Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„Třeba jo, musíme počkat,“ uculila jsem se. Záviděla jsem mu je, vypadaly hrozně majestátně. Takový hezký, ale i hrozivý. Mohl se tím bránit, což by mohla být sranda. „Fakt?“ překvapeně jsem zvedla obočí a pousmála se. „To by bylo boží. Třeba na nějakou příjdu i pro tebe,“ zazubila jsem se. Sionn byl hrozně fajn kamarád a už jsem se těšila, kolik dobrodružství spolu zažijeme. Když nemám žádné sourozence, mám aspoň Sionna.
On se pak rozpovídal o Meiným a jeho přívěšku, který mu věnoval. „Moc ho neznám, ale určitě je moc fajn,“ souhlasně jsem pokývala. Někteří dospělí si svou dospělostí zbytečně škodili. Kdyby byl tak otevřený jako my, měl by kamarádů hromadu. „Had? A je aspoň velikánský, aby někoho zastrašil, nebo je to malá potvůrka?“ zahihňala jsem se. „Zkoušel jsi ho už vyvolat? Třeba by ses s ním mohl kamarádit a mohl bys s ním chodit na procházky. Musí být úžasný mít za kamaráda hada,“ zasnila jsem se. „Jasný, to se hodí!“ souhlasně jsem začala kývat hlavičkou. Když přišla ale řeč na vlastní ozdůbky, zhodnotil, že by chtěl něco originálního. „Třeba ozdobu na zadek, když už jsi to zmínil. Ozdobu na zadku rozhodně nikdo nemá,“ nadhodila jsem svůj hloupý nápad, kterému jsem se následně začala smát. „Ale určitě budeš mít boží přívěsek. Já bych asi chtěla něco na nohu. Nebo na hlavu. Líbí se mi zářivé věcičky. Ale určitě by to muselo být taky originální a na zadek sedající,“ rozzářila se mi očka, jen co jsem o tom začala mluvit. Chtěla jsem mít taky pěknou parádu a vypadat něčím zajímavě. Rozhodně nejsem tak zajímavá, jako napůl Meiný.
Když se s námi strejda Arcanus bavil o magiích, odsouhlasil mi, že je vytváření zvířátek lepší. Vděčně jsem se na něj zazubila. Prohlásil ale, že je to dobré i na obranu, na což jsem souhlasně kývala hlavou: „To asi jo.“ Dospělí se pak dali do řeči a Sionnovi se z tuláka udělalo zle. Překvapeně jsem tomu přihlížela a pokusila nasát jeho pach, ale nepřišlo mi, že by nějak smrděl. Asi mám ucpaný nos, nebo má nějaký speciální dar na čichání smradu, pokrčila jsem nad tím jen rameny. Když jsme se ale přesunuli k černé vlčici, nedokázala jsem se zbavit pocitu, že se mě snaží zazdít. Nejenže na mě ani nekoukla, ale ještě zkomolila moje jméno, které se mi zdálo být celkem primitivní na vyslovení. Lilac. Lajlek. Laj-lek. Co na tom je? „L-i-l-a-c,“ zopakovala jsem pomaloučku a zřetelně. Asi se to zdálo být jako prkotina, ale celkem se mě to dotklo. Trochu jsem stáhla ouška a koukla na Sionna, jestli i on zaregistroval to, jak mě přehlíží. Když se chopil řeči on, jen jsem na ni zaraženě koukala. „Jestli je to pro tebe těžký na vyslovení, můžeš mi říkat jen Lil,“ navrhla jsem a pokusila se o úsměv. Říkal mi tak i Sionn. Snažila jsem se přesvědčit, že to bylo jen přeřeknutí. Nechtěla jsem, aby mi někdo zesměšňoval moje jméno. Nym bude určitě fajn, nemyslela to zle.

„Fakt, nekecám! Prý se s nimi probudil a teď má těžkou hlavu,“ zazubila jsem se. „Třeba na tom něco bude,“ zasmála jsem se, když mi prozradil své dětské představy. Mohlo by to být celkem zajímavý. Jak jinak by se tu vlci brali? Spadli z nebe? To těžko.
„Tak to jsem přišla ve správnou chvíli. Asi proto, že tam bylo jídlo a na jídlo se chce sejít každý,“ napadlo mě. Byla jsem ráda, že jsem hned ze začátku potkala většinu. Můžeme pak se Sionnem zbytek někde najít a poznat. Přišlo mi to ale zvláštní, Sionn byl o dost starší než já. To tady ti vlci nechodí tak často? Proč jsou pak ve smečce? „Jéé, Uší je boží přezdívka,“ rozzářila jsem se. „Mně vymýšlet přezdívky moc nejde,“ přiznala jsem. Chtěla jsem ale něco takového umět. Mohla bych se to naučit, zní to jako sranda.
„Já se vsadím, že jo! A my je najdeme jako první a poklad si necháme pro sebe,“ zazubila jsem se kulišácky. „Já si říkala, kde jsi k němu přišel. Meiný je ten černo-bílý vlk? Vypadá, že má rád jen tebe,“ uchechtla jsem se. „A jak to, že ti ho dal? Už se mu nelíbí?“ naklonila jsem hlavu na stranu. „Taky bych jeden někdy chtěla, vypadají hrozně zajímavě. Jaký bys chtěl mít ty?“ zeptala jsem se s velkým zájmem. Zajímalo by mě, kde k nim vlci chodí. A jestli si ho můžou vybrat.
Poté jsme se vydali za strejdou Arcem, aby za nás vyřešil problém s ohněm. Ale než jsme přiběhli, problém přestal. Co to je za kravinu? zmateně jsem čichala, ale nic necítila. To nás někdo nabádal, abychom strejdu neposlechli a pak vypadali jak hlupáci? Byla jsem naštvaná, a to celkem dost. Když jsme se ale dozvěděli, že to byla magie, oba dva jsme ožili. „Já bych raději dělala hezký ptáčky, tohle je hnusný,“ zamručela jsem.
Se zájmem jsem si prohlížela černou vlčici s trochou bílé tu a tam. Sionn z toho byl úplně na větvi. „Nee,“ zasmála jsem se, ale pak mi došlo, že to já přece nevím. Nikdy jsem své sourozence nepotkala. „Teda myslím,“ nervózně jsem se pousmála. Podobu jsem tam moc ale neviděla. Možná tak bílé flíčky nad očima. A stejné barvičky, ale kožíšek měla celkem jiný. Ale když jsem viděla, že se jde seznamovat Sionn, vyskočila jsem za ním a zastavila se hned vedle něj. „Ahoj, ahoj. Já jsem zase Lilac,“ zářivě jsem se usmála. „Budem kamarádi?“ nabídla jsem jí mé přátelství. Tolik kamarádů! Lepší to dneska být ani nemohlo.

Zdálo se mi, že mi uvěřil. Ale byl z toho zjištění smutný? Proč je smutný? Tím, jak to řekl to znělo, že ho mrzí, že je Sionn. V čem je to špatný? Pak ale řekl, že na tom vlastně nezáleží. A měl pravdu, nezáleželo na tom. „Úplně,“ povzbudivě jsem se na něj pousmála.
„Jo, Jéťa je boží. Má takové zvláštní větvičky z hlavy. Věděl jsi, že se jmenuje podle stromu, a tak se z něj teď stává strom?“ lezlo ze mě vše, co mi přišlo na jazyk. „Pomalej? Ještě jsem s ním nezávodila, ale určitě bych ho taky porazila,“ ušklíbla jsem se. „Uší neznám,“ zavrtěla jsem hlavou. „Ale znám Jéťu, tvého tátu, tvou mámu, černo-bílého, Castora, Laura a viděla jsem ještě Lucy. Myslím, že se tak jmenují, jsem tu krátce,“ vysvětlila jsem mu. „A tebe! Tebe taky,“ vyplázla jsem na něj hravě jazyk. „Masožraví zající?“ vykulila jsem na něj oči a raději udělala krok od toho mého. „Myslíš, že je takových víc? Jako třeba tento?“ pohlédla jsem na něj vážně. „Ne že bych se ho bála!“ vyhrkla jsem. „Jen bych nerada kousanec,“ dodala jsem už klidnějším tónem a vzpřímila se, abych dala najevo, že jsem vlastně strašně statečná. „Tak jo, pak ji najdem,“ souhlasně jsem kývla hlavou.
Mou radu o bratrovi si vzal k srdci a vlastně se i usmíval. „Přesně! A s Tati od vedle,“ dodala jsem. „Bude to super, už se na to moc těším,“ ujistila jsem ho o tom, že já jako jeho bratr nejsem. Já? Já jsem pro úplně každou hru.
„To nevadí, můžeme si poklad jen představit. Může ho bránit třeba nějaká velká příšera a my s ní můžeme bojovat,“ vysvětlila jsem mu. „Ale určitě tu něco máte. Poklad může být cokoliv. Třeba je jen začarovaný! Může to být cokoliv, jen ho musíme najít,“ lákala jsem ho tajemným hlasem. Už jsem se na to moc těšila! Jenže když jsem zmínila štiplavý puch, Sionn znervózněl. „Tak můžeme zůstat tady,“ navrhla jsem, když zavrhl cestu na jih. „Tvá máma? Byla na druhé straně lesa. Támhle u těch nor. Určitě je v pohodě,“ ujišťovala jsem ho. „Dobře. Určitě bude vědět co to je,“ souhlasila jsem a vyběhla za Sionnem. Když jsme ho ale viděli v dáli, Sionn to prozradil i mě. Hoří? Oheň? To asi nebylo dobrý. Oheň pálí. Než jsme ale doběhli, štiplavý smrad ustával. Co mi ale hlava nebrala už vůbec bylo to, že tu bylo další vlče! Další?! zavrtěla jsem ocáskem jako vrtulkou. Chtěla jsem se jít vítat, udělat si novou kamarádku, ale zůstala jsem raději stát za strejdou Arcanusem a na černobílou se jen culila. Strach z ohně jsem neměla. Nevím, jestli to nebylo tím, že jsem požár a jeho následky nezažila, nebo jsem prostě jen statečná. Strejda si povídal s hnědým vlkem, kterého jsem ještě neviděla. Patří taky do smečky?

"Ne, určitě jsem tě viděla," nesouhlasně jsem se zaměřila. "Yeter říkal, že tu je jen jedno vlče a to bílé se jménem Sionn. Což ty jsi bílý a jsi Sionn. A když mě tvoje máma zavedla do jeskyně, byl jsi tam s tvým tátou a tím napůl vlkem. Pamatuješ? Určitě jsi to musel být ty," pokračovala jsem ve vysvětlovaní. "Ale na tom nezáleží. Třeba po světě běhá spousty Sionnů," zazubila jsem se na něj. "Můžeme je pak hledat. Představ si jakou hrůzu by naháněla velká banda Sionnů," zasmál jsem se. Taky bych chtěla dvojčata. Když jsem mu řekla, že nemám domov, odpověděl mi, že je to smutné. Mě se smutná zdála jen část. Smutně mi bylo proto, že už prý mámu neuvidím. Nebo proto, že mě nikdo nechtěl a nechali mě samotnou. Jenže super to bylo v tom, že vlci tady se o mě postarají a mám tady kamarády. Navíc mám i místo, kterému můžu říkat "doma". "Jo, všichni jsou tu moc fajn," zazubila jsem se šťastně. "Faakt?" vypoulila jsem na něj očka a vyskočila na všechny čtyři. "Tak to si můžeme každý den chodit spolu hrát," navrhla jsem a vrtěla ocáskem zee strany na stranu. Zmínil se pak i o svém bratrovi. Ten, který mu to všechno udělal? Co se ho zbavil? "Kašli na něj, je to pako. Když si hrát nechce, budem si hrát bez něj a pukne závistí," dloubla jsem na něj povzbudivě a kulišácky se ušklíbla.
Ozvalo se ale zavytí a jeho táta zpozorněl. Přikázal nám, abychom zůstali na místě. Když zmizel, zeptal se mě Sionn, jestli si chci hrát. "Jasný," začala jsem zase hopsat. "A na co si budem hrát? Co takhlee...," zamyšleně jsem se odmlčela. "Na dobrodruhy! Můžeme jít hledat poklad," navrhla jsem, přední jsem položila na zem, zatímco se jsem zadeček hravě vystrčila do vzduchu a mávala ocáskem. Jenže v tom mi do čenichu vrátil štiplavý smrad. "Co to je?" zeptala jsem se jej. Šlo z jednoho konce lesa dost kouře.

Jen co jsem přišla, začal se mi strejda Arcanus věnovat. „M-m,“ zavrtěla jsem hlavou na nesouhlas. „To teta Elisa, já to pěkně zpackala,“ přiznala jsem, zatímco jsem vrtala tlapkou ve sněhu. Nechtělo se mi přiznávat, že se mi to nepodařilo, ale strejdovi jsem lhát nechtěla. Byl moc hodný. Moje pozornost se ale stále přesouvala na hnědé vlče, které tu bylo nové. Radostně jsem máchala ocáskem, protože představa, že budu mít tolik kamarádů mě dělala hrozně šťastnou. Hned na to si to ke mně Sionn napochodoval a představil se. Dobře? zamrkala jsem překvapeně. Já jeho jméno znala! Sice mi ho řekl Yeter a pak se o něm zmiňovali dospělí. Ale asi je fakt, že se mi sám nepředstavil. Vypadá, že už je mu o dost líp. „Ahoj!“ vypískla jsem a energicky začala hopsat na místě. Konečně si se mnou chtěl hrát! Jenže jeho další slova mě zarazila a hopsání ustalo. „Ty si mě nepamatuje?“ naklonila jsem nechápavě hlavu na stranu. „Jsem Lilac, viděli jsme se v jeskyni. Budu u vás bydlet, protože nemám domov,“ vysvětlila jsem mu znovu a doufala, že se chytne. Že si řekne „Jooo, vlastně!“ a všechno bude dobrý. To jsem tak nezapamatovatelná? uvědomila jsem si dotčeně. Třeba se jen praštil někde do hlavy, napadla mě přijatelnější verze. Než jsme ale domluvili, hnědá vlčice byla na odchodu. „Ona tu nebydlí?“ sklopila jsem zklamaně uši. „Já? Já tady budu už napořád,“ zazubila jsem se na Sionna. Byla jsem ráda, že to tu ožilo. V jeskyni to byla hrozná nuda a přesto, že jsem byla unavená z táhnutí úlovku, chtěla jsem si hrát a něco dělat.

<< Zelené nory

Cesta zpět by byla za normálních okolností asi celkem nudná, kor když jsem úplně nevěděla, o čem si s tetou povídat. Pravděpodobně by bylo dost nepříjemné ticho. Ale teď jsem měla plné packy práce, protože jsem jako velký lovec táhla domů úlovek. Jen co jsme se zastavili, pustila jsem zajíce a hrdě se nadmula. Vidíte toho zajíce? Toho jsem přitáhla domů já. Přesně tak! Já sama! I teta Elisa mě za to pochválila, na což jsem se na ni zářivě usmála. Má ze mě radost! Na její návrh jsem souhlasně pokývala hlavou: „Dobře!“ Sice jsem měla pocit, že oba dva asi jedli, ale třeba jim tím udělám radost. Když jsem ale zkusila nasát pachy kolem, cítila jsem, že nejsou sami. A tak jsem se zhluboka nadechla, popadla znovu zajíce a začala s ním zase cukavě tahat směrem, kterým mě vyslala. Bylo to vlastně celkem dobrý způsob toho, jak se v lese neztratit. Vždy jsem totiž mohla najít cestu zpět, jelikož za sebou zajíc nechával vyšoupanou cestičku. Ale na normální pochůzky po lese se to asi úplně nehodilo, protože to vyžadovalo celkem velkou hromadu energie. Musela bych vymyslet jiný způsob, co by mě nestrhal.

Pomalu jsem se blížila k ostatním a zjistila, že je tam strejda Arcanus s nějakou bílou vlčicí a Sionn s nějakou malou hnědou vlčicí, která měla divoký kožich. „Awoj,“ pozdravila jsem, naposledy cukla zajícem ke skupince a zajíce pustila. „Donesla jsem vám zajíce,“ usmála jsem se zářivě a posadila se na zadek. To že jsem ho sama neulovila se mi zdál jako nedůležitý detail. Začala jsem si prohlížet malou hnědou a zkoušela si vybavit, jestli existuje i jiný hnědý odstín, který ona na kožichu neměla. Byla to přímo celá kolekce!

Tak jo, naučila jsem se o dalším zvířeti, které existuje. Sice pak vyjmenovávala spoustu dalších, jako je srna, kamzík, bažant a ryba, ale na ty už jsem se raději neptala. Začínala jsem si totiž všímat, že se dospělí podivně šklebí, když pokládám otázky. Nerozuměla jsem jim. To všechno na světě už znají a chtějí si to nechat pro sebe? Nebo to taky neznají, jen plácají divná slova, aby vypadali chytře? Bylo to zvláštní. Nebo si nechtěli povídat, ale to nepřipadalo v úvahu vůbec. Každý si chce přece povídat, ticho je nudný. V každém případě jsem se pokusila její rady zapamatovat. Takže na zajíce se musí chytře a mám jen jednu šanci. Na všechny ty velký zvířata se dá jít bez taktiky a klidně to podělat. A ti bažanti a ryby jsou velké potvory, které potřebují spoustu taktiky. Zajímalo by mě, jestli by se dal ulovit i ten dinosaurus, o kterém mluvil Yeter. I když jsem měla pocit, že říkal že už nejsou. Asi jsou tak jednoduchý na lov, že je všichni snědli, usoudila jsem. „Dobře,“ souhlasně jsem jen kývla hlavou a usmála se na ni. Jednou jí donesu od každého jedno, abych jí ukázala, že lovit umím, rozhodla jsem se. Chtěla jsem tetě dokázat, že jsem šikovná, a to že mě vzali mezi sebe bylo dobré rozhodnutí.
„Asi jo,“ odpověděla jsem jen, chňapla zajíce a začala couvat, zatímco jsem jej za sebou táhla škubavými pohyby hlavy. Někdy to šlo blbě, ale když jsme šli z kopečka, jelo to samo a já si připadala jako největší silák. Naštěstí teta nespěchala a já se tak nemusela bát, že by mi utekla.

Asgaar >>

//Aaaa, reference! Zbožňuji tě za to! :DDD

Jen co jsem zapadla do díry, rozezněl se Elisin smích, který mě trochu nakrknul. Copak to se dělá, smát se někomu takhle traumatizovanému? Neuvěřitelné! Položila jsem si na truc hlavu na tlapky a zavřela oči. Zůstanu tady bydlet. Ale čím déle jsem tu ležela, tím větší mi byla zima a cítila jsem samotu. Dobře, rozmyslela jsem si to. Chci domů, došlo mi. Pak jsem ale jen slyšela podivné zvuky, teta se objevila u mé díry a opatrně mě vytáhla. Konečně, záchrana, ulevilo se mi. Její slova mě ale zarazila. Důvodů mám k tomu spoustu, další nepotřebuji. Přesto jsem si ale tlapou slzy utřela a naposledy popotáhla. Jak jsem se rozkoukala rozmazaným pohledem, všimla jsem si, že teta byla v lovu daleko úspěšnější. Kdy to stihla? valila jsem nevěřícně oči na mrtvolu. Navrhla, že bych mohla zkusit v lese krysu. „Co to je ta krysa?“ optala jsem se. Když ale zajíce přisunula ke mně, zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou: „M-m, jedla jsem před odchodem. Byl jen strašně rychlý a dělal divný věci. Co mám dělat, když začne dělat ty divný manévry?“ zajímala jsem se. Vůbec mě nenapadalo, jak tomu zabránit. „Můžu ho zkusit odnést?“ nabídla jsem se, protože mě lákala představa, že domů dotáhnu jídlo. Jak jsem si ale zajíce prohlížela, asi by to nebylo úplně snadný.

S vyčkáním jsem očekávala instrukce tety, jenže ta mi vysvětlila, že tímto její práce končí. To mám zajíce ulovit sama? nevěřícně jsem zamrkala. Jenže pak mi došlo, že asi ví, že s tím problém mít nebudu. Zajíce rozhodně zvládnu nejenže najít, ale i skolit. To bude koukat! zazářilo mi v očkách, a tak jsem se vydala po stopách. Ano! Našla jsem divné protáhlé čáry na zemi, které divně smrděly. A když jsem sem tam hlavu zvedla, abych se přesvědčila, jestli není na obzoru nějaká díra, všimla jsem si hnědého předmětu. Ne, nebyl to pařez, ani nějaký bordel. Bylo to ušaté a smrdělo to. Zajíc, vypoulila jsem oči. Co teď? Mám něco dělat? Co mám dělat? Vše, co jsem si myslela, že udělám, mi najednou vypadlo. A já tam bezradně dřepěla u země a přemýšlela. Tak jo, musím přijít blíž. To dává smysl, ne? Abych na něj mohla skočit, musím být blíž. Nejsem skokan. Skákat ve sněhu se pořádně nedá. A tak jsem tlapku po tlapce šourala k ušákovi. Jen počkej, až na tebe skočím. Budeš zaskočen!Jenže v tom ho to, co ho zajímalo, asi zajímat přestalo, začal se rozhlížet a já věděla, že jestli nevyběhnu teď, vyběhne on a já budu nahraná. A tak jsem využila malého náskoku, vyskočila, vyběhla a hnala se za ním. Zajíc okamžitě byl na všech čtyřech a utíkal. Jenže ta věc nebyla jen rychlá, byla taky pěkně mazaná. Začal kličkovat a dělat bůh ví jaké kraviny, až jsem o něco zakopla, čumákem se zaryla do sněhu, nějaký kus se svezla a aby toho nebylo málo, propadla jsem se do té hloupé nory. Nastalo ticho. Tedy na chvíli, než jsem začala brečet. Byla to katastrofa. Tak velká katastrofa, že větší ani být nemohla. Hloupá ušatá věc. Hloupá. Tohle byla podpásovka. Rozhodla jsem se, že svůj život vzdávám. Neměl cenu. A tak jsem zůstala v noře ležet a jen brečela. Popravdě jsem ale doufala, že si mě teta Elisa zachrání.

<< Asgaar

„Dobře,“ pokývala jsem souhlasně hlavou. Nebyla jsem si sice jistá jak, ale když to říká, tak to pravda být musí. Na to mě varovala, abych si dávala bacha na nohy a na nory, abych nezapadla. Nevěřícně jsem se začala rozhlížet. Proč se nedá nikde normálně pobíhat? V jeskyni to klouže, tady je to samá díra. Jak se tu teda bude dát lovit? Možná zajíc zakopne a pak to bude jednodušší. Tahle strategie se mi sice úplně chytrá nezdála, ale asi má každý jiné taktiky. Evidentně to vlkům z této smečky vycházelo, když mají v jeskyni hromadu jídla. V každém případě jsem tetu poslechla a opatrně a zlehoučka nakračovala.
Poté mě začala učit o tom, jak je vlastně ulovit. Vysvětlila mi, že v norách jich žije spousta a že se zajíci hledají lépe, než velká kořist. Zajíců jsem v životě nejedla moc, protože mi zrovna dvakrát nechutnali. V každém případě jsem se těšila, až někoho budu moci obdarovat. „Dobře,“ zavrtěla jsem nadšeně ocasem, když mě vybídla, abych se pustila do lovu. Čumák jsem přilepila k zemi a začala okamžitě ťapkat, dokud mi nevrazil do nosu a já překvapeně cukla hlavou k tetě Elise. Mám to. Něco cítím, dávala jsem jí najevo vypoulenýma očima a širokým úsměvem. Měla jsem za ním jít? Nechtěla jsem dělat moc hluk, abych ho nevyplašila. Nebo pokračovat sama, abych to nepokazila. A tak jsem čekala, co mi řekne dál.

// Moc děkuji za přivítání a Castorovi gratuluji

<< Úkryt

Teta Elisa sice asi chtěla, abychom s ní šli oba, ale Sionn měl, jak se zdá, jiné plány. Hnal se dost pravděpodobně za jeho černo-bílým přítelem, který před pár momenty utekl z jeskyně. Než jsme ale z jeskyně vylezly ven, oba byli pryč. Nebrala mi hlava, proč by chodil zase mimo smečku, když mu někdo ublížil. Navíc ho i strejda Arcanus varoval. Mé nadšení na procházku a pravděpodobný lov to ale nezkazilo. Minimálně ze slov Elisy jsem odtušila, že mě bude učit lovit. „Zajíce snad zvládnu. Ale ti jsou hodně rychlí. Myslíš, že ho doženu?“ naklonila jsem hlavu na stranu s tázavým kukučem.
Naštěstí byla teta hodná a netahala mě na druhý konec světa, protože už teď jsem začínala uvažovat, jestli lézt do té zimy nebyla chyba. „Jasný, budu úplně zticha,“ souhlasně jsem pokývala hlavou a usmála se na ni od ucha k uchu. Už teď mi to šlo dobře. Lov bude naprostá hračka. Zajíc? Pche, zvládnu klidně tři, nakračovala jsem sebevědomě vpřed. Pod vedením tety Elisy jsem měla pocit, že mám vše pod kontrolou. Párkrát jsem lov už viděla a zdálo se to být lehké.

Zelené nory >>

Zatímco jsem spokojeně přežvykovala kus masa, který jsem si ukořistila a odtáhla zpět k Yeterovi, všimla jsem si, že se stihla do jeskyně vrátit i Elisa. Ta se ihned začala zajímat o Sionna a asi i o černobílého, ale tím jsem si úplně jistá nebyla. Zároveň jsem stihla zaregistrovat, že odešel z jeskyně Arcanus i Castor. Taky bych chtěla už ven. Tady se pořádně nic neděje. Je tu jen tma a hučení ostatních. Jako ano, mělo to i své výhody. Bylo tu teplo a jídlo. Ale tak nějak se to hrozně rychle okouká a já se začínala nudit. Pokoušela jsem se na jedno ucho odposlouchávat konverzaci těch třech, ale moc se mi to nedařilo. Jednooký se následně sebral a také odešel. Chtěla jsem jít taky, ale kdybych šla, asi by mě Yeter zastavil, a tak jsem se raději soustředila na jídlo.
Jenže pak jsem rozeznala jednu jedinou větu, kterou jsem slyšet potřebovala. Elisa mě i Sionna vybídla, že s ní můžeme ven. V tu ránu jsem zhltla poslední sousto a hned byla na nohách. „Půjdu se s tetou Elisou proběhnout. Pak si můžeme jít zase hrát, jo?“ prohodila jsem směrem k Yeterovi a pak se nadšeně rozběhla za Elisou. „Co půjdeme lovit?“ zeptala jsem se zářivým úsměvem ihned, co jsem Elisu doběhla. Ta neštěstí šla pomalu a opatrně, takže jsem stíhala dávat pozor na tlapky. Tahle klouzavá podlaha je fakt na prd, měli by si pořídit nějakou lepší co neklouže. Někdo si tu brzo natluče čumáček a já u toho být rozhodně nechci.

Asgaar >>

Yeter mi vysvětlil, co to vlastně ten dinosaurus je. Tedy, pokusil se. S mými omezenými vědomostmi to bylo celkem náročné. „Ještěr? To zní jako Yeter. Vypadali jako ty?“ zazubila jsem se. „Ale tak velkou věc bych nerada potkala. To by mě ti dinosauži,“ zarazila jsem se a odhodlaně zopakovala svůj přeřek: „teda Dino-sauŘI-“ zdůraznila jsem a pokračovala: „-jednoduše zašlápli a zůstal by ze mě jen mastný flek,“ zavrtěla jsem nesouhlasně hlavičkou. Konečně mou veverku poznal, ale zaskočil mě další otázkou. „No, já ji ještě nepojmenovala. To se musí? Nemůže mít jméno jen dlouho-ušatá létající veverka? I když to je fakt, že to každý poplete,“ zamyšleně jsem mlaskla a prohlížela si své dílo. „Leveuška,“ pronesla jsem hrdě. „Le jako létající, ve jako veverka a uška jako ouška,“ zazubila jsem se. „To zní dobře, ne?“ vrtěla jsem ocáskem nadšením. Teď už tomu nechybělo nic.
Když jsem se ale optala, proč nešel s námi, zamračil se a já se na moment lekla, že se naštval na mě. Kdyby se hned na to neusmál, rozhodně bych měla do breku. „Hádky jsou pro houby. Nebo na houby, nevím, jak to bylo. Hádají se houby?“ naklonila jsem hlavu na stranu. Znělo to jako hloupost, ale zrovna tohle jsou velmi důležité otázky, které vlčeti jen tak nedají spát.
„Hehe,“ uchechtla jsem se na jeho poznámku, že jsem roztomilá a kdyby to šlo, začala bych se červenat. Na to mi začal vyprávět, jak že to ve smečce vlastně je s postavením. „Aha, rozumím,“ přikývla jsem souhlasně. Díky tomu jsem teď znala i Lucy, i když se se mnou zatím nebavila. A taky to, že tu je nějaký Etney. „Laura je silná? Fíha, zněla jako hrozně milá vlčice,“ obdivuhodně jsem dodala. Chtěla jsem jednou být taky takhle cool jako Laura. „Alfa, beta, gamma, delta, kappa,“ opakovala jsem po něm. „Kappa je jakože velká kapka? To je asi jediné, čemu trochu rozumím. A gamma jako špatně vyslovená guma,“ plácala jsem znovu páté přes deváté, aniž bych si to uvědomila. „Aspoň si to líp zapamatuju,“ vyplázla jsem spokojeně jazyk a mrskla ouškem. Ale když jsem viděla, že si každý chodil na maso a fronta poté ustala, rozhodla jsem si odťapkat k úlovku a taky si kousek utrhnout a odnést. Sice mi to trvalo déle, než ostatním, ale nakonec se podařilo. Už jsem taky člen smečky, ne? Tak se můžu taky nadlábnout. Maso jsem si odtáhla zpět za Yeterem a začala se ládovat. Bylo moc dobré, takové jsem ještě snad neměla.