Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Crowley měl dobrej point. „A víš, že bych se tomu vůbec nedivila. I straku jsem nabrala nedaleko Zříceniny. Ten pták má na lesklý cetky zabudovanej radar, s takovou to tu vyberem coby dup,“ zafantazírovala jsem a v očkách se mi zaleskly jiskřičky. Ještě se mi bude moje opeřená společnice dost hodit. „První vlci, co oloupili samotnou Smrt. To zní fakt dope,“ zazubila jsem se. Už jsem to úplně viděla. Sice nás to bude stát asi život nebo dva, ale s takovým achievementem bych klidně natáhla brka úplně. Co lepšího by na mě asi tak mohlo za ten zbytek života čekat? Máloco tohle trumfne.
Damn, Crowley uměl být dobře pohotově popichovat. „Auvajs, zásah do černého,“ rozesmála jsem se. „Mám, jen pěkně shnilé,“ ušklíbla jsem se a tlapou do něj dloubla. Silněji, abych mu to trochu oplatila, ale na modřinu to nebude. Spíš pokud to nečekal, tak možná trochu zavrávoral. „Místo na setkávání? V tak fancy smečce jsem asi nikdy nebyla,“ podivila jsem se, ale asi to dávalo smysl? „Chtělo by to nějakou supr čupr skalní římsu, z které budeš moct za burácejících hromů a blesků komandovat své zmanipulované podřízené,“ nadhodila jsem nonšalantně, jako by šlo o úplně normální věc. Nechyběl k tomu i docela nevinný úsměv. „Jeskyně zní fajn, ale spaní pod širákem se taky nebráním. Kožich z cukru nemám,“ poznamenala jsem tak nějak neutrálně. Vlastně mi to bylo celkem fuk, čeho se chopíme první. „To tak zdechliny většinou dělaj,“ poznamenala jsem sarkasticky na poznámku o tom, že by mohla mrtvola začít smrdět, až mi z toho pobaveně cukal koutek.

Měla jsem trochu skeptický pohled na to, že si vybral les tak blízko Smrti. Většina smeček se jí držela jako fest daleko, jako by jejímu vševědoucímu pohledu snad mohli utéct. Když se to tak veme, vlastně jsme na rozdíl od ostatních vlků měli koule. „Huh, ani jsem si toho v první chvíli nevšimla,“ prohodila jsem docela překvapeně. Na první pohled vypadal těžce obyčejně, no prostě les jako každý druhý. Ale teď když to zmínil, něco na něm fakt bylo. Jako by tu dřímala nějaká magie.
A pak přišla na řadu moje scénka u vody. Welp, bohužel jsem nebyla tak dobrá herečka, abych Crowleyho obalamutila. „Eh, na vačice bohužel nemám,“ ušklíbla jsem se, převalila se na bok a jen co mě přeskočil, začala se sbírat na všechny čtyři. „Příště do toho dám srdce, neboj. A nějakej ten magickej fígl,“ ušklíbla jsem se. Ale na to si bude muset počkat. „Tak co, šéfe. Co je na seznamu teď?“ nadhodila jsem ledabyle a čekala, s čím příjde teď.

Nevím, jestli mi Crowley moc nefandil. A jestli jsem si vůbec zasloužila někde druhou šanci? Všude jinde jsem to, jak to Crowley diplomaticky nazval, posrala. Proč bych toho nebyla schopná i tady? Ageron se ale zdál být jako místem druhých šancí. A když bych mu život přece jen fakt komplikovala, můžu se kdykoliv sbalit a pro jeho dobro zmizet. „Hah, to bude speedrun,“ zažertovala jsem. Ale už to muselo být únavné, poslouchat jak furt negativně pindám.
Místo toho jsme se přesunuli k tématu mého skoro domova, kdyby nás máma nevypakovala. Skoro to vypadalo, že to Crowleymu vnuklo nápad. „No počkej,“ zavrčela jsem laškovně a jednou tlapou ho hravě bacila do hlavu. „Tahle ozdoba kouše, tak ať nemáš za chvíli celou kostlivčí zbroj,“ ušklíbla jsem se. Ještě že to téma nedělal divnější, než mohlo bejt. Horší to měly ségry, ty v tom jednu dobu i žily, než zdrhly taky.
Tempem, kterým jsem kopírovala to Crowleyho, jsme vyrazili po lese a já si ho tak mohla trochu líp prohlédnout. Divný, že budu zas jednou většinu času trávit na jednom místě, pomyslela jsem si. Ale vypadalo to tu fajn, celkem útulně a tak. Když se Crowley rozpovídal o tom, co všechno mezitím stihl, pokynula jsem hlavou. „Máš dobrej vkus, to se musí uznat. Ale teda sousedka nic moc,“ ušklíbla jsem se. Kdo ví, jestli to nebude dělat neplechu, mít Smrtku hned za rohem. To už ale vycítil ve vzduchu vodu. „Nojo!“ zavrtěla jsem vesele ocasem a přidala na tempu za ním. Za chvíli jsme pak stály u několika tůněk. Crowley byl celej unešenej, no mě ta voda tolik neodvařila. Ale jeho nadšení bylo nakažlivý. A to bych to nebyla potvora, kdybych mu ji trochu zkazila nějakým tím prankem. Sama jsem se sklonila a k vodě přičichla. „No, vypadá nějaká jetá. Kdo ví, jestli není otrávená,“ dodala jsem s podezíravým tónem. Sama jsem se pak napila a jen co jsem první pořádný doušek spolkla, zaskočila jsem se, vypoulila bulvy a začala se jakože dusit. Nechybělo divné chrčení, sípání a vše, co k tomu prostě patřilo. No a pak jsem se svalila na zem jak dlouhá, tak široká a zadržovala dech. Kdo ví, jestli jsem byla fakt herečka, nebo mě Crowley hned prokoukl a celou dobu se mi chlámal. Oboje za mě byla výhra.

// Smečkový úkol: Najít místo na území vodu

<< Lesík Topolů (přes Armány)

Měla jsem tak trochu pochybnosti o tom, jaký vůbec udělám dojem na jeho mámy. Obzvláště když jsem ho za těch pár dnů nabádala tak maximálně ke zločinům a jiným šílenostem. Ale vypadalo to, že jsou to spíš vlčice, které za ním zametou stopy a podrží ho v tom nejhorším, což vlastně i sedělo s tím, co mi vyprávěl o masce. A když něco podobného sliboval i mě? Asi bych kecala, kdybych tvrdila, že mě to trochu nedojalo. Ale to se na povrch naštěstí nedostalo. Jaký to tak asi muselo být někoho takového v životě mít? „Takových vlků je na světě málo. Máš fakt kliku, že je máš,“ pousmála jsem se a tak trochu upustila masku frajerky. Sh*t. „Hlavně na ty zločiny,“ dodala jsem rychle se škodolibým úsměvem. Uvědomila jsem si, že bych vlastně o něco takového stála, ale strach se mě snažil držet dál. Strach z toho, že to dopadne stejně na hovno, jako v Asgaaru. Že se celým srdcem upnu na vlky, které pak strašně rychle ztratím. Ale pokud to nezkusím, nikdy nezjistím, jestli to je tak nevyhnutelný, jak si pesimisticky myslím. „Tak fajn, získal sis mě,“ zasmála jsem se a zavrtěla ocasem. Neměl ponětí, co všechno mě to muselo stát. A když opominu ten strach, měla jsem z toho jen samé dobré pocity.
Sice jsem Crowleymu prozatím moc neprozradila, abych nenatahovala náš přenos kořisti, ale nakonec jsem situaci přehodnotila, když mi začal lichotit. „Ha, čím jsem si to jen zasloužila?“ zazubila jsem se. Na komplimenty jsem moc zvyklá nebyla. „No, k nafrněné couře bych měla asi daleko. Spíš si vlčice fotřík představoval jako hezké ozdoby ve smečce, které by nemělo být ideálně vůbec slyšet. Psycho. Naštěstí si ho nepamatuju, vše o něm vím max z doslechu od mámy, která vzala roha jen co měla příležitost. Ta to vzala zas do jiného extrému a chtěla si skrze mě splnit nějakej vnitřní sen být alfou, ale i v tom jsem zklamala. Tak jsem prostě sama sebou a žiju si po svým,“ pokrčila jsem rameny s takovým lhostejným úsměvem. „I ty seš skvělej. Ještě že jsme měli oba tak na hovno život, jinak bychom si tak nerozuměli,“ zazubila jsem se. Bylo to skoro až ironický, jak nás sdílený neštěstí sblížilo. A že to šlo divně samo.
Naštěstí už jsme byli skoro zpět. I když jsem teda měla vytahanou hubu, až mě z toho bolely čelisti. „Týjo, voda by teď fakt bodla. Jsem těžce pro,“ souhlasila jsem prakticky hned. „Máš už vlastně vyhlídnutý nějaký úkryt, nebo nás to teprve čeká?“ nadhodila jsem ještě docela opodstatněnou otázku. Úplně se mi nepozdávala myšlenka, že bychom tu naši těžce vydřenou kořist nechali bez dozoru. Ale Crowley byl šéf, a tak jsem na něj dala. Když mi to nedá, můžu nechat na hlídce Seminole. Teda až se konečně vrátí.

<< Kaštanový les (přes louku)

Zatím to moc promyšlené neměli, vypadalo to fakt na dost spontánní rozhodnutí, ale ty já dělala běžně. Jinak než na random jsem velká životní rozhodnutí bohužel neuměla, a tak jsem to těžce chápala. A většinou to stejně dobře dopadlo, tak co. V Asgaaru by jen zbytečně hnil. A pak následovala pozvánka, abych se zdržela. A že se jeho mámám budu líbit. Jeez, to zas něco jednou podělám. Sotva týpka poznám, už mě představuje rodině. Bych mu udělala větší službu, kdybych z toho vycouvala, aby ze mě neměl ostudu, prolítlo mi hlavou. Jeho mámy asi nebudou mít radost z toho, do jakých blbin ho navádím. Ale mě se tak nějak nechtělo odlučovat, Crowley byl strašně super a byla bych blázen, kdybych sabotovala i tohle přátelství. „Hah, to nevím. Nejsem zrovna typ kámoše, kterým se doma chlubit,“ uchechtla jsem se nejistě. „Ale jediné zajímavé plány mám momentálně jen s tebou, tak se mě asi jen tak nezbavíš. Po Galliree se mi tě nahánět nechce,“ souhlasila jsem nakonec. S tímhle tempem ze mě ještě bude smečkovej vlk, oof. Jeden si odvykne a ono to přiletí zpět jako bumerang.
Crowley pak měl otázku na to, odkud že vlastně jsem. Je fakt, že jsem ho uvedla do děje jen co se Gallireiského života týče. „No, mohla jsem být úplně jiná vlčice, řeknu to asi tak. Fotr debil a smečka plná podobných. Do detailů se můžem vrátit pak,“ nadhodila jsem tak jako spíš na úvod, abych jeho otázku úplně nezazdila. Oba jsme se pak dali do tahání, za pomoci teda ještě jednoho magického netvora. „Ha, dochází snad síly?“ ušklíbla jsem se, když si postěžoval na výběr Seminole. „Bůh ví kde teď lítá,“ zafuněla jsem zadýchaně a rozlédla se po okolí, jestli ji někde nezahlídnu. Ale co, byla svým pánem. Určitě se dřív nebo později vrátí. Jen co jsme se trochu nadýchali, čekala nás další štreka. „Pche, narodila jsem se ready,“ zafuněla jsem s úšklebkem, chopila se opět končetiny a začala hlavou čkubat dál směrem, odkud jsme původně vyrazili.

Ageron (přes Armanské kopce) >>

Crowley měl velké plány i co se smečky týče a bral to celkem zodpovědně. Byla to celkem zodpovědnost, ušít na sebe smečku. Ale kdo ví, jak to maj s jeho mámama domluvený. Což bylo vlastně něco, co mě celkem zajímalo. „No a jak tu smečku vlastně plánujete? Kdo ji bude oficiálně vést? A už máte nějaké jméno?“ nadhodila jsem docela příhodně. Kdo ví, jestli měl vedení smečky vzít na bedra jen Crowley, nebo bude spíš zastupovat pozici bety, zatímco se budou dospělí starat o největší vosery. Mě matka odmalička k alfování vedla, ale tak nějak k tomu nikdy nebyl ten správný moment, kdy bych to cítila v kostech. Z její strany to byl spíš takový výkřik do tmy, pokud o naplnění vlastních tužeb a snů. Když si to tak vemu, asi by to na mě bylo moc zodpovědností. A celkem jsem doufala, že nejsem svědkem posledních dnů, kdy je Crowley v chillu a nemá vymytej mozek z vedení smečky. Tenhle vlk ale od pohledu působil jako nezkrocený živel, který se jen tak nedá. Ale zvědavá jsem byla tak jako tak, jak se to celé vyvrbí.
Končetiny nám oběma držely, a tak nebyl důvod se v tom dál šťourat. Ale pak přišel problém toho, jak dopravit srnu domů. Ale to byl u jakéhokoliv lovu, nejen tohoto. Holt ještě protáhnem svaly. „Všeho do času, Crowley. Brzo budeš mít ve smečce plno manipulovatelných poskoků,“ ušklíbla jsem se. Jeho magie byla fakt dope a já litovala, že jsem se s ní taky nenarodila. Ale v kombinaci s mou mistrně zmáknutou magie iluzí by to bylo docela killer kombo. Jen teda u lovu moc ne. Když ale nadhodil blbej nápad, vzbudil ve mně zájem. Našpicovala jsem uši a jen co se ozvalo podivný klapání, mezi stromy se objevil kostlivec. A hýbal se. „No to mě pos*r!“ vyvalila jsem oči v úžas a na tváři se mi roztáhl obrovský úsměv, jak kdybych snad viděla Vlčíška. „Ten je fakt brutální!!!“ žasla jsem, ale to už ho Crowley úkoloval k tomu, aby se chopil tahání našeho úlovku. A ta věc poslechla! V hlavě se mi honila hromada otázek, kterýma ho při první přiležitosti zahrnu, ale teď jsme měli prácičku. A tak jsem se taky chopila srny, zatla zuby a táhla, seč mi síly stačily.

Les topolů (přes louku) >>

Crowley se taky pomalu vzpamatovával z loveckého drivu a mrtvolu pustil na zem. „Nope. Dobrej move vybrat nejambicióznější kousek. S takovou mrškou bys nakrmil velkou smečku,“ zazubila jsem se a srnu si s obdivem prohlídla. Odvedli jsme sakra dobrou práci. „A to se teprve rozjíždíme,“ ušklíbla jsem se kulišácky a cítila, jak mi samým natěšením z toho, co nás čeká, cukají koutky. Teď bude složitější srnu odtáhnout zpět do toho jejich lesa, který si vybrali. A takovej macatej kus nebude o moc lehčí. „Eh, zatím drží. A když upadne, doroste mi třeba druhá jak ještěrce,“ zazubila jsem se. Evidentně mi nic hroznýho nebylo, když jsem o tom dokázala vtipkovat. Ale čím víc ze mě opadával adrenalin, tím víc mě potvora bolela. Budu muset ještě zatnout zuby, než bude úlovek v bezpečí. „Máš nějaký magický fígl, který by nám ulehčil její přesun?“ nadhodila jsem téma magie, jelikož teď ze všem momentů byla nejužitečnější. „Já co vím, tak ovládám jen iluze. Ale vypadá to, že ve mně dříme i elektřina, kterou momentálně nezvládám moc používat. Tak bacha, abych ti omylem nenačechrala kožich,“ zazubila jsem se. Pravděpodobně nebudu moc bezpečná ani sama sobě, tak bude aspoň sranda.

Crowley využil příležitosti, kdy srna s mou vahou táhnoucí ji zpět trochu zpomalila a vrhl se jí na krk. Dej jí, ludře! fandila jsem mu v duchu a pevně stiskla zuby. Cítila jsem, jak mým tělem pumpoval adrenalin a vítězství na dosah to jen celé umocňovalo. Ale to jsem se zaradovala dřív, než jsem měla. Srna vyhodila kopytem a Crowleyho někam zasáhla, jen zasténání bylo slyšet. A to byl ten moment, kdy narušila mé soustředění a srna obrařila kopancem i mě, tentokrát do přední nohy. A že to byla celkem šlupka! Celou nohou mi zabrněla ostrá bolest. Úplně jsem ztratila rovnováhu a na chvíli pustila nohu srny. Naštěstí jsem se ale velice rychle vzpamatovala a vyskočila po její druhé noze, kterou ještě neměla bolavou. Jen co jsem ji držela v tlamě, vší silou jsem se zapřela všema čtyřma a hlavou co nejostřeji škubla dozadu. Srna tak ztratila rovnováhu a padla na zem, celá vyčerpaná a zničená. Teď už neměla ani kapičku síly se bránit, už jen bezmocně ležela na zemi, dokud z ní nevyprchala poslední špetka života. Sama jsem se ze země posbírala a přistoupila blíž k její hlavě, abych si ji prohlédla. Tlapa mě trochu bolela, ale na zlomeninu to od pohledu nevypadalo. „Dobrá práce. Neměla absolutně šanci,“ zazubila jsem se pyšně. Byli jsme sakra dobrý tým. Dobití, ale se zásobou na měsíce dopředu.

Prvním velkým úspěchem bylo oddělení srny od zbytku stáda, tudíž se nám už nikdo jiný nepletl do cesty a nekomplikoval situaci. Tedy kromě stromů, mezi kterými jsme museli hbitě kličkovat. Oba jsme s ní ale dokázali držet tempo, i když teda na tempu rozhodně neubírala. Taky měla dost dobrej důvod, jestli se chtěla dožít dalšího dne. Musíme ji nějak zpomalit, blýskla mi myšlenka hlavou. Byl to risk, jako asi vždycky, ale lepší kopanec než prázdný žaludek. A Crowley se evidentně snažil dostat dopředu, tudíž to padlo na mě. Nadběhl si a když to srna nečekala, vystartoval směrem k ní, což vedlo k jejímu uskočení ke mne. Teď nebo nic, pomyslela jsem si. Dravě jsem pak chňapla po jedné zadní, s kterou jsem vší silou škubla k sobě a tím srnu významně zpomalila. Bylo to tak maximálně na to, aby Crowley měl lepší příležitost taky zaútočit, ale rozhodně ji to nepovalilo. Zadní nohu, do které jsem byla pevně zakouslá, za sebou vláčela a mě za ní. No med to rozhodně nebyl, trochu pomlácená tak jako tak budu, ale to byl úděl lovu vysoké. Obzvláště jen takhle ve dvou. Táhnout ale další mrtvou váhu v podobě vlka nebo dvou dělalo své a srnka začínala pomalu ale jistě ztrácet energii a sílu bojovat.

Strašně jsem žrala jeho humor, kor když s takovou lehkostí nadával na to, že na to jeho rodiče neskočili dřív. „Ugh, už jen z tý představy bleju,“ zvonivě jsem se zasmála. Probírat jeho početí bylo to poslední, co jsem si od našeho setkání slibovala. „Kdyby jo, Asgaar by už dávno lehl popelem. Takové dva postrachy by naráz nepřežil,“ zazubila jsem se. Nechtěla jsem si ani představit, jak zkažený bychom pak oba byli, kdybychom vyrůstali bok po boku. Chudák Laura, tu by z nás kleplo. Ale i tak jsem se nemohla ubránit tomu chtít vrátit čas zpět a tohle šílené dětství okusit na vlastní kůži. Ale tak co už, alespoň jsem na něj nenatrefila na stará kolena, až bych byla nepoužitelná. „Máme aspoň co dohánět,“ nadhodila jsem na trochu pozitivnější notu. Ale kdo ví, jestli ho smečkovej život moc nezmění. Být ve velké smečce, kde se organizační věci zařídí samy, to je jedna věc. V malé bude mít asi kopu povinností, které nepočkají. Zločiny budou muset počkat, ale naději jsem zatím neztrácela.
Na plánování lovu jsme se oba vybodli a jen co mi dal za pravdu, v kožichu mi přeskočilo pár jisker, jak jsem byla nahypovaná. Nebyla jsem na společném lovu ani nepamatuji a brutálně jsem se těšila. Sama jsem se vydala plíživým tempem ke stádu, zatímco Crowley zneužil magie neviditelnosti. Snad se mi nebude plést pod tlapy, pomyslela jsem si. To, že jsem neměla tušení, kde vlastně je, mě trochu znervózňovalo. Musela jsem mu věřit, že má na lov trochu vlohy a ví co dělá. Byla jsem stádu fakt blízko, stačilo vystartovat a lov začít, když tu se srny lekly a vyběhly. A to se zrovna zjevil i Crowley, který byl důvod, proč se najednou daly do pohybu. A já instinktivně hned za něma. Nemusela jsem být génius na to, abych odhadla, kterou si vybral. Největší kousek, jo? Ambiciózní, tak to má být, ušklíbla jsem se a vetřela se mezi náš terč a zbytek stáda, což přirozeně vedlo k tomu, že se nám ji podařilo oddělit od skupiny. První malá výhra, super, pomyslela jsem si a přidala, abych srně v panice stačila. Hlavou jsem pak pokynula Crowleymu k srně, aby ji zkusil nějak zbrzdit. Já měla v plánu se dostat co nejblíž jejímu krku a vší silou ji stáhnout k zemi. V tom jsem měla zase nadání já.

Na povrch vybublala informace, že mu nešmakují ryby. Přišlo mi to celkem vtipný, ale měl na to samozřejmě právo. „Já ryby taky nijak nemiluju, ale jako tulák jsem si na ně dost zvykla. Byl to takovej spolehlivej zdroj potravy, za kterým se nemusíš na pokraji sil honit,“ konstatovala jsem své důvody, proč mi tyhle slizké potvory tolik nevadí. „Zato některý ovoce těžce nesnáším. Nechápu, proč by to někdo dobrovolně žral. A že některý umí fakt zkřivit poslední chlup na těle, jak nechutně kyselý a hořký jsou. Blegh,“ ulevila jsem si. Ta vzpomínka ve mně evidentně zůstala, jakej zážitek to byl.
Oběma se nám během naší konverzace otevřely brány všech kriminálních možností, jen co jsem vytáhla svou poslední úspěšnou loupež. Ani troše adrenalinu se neštítil, přestože to znamenalo potenciální smrt. „Deal, u příští akce s tebou počítám!“ zaradovala jsem se a ocas rozmávala jako prachovku. Už jsem se těšila, do jakých průšvihů ho zatáhnu a jak si z toho nahrabeme kopu bohatství. Když ale vypustil tu poslední slovní bombu, přísaha bych, že mi snad na chvíli přestalo bušit srdce. Úplně mě uzemnil. „Kámo,“ zatajila jsem dech a culila se od ucha k uchu. Měla jsem kámoše, který mi v minulosti řekli věci, který mi polichotily a potěšily. Ale že by kvůli společnému lupu byl kdokoliv z nich ochotný umřít a vstát z mrtvých. Damn, tohle byla jiná liga. „Kdes byl celý můj život? Spolu budem nezastavitelný,“ zasmála jsem se a bokem do něj za chůze přátelsky vrazila. „A jen aby bylo jasno, udělala bych to samý,“ doplnila jsem, jen aby neměl pocit, že byl jediný ochotný se obětovat. Právě jsem natrefila na svého nejlepšího kámoše, byla jsem si tím fakt jistá.
Crowley nemohl uvěřit tomu, že jsme oba přišli k úrazu na úplně identickým místě. „No fakt, bez prdele,“ dušovala jsem se se stejným překvapeným výrazem, jaký měl právě teď. A nadhodil i celkem zajímavou myšlenku. Už začínal uvažovat na stejné vlče jako já, což byla pecka. „To si piš. Všude ke to stojí život je toho mraky. A třeba to na podruhé výjde líp,“ zazubila jsem se, i když to ve mně spíš vzbouzelo trochu nervozity, kterou jsem úplně nechtěla dávat najevo. To místo fakt nahánělo hrůzu a stálo by to hodně přemáhání, abych na ten zpropadený písek znova vkročila. Na něm se to evidentně nijak extra nepodepsalo, kromě teda těch fyzických aspektů, kterých se asi jen tak nezbaví. Byl evidentně kovanej z oceli, když ho ani takový šílený zážitek nepoznamenal. „Drsný,“ vydechla jsem jen s úžasem.
Straka nás navedla až ke kožisti a spokojeně se uvelebila v koruně stromu. „Hlavně to neposerte, když už jsem vám je našla,“ poškádlila nás Seminole. „Pche, to dáme levou zadní. Jsme profíci,“ zazubila jsem se mrkla na Crowleyho. I z něj čišelo sebevědomí, tohle bude brnkačka. Nadhodil i možnost plánování, načež jsem jen zavrtěla hlavou. „Nah, freestyle nebo nic. Plánování je pro smečkový přizdisráče,“ neodpustila jsem si trochu popíchnutí smečkových rozmazlenců a hlavou ho pobídla k pohybu. Sama jsem se pak přikrčila a začala se blížit víc ke stádu srn.

<< Lesík topolů (přes louku)

Jeho rodiče fakt stáli za to. Každé slovo co o nich padlo ve mně tak akorát vzbuzovalo nechuť. Nechápala jsem, jak si takový vlci můžou pořídit vlčata a pak se k nim vůbec takhle chovat? „Někteří vlci by fakt neměli být rodiče. Dělaj tak akorát víc škody než užitku,“ postěžovala jsem si trochu na účet zdroje jeho genů. Fakt bída. Já si matně pamatovala jen mámu, otec byl prej debil, spolu s celou jejich smečkou a sestry jsem zatím nenašla, přestože by se tu měly po Galliree pohybovat. Evidentně jsme na sebe neměly štěstí, ale ani my to v s rodiči těžce nevyhrály.
Po cestě jsem mu povídala o tom, jak jsem přišla ke svému náramku. U zmínky ryb se mu ale komicky zkřivila tvář, jako by se s chutí zakousl do citrónu. „Ale, rybyčky ti nejedou?“ ušklíbla jsem se. „Divil by ses kolik. Zrovna než jsem na tebe narazila jsem vykradla nějakou zapadlou hrobku v ledové trhlině. Kvůli té jsem tam málem zdechla v tý lavině. Ale! Nakradla jsem si tam kopu drahokamů, takže se to vlastně vyplatilo,“ napřímila jsem se hrdě. Já měla na tyhle věci evidentně čuch, nebo nějaký vnitřní magnet, který mě k pokladům táhl. „Drž se mě a budeš bohatej ani nemrkneš,“ zavtipkovala jsem. „Teda pokud se nebojíš trochy adrenalinu. Většinou to není jen tak,“ nezapomněla jsem dodat disclaimer, který bych měla raději nosit na krku jako ceduli.
Crowley ale k lebce přišel daleko víc brutálním způsobem. A cesta vedla zase k tomu prokletému ostrovu. „To mi ani neříkej,“ vypoulila jsem oči, když mě na něj upozornil. „Tam po mě zůstal ten krvavej flek. Byli tam i nějaký obrovský opice a hadi a kdo ví jakej nebezpečnej bullshit. To místo je fakt prokletý,“ postěžovala jsem si, ale Crowleyho postihl osud, který na něm zanechal trvalé následky. Prý měl zmasakrovaný obličej tak, že by ho skoro nepoznali. „Ouuu,“ sikla jsem jen při té představě. To musela být pekelná bolest. „Tak to muselo být dobrý trauma,“ koukla jsem na něj lítostivě. Trochu to ale ve mne vzbudilo zvědavost, jak asi tak ty jizvy vypadají, ale zas až tak vlezlá jsem nebyla. To, co pro něj ale udělaly jeho mámy, bylo fakt sladký. Bylo zvláštní slyšet, že má někdo takhle skvělé vztahy. O mě asi nikdo takovou starost nikdy neměl. Nejblíž k tomu měl snad Calum, ale toho už jsem taky celou věčnost neviděla.
To už jsme ale dorazili na místo a do čenichu mi padl pach srn, tak jak slíbila Seminole. Ta se v tichosti usadila na větev stromu a nechala zbytek na nás. „Tak co, jdem na to?“

<< Ageron (přes Armanské hory)

Asgaar se už podle několika vlků dost měnil a celkem kazil. A já se tomu údajně celkem vyhnula, za což jsem byla svým způsobem ráda. Raději si ho pamatovat takový, jaký jsem ho kdysi milovala, než sledovat, jak se mi pod tlapami mění milovaný domov. „No, jsem ráda, že už tam nežiju,“ povzdychla jsem si. Nebylo evidentně moc o co stát. „Smeček je tu plno a možnosti nekonečné,“ zazubila jsem se podle. To se mi kuly pikle, když jsem domov neměla. Kazit život smečkovým vlkům pak bylo hrozně jednoduchý, protože mi to neměli jak oplatit. Maximálně mi vyprášit kožich a toho jsem se moc nebála.
Crowley mi pak dohodil info o tom, kam se nakonec přestěhovali jeho rodiče, což jsem mohla rovnou vypustit druhým uchem ven. Tak nějak mě jejich životy nezajímaly, a tak jsem nebyla proti se jim nadále vyhýbat. „Málokdo se na stará kolena mění. Asi budou stejní, jaký byli vždycky. Kdyby jo, bývali by se ti šli minimálně omluvit,“ otušila jsem docela suše a pokrčila rameny. To byl asi jeden z největších chyb, jaký asi tak rodič mohl udělat.
Oba jsme se pak vydali podle instrukcí seminole, která letěla kus před námi a vedla. Když Crowley pochválil můj náramek, pohledem jsem sjela k noze a pak zase na něj. „Nope, vylovila jsem ji z řeky když jsem lovila ryby,“ prozradila jsem. „Tvý lebce se nerovná ani po kotníky, ale i tak díky,“ zazubila jsem se a zavrtěla vesele ocasem. Věděla jsem, že ta má patřila ke mně, že si mě vybrala, ale damn. Ta jeho byla tak strašně cool. „Když jsem byla menší, byla jsem hrozně do lovení pokladů. Pár takových cetek jsem i našla a porozdávala,“ nadhodila jsem další menší útržek z mého dětství, který byl v konverzaci celkem relevantní. „Jak jsi svou masku narazil ty?“ vyzvídala jsem.

Kaštanový les (přes rozkvetlé louky) >>

Ha, nápad se mu líbil! Měl mému stylu zábavy rozhodně blíž, než všichni ostatní kámoši, který jsem za roky měla. Byli to až moc velký dobráci a já potřebovala nějakej špatnej vliv, s kterým můžu dělat blbosti a pokoušet hranice toho, co nám někdo dovolí. Naposledy jsem si takhle rozuměla s Naranem, ale ten už byl roky pryč. „Fakt jo? Za mě tam žili snad jen samí dobráci, ale prý se to tam dost změnilo,“ vyzvídala jsem. Vlastně by mě dost zajímalo, jak moc se to tam změnilo, jestliže tam Crowley donedávna žil. Ale Arcanus byl prý pořád stejnej, což jsem byla ráda. Bála jsem se, že ho to s Elisou sebralo a změnilo k nepoznání. „Arcanus byl vždycky svatej,“ potvrdila jsem jen s pokýváním hlavy.
I má vzpomínka z dětství v Crowleym vyvolala docela velkou reakci. „Na stoprocent to netvrdím, ale měla jsem z jeho a Lucy interakcí takový dojem. A když to chytlo i blbý vlče, tak na tom asi něco bude,“ zasmála jsem se. Byla jsem každopádně ráda, že to nikam nevedlo a já i tak zůstala sama. Kdo ví, jaký by to bylo mít rodiče, ale ne každý by byl dobrým rodičem. To už raději ponesu zodpovědnost za svou výchovu sama, než abych skončila jak Crowley, jen podruhé. I se Sionnem to měl fakt komplikované a vlastně ani nikdy netušil, čím si to jeho kyselé chování zasloužil. „Máš recht. Má v sobě evidentně spoustu nevyřešených sraček, které si na tebe akorát ventiluje,“ dala jsem mu za pravdu, přestože jsem asi byla jednou z těch sraček, co mu zkomplikovaly život. Vlastně to bylo docela ironický, že teď dělám chytrou, když jsem si před roky ventilovala svoje problémy celé smečce. Ale s odstupem času jsem si to alespoň uvědomila.
Po dohodnutí na lovu jsem vyslala svou opeřenou společnici na průzkum okolí a mohla se tak s Crowleym dál bavit, anižbychom namátkově procházeli okolí a doufali v nějaký výsledek. „Jop, pořád v pohybu. Tak nějak jsem o tom jako malá vždycky snila a je to i fajn, jen to není úplně med. Obzvláště ty zimy, ty stojí za to,“ prohodila jsem tak nějak neutrálně. Crowley si asi zimu jako tulák nezažil, a tak asi ani netušil, jaký to je mít brutální hlad. To už se ale vrátila Seminole, která nesla zprávy. „Našla jsem v nedalekém kaštanovém lese menší stádo srn,“ informovala a při tom nám kroužila nad hlavami. „Tak to asi vyrážíme, ne?“ nadhodila jsem směrem k černému a sama vykročila směrem, kterým nás straka hnala.

Lesík topolů (přes Armanské hory) >>

Vypadalo to, že jsem užitečnými informacemi o oživování překazila Crowleymu plány. „Bohužel,“ pokrčila jsem rameny a nemohla jinak než se tomu pobaveně culit. Nechtěla bych být na jeho seznamu vlků, který mu lezou na nervy. Ta fialová očka napovídala o tom, že by se takového vyrovnávání účtů moc nebál. „Leda podplatit nějakého boha,“ nadhodila jsem s humorem asi tak jedinou možnot, která by teoreticky mohla fungovat. „Na druhou stranu můžeš páchat zločiny jakéhokoliv druhu a neponeseš žádné jakože fakt trvalé následky, což je celkem drsný,“ otočila jsem to naopak k něčemu pozitivnějšímu.
Když už se rozpovídal o svém odchodu Crowley, musela jsem mu to nějak oplatit a podělit o i ten svůj mizernej život. „Nikdo ti nebrání, můžem pak něco spáchat,“ nadzvedla jsem vyzývavě obočí a vzplanulo ve mně nadšení jak už dlouho ne. Být sama proti smečce v době, kdy jsem byla fakt na úplném dnu byl shitstorm. Ale mít parťáka pro páchání zločinu teď, když jsem byla v pohodě? Prostě jen z prdele? Znělo to až moc skvěle. Všichni na kterých mi záleželo byli v háji, zůstal jen Sionn, pro kterého jsem byla už asi dávno mrtvá. A šance na napravení vztahů asi moc nebyla, tak proč to nezničit úplně? „A aspoň ve velkým, ať na to nikdo nezapomene,“ zazubila jsem se. Nemusela jsem shrábnout veškerý credit jen já, s radostí se o titul legendy Asgaaru podělím.
V hlavě mi ale pořád vrtalo označení, které u Sionna použil. A po menším shrnutí jejich spletitého rodokmenu pak vše zapadlo do sebe. „Oh shit, to fakt? Etney se mě myslím snažil adoptovat, když jsem byla malá. Koukám, že jsem se nevědomky vyhnula dobrý kalamitě,“ vypoulila jsem oči. Věděla jsem, že ho Sionn nesnášel za to, že ho nechal někde v lese když byl mrně. A teď když vím, že si udělal děcka a pak ho hned po narození opustil taky, tak to musel být fakt případ. A ta nenávist se pak koukám přesunula od Sionna i na Crowleyho. „Co měl za problém? Jeez,“ zavrtěla jsem hlavou nesouhlasně. Přitom byl úplně jinej než jeho fotr.
U tématu smeček zaznělo něco, co připomínalo pozvánku? Že by mi nabízel místo v jejich smečce? Nah, vždyť tu chce bydlet s jeho mámama, mít tu svatej klid od všech blbců světa. Než jsem ale stihla jakkoliv zareagovat, nadhodil lov. Díky bohu, protože bych netušila co na to vlastně říct. „To zní dobře. Nechceš zkusit ale vysokou, ať vám zůstanou alespoň nějaké zásoby? Tyhle malé třasořiťky vás asi na moc dlouho nenakrmí,“ nadhodila jsem. „Koukla by ses po okolí, jestli něco nenajdeš?“ otočila jsem se na svou společnici s prosbou. „Bez problému, hned budu s hlášením zpět,“ zakrákala, vznesla se a už byla v čudu.