Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byla jsem ráda, že jsme takhle náhodně našli nějaké společné téma. Pak nemuselo téma stát jen u počasí a jiného plkání bez přidané hodnoty. Týpek vypadal celkem sympaticky, i když zrovna energií a štěstím nepřekypoval. Byl určitým způsobem jiný a vystupoval z davu, což mi stačilo k tomu si ho celkem oblíbit už takhle ze začátku. „Řekněme, že jsem odešla v dost dramatickém stylu. Bylo to takové dost blbé období v mém životě, ale s odchodem se to změnilo k lepšímu,“ ušklíbla jsem se trochu. Zatím jsem se k nějakému velkému sdílení moc nehrnula, přeci jen jsem ho moc neznala a nechtěla na něj hned ze začátku sypat sračky, kterýma jsem v tý době procházela. Stačilo, že jsem v tom vymáchala Sionna a toho chudáka, kterého nabral pak na rohy Calum.
Konverzaci o počasí jsem nabořila svým nevšedním zážitkem z hor a zdálo se, že to zanechalo dojem. „Už jsem si to jednou zkusila, fakt nemůžu doporučit,“ zašklebila jsem se pobaveně. „Teda ne lavinu, ale rozmázl mě obří balvan na tropickém ostrově. Zní to víc badass, ale bylo to míň brutální. Zato dušení pod lavinou taková rychlovka nebyla,“ švihla jsem ocasem a pohled na chvíli zabořila kamsi do lesa, jako by vlastně o nic moc nešlo. „Kdybys byl svědkem něčí smrti a ta mrtvola se pak rozpadla na prach, znamená to, že se vrátí. Stává se to tu čím dál častěji. Prostě pokud se něco stane a umřeš dřív, než bys podle osudu měl, Mrtvolka tě protáhne peklem a zavleče tě zase sem. Ale jak říkám, není moc o co stát. Raději bych své štěstí nepokoušela,“ předala jsem radu a doporučení, které tu bohužel na Galli málokdo znal.
Crowley se pak dal vyprávění o tom, co vlastně předcházelo jeho odchodu. A tím se to vlastně prakticky potvrdilo, muselo se to celé odehrát až dávno po mém odchodu. „Niice, tak to se asi nenudíte,“ poznamenala jsem na zmínku o mazlech a z informace o dvou matkách si nic nedělala. Vsadila bych se, že budou obě vlčice super rodiče, na rozdíl od těch mých. A jak se ukázalo, i těch jeho, když ho taky opustili. „Damn, tak to mě mrzí. Taky jsem o rodinu přišla jako malá a prakticky si na ně ani nepamatuji. V Asgaaru jsem vyrůstala jako zatoulaný vlče po boku Sionna. Ale po tom návratu mezi živé jsem si prošla takovým… jak to říct. No prostě jsem dosáhla psychicky dna a sabotovala všechny vztahy, které jsem v té době měla. Vlastníma tlapama jsem na tom ostrově málem zavinila smrt jednoho kámoše a asi se snažila předejít stejnému osudu u těch dalších. Měla jsem za to, že s sebou táhnu jen smůlu. No a tak jsem se do Asgaaru vrátila a nějak to ve mně bouchlo. Po celém lese jsem vyslala iluzi ohně a všechny si tak proti sobě poštvala, aby mě zavrhli. Od té doby jsem tak nějak na smečkovém blacklistu. Vlastně se divím, žes o mě neslyšel. Čekala bych, že na mě dodnes budou nadávat,“ pousmála jsem se trochu provinile. „Říkal jsi ale strejček Sionn? Vy jste nějak příbuzný?“ natočila jsem hlavu na stranu. Ze sourozenců jsem znala jen staršího Etneye a pak ty mladší, ale na ty jsem si pořádně nepamatovala.
Z Crowleyho dokonce vypadlo, že si budou zakládat smečku. „Whoa, tak to ti fakt přeju! Je fakt že to má asi víc benefitů, než život tuláka. A mít slovo v tom, kdo bude u tebe doma strašit? To zní jako sen. Budu vám držet palce, ať vám to klapne a jste tu spoko,“ pousmála jsem se a myslela to fakt upřímně. Ale něco ve mne jako by zamrzlo. Byl ten divnej pocit závist? Chyběl mi smečkový život, ale byl to hrozně velkej závazek a spousta trvalých vztahů, na které jsem od událostí na ostrově nebyla připravená. Byla jsem spokojená, když jsem mohla být neustále v pohybu a potkávat pořád někoho nového, ale život s rodinou, která o něj stojí? Vyhrál v loterii a ani o tom netušil.

Černý vlk si z naší přítomnosti na zadek štěstím fakt nesedl, ale na druhou stranu nás nevynesl v zubech nebo neutekl, což byl asi taky start? Dokonce to vypadalo, že se troše společnosti moc nebrání. A když nadhodil to, že je bývalým asgaarským, našpicovala jsem uši a zpozorněla. „Fakt? Já taky, ale už to bude několik ročních období, co jsem za sebou spálila všechny mosty a nenávratně odešla. Od té doby se jen toulám,“ prohodila jsem s co nejméně detaily, co to jen šlo. Pokud mu mé jméno nic neřeklo, asi se o tom, co jsem tam napáchala za škody už od té doby moc nemluvilo. Crowley vypadal o něco mladší než já, ale to mohl jen klamat jeho menší vzrůst. Trochu jsem doufala, že se třeba podělí o důvod, proč i on odešel, ale rozhodně jsem se nechtěla šťourat v něčem, po čem mi nic nebylo. „Co vím, odešlo od té doby asi víc vlků. Minimálně ti, s kterýma jsem si nejvíc rozuměla. Tak toho nijak nelituju, a to stejné budu přát i tobě,“ pokynula jsem hlavu na dodání důrazu, že mu štěstí opravdu přeji.
Černý pak nadhodil téma počasí, což bylo v porovnání s tématem bývalé smečky docela suché téma. „Jop, zima mi dala celkem zabrat. S pár dalšíma vlkama nás kus na východ zasypala lavina, a ne každý z toho vyvázl celej. Celkem síla,“ povadl mi trochu ocas, ale abych pravdu řekla, tolik mi to žíly netrhalo. Všichni se rozpadli v prach, a tak je celkem možný, že na ně někdy náhodou natrefím. Gallirea v tom byla dost divná. A téma se pak stočilo k Semi, i když ta formulace mi teda dala. „Dík, je to fajn mít na cestách nějakou společnost. Vlci většinou dlouho nepobudou, kor když jsou ze smeček. Na ty mám největší štěstí,“ prozradila jsem a začala se modlit, abych nevypadala jako někdo, komu se většina vlků vyhýbá obloukem. Ale ty vztahy jsem fakt dlouhodobé moc neměla. „Narazily jsme na sebe tuhle zimu, takže zatím ne,“ zodpověděla otázku tentokrát má opeřená společnice. „Ale zatím se k odchodu nemá, tak to snad moc krátký nebude,“ zazubila jsem se. „Už jsi na nějakého mluvícího tvora narazil? Většinou na nás dost divně koukaj,“ nedokázala jsem se ubránit otázce.

<< VVJ (přes Galtavar)

Tak nějak jsem nad směrem moc nepřemýšlela, prostě jsem šla tam, kam se mým tlapkách chtělo asi nejvíc, abych se mohla líp soustředit na konverzaci a moc se cestou nezabývat. Tlapky nás ale dovedly do lesa, ve kterém jsme evidentně nebyly samy. Stačilo nasát pach a bylo mi jasné, že tu někdo je taky. A asi delší dobu, protože byl pach celkem silný. „Třeba tu někdo žije,“ otočila jsem se ke strace pro radu. „Ty seš tady ta, která má dobrý čich. V tomhle ti fakt neporadím,“ rozmáchla neurčitě křídly. Chvíli jsem tam stála a přemýšlela, ale nezdálo se to být smečkovým územím. Tudíž i kdyby tu měl vlk úkryt, tak nějak mu to mohlo být prd platný. Les tak nějak patřil všem a já se momentálně cítila na socializaci s kýmkoliv, kdo málem nenatáhl brka v lavině. Přesto jsem ale zvedla hlavu k nebi a zavyla, abych vlka dopředu upozornila na to, že tu má společnost a vydala se po jeho pachu. Netrvalo moc dlouho, než jsem na černou postavu s lebkou na hlavě narazila. „Whoa, dope maska!“ rozzářila se mi očka úžasem. Kam se hrabala ta moje cetka, tohle bylo daleko víc cool. „Ty taky umíš dělat první dojmy,“ ozvalo se za mnou a kolem mne prosvištěla straka, která se mi usadila na zádech. „Jo, sorry. Jsem Lilac a tohle je Seminole. Tak nějak jsme tudy procházely, a tak mi přišlo vhod jít alespoň pozdravit. Uuuh, nerušíme?“ naklonila jsem nakonec hlavu na stranu, protože to vypadalo, že jsme koslivce zastihli v nějaké činnosti.

<< Gejzíry (přes Východní hvozd)

„A to je jako co?“ vyzvídala má černobílá společnice. „To bys chtěla vědět, co?“ houkla jsem na ni s úšklebkem. Neměla jsem v plánu se s ní o to podělit. Sice to byl celkem bold move říct mrtvý alfě, že je nejcennější život, ale zrovna tohle filozofování mi nebylo moc podobný. A strace ještě míň. „Vsadím se, žes řekla něco hrozně deep, jako přátelství,“ zakrákala falešně, jak se smála. „Ty si koukám vystačíš,“ nadzvedla jsem pobaveně obočí a čekala, až se konečně přestane smát. „Každopádně socha s odpovědí byla spokojená, zato síň se začala bortit, a tak jsem drapla poklad a zmizela,“ dopověděla jsem konečně své vyprávění. „Takžes to prostě ukradla, jak říkám,“ pronesla spokojeně Seminole a udělala ve vzduchu otočku. „Welp, krádež by to byla, kdyby se to soše nelíbilo. Takže to byla technicky vzato odměna. A ostatní měli smůlu, že si nevybrali tu lepší sochu,“ uzavřela jsem téma tak, jak jsem to osobně vnímala. Bude se mi pak líp spát.

Ageron (přes Galtavar) >>

<< Ledová pláň (přes Kierb)

Ostatní po tom všem ještě tlachali a probírali své prožitky se sochami, které mě upřímně moc nezajímaly. Jako jediná jsem odcházela s kopou drahokamů, a to pro mě jednoduše znamenalo to, že jsem z toho vyšla nejlépe. A pokud jeden nechce o takový poklad přijít, měl by se co nejrychleji klidit ze zorného pole vlků, které nezná na sto procent. A přestože mi někteří mohli přijít sebevíc sympatičtí, nesvěřila bych jim ani ň. „Kdes k tomu všemu vlastně přišla?“ vyzvídala straka se zájmem. Ta mě do poslední chvíle považovala za mrtvou, ale to jí teď evidentně tolik netrápilo. „Takys mi chyběla,“ zašklebila jsem se ironicky. „Po tom co mě vyhrabal Cyril jsme sestoupili do tý praskliny a tam byly chodby. No a na konci jedné, která byla šikovně schovaná byla jakási ledová síň s třema sochama vlků. Jeden byl nabušený jak nikdo, druhá byla snad nějaká mistryně magie a třetí seděla na hromadě drahokamů a šperků,“ vyprávěla jsem, když v tom momentě mi do vyprávění skočila nedočkavka. „Takžes to ukradla a zdrhla?“ natočila fascinovaně hlavu na stranu. „Ne, předbíháš. Každý jsme si vybrali jednu, ke které jsme si stoupli a ta socha nás vyzvala zodpovědět otázku. Mě se ptala na to, co je pro mě nejcennější,“ dokončila jsem konečně myšlenku. Pomalu ale jistě jsme se dostali dál od ledové pláně a blížily se k lesu.

VVJ (přes Východní hvozd) >>

Upřímně jsem doufala, že si mrtvou alfu těmato blbýma kecama nenaštvu a nesetkám se s nějakým nehezkým osudem. Zrovna smrt byla celkem citlivé téma, ale socha jako by na mou odpověď mrkla. Že bych se trefila? podivila jsem se. Jen co se ale otřásla podlaha a zdálo se, že rozhodně nehodlá jen tak přestat, nahrabala jsem si z okolí sochy co nejvíce bohatství, co jsem jen unesla a rozběhla se za ostatními pryč. Když už, tak odsud fakt nepůjdu s prázdnou. A to mrknutí sochy jsem brala jako jakési požehnání.
Z ledové jeskyně jsem vyběhla jako poslední a měla jsem co dělat, abych to stihla. Možná jsem přeci jen měla dbát hlavně na svá slova, že je život cennější než kdejaká cetka, ale co. Nakonec to stejně dobře dopadlo. Ostatní mezitím asi kontrolovali, jestli jsou všichni celí, zatímco já se rozhlížela po Seminole. Při té katastrofe s lavinou jsem ji dočista ztratila. Na moment jsem uvažovala, jestli ji to náhodou nepohřbilo zaživa, ale to už ke mne svištěla vzduchem černobílá čára, která mi dosedla na hlavu, až jsem ji tím tlakem trochu ohnula k zemi. „Kam jste zmizeli? Myslela jsem, že je po vás,“ stěžovala si má opeřená společnice. „Šli jsme prozkoumat tu puklinu a já si odnesla poklad,“ zazubila jsem se. To si pozornost mého lesního strážce definitivně získalo. Pohledem jsem přejela i po ostatních, jestli i oni si z toho něco odnesli, ale nezdálo se tak. „Jop, bylo to divný. Ale úplně za to ta ledová jeskyně nestála,“ prohodila jsem a zvedla se ze sedu na všechny čtyři. „Welp, nic lepšího tady asi nevykoukáme. Táhnu jinam. Kdyby někdo neměl momentálně cíl, společností neopovrhnu. V opačném případě čau a snad se za podobných okolností už nepotkáme,“ mrskla jsem ocasem, pokynula všem na rozloučenou a vykročila neurčitým směrem.

Gejzíry (přes Kiebr) >>

// Poprosím odměnu do oblázků :) Díky moc

Jinak osudovka byla fakt skvělá! Tenhle styl osudu, kdy reálně vlastnosti něco ovlivňovaly, prostě žeru a jen co padne osudovka v podobném duchu znova, rozhodně si ji nenechám ujít Víc takových! Ještě jednou díky moc za organizaci, hrozně mě to bavilo :)

Nakonec jsem byla jediná, která si vybrala sochu s pokladem. Eh, tím víc pro mně, pomyslela jsem si škodolibě. Nebyla jsem nikdy moc na dělení, tak mi to teď naštěstí hezky vyšlo. Co mi ale hlavu nebralo, byly myšlenkově pochody, které mě společníky vedly k výběru těch zbývajících dvou soch. I kdyby ty sochy umělý předávat magický schopnosti a sílu, tak co? To tu přece ovládají dva místní bohové. Bohatství tu jen tak někomu nikdo nerozdává, co jsem tak já věděla. Ale jejich volba, já se svou byla spokojená.
Když tu se mi rozezněl v hlavě cizí hlas, takový monotónní, jako by mi do hlavy mluvil nějaký vševědoucí vypravěč. Moumou? podivola jsem se nad jménem, které jsem doteď nikdy neslyšela. A všichni ostatní asi taky slyšeli otázky, které byly podivně filozofické. Největší mé bohatství... "Řekla bych, že to bude můj život. Můžeš mít drahých kamenů kolik jen chceš, ale ty ti k zachování života evidentně nepomohly. S největší uctivostí, Moumou," vyšla ze mě překvapivě racionální odpověď, která mě snad nepřivede na blacklist mrtvé alfy. Ale v tomhle ohledu jsem byla nejbohatší z nás dvou. Alfa už druhý dech jen tak nedostane.

| A - vlk s bohatstvím

Star se stále zajímal o to, jaké to bylo oslepnout a jaké jsem kolem toho všeho v ten moment měla pocity. Začínal se mi zdát podezřele starostlivý? Všichni ostatní od tématu ustoupili, jen Star se stále doptával. Vlastně jsem nějak nedokázala přijít na to, jestli ho tak hrozně vyděsila ta představa smrti a z mrtvých vstání, nebo byl prostě starostlivej a jen se o mě zajímal? Fakt jsem neměla páru, ale na takovou konverzaci to bylo dost blbý místo. Nebyla jsem moc vlčice, která by se otevřeně bavila o svých vnitřních pocitech, natož tak před publikem. Pohledem jsem proto přejela obecenstvo a oči zastavila až na těch zlatých. „Nebylo to nic příjemnýho, no. Vlk pak neví, jestli je vůbec naživu a neexistuje v nějakém vzduchoprázdnu,“ odpověděla jsem docela zjednodušeně a do nějakých pocitů raději nezabředávala. Navěky věků, jen v tý temnotě. „Raději se v tom moc nerýpejme, nebo si to přivoláme,“ dodala jsem ještě, abych odradila další otázky. Až odsud vypadnem živý a zdravý, klidně mu udělám sólo přednášku, ale tady ne.

Když jsme sestoupili tam dolů, dali jsme se do analyzování chodeb, které kupodivu k něčemu bylo. A naštěstí ani Cyril nepřišel k úrazu, když se přeci jen za chvíli vrátil. A jak se zdálo, kromě další dávky temnoty tam nic nebylo. „Škoda, dík za pokus,“ věnovala jsem pár slov Cyrilovi, že vlastně krom nás všech podnikl nějaký krok k odhalení toho, kam to vůbec vede. My si tu mezitím jen prohlíželi chodby. Alespoň Kaya nás zase vytáhla z průseru a odhalila skrytou, kterou jsme se nakonec vydali.
Když jsme se všichni protáhli dírou, spatřili jsme obrovský sál celý z ledu. „Whoa,“ žasla jsem a můj hlas se v ledové jeskyni podivně rozléhal. Všechny nás ale nejvíc zaujaly tři sochy. Jeden byl silák, druhý boháč a třetí to uměla s magií. Moc jsem tomu nevěřila, čekala jsem nějaký další podraz, ale byla jsem holt ovlivnitelná. Stačilo, aby si Erlend s Kayou vybrali svou sochu a veškerá nedůvěra byla fuč. Don’t mind if I do, uculila jsem se škodolibě a doklusala k sošce s pokladem. Co budu komu nalhávat, byla jsem holt straka a lákalo mě vše, co se jen lesklo. A tak jsem se postavila k soše boháče a pohledem zaregistrovala malé piktogramy na zemi. „Tuší někdo, co znamenají ty obrázky?“ optala jsem se polohlasem. Nehodlala jsem riskovat stejný osud, co nás potkal nahoře s lavinou.

D. Zjistit co zjistili ostatní.

Jen co jsem se začala pokoušet oponovat Kayiným námitkám všichni zmlkli a ve vzduchu se neslo jen hrobové ticho. To bylo asi silnějším znamením, že mi uvěřili, než kdyby mi hlasitě dávali za pravdu. A asi to taky nebylo něco, co by tušit chtěli. Až teda samozřejmě na Cyrila, který se téhle naděje držel zuby drápy. Ostatně to přece narušovalo základní zákony života. Život se zrodí a když dojde na smrtelný úraz, tak taky skončí. Tahle divná šedá zóna, kdy se nějaký bůh rozhodne, jestli se mu zrovna tvého života zželí a dá ti druhou šanci, no na tom nic jistého nebylo. Jen samé otazníky. Star po chvíli jako jediný našel odvahu se ještě doptat. „Trvalé ne, ale když jsem se tu opět objevila, byla jsem asi tak týden úplně slepá. Asi se mi oči zregenerovaly jako poslední, řekla bych,“ dodala jsem s pokrčením ramenou. Nic konkrétnějšího jsem bohužel tvrdit nemohla, jen hádat, proč tomu tak bylo. Taky jsem si připadala, že je jsem v pekle. A moc daleko jsem od toho neměla, jen se teda odehrávalo spíš v mý hlave. Brr, hrozně nerada jsem na to vzpomínala.
No a pak došlo na rozhodování, kterou cestou se vydat. A ani v tomto jsme se neshodli. Cyril a já jsme chtěli jít středovou chodbou, Kaya doprava, Star doleva a Erlend – kdo ví co chtěl Erlend. Asi nechával iniciativu na ostatních. Jediný, kdo se k činu rozhoupal byl právě hnědý, který šel podle všeho prozkoumat můj osobní pick. Tak nějak jsem cítila, že bych měla jít tady, když jsem ji nadhodila jako první. Ale než jsem tak stihla udělat, Kaya poznamenala, že našla ještě jednu. Oh sh**? Třeba ta bude lepší, pomyslela jsem si a koukla směrem, kam koukala Kaya. „Já nic lepšího nenašla. Myslíte, že by byla bezpečnější?“ optala jsem se. Kdo ví, jestli to vůbec někam vede. Byla to spíš taková puklina, než reálná chodbička.

D. Zkusím prověřit, kterou chodbou se vydat (taktika 12)

Cyril má slova docela v klidu přijal, asi teď potřeboval jakoukoliv formu naděje, jaká existovala. Ale Kaya, která měla momentálně celkem nezaujatý postoj, tomu moc nevěřila. A upřímně? Být na jejím místě, cítila bych se úplně stejně. „Nemám tušení jak to funguje,“ pokrčila jsem neurčitě rameny. „Jen vím, že když mě zavalil obrovitej balvan někde na tropickým ostrově, ztratila jsem na chvíli vědomí a objevila se někde na jihu. Smrt mi pak řekla, že jsem jejím dlužníkem, jelikož mi údajně dala druhý dech. A bohy zpochybňovat nedokážu,“ namítla jsem. Kaya měla další argumenty, jako třeba to, že nemůžu vědět, že tohle nebyl jejich čas. „Kdyby byl, těla by nezmizela. Sama tvrdíš, že po nich nic nezůstalo. Když dostaneš druhý dech, tvé tělo se přenese jinam,“ dodala jsem pevně. Zrovna za tímhle jsem si stála. A i Cyril neztrácel moc naději, i když se mu argumenty Kayi zdály logické.
To už se ale všichni rozešli do díry, kde před chvílí umřeli jiní vlci. Nechtělo se mi riskovat život, když jsem neměla ani pořádnou motivaci. Jediné, co mě nakonec přinutilo se také přidat, bylo to, že bych byla za sraba. A taky to, že jsem v tom nechtěla známé tváře nechat samotné. A tak jsem s povzdychem vykročila dál. Čím hloubž jsme se dostali, tím míň jsme toho viděli. Ale jedno bylo jasné – měli jsme na výběr ze tří chodeb. „Nějaké nápady?“ špitla jsem, abych nedejbože zase nezpůsobila lavinu. Sama jsem se žádnou ale zatím nevydávala, byla jsem týmový hráč a hodlala jednat až poté, co se jako skupina shodneme. „Já bych šla asi tou uprostřed, ale to bude spíš intuice než racionální důvod.“ Sama jsem se ale začala zaměřovat na všechny možnosti a snažit se něco vykoukat, co by mohlo být užitečné.

Velice rychle mi docházel vzduch, který jsem stihla zadržet dřív, než nás to všechny pohltilo. Cítila jsem, jak se začínám dusit, všude kolem byla jen tma a obrovský chlad. Z posledních sil jsem prodrala jednu z tlap výš k nebi a doufala, modlila se, aby mě někdo našel. A když jsem jsem měla pocit, že mě lepší osud nepotká, se začala sněhová pokrývka nade mnou rozsypávat a ucítila jsem jak mi padá do očí. A pak, pak přišlo světlo. Bylo to jako bych se podruhé narodila, fakt že jo. Vší silou jsem vystrčila hlavu ze sněhu a začala hvízdavě lapat po dechu. To Cyril mě našel, nenechal mě tu zemřít. Že by mi jen oplácel to, že jsem se o totéž pokusila před chvílí? Netušila jsem, co ho k tomu motivovalo, nebo šlo o naprostou náhodu, ale byla jsem mu za to momentálně strašně vděčná. Musím se odsud dostat, povzbudila jsem se vzduchu
. Jen co jsem popadla druhý dech jsem se začala sápat ven ze sněhu a když se podařilo, zůstala jsem ještě chvíli sedět a nabírala síly. „Díky,“ vydechla jsem a vděčně se na hnědého usmála. Moje tělo mělo dost a momentálně blikaly červené kontrolky snad u všeho. Pohledem jsem přejela i zbytek vlků, kteří byli nahoře. Kaya, mladá, Erlend, Star, Cyril,… říkala jsem si sama pro sebe vlky, které jsem v okolí viděla. Kde je Nina?! vypoulila jsem oči a marně se snažila vlčici vyhledat. Kaya byla ale mnohem pohotovější, evidentně zachytila někoho pod sněhem a začala urputně hrabat. Ale dřív, než jsem se stihal vůbec sebrat a zapojit k pomoci, podle slov Kayi byla pryč.
Je mrtvá? zděšeným pohledem jsem střelila po Cyrilovi, jak na to celé reaguje on. „To znamená, že se vrátí,“ došlo mi a já své myšlenky polohlasem sdílela i nahlas. „Taky jsem už jednou zemřela, ale jelikož nebyl můj čas, jeden z bohů mě vyplivl zpět někde na Gallireu. Vrátí se, jen bude pěkně zmatená,“ směřovala slova útěchy k uším Cyrila, ale kdo ví, jestli mě po těchto novinkách vůbec poslouchal. Vlastně bych se moc nedivila, kdyby si myslel, že jsem delulu. Celý koncept z mrtvých vstání byl na hlavu padlej.

| Nedělání ničeho, jen modlení :D

Všichni se dali na útěk, co taky jiného se dalo dělat? Čekat na nevyhnutelný osud? Nevím, proč jsem raději nedržela hlavu otočenou dopředu, proč jsem měla náhlé nutkání se ujistit, jestli všichni uhání… Na ostrově se mi taky nevyplatilo se zabývat osudem jiných, těch, kteří byli mý přátelé? Tak proč jsem teď pohled otáčela a co víc – proč mi najednou zaletělo na osudu hnědého? Neznala jsem ho, neměla jsem s ním pořádně ani moc příležitost prohodit víc než pár vět. Ale něco ve mne přeplo, změklo, netuším, jak to popsat. A mě jeho osud najednou nebyl lhostejný. Nemohla jsem utéct s tím, že bych tam nechala někoho zemřít. A tak jsem se otočila, drapla ho do svých zubů a snažila se ho veškerou silou táhnout nahoru skrz sněhovou závěj, která nás dohnala. Ale ztratila jsem ho. Sníh byl daleko silnější než já a mě ze zubů jeho kůže vyklouzla. A pak, pak byla už jen tma. Snažila jsem se nohama hrabat, jak jen to šlo, ale měla jsem pocit, jako bych se jen propadala níže. Veškerý boj o to se z toho ledového pekla byl k ničemu, naopak dělal přesný opak toho, o co jsem se snažila. A tak jsem… přestala. Někdo nás určitě hledá, musím šetřit energii a hlavně nepanikařit. A tak jsem jen natáhla přední tlapy tak vysoko, jak jsem jen dokázala, aby byly první, co případně vyhrabou. A teď… teď nezbývalo nic jiného, než bojovat s tou obrovskou úzkostí, že tady doopravdy umřu a jen se modlit.

D. Pokusím se plavat v lavině (obratnost 12)

Ještě než se to celé semlelo se řešilo, co vlastně teď. Někteří byli pro pomoc těm chudákům dole, jiní zase sdíleli můj pesimistický pohled na věc a raději by si sbalili všech pět švestek a šli. „Jop, za zkoušku to stojí,“ pokynula jsem na návrh Cyrila. To už by k něčemu být mohlo. Z nějakého důvodu mi najednou jeho slova zněla nesmírně rozumně. A i v jiném světle jsem ho viděla? Vše, co řekl, bylo jakoby mi vyrazilo dech. Jak jsem si toho předtím nevšimla?
Ještě že se nic horšího nestalo, než jen to, že se teď Erlend cítil trochu ukřivděný. A měl pádný důvod, já si fakt myslela, že se do tý díry hrnul za tím vlčetem, ale jak se zdálo, nic takového v plánu neměl. „Oh,“ zamrkala jsem překvapeně. „Tak jsi neúmyslně zachránil jiného pomatence. Takže ve výsledku úspěch?“ nadhodila jsem alespoň na trochu pozitivnější notu. „Vypadalo to fakt že tam zahučíte všichni,“ podala jsem zase já na svou obranu, proč ode mě schytal tak blbou reakci. Všichni se pak pokusili dolů volat, aby zjistili situaci, ale to se ukázalo být nejdebilnějším nápadem, jaký jsme kolektivně mohli mít. „Oh-oh,“ zaťala jsem zuby, když jsem uslyšela, jak se mohutný kus sněhu urval z hory a nebezpečnou rychlostí se hrnul dolů. „Všichni pryč!“ zařvala jsem z plných plyc a sama se dala na útěk. Ale copak jsme tomu mohli někdo utéct? Očima jsem rychle vyhledala Cyrila, zda i on se dal do pohybu, ale vypadalo to, že mu taky přeskočilo. „Notak, musíme zmizet!“ vyjekla jsem směrem k vlkovi, kterému se jeho osud zdál být lhostejný. A už bylo pozdě. Lavina dorazila tak rychle, jak o sobě dala vědět, a tak mi nezbývalo nic jiného než hnědého chytit za kožich a pokoušet se s ním v lavině plavat. To je v háji, všichni tu chcípneme!!!

| Počkám na odpověď z díry a pak do ní znovu zakřičím (vytrvalost 7)

Místo řešení problému, který způsobil bezejmenný, jsem se rozhodla řešit to, co mě tlačilo více. A to rostoucí trhlina, která mohla ohrozit všechny, nejen blbce, co se motají moc blízko. Můj návrh se ale nesetkal s nadšením, což jsem vzala s klidem. Vlastně to byla první věc, kterou jsem plácla, ale argumenty proti byly logičtější. „Máte pravdu,“ pokynula jsem hlavou na souhlas oběma vlčicím. „Ale to tu fakt jen budeme čekat a blbě čučet? Protože do tý praskliny fakt nelezu. To už by bylo inteligentnější si sbalit všech pět švestek a táhnout honě daleko odsud,“ zamručela jsem už trochu frustrovaně. Zdálo se, že jsme se žádnému progressu neblížili. Cyril zkoušel přijít na jiný způsob, jak to obhlédnout, ale i to se mi nezdálo moc produktivní. „Zkoušela jsem ji vyslat nad tuhle díru, ale tak jako my nic nevykoukala. Jestli to je fakt nemagická trhlina, jak to zatím vypadá, bude to jen ztráta času,“ namítla jsem. Třeba až zjistíme něco konstruktivnějšího než jen to, že to někde vypadá rozšířenější.
Vlče, které zahučelo před chvílí do trhliny, ať už omylem či úmyslně, způsobilo chaos. „Erlende!“ vyjekla jsem překvapeně, když se začal mohutný vlček řítit k díře, jako by do ní chtěl zahučet taky. Měl ale z prdele štěstí, jelikož zapackl, tím zbrzdil sebevražedný pokus dalšímu vlčeti, ale ten podivín cizojazyčná tam stejně zahučel. Přiběhla jsem k Erlendovi blíže a raději ho drapla za kus kůže na jeho mohutném krku a zatáhla směrem zpět. Marné, pohnout takovou vahou, ale minimálně to k němu vyslalo signál, že ho fakt nepustím tam skočit. Soudě podle nepozemského zvuku, který z šedého při dopadu vyšel bylo znát, že pokud není po něm, brzo pravděpodobně bude. Tohle asi nerozchodí, pomyslela jsem si a nasucho polkla. Nedovedla jsem si představit, jak by dopadl se svou stavbou těla Erlend. „Neblázni, vždyť je to totální pokus o sebevraždu. Nemáš gumové vlčecí tělo. Mládě dole má z pekla štěstí, že to přežilo. Když skočíš za tím vlčetem dolů, nepomůžeš už nikomu. Potřebujeme tě tady,“naléhala jsem na něj. Proč zrovna vlku, který mi byl nejbližší, přeskočilo? „A teď pojď dál,“ naposledy jsem ho jemně zatahala a vrátila se ke skupině zpět do bezpečnější vzdálenosti. Když se ale ozvalo vlče s nápadem, došlo mi, že nemá tak úplně blbý nápad. „Něco vymyslíme,“ houkla jsem směrem do černočerné díry a pohled přesunula na zbytek. „Ovládá někdo nějakou kloudnější magii, kterou bychom to tam dole mohli osvětlit, nebo je nějak vytáhnout? Hlavně už tam proboha nikdo neskákejte.“