Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Spokojeně jsem si tam kostí čmárala a byla jsem do toho tak zabraná, že jsem ani nevnímala známý hlas, který se tu po jeskyni rozezněl. Až když jsem uslyšela mé jméno, trhla jsem hlavičkou směrem, odkud přišel. „Yetere!“ vypískla jsem nadšeně. „Ne,“ zavrtěla jsem hlavou a uraženě nakrčila čumáček. Copak tohle je dinosauru? To je přece má létající ušatá veverka. To to nevidí? Je to jasný. Bůh ví, co ten dinosaurus vlastně je. Třeba můj výtvor už existuje a říká se mu dinosaurus, došlo mi. „Co je ten dinosaurus vůbec?“ naklonila jsem zvědavě hlavu na stranu a vyčkávala jeho odpověď. Už jsem zase přestala být naštvaná. „To je moje veverka. Arcanus vytvořil iluzí ptáčka. No a pak mi řekl, že možná taky něco takového budu umět. Stejně jako ty! Tak jsem se rozhodla že každému pak vytvořím nějaké zvířátko, ale jelikož znám jen zajíce, veverku a ptáčky, tak jsem vymýšlela nové druhy zvířátek. A tohle je moje veverka s oušky jako zajíc, která létá jako ptáček díky máváním uší. Že je boží?“ zazubila jsem se. „Až budu velká, může být tvoje,“ nabídla jsem mu a začala vrtět ocáskem jak s vrtulkou. „Kde jsi vlastně byl? Proč jsi nešel s námi?“ vyzvídala jsem.
Poté se ale po jeskyni rozezněl hlas Arcanuse, který řekl o hnědém, že se z něj stala delta. „Co je to ta delta? Co to znamená?“ nahlédla jsem na Yetera. Ale byla jsem ráda, že konečně znám jeho jméno. Castor, zopakovala jsem si v duchu a sledovala, jak si ostatní vlci chodí sebrat kus masa. „Proč chodí popořadě?“ vznesla jsem další dotaz a čapla na zadek. Uvažovala jsem, jestli na mě vlastně vůbec zůstane. Ale když už jsem měla trochu masa předtím, stejně bych toho moc teď nesnědla.

A tak všechny existující automobily skončily na skládkách, lidé se bouřili, protože odmítali z pohodlnosti chodit pěšky a silnice zabíraly obrovskou plochu naprosto zbytečně.

„Žjóva! Jestli iluze mít budu, budu vytvářet všechny zvířátka,“ sdělila jsem hrdě Arcanovi svůj nový cíl. Každému vytvořím jedno. A každé bude jiné. Jedno bude ptáček, další veverka, další třeba zajíc, a- a… zarazila jsem se. Moc zvířat jsem zatím neznala. No ale až je znát budu, tak vytvořím všechny. Zatím se budou muset spokojit s těmito, rozhodla jsem. Mohla bych si vymýšlet nová. Jako třeba ušatou veverku, která by lítala jako pták, jen ne křídly, ale za pomocí dlouhých ušisek. To by byla bomba, zahihňala jsem se vlastní představě. Nebo třeba zajíce s dlouhatánským ocáskem a zobákem. Nebo ptáčka, který by měl místo zobáku čumák s ostrými zoubky. Nejvíc se mi ale líbil můj první výmysl. Možná ho jednoho dne vytvořím, culila jsem se spokojeně.
S přítomností béžové vlčice se ale vše z dobrého přehouplo na úplně skvělý. „Hihi, to tvoje je ale taky super,“ zazubila jsem se na Lauru. Bylo fakt, že Lilac je supr-dupr jméno. S tím nikdo nemohl nesouhlasit. „Arcanus ho vytvořil. Nikdy jsem takového neviděl,“ vysvětlovala jsem nadšeně a poulila u toho očka a energeticky u toho pružila celým tělem. Energie se mnou přímo cloumala. Když se objevil známý hnědý, vesele jsem se na něj usmála a na to mi Laura nabídla, že ptáčka zatím můžu hledat, abych jí ho mohla ukázat, vyhrkla jsem okamžitě: „Tak jo!“ Ani mě nenapadlo, že byl vlastně iluzí a teď ho tu nenajdu. S odhodláním jsem se otočila na místě, vystartovala z nuly na sto a až jsem se od vlčice trochu vzdálila, zpomalila jsem, začala hopkat po jeskyni a očkama rejdila všude možně. Až po chvíli mi došlo, že ho vlastně nechal černý zmizet. No a když jsem se otočila na Lauru, mazlila se s jednookým, ke kterému se přesunul Sionn. Povzdychla jsem si a čapla si na zadek. Začínalo tu být nějak moc vlků. Všichni se bavili se všemi a já se v tom začínala ztrácet. Měla jsem pocit, že mi z toho hučení praskne hlava. A tak jsem si našla svou kost a začala s ní jedním koncem dřít o zem a představovala jsem si, že kreslím. I když za mými tahy nic nezůstávalo, já svůj výtvor viděla živě. Má dlouho-ušatá létající veverka byla skvělá a už jsem se těšila, až bude existovat.

„Ano, moc!“ zvesela jsem pokyvovala hlavinkou na souhlas a vrtěla ocáskem jak s vrtulkou. Ptáček poletoval po jeskyni a já za ním s elánem běhala a sem tam chňapla zoubky. Konverzaci dospělých jsem opět ignorovala, protože jsem jí nerozuměla. A čemu nerozumím, tím se trápit nebudu. Daleko zajímavější byl malý opeřenec. Byl fakt boží! Zimní ptáčci byli nudní. Většina byla černá, bílá, šedá a nahnědlá. Jeden musel dobře poslouchat, aby je vůbec ve větvích zahlédl. Jenže tento? Byl jako snadný terč. Barevná svačinka. Jenže když už jsem myslela, že ho přeci jen chytím, zmizel. Prudce jsem předníma zabrzdila, až jsem v téměř sedu popoleja ještě o kus dál a překvapeně trhla hlavou na Arcanuse, jestli to taky viděl? Oči jsem měla vypoulené jako tenisáky a mozeček se snažil zapojit každé ozubené kolečko, které šlo. Jak to?! Kam se poděl? Teď tu byl? Blouzním? Viděli ho i ostatní, ne? Sionn na něj taky koukal. A Arcanus se mě ptal, jestli se mi líbí. To práci umí? Zmizet? Ze zmatenosti se mě snažil černý vyvést a vysvětlil mi, že se jedná o magii. „To byly iluze? Páni! Yeter říkal, že by se ke mně hodily. Myslíš, že by se ke mně hodily? To bych mohla vytvářet taky takové ptáčky?“ chrlila jsem na něj dychtivě otázku za otázkou a kdyby to šlo, v očkách bych měla stovky jiskřiček.
Konverzaci o magii ale velmi rychle narušil nově příchozí. Páni, nový vlk! zajásala jsem a už z pouhého zvuku tlapek v kamenné uličce začala vrtět ocáskem. Mohla to být Elisa, ale stále jsem měla naději, že poznám někoho nového. A byl to někdo nový! Béžová vlčice se ihned začala vítat se Sionnem a když se na mě podívala a nazvala mě princeznou, štěstím jsem sedla na zadek. Řekla, že jsem princezna, radovala jsem se v duchu a ocáskem plácala na kamenné podlaze ze strany na stranu. Laura. Lauru mám ráda. “Já jsem Lilac,“ vyhrkla jsem a začala se vlčici třít o přední nožky a dělat mezi nimi osmičky. „Prý se tak říká nějakým fialovým kytičkám,“ dodala jsem ještě ve snaze vlčici okouzlit svými vědomostmi. „Je Laura taky podle něčeho?“ optala jsem se, když jsem si před vlčici sedla a střihla ouškem. "Škoda, že jsi nepřišla dřív. Byl tu strašně pěkný ptáček, ale už tu není," informovala jsem ji už velmi zklamaným a smutným tónem. Byla to opravdu škoda, až mi to dovedlo rozhodit náladu

Nastalo… ticho. Nikdo pořádně nemluvil, jen z povinnosti odpovídali na mé otázky. Bylo to pro mě až podivné. Být v blízkosti vlků, přesto se ale cítit sama. Chtěla jsem aby byli všichni v pohodě. Abychom si mohli hrát a smát se, povídat si… Cokoliv. Jenže všichni byli smutní. A když jsou všichni smutní a rozbolavělí, jsem smutná taky. Už jsem se přestala snažit nadhazovat otázky, nebo říkat nesmysly. Rozhodla jsem se prostě věnovat kosti. Párkrát jsem se otočila k východu, kam zmizel hnědý a přemýšlela, že bych chtěla zase ven. I když tam byla zima a ostrý vítr, byla tam zábava. Byl tam Yeter, který si se mnou povídal. Jenže sbalit se a odejít jsem nemohla, a tak jsem hlavičku zpět otočila a položila si ji na tlapky. Upřeně jsem sledovala oheň, který si různě natahoval, vlnil a poslouchala, jak si praská. Byl uspávající a tak se mi pomaloučku začala klížit očka. Na jedno ucho jsem poslouchala menší rozhovor dospělých. Chtěl se ho bratr zbavit? Takže je taky nechtěný? napadlo mne. Jsou všechny vlčata nechtěná? Ale on to měl jiné. Mel Černobílého a tátu, kterým na něm záleží. Možná i další vlky, mají jich ve smečce prý dost. Na chvíli jsem zavřela oči a když jsem je po chvíli otevřela, Sionn už se rozhlížel taky. Chvíli jsme na sebe upřeně koukali, než se otočil. Čekala jsem, že třeba něco řekne. Když se ale tak nestalo, znovu jsem očka zavřela a snažila se na nic nemyslet.
Když jsem ale uslyšela podivný máchavý zvuk, oči jsem velmi rychle zase rozlepila. Co to? zamrkala jsem překvapeně a snažila se zaostřit. To je ptáček, rozzářila jsem se. Byl nádherně pestrobarevný a pípal zvláštní melodie. „To je brepta,“ zahihňala jsem se. V tom se rozhodl, že si možná usedne na můj čumák, ale nakonec si to rozmyslel a rozletěl se za vlčkem. „Kde se tu vzal?“ natočila jsem hlavu na dospělé a usmívala se od ucha k uchu. Pak jsem ale vstala a začala ptáčka pronásledovat a hopsala po jeskyni. Tohle jsem potřebovala. Aby se něco pohnulo, což mi rozproudilo krev v žilách a probralo mě to. Neměla jsem v úmyslu ptáčka ulovit, nebo mu jakkoliv ublížit. Chtěla jsem jen hrát na hoňku.

Hnědý mě utvrdil v tom, že to, že si vezmu kůstku opravdu nevadí a nikomu nepochybí. A co bylo lepší, další jídlo bylo na cestě. Páni, tady to mají dobře zařízený. Sotva se dojí jedno, na cestě je druhý. V tom případě nechápu, proč mamka do smečky nechtěla. Vždyť tohle je mnohem lepší! Venku jsme jedli velmi zřídla a na hlad jsem si skoro zvykla. Tady to asi neznají. Začínala jsem pochybovat o tom, jestli má máma opravdu ve všem pravdu. Protože kdyby tohle slyšela, sedla by na zadek.
Vlci mi vysvětlili, že oheň je potřebný k tomu, aby mu to zahojilo rány a netekla mu krev. „Aha,“ řekla jsem jen a raději se na to nedívala. Ne že bych se ohně bála. Nikdy jsem bolest ohně nezažila. Ale dovedla jsem si představit, že to hezký nebude. Arcanus se pokusil Sionna přimět k řeči, ale on nemluvil. „Zapomněl, jak mluvit?“ naklonila jsem hlavu na stranu, když se žádné odpovědi nedočkal. Nabízel mu taky, že bychom si mohli hrát. „Jojojojo, půjdeme si hrát,“ vyštěkla jsem nadšeně a ocásek se ihned dal do pohybu. S jazýčkem venku jsem dychtivě očekávala, jestli třeba to ho naláká, ale Sionn, stále nic. Mé nadšení pomalu opadalo, až úplně vymizelo. „Třeba bude chtít později,“ řekla jsem tiše. Bylo mi jasné, že to jeho tátu trápí. I mě to trápilo, a to ho neznám tak dlouho.
Černobílý se se mnou moc bavit nechtěl. Sice mi odpověděl, ale jeho nenadšení z něj přímo sálalo. „Ty jsi ho zachránil?“ následovala další otázka. Nechtěla jsem se nechat jen tak odradit. Chtěla jsem, aby mě měl rád každý. Protože i když měl děsivé oko, určitě to byl dobrý vlk a měla jsem ho ráda. Každého. „Má štěstí, že vás má,“ dodala jsem, ale tentokrát už polohlasem. Došlo mi, že já nikoho takového v životě nemám. Zatímco za něj bylo tolik vlků ochotno položit život, mě se jen zbavovali a předávali si mě jako věc. Poté se ale bavili mezi sebou, i hnědý odešel. A tak jsem se raději vrátila ke své kosti, kterou jsem tiše ohryzávala.

„Pamatuji,“ přikývla jsem na souhlas. „Odnesl mě sem jeden pro mě cizí vlk. Cestoval se mnou a maminkou, ale ta byla unavená a potřebovala spát. Měla jsem s ním zůstat, než si odpočine. Jenže ten mě zavedl sem a utekl,“ vysvětlila jsem to znovu. Nikdo z dospělých mi na to do teď ale nic neřekl, takže jsem čekala, že opět nastane hrobové ticho. Tušili něco, co já ne? Nebo prostě neví, jak na to reagovat? Vím, že to bylo nepříjemné téma pro mě, protože jsem si to zažila. Ale proč pro ostatní? Poté se představil, takže jsem si v hlavičce potvrdila, že jsem to odhadla správně. Nebyla jsem si ale jistá, jak reagovat, a tak jsem se jen pousmála.
Zdálo se, že se z toho Sionn dostane. Teda jeho táta to říkal. „Nebudu. Nechci, aby se mi tohle stalo. Proč šel vlastně z lesa pryč? Už se mu to určitě nestane. Budeme si moct hrát a já na něj dám pozor,“ ujistila jsem ho. Proč by pak chodil ven z lesa, když by si tu mohl hrát se mnou? Nesmysl. Budeme chodit tulit stromy s Yeterem a všechno bude super. Ujistilo mě o tom to, že na můj hlas také zareagoval a otočil se za mnou. Já se na něj povzbudivě usmála a zavrtěla ocáskem. Až se z toho dostane, budou z nás kámoši. Poté se na mě otočil i hnědý, který mi vysvětlil, k čemu je smečka dobrá. „Opravdu? To je super, moc moc moc děkuji,“ usmála jsem se na něj a začala vrtět ocáskem, jak malou prachovkou. Následně mi nabídl i kosti. „Opravdu? Nebude vám chybět?“ optala jsem se a naklonila hlavičku na stranu. Hnědý se mi začínal víc a víc líbit. Byl na mě moc hodný a cítila jsem se špatně, že jsem o něm v první chvíli pochybovala. „Tak aspoň tuhle menší,“ usmála jsem se na něj a přitáhla si k sobě jednu kůstku, kterou jsem začala ohryzovat. Moc jsem se jí ve výsledku, ale nevěnovala, protože jsem při každém zakvílení nebo zakňučení Sionna pohled vrátila na ně. Bylo mi ho líto. Jenže když Arcanus vytáhl i oheň, nechala jsem kost kostí. Proč oheň? Vždyť ten bolí. „Proč je potřeba oheň?“ zeptala jsem se. Důvěřovala jsem tomu, že to potřeba bylo. Proč jinak by vytahoval oheň na svého syna?
Zatímco se Arcanus věnoval zraněnému Sionnovi, přiblížil se k ohni černo-bílý. Za normálních okolností bych si toho asi moc nevšímala. Jenže až teď, když se vynořil z temnoty a ukázal se na světle, jsem zjistila detail, který jsem předtím přehlédla. A vlastně jsem byla ráda, že jsem o něm nevěděla. Ráda bych to tak nechala i teď, protože mě pohled na něj asi do smrti bude pronásledovat. Nejenže byl zřízený, jako Sionn. Dokonce daleko daleko hůř. Tento vlk neměl oko a celý obličej měl zakrvácený. Stačila mi vteřina a okamžitě jsem padla k zemi a zakryla si tlapami oči. Bylo to jako bych spala a zdála se mi noční můra. Ono je možný nemít oko? Po chvíli jsem jednu tlapku nadzvedla, abych se ujistila, jestli třeba nezmizel. Strašidla takhle přece mizí, ne? Nebo alespoň oko by mohl mít zpět. Ale černo-bílý zůstal tady a byl úplně stejně krvavý a bezoký, jako před chvílí. Už jsem si oko nezakrývala, jen jsem jej na chvíli zavřela, abych se připravila na další pokus. Čím dýl jsem na jeho chybějící oko koukala, tím méně děsivé to bylo. Ne že by to někdy přestalo být děsivý úplně, ale alespoň jsem neměla potřebu vyzvracet to jediné, co jsem dostala k jídlu. „Kdo ti to udělal? Vrátil jsi mu to pak? Máma říkala, že když mi někdo ublíží, mám mu to vrátit dvakrát tak silně. Pak už si prý netroufne,“ zeptala jsem se jej a připojila jednu z mála věcí, co jsem se za svůj život dozvěděla. „Musela to být velká příšera, když něco tak hnusného dovedla,“ dodala jsem a soucitně na něj koukala. Nedovedla jsem si představit, jak moc to muselo bolet.

Černý vlk se mne ptal na různé otázky týkající mne. Jak Elisa odtušila, byl zmatený, odkud jsem se vzala. „Lilac. No a… nevím,“ odmlčela jsem se. Nevěděla jsem, kde máma teď je. Třeba už se probudila a šla někam pryč. Otce jsem nikdy nepotkala, to samé se týkalo sourozenců. „Prý se nevrátí,“ odpověděla jsem už o něco méně zmateně. Minimálně to mi řekl ten zrádce. „Elisa říkala, že tu můžu zůstat. Dovedla mě sem a řekla že tu mám zůstat,“ dodala jsem ještě nakonec, tak jak mi to poručila, než zmizela. Jenže pak nastal ten křik a všichni až na hnědého se rozutekli. A tak jsem tam zůstala sedět a čučet. Slyšela jsem, jak se křiklouna snažili oba uklidňovat a když se černý vrátil zpět, držel v tlamě šedé vlče. To bude Sionn! zazářilo mi v očkách, když jsem rozpoznala dalšího vlka, o kterém jsem slyšela. Yeter měl pravdu, je tady. Chtěla jsem ho jít přivítat a pořádně si ho očichat, jenže když jsem zahlédla, že je od krve, celá jsem zamrzla. Co se mu stalo? zděšeně jsem na něj hleděla. Zajímalo mě, kdo mu to udělal. A taky proč? Takhle nevypadá rvaní pro zábavu. Někdo si z něj chtěl udělat jednohubku.
Když se posadili u ohně a černý – pravděpodobně Arcanus – vytvořil vodní louži, začal mu čistit ranky. Zvědavě jsem přistoupila blíž k ohni, kde jsem si ulehla ke svému kousku masa, které jsem od hnědého dostala a začala ho ožužlávat. Chtěla jsem to udělat nenápadně, aby to jen vypadalo, že se chci ohřát a najíst. Pravdou bylo, že jsem byla zvědavá. Chtěla jsem vidět, co se děje. A tak když jsem dojedla, položila jsem si hlavu na tlapky a po očku nakukovala. „Bude v pořádku?“ zeptala jsem se tiše.

Bylo ticho, jen oheň vydával uklidňující křupání, které mě ujišťovalo, že je klid. Nic se neděje, nic mi nehrozí. I oddychování spících vlků mi dodávalo pocit, že jsem možná našla domov. V jeskyni bylo ale poměrně šero, a tak když jsem uslyšela, jak se někdo začal hýbat, cukla jsem a začala v temnotě hledat, kdo se to postavil. Až když jsem zaostřila, zjistila jsem, že to byl ten černo-bílý a ptal se, jestli tu někdo je. Mám se přihlásit? Není to divný. „Já,“ pípla jsem z temného koutu jeskyně. Na to jsem udělala krok do osvětlené části jeskyně, abych nepůsobila paniku.
Když ale přišel další vlk, který ke mně beze slov začal čichat, udiveně jsem ucukla a hleděla na něj. Copak to děláš? ptala jsem se v duchu, ale nahlas jsem nic neřekla. Byla jsem jen ráda, že po mně nechtějí žádné informace. Nebavilo mě vyprávět jednu věc několikrát, jen protože to jiní neslyšeli. Další probuzený vlk byl ale o dost upovídanější a zdál se být i milý. Vlastně jsem se ani nebála, než mi připomenul, že bych neměla. Měla jsem se předtím bát? Držel se dál a začal porcovat kus masa, které mi poté podal se slovy, že se někdo další vrátí. „Děkuji,“ odvětila jsem ze slušnosti a pokusila se o úsměv.
Otevřela jsem tlamičku s úmyslem, že si ukousnu a po dlouhé době se najím, když tu jsem uslyšela řev. Tenký, vyděšený. Bylo to nějaké vlče! Zděšeně jsem vypoulila oči a hleděla směrem, odkud se jekot ozval. Třeba jsou to zlí vlci. Třeba tomu, kdo tam je ublížili, a to udělají teď i mě. Určitě mi hnědý kecal. Do očí se mi nahrnuly slzy, ale stále jsem neplakala. Měla jsem ale opravdu na krajíčku. A tak jsem se jen schoulila do malé hromádky. I veškerá chuť na jídlo mě přešla! Přemýšlela jsem, zda utéct, nebo jen počkat, co se bude dít. Třeba jsou opravdu hodní. Třeba je to jen nedorozumění. Přála jsem si, aby bylo.

<< Asgaar

Už při prvním nahlédnutí do jeskyně mi to místo vyrazilo dech. Do jejího středu totiž vedla tajemná chodba, která se všelijak kroutila. Jak mi Elisa řekla, opravdu to tady klouzalo a tlapky se mi několikrát nešikovně zamotaly. K mému překvapení jsem si ale nenatloukla čumák. Ani nic jiného. Teda zatím. Musela jsem tedy chůzi podstatně zpomalit, abych si to nepřivolala. Nestíhala jsem Elise, ale to mi až tak nevadilo. Stejně mi neměla kam utéct a měla jsem ji na očích, i když o velký kus přede mnou. Při příchodu do velké místnosti jsem se zastavila a rozhlédla se dokola. Pár vlků tady leželo a spalo, opodál jsem viděla vchod do asi jiné, o něco menší místnůstky. Bylo to tu vlastně celkem příjemně vypadající. Jen kdyby tu nebyl ten odporný pach krve, tak by to bylo všechno senza. Elisa mi následně přikázala, abych tady zůstala a odpočinula si. Souhlasně jsem začala pokyvovat hlavičkou a dodala: „Dobře.“ Pak už jen zapálila nějaký klacek, u kterého mi nabídla ohřátí a zmizela stejně rychle, jako přišla.
A tak jsem tu zůstala jediná. Teda jediná vzhůru. Ležela jsem v blízkosti ohýnku, který mi nahříval promrzlé tělíčko a jen jsem s hlavičkou položenou na tlapkách poslouchala, jak dřevo křupe a sem tam vyhodí jiskřičku. Bylo to fascinující. Až do doby, než mě to začalo nudit. Už jsem byla celkem zahřátá, a tak jsem hlavu zvědavě zvedla, abych zkontrolovala stav. Všichni spali. Nejvíc mě zaujal ten bílo-černý vlk. Byl tak zvláštně rozdělený napůl. Proč já nejsem takhle napůl? pomyslela jsem si zklamaně a prohlížela si své tlapky. Následně jsem se zvedla a začala po jeskyni ťapkat. Měla jsem nutkání si zblízka prohlédnout každé zákoutí, očichat každou zajímavou věc a najít si něco na hryzání. Měla jsem hroznou chuť si na něčem brousit zoubky. Stačil by mi nějaký kus kořínku, nebo kost. A tak jsem nenápadně rejdila po největší místnosti a hledala poklad.

Nekonec se asi udobřili? Pořádně jsem tomu nerozuměla. Dospělí se chovají vždycky hrozně divně. Alespoň Elisa působila, že mu věří. Ale jestli má magii, o které neví a nevědomě ji používá, to by bylo celkem děsivé. Stejně mě ale pořád mrzelo, že se jen tak zvedl a odešel. Pro něj to asi bylo to nejlepší možné řešení, ale co pro mě? Pro mě by bylo lepší, kdyby tu zůstal.
Sotva zmizel, otočila se na mě. Nedívala jsem se na ni, ale cítila jsem její pohled na sobě. Její rudé oči, co se mi zabodávají až pod kůži. Nebála jsem se, ale bylo mi to hodně nepříjemné. Po mé prosbě nastalo ticho. Asi přemýšlí? Ale nad čím? Že by mě vzala? Nebo nad nejrychlejšími způsoby, jak se mě zbavit? Vždyť jsem jí nic neudělala, určitě mě nemůže nenávidět. Ale když se mě zbavilo tolik vlků před ní, proč ne i ona? Třeba je se mnou opravdu něco hodně špatně. Poté ale zaznělo to osudové „fajn“, které jako by mě nakoplo. Vyskočila jsem na nohy a s úžasem v očích na ni koukala. Na jedinou podmínku, kterou přednesla jsem jen začala divoce kývat hlavičkou na souhlas. „Budu nejhodnější,“ slibovala jsem. A když znovu zazněl návrh, že se tedy znovu vydáme do úkrytu, bez námitek jsem za ní začala ťapkat. Teda spíš skákat, protože to bylo celkem náročné v tom bílém bordelu chodit. Ale stěžovat si nehodlám. Teplo, teplo, bude mi zase teplo. I když jsem se snažila sebevíc, šedé jsem jednoduše nestačila a tak když se za mnou u vchodu ohlédla, vděčně jsem se na ni usmála a natáhla skok. Už u vchodu jsem ucítila spoustu pachů, které jsem nedovedla identifikovat, ani rozdělit. Bůh ví, kolik vlků tam je.

za Elisou >>

Elisa mě nesla v tlamě, zatímco nás Yeter následoval. Všechno se zdálo být v pohodě, i Elisa. Sice z ničeho nic, ale když byla v pohodě, všechno bylo v pohodě. Teda do doby, než to v pohodě být přestalo. Z ničeho nic zastavila, mě položila na zem a něco zamumlala. Překvapeně jsem otočila hlavu vzhůru, abych zjistila, co se právě stalo. A pak se to všechno pokazilo úplně. Začala na něj štěkat, že jí ovládá emoce a byla celkově strašně moc naštvaná. Nebála jsem se, spíš jsem byla zaskočená další velkou změnou. Vlastně mi tím trochu připomínala mě, ale když to vlk vidí na někom jiném, je to celkem divočina. Yeter se začal obhajovat a vypadal ublíženě, že mu takhle křivdí a neprávem ho obviňuje z něčeho, co neudělal. Já se snažila vypadat co nejvíc nenápadně, protože jsem nechtěla, aby na mě někdo křičel. To bylo to poslední, co bych teď potřebovala. Jenže když se na mě usmál, otočil se a odcházel pryč, šokem jsem zalapala po dechu. I on? Proč i on odchází? Co tu mám teď dělat? Elisa vypadá, že by mě byla schopna slupnout jak malinu, jak je rozčílená. Přejížděla jsem nervózně pohledem z mizícího Yetera na zuřivou vlčici. „J-j-já můžu pomáhat. Opravdu,“ vykoktala jsem ze sebe po chvíli ticha. „A taky toho moc nesním, skoro o mě nebudete vědět,“ snažila jsem se ji uchlácholit. Byla jsem kost a kůže, muselo jí být jasné, že jsem toho za můj krátký život moc nesnědla. I tím, jak droboučká jsem byla. Sama jsem věděla, že mám tak stažený žaludek, že víc, než pár soust se do mě nevleze. Možná časem, ale teď jsem držela pohromadě spíš jen silou vůle. „Můžu prosím zůstat?“ špitla jsem, pohled ale raději zabodla do sněhu. Bála jsem se, že mě vyhodí někam pryč a zůstanu zase sama. Co bych pak dělala? Umrzla bych. Teď když už mě nikdo nezahříval, začala jsem se nekontrolovaně třást, až mi drkotaly zoubky. Velmi jsem si přála teplo. Přála jsem si domov. Spoustu přátel. Trochu jídla. Chtěla jsem tu zůstat. Tak strašně moc.

Poté, co jsem odvyprávěla vše, co jsem si prožila a jak se se dostala, nastalo hrobové ticho. Doufala jsem v nějakou reakci, ale ani jeden nepromluvili ani slovo. Jen Yeter se na mě pousmál, asi aby mi dodal odvahu. Lehoučký úsměv jsem mu opětovala a poté pohled zase zaryla do země. Celou dobu jsem na Elisu nekoukla ani jednou, až když se mě pokusila milým hlasem uklidnit, zvedla jsem hlavu a podívala se jí do očí. Nezdálo se mi, že by to hrála. „Mhm,“ souhlasně jsem zakývala hlavičkou, když navrhla, že bychom se šli schovat do úkrytu. Lituje mě? Nechají si mě tu? Nebyla jsem si jistá, co se mnou mají v plánu. Naivně jsem jen doufala, že mě schovají někde, kde mi zima nebude. Když mě vzala za zátylek a začala mě někam nést, otočila jsem očka na Yetera. Doufala jsem, že půjde taky. Chvíli vypadal zaraženě, ale poté se zvedl a vyrazil za námi. V ten moment jsem se upokojila. Poslušně jsem se poskládala, abych Elise nepřidělávala při přenosu potíže a nechala se odnést do bezpečí.

Konverzace obou dospělých šla nějak mimo mě. Teda ano, bavili se o mě, ale momentálně nikdo můj názor nebo mé informace nechtěl. Navíc šedá vlčice odpovídala na věci, o kterých nikdo nemluvil. Čte mu myšlenky? Nebo jen umí číst Yeterův pohled? přemýšlela jsem a věnovala mu zvědavý pohled. Snažila jsem se přečíst, co má zrovna na mysli a jestli bych z něj něco vyčetla, ale marně. Bavili se o tom zrádci, který mě tady nechal? Stejně by ho neidentifikovali, nikdy ho asi nepotkali. A s tím jak rychle utíkal, ani ho nikdy nepotkají. Začínala jsem pochybovat, že by se pro mě vrátil. Oba jsme si vzájemně nesedli, ale byl to jediný známý, kterého jsem měla. Teda až do teď. Teď už bych se za ním stejně nevrátila, i kdyby mě prosil na kolenou. Mimo jejich tajnou konverzaci Yeter mluvit daleko míň. Skoro vůbec, jen v krátkých větách, aby se neřeklo.
Zatímco jsem stála a zkoumavě si Elisu prohlížela, zeptala se mě, odkud jsem přišla. „Přinesl mě sem jeden vlk tamtím směrem,“ vysvětlila jsem a ukázala čumákem na sever, ze kterého jsme přišli. „Nevím o něm skoro nic, ani jméno, ani odkud je. Jen mě s ním máma poslala jít dál, protože byla unavená a potřebovala spát. Prý by spala hodně, hodně dlouho a chtěla abychom šli bez ní. Jenže on mě sem jen zavedl a utekl,“ vysvětlila jsem a dolehla na mě stejná vlna samoty, kterou jsem cítila v ten moment. Jen slzy jsem tentokrát držela jen tak tak. Posadila jsem se na zem a hlavu sklonila k zemi. Vlčice sice nepůsobila nepřátelsky, ale taky nevypadala dvakrát nadšeně, že mě tady našla. Zněla spíš… unaveně a trochu otráveně. Aniž bych hlavu zvedla, našla jsem koutkem oka Yetera a koukala na něj, zda u něj najdu trochu útěchy. Chtěla jsem se k někomu přitulit a schovat se, ale přišlo mi, že to teď není úplně dobrý nápad, a tak jsem jen poslušně seděla dál na místě.

Yeter si tipnul, že bych mohla mít magii iluzí, která měla údajně fialové oči. Četl mi myšlenky, to samé napadlo i mě! Sice k tomu dalších x barev, ale jednou jsme se shodli. „Jo, ta by byla úúúplně boží,“ celá jsem se rozzářila. „Takový jsou prý i ty kytičky. Takže by se trefila i máma,“ pokývala jsem hlavou na souhlas. Ale jak pravděpodobné je, že bych je opravdu fialová měla? Třeba dost, když to o mně tvrdili dva vlci v mém životě. A já jich celkem moc nepotkala, takže menší půlka? A to je dost! Určitě budou fialové.
Upřímně jsem věřila, že si mě ta Elisa oblíbí. Třeba nebude přísná na malé vlčky, ne? I Yeter souhlasil! „Určitě jo. A když ne, tak jí spolu vezmeme na mazlení stromů a otevře jí to oči,“ rozhodla jsem za nás oba. Tohle byl skvělý plán. Nejen, že pomůžeme osamělým stromům, ale budeme pořádně podrbaní a sblížíme se. Kdo by nechtěl mazlit stromy? Určitě bude souhlasit.
Při tématu rvaček jsem mému novému kamarádovi zaryla tesáky do tlapy, ale pro mé překvapení téměř nereagoval. Copak nemá v tlapách cit? Má zubiska jsou přece nesmírně ostrá! Určitě musel něco cítit. Jen skvěle maskuje bolest, to je ono, vysvětlila jsem si hned, abych zahnala pocit dotčení. „To je pěkná blbost,“ zavrtěla jsem nad jeho slovy hlavičkou. „Praní je jen pro zábavu. Takový vlci hezké věci otáčí na něco hnusného. A to se nedělá, ne?“ mluvila jsem zprvu sebevědomě, u poslední věty se ale otočila k Yeterovi a čekala, zda se mnou bude souhlasit. Pořád jsem tomu světu dospělých moc nerozuměla. Proč se prostě nechovají k ostatním hezky? „Jo, to bych moc ráda,“ zavrtěla jsem šťastně a už si představovala, jak ho pořádně pokoušu. Ukážu mu, co moje tesáky umí.
Poté ale zmlkl a než stihl doříct větu, přiřítila se sem šedá vlčice s opravdu protivnou náladou. Překvapeně jsem seděla a koukala na ni. Co co je? Jo ahaa, mluví o větvičkách Yetera. Asi je taky vidí poprvé. Ale proč je na něj kvůli nim naštvaná? Nelíbí se jí? Závidí mu je? Jako taky bych je ráda, ale až tak naštvaná kvůli tomu nejsem. Když ale Yeter řekl, že vlče, zaraženě jsem na něj cukla pohledem. Ono je řeč o mě? Já jsem „to“? Nerozuměla jsem tomu. Nechtějí mě tady? Nebo vlče ještě neviděla? Vždyť tu mají prý Sionna? Je větší? Vypadám jinak, než jiná vlčata? Yeterovi jsem se divná nezdála. Poté ale nastalo ticho a oba na sebe divně koukali. Byla jsem z toho trochu vyplašená, ale nehodlala jsem to dát nijak najevo. A tak jsem se zvedla a zkoumavě udělala krok k Elise, zatímco si prohlížela její náhrdelník. Hustý, asi je to velký rváč. Její vrčení jako bych vytlačila z hlavy a naprosto ho ignorovala. Hrozně mě vlčice zajímala. Stále jsem si ale držela slušnou vzdálenost a byla spíše v blízkosti Yetera.