Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zdál se být z mého návrhu trochu rozhozený, ale neřekl ne. Řekl asi ne, což je vlastně asi ano a to už je vlastně ano. Takže souhlasil! Můj myšlenkový proud pak taky potvrdil tím, že se mu jeden z mých návrhů zamlouval a dal to i fyzicky najevo. „Tak jo, Naran,“ celá jsem se rozzářila. Poprvé jsem vymyslela někomu přezdívku. A abych pravdu řekla, zněla stejně cool, jako jeho dlouhé jméno. Takže tím vlastně nepříjde o úroveň toho, jak cool je, a navíc budu mít snazší na něj volat. Perfektní! Ráda jsem trávila čas s jinými vlčaty, ale poprvé mi za celou dobu přišlo, že o mou přítomnost Naran vážně stojí. A povídalo se mi s ním vážně dobře. Samé pozitiva to mělo a byla jsem víc než ráda, že jsem sem přišla na návštěvu. Vlastně mě mrzelo, že jsem to neudělala dřív.
„No jistě, dospělí jsou jen banda závistivců,“ ušklíbla jsem se. Věděla jsem to a teď stejného názoru jsme dva. „Vůbec nic si z toho nesmíme dělat. Nebudem přece stejně nudný, jako oni.“ Má historka o pokladu a kouzelném motýlovi ho jak se zdálo zaujala a přidal k tomu i vyprávění o svém nedávném dobrodružství. „No fuuuj!“ zašklebila jsem se znechuceně a neubránila se smíchu. „Jo, na mý výpravě nikdo od slizu nebyl. Budeš muset chodit se mnou, asi se na tebe lepí slizká smůla,“ zažertovala jsem a po očku koukla, jestli jsem ho tím rozesmála. Chtěla jsem na něj zapůsobit vtipně. Můj návrh přijal s radostným vyskočením a já opět udělala to samé. „Boží!“ vypískla jsem ze samého nadšení.
Když se přesunula konverzace na vlčata, zájem o Sionna ztratil vlastně celkem rychle, což pro mě byla úleva. Tohohle parťáka mi nesebere, pomyslela jsem si se škodolibou radostí. Naran se na mě určitě nevybodne. Byla jsem si tím jistá, i když jsem ho téměř vůbec neznala. Mluvila ze mě spíš naděje, že on bude jiný. „Takže žádná novinka,“ zakončila jsem to s mlasknutím a nezaujatým pousmátím. Až na lenocha, který ve mně zvědavost moc nevzbouzel. „Tůň s ovocem? To zní tak divně, že to musím vidět,“ zazubila jsem se. „Tak veď, parťáku,“ pobídla jsem ho ke kroku a zaujatě se mu podívala do očí. „Kde se tam vlastně to ovoce vzalo? A nekazí se tam? To by pak muselo hnusně smrdět.“

Taenaran. „Cool jméno. Můžu ti vymyslet přezdívku?“ zeptala jsem se s nadšením, protože mimo jména zelenin jsem ještě žádnou přezdívku nikomu nedala. A jeho jméno bylo dlouhé, takže se pro spousty přezdívek skvěle hodilo. Přímo se to nabízelo! Ale bylo mi jasný, že se ho nejprve budu muset zeptat a ujistit se, která se mu líbí. „Co třebaaa,“ odmlčela jsem se, zamyšleně přivřela očka a tvářila se velmi inteligentně. „Taran! Tany? Naran? Uuuuh… Tae!“ přednášela jsem své nápady hned, co mě napadly. „Je nějaká přijatelná?“ pohled jsem opět stočila do těch jeho zlatých a doufala, že ho tímto pokusem o navázání přátelství spíše neurazím.
Naštěstí už vypadal mnohem přátelštěji a vlastně už i ocásek se mu rozhýbal. Já věděla, že si ho získám. „Nápodobně, drahý sousede,“ zatvářila jsem se rádoby vážně, až jsem nakonec vyprskla smíchy. Dospělí se chovají divně. A hrát si na ně je přitroublý, ale sranda. Doufám, že jen tak rychle nevyrostu. Jen co se téma otočilo k cestování, otevřel se mi snad ještě více. „To mi povídej! Já se taky dostávám do problému, když se někam odpojím. Ale jen závidí, že se bavím víc než oni,“ vyplázla jsem na něj šibalsky jazyk. „Zrovna nedávno jsem našla poklad kouzelnému motýlovi,“ pochlubila jsem se a doufala, že se taky pochlubí s nějakými cestovatelskými zážitky. „A co kdybychom se toulali spolu? Když nebudem sami, stopro jim to vadit nebude,“ navrhla jsem. Jak boží by to bylo? Mohli bychom se toulat, hrát si, povídat si, jeden druhýmu krejt záda… Znělo to až moc dobře.
Když se posadil, automaticky jsem udělala totéž a cítila, že má na jazyku další otázku, a tak jsem na něj jen chvíli koukala. Ještě nikdy jsem neviděla takhle mohutné vlče. Oproti němu jsem byla jako seschlé stéblo trávy. Ale to já nejsem! Já jsem obávaná bojovnice a jen tak někdo mě nezaskočí. „Hledat? A mě? Už si zvykli. Navíc jsem jim nahlásila, že půjdu jen vedle do vašeho lesa, takže i kdyby mi nevěřili, můžou si to klidně kdykoliv přijít zkontrolovat,“ mrkla jsem na něj a nahodila pohled co říkal „věř mi“. Jenže to už se zajímal o další důležitou věc. Mě samotnou by to zajímalo. Ale teď? Teď jsem dostala strach, že se ptá jen proto, že už teď mě chce vyměnit. Udělala jsem něco? Řekla jsem něco špatně? „Noo… jen jedno. Bílé, hrozně přerostlé. Jmenuje se Sionn a je potomkem alf, ale s tím už moc zábavy asi nebude,“ pokrčila jsem rameny a doufala, že o něj zájem ztratí. Asi bych se měla zeptat taky, co? Abych nevypadala, že se nezajímám. „A co vy? Máte tady nějaká vlčata? Znám zatím Tati, je moc fajn. Ale mimo ni asi nikoho dalšího, co? Všechny vlčata, co jsem potkala, bydlela buď v horách, nebo v močálech,“ vysvětlila jsem mu, přesto ale čekala, zda se trefím.

Kde jsou všichni? pomyslela jsem si, napůl otráveně, napůl zklamaně. Připadalo mi, že tam sedím snad celou věčnost. Reálně to až tak dlouhá doba nebyla, to to nadšení. Znepokojeně jsem se zvedla, udělala pár kroků k jednomu stromu, pár kroků k druhému, zkontrolovala, jestli stále slunce na obzor nevylezlo, kopla jsem do nějakého šutříku a pak si zase sedla. Copak si asi vlci pomyslí, když mě tady uvidí, jak jim kopu do šutrů? To se přece nedělá. Musím zůstat v klidu. Jenže pak jsem uslyšela šouravé kroky. Pomalé, na dospělého vlka moc lehké, na vlče mé velikosti zase moc těžké. Uši jsem našpicovala a ocásek se mi radostí dal do pohybu, až jsem začala do země pode mnou nadšeně bubnovat. Je to tu, culila jsem se.
Bylo to vlče. Bylo větší a mohutnější než já, ale bylo to vlče. A co víc, bylo stejně černobílé, jako já. Energicky jsem se postavila na nohy a nesnažila se skrýt nadšení, které se mnou přímo cloumalo. On sice bůh ví, jak nadšeně z mého příchodu nevypadal, ale to mi náladu zkazit nedokázalo. Pozdravil a nadhodil, že nevoním jako ovocný les. „Ahoj! Jsem Lilac a jsem z Asgaarské smečky. Znáš ji? Jsme v podstatě sousedi,“ usmála jsem se od ucha k uchu a zvědavě se mu zahleděla do očí, jestli už teď bude nadšený. Když následoval další dotaz, hrdě jsem se vzpřímila, přimhouřila očka a s klidem řekla: „No, já cestuji kdykoliv se mi zachce.“ Jenže to už mi začaly cukat koutky, a tak jsem masku hrdého nebojácného cestovatele zahodila. „A hlavně je to po tmě větší sranda,“ zazubila jsem se. „Máš boží masku, určitě bys byl skvělej hledač pokladů. Zkoušel jsi to někdy?“ zeptala jsem se s nadějí, že budu mít dalšího parťáka na hraní. Byli bychom jak velký obávaní zloději pokladů. Černobílá dvojka! Navíc podle díravého ucha a šrámu přes čumák vypadal, že by byl pro kdejakou kulišárnu.

<< Asgaar

Šla jsem částí našeho lesa, kterou jsem snad nikdy neprošla. Byla úplně stejná jako zbytek, ale díky tomu, že to byla vlastně premiéra, srdíčko mi bušilo jak blázen. Půjdu na návštěvu do druhé smečky, úplně sama. Jsem velká, statečná a rozhodně se o sebe umím postarat sama. A Sionn? Ten ať si loví, já si najdu i jiný kamarády. Byla jsem přesvědčená, že vše půjde jako po másle. Chyby? Nepřipadají v úvahu. Že by mě někdo neměl rád a mohl by mě i vyhnat? Pche, všichni si mě zamilují.
Za nedlouho jsem asi narazila na hranice. Stromy totiž smrděly nějak divně a navíc jsem cítila spoustu cizích pachů, které se ke mně donášely. I sem tam tlumené hlasy. Eeeh, jak že se to? Jo, zvedla jsem hlavu k nebesům a pokusila se o zavytí. Znělo úplně ukázkově jako zavytí vlčete, které výt ještě vůbec neumí. Přesto to byl zvuk. A ten zvuk vzbuzoval pozornost, což vlastně plnilo účel. Natož že to byla pro mě novinka, byla jsem na ten pazvuk patřičně hrdá. Zajímalo by mě, kdo sem příjde první. Jaký asi tady vlci budou? S další hromadou otázek, které se mi honily hlavou, jsem si sedla na zadek a očekáváním vyhlížela.

//Lilac se jde seznamovat, snad vám to tady moc nenarušuji :D

Strejda i teta nám tu nechali kus muflona, rozloučili se a spolu se zbytkem mrtvého těla odešli zpět do úkrytu. Nečekala jsem na nic a vrhla se na kus flákoty. Měla jsem hlad, že bych padla. Sice prášek z motýlka nás dovedl dočasně doplnit energií a zahnat hlad, ale už na mě dolehalo to, jak dlouho jsem vlastně nejedla. A ta noc, která stále nekončila už mi taky celkem lezla na nervy. Mé očka si jí už docela přivykly, ale nestěžovala bych si, kdyby už konečně zase vylezlo sluníčko. Jak bylo pořád šero, chtělo se mi furt spát. Mufloní maso nebylo bůh ví jak dobrý, vlastně bych si ho znovu asi nedala. Nebylo úplně hnusný, ale bylo takový divně tuhý. Žvýkavý až. Nyeh, asi se pak dojím něčeho jiného, pomyslela jsem si s trochu nakrčeným čumákem, zatímco jsem se usilovně snažila přežvykovat kus masa, který každým kousnutím ztrácel chuť a měnil se v divnou požvýkanou hmotu.
Jakmile jsem ale dojedla, rozhlédla jsem se kolem a zjistila, že jsme v lese zůstaly snad úplně samy. I ti mufloni vzali nohy na ramena. „Nevadilo by, kdybych se šla juknout za Tati? Je hned vedle v té Borůvkové smečce, s kterou se kamarádíme. Budu hned zpátky, jo?“ zářivě jsem se na Lauru usmála, nahodila nevinný kukuč a už si to bez její odpovědi ťapkala směrem pryč. Chtěla jsem být samostatná a nemuset za sebou neustále někoho tahat. Chtěla jsem poznávat nová místa a nové tváře, přestože jsem měla Lauru vážně moc ráda. A tak jsem ji nechala za sebou a vyšla vstříc dobrodružství.

Borůvková smečka >>

//Smečka Lilac hlavně poskytla domov, který nikdy neměla, lásku, přátele, rodinu, bezpečí,… Prostě vše, co tolik potřebovala a nebýt vás všech, nebyla by tím malým vlčetem, kterým je teď. Nebyla by navíc ani součástí gangu a neměla tak cool přezdívku, takže to má jen samé plusy :) :D

Jako hráčka nemůžu být se smečkou spokojenější. Nesmírně sympatické alfy a celkově členové smečky, neuvěřitelná aktivita, každý měsíc zajímavé akce, no prostě paráda. Nebála bych se říci, že jedna z nejlépe fungujících smeček na Galli, ne-li úplně nejlepší. Jsem vážně hrozně ráda, že jsem prcka šoupla sem a že jste ji vzali mezi sebe :) Sice tady nejsem dlouho, ale nemyslím si, že Lilac při první příležitosti ze smečky potáhnu pryč. Spíš ji tady budu držet co nejdéle :D

//Tak Lilac je prostě děsně roztomilá, tu nejde nemít rád Odměna už letí k tobě

Zůstaly jsme s Laurou nakonec samy a já jen doufala, že to dopadne dobře. Ty velké věci klacky co měly na hlavě byly vážně hrůzu nahánějící. S fascinací jsem sledovala, jak se bez jakéhokoliv tušení bezstarostně pasou, sem tam zafuní, nebo střihnou ocasem. Jak je vůbec možné něco takhle ozbrojeného zabít? Vždyť to sejme úplně cokoliv v jeho okolí. Jenže to už Laura odvrátila mou pozornost z muflonů na to, jak to vlastně musí probíhat. Tak nakonec se jedná o domluvu předem. Jenže u nás žádná domluva neproběhla. Jen- jen se zeptali, jestli jsme připravený? Co když nikdo z nás není připravený? Všechny nás to napíchne na rohy a sní. „Dobře,“ odpověděla jsem bez známky obav, úsměv od ucha k uchu. Ani tomu komunikování myšlenkami jsem nerozuměla. Bylo to to, když jsem slyšela strejdu ve svý hlavě, když zmiňoval smečku vedle? Nezdálo se mi to jen?
Než jsme ale stihly probrat další podrobnosti co se lovu týče, mufloni vyběhli a celá zem se rozechvěla. Bylo to jako by se svět chýlil ke konci a my se brzy propadneme do hlubin pekel. V tom zmatku jsem zahlédla hnědý kožich tety Elisy, která se snažila asi jednoho oddělit, ale nějak se jí nedařilo uniknout. Pár jí snad asi i nakoplo, když v moři kožichů najednou zmizela. Když se ale objevila znovu, vyvázla z toho chaosu úplně. A to už se z ničeho nic vytáhly nějaké zelené ohebné klacíky, které jedno z těch zvířat spoutalo. Ničemu z toho co se právě stalo jsem nerozuměla. Co bylo ale důležitý, bylo to, že je zvíře povalené a nemůže házet rohy a někoho ohrožovat. Jenže to už mě Laura popoháněla, abych ji následovala. Ihned jsem vyskočila z úkrytu a vyběhla za ní. Jenže pak když mi vysvětlila, jak se správně ukončuje jejich trápení, vypadala, že to nechává na mě? Chvíli jsem stála a koukala na ni, než mi došlo, že to vlastně chce po mě a že to nebylo jen na ukázku. „D-dobře,“ vysoukala jsem ze sebe, přistoupila ke zvířeti a koutkem oka viděla, jak už to vzdalo. Už prostě jen leželo a čekalo, až to skončí. Vědělo, že takhle to funguje. A tak jsem pohled zaměřila na místečko, kde jsem měla kousnout. Naposledy se zhluboka nadechla a vydechla, otevřela čelisti, co nejdivočeji se do místa zakousla a škubla. V hubě se mi rozlila horká tekutina, která ze zvířete začala téct. Je po všem? Stačilo to? Zvládla jsem to? pomyslela jsem si, stále se zavřenýma očima a až nyní se konečně od zvířete odtáhla.

Myška? Jo, asi jo. „Myška by to být mohla,“ znale jsem pokývala hlavou, přestože bych cokoliv co řekne odkývala úplně stejně přesvědčeně. Z našeho nalezeného pokladu měl velkou radost, což udělalo ještě větší radost zase mě. „No fakt!“ vypoulila jsem oči a úsměv se mi roztáhnul tak doširoka, až šly vidět všechny zoubky. „Tak pořádně, že by ho nikdo další nenašel,“ ujistila jsem strejdu a hrdě se nafoukla, ačkoliv místo na schování pokladu úplně můj nápad nebyl. Ale odsouhlasila jsem to! A bez mého souhlasu by to Sionn možná dal někde, kde by to nějaká potvora ukradla. Takže mám vlastně stejný podíl, ne? „Jen úplně nevíme, komu ho dát. Sami ho nechceme, protože bychom si ho záviděli. Možná zatím Sionna někdo napadl, ale už jsem ho dlouho neviděla,“ povzdychla jsem si a lehce pokrčila rameny ve stylu „no co se dá dělat, to je život“. Nakonec se ale ukázalo, že šel trénovat s Lucy lov. Na moment mě píchlo u srdíčka, že na mě ztrápeně nečekal. Místo toho si šel lovit s někým jiným a stoprocentně se teď baví víc, než kdyby byl se mnou. Nevěděla jsem, jestli jsem víc ublížená, nebo uražená. Možná zdravá kombinace obou. Ale bolelo to fakt ošklivě. Naštěstí mi nadhodil návrh, kterému jsem nemohla odolat. Když se baví on, budu se bavit i já bez něj, pomyslela jsem si, přestože jsem v nitru věděla, že bych daleko raději byla s ním než lovit s jeho rodiči, i když jsem je měla oba moc ráda. Ale evidentně o mě jevili větší zájem než on samotný. „To zní fajn,“ pousmála jsem se značně méně nadšeně než jindy. Asi to jen tak rychle nezkousnu.
Po přidání Laury se rozjela diskuze na téma, proč bych měla nést zodpovědnost za mé ztracení já a ne celý zbytek výpravy. A díky mé skvělé argumentaci Laura otočila a uznala, že mám pravdu. Spokojeně jsem se ušklíbla a čertění bylo ta tam. „No samozřejmě, i ty jsi hromada motýlků, na které je spoleh,“ uznala jsem jí a pokyvovala s úsměvem hlavičkou. Jenže to už se do toho vložil strejda s poučováním, že podivné věci znamenají průser. Což vlastně řekl tak, že jsem to jako poučování ve výsledku neviděla. Byla to jen rada, které se pravděpodobně budu držet. „Dobře,“ odpověděla jsem jen s dětsky vykuleným výrazem.
Na mé komplimenty, které následovaly, Elisa nezareagovala úplně dobře, a tak jsem raději cukla hlavou jinam a dělala, že tady vlastně nejsem. Až po moment, kdy začala komplimenty sypat i Laura a mě se žádného nedostalo. V ten moment jsem jí před obličejem hopsala jak na pružinkách, dokud neuznala, že i já jsem „její krásné poupátko“. V ten moment jsem hopsat přestala, lapla si na zadeček, ocáskem kolem sebe divoce plácala a vyšlo ze mě jen spokojené: „Hihi.“
„A-ano! Běhat a schovávat se je moje parketa,“ vyštěkla jsem pyšně a snažila se udržet ten nejvíc seriózní výraz v celém mém životě. Sice jsem si nebyla jistá, jak úspěšný ten lov bude, když je tma jak vy pytli, ale nechávala jsem to na nich. Když jsem ale zahlédla to montra, vzpomněla jsem si na dinosaury, o kterých mluvil Calum. A taky na to, co mi říkala teta Elisa. Na malé musím chytře a mám jen jednu šanci. U velkých není tolik potřeba taktika a můžu si dovolit malé chybky. Takže když půjde dotuhého, o moc nejde. To už se ale obě alfy oddělily a zůstala jsem tu s Laurou, která se ihned přikrčila do trávy a já ji bezmyšlenkovitě okopírovala. „Já myslela, že máme mlčet,“ naklonila jsem hlavu na stranu, když zmínila neváznoucí komunikaci. To jakože komunikace předem? Nebo čím? Řečí těla? V každém případě jsem se rozhodla raději napodobovat Lauru než se snažit zazářit. Z toho se taky naučím, ne?

Jak jsem tak byla zapálená do hrabání, vůbec jsem nepostřehla, že se ke mně přidal strejda Arcanus. Jen co mě pozdravil, překvapeně jsem cukla hlavou jeho směrem a vysoukala ze sebe: „J-já? No uh… vlastně nic.“ Poté jsem od díry odstoupila, tlapkami ji zase zahrabala a ještě na kypré půdě párkrát zahopsala, abych ji znovu udupala. Svůj výsledek jsem si se spokojeným úšklebkem prohlédla, na místo činu se posadila a hodlala strejdovi vše vysvětli. „Viděla jsem jak se tam něco schovalo, ale asi se to umí teleportovat, nebo co. Nic jsem tam nenašla. Ale poklad jsme se Sionnem našli! Krásný lesklý náramek s motýlkem. Můžu ti ho pak ukázat, ale nesmíš nikomu nic říct,“ zazubila jsem se a část o přívěstku v podstatě napůl šeptala. Byla jsem ale moc nadšená na to, aby reálně šeptání bylo. Spíš nepovedený pokus o snížení hlasu. To už se ale přidala i teta Elisa. „Ahoj, teto,“ zavrtěla jsem vesele ocáskem, jen co jsem ji ucítila. Když jsem ale ve tmě zaostřila, překvapeně jsem vykulila oči. Je to vůbec teta Elisa?„Krásně se ti leskne kožíšek. Víc než jindy,“ pochválila jsem jí její náhlou změnu, které jsem ještě úplně nerozuměla. Když se ale strejda zeptal na to, jestli hlad mám, energicky jsem začala kývat hlavou. „Joo, úplně velkej. Kde je vlastně Sionn?“ naklonila jsem hlavu na stranu.
Zdálo se, že má taktika fakt fungovala. Nejenže na mě záleží tetě a strejdovi, ale i Lauře. I ona byla za nedlouho u nás. „Ahoj!“ vyskočila jsem na nohy a začala se jí hned po olíznutí motat mezi nohama a lísat se, jako bych ji neviděla roky. „Průser?“ zopakovala jsem nechápavě, ale pak se zamračila, celá se nafoukla a naježila a rázně řekla: „Já jen vedla výpravu. Říkali jsme přece, že jdeme ke kytičkám. Jenže hned tam za ží, teda.. uh, řekou byla spoustu vlčat co zachraňovala motýla a když jsem se ohlédla, ani jeden jste nešli za mnou. Tak jsem jim chtěla pomoct, než mě najdete.“ Jenže nenašli. „Ale motýl mě pak odnesl zpět domů, takže se nic nestalo,“ usmála jsem se nakonec a plácla párkrát ocáskem o zem. Příště mě máte následovat, až tak rychlá a malá nejsem. Jenže pak začala zasypávat komplimenty všechny, až na mě. „A mně?“ skočila jsem před ní a začala jí skákat před obličej, aby si všimla i mého půvabu.

<< Šakalí pahorkatina

Jen co jsme se Zakarem dorazili, řádně jsem se s ním rozloučila a jako správný dospělák, nasála do čumáčku pachy všech okolo. V té době tu byl jen strejda Arcanus s tou vlčicí, kterou jsem viděla jen jednou v úkrytu, a tak jsem se je rozhodla neotravovat. Našla jsem si místo toho vyhřátý kámen od sluníčka, které se skrz koruny stromů probojovalo až sem a ulehla na něj. Měla jsem dobrodružství víc než dost a potřebovala si taky chvíli odpočinout.
Když jsem se ale probrala, byla noc. Ona je pořád tma? Jak dlouho jsem spala? zamžourala jsem zmateně, zamlaskala a neohrabaně se vyškrábala na všechny čtyři. Tentokrát se mi do čenichu dostal i pach Sionna a tety Elisy. Chyběla jsem jim? napadlo mě a ihned jsem to chtěla ozkoušet. A rozhodně ne tím jednodušším způsobem, že bych se k nim vydala. Počkám tady a uvidím, kdo si mě všimne. Kdo příjde, ten mě má rád. A ten, kdo ne, tomu jsem ukradená. Ale už teď se mi představa toho, že tu budu sedět a čekat, až se něco stane, zdála nudná. Trochu se projdu, pomazlím pár stromečků a pořádně si to tu prohlédnu. Navíc, když se budu hýbat, ucítí, že nespím a můžou se ke mně přihlásit. Jo, to by šlo.
A tak jsem vyrazila na průzkum. Nikdy jsem se se stromy netulila, a tak to pro mě bylo něco úplně nového. Byli strašně vrásčitý a tuhý, takže to vlastně škrábalo, když jsem se o ně otírala. Taková menší stromová masáž, zazubila jsem se. Bylo ale zvláštní neslyšet žádné ptáčky. Všichni asi spí, i veverky a hmyz. Ne, že by mi absence hmyzu vadila, ba naopak. Jen to bylo… divný. Došlo mi ale, že už to nějakou dobu, co se potuluji po lese být muselo. A ostaní? Nikde. Úsměv se mi stočil do naštvaného úšklebku. Jestli se mi někdo věnovat nebude, budou se mi věnovat jiní. Strejda stejně říkal, že se kamarádíme se smečkou vedle, tak se maximálně půjdu podívat tam. Tati mě určitě ráda uvidí. Ale i tak jsem se rozhodla ještě počkat, než zase vyrazím někam jinam. Koutkem oka jsem zachytila pohyb na zemi, pohledem trhla na to místo, a přestože jsem nic neviděla, vrhla jsem se do zuřivého hrabání. Muselo se to schovat! A já to rozhodně najdu!

//Promiň, Darkie. Už se mi čekat nechtělo, když už byla skoro doma :D Díky za hru ♥
Kdyby si chtěl někdo zahrát s prckem, sem s ním! Ocením každého zájemce :D

// Hlasuji :)

Oblázky na cestě :)

<< Medvědí jezero

Vlk se představil jako Zarak. „Zakar,“ vyslovila jsem jeho jméno nahlas a významně se u toho zatvářila. „Nic mi ti nepřipomíná,“ dodala jsem po malé pauze a pokrčila rameny. „Snažím se totiž uhádnout, podle čeho se jmenuješ. Schválně!“ vyhrkla jsem, předběhla ho pár skoky a skočila mu ro cesty, kde jsem se na něj začala křenit. „Zkus to uhodnout u mě! Vypadáš chytře, to ti určitě půjde,“ rozmávala jsem ocásek nadšeně, nedočkavě čekajíc na odpověď. Poté jsem se ale zařadila zpět na mé původní místo, po jeho boku a poslušně ťapkala domů. „To doufám. Ztrácet se není vůbec sranda,“ zafuněla jsem otráveně a spustila hlavu lehce k zemi, zatímco jsem párkrát silně mrskla ocáskem sem a tam. Doufám, že jsem jim všem moc chyběla. Určitě se o mě už museli bát, napadlo mě a představa toho, že už mě vyhlížejí mi udělala až překvapivou radost.
Čím dýl jsme šli, tím víc jsem poznávala pachy vlků, které se k nám táhly. „Už budem skoro doma!“ zvolala jsem vesele. „Fakt se tu vyznáš,“ vyšla ze mě ne úplně jasná pochvala, ale nic lepšího ze mě momentálně vyjít neumělo. Následně jsem nadhodila, že bych mu mohla pomoci sourozence najít, ale to zavrhl se slovy, že bych měla jít domů. „Tak se můžeš přidat a můžeš mě tahat kam chceš. Bude sranda!“ navrhla jsem a začala na něj valit očka. „Prosíííím,“ culila jsem se přesvědčivě. Zamlouval se mi. Sice se nechtěl jen tak nedal, ale určitě si mě oblíbí tak jako já jeho. Při popisu jejich vzhledu jsem nastražila ouška a hltala každý slovo a souhlasně přikyvovala. „To zní snadně! Jestli je někde najdu, řeknu jim o tobě,“ slíbila jsem mu, přestože to asi moc pravděpodobné nebylo. „Jak dlouho už je hledáš?“ vyzvídala jsem.

Domov >>

Hnědý mi prozradil, že jsme vlastně hned vedle. „No skvělý!“ rozzářila jsem se a vyslechla si jeho vysvětlení, co tu dělá on. „Fakt? Jak to poznáš?“ vyzvídala jsem. Třeba by tu taky někde mohla být ta moje, ani nemám tušení. „Jak se vlastně jmenuješ? Já jsem Lilac,“ představila jsem se hned, abych mu nemusela říkat barvou jeho kožichu. To by bylo pěkně hloupý. Hned na to mi nabídl, že mě zavede domů. „Tak jo, díky,“ usmála jsem se na něj zářivě. „Ale jestli chceš, můžu ti pak pomoct najít tvou rodinu. Chápeš, když jsi pomohl ty mě, tak já tobě. Jsem na hledání celkem rozený talent. Už jsem našla dva poklady. Hledání vlků nemůže být o moc těžší, ne?“ zahihňala jsem se a začala za novým kámošem ťapkat. „Jak vlastně vypadají?“ následovala další důležitá otázka.

Šakalí pahorkatina >>

Mé volání bylo vyslyšeno! V dáli jsem zpozorovala siluetu vlka, který si to mířil přímo za mnou. Skvělý, uculila jsem se, zvedla se ze země a energickým krokem si to namířila přímo za ním. Doufala jsem, že to bude někdo ze smečky, ale jak se tak ukázalo, šeredně jsem se spletla. Byl to ten šedo-hnědý vlk, z kterého se chtělo Sionnovi zvracet. Nebylo to zklamání, ale spíš překvapení. Nedávno od nás z lesa odcházel, tak proč se vrací? Zapomněl si něco? Alespoň ví, kde mám domov, tak by mě tam mohl odvést. „Ahoj,“ usmála jsem se na něj a po nádechu vychrlila odpověď na jeho otázku: „dostala jsem se do prekérní situace, kde jsem s pár dalšími vlčaty pomáhala motýlovi najít poklad. No a když jsme ho našli, nabídl nám, že nás hodí domů. Jenže asi úplně nevěděl, kde bydlím, a tak mě vysadili motýlci sem. A tak nějak netrefím. Je to daleko?“ Nenapadlo mě, že by mohlo být nebezpečné takhle zahrnout všemožnými informacemi prakticky cizího vlka. Viděla jsem ho se strejdou Arcanusem, v pohodě se spolu bavili, takže to byl důvěryhodný kámoš. Kámoš, jehož jméno neznám. „A co ty tu tak sám?“ otočila jsem na něj tu samou otázku a zvědavě naklonila hlavu na stranu.

<< Náhorní plošina

Jen co mne motýlci snesli k zemi, radostně jsem zvedla hlavičku a zavolala na ně s širokým úsměvem: „Díky, motýlci!“ To mi ale ještě nedošlo, že mě vlastně odnesli na úplně špatný místo. Tohle domov nebyl. Nebyl to dokonce ani les! „Huh?“ vylezlo jen ze mě tiše, zatímco jsem vylila nevěřícně oči na vodu. Jezero, stoprocentně jezero. Byla jsem zmatená, dezorientovaná a absolutně netušila, jak se dostat domů. Ani mne v té panice nenapadlo, že jsem u domova blíž, než si myslím. „Motýli?!“ zavolala jsem na ně, ale už byli moc daleko. Chtěla jsem zpět za Tati a Sheyou. Když ne domů, tak aslespoň nebýt sama. Bála jsem se, že by se tu ukázal ten divnej oškubanej strejda, co se tvářil, že je náš táta. Musel být ještě někde nedaleko, ne? To si může zkusit, nakopala bych ho do zadku, odsekla jsem vztekle. Tím jsem jen maskovala strach a hrůzu, že mi něco může hrozit. „Je tu někdo? Haló?“ zavolala jsem do okolí opatrně, ale žádné odezvy jsem se nedočkala. Mohla jsem jít cestu zkusit hledat, ale není pravděpodobnější, že mě někdo najde a cestu domů najde za mě? Je. Chvíli počkám a pak uvidím.