Příspěvky uživatele

„Hmm, to jo,“ souhlasně jsem kývla hlavičkou. „Jakou myslíš, že budu mít já?“ obrátila jsem na něj velká očka. Doufám, že nějakou zajímavou. A že budu mít barevný očka. Třeba zelená byla hezká. Nebo modrá. I fialová nebyla špatná. Nebo stříbrná? Jdou mít stříbrné oči? Byly by jak hvězdičky. Nebo jako sníh. Třeba by to byla sněhová magie. Teda nevím, jaký hlupák by chtěl aby padal sníh, nakrčila jsem naštvaně nosík.
Sionnovi rodiče byli Arcanus a Elisa. Znovu jsem si jejich jména v hlavě zopakovala, protože už jich na mě začínalo být trochu dost. Ale jestli to jsou velké alfy, je potřeba je znát, ne? „Třeba si mě oblíbí a bude přátelská hned,“ zavrtěla jsem nadšeně ocáskem tak silně, až jsem se začala vlnit s ním. Bylo zajímavé, že byl Sionn světlejší než jeho rodiče. Já i sourozenci jsme se prý oběma podobali, i když sama to potvrdit nemůžu, protože si na ně už nepamatuji.
Tchoří čepici by asi nikdo nechtěl. Asi je fakt, že to takhle fungovat asi nemůže. Ale jaký rodič by pojmenoval své miminko Tchoř? Asi někdo, komu opravdu smrděl. Třeba rodiče pojmenovávají své děti po tom, po čem jim voní. Ale že bych voněla po kytičkách? Třeba jo, kdo ví. „To jo,“ hihňala jsem se dál.
„Ne?“ podivila jsem se. „Mě to příjde jako bžunda. Baví mě okusovat věci,“ vycenila jsem své jehličky a jemně Yetera kousla do tlapy, zatímco jsem hravě vrčela. „Vidíš? Bžunda,“ poučila jsem ho a zářivě se na něj usmála. „Perou se vlci i z jiných důvodů?“ napadlo mě pak. Yeter si nebyl jistý, zda by byl schopný žížalu rozpustit, a tak jsme se shodli na tom, že to pak někdy natrénujeme. „Určitě jo,“ povzbudivě jsem na něj koukla.
„Neee, to by bylo fuj. By tě lechtali na hlavě a byl bys celý oslizlý,“ nekrčila jsem čumák a vyplázla zhnuseně jazyk. „Krmivo klidně, ale žížaly jsou fuj. Ještě by se ti zavrtaly do hlavy a co pak?“ přednesla jsem dost realistickou možnost, co by s ním žížaly mohly provést. Mou přednášku ale přerušilo kručení. „Mám asi hlad, ale z té představy o žížalách to asi nebude,“ zasmála jsem se.

„Aha, aha, dobře,“ zazubila jsem se na Yetera, když mi slíbil, že mě vezme s sebou a vše mi ukáže. „Hustý, to chci umět!“ otevřela se mi tlamička úžasem. „A to je pořád, nebo jen někdy? Nevráží do nich pak někdo omylem? Nebo když spí, tak by na ně mohl někdo šlápnout, nebo o ně zakopnout. To by byl vlk samá modřina,“ zajímala jsem se.
Tak prý byl Sionn bílo šedý. Takže napůl jako já! Budeme napůl dvojčata. Půlčata. „Aha. Jaký jsou jeho rodiče?“ položila jsem hned další otázku, která mi přišla na jazyk. Neměla jsem se moc k průzkumu, tady mi bylo dobře. Hlavní je, že mi není zima. Pořád mi ale hlavička nebrala, jak to, že Sionnovi venku není zima. Musí mít velmi hustý kožíšek, že si šel hrát ven.
Yeterově nápadu, že by měl někdo na hlavě tchoře jsem se začala hlasitě smát. „Fuuuj, ten by ale smrděl,“ hihňala jsem se, jako bych nic vtipnějšího v životě neslyšela. „Třeba mát v osudu pomáhat stromům a mazlit se s nimi. Ale aby se nelekli, tak se musíš maskovat,“ navrhla jsem svou teorii, na kterou jsem byla velmi hrdá. Dávalo to smysl! „Něco to určitě bude,“ pokyvovala jsem inteligentně hlavičkou. Větve sice nebyly moc těžké, ale trochu znatelné to prý bylo. „Třeba až porostou, tak budou těžší. Vsadím se, že se tě každý vlk pak zalekne a vyhraješ každou rvačku,“ zazubila jsem se. Musí být super vypadat tak děsivě. „Máte někde rozmrzlou vodu? Všude jsem viděla jen ty ledové žížaly,“ oznámila jsem mu můj postřeh. „Asi bys pak musel čekat dlouho, než se uvidíš. Nebo můžeš oteplit ty žížaly, aby nebyly ledové, ale vodní,“ přednesla jsem svůj další geniální nápad. Páni, dneska mi to myslelo!
Už jsem měla s Yeterem v plánu trénovat magie, teď souhlasil i s mazlením stromů, začínalo to vypadat slibně! Jen tak se tu nudit nezačnu. Mé slzy Yeter zahnal téměř okamžitě. „To zní hezky. Na mě zvířátka nikdy nesedají. Myslíš, že ti budou ptáčci sedat na větvičky? Budeš mít tolik zvířecích kamarádů,“ zasnila jsem se. Měl takové štěstí!

Aha, tak to byla magie vzduchu, pokyvovala jsem hlavou souhlasně, přesto měla zamyšlený výraz. „Aha, o magii vzduchu jsem ještě neslyšela. Ale znám magii vody, tu uměla mamka,“ vysvětlila jsem Yeterovi. „Ano, prosím,“ zazubila jsem se na něj, když mi nabídl představení s magiemi. To by mohla být švanda. Co všechno se dá se vzduchem dělat? Může létat? Nebo přenášet věci vzduchem? To by bylo super. Rozdávat dárečky takhle letecky.
Následně přišla ale řeč o tom, koho tady mají. Když si mě tlapou objal, spokojeně jsem se na něj usmála. Teplíčko, mmm. „Sionn?“ zopakovala jsem po něm. „Určitě jo, já moc vlčat nepotkala,“ usmála jsem se zasněně. „Má taky hnědý kožíšek?“ zeptala jsem se zvědavě. Ani nevím, jak mě to napadlo. Asi jsem si vsugerovala, že tady bude mít každý hnědý kožich. Ale to bych nezapadala! „A kde je?“ střihla jsem ouškem a zvědavě se rozhlédla, zda ho někde nezahlédnu. Když jsem ale nic a nikoho neobjevila, zachumlala jsem se Yeterovi do kožichu ještě víc.
Tak taky se jmenoval po něčem. A dokonce to byl strom, takže dávalo smysl, že má na hlavě větvičky. A co bylo divnější, do teď o nich nevěděl. Jeho divokému vyprávění jsem se začala smát. „Myslíš, že mi na hlavě pak taky vyrostou kytičky, jako tobě?“ vyplázla jsem hravě jazýček. „Třeba když se někdo jmenuje po něčem jiném, co už existuje, vyroste mu to na hlavě. Co když se někdo jmenuje po hoře? Vyroste mu hora na hlavě? Nebo jen kamení? Není to pak moc těžký?“ uvažovala jsem nahlas. „Nejsou ty klacíky moc těžké?“ optala jsem se, odtáhla se od něj, postavila se na zadní a předníma tlapama se vytáhla až ke klacíkům, abych si je z blízka prohlídla. Lehce jsem do jednoho dloubla. „Z blízka jsou ještě víc zajímavě,“ oznámila jsem mu výsledky mého průzkumu, zatímco jsem lezla dolů. Vyvalila jsem se mu mezi tlapkami na záda a zahleděla se mu na čumák. „Jak to, že máš hnědý čumák? Máš ho od bláta?“ zamrkala jsem překvapeně.
Mou teorii s drbáním mi Yeter odsouhlasil a rozhodl se dumat se mnou dál. „To je fakt. Stromy potřebují taky pomazlit. Měli bychom pak obejít všechny stromy a pořádně každý pomazlit,“ navrhla jsem. „Myslíš, že je to moc trápí?“ přepla jsem z ničeho nic. Bylo mi těch stromů opravdu líto. Očka se mi začala lesknout od slz, které se draly na povrch.

Přítomnost vlko-médi mi byla opravdu příjemná. Přiblížil se ke mně blíž a řekl, že se teď oteplí. A když se tak opravdu stalo, vypoulila jsem očka a překvapeně na něj civěla. „Ty vidíš do budoucnosti?“ bylo první, co mě napadlo. O existenci magií jsem věděla, ale v podstatě nic víc. Takže něco takového mě zmátlo dokonale. Najednou mi zima nebyla. A co víc, roztál dokonce i sníh, ve kterém jsem byla zabořená. Dokonce i vrstva na mých zádech byla fuč. „Naučíš mě to, prosí?“ rozzářila se mi očka nadšením, jako bych před minutou vůbec nebrečela. Když si mě přitáhl blíž, vůbec jsem se tomu nebránila, ba jsem se k němu ještě začala lísat. „Máš moc hebký kožíšek,“ zavrněla jsem blahem. Bylo mi teplo, byla jsem v měkkém a dělal mi společnost milý vlk, který mi věnoval veškerou pozornost. Co víc bych ještě mohla chtít? Když mě ujistil, že se místo pro mě tady určitě najde, začala jsem oháňkou plácat ve zbylé vrstvě sněhu pode mnou a dělala tak malé sněhové andělíčky. „Je vás dost? Jak moc?“ vyzvídala jsem.
Když se mi představil jako Yeter, zopakovala jsem si to v duchu párkrát pro sebe, abych si to lépe zapamatovala. „Já jsem Lilac. Prý to je podle nějaké kytičky. Taky se jmenuješ podle něčeho?“ naklonila jsem hlavu na stranu. „Je to po těch klacíkách, které ti koukají z hlavy? Moc se mi líbí, taky bych je chtěla. Narodil ses s nimi? Můžeš se s nimi škrábat na zádech? Blbě se tam dostává,“ plácala jsem jedno za druhým. Yeterovi jsem tím tak dávala najevo, že mu důvěřuji a že se s ním cítím daleko lépe.

Ležela jsem schoulená v ledovém sněhu, který mě studil po celém těle. Nejen zespod! Bála jsem se, že ze mě za chvíli bude sněhulák. Nebo sněžná koule. Mé malé pohublé tělíčko nedokázalo tak dobře regulovat teplotu, jako tělo dospělého vlka. Takže nejen, že jsem se klepala z pláče, ale navíc ze zimy. Já tu nechci být. Proč odešel? Byla jsem tak zabraná přemýšlením nad vším, co jsem mohla udělat špatně, že mě tu nechal, že jsem si nevšimla příchodu jiného vlka. Až jeho hlas a teplý dech, který jsem ucítila na zádech mě vyvedl z míry. Překvapeně jsem zvedla hlavu a hleděla na něj uplakanýma očkama. Nevrátil se pro mě ten zrádce, ale našel mě někdo úplně jiný. Byl hnědý a huňatý jako medvěd, ale trčely mu z hlavy divný klacíky. Chvíli jsem na něj rozklepaně civěla, než jsem sebrala odvahu na otázku odpovědět. „N-n-n-n-nechal m-m-mě tu. P-p-proč mě tu n-n-n-n-nechal?“ s drkotajícími zoubky jsem mu položila otázku, kterou jsem nemohla dostat z hlavy. Tak nějak mi v ten moment nedošlo, že to ten nebohý vlk nemůže vědět. Byl v tom stejně, jako já. Ne-li hůř. „N-n-nemám kam j-j-jít. M-m-můžu zůstat t-t-tady, p-p-prosím?“ kníkla jsem žalostně. Vlk na mě působil mile, přátelsky. Chtěla jsem tady zůstat s ním. Můžu mu věřit, ne? A líbily se mi jeho klacky na hlavě, takže to bylo taky plus. Dívala jsem na něj celou dobu jak na svatý obrázek.

<< Mahtae (sever)

Měl pravdu, brzo jsem ucítila podivný pach. Byl celkem nechutný, ale dokázala jsem z něj vycítit to, že tu někdo bydlí. „To je ono?“ zeptala jsem se zvědavě. „Mhm,“ zamručel na souhlas a pokračoval dál. „A tady budeme bydlet napořád?“ zeptala jsem se, ale když se mi nedostalo odpovědi, šťouchla jsem do něj tlapkou. „Huh? Jo, dost pravděpodobně. Ale teď pšt. Zahrajeme si hru, ano? Kdo nepromluví nejdýl vyhrává,“ vyzval mě ke hře, ale tak nezaujatým tónem, že to víc snad ani nešlo. „Dobře, tak odteďka,“ zavrtěla jsem ocáskem a raději zavřela oči, abych neměla nutkání něco komentovat. Tak ráda bych si teď povídala, bylo to tak vzrušující. Ale hra je hra. Když tu náhle zastavil, zavyl, chytl mě za zátylek a položil mě na zem. Vypadalo to, že nad něčím uvažuje. Cítila jsem z něj nervozitu, strach, nerozhodnost. Poté na mě pohlédl, otočil se a začal utíkat. Huh? vypoulila jsem na to oči a pokusila se za ním utíkat, ale vrstva sněhu byla tak velkou překážkou pro zesláblé a vyhublé vlče, že jsem ho ztratila téměř okamžitě. Zmateně jsem zastavila, začala se rozhlížet a zalil mě pocit strachu. Bála jsem se, co se teď bude dít. Všeho bylo na mě moc, a tak jsem se schoulila do klubka a začala plakat. Proč odešel? Nechtěl domov? Nechal mě tu samotnou. To je hnusný, to je přece nedělá.

//Lilac sem dovedl vlk z příběhu, ale hned na to utekl a nechal ji tu :D Ať to není pro ostatní matoucí :)

<< Západní Galtavar

Celou cestu jsem nechávala svou hlavičku fantazírovat nad tím, jaké to bude asi v mém novém domově. V hlavě jsem si seskládala, že budou mít 3 další vlčata, s kterými si budu moc rozumět. Jedno ale bude speciální a bude můj nejlepší kamarád. To jsem vždy chtěla. Nejlepšího kamaráda. Teda byla by to kamarádka. A ty další dvě vlčata by tam byly proto, aby doma nebylo pustu. A aby jedno nebylo opuštěné a mělo taky kamaráda. Bylo by to super a byli bychom skvělá banda. Už jsem se těšila, až je potkám. Taky by tam byli velmi cool vlci, kteří by si s námi neustále hráli a brali nás na výlety. Ale jen když by bylo teplo, do té zimy se mi nikam nechce. Jo a taky by měli úplně super vyhřívaný úkryt, kde by byly vodní skluzavky, průlezky a tunely, kde bychom si mohli hrát.
Když jsem ale ucítila, že můj odvoz výrazně zpomalil, překvapeně jsem otevřela očka a rozhlédla se kolem. Byla tu zase ta zamrzlá žížala. „Jé, můžu se jít klouzat?“ žadonila jsem a už se pomalu sesouvala zadkem napřed ze zad vlka. „Noo, nevím,“ zaraženě z něj vyšlo, zatímco se mě snažil zachytit, abych si nenatloukla zadek. „Prosíím,“ kvičela jsem otravně. „No dobře, ale chvíli,“ povzdychl si, položil mě na zem a já se začala drát bílou pokrývkou kupředu, až sníh lítal všude kolem. Jakmile jsem sjela tlapami po ledě a začala se nekontrolovaně točit, hlasitě jsem se začala smát a pištět. Následně jsem trénovala všemožné piruety, otočky, klouzala se po břiše, na zádech, na zadku. Na všem, co šlo. Párkrát jsem to zkusila i na dvou nožkách, nebo jen na předních, ale jakmile jsem si nabila čumák, začala jsem brečet a zůstala ležet na studeném ledě. Což přidávalo tomu, že se mi to o to víc nelíbilo. Hloupý studený led. Hloupý, hloupý, hloupý, naříkala jsem. „Tak jo, to by stačilo,“ rozhodl, přišel ke mně, vyhodil si mě na záda a beze slova překročil ledovou žížalu. Chvíli jsem ještě brečela a kvalitně mu zaprasila kožich od slz, slin a kdo ví čeho, než jsem se uklidnila. „Už tam budeme, tak si utři slzy. Velké holky nebrečí,“ připomenul mi. Velké holky nebrečí, zopakovala jsem po něm v duchu, utřela si slzy, ale věděla jsem, že budu stejně zase brzo brečet.

Asgaar >>

<< Mimo území

Se zavřenýma očima jsem podřimovala na kožichu mého společníka, který o mě měl nyní pečovat. Neměla jsem ponětí, kam mě to nese, nebo co má v plánu, ale momentálně mi bylo vše jedno. Chtěla jsem jen do tepla, dostat něco na jídlo a pořádně si odpočinout. Vlk se brodil tlustou vrstvou sněhu a jeho pomalé kolébavé pohyby mě uspávaly. Proč musí být tak hnusná zima, pomyslela jsem si a popotáhla čumáčkem, z kterého mi teklo. Neměla jsem ho už od prvního momentu ráda. Nevěřila jsem mu, neznala jsem ani jeho jméno. Nic o něm. Ale co mi zbývalo? Matka usnula a já měla do konce života zůstat s ním. Nelíbilo se mi to ani trochu. Ale energii na vzdorování jsem neměla. Chtěla jsem jen, aby to všechno přestalo. Aby všechno bylo v pohodě. Chtěla jsem za mámou.
„Spíš?“ zeptal se polohlasem. „M-m,“ zavrtěla jsem jemně hlavou na nesouhlas. „Měla bys ale,“ povzdychl si. Nastala pak chvíle ticha. Jediné, co bylo slyšet, bylo vrzání sněhu a silný vítr, který mě nutil stahovat ouška dozadu. „Hele,“ začal, odmlčel se, poté zavrtěl hlavu a dodal: „to je jedno.“ Chtěl mi něco říct, ale rozmyslel si to. Další tajemství, nakrčila jsem protivně čumák. O další důvod navíc ho nesnášet. „Brzo budeš mít nový domov,“ oznámil mi nakonec. Nový domov? Co tím myslel? Mou malou hlavičku zaplnilo spousta otázek. K tomu všemu směsice strachu a vzrušení z neznáma. Těšila jsem se na to, co mě čeká, ale co když můj nový domov nebude domov? Domov přeci musí být domov, jinak to domov vůbec není. A já se bála, že by nebyl. Chtěla jsem si najít kamarády. Máma mi říkala, že si jednou domov najdeme. Ale pořád cestovala a pak se toho nedočkala. „Budeš ho mít i ty?“ zeptala jsem se zvídavě, zvedla hlavu a prohlížela si jej. Bez toho, aby se na mě otočil hlavu zamumlal něco jako: „Nevím, možná.“ Věděla jsem, že víc z něj nedostanu, a tak jsem si znovu položila hlavu na jeho hřbet a uvažovala, jak to tam asi bude vypadat.

Mahtaë (sever) >>