Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Rovnou se odpojím, ať nezdržuji víc. Bůh ví, jak to teď budu mít s časem

<<Louka vlčích máků

Všichni jsme se přesunuli zpět na louku, kde jsme začali. Vlčata se hned hnala ke kopání pokladu a jen co jsme narazili na pytel, ten se rozsypal a vyhrnuly se všude barevné kamínky. „Whoa!“ rozzářila se mi očka z té nádhery. A co bylo lepší, dal nám kus taky. „Díky!“ zavrtěla jsem ocáskem a věnovala hmyzákovi vděčný úsměv. Pak ale nabídl daleko cennější nabídku. Navede nás domů! Vlčata se hned hlásila, kam chtějí a nato se snesla spousta motýlů, která je odnesla kamsi pryč. „Pápá,“ zamávala jsem za nimi tlapou a pohlédla na motýlka. „Já bych potřebovala domů. Je asi kousek, ale nevím kde přesně,“ přiznala jsem. Motýlci se na to snesli, vynesli mě do vzduchu a já poprvé zažila to, jaké to je, plout vzduchem. Létat. „Tak pa, holky!“ zamávala jsem za svými kamarádkami a nechala se unášet hmyzáky.

Medvědí jezero >>

Do konverzace vlčat jsem se bůh ví, jak nezapojovala, teda až do doby, kdy Sheya zmínila hory. Na mou reakci hned vyzvídala, jestli ji znám. „No jasně, přišla k nám na smečkové území a hráli jsme si. Teda ze začátku mě asi úplně nemusela, ale nakonec byla v pohodě. Nesmíš to s ní vzdát, nakonec si tě určo oblíbí a budete mega kámošky,“ zazubila jsem se povzbudivě na Sheyu. Třeba s ní mít problém nebude, jen já byla ten problém. „Je taková,…“ zamyšleně jsem se zarazila. „Je s ní sranda, ale musíš jí někdy ustoupit. Má vlastní hlavu. Pak je hrozně super,“ pokusila jsem se Ostružinu popsat, přestože mi to moc nešlo.
Pak jsme se dali do básnění a já začala trucovat. Ostatním to přišlo spíš vtipný, což mě nejdřív o to víc nakrklo, jenže pak mi začaly cukat koutky. Připadala jsem jim vtipná, pomyslela jsem si hrdě. I Tati navíc měla s kytkami a básničkami problém, takže jsem v tom nebyla úplně sama. Úplně mě z protivné nálady vytáhla má hnědá kamarádka, která mou hlavu zaměstnala něčím úplně jiným. Hvězdy? překvapeně jsem na ni koukla a následně se zahleděla na oblohu. „To nevím, ale asi moc. Moc jako vody v oceánu. To prý nikdo neví, jak moc je. Já si myslím, že je jich tam aspoň deset,“ odpověděla jsem maximálním číslem, které jsem znala. Ha, teď budu vypadat navíc chytře! „Co myslíš ty? Podle mě jsou to dírky v obloze,“ zazubila jsem se. Dávalo to smysl. Co jiného by taky byly?
Poté se ale i kytičky přidaly ke zpěvu a oznámily nám, že poklad je vlastně tam, kde jsme začali. Takže se taháme celou tu cestu zbytečně? povzdychla jsem si, ale až tak mě to neštvalo. Našla jsem díky tomu spoustu kamarádů a jak se zdálo, viděli to tak i ostatní. „Jo! Já bych strašně ráda,“ zamávala jsem vesele ocáskem na Sheyu a vesele začala pelášit zpět. Už abych byla zase doma.

Náhorní plošina >>

Zabírám si :)

<< Zrádcův remízek

Ve vedení Bianca, ostatní hned za ní a povídali si o tom, kolik toho Sheya procestovala. Uvědomila jsem si, jak málo toho v porovnání s ní znám. Já byla jen u té ží- řeky. A doma v lese a na kopcích. Zbytek cesty sem jsem si vybavovala jen jako rozmazanou šmouhu, protože jsem byla unavená a všude byl stejný hnusný bílí sníh. Nikde nebylo nic jiného a tak jsem cestu raději prodřímala. „Horu? Bydlíš v horách jako Nym? Začínají na Ra, ale víc si nevybavím. Bylo to hrozně krkolomný jméno,“ vyzvídala jsem ze Sheyi a po poslední větě jen pokrčila rameny.
Po cestě se v dáli začalo rýsovat cosi rudého. „To bude ono!“ zajásala jsem nadšeně. A jen co jsme se přiblížili blíž, ucítila jsem i hezkou sladkou vůni. Květiny byly nádherné, takové roztomile zakulacené a měkoučké. Vypadaly hrozně křehce. Motýlek se snažil vyzvídat, jestli nemají nápovědu, ale ty se začaly bránit, že bez básničky nic neřeknou. To že kytičky mluví jsem brala jako něco přirozeného. Viděla jsem je poprvé v životě. Básně byly ale otravný a hnusily se mi. Všichni se dali do básnění, já ale jen na kytky uraženě otočila záda, sedla si a nakrčila naštvaně nos. Žádnou báseň vymýšlet nebudu, usmyslela jsem se a mlátila vztekle ocáskem o zem. Jenže nikdo si mě nevšímal a věnovali se kytkám. Každý něco vymyslel, jen já tam seděla jak blbec.
„Poklad motýlek najít fakt potřebuje,
mlčením si kytička o problém koleduje,“
vysoukala jsem naštvaně. Nejenže by jim nic neudělalo, aby nám to řekly, ale ještě po nás chtějí báseň. Ze všech úkolů, co si mohly vybrat, chtějí, abychom tady ze sebe dělali hlupáky. Hloupé kytky, olízla jsem si čumák, ve snaze se uklidnit, ale jen tak tak jsem se držela, abych je nešla vlastnoručně vytrhnout ze země a rozcupovat. Neuměla jsem básnit a to že ostatním to tak šlo mě štvalo. Zesměšňují mě před kamarády. Úplně zbytečně.

Se společnými silami jsme se všichni do dřeva opřeli, než povolilo a na povrch se vyvalili malý hmyzáci. Každá vlčice zareagovala úplně stejně a i já se nijak neodlišila. „Fuuuuuj!“ zaječela jsem a uskočila. Nejhůř dopadla Tati, které skončili v kožichu. Chudinka malá, ten hmyz je fakt odporný, pomyslela jsem si a zaznamenala v periferním vidění našeho motýlka. Nic proti, ušklíbla jsem se pobaveně, ale nic nedávala najevo. „To sice ne, ale nemuseli by tak otravně šimrat,“ bránila jsem znechucení nás všech. Saturn byl asi nějaký hrdina, že se toho nebál. Nebo mu to nedělalo zle. Dokonce nechal ten hmyz běhat po jeho čumáku! Já bych se z toho rozhodně složila, být na jeho místě.
Poté jsme se ale všichni soustředili na další nápovědu, která nás tahala za nějakým rudým kvítím. Proč ne fialové? Povzdychla jsem si zklamaně, že nenajdu to své. Ale tak, červená je taky hezká, ne? A jako první kytička to určitě není k zahození. Tentokrát se vedení ujala Bianca, která nás vedla z lesa ven. „Jsme dobrý tým. Takovým tempem máme poklad dávno v kapse,“ usmála jsem se povzbudivě na ostatní a sebevědomě vykročila v jejich šlépějích. Brzo se budu moct vrátit za Jahodou a Patizónem. No jo, kde vlastně zůstali? uvědomila jsem si, ale bylo mi jasné, že jim nic není. Domov byl odsud přeci kousek, ne? Teda, asi. S tím, jak jsme se motali z místa na místo, jsem ztrácela přehled, odkud jsem přišla. Snad trefím domů. Bojí se o mě vůbec?

Louka vlčích máků >>

<< Mušličková pláž

V mém velení jsme celá banda vyrazili za čumákem, což se momentálně zdálo být nejlepším řešením. Protože k mému překvapení jsme fakt narazili na místo, kde motýlčice říkala, že cítí poklad. Měla bych být šéfem vlků častěji, tohle mi jde, culila jsem se spokojeně, když mě následovala hrůzu nahánějící skupinka vlčat. Motýlek mne předletěl a na hlavu mi tím dopadl nějaký divný prach, který mě v čumáčku polechtal a tak jsem kýchla. Zaplavila mě najednou vlna obrovité energie a odhodlání poklad najít. I ostatní to cítili. „Je to boží,“ zazubila jsem se na hmyzáka.
Všichni se poté vydali hledat další nápovědu, když tu se ozval Saturn, který nalezl podezřele vypadající kůru. Vlčata se k němu ihned vrhla a Sheya na nás začala volat, ať s Tati taky pomůžem. S radostí jsem přiťapkala blíž, tlapami se o kůru zapřela a tlačila ji od sebe pryč, zatímco jsem se zadníma pevně zapřela o zem. „Ještě- kousek-,“ povzbuzovala jsem ostatní se zatnutými zuby.

Přestože jsem přišla s naprosto geniálním plánem a rozhodně v pohodě realizovatelným, ostatní se mě za ocásek báli vytáhnout. Utrhnout? Vždyť drží pevně, nemám ho vyviklaný, podivila jsem se, ale nenamítala. Někdo pak začal hrabat a když jsem uslyšela slova Saturna, pokusila jsem se vycouvat. Najednou to šlo snadno a jen co jsem vykoukla ven, uviděla jsem, že je kolem díry krtinec hlíny, kterou s Tati vyhrabali. „Díky,“ zahuhlala jsem s kůrou v tlamě a tu následně vyplivla. „Fujtajbl,“ zašklebila jsem se, protože pachuť kůru na jazyku fakt nebyla nejpříjemnější. Na té však stál nápis. Něco o prasatech, něco o zrádcích, a něco o ztrátě života. To mě celkem rozhodilo. Mě taky zradil zrádce. Příjdu o život? Umřu? Vrátí se pro mě?
Vlčata ale stála a nevěděla, kam jít. Bianca přišla s návrhem louky, Sheya zase s lesem u nějaké Smrti. „To je kdo?“ natočila jsem hlavu na stranu. „Mě příjde, že jestli ji udupali, tak neměla kam se schovat. A právě v lese by se to nedalo, protože nemá kam uhnout. Ale nevím,“ přiznala jsem. „Ale když půjdeme za nosem, třeba na to narazíme. Tahle země nemůže být tak velká, ne?“ zazubila jsem se na všechny povzbudivě a začala ťapkat neurčitým směrem k lesu, který se mi zdál podezřelý. Doufala jsem, že mne budou následovat a jestli ne, najdu to motýlkovi sama.

Zrádcův remízek >>

<< Náhorní plošina

Stále trochu podrážděně jsem ťapkala za skupinou vlčat a motýlem, který nás vedl. Už z dáli jsem cítila, že to tam smrdí jinak. Tak podivně slaně, což mi hlava úplně nebrala. Proč slaně? Voda je přeci nijaká, jako sníh. Když jsme se však přiblížili, uviděla jsem, jak obrovský oceán opravdu je. Whoa, spadla mi čelist a já jen nevěřícně čučela. To je daleko větší, než řeka, nebo jezero. Tohle nekončí. Tady to začíná a prostě to nekončí. Už jsem se těšila, až se dostaneme blíže, abych mohla pořádně objevovat.
Pár vlčat se vrhlo hned do hledání kůry, kterou motýlice hledala, zatímco Bianca si šla vody loknout, což i mě celkem lákalo. Jenže sotva se napila, začala prskat a říkat, že je otrávená. Překvapeně jsem zamrkala, ale strach jsem žádný nepociťovala. Určitě to jedovaté nebude. S touto myšlenkou jsem se vydala ze šedou kamarádkou a lokla si taky. „No fuj,“ vyplázla jsem znechuceně jazyk. „Nebezpečný to asi nebude, jen strašně hnusný,“ pokusila jsem se ji uklidnit. Poté jsem se ale zahleděla na oceán a sledovala, jak se tam houpou vlnky. Navíc konec toho oceánu se neustále plazil blíž k nám, ale pak si to rozmyslel a vrátil se zpátky. Bylo to zvláštní a vlastně trochu vtipný.
Nastal ale čas hledat poklad, a tak jsem se vydala na průzkum. Hlavu u země, nos připraven na cokoliv a už jsem pátrala. Když se ale rozezněl křik Sheyi, zvedla jsem okamžitě hlavu a vyběhla za ní. „Díry, to je místo na poklad úplně nejlepší. Jsi dobrá,“ pochválila jsem ji a strčila hlavu do díry, abych odhadla, jestli je reálný ho vytáhnout. „Jsem malá, takže ho bez problému vytáhnu. Už jsem ten předchozí z nory táhla, takže to bude dobrý,“ pousmála jsem se na béžovou a už se cpala do díry. Pořádně jsem se držela drápky stěn díry, které se do hlíny zarývaly a postupovala níž a níž. Jakmile jsem se dostala ke kůře, čapla jsem ji do zubů, začala škubat a otáčet hlavičkou, abych ji uvolnila a pak začala couvat. „Fytáchněte mě fa ofáfek,“ huhlala jsem na ně, vycouvala co nejvíce k otvoru a začala na ostatní mávat dlouhým ocáskem. Díra byla moc strmá, abych ji celou vycouvala, ale taky moc úzká, abych kůru otočila a vytáhla ji.

Přesto že nám motýlice pověděla, že letěla nějakým směrem, my vykročili jinudy. Chvíli jsem zmateně postávala, ale nakonec vyrazila za ostatními. Kdybychom šli špatně, tak by nás motýlice zastavila, ne? Navíc se mohla plést a letěla přes nějakou jinou kamennou plochu. Kamenů musí být všude plno, ne? Navíc Tati prohlásila, že to muselo být u oceánu, na což jsem vykulila oči. To je další velikost vody? Jakože je nejdřív řeka, pak jezero, pak moře a nakonec oceán? Já myslela, že moře je největší. V každém případě jsem byla natěšená, když jí ten nápad motýlice odsouhlasila. Podívám se k oceánu, mrskala jsem ocáskem sem a tam.
Jenže to se tu už objevil ten ošklivý šedivec, kterého všechny vlčata samozřejmě odmítla. To mě fakt štvalo. Takový lhář a co hůř, prý je hrozně nebezpečný. Celá rozzuřená jsem se naježila a obranářsky se postavila před ostatní, přestože jsem snadno mohla být nejmenší ze skupiny. Největší prcek, vyhublej na kost a nejvíc se vzteká. „Běž pryč,“ vrčela jsem, když nám začal vyhrožovat. Jen co se ale ostatní otočili k útěku, naposledy jsem na něj zlostně prskla a vyrazila za ostatními. Třeba tohle byl ten zlej vlk, co ublížil Sionnovi. Byl to první nebezpečný vlk, kterého jsem viděla.

Mušličková pláž >>

Vlčata se mi pomalu začala představovat a já šťastně vrtěla ocáskem jak vrtulkou. Takže Saturnus, Bianca a Sheya. „Z močálů? O těch jsem ještě neslyšela. Já bydlím v Asgaarském lese,“ dodala jsem další informaci, o kterou se mě sice nikdo nežádal, no já se chtěla s ostatními prcky navštěvovat. Když už je znám, proč to nechat na pouhém ahoj? Asi byli ostatní víc zaneprázdnění motýlem, co tady naříkal, než seznamováním. Naštěstí se sem přiřítila známá tvář, kterou jsem nedávno viděla. „Tati!“ radostně jsem za ní zavolala. „Nikdo neví,“ pokrčila jsem rameny nad její otázkou a ohlédla se po nešťastném hmyzu, který se dal do řeči.
No, mluvil hrozně zvláštně. Teda asi ona, podle toho jak mluvila. Každou větu co řekla, tak jsem si musela přebrat v hlavě a rozluštit, co tím vlastně chtěla říct. „Hledáš poklad? No tak na to já jsem expert!“ hrdě jsem se nadmula. „Zrovna před pár dny jsem objevila krásný náramek ve tvaru motýlka, jako jsi ty. S tím tvým pokladem ti pomůžem,“ ujišťovala jsem ji. „Kameny jsem ale zatím žádné neviděla,“ uznala jsem a prohlídla si ostatní, kteří byli stejně zmatený, jako já. „Třeba když někam vyrazíme, tak na to natrefíme. Postáváním tady nic nenajdeme,“ navrhla jsem a pousmála se. „Plavat neumím, ještě jsem to nezkoušela,“ odpověděla jsem Sheyi posmutněle. Stoprocentně budou ostatní umět plavat a já budu za blbce.
Jenže pak sem přišel divný oškubaný šedivec, který začal prohlašovat, že je náš táta. „To teda nejsi. Já žádnýho tátu nemám,“ zamračila jsem se a o krok od šediváka ustoupila. „Stoprocentně se praštil do hlavy,“ špitla jsem k Tati, u které jsem se držela nejvíce. Vždyť Saturnus má tady sestřičku, ale já ostatní za sourozence určitě nemám. Nemůžeme být jedna rodina.

//Edit Tati: Napisem zajtra hneď ráno o 8.

<< Mahtae

Já v čele a zbytek hned za mnou jsme vyrazili vstříc dobrodružství. Nemohlo to být lepší. Dokonce i počasí se umoudřilo a bylo hezky! Jen co jsme došli tam, kde mě to tak zajímalo, uslyšela jsem jakýsi pláč, nebo co. Stalo se někomu něco? podivila jsem se a nastražila ouška, abych o nic nepřišla. Přidala jsem do kroku, protože mnou ovládala zvědavost. A jak jsem se přiblížila, uviděla jsem hlouček vlčat. V očkách mi přeskočily jiskřičky a v poklusu jsem se k nim vydala.
„Ahoj!“ pozdravila jsem všechny vesele a mávala u toho ocáskem sem a tam. „Jsem Lilac, můžu se k vám přidat?“ vychrlila jsem na ně a prohlížela si je. Pestrobarevný kluk a zbytek holky. "Nikdy jsem tolik vlčat pohromadě neviděla," zazubila jsem se. "Odkud jste?" nadhodila jsem další otázku. Mohla bych je pak představit Sionnovi a mohli bychom se s Tati a Nym všichni navštěvovat. Když jsem ale otočila hlavu směrem, odkud vycházel pláč, překvapeně jsem vykulila oči. „Proč ten motýl pláče?“ optala jsem se jich. Je to Laura? Ta je ale velká skupina motýlků, ne jeden. A Laura není smutná.

//Dopoledne bych už nestihla odepsat, tak jsem musela přeskočit. Pardoon :(

<< Západní galtavar

Oba se poté bavili o moři a jak vlastně funguje. No jo, proč není rozlitý všude? To bychom byli jako ryby. Ještě že nejsme, ještě bychom hnusně smrděli. „Ne? Prý je to fajn, ale mě se to zdá podezřelý,“ pronesla jsem svůj návrh. „Ale určitě bych to zkusila. Hra na piráty zní mega hustě,“ zazubila jsem se, aby to nevypadalo, že jsem srab. Protože nejsem, nebojím se a zábavná je mé druhé jméno. To že je voda podezřelá je ale fakt. Jak je možné skoro létat? Jen pomocí hýbáním tlap ve vodě? Divný. „Existuje vodní zelenina?“ rozesmála jsem se. Laura nám dokonce nabídla, že nás k moři vezme. „Joo, já bych hrozně ráda,“ rozmávala jsem ocásek. Chtěla jsem se na vlastní oči přesvědčit, jak velká ta voda je.
Následně se začali bavit o magiích a o tom, jak je možný, že Laura úplně neví, jakou magii ovládá. Být dospělým musí být hrozně nudný. Samý povinnosti a žádná zábava. Ani čas na hraní s magiemi nemají. Poté nadešla chvíli, kdy odpověděla na mou otázku. „Silní jako třeba ty?“ naklonila jsem hlavu na stranu. Podle vyprávění Yetera byla Laura velmi silná. „Třeba poklad? Ale těch máme sami málo,“ zamračila jsem se nad tou představou. Copak budu rozdávat poklady, jen abych se naučila nějakou magii? Blbost. Poté se slova ujal Patizón, který odpovídal, jakou magii by chtěl. „Přesně, všechny jsou boží. Ale asi iluze. Líbilo se mi, když ji tvůj táta použil a udělal ptáčka. S tou bych mohla dělat i oheň, jako ten, co jsme viděli v lese,“ vysvětlovala jsem svůj myšlenkový pochod. „Ale ať to bude jakákoliv, budu spokojená. Nemyslím si, že existuje nějaká úplně špatná.“
„Jooo, ať žije dobrodrůžo! Mamku určitě za chvíli uvidíš, nebude to na dlouho,“ ujistila jsem Sionna s úsměvem. „Tak vyrážíme!“ zavelela jsem a vyběhla jako první podél řeky do neznáma.

Náhorní plošina>>

Všichni teď začali řešit vodu a všechny její podoby. Proč se prostě neříká všemu voda? Buď je dlouhá, nebo veliká a nebo největší. Záleží na tom, jaká voda to je? Co je ale zajímavý, doopravdy u nás v lese nebyla žádná. Patizón přišel s geniálním poznatkem. Zvědavě jsem mrskla pohled po Lauře a čekala, co na to poví. „Takže vlastně vody máme hodně?“ snažila jsem se vydedukovat, co tím chtěla říct. Sice ne doma, ale kolem domova. A to asi stačí, ne? Vlastně jsem… vodu ještě nepila. Jak chutná? Vždycky jsem jedla jen sníh, který nahrazoval vodu. Vyplázla jsem proto jazyk, abych pochytala kapky deště, ale nechutnaly nic moc. Nyeh, nakrčila jsem čumák a jazyk zase schovala. Jenže pak mě Laura opravila. Říkala luk, ne? „Louky,“ zopakovala jsem se zamyšleným výrazem. Jo, znělo to nějak líp. „Tak jo,“ usmála jsem se na ni. Padl tedy návrh, že bychom to šli prozkoumat, ale Sionnovi se dobrodrůžo moc nezamlouvalo. Chápala jsem, že chtěl vidět svou mámu, ale já byla hrozně nedočkavá. Už jsem se bála, že se na výlet vykašlem, když Laura přišla s úplně skvělým plánem. „Jooo!“ zamávala jsem vesele ocáskem. Spokojeně jsem za ní začala ťapkat.
Následně se začali bavit o magiích, což jsem pořádně naslouchala. Páni, Sionn pokládá samé dobré otázky, pomyslela jsem si úžasle, chvíli spokojeně šla a Lauru poslouchala, než mi to docvaklo. Je chytřejší než já! zhrozila jsem se. Určitě jsem taky chytrá, snažila jsem se uklidnit. Začala jsem tedy přemýšlet, na co chytrého se zeptat. „A odkud se vlastně magie berou? S nějakou se narodím, to vím. Ale někteří toho umí víc. Jakto?“ zeptala jsem se a skoro se zaskočila svou chytrostí. Ta byla chytrá, mlaskla jsem spokojeně, ale stále upírala pohled na Lauru. "Jakou magii bys chtěl mít ty?" otočila jsem hlavu na Sionna.

Mahtae >>

<< Východní galtavar

Když jsem se vyptávala, kam že ta žížala vede, Laura mi nejenže odpověděla, ale dokonce to nazvala řekou. Whoa, tomu se říká řeka? Proč mi to všichni tajili? „O kolik větší je to moře? Třeba jednou takové, jako to jezero?“ vyzvídala jsem, protože jsem absolutně netušila, jak velký by to mohlo být. Při pohledu na to velikánský jezero mi to přišlo logické. Tohle by možná nějaký vlk překonal. Ale jednou takový? To už je nezdolatelný a tím pádem se jedná o moře, ne? Už mě z toho přemýšlení ale rozbolela hlava, a tak jsem raději vyčkávala na odpověď. „Luky zní pěkně! Můžeme na ty luky jít, prosím?“ žadonila jsem a ni si neuvědomila, jak moc jsem zkomolila nové slovíčko, co mi Laura pověděla. „Ještě jsem kytičky neviděla. A to se prý po nějaké jmenuji. Musím zjistit, co jsem zač,“ valila jsem na ni zoufale oči. Jen co se zeptala Sionna, přesunula jsem kukuč na něj. „Prosíííím,“ protahovala jsem svou žádost a ukazovala u toho zoubky v nevinném úsměvu.
Jen co jsme vyrazili, začala jsem si hlasitě stěžovat na břemeno v podobě bláta, které jsem na sobě musela táhnout. První si mě všimnul Sionn, který ze mě začal bahno stahovat, což mě znovu uklidnilo. „Děkuju,“ pousmála jsem se na něj vděčně a pokusila se pomoci od bahna i jemu. Pak se do toho pustila i Laura s teplým větříkem, který mě očistil téměř dokonale. Vítr mě strašně šimral, a tak jsem se u toho poťouchle hihňala. „Ano, moc. Děkuji,“ vrtěla jsem šťastně ocáskem. Tohle bylo daleko lepší. O oba jsem se vděčně otřela a byla nesmírně ráda, že mám takhle hodné kamarády.

Slyšel mě! Patizón mě slyšel. Mrskla jsem za běhu na Lauru vítězoslavný pohled, který říkal něco jako: „Já ti to říkala!“, poté se otočila zase na bílý flek a přidala. Mou rychlost ztlumil až dopad na Sionna, kterého jsem převalila. „Blá, blá. Nemáš být rychlejší než-„ zarazila jsem se, protože jsem nevěděla, co je opravdu hodně rychle. „Než něco hodně rychlýho. Pak bychom tě nemusely hledat,“ ušklíbla jsem se a znovu do něj dloubla tlapou. To jsem mu to nandala. Příště si rozmyslí, jestli se nám bude schovávat. Po jeho slovech jsem si paní Vločku prohlédla, ale nepůsobila, že by z naší přítomnosti měla největší radost. Mezitím se snažil Patizón uniknout, a tak jsem poslušně slezla a ohlédla se, jestli mi Laura stačila. „No fuj!“ vyjekla jsem s vykulenýma očima, když mě ještě víc zabahnil. „Hrůzostrašní bahňáci,“ zazubila jsem se. Znělo a vypadalo to vtipně, ale mít tolik bláta v kožichu byla celkem fuška. Bylo těžké a tlapy se mi hrozně lepily. A co hůř, na tlapách se držela ultra tlustá vrstva, takže zvedání nohou bylo s každým pohybem těžší a těžší.
Laura pak začala nám oběma dávat přednášku, že se nemáme moc vzdalovat a vybavovat se s cizími. Sice jsem tomu moc nerozuměla, ale souhlasně jsem přikývla. „Co je támhletím směrem? Tam kam vede ta vodní žížala,“ zeptala jsem se Laury a ukázala tlapou na Mahtae, kolem které jsme s tím zrádcem šli. „Myslím, že jsem kolem ní šla, než mě zavedl k vám. Chtěla jsem se předtím podívat, kam vede, ale už na to nedošlo,“ vysvětlila jsem jí, proč mě to tak zajímá. „Mohli bychom se tam pak jít podívat, prosíím,“ žadonila jsem s tím nejvíc andělským kukučem, který jsem svedla.(//Mám na Náhorní plošině za pár dní osudovku a nemám jak jinak se tam dostat :DD)
Pak ale paní Vločka vzala Tati a začala s ní odcházet. „Pá, pá,“ zavolala jsem za nimi, ale poté nemotorně vyrazila za Laurou. Ty tlapky byly těžké jako beton. „Mě se to nelíbí,“ zakňučela jsem po chvíli namáhavého zvedání tlap a začala s každou zvlášť třepat, abych se zbavila přebytečného bahna, které ne a ne dolů. „Nechci být bahňák,“ stěžovala jsem si a už se mi začaly hrnout slzy do očí. Sundejte to někdo ze mě.

Západní galtavar >>