Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Úkryt (přes Ageron)

Jen co jsem vypadla paty z území se ke mně zase připojila Seminole. „Čauky,“ pozdravila jsem opeřence se zdvihlou hlavou ke obloze. Straka kolem mne párkrát zakroužila, než se usadila na mých zádech. „Kam to jdeme?“ vyzvídala nechápavě. „Nejdeme, já jdu a ty si vezeš zadek,“ opravila jsem ji se samolibým úšklebkem. „Au!“ vyjekla jsem, když mě náhle zatahala za srst zadu na hlavě. „Fajn, jdu si protáhnout nohy, trochu se projít,“ odpověděla jsem nakonec doopravdy a na straku se ohlédla. Vlastně jsem myslela, že mě bude čekat cestování o samotě, jen já a svý myšlenky, ale vypadalo to, že si na mě opravdu zvykla. „Rozmyslela sis snad smečkový život?“ naklonila hlavu na stranu, jako by to tak opravdu vypadalo. Možná vypadalo, ale zatím jsem z ničeho necouvala. „Nah, jen na to musím pomalu. Je to… dost velký krok. Hlavně na mě. Udělala jsem si z tuláctví celou identitu a najednou se jakoby nepoznávám?“ přiznala jsem. Svěřovat se zrovna jí mi divný z nějakého důvodu nepřišlo. Měla jsem pocit, že jsme vlastně na stejný vlně. „Pořád jsi nesnesitelná, tak to budeš ty. Za zkoušku nic,“ rozpřáhla křídla a párkrát jimi zamáchala, než si je urovnala po svých bocích.

Zřícenina (přes Jedlák) >>

<<Ageron

Jen co jsem se protáhla i s kořistí do úkrytu, jsem zaslechla hlasy. Crowley se ještě evidentně bavil se svou mámou. Měli toho určitě co dohánět, a tak jsem se nechtěla moc zapojovat. Povinnosti byly hotové, smečka oficiálně na světě, a tak nezbývalo moc do čeho bych mohla strčit drápky. I ty svý nový kovový, hehe. Dlouho jsem trčela na jednom místě, možná bych se na pár dní zase zdekovala. Crowleymu společnost s někým jiným stejně prospěje, nemůže mě mít furt za zadkem. Dotáhla jsem tak kořist na místečko, které se zdálo jako nejlepší místo na zásoby a nenápadně se tak protáhla kolem konverzujících vlků. Jen co jsem srnu pustila k zemi, ohlédla jsem se na oba. „Nenechte se rušit, asi se půjdu na pár dní provětrat. Musím na ten přechod z tuláctví na smečkový život pomalu, otužovat se, haha,“ zavtipkovala jsem a lážo plážo krokem zase zamířila k východu. „Nezdrhám, vrátím se. Možná,“ neodpustila jsem si tajuplné poškádlení a s těmito slovy se vysápala zase z úkrytu. Byla bych blbec to celé oddřít a nikdy se nevrátit.

Severní galtavar (přes Ageron) >>

<< Úkryt

Na tu chválu si asi nikdy nezvyknu. Crowley vypadal pyšně, ale já furt tak nějak neměla pocit, že bych si ji zrovna zasloužila. Ale to opadne. Už jsme skoro u konce a za chvíli to bude všechno normálnější, ne tak nové. Sid se pak zajímala o mou společnici. „Taky jsem měla za to, že to musí být něco jedinečného, než jsem potkala Crowleyho a ten mi iluze rychle rozehnal. Určitě nás bude víc,“ kývla jsem souhlasně hlavou a pousmála se. Zauvažovala jsem, jakého jiného parťáka jsem potenciálně mohla mít, ale nakonec jsem stejně došla k tomu, že bych mou straku za nic nevyměnila. Prostě jsme se k sobě hodily.
Přesunuli se pak do úkrytu, kde mohla začít rekonstrukce. Nepřeháněli to sice, úkryt úplně definitivní nebyl, ale rozhodně měl největší potenciál ze všech okolo. „Ještě z toho budeme mít luxusní pelech,“ odsouhlasila jsem návrh Sid a odsunula další zdokonalování úkrytu na jindy. Pak jsem se ale jala přesunu našeho úlovku, který jsme sprostě nechali ležet v lese. Vysoukala jsem se tedy ven a rozešla se za vůní, která musela přitahovat mrchožrouty z celého okolí. A taky že jo. Jen co jsem se přiblížila, naskytl se mi pohled na kojota, kterého zuřivě napadá straka. Seminole! Rozzářila se mi očka radostí. Natáhla jsem krok a už se zuby oháněla po tom chlupatém zloději. Ten vyjekl, zakňučel a zběsile utíkal pryč. „To je dost, že jsi tady. Už jsem myslela, že to tu budu hlídat věčně,“ krákla dotčeně z nedaleké větvě, na kterou se usadila. „Měli jsme dost zařizování, ale už bych řekla, že jsme ve finiši,“ začala jsem se vymlouvat, ale nechat to tu takhle povalovat byl prostě bez debat blbej krok. Ne, že bychom měli lepší možnost. „Moc díky, žes na to dohlédla. By na nás zbyly jen ohlodaný kosti,“ uchechtla jsem se, stále s hlavou zvedlou k větvi, na které seděla. Dotčeně si upravovala jedno pírko za druhým, které jí kojot asi dost pocuchal, ale vypadala od pohledu celá. A věřím tomu, že kdyby šlo opravdu do tuhého, stáhla by se. „Kde ses vlastně vytratila, když jsme byli na tom lovu?“ zajímala jsem se hned, protože mi to dost vrtalo hlavou. Naši kořist těžko hlídala celou dobu, když jsme ji pak nezahlídli. „Něco mi padlo do oka, ale pro mě to užitečný není. Zato tobě by to pasovat mohlo,“ zamžourala spokojeně očkama, povznesla se o něco víše do koruny stromu a přiletěla s podivnou lesklou kovovou věcí. „Co to je?“ naklonila jsem zvědavě hlavu na stranu a do věcičky, která nově ležela na zemi, dloubla tlapou. „Vypadá to jako kosti nějaké šelmy. Jako ozdoba asi zajímavý,“ pokrčila křídly, zatímco kolem věcičky poskakovala. Opatrně jsem natáhla tlapu a strčila ji do ní, abych si to dokázala líp představit. Ozdoba jako by sjela na místo a padla mi jako ulitá. „Huh, to je celkem dope,“ zazubila jsem se. „Čím jsem si tě jen zasloužila, Semi,“ zavrtěla jsem šťastně ocasem a nemohla se nové cool ozdoby vynadívat. Straka vypadala velice spokojená se svým úlovkem a stoprocentně si připadala užitečně. „Jen teda na lov nemůžem chodit tak daleko. Táhnout tu mrtvou váhu byl pěknej voser.“ Feedback taky potřebovala, aby jí to ego moc nenarostlo. Na loviště nás totiž navedla ona a přestože to bylo fajn, nebylo to zrovna praktický. „Příště najdu bližší,“ souhlasila, já se chopila srny a zamířila zpět k úkrytu. Cestou jsem ale dávala pozor na naše okolí a snažila se navnímat, jaká další lovná zvěř by se tu dala najít. Sice asi žádná vysoká, ale v periferním vidění se mi mihla křepelka, stopy jsem našla nějakých malých lasic a po pachu odhalila i zajíce. Hlady tu určitě neumřeme, i kdybychom jedli jen tyhle malé prcky.

Úkryt >>

//Směčkový úkol: Najít na území lovnou zvěř

<< Ageron

Představování jsme měli úspěšně za sebou, spolu i s válečkem, který seděl Sid na hřbetě. Oh my, Žužlík je totálně sladký jméno, culila jsem se od ucha k uchu. „Taky mám jednu opeřenou společnici, straku Seminole. Jen teď lítá kdo ví kde,“ doplnila jsem ještě, když už jsme u toho byli. Taky pak padlo další jméno, nebo spíše asi oficiální jméno Išky? Ah, takže Sid bude dost možná taky jen přezdívka, došlo mi. Zajímala se taky o podrobnosti našeho seznámení, ale vlastně nebylo moc co víc rozvádět? Prostě jsme měli stejnou blbou zkušenost se smečkou, která nás sblížila. Trauma bonding. A taky stejně praštěný nápady a smysl pro humor, to byla taková hezká třešnička na dort, která mě přesvědčila tu vlastně zůstat.
Crowley se dál spokojeně vezl v tématu zadků a já bych ho momentálně nejraději chytla pod krkem. Láskyplně, samozřejmě. A čím víc jsem s tématem protestovala, tím víc se bavil. „Vidíš to, a nebýt té megaprdele, spíš další noc pod širákem. Tse,“ zašklebila jsem se pobaveně. Ještě že to Sid brala s humorem. To už jsme se naštěstí hrnuli dovnitř, kde jsme si mohli úkryt trochu líp prohlídnout.
No, vstup do úkrytu jsem čekala trochu jednodušší, ale velice brzy jsme přišli na to, že to bude chtít trochu rekonstrukce. „Hele, jestli se sem máme vejít všichni, budem to tu muset trochu rozšířit. Základ tu je, ale možná trochu moc intimčo,“ navrhla jsem s humorem a na nic moc nečekala. Vrhla jsem se na hrabání a úkryt tak začala trochu rozšiřovat. Hlínu jsem pak pracně začala vykopávat ven z úkrytu. Stačilo ale, aby se všichni zapojili a úkryt najednou prokoukl. Měli jsme tu celkem nakonec celkem prostornou místnost s malým výklenkem pro kořist. Země navíc byla pokrytá senem, takže tu nikomu zadek neumrzne. „Tak co, já myslím, že úplná bomba,“ zazubila jsem se spokojeně na zbytek smečky. "Oh, skočím rovnou pro tu srnu co jsme ulovili, ať se nám tam na dešti nekazí," hrklo ve mně. Úplně jsem na ni zapomněla. Crowley si navíc určitě rád promluví s jeho mámou bez dalšího čumila.

Ageron >>

//Směčkový úkol: Založit úkryt

Všechny ostatní možnosti, které jsme prolezli, nebyly zrovna top. Potenciál v jednom místě byl, ale osobně bych šla raději do už vytvořeného úkrytu. Neměla jsem ponětí, jak udělat nějakou větší noru stabilní, obzvláště pak přímo pod vahou stromu. Crowley to úplně ale nezahazoval. Raději jsem navrhla chvíli posedět a možnosti si promyslet. Zamyslela jsem se tak, že jsem byla prakticky duchem úplně mimo, když tu po mě štěkl Crowley, ať zvednu tu svou zadnici. „Huh?“ zamrkala jsem nechápavě a poslušně se zvedla. Zcela neúmyslně jsem si totiž sedla nedaleko díry, která by mohla být naší další možnosti. „Ha, to nevymyslíš,“ ušklíbla jsem se pobaveně. Pak se ale lesem ozvalo vytí. Hodila jsem po Crowleym seriózní pohled, jestli bychom to neměli raději jít řešit, když se nám cizí vlci motali po lese. Ale vypadal v klidu, dost pravděpodobně je asi znal.
Netrvalo pak dlouho a přiřítila se k nám drobná vlčice s tučným mývalem na zádech. Už od prvního momentu se mi zdálo, že nějak nezpomaluje, až to opravdu neubrzdila a vrazila do boku Crowleyho, které oproti vlčici najednou vypadalo vyšší. Maj to v rodině, ušklíbla jsem se pobaveně. Rozhodně jsem ze skupinky byla momentálně nejvyšší, ale to hlavně dělaly ty dlouhý nohy. V rychlosti si předali to nejdůležitější a přišlo na seznamování. Sid a Iška, cool jména, pomyslela jsem si, když tak nějak v rámci konverzace padly. „Narazili jsme na sebe tak nějak omylem a od té doby to spolu táhnem. Osud,“ pokrčila jsem rameny a pousmála se. Jinak to asi popsal úplně nešlo. „Ráda tě poznávám. Crowley o vás obou furt mluví,“ pokynula jsem hlavou a při zmínce o Crowleym po něm potutelně střelila pohled. Naprášila jsem tě? A ten pak vystřelil tu hlášku o mé prdeli, až mi vyjely bulvy. „No dovol?“ zhrozila jsem se s pobaveným a šokovaným šklebem. Abych tě já do tý tvý nerafla, projelo mi hlavou výhružně, ale z tlamy jsem to nevypustila. Aspoň já se v přítomnosti dalších uměla krotit. „Řešíme úkryt a zrovna jsme na nějakej potenciální narazili,“ dovysvětlila jsem už trochu seriózněji a čumákem ukázala k díře mezi dvěma kameny. Byla fakt nenápadná. Bodejť, že jsme si jí prvně nevšimli. „Tak to jdem omrknout?“ navrhla jsem a když už si na ten otvor původně prakticky sedla, tak proč nejít jako první. A tak jsem se zvedla, popošla k díře a začala se protahovat dál.

Stříbrná nora >>

//Směčkový úkol: Pohovořit se zakládajícími členy smečky

Odměnu za Ismu/Nageshe poprosím připsat na Lilac, a to následovně:

270 b > 324 mušlí
8 bodů > 4 kytky
Magie mimika bez hvězd

Akce byla strašně super! Hrozně bych tímto chtěla poděkovat Crowley, která si s organizací prošla peklem a zpět :D Geniální nápad, super zpracování a myslím, že to všechny účastníky neskutečně nakoplo ke hře. Už dlouho jsem nebyla za své chlupáče tak aktivní a budu se těšit na další akce Ještě jednou moc děkuju!

Přidáno

Poprosím 60 kytiček za svých 12 uhádnutých Moc díky za akci, byla to fakt zábava analyzovat každý medvědovitý vzhled :D

Přidáno

Nemusela jsem ovládat magii myšlenek, abych z Crowleyho vycítila netrpělivost, když jsem poznamenala to, že na smečku nejsme sami. Vlastně celou dobu tvrdil, že tu brzo budou, ale jak to vlastně tušil? Rozdělili se někdy po odchodu z Asgaaru a zatímco on zakládal smečku, ony řešily něco jiného? Moc jsem tomu nerozuměla, vlastně jsem skoro měla takovej blbej pocit, že to schválně hodily celé jen na něj, ale nemohla jsem judgovat vlčice, které jsem v životě nepotkala. Navíc, pokud s něma byl víc než za dobře. „Hele, chill. Stopro mají dobrej důvod, proč se někde zasekly. A aspoň uděláme dojem, když příjdou k hotovému,“ doplnila jsem ho, abych ho trochu uklidnila. „Ber to jako výzvu. Nasrat na nějakou pomoc, zvládnem to sami,“ ušklíbla jsem se a zašvihala ocasem. Jo, soutěživá to já byla.
Název smečky jsme vymysleli, z čehož jsem měla celkem radost. Vlastně to bylo snazší, než jsem si původně myslela. Jen o dost praštěnější. Hlavně to nesmíme nikomu jinému říkat, protože budem za úplné dementy. Crowley ale nebyl moc asertivní, v organizování aktivit evidentně plaval, což mi přišlo fakt komický. „Ještě že máte sličnou asistentku, vážený pane alfo. To bychom tu s tímhle tempem byli do zimy. Je to easy, už víme kdo jsme, máme označený kde jsme, máme co jíst i co pít, tak teď už jen kde spát, ne?“ ušklíbla jsem se pobaveně a jemně zavrtěla hlavou. „Ještě. Že. Mě. Máš,“ zopakovala jsem s veledůležitýma přestávkama a při procházení kolem do něj hravě drcla.
Sama jsem pak vykročila po lese a začala vymýšlet, kde bychom asi tak mohli vymyslet úkryt. Zrovna v tomhle lese se vysloveně nabízela možnost nějakého doupěte. Hlavně teda díky těm šileným obrovitým koženům, které rostly i nad povrch a tvořily takový super základ. Když jsme tak kolem jednoho procházeli, napadlo mě to nadhodit. „Hmm, jako mohli bychom zkusit vyhrabat úkryt pod těma kořenama, ale nejsem zrovna expert. Bála bych se, že to na nás nedejbože spadne, nebo podobnej random bullshit,“ pokrčila jsem rameny a pokračovala dál na jih. Cestou jsme taky narazili na už vyhrabanou noru, ale pravděpodobně spíš nějakého menšího tvora, jako jezevce. „No koukej, to je luxusní bejvák. Tam narvem celou smečku ani nemrkneš,“ zažertovala jsem. Napůl zapadaná nora jezevce je totiž sen každého vlka. Trochu většího štěstí nás ale měla potkat brzy, když jsme vylezli do trochu menšího kopečku, kam už svítící mech moc nerostl. „Chvíli sednem, ne?“ nadhodila jsem. Tak nějak mi docházely nápady. Sedla jsem si proto nedaleko dvou vetších šutrů, aniž bych si pořádně všimla, že vlastně nechca sedím na vchodu toho, po čem tu už hodiny pátráme.

//Směčkový úkol: Najít vhodné místo pro úkryt

Oblázky, kytky, křišťály. Děkuji

2é oblázků, 20 květin a 2 křišťály!
mi-lu-ju

Neuměla jsem přijímat komplimenty, natož tak povýšení. Do Asgaaru jsem přišla jako potěr, který nikdo nechtěl a nevěděl jak se ho zbavit. Tak nějak jsem si asi vždycky připadala, že mi tam místo nenáleželo. Že tam nepatřím a existuji na území jen proto, že byli moc slabí vyhnat vlče během tuhé zimy. Tak nějak jsem tíhla k tomu jít životem tak nějak sama za sebe, nespoléhat se moc na druhé a když se stalo že mi moc přilnuli k srdci, všechny mosty raději rychle zbořit, zahladit stopy a posunout se dál. Ale tady mi přišlo, že patřím. Mezi stejné vyvrhely, kteří nikde jinde nemají místo. A najednou se s tím neslo i uznání. Měla jsem pocit, jako bych byla Crowleymu rovná. Jasné, měl být alfa a já o dva stupínky níž, ale na to celkem sere pes. Věděla jsem, že na mě nehledí jinak. I to, že jsem si to vybrala, dělalo svý. A hlavně komu se poštěstí být u vzniku smečky? Asi málokomu. „Ále, to nějak vymyslíme. Nejsme na to sami,“ pokrčila jsem rameny, jako by šlo o nic. Možná jsem jen neměla tu čest s těmi, o kterých zrovna mluvil, ale momentálně jsem byla v tak dobrém rozpoložení, že bych mávla tlapkou snad i nad koncem světa. Nežijem jen jednou, tak nač se stresovat.
Přemýšlení nad názvem smečky bylo… frustrující. Dost jsem improvizovala a nemohla si pomoct a nepřipadat si jak kdybych vrazila lebkou do skály a nemlela úplný nesmysly. Ještě že byl Crowley takovej fanoušek a odkýval by mi snad i Smečku zmetků. Tentokrát se dal do vymýšlení alternativ on, kýchl a myšlenka byla na světě. Asi omylem, úplnou náhodou, ale stalo se. „Ageronská,“ zamumlala jsem potichu. „To jde, ne? Ageronská smečka,“ pronesla jsem už o dost hlasitěji, seriózněji a i to celkem procítila. Šlo to přes jazyk docela snadno. „Ageronští vlci. Crowley, alfa Ageronský. Ageronský les,“ nadhazovala jsem další a další slovní spojení, která mi šla na mysl. Ocas se mi s každým slovem víc a víc rozhoupával. Přišlo mi, jako bychom narazili na zlatej důl.

//Směčkový úkol: Vymyslet název smečky 3

Nevypadal dvakrát šťastný s tím, že zkouším, jak ustojí postavení alfy. Nebo teda asi spíš do rozhodování o postavení svý kámošce, parťačce, nebo na čem že jsme to vlastně stáli. Rozhodovat o cizích vlcích bylo easy a vlastně celkem zábava. Ale abych rozhodovala o těch, na kterých mi záleží? Sheesh, tuhle moc bych si asi tolik neužívala. Crowley to ze sebe začal tahat, jak chomáč chlupů z žaludku, až se nakonec rozhodl z toho vycouvat? „Huh? Víš, že tomu nezdrhneš, že jo?“ pobaveně jsem na na něj ušklíbla. Ten parchant to určitě dělal proto, aby mě držel napjatou. Do teď mi to bylo celkem u vocasu, ale když z toho dělá takový drama, celkem mě jeho odpověď začala zajímat. A pak prostě puf a byl v háji. Zmateně jsem se rozhlídla, kam že se to asi přemístil, ale on fakt nebyl nikde. „No, tak jsem tu zas zůstala sama,“ pronesla jsem suše, mrskla ocasem a rozešla se o kus dál, abych se mezitím zabavila. Tvrdil, že je hned zpět, ale copak já vím, co pro něj znamená hned? A tak jsem se vyhoupla do vzduchu, předníma se zapřela o kmen stromu a drápy se zaryla do kůry, asi tak jako kočka na škrabadlo. Já si sice drápy moc nebrousila, ale minimálně jsem se pořádně protáhla. Značkování jako značkování a takový poškrábaný strom dokáže předat zprávu, že si s námi není radno zahrávat. Asi u třetího stromu, u kterého jsem tyhle šrámy na kůře zanechala se tu zjevil Crowley. „Vítej zpět, boo,“ zakřenila jsem se úplně stejně jak on. Když cringe pet names, tak ve velkým. „Už jsem se začínala bát, že ti došly teleportační triky a jdeš to zpátky pěšky,“ utrousila jsem na jeho účet, když už to tak protahoval. „Napjatá jsem jak kšandy,“ dodala jsem, přistoupila zase blíže k němu a usadila se, abych si vyslechla jeho veleslavný verdikt, nad kterým mu asi teď posledních pár minut šrotovala hlava. Gamma? Damn, nadzvedla jsem překvapeně obočí a pomalu pokývala hlavou, jakože dost dobrý. „Vysloveně z toho jde hrůza. Voní z toho těžká diktatura,“ zašklebila jsem se podle. „Dík,“ dodala jem, možná na naše poměry trochu moc seriózně a regulerně vděčně, až jsem to zas musela pokonit, aby to nebylo divný. A tak jsem zvedla tlapu, zasalutovala a dramaticky dodala: „Nezklamu vás, pane!“ Snad. Na rozdíl od něj jsem ale vážný pohled moc úspěšně nedržela a culila se u toho jak vůl.
Téma jsme pak naštěstí stočili zpět k pojmenovávání smečky, což byl sám o sobě oříšek. „Jako… pochybuju že to tu má nějakej název. Většinou si myslím, že si ho vymyslí smečka, aby neměli smečku podle druhu stromů nebo porostu, což je lame. Tak… to asi chce něco našeho? Taková banda agresivních a voprsklých blbečků, tak co třebaaaa…“ zapřemýšlela jsem se a střelila první věc, co mě napadla. „Agrenská smečka? Ugh, gren, to je jak křen. Tak Agerenská smečka?“ házela jsem nápady vrchem spodem. Ale teda že by se mi líbily nějak extra, no nevím. Tak trochu zoufale jsem střelila po Crowleym, jestli z toho dokáže něco kloudného vymyslet, nebo se raději chytnem jiného nápadu.

//Směčkový úkol: Vymyslet název smečky 2

Crowley měl se smečkou velký plány. Vlastně možná moc ambiciózní? Smečka se rýsovala a čím dýl jsem tu byla, tím víc jsem si to tu zamilovala. Ale jestli tu nakonec zůstanem jen čtyři a budeme mít tenhle les spíš jako místo sčuku, doufala jsem, že nebude zklamanej. Dal do toho fakt všechno a evidentně tím momentálně žil. „To teda,“ pousmála jsem se. Snad dopadne vše podle jeho plánů. Od kdy mi na někom takhle záleží? podivila jsem se sama pro sebe. Bylo to celkem strašidelný, jak rychle jsem do toho po čumáku spadla. A věděla jsem, jak strašně křehký jsou mezivlčí vztahy. Stejně rychle může jít všechno do háje. Uvědomovala jsem si moc dobře, jak by mě to asi psychicky potopilo, kdybychom se v budoucnu brutálně pohádali a přestali se bavit. Co už jsem si dokázala představit hůř, bylo to, kvůli čemu bychom se tak hnusně štěkli. Ale to netuší nikdo, dokud to nepříjde.
Když jsem ho pak označila za alfu, vypadalo to, že to celkem dobře vzal. Hehe, ještě ho do té pozice napasuju. A taky právem, když do toho dává fakt celý srdce. Ale když se zeptal, co se mnou, trochu mě to… zaskočilo. „Ha, jsem ani nevěděla, že tu je víc možností? Vždycky jsem byla kappa, nic víc. Jestli se nepropadnu na omegu, budu happy,“ prohodila jsem tak nějak skromně. Nárokovat si něčí bohatství byla jedna věc, druhá byla nějaký šplhání smečkových žebříčků. „Taková rozhodnutí dělají alfy, tak si to aspoň můžeš vyzkoušet. Na co bys mě viděl?“ naklonila jsem hlavu na stranu a ušklíbla se. Neexistovala žádná špatná volba, ať mi vymyslí, co chce, budu spoko. A vlastně mě bavilo ho natlačit do týhle pozice, kdy se musí rozhodnout on.
Pak jsme se ale dali na téma počasí a magií. „To je škoda. Taková další doba ledová by byla cool,“ pokrčila jsem nonšalantně rameny. Když ale naznačil, že mi magii předvede, zpozornila jsem. A pak jsem byla z ničeho nic oslepena slunečním paprskem? „Uuf,“ přilepila jsem k sobě pohotově víčka a odklonila hlavu trochu na stranu. A tu byl paprsek pryč. „To je celkem drsný. Z toho by se dělal oheň jedna báseň, ani nemusíš tu magii ovládat. Taková… multifunkční magie celkem,“ nadhodila jsem zaujatě. I když teda ten sluneční paprsek byl celkem levárna, i když vtipná.
Oba jsme se pak dali na intenzivní značení hranic, až jsme obešli les úplně kolem dokola. „Co vypadá, to už je v podstatě oficiální. Jen teda… asi ještě nějakej název? Přece se tulákům nebudeš představovat jako alfa random lesa u hor, až tu budou stepovat na hranicích,“ nadhodila jsem myšlenkový pochod, který mě k dalšímu kroku vedl. To se tak nějak na značení hranic pojilo, když už se teda tváříme, že nám to tu patří. "Mechová smečka zní moc basic," uvažovala jsem. Sice jsme měli mech celkem brutální, ale mech maj asi všude.

//Směčkový úkol: Vymyslet název smečky 1

Bylo hrozně cool mít někoho na stejný vlně, jako jsem já. Naran byl super, Nori byl taky trochu podobný, ale nikdo mi nepadl tak jako Crowley. A vypadalo to, že ani on mou společností úplně neopovrhne. I v názorech jsme měli fakt strašně podobno, a tak mě ani nepřekvapilo, že do té Asgaarské mentality taky zapadl a teprve teď se to snaží odnaučit. Byli jsme tak trochu na stejný lodi, i když já měla rok nebo kolik to bylo detoxu náskok. Ale to půjde, rozhodně to nebyl ztracený případ. „Pche, možná tak banda fakt nebezpečných pitomců,“ ušklíbla jsem se. „Prát se a působit psychickou újmu je moje parketa. Ráda si to na někom vybiju. A hlavně s tvým kostlivcem? Ti vezmou nohy na ramena, jen co tě uvidí,“ zazubila jsem se. Crowley byl sice docela prcek, ale ti bývají mnohdy nejnebezpečnější. A vlčí lebka na ksichtu to rozhodně umocňovala, natož tak takovej kostlivčí bodyguard.
I Crowley byl z modrýho mechu úplně u vytržení. „Začíná to tu být lepší a lepší, co?“ zazubila jsem se s mile překvapeným výrazem. Bylo to cool, bylo to nový a nepoznaný a já se na to fakt celkem těšila. I veškerý pochybnosti to dočasně přehlušilo, ale jak se znám, ono to zas při vhodné chvilce vykoukne. „Ooo, děkuji. Je mi velkou ctí, drahý pane alfo,“ pronesla jsem velmi procítěně vznešeně a patřičně se uklonila. „Teda asi. Ještě aby ne, když to tu celý zakládáš,“ pokrčila jsem rameny, když to podle všeho ještě promyšlený neměl. Crowley měl dobrej point. Asi by to chtělo les označit, aby nám tu kopu odvedený práce nechtěl někdo pod čumákem sebrat. „To zní fér,“ pokynula jsem hlavou na souhlas a zamířila pomalu k hranicím lesa, odkud bychom mohli začít. Crowley i začal předpovídat počasí a vyčetl, že nás čeká solidní hic. „Ooo, smečková rosnička. Nice,“ dloubla jsem si do něj slovně a zazubila se, ale ne, byla to fakt užitečná magie. „Umíš s tou předpovědí i něco udělat? Co já vím, změnit počasí pro celou Gall? Nebo to je jen na věštění, co příjde další den?“ vyzvídala jsem. Nikdy jsem o magii počasí moc neslyšela, a tak bylo zajímavý se o tom něco dozvědět od zdroje. U hranic jsem se tak nějak rozešla náhodnou stranou a začala se kolem stromů otírat, abych na nich zanechala pachovou stopu a sem tam i chomáček srsti.

// Smečkový úkol: Označkovat hranice území

Oba jsme se shodli, že na hory kašlem. Nebyly pro nás dost dobrý, i když jsem si zpětně uvědomila, že třeba Nym patřila do smečky v horách. Banda bláznů a sebevrahů. Asi proto jsem se po odchodu z Asgaaru vybodla na nějaké přidávání jinam, i když jsem byla rozmazlený smečkový vlk a život tuláka dost podcenila. Smečkoví vlci byli vesměs jen pitomci. A teď ze mě bude takovej pitomec taky, heh, ušklíbla jsem se pro sebe nad tou ironií. Ale tohle neznělo jako normální smečka, znělo to slibně. A jak Clowley říkal, vycouvat můžu vždycky. I když jsem měla podezření, že to se jen tak konat nebude. Znám tohohle ňoumu celkem krátce a už mi stihl přirůst k srdci. Až to bylo strašidelný. Když ale nadhodil podzemní chodby, znovu mi v paměti vyvstanuly ty chodby v ledových pláních. „S trochou vytrvalosti se jak krtci třeba dotunelujem až k Životovi a budem to mít komplet,“ zavtipkovala jsem. Ale jo, úkryt vyhrabaný vlastníma silama zněl daleko lákavěji. I když jsem teda moc zkušeností neměla. Jen aby to na nás celý nespadlo.
Cestou jsem nadhodila téma cestování, abych si oťukala, jak moc smečkový vlk opravdu byl. Ale zdálo se, že ho to moc nestáhlo a dokázal se docela volně pohybovat, jen měl teda vždy možnost se vrátit k úkrytu plném jídla a suché kožešině na spaní. Ale i on se smečkám celkem vyhýbal. „Jenom šílený nápady za něco stojí,“ odpověděla jsem na konci jeho povídání se sebevědomým úsměvem. „Ono je to asi dost nakažlivý, spadnout do takové mentality a mít ostatní smečky za podřadný. Obzvláště když se Asgaarští tváří jako smetánka společnosti. Stačil mi bohatě Princ Etney druhý Asgaarský, nebo jak že si říkal,“ ušklíbla jsem se. „Sama se často přistihnu, že si o smečkových vlcích myslím, že jsou to jen rozmazlený pitomci, přitom mám kámoše z jiných smeček. A to ani nemám Asgaarskou krev, abych měla důvod mít rypáček nahoru,“ zazubila jsem se. Asi jsem se do smečky spíš nehrnula, abych nenarazila znova, sebevíc fajn vlci s ní byli. „Já toho za dob Asgaaru moc neprocestovala. Jednou za čas jsem se hecla a vobešla za den třeba od západních hranic Galli až po východní, ale nic moc zajímavého. Vždycky mě zpátky táhl pocit, že bych měla být doma. Až jako tulák jsem si to pak trochu vykompenzovala a pořádně začala žít,“ přiznala jsem.
Celkem docela dlouho jsme se jen tak tu a tam cárali, než jsme narazili na celkem fajn vypadající mýtinku. S velkým množstvím mechu, který za šera začal svítit. „Whoa, to tu dělá běžně?“ otočila jsem nevěřícně pohled na Crowleyho. Ten momentálně jásal ze skály, kterou tu přece jen našel. „Solidně cool, si všichni sednou na zadky,“ pokývala jsem hlavou seriózně a usadila se na zem, abych otestovala, jak pohodlně se tu bude válet. Sama jsem se vyvalila na záda a zahleděla se na nebe, na které bylo odsud celkem dobře vidět. Mech byl úplně jako peřina. „Nechci nic říkat, ale tomuhle se říká domov,“ mlaskla jsem celkem spokojeně a koutkem oka přejela na Crowleyho, který si místo zasněně prohlížel. „Jakožto budoucí členka a partnerka do zločinu všema čtyřma schvaluji,“ zazubila jsem se. A až tohle sweet místečko uvidí i jeho mámy, rozhodně nebudou rozporovat. Lepší místo na setkávání snad ani neexistuje.

// Smečkový úkol: Najít místo na setkávání smečky

Téma se momentálně motalo hlavně kolem řešení smečko-povinností, konkrétně teda úkrytu a místa na setkávání. „Eh, to je dost možný že ne. Mít úkryt v horách by bylo dost vos*r. Dovedeš si představit tu těžkou ludru tahat do hor? Hard pass,“ ulevila jsem si, stačila mi bohatě ta představa. Crowley byl ale optimista a hodlala se po nějakém luxusním podívat. „Max si nějakej můžem vyhrabat, po těch deštích to půjde samo. A hlavně tam máš možnost si ji udělat podle představ, což s kamenem moc nejde. Neustále expandovat, když tu budou stát řady zájemců,“ zazubila jsem se a vykročila stejným směrem, kterým nás vedl. Ten to tu musel mít zmapovaný mnohem líp. Natož že jsem se celkem dlouho doufala, sem jsem zatím paty nevtáhla. „Kolik jsi už prolezl Gallirei, než jsi se smečkou sekl?“ zajímala jsem se, když už mě to tak napadlo. Třeba to zvládal kloubit i jako člen. Já na to bylo v tý době docela posera a bez společnosti se většinou moc netoulala.