Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Středozemní propadlina

Na mou poznámku, jestli nemohl spadnout dolů nereagovala. Neslyšela mě? Chtěla jsem otázku zopakovat, ale rozmyslela jsem si to. Třeba se té možnosti brání. Rozhodla jsem se proto raději zůstat u druhé možnosti. Prostě se schoval. Darebák jeden, zamračila jsem se. Copak to se dělá? Schovávat se mi. Přesvědčila jsem svůj mozek natolik, že jsem tomu uvěřila a teď se cítila dotčeně. Však já ho najdu. Nebude se dál schovávat. „To teda nejdeme,“ kývla jsem odhodlaně hlavou a energicky začala místo chůze spíš dupat. Nemá šanci.

Když jsem uviděla Lauru, jak volá, zvídavě jsem ji pozorovala a pak ji začala napodobovat. „Patizóneeee, vyleeeez,“ volala jsem, ale můj křik neměl takovou sílu, jako hlas dospělé vlčice. Jenže pak prohlásila, že to vzdává. „Hej, to přece nejde,“ vyhrkla jsem, a předníma se o ni opřela. „Najdu ho,“ přivřela jsem očka, poté se od ní odrazila a chopila se vedení. Bude tady, to je jasný. „Sionneeeee,“ kvičela jsem otravným hláskem. Jenže pak mě praštil do nosu jeho pach. A když jsem přidala do kroku, uslyšela jsem i hlasy a nakonec viděla nějaký další fleky s bílým flekem. Sionn je takový bílý flek. To bude určitě on. „Sionneeeee,“ volala jsem nadšeně a běžela za ním. Jen co jsem doběhla, vší silou a energií jsem po něm skočila a srazila ho k zemi, až jsme se oba svalili do bláta. „Haa, mně se neschováš!“ zvolala jsem a tlapou od bláta do něj dloubla. „To máš za to, že nám utíkáš,“ zahihňala jsem se, postavila se a prohlédla si další vlky, s kterými tady byl. „Tati!“ rozmávala jsem ocáskem. „Já jsem Lilac. Pamatuješ si na mě? Máš krásný kožíšek,“ usmívala jsem se od ucha k uchu.

<< Zelené nory

Přestala jsem v půlce jejich konverzace dávat pozor, až když do mě Patizón dloubl, tak jsem na něj vyjeveně koukla. Co říkal? „Určitě jo, třeba na nějaký narazíme. Třeba moje Leveuška. To veverka s oušky jako zajíc, která létá jako ptáček díky máváním uší. Kreslila jsem ji v úkrytu, ale Yéťa si myslel, že to je dinosaurus,“ neubránila jsem se smíchu.
V tom se ale Laura přeměnila a dala mi motýlky najevo, že se mnou komunikovat takto nemůže. „Škoda,“ dodala jsem ještě. Pak mě ale Patizón vyzval k závodu. „No jasně,“ kulišácky jsem se na něj ušklíbla a zrychlila. Barevní motýlci mě ale rozptylovali a co pár minut jsem je zase musela obdivovat. Když se ale začala Laura přeměňovat, překvapeně jsem začala brzdit, až jsem do ní jemně narazila. „To já nevím, předběhl mě a když jsem se zahleděla na motýlky, byl pryč,“ valila jsem na ni oči. Ztratil se? Určitě nemůže být daleko, pořád je ještě malej. Jahoda už se pak ale neproměnila, místo toho šla po mém boku podél propadliny. Při pohledu dolů mě napadla hrozná myšlenka. Nespadl tam třeba? Z té představy mi přejel mráz po zádech. „Nemohl tam spadnout, že ne?“ koukla jsem na Lauru v naději, že tuhle teorii zavrhne. „Jo, schovat se mohl. Určitě,“ přikyvovala jsem na souhlas. Určitě je někde schovaný a vybafne na nás. Každou chvílí. Nerada jsem si to přiznávala, ale měla jsem o něj strach. Byl to můj kamarád a nechtěla jsem, aby se mu něco stalo.

Východní Galtavar >>

„To jo, ale rozdělit to na čtyři kousky nepůjde,“ pokrčila jsem rameny. „Hm, to asi ne,“ souhlasně jsem pokývala hlavou, když se Patizón začal bavit o Meiným. I Laura s ním souhlasila. Nedovedla bych si představit, že by takový bručoun, co nosí na krku nebezpečného hada, nosil na noze motýlka. Teda ne, že by mu neslušel, spíš by to ani zkusit nechtěl. Pak ale přišel s návrhem, který byl momentálně asi nejlepší a nejchytřejší. „Jo, to zní dobře. Můžeme ho pak jít okouknout, jen pro jistotu,“ zazubila jsem se.
Oba mi pak popsali to, jak se Laura dokázala proměnit na motýlky. „Páni, to jsem nevěděla, že něco takového jde,“ valila jsem úžasle oči. „Třeba se taky umím proměňovat na něco. Třeba na ptáčky,“ vyplázla jsem vesele jazyk a nechala ho plandat. „Hele,“ upozornila jsem všechny, aby byli svědky této úžasné události, zadržela dech, až jsem vypadala jak nafouklá žába a pevně tiskla víčka k sobě. Ale nic. Vůbec nic se nestalo. Frustrovaně jsem vydechla vzduch z tváří a zamrmlala: „Asi to není tak jednoduché.“
Pak si jen povídali o králících, ale to už jsem ztratila zájem se zapojovat do konverzace. Byla jsem uražená, že jsem se nestala ptáčky. Nebo čímkoliv jiným. I s těmi motýli bych se smířila, ale ono ne. Musím být já. Jenže pak jsem zaslechla pokyn Laury, abychom ji následovali, najednou se začala rozpadat a zůstala po ní jen banda okřídlených nohatých hmyzáků. Překvapeně jsem zamrkala, ale když jsem uviděla, že odlétá, na místě jsem vystartovala a utíkala za ní. „To je boží, kam to běžíme? Teda ty letíš,“ ušklíbla jsem se. „Můžeš v týhle formě mluvit? Jestli ne, můžeme spolu komunikovat jinak. Sednutí na čumák je ano, sednutí na hlavu je ne. Slyší vůbec motýli? Jak to funguje?“ žvatlala jsem jedno za druhým.

Za Laurou >>

//Já nikam nepotřebuji, takže může vybrat Sionn ^^

O něčem se oba dva bavili, ale o čem, to jsem bohužel neslyšela. Stěny nory to bohužel tlumily a tak jsem přidala do kroku, abych se vyškrábala co nejdříve. Nechtěla jsem, aby mě z toho vynechali. A jen co jsem vykoukla, očka mi padla na poklad. „Hustý,“ vydechla jsem jen, když mi pověděl, že to tlapou omylem vytáhl. To je skoro jako osud. Na jeho ujištění, že je v pohodě jsem se na něj jen uvolněně usmála. I on vypadal míň traumatizovaně, za což jsem byla ráda. Následně padla otázka, kdo si ho nechá. No jo, kdo? zamračila jsem se a zamyšleně mlaskla. „Já bych ho asi někomu dala, abychom si ho nezáviděli,“ navrhla jsem a kývala u toho znale hlavou. „Ale komu, to netuším,“ přiznala jsem a koukla na Patizóna, jestli on nemá nějaký návrh.
Pak ale začal prohlašovat, že vypadá jako Jahůdka. Nedůvěřivě jsem se na něj zamračila a pak se zadívala na Lauru, která vůbec jako ta věcička nevypadala. Neměla křidélka, ani nebyla tak malinká. Navíc měla srst. A čumák a uši a ocas. Vidím Lauru jinak? napadlo mě. Jeho dalším slovům jsem nerozuměla už vůbec. Přeměnila se na lítačky? „Ty se umíš přeměňovat?“ zeptala jsem se, stále hodně zaskočeně. Ta ale řekla, že lítáčci jsou motýli a začala se divit, kde slyšel o masožravých zajících. „Jo, o těch mi už povídal,“ přikyvovala jsem a mávala ocasem, protože jsem konečně něčemu rozuměla. Na slova Sionna jsem se jen šťastně zazubila. „Jsme skvělej tým,“ drcla jsem do něj bokem a vyskočila na nožky. „Kam půjdeme teď?“ rozhopsala jsem se na místě, celá nedočkavá, až se zase bude něco dít.

Oba se začali vyptávat, jestli mě tlapka opravdu bolí jen malinko. „Je to jen nepříjemný,“ usmála jsem se na ně: „,ale to se zvládnout dá.“ Jahůdka mi ještě připomněla, že na sebe musím být opatrná, na což jsem jen souhlasně přikývla. Padat už určitě nebudu, to je pro padavky. A to já nejsem.
Jen co jsem ale vlezla do tunelu, uvědomila jsem si, že to nebude tak snadné, jak jsem myslela. Tunely se totiž rozdělovaly, klikatily, různě zužovaly… No já byla malá a ohebná, takže dostat se tam problém nebyl. Horší bylo, kdybych se ztratila. Ale poklad byl momentálně daleko zajímavější, a tak jsem postupovala dál. „Zatím jen tmu,“ houkla jsem na Sionna, stále postupujíc hlouběji a hlouběji. Taky by tu mohla být trocha světla, ušklíbla jsem se vztekle. Kdo se tu má vyznat? To je přímo bludiště. A po tmě to je ještě horší. Pak jsem ale uslyšela, jak Sionn divně dýchá a začalo se dolů sypat trochu hlíny, kterou díky svému couvání z díry oddrolil od otvoru. „Jsi v pohodě?“ zamrkala jsem překvapeně a byla připravena se otočit a vylézt zpět. Slyšela jsem pak jen moment ticha, pak tlumené hlasy a když na mě Laura zavolala, už jsem se drala ven. Jen co jsem vykoukla hlavičkou z nory, do oka mi padl ten stříbřitý poklad. „Whoa, to jsi našel ty?“ valila jsem úžasle oči na stříbrného motýlka. Sionn ale stále sípavě dýchal a měl zase ten nepřítomný výraz. „Jsi v pohodě?“ pípla jsem a vylezla z nory úplně, sedla si vedle něj a dloubla do něj tlapkou. „Jsi fakt přirozený talent,“ usmála jsem se na něj v naději, že ho rozveselím.

„Pche, to víš že jo. Já jsem rychlejšííí,“ pištěla jsem nadšením. Budu rychlejší. Nejrychlejší zelenina. Když kolem mě ale prosvištěl, dotčeně jsem vypoulila oči. Jak to je možný?! To mu jen tak nedaruju. Před očima jsem měla rudo. Šlo mi jen o jedno – výhra. A jak jsem nehleděla pod nohy, upadla jsem. Nebýt stále soustředěná na výhru, spustila bych scénu. Jenže teď jsem měla důležitější věci na práci. A ani jsem se snažit nemusela, scéna se spustila sama. Sionn se za mnou starostlivě rozběhl, jenže já v tu chvíli využila příležitosti a vyběhla nanovo. „Hahaa,“ šklebila jsem se zlomyslně, když na mě začal Patizón křičet. To se mi povedlo, zubila jsem se spokojeně. Nebylo to úplně úmyslně, ale hodilo se mi to. „Nešvindlovala, já fakt spadla!“ bránila jsem se s uraženým výrazem. Když mu ale začaly cukat koutky, začaly cukat i mě a nakonec jsme se tomu oba jen smáli. „Příště tě porazím ale doopravdy,“ zazubila jsem se. Když se ale začala zajímat i Jahoda, koukla jsem na ni. „Asi jsem špatně došlápla. Trochu to bolí, ale došlápnout na to dovedu,“ usmála jsem se na ni a názorně jí předvedla, že amputace nutná nebude.
„Ten vidět totiž není, bude určitě někde v těch dírách,“ zašeptala jsem mu do ucha a nedůvěřivě se rozhlédla, jestli to někdo náhodou neslyšel. Pak jsem si to ale začala ťapkat k noře, která mi padla do oka, opatrně do ní strčila hlavu a zavolala: „Haló, je tam někdo? Přišli jsme si pro poklad, tak nám ho hned vydejte.“ K mému údivu se nic neozývalo. Hlavu jsem tedy opět vytáhla a pokynula na náš gang se slovy: „Budem muset dovnitř.“ V ten moment jsem se začala plazit dolů, abych se přesvědčila na vlastní oči.

<< Asgaar

Laura se rozhodla pro jahodu, což nám krásně vyvažovalo podíl zeleniny a ovoce. „Super,“ zazubila jsem se na ni. Jenže pak z ničeho nic Ostružina řekla, že musí jít a že ji Lennie volá. Já ale nic neslyšela. Jak dobrý má sluch? podivila jsem se a hlavu nechápavě naklonila na stranu. Musela si vymýšlet. Já přece slyším dobře, ne? Nechtěla jsem o ní ale pochybovat, a tak jsem tu myšlenku velmi rychle zahnala. „A já tebe, Ostružino,“ posmutněle jsem na ni koukla. „To si piš,“ rozmával se mi ocásek, jen co nám navrhla návštěvu. Bylo to skvělý. Už teď jsem se těšila, až se zase uvidíme. „Poklad ti schováme, neboj,“ ujistila jsem ji. Bylo to přece fér. „Ahoj,“ zavolala jsem za ní nakonec a poté se věnovala zbytku gangu.
Teď nastala chvíle pro velkolepý závod. Závod, který se zapíše do dějin vlků. Ještě nikdy se nestalo, že by spolu zelenina a ovoce závodily. Legendární, culila jsem se, zatímco jsem utíkala, jak nejrychleji jsem uměla. Problém byl v tom, že přestože jsem touto cestičkou už jednou šla, šla jsem pozadu. A hlavně pomalu, takže mě jen tak nějaká nerovnost nerozhodila. No a jak jsem běžela, špatně jsem došlápla na jednu tlapku, překulila se a svalila se na zem. Zalapala jsem po dechu, protože už se mi draly slzy do očí, ale zatnula jsem zuby, sebrala se a vystřelila ke kopcům. Není čas si foukat bebí, velký holky vyhrávají a na slzy teď není čas. Nehodlala jsem být pomalá, jako Yeter. Ještě by se mi Patizón smál.

Hlásím Lilac ^^

//Ať se to tu trochu rozhýbe, tak hážu rovnou i přechod :D

Všichni měli strašný strach z nějaké Styx, o které jsem slyšela prvně. A jak se ukázalo, byla to pěkně nebezpečná potvora, která se Nym pokusila zabít. Proč by to proboha někdo dělal? vrhla jsem na Ostružinu udivený pohled s pootevřenou tlamičkou. Nerozuměla jsem tomu a nezmohla jsem se ani na slova. Určitě nás nenajde. Nesmí, ujišťovala jsem se. A jak se zdálo, vlčice velmi rychle zase zmizela a všichni se znovu uklidnili.
Bylo to taky hlavně tím, že se k nám přidala Laura. Ta s naším návrhem souhlasila a zbývalo jen jí vymyslet přezdívku. Padly tu návrhy, jako dýně, nebo okurka, ale ty mi na ni nějak neseděli. „Můžete být obě ovoce, ať to je vyrovnané,“ usmála jsem se na ni. „Třeba malina, jahoda, nebo borůvka,“ začala jsem vyjmenovávat druhy ovoce, které mne napadly jako první. Další krok byl vybrat místo, kde začít a Sionn navrhl přímo skvělé místo. „No jasně! Tam je to na ukrytí pokladu jako stvořené,“ zajásala jsem, vrtíc ocáskem nadpozemskou rychlostí. Navíc to bylo jedno z mála míst, které jsem tady poznala. Částečně. Neměla jsem u lovu nějak příležitost kontrolovat vše, co kde bylo. Ale to se dalo dohnat!
Jenže to sem už přiběhli Sionnovi rodiče. „Ahoj,“ pozdravila jsem je jen oba s širokým úsměvem, jako by nám před malou chvílí nehrozilo nebezpečí tamtou Styx. „Přesně, musíme vyrazit hned. Poklad se sám nenajde,“ rozhodně jsem zavelela a vyrazila kupředu. „Schválně, kdo tam bude první,“ zazubila jsem se na bandu a vyběhla směrem ke kopcům.

Zelené nory >>

Já za akci nesmírně děkuji, protože mi dala každý den něco, na co jsem se mohla těšit a už ráno vyhlížela, co bude úkolem na ten den :D Celý kalendář jsem bohužel nesplnila, přestože jsem se fakt snažila. (Úkol s básničkou a popisem sportu pro mě prostě byly moc hardcore a na úkol s maskou jsem si čas bohužel nenašla :( ) Úkoly se mi ale vesměs fakt líbily. Byly poměrně jednoduché, možné na splnění v pohodlí domova a každý byl něčím originální. Takže za mě velká spokojenost :)
Jen hádání filmů/knih jsem se sekla na tom s beruškou. Symbol (nezobrazuje se, myslím tento :D) totiž znám jako naštvání/vztek, a tak mi popis mého tipu přišel trefnější a dával mi víc smysl :D Navíc jsem si řekla, že když byla proměna u kytice znázorněná šipkou ▶️, tak by to tak bylo i u případu s beruškou, a tak jsem hledala dál. No, co se dá dělat :D
Za akci každopádně moc děkuji a doufám, že něco takového se tu brzy zas objeví, přestože to musí být na organizaci a vymýšlení úkolů celkem pakárna :D

Jako odměnu bych tedy za svých 30 bodů poprosila 156 drahokamů pro Lilac :)

Zdálo se, že se Ostružině nezdálo, že by získal kus našeho pokladu. Taky proč, že? Jen protože nám vyhrožuje násilím? Zbabělec! Přesto jsem ale byla ochotna část pokladu oželet, když by Nym neublížil. Naštěstí ji pustil a byl pasován na Brokolici, na což jsem se začala smát jako osel. Přišlo mi to naprosto skvělý. Ještě by mohl mít brokolici na hlavě, neubránila jsem se té představě. „To je kravina, vytrénovaná jsme na maximum,“ zabručela jsem otráveně. „Pojďte, ví o pokladu kulové. Najdem ho sami a Brokoličák nám ho bude jen závidět,“ zazubila jsem se na své parťáky. „Pápá, pane Brokolice,“ usmála jsem se na něj a už si jej víc nevšímala.
V lese jsem ucítila další cizí pach a následně zavytí, na které zareagoval snad každý. Vlčata pěkně negativně a vyděšeně, dospělí se zase rozeběhli na pomoc. „Kdo je ta Styx? A proč se jí všichni bojí?“ nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu a pohlédla na Nym, která na rozdíl od Sionna vypadala víc při smyslech. Zároveň se k nám přidala Laura. „Lauro! Budeš s námi hledat poklad? Můžeš být v našem zelenino-ovocném gangu. Já jsem Lilek, Sionn je Patizón a Nym je Ostružina. Co bys chtěla být ty?“ zazubila jsem se na ni. Byla jsem ráda, že tu byla.
Jenže pak lesem začal vanout smrdutý puch, veverky začaly zdrhat a pištět a já měla pocit, že se z toho pozvracím. Nic horšího jsem snad necítila, a tak jsem se snažila dýchat pusou a ne nosem. „Co to proboha tak smrdí?“ kníkla jsem. Z ničeho nic se vítr zvednul a já najednou měla pocit, že mě to unese. „Aaaa!“ ječela jsem, zatímco mě vítr táhnul přes všechnu snahu pryč. Nebála jsem se, jen mi to bylo hrozně nepříjemné. Ničemu jsem nerozuměla, a tak jsem raději pevně přitiskla oči k sobě a čekala, až bude konec. Byl tak silný, že jsem dokonce upadla a narazila do stromu, který mne zachytil. Když vítr ustal, sebrala jsem se ze země a vyděšeně se porozhlédla po ostatních. „Jste v pohodě?“

Jen co jsem se svalila na zem, tento hnědý nepřítel se mi dokonce i pokoušel pomoci na nohy. Ha! Má slabou stránku! Má zeleninu rád! Máme to v kapse, škodolibě jsem se ušklíbla. Jen co jsem se pustila do výhružek, Ostružina se ke mně přidala a naše výhružky zabraly. Jen Nym tak trochu zavalil. „Nech ji jít, nebo se rozmáčkne!“ vykulila jsem vyděšeně oči. Ovoce bylo víc zranitelné. Taková zelenina vydrží víc nátlaku. Museli jsme jí z té situace dostat. I Patizón povolil, jen aby Nym nezabil. „Vydej nám Ostružinu a pověz, kde je poklad ukryt. Ale jestli něco zkoušíš..!“ varovně jsem na něj valila oči, ale ocásek byl pořád v pohybu. Byla to zábava a hnědý uměl fakt věrohodně hrát. „Jen co ho najdeme, část ti doneseme,“ přivřela jsem oči, aby bylo jasné, že to myslím vážně. Připadala jsem si jako velkej drsnej šéf, přestože jsem byla nejmenší člen gangu. Na Lilka si nikdo nic zkoušet nebude. A už vůbec ne ubližovat někomu v našem gangu.
Strejda Arcanus se pak chopil dalšího léčení ran. Zdálo se, že tu poslední dobou je každý potrhaný a já se začínala být, kdy příjdu na řadu já. Nerozuměla jsem tomu, proč by mi někdo chtěl ubližovat, ale možné to asi bylo. I Patizón měl své šrámy, a to je taky vlče.

//První polovina na Sionna a Nym, druhá polovina na Saviora

Tak a bylo rozhodnuto. Lilek, Patozón a Ostružina, nejlepší gang pod sluncem. Ostružina se začala vyptávat, jestli o nějakém pokladu víme a Patizón jí hned vysvětlil, že to je celá pointa té hry. Musíme ho najít, protože je tajný a schovaný. „Třeba se někde skrývá nějaká mapa. Nebo nějaké indicie, které nás navedou,“ zazubila jsem se. O to zajímavější to je, ne? Kdybychom to měli všechno naservírované pod čumák, nebylo by to taková sranda.
Jen co se přidali další vlci, Ostružina na ně pohlédla s úsměvem a odpověděla, že jí teď už žádné nebezpečí nehrozí. Oba dva nás napadlo, zda tohle nejsou její rodiče. Že by ji našli? Když utekla? A pak zůstali s ní? Vůbec se na ně ale nepodobala. Jeden byl celý hnědý a ta vlčice byla celá strakatá. Jen co Sionna zavolali, rozhodl se náš Patizón, že zaútočíme. „Třeba ví, kde je poklad ukrytý!“ vydechla jsem a úžasle na své parťáky kulila oči. Je starý, takže určitě ví spoustu věcí. Jako třeba kde je schovaný poklad a jak ho najít. Za svý léta musel pokladů najít celou hromadu. Dávalo to smysl! A tak Sionn odešel a já pohlédla na Ostružinu s tím nejvíc kulišáckým pohledem, jaký snad šel. „Připravena?“ zazubila jsem se. „Začnu odpočítávat a pak po něm skočíme a svalíme ho na zem,“ špitla jsem, přikrčila se k zemi a začala pružit, jako lovící kočka. „3, 2, 1… Teď!“ dokončila jsem, vyběhla za hnědým, skočila po něm s úmyslem, že ho převalím, ale místo toho jsem mu čumákem vrazila do boku, následně se odrazila a padla zády na zem. Byla jsem malá, takže to vlka nemohlo ani bolet. Zato mě ten pád celkem bolel. Nějak mi nedošlo, že vlka asi úplně nepovalím. Nebyl ale čas otálet! Vyskočila jsem na nohy, zatřepala hlavou, abych se vzpamatovala a předníma se opřela o vlka. (//Přepadení Saviora, od teď mluví i na něj :D) „Jste v pasti, p-pane! Řekněte nám, kde je skrytý poklad, nebo-!“ zarazila jsem se. Co nebo? „Nebo vás bude celý život zeleninovo-ovocný gang pronásledovat!“ varovně jsem na něj kulila očka. To by zabrat mohlo, ne? Mě by to teda určitě vyděsilo k smrti, a to je co říct! Rozhlédla jsem se po svých parťácích, jestli i oni mě ve výhružkách podpoří. Bylo to ale vtipné, a tak jsem se neubránila cukání koutkům a vrtění ocásku.

„Taky zeleninu nemusím, ale jestli chceš,“ usmála jsem se na ni a dávala jí tím najevo, jak moc jsem hodná, když jí dávám tu výhodu být ovoce. „Ano! Ostružina by se na Nym hodila. Je taková tmavá, jako její kožíšek,“ souhlasně jsem pokyvovala hlavičkou a mávala ocáskem. „Chtěli jsme si hrát na lovce pokladů,“ osvěžila jsem paměť Sionnovi a tím to i vysvětlila Nym. „Patizón je pro tebe jak stvořený,“ zasmála jsem se. Tyhle krycí přezdívky byly skvělý. „Nejdrsnější zeleninovo-ovocný gang široko daleko,“ ušklíbla jsem se.
Dospělí si stále povídali a tak jsem se raději věnovala Nym a jejímu vyprávění o horách. „Heh, máš pravdu. Mám problémy i tady,“ přiznala jsem s pousmátím. Všem muselo být jasné, že jsem drobnější, než vlčata mého věku. Zima mi v růstu udělala celkem bordel a tak pro mě byly normální věci o něco obtížnější. Ale to se brzo urovná. Když budu pořádně jíst, za chvíli budu silná, ujišťovala jsem se. „Ale ráda se tam někdy podívám,“ vděčně jsem na ni koukla. Byla jsem ráda, že mi tu návštěvu nabídla.
Poté ale zmínila, že kdyby neutekla z domova, nebyla by dnes naživu. Umřela by? Proč? Nakonec jsem ale usoudila, že jsem to asi vědět nechtěla a ani nepotřebovala. Někdy je lepší nevědomost. „Týjo, tos musela být strašně statečná,“ žasla jsem. „A teď už ti nic nehrozí?“ vyzvídala jsem. Bůh ví, jestli jí nebezpečí nepronásleduje i teď.
Poté se ale přidali další vlci, kterých jsem si moc nevšímala. Jen letmo jsem na ně pohlédla, až když strejda Arcanus zavolal Sionna, aby se šel seznámit, trochu jsem zpozorněla a situaci začala trochu vnímat. Zajímalo mě, o koho se jedná, jen do seznamování se mi moc nechtělo.

//Pardon za zdržení, kdyžtak přeskakujte, ať neotravuju. Taky jsem to o dost zkrátila a začala až u konverzace s Nym, abychom se v tom neztráceli :D Reaguji v podstatě jen na Nym A Sionna

„Hehe, to by se mu asi moc nelíbilo,“ chechtala jsem se. „Ale pro krásu se musí trpět. Nebo se nechat zalívat,“ dodala jsem a dovedla si živě představit, jak nepříjemné by to muselo být. Ale mít rozkvetlé větvičky na hlavě musí být super, i když ty jeho byly nějaké jeté. Možná proto je Yeter, má jeté větvičky. Takové divně duté a hladké. „Nějak to vymyslíme,“ zavrtěla jsem hlavou, jako by to byla maličkost. Alespoň budeme mít každý den mít co na práci.
„No jo,“ došlo mi při jeho slovech o hadu. Takový had by se jen tak do přívěsku nevešel, musel být celkem malinkatý. K čemu to pak je? Může být zlý, jak chce, ale v očích ostatních bude vždycky roztomilá žížala. Třeba umí být nebezpečný jiným způsobem. „Třeba se jen umí pořádně stočit do klubíčka,“ zazubila jsem se.
„Nevím, třeba nějakým uchytávátkem. Třeba jak magnet. Nebo nalepené smůlou, aby to drželo,“ ušklíbla jsem se a pokrčila rameny. „To by bylo extra originální. Nikdo by nechápal, jak to tam drží,“ dodala jsem se sebevědomím. Ten nápad se mi líbil. „Nebo by to muselo nějak držet na ocásku, i když to by bylo asi nepříjemný,“ uznala jsem a pokyvovala hlavičkou. Sionn tvrdil, že by se ke mně hodila stužka. „Joo, to by mohlo být hezký,“ usmála jsem se zeširoka.
„Neurazila,“ pousmála jsem se na vlče. Urazila. „Sama ses ptala, jak se to vyslovuje,“ připomněla jsem jí kamarádsky. Jí to zajímalo, já jí to jen vysvětlila. Sionn ji v tom však utvrzoval. „Hm, asi ne. Ale třeba Uší má přezdívku roztomilou, Lilek je prostě jen zelenina,“ pokrčila jsem rameny. „I když by to mohlo být dobré krycí jméno pro naši hru. Dobrodruh Lilek, velký hledač pokladů,“ zasmála jsem se. „Když si budeme říkat jmény, jako zelenina, nikdo nás nepozná,“ zazubila jsem se. Úplně jsem v ten moment zapomněla na jakoukoliv křivdu.
Nym se pak rozpovídala o tom, kde bydlí a odkud pochází. „Tam bych asi bydlet nechtěla, zimu moc nemusím,“ konstatovala jsem. „Ale máš můj obdiv, musí to tam být fakt mega těžký na přežití,“ pousmála jsem se na vlčici a pokusila se ji usmířit. Chtěla jsem se všemi vycházet. Nic jiného než nové kamarády jsem nechtěla. Když ale zmínila, že utekla z domova, nevěřícně jsem na ni vyvalila oči. Proč? Nelíbilo se jí tam? Nelíbilo se jí mít rodinu? Nerozuměla jsem tomu a jak se zdálo, Sionn taky ne. „Jak to tam u vás v horách vlastně vypadá? Máte tam nějaké hezké místečko?“ optala jsem se se zájmem.