem varovně pohledem po všech, ale extra významně se zamračila na flekatého. Ten měl ale plné tlapy princezny. A tak jsem se pomalu začala přibližovat, abych byla schopná nakouknout alespoň částečně. Bezpečně, ale alespoň mrknout. Až k okraji jsem opravdu lézt nechtěla. Zas tak mě to nezajímalo a trochu důvěry jsem ke strace chovala.

<< Kopce tary (přes Kierb) | Loterie 2

Neměla jsem v plánu se zatím schovávat, aktuálně mě to táhlo kamsi k horám. Neměla jsem úplně v plánu na ně šplhat, ale hezky z blízka si je prohlídnout v tomhle ledovém pekle znělo docela lákavě. Možná to bude jedna z posledních věcí, který si odškrtnu na svým bucket listu než přeci jen umrznu k smrti, ale co by ne. Jednu smrt jsem rozchodila, třeba rozchodím i druhou. A když ne, mý mrtvole to bude jedno. „Schovávat se nebudem,“ vyhodnotila jsem jako velitelka skupiny. Seminole měla naštěstí až moc zmrzlej zobák na to aby dál kafrala, a tak se raději dál tiskla do mého hustého kožichu. No a já se pokoušela jít čelem proti větru, abych většinu té zimy blokovala svým vlastním tělem. Alespoň to málo jsem pro svou opeřenou parťačku mohla udělat.
Nu a vypadalo to, že nejsem jediný blázen v těchto nehostinných podmínkách. Na ledové planině postávala jedna vlčice, která nepůsobila, že by měla někam dál namířeno. Vzbudilo to ve mne docela zájem. Co se mi ale tolik nelíbilo, byla docela solidní puklina, vedle které stála. Rozhodně to dávno nebyl ten mrňous, kterým to celé začalo. „Čauky, vede to někam?“ pokynula jsem hlavou k díře. Pohled jsem pak ale přesunula k vlčici a pukliny si dál nevšímala. Netušíc, že se pomalu ale jistě rozrůstala. K představování jsem se zatím moc nehrnula, času jsme měly evidentně obě víc než dost.

<< Midiam (přes Narvinij) | Loterie 5

Když jsme překonali pár lesů a vykoukli opět na otevřeném prostranství, pořádně nás ofoukl vítr, až straka znechuceně zaskřehotala. „Nejsi na takové podmínky moc zvyklá, co?“ optala jsem se s úšklebkem. „To teda ne. V takovém počasí si každý inteligentní tvor zaleze někam do lesa, vyhledá úkryt a tohle počasí ideálně prospí,“ hudrovala a já jen cítila, jak se mi tiskne k srsti na krku. Když jsem si ale všimla, že procházíme přes území, kde se pohybovali další dva vlci, které jsem osobně nikdy nepotkala, raději jsem zmlkla a přidala do kroku. Ještě by si mysleli že jsem blázen, který si povídá s ptákem. „Neschováme se někam?“ zkoušela navrhovat zmrzlá Seminole, ale odpovědi se nedočkávala. Místo toho jsem jen pokrčila neurčitě rameny. „Co, už se mnou nemluvíš? To bylo rychlý,“ postěžovala si a zatahala mě za chomáč srsti. „Jauu, mluvím, ano? Ale ne před úplně cizími vlky. Nechci vypadat jako pošuk,“ špitla jsem k ní a přidala na kroku, abych se s ní mohla bavit už normálním způsobem. Kdo by to byl čekal, že se mi životní priority tak otočí.

Ledová pláň (přes Kierb) >>

<< Kojotí břeh (přes Východní hvozd) | Loterie 4

„Kam vlastně míříme?“ nadhodila Seminole zvědavě, nakukujíc zpoza mé hlavy směrem, kterým jsem kráčela. „Někam. On se důvod a cíl tak nějak většinou objeví sám,“ prohodila jsem nezaujatě. Možná si straka představovala větší dobrodružství, cílevědomého vůdce… a ono nic. „Nebýt této filozofie, nenatrefila bych na tebe a místo toho trčela na zasněžené pláži,“ doplnila jsem ještě chytrácky. „Hm,“ broukla neurčitě, těžko říct, co se jí právě honilo hlavou. Když nastala zase chvíle ticha a já měla možnost se trochu zamyslet, napadlo mě se zeptat. „A tobě ještě nikdo přede mnou nerozuměl? Jako z vlků, samozřejmě,“ otočila jsem se na svá záda a koutkem oka zachytila ptačí tělíčko. „Ne, jsi první. Ovládáš nějakou magii? Viděla jsem vás ovládat kdejaké triky,“ napadlo straku docela trefně. I já nad tím už zauvažovala, ale o žádné takové magii jsem ještě neslyšela. A co víc, asi bych rozuměla více druhům zvěři, ne jen jednomu opeřenci. „Nemyslím si. To bych rozuměla i jiným ptákům, nebo obecně tvorům. Ale rozumím jen tobě. Myslíš, že to něco znamená?“ nadhodila jsem a pohled stočila opět dopředu. „Kdo ví?“

Kopce tary (přes Narvinij) >>

//Loterie 3

Straka byla ochotná si nechat pomoci a já mohla započít pátrání. „Tak jo, nejdřív ale potřebuju vědět nějaké klíčové informace. Kdes ten svůj poklad nechala a co to bylo zač?“ zeptala jsem se zcela seriózně. Straky měly přece pověst sbírat kdejakou lesklou věcičku, na kterou narazily. Zcela přirozeně to ve mne vzbudilo zvědavost a kdo ví, třeba by se podělila, když bychom poklad našly. „Nedaleko odsud jsem si v jednom jehličnatém lese postavila hnízdo. Do něj jsem pak nasbírala slušnou hromádku drahokamů, které jsem v okolí nasbírala. Rozhodla jsem se letět podívat po dalších, ale když jsem se s nepořízenou vrátila, hnízdo bylo na zemi a kamínky pryč. Jen vlčí pachy v okolí,“ vyprávěla Seminole a ke konci se rozčílením celá načepýřila. Chvíli jsem si to v hlavě dávala dohromady než mi to seplo. „Že tys měla hnízdo u té zříceniny, co?“ zamumlala jsem a jen co straka přikývla, protočila jsem očima. „V té zřícenině žije chamtivá bohyně, které vlci nosí drahé kameny jako dary. Hnízdy ti pravděpodobně spadlo a vlci si samozřejmě nabídli. To už nikdy nenajdeme, teď už je má ve spárech samotná Smrt a na tu nemá páku nikdo,“ jala jsem se vysvětlování a bylo vidět, že ji veškerá naděje opustila. Nastalo tak podivně trapné ticho, než mě napadlo ptačí dámě nabídnout alespoň něco, když už jsem musela být poslem špatných zpráv. „Pokud ale nemáš lepší plány, můžeš cestovat se mnou. Můžeme spojit síly a být nejobávanějšími kapsáři široko daleko,“ zazubila jsem se. Pokud byla jen trochu jako já, taková nabídka se neodmítala. A jelikož to vypadalo, že skutečně nic lepšího než vykradené hnízdo nemá, nadšeně přikývla, roztáhla křídla a elegantně dosedla na má záda. „Ale není to nic dlouhodobého. Až mě omrzíš, potáhnu za lepším,“ vysvětlila výmluvně straka. „Já na dlouhodobé věci stejně nemusím,“ pokynula jsem hlavou na souhlas a spolu s novou parťačkou vykročila dál.

Midiam (přes Východní hvozd) >>

<< Mahtae jih (přes Sever) |Loterie 5

Jen ta samota byla takový dost na nic. Hrozně rychle na vlka doléhala, a přestože jsem si mohla namlouvat co jsem jen chtěla, byla jsem společenská a nějaký parťák na cesty mi jednoduše scházel. Ale takový byl holt úděl života tuláka. Naštěstí nás nebylo zrovna málo a jednou za čas se mi podařilo k někomu na malou chvilku přifařit. Bylo to tak lepší, nebudovat žádná pořádná pouta a hluboké mezivlčí vztahy. Jen letmé známosti z cest. Jak jsem tak ale následovala řeku a stoupala více na sever, abych se přesvědčila o situaci tady, zahlédla jsem v dáli nějakého opeřence, který zmateně létá v kruzích, jako by něco hledal. Asi loví nějakou zmrzlou myš, napadlo mě, ale přesto jsem se vydala blíže. Každá forma zábavy se hodila. Jen co si mě ale straka všimla, naštvaně zavřískala a jako střela se vrhla mým směrem. Nestihla jsem víc než rychle zavřít oči a pokusit se schoulit hlavu, aby nezasáhla žádné citlivé místo, ale to už mi zarývala pařátky do lebky. „To tys mi ukradla můj poklad, že jo? No počkej,“ vřískala vztekle. Ono to mluví? blýsklo mi hlavou. „Neukradla jsem ti nic a teď mi dej pokoj,“ zavrčela jsem a naslepo se po ní ohnala jednou tlapou, která samozřejmě nic nezasáhla. Straka ztuhla, ztichla a s jedním rozpřahem křídel se vznesla do vzduchu. Opatrně jsem pootevřela jedno oko, abych zjistila, jestli jsem ji skutečně přesvědčila, nebo bude následovat druhá vlna. „Ty mi rozumíš?“ natočila hlavu na stranu, když jsem ji pohledem našla usazenou nedaleko ve sněhu. „Už to tak vypadá,“ zamrkala jsem, stejně překvapená jako ona. „Zvláštní, jsi první,“ zamumlala si spíše pro sebe. „Můžu ti ten poklad pomoc najít. Jsem na to celkem profík,“ nabídla jsem se a pozvedla tlapu s cetkou více k nebi, kde se ozdoba lákavě zablýskala. Stejně tak i očka straky se nadšeně zablýskala. „Jsem Lilac,“ doplnila jsem ještě, hlavně ale ze zvědavosti, jestli i ptačí dáma má nějaké jméno. „Seminole. Dobrá, máš mou pozornost,“ kývla straka souhlasně hlavou a mě se na tváři vykouzlil spokojený úsměv. Jak cool bylo si spřátelit dalšího tvora, a ještě mu rozumět? Nesmím si to podělat.

<< Mušličková pláž (přes Deltu) | Loterie 4

Doufala jsem, že si Sunstorm nevyloží můj náhlý odchod nějak blbě. Nebo že bude v pohodě, když byla zvyklá na smečkový život. Já sice odmalička taky, ale na tuláctví jsem si zvykla docela rychle, přestože to nebyl fakt žádný přepych a v těchto ledových měsících jsem mnohdy uvažovala, jestli jsem přeci jen udělala správné rozhodnutí, když jsem onehdy dramaticky opustila Asgaar. Někdy jsem se přistihla, že má mysl bádala po tom, jaký bych asi tak měla život, kdybych bývala byla zůstala. A jaký život by měli ostatní ve smečce. Jak moc jsem to tehdy svou scénou ovlivnila, nebo jestli to byla taková menší bezvýznamná událost. Ale soudě podle slov Caluma to asi tak úplně nebylo. Kvůli mému vyvádění ho napadli, ale prý se tamní vlci změnili ještě dlouho předtím. Kdo ví, co se tam muselo stát, že se tak otočili proti vlastnímu členovi. Nemohla jsem jim to mít za zlé, věděla jsem, že tam žijí jen dobří vlci. Ale touhu po smečkovém životě to ve mně zabilo. Nebyla jsem smečkový vlk. Škoda jen, že jsem na to nepřišla dříve a bez škod.

Kojotí břeh (přes Mahtae sever) >>

<< Magický palouk | Loterie 3

Se Sunstorm jsme po malém občerstvení dorazily až na onu mušličkovou pláž, o které mi povídala. A přestože byla skutečně posetá sněhem, byl to docela krásný pohled. Pořádně jsem ani nerozuměla jejímu studu, že sem vyrážela hledat mušle v takových podmínkách. Ve výsledku našla něco daleko víc cool. Takových pláží s rozžhaveným pískem muselo být hafo, navíc plné usmažených vlků během letních veder. Ale teď to bylo VIP, byly jsme tu jen my dvě a tahle spící krajina. „Je to tu fakt pěkný,“ prohodila jsem, abych prorazila ticho, které to v nás obou zanechalo. Prostě jen němý obdiv. V Sunstorm to ale asi vzbudilo i nějaké jiné pocity. Skoro to vypadalo, že by si přála raději být sama. Nechtěla jsem ji v tomhle rozpoložení moc rušit, když jsme se zas tak dobře neznaly, a tak jsem vyhodnotila, že bych měla zvednout plachty a vyrazit otravovat někoho jiného. „Asi už půjdu, měla bych si najít nějaké místo kde přečkat tuhle kosu,“ broukla jsem a rozhlédla se po obloze, která ne a ne přestat chumelit. „Drž se, Sunstorm. A dík za ten malej výlet, bylo to nice,“ pousmála jsem se na ni, pokynula hlavou na rozloučenou a vyrazila dál.

Mahtae jih (přes Deltu) >>

<< Středozemka (přes Roh hojnosti)

Sunstorm mi pak víc přiblížila celou tu situaci s tím vlčetem. Nešlo tak úplně o nějakou obyčejnou záchrannou misi, strkal do toho prsty zase jeden z našich zdejších bohů. „Jop, to zní jako magické nadělení,“ pokývala jsem hlavou. „Koukám, že sis toho dost užila. Naštěstí to nebývá na denním pořádku, pokud jeden není brutální smolař,“ konstatovala jsem trochu povzbudivějším tónem. „Uuu, adoptovat? Většinou mají na takové možnosti štěstí smečky, které zatoulaná vlčata přijímají. Tak pokud bys šla cestou adopce, asi ti nezbývá nic jiného než se do smečky přeci jen přidat,“ přemýšlela jsem nahlas. „Já o adopci moc nestála. Měla jsem ve smečce dospělé, s kterými jsem si rozuměla, ale vyhovovalo mi mít tak nějak pozornost všech,“ prozradila jsem jí zase svůj úhel pohledu.
Sunstorm měla sice pak otázku na to, jak se mi ona situace přihodila, ale měly jsme momentálně zajímavější aktivitu – lov. Nechtěla jsem ji tak neslušně zazdít, ale rozhodně by se nám o tom povídalo lépe při jídle, až budeme mít plné žaludky. A tak jen co jsme usedly a já se pustila do jídla, začala jsem. „No, zpět k těm podivnostem a mé náhlé slepotě…„ nakousla jsem téma a polkla sousto. „Zapletla jsem se do dost blbé situace, při které jsem umřela. Dřív, než jsem správně měla, podle všeho. No a tak mě vrátila Smrt zpět mezi živé,“ rozpovídala jsem se a dala se do okusování králičí nožičky. „Myslela jsem si, že jsem v pekle. Jakože fakt. No a když jsem se tak vracela k normálu, došlo mi, že jsem zpět tady, na Galliree. Byl to celkem zážitek,“ svěřila jsem se s pocity, které jsem prožívala a jen co jsem dojedla, zvedla jsem se, že vyrazíme dál. „Jak se tobě stala ta brutální dehydratace?“

Mušličková pláž >>

<< Kančí remízky (přes Tenebrae)

„Tak snad nás nepotká stejný osud,“ zadoufala jsem nahlas a zamávala ocasem. A když jo, tak se z toho nepo. Sunstorm se cestou k oceánu pustila do vyprávění o tom, jak zachraňovala vlče v díře. „Hustý,“ zamrkala jsem překvapeně. „A nechala sis ho, nebo patřilo do nějaké smečky?“ optala jsem se. „Já jsem se sem dostala jako toulavé vlče a ujala se mě právě jedna smečka. Bylo to taky v zimě, takže to fakt nebyl žádný med,“ doplnila jsem vlastní zkušenost, kterou jsem trochu sdílela s tím mrnětem. I když jsem se fakt nekoupala v ledovém jezeře. „Já jednoho dne oslepla. Ale komplet, neviděla jsem nic než tmu. Až postupem času se mi zrak vracel, ale myslela jsem si, že tak zůstanu navždycky,“ přidala jsem se s vlastním vyprávěním já. Co tomu ale předcházelo jsem ještě zatím neprozrazovala.
Už jsem se chystala k dalšímu vyzvání, aby se s něčím pochlubila zase Sunstorm, když tu ji stejně dramaticky taky posedl duch Vánoc. „Whoa, tak to fakt nesmíme neuposlechnout,“ zašeptala jsem s hraným úžasem. I její žaludek se hlásil o slovo, čemuž jsem se zasmála. „Tak šup, každá jednoho zajíce, ať to neflákáme!“ pobídla jsem svou společnici. Zrovna tady vždycky žili a stopy na sněhu byly známkou toho, že to asi ani v zimě nevzdali. Jen škoda, že se tu momentálně belhali celkem chcípáci. Sama jsem vyběhla a začala jednoho nahánět, kličkovala, seč mi jen síly stačily, abych ušáka dohnala a v poslední chvíli ho čapla za ten jeho chundelatý ocásek. Pak už jsem ho jen přišlápla tlapou k zemi a pořádně se zakousla. Svačinu jsem si ale hodlala sníst až za chvíli, až někam reálně dorazíme. A tak jsem se s ušákem v zubech zařadila po boku mé společnice.

Magický palouk (přes Roh hojnosti) >>

| Obdivuj krásu zimy

Sunstorm se za nedlouho vrátila, pravděpodobně vyzpovídaná ze všeho, co si momentálně mohla přát a s příchodem mi pochválila vyzdobený stromek. Nemusela jsem ji ani extra vybízet a s ochotou se také dala do zdobení. Se zájmem jsem její počínání sledovala, koukala, jaké věcičky vyhodnocuje jako hodné ozdob a musela jsem uznat, že některé hezké kousky mě ani nenapadly, dokud jsem je na stromku neviděla jako celek. Úplně tam zapadly se zbytkem ozdob. Pohledem jsem přejela i po ostatních stromečkách, které byly ověšené všemi možnými druhy rampouchů a nechyběly jim roztomilé sněhové čepičky na větvích. Zima uměla udělat krásným i to nejšílenější místo. Tako třeba tohle. Přestože to tu muselo vypadat na jaře brutálně, soudě podle všech zdejších divokých prasat, která milují norování v bahně, momentálně vše přikryla sněhová pokrývka a les vypadal nádherně. A náš stromek tomu jen nasadil korunu. „Vypadá luxusně. Hodový mistrovský dílo,“ pochválila jsem osobitý vkus Sunstorm a stromek si naposledy pořádně prohlédla. Byl fakt super.
Sunstorm mi pak vyprávěla o tom, že v zimě navštívila pláž ve snaze tam hledat mušle. „Aaale, jsou horší nápady. Ty mušle se asi nevcucly do země, pod tím sněhem furt budou. Alespoň to máš jako hledání pokladů,“ zazubila jsem se. Vlk na některých věcech musel hledat pozitiva a nelámat si hlavou něčím tak nedůležitým, jako je sníh na pláži. Třeba tam najdem nějakou zasypanou i teď, kdo ví. A když ne, užijeme si pláž samy pro sebe, když tam nikdo asi nebude. Většina normálních vlků se asi spíš bude vozit na ledě, zatímco by dvě budem hledat mušle, no. Alespoň nezapadáme. „Tak povídej, teď jsem úplně napnutá,“ vybídla jsem ji s nedočkavým výrazem na tváři.

Středozemní pláň (přes Tenebrae) >>

| Naplánuj si letní dovolenou

„No, na noční procházky ideální, pokud to chceš mít i s během. Není lepší motivace než kly za zadkem,“ zazubila jsem se. Ale upřímně bych takovou nabídku spíše odmítla. Na zlaté prase jsme pak skutečně narazily a já pobídla strakatou, aby si šla něco přát. A abych nebyla jak moucha na zdi, šla jsem se opodál zabavit, abych něčí nejniternější přání a sny neodposlouchávala. Stejně mi po to bylo prd. Místo toho jsem se jala zdobení stromu, který mi pak Sunstorm pochválila. „Na zabavení dobrý. Klidně na něj taky něco zavěs, bude alespoň originálnější,“ nabídla jsem vlčici ochotně. Nehodlala jsem si svou aktivitu gatekeepovat.
„Hloupý nápady jsou nejvtipnější,“ namítla jsem. „Pláž v zimě zní dope. Ale do tý ledový vody fakt nelezu. Taky by to mohla být má poslední koupel,“ doplnila jsem s úšklebkem. „A cestou mi můžeš povědět o nějakém dalším blbém nápadu, který jsi zažila. A pak tě třeba zkusím trumfnout,“ navrhla jsem téma, kterým bychom se mohly cestou zabývat. Sama jsem se ale vrátila myšlenkami k mé první a poslední návštěvě pláže. Jak mě tam odvedla Evelyn, abych se trochu zchladila v horkém letním dni a naučila mě plavat. A jak jsme tam hledaly mušle a já pak dostala jednu od toho divného vlka. Takovou krásně lesklou a pestrobarevnou. Ta stoprocentně zůstala v Asgaaru a jestli ji nikdo nevyhodil a nezbavil se jí, už ji pravděpodobně neuvidím. Mohla bych se tam v létě vrátit a zkusit si najít jinou, třeba i o něco hezčí. A zkusit, jestli je plavání v moři pořád tak skvělý, jako to bylo v dětství.

<< Kierb (přes Travnatý oceán) | Ozdob strom

Ha, vlčice mi to žrala. Ne smyslem, že by mi mé posednutí uvěřila, ale minimálně jsem ji rozesmála a to byl mnohem větší úspěch, než že by si myslela, že jsem byla fakt posednutá přátelským sousedním duchem Vánoc. „Je to tak,“ pokývala jsem strašně smutně. Nevypadala, že by se chtěla nějak mstít. Asi nějaká pacifistka, napadlo mě. V tom se ale z ničeho nic objevila sněhová koule tak blízko mému obličeji, že jsem ani nestihla zareagovat. Mimo „-aaaaa!“ plné překvapení. Než jsem se ale stihla oklepat, Sunstorm už mi podávala hezký lesklý kamínek, který asi během toho všeho povalování našla. „Uuu, lesklé barevné cetky já můžu,“ rozzářily se mi očka jak nějaké strace. „Přijato a vše zapomenuto,“ zazubila jsem se a chopila se šutříku.
Vedení k zlatému praseti jsem se chopila já a ten kousek, co jsme museli překonat, se nic moc záživného nedělo. Prostě všude bílo, takže nuda. Jen co jsme se ale přiblížily k lesíku, začal se mi na tlamě rýsovat potutelný úsměv. Byla jsem zvědavá, co na zlaté čuně řekne. „Už tam budem,“ informovala jsem svou společnici, aby se nebála, že ji táhnu někam bůh ví kam. Když jsme vstoupily mezi malý hlouček stromů, skutečně jsme mohly v dálce zpozorovat toho zlatého čuníka. „Mazec, co? Pojďme blíž, můžeš si třeba něco přát,“ pobídla jsem Sunstorm a kráčela dál. Asi na mne působil duch Vánoc a to, co jsem u něj viděla, a tak jsem využila příležitosti a rozhodla se vyzdobit čuníkům stromek. Ti si asi těžko strom nazdobí, tak jim prokážu malou službičku. A tak jsem na nějaký náhodný menší stromek začala nosit z okolí bylinky, mech a jiné přírodní „dekorace“. Ale nijak zvlášť jsem to fakt nepřeháněla. „A jelikož jsem si já už něco přála, nechám jim tu alespoň vánoční atmošku, když je tu už podruhé prudím,“ kývla jsem rozhodně hlavou. „Kam bys chtěla teď?“ otočila jsem se na Sunstorm, která už měla s největší pravděpodobností po přání. Mohla by zase ona ukázat něco mně.

| Předstírej, že tě posedl duch Vánoc

„Je to tak, asi táhne všechny vlky k sobě jako nějaký živoucí magnet. No, asi moc živoucí ne, když je to jen duch,“ zamyslela jsem se nad tím nesmyslem, který ze mě momentálně vypadl, ale s pokrčením ramen jsem to nechala plavat. Momentálně jsem na mysli měla zločiny, konkrétně tedy napadení mé nebohé společnice. Sněhem, samozřejmě. „Ohoho, tak se předveď,“ vyštěkla jsem na Sunstorm hravě a už už na ni mířila další má smrtelná sněhová koule. Byla jsem si celkem jistá, že se trefím, ovšem flekatá vlčice se vyhoupla do vzduchu, chytila kouli do tlamy a s lehkostí dopadla do sněhu zpět na zem. Následovalo pár kotoulů a jen co zajela do své sněhové zákopy. Kdyby bývala chystala nějakou odplatu, tak bych se i o něco snažila, ale útočit znova takhle na někoho, kdo se jen schovává, to bylo pod mou úroveň. A tak jsem se napřímila, postavila na všechny čtyři a vypoulila oči, jako bych byla najednou posedlá nějakou jinou mocnou entitou. I magií iluzí jsem to doplnila o nějakou tu dramatickou záři kolem mě, která se ovšem za malý moment opět rozplynula. Překvapeně jsem zamrkala, zavrtěla hlavou a opět usedla. „Právě skrze mne promluvil duch Vánoc. Pravil – dosti skotačení! Takže bohužel, jsem nucena boje zanechat,“ zavrtěla jsem zklamaně hlavou. „Ty mě ale sejmout můžeš, prej si to zasloužím,“ zazubila jsem se a byla připravená schytat nějakou tu pecku taky. Ale ne jen tak bez boje, rozhodně jsem se hodlala vyhýbat, jak jen jsem uměla. „Pojď, ukážu ti ten les s tím divným zlatým prasetem. O to fakt nemůžeš přijít,“ pobídla jsem jí pak a vykročila dál.

Kančí remízky (přes Travnatý oceán) >>