Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Už to bylo pár dnů, co se mi začal jeden zoubek v tlamičce viklat. Z tohoto zjištění jsem byla samozřejmě absolutně zděšena. Měla jsem za to, že o zuby přichází staří vlci, kteří jsou jednou tlapkou v hrobě a zjištění, že jsem jednou tlapkou v hrozbě, už teď mě málem do hrobu vážně přivedlo. Začala jsem panikařit, přemýšlet, co s posledními dny na této planetě podniknu a přemýšlela, komu odkážu půlku náramku, co jsme se Sionnem našli. Nakonec mě napadlo, že bych mohla zajít za Životem a ukecat ho, jestli by mě nenechal naživu déle. A mohla bych ho i podplatit tou půlkou náramku. Sionn by to určitě pochopil, tohle byla záležitost života a smrti. No ale tím, že jsem úplně netušila, kde je, musela jsem to nejprve zjistit. A za kým jiným jít než za Yeterem?
„Yetere! Yetere! Musíš mi hned říct, kde najdu Života, protože jestli mi to teď hned nepovíš, brzo umřu. Vidíš? Je brzo po mně,“ naléhala jsem na svého parohatého přítele, vycenila na něj zuby a ukázala, jak se mi jeden nebezpečně houpe jen pouhým zatlačením jazyku. Ten se na mě napůl šokovaně a napůl pobaveně koukal a vysvětlil mi, že mi další zuby ještě narostou. A že každým zoubkem, co mi vypadne jsem blíž a blíž k dospělosti. Čímž mě taky moc neuklidnil, i když to bylo pořád lepší než umřít.
„Já ale být dospělá nechci,“ naštvaně jsem nafoukla tváře a mračila se na něj jako čert. Protože dospěláci moc zábavu nemusí a divně přemýšlí. A to je nuda. Na to mi moc neodpověděl a jen mi poradil, že až mi vypadne, mám si ho schovat pod sebe, když spím, a až se vzbudím, najdu tam poklad. A to byla jiná! Jako možnost najít poklad jen za jeden pitomej zub? To je odevzdám rovnou všechny! A tak jsem poděkovala a vyrazila se pokusit zbavit se rovnou všech. Zkoušela jsem na ně tlačit jazykem, okusovat kosti a kameny, ale ty potvory ne a ne povolit. Jen ten viklavý se rozhodl, že má dost a vypadl. „Ha! Aspoň něco,“ zazubila jsem se s dírou v tlamě. Zkoumavě jsem na prázdném místě začala rejdit jazykem a bylo to vážně podivné. Už teď mi zubík chyběl. Byla jsem na poklad tak natěšená, že jsem si dokonce dobrovolně schrupla i po obědě, ale když jsem se probrala, ta odporná bílá věc se válela spokojeně vedle mě. Vysmívala se mi dokonce. „To je nějakej blbej vtip?“ zavrčela jsem a očichala ho, jestli to není někoho jiného. Ne, byl můj. Po konzultaci s Yeterem jsem ale zjistila, že to funguje jen večer, a tak jsem musela dalšího půl dne čekat, až to přijde. A až nastal večer, byla jsem až moc natěšená, že mi nešlo usnout dobrých několik hodin.
Vzbudilo mě ze spaní až nějaké divné šustění a šimrání na nosánku. Rychle jsem otevřela oči a hlavou cukla do vzduchu, abych se rozhlédla, co se děje. Přede mnou se krčila nějaká malá potvůrka. Bylo to jak malý dinosaurus. Taková malá roztomilá růžovo-modrá ještěrka, která v malé pracičce s divnými lepivými kuličkami místo prstů svírala malou sklenici s zlatou nálepkou měsíčku a blýskavým modrám práškem vvnitř. A co bylo divnější, ani jsem nebyla doma. Probudila jsem se na úplně cizím místě. „A sakra,“ promluvilo to. „Nic jsi neviděla, jasan?“ vypoulila na mě černá očka a už už se otáčela, aby utekla. „No to teda ne, já tě vidím,“ namítala jsem a tlapou jí přišlápla ocásek, který se utrhnul a rozplynul se v ten samý zářivý prach, co měla v lahvičce. Toho ale využila a přidala na rychlosti. "Padej spát, ti říkám!!!" pištěla v panice vztekle. Okamžitě jsem po ní skočila a tentokrát jí skočila po tělíčku.„Hej, to se nedělá, mladá dámo. Víš jak dlouho mi dorůstá?!“ vztekala se ještěrka. „Budit se vlčata taky nemají, tak co. Co tu chceš a kdo jsi zač?“ vyžadovala jsem odpovědi a když si ta potvůrka povzdychla, pustila jsem ji, ona se narovnala a spustila: „Fajn, fajn. Jsem Zuběnka, zoubková víla. Už jsi o mě slyšela, ne?“ Souhlasně jsem kývala hlavou a čekala, že mi to vysvětli dál. „No a přišla jsem si pro tvůj zoubek. To že mě vlčata načapají, se mi ale často nestává,“ dodala ještě a podrbala se zamyšleně na hlavě. „Ale proč ten prášek? K čemu to je?“ vyslovila jsem další dotaz. „Ten je uspávací. Díky tomu vlčata usnou hlouběji, abych jim zoubek mohla nepozorovaně vzít. Necítíš, že jsi víc unavená?“ zajímala se. „No, když to teď říkáš-" nedořekla jsem, protože mě přepadlo dlouhé zívnutí a unavené zamžourání. „Takže teď poklad nedostanu, když jsem tě načapala?“ Zuběnka ale zavrtěla hlavou: „Nene, první zoubky jsou až moc speciální. Odměnu si zasloužíš.“ A taky už jsem tu to sem dotáhla, zpátky už to tahat nechci. Ještě si tou vahou zničím záda a zas mě budou muset zaskakovat rodiče vlčat, pomyslela si a kysele se zašklebila. „Ale nikomu to nesmíš vykecat, jasný? Zakládám si na tom celou svou pověst, tak pšt!“ napomenula mě a významně se na mě zatvářila. Souhlasně jsem jen pokývala. „No a teď šupej spát, princezno. Ráno tě čeká odměna,“ popohnala mě malá ještěrka a já bez námitek zamířila na místo, kde jsem původně spala. Naposledy jsem si zívla a s úsměvem se se Zuběnkou rozloučila. „Pápá, Zuběnko.“ „Pápá a sladké sny. Ráno se probudíš zase u sebe doma, neboj,“ uslyšela jsem jen co jsem zavřela oči a spokojeně zase tvrdě usnula. Zdálo se mi to, nebo to bylo doopravdy? Zdál se mi sen o snu, kde jsem se probudila, potkala vínu a zase šla ve snu spát? Chm, bůh ví.

//Zrušen přechod na zelené nory, zůstává tady v lese

S Naranem jsme si to mířili přímo k norám a mě napadlo, že by mohla být větší zábava závodit, a tak jsem bez varování vyběhla a čekala, že za mnou poběží taky. Ale jak bylo šero, asi mi úplně nestačil a jak jsem se ohlédla, kde vězí, narazila jsem plnou rychlostí do něčeho tvrdého a ostrého, až se mi zatočila hlava, já upadla a před očima se mi udělalo víc šero, než bylo předtím. A jak jsem tam v bezvědomí ležela, nemohla jsem reagovat na Naranovo volání.
Zdálo se mi, že jsem byla s Naranem plavat. Byli jsme u toho jezera, které jsme viděli s Laurou a Sionnem. Jenže teď nebylo osamocené, ale byla tam vlků spousta. Laura, Sionn, Arcanus, Elisa, Yeter, Castor, Lucy a ta černá vlčice z jeskyně. No prostě celá naše smečka. K tomu tam byla i Nym s jejími rodiči a pár dalších vlků, které jsem nikdy neviděla. To, že jsem viděla Sionna, mi udělalo velkou radost. Už dlouho jsem ho neviděla a jen co jsem ho uviděla, rozběhla jsem se za ním. Byl asi tím nejbližším, co jsem měla k rodině. Máma tu už nebyla, sourozence jsem neznala, takže jediným členem rodiny byl pro mě on, i když ne úplně pokrevně. Byla jsem na něj předtím naštvaná, protože jsem hrozně žárlila, že dal přednost Lucy předemnou, ale to šlo stranou. Úplně jsem na to zapomněla. On, Nym, já a Naran jsme se rozhodli se jít koupat jako ostatní vlci a natož že jsem to nikdy nedělala, bylo to strašně snadný. Cítila jsem, jak mě voda nadnáší, jak studí, bublinky mě lechtají a jak mi horké letní slunce vyhřívá tmavou srst na zádech a hlavě. Všichni jsme se potápěli, cákali na sebe vodu a hihňali se jak malý. Protože jsme byli malý, všichni do jednoho. Sionn a Nym byli stejný velikosti, jako já s Naranem. A když jsme byli z plavání unavení, vylezli jsme na břeh, oklepali ze sebe vodu a vyváleli se jak prasátka na zemi, až jsme byli celý špinavý. Bahňáci, hihňala jsem se. Jenže pak Nym ukázala na nějaký podivný keř se spoustou divných bobulek, které měnily barvu. Ze žluté se měnily přes oranžovou na rudou, růžovou, fialovou, modrou až po zelenou a zase nanovo. Bylo to divné. A přísahala bych, že měnily i tvary. S každou změnou barvy se přeměnily na jiné ovoce. Takže se žlutý banán změnil na kulatý pomeranč, pak na rudé jablko, pak z něj najednou byla malá malina, borůvka, švestka, až se změnilo na limetku. Bylo to úplně divný. A pokaždé, když se barvy opakovaly, ovoce bylo zase úplně jiný. Všichni jsme na to fascinovaně koukali a nedokázali uvěřit vlastním očím. Narana napadlo, že bychom je mohli natrhat a hodit do té jejich ovocné tůně, abychom si udobřili ovocnou příšeru, a tak jsme každý natrhali co jsme unesli, naskládali je do obrovitých listů lopuchu a odtíhli je až tam. A fakt že měl Naran pravdu, příšera tu byla. A co bylo vtipnější, byl to můj výtvor – Leveuška. Pro ty, co neví, co to je… Je to vlastně veverka s velkýma ušima zajíce, která léta jako pták díky máváním uší. Le jako létající, ve jako veverka a uška jako ouška. Jenže já si ji představovala malou, no prostě jako veverku. Jenže tahle věc byla obrovitá. Snad tak velká, jako samotný dinosaurus. A měli jste vidět ty obrovitý zuby. Zprvu byla naštvaná, jestli jí jdeme zase krást ovoce a plyvat jí ho pak na zem, ale když zjistila, že jsme jí naopak donesli zásoby, nabídla nám, že si můžeme dát všichni jednu bobuli. Prý jsou velmi zdravé a chutné. Jenže když jsme se je pokusili ochutnat, všem se nám udělalo divně. Svět začal měnit barvy a tvary, vzduch najednou chutnal a smrděl sladce a všechno se začalo točit, až jsem omdlela.
Když jsem se probrala, byla jsem tam, kde jsem upadla. Byl to jen sen, žádné takové bobule nejsou. Plavat jsme nebyli a pořád to neumím. A navíc mě teď hrozně bolela hlava. „Au,“ kníkla jsem a šáhla si na hlavu, kde jsem měla zaschlou krev. Sice to byla malá ranka, ale byla vážně nepříjemná. Až teď jsem si uvědomila, že tu Naran není. Asi odešel domů, když mě nemohl najít, napadlo mě a trochu jsem posmutněla. Zase jsem byla sama. Když jsem ale nasála okolní pachy, zjistila jsem, že tu je spousta nových pachů. Našla jsem pak lasičku, kterou jsme ulovili a vyrazila zpět do středu lesa.

(VLA - sen)

// Klidím Lilac z lesa hlavně z důvodu, že na osudovku čas mít nebudu a těžko bude hrát na území a ignorovat, že si tam pobíhají pouštní zvířata :D Plus je to mimo hvozd jediné místo, které zná a má to spojené jako místo, kde trávila s členy smečky nejvíce času, ať už to byl lov, nebo jen hraní. Přes držku klidně dostat může, nemám nic proti :D Jen na tom nevidím nic špatného, ale každý může mít jiný názor.

„Jo, taky se na to moc moc těším. Bude hrozně hustý mít jiný oči, i když si to nedovedu představit,“ zazubila jsem se. To je jako by se mi měla změnit barva kožichu. Nebo čumáku. Je to moje součást, kterou mám od narození. A pak až budu větší, tak prostě přehodí barvu na jinou? Vůbec bych se nezlobila, kdyby mi oči zůstaly stejné. I když bych pak asi vypadala, že jsem pozadu, ne? Naranovi se pocit, že se mu někdo hrabe v hlavě vůbec ale vůbec nelíbil. Mě by to až tak nevadilo, vlkům v okolí jsem důvěřovala. „Třeba existuje nějaká magie na blokování takových vlků, aby se ti šťourali v hlavě,“ nadhodila jsem další nápad. Magií určitě existuje spousta. Naštěstí se mu alespoň můj návrh s komunikací na dálku líbil. Komu by taky ne? Navíc by se tak dalo varovat třeba před nebezpečím. Nebo upozornit na velmi zábavnou událost, když by u toho ten druhý nebyl. Přece by o to nechtěl přijít, ne?
Jen co se ale přehoupla konverzace na funkce, Naran se mě snažil rozveselit, když jsem trucovala. „Tak díky,“ usmála jsem se na něj vděčně. Mohla jsem se na něj spolehnout, byl fakt skvělej kámoš. Takhle se se mnou dělit o zkušenosti, to se jen tak nedělá, ne? A on mi chce pomoct. Díky němu pak budu úplně nejlepší ochránce celého našeho lesa. A pak si oba lesy nikdo netroufne, protože budem tak dobrý a děsivý.
Výlet byl teda odsouhlasen, ale první část plánu úplně nevyšla. Protože jakmile se začala země trochu chvět, Elisa se sebrala a zdrhla. Protože její pach slábnula slábnul. „Cítíš to? Asi to šla okouknout, tak na ni kašlem. Ukážem jí to později,“ rozhodla jsem a místo toho to otočila k norám. „Co myslíš, že to způsobilo?“ otočila jsem se na něj zvědavě.

Zelené nory >>

Tak zabírám i tuhle kuličku ^^

<< Borůvkáč

Vyprávěl mi o tom, co vše magie vzduchu svede, ale stále mě to až tak neoslnilo. Už jsem chápala, v čem může být užitečná, ale kdybych si měla vybrat mezi touto a jakoukoliv jinou, určitě bych šla do té jiné. Jenže já asi úplně na výběr neměla, spíš mi to bylo předurčeno tím Životem. Stále jsem nerozuměla tomu, jak to může být reálný vlk. Vždy jsem si myslela, že se to jen říká. „To zvedání věcí zní hustě,“ uznala jsem a pokývala hlavičkou. Když ale uslyšel o magii Laury, hned mu došlo, že to asi nějakou základní magií nebude. „No, sice to neříkala, ale asi ne. Ale úplně nevím, kde se k tak specifickým magiím chodí. A jak ji znám, asi by mi to neřekla, stejně jako o Životu a Smrti,“ ušklíbla jsem se. Nemělo smysl se jí ptát, asi by to přede mnou stejně skrývala, i když nevím proč. Ale když zmínil, že si bude muset dávat bacha, co si myslí, rozesmála jsem se. „Nic proti, ale já třeba až tak zajímavý myšlenky nemám. A nechci ti křivdit, ale nemyslím si, že ty jsi na tom o moc jinak,“ ušklíbla jsem se pobaveně. „Nikoho nebude zajímat, co se nám honí v hlavě. Asi je to dobrý jen když narazíš na hodně podezřelýho vlka a hrozí ti nebezpečí, nebo když se chceš na dálku dorozumívat. Víš jak cool by to bylo, kdybychom si pomocí hlavy vysílali zprávy, když budem každý někde jinde?“ rozzářila jsem se. Určitě by ta magie byla hodně špatná, kdyby se dostala do tlap nějakého gaunerovi, ale já si dovedu představit, že bych ji používala celkem často.
Naran se hned chlubil, že se na post ochránce dostal čistě z toho důvodu, že je prostě dobrej. Pche, já jsem taky prostě dobrá. Neměla jsem slov, a tak jsem se jen nakabonila. „Taky bych chtěla mít nějakou funkci. Určitě nejsem až tak špatná,“ zamumlala jsem. „Ale na tebe se fakt hodí. Jsi lepší ochránce, než kdokoliv jinej z vaší smečky. Za celou dobu jsem nikoho od vás ani neviděla,“ pousmála jsem se. Blbá nálada mě opustila stejně rychle, jako přišla. „Třeba mě pak můžeš učit, když tady na mě hážou bobek,“ zazubila jsem se a vesele rozmávala ocásek. „Teda, jestli chceš.“
Jenže to už jsme se dostali do našeho lesa. „Nech to na mě,“ mrkla jsem na něj a pořádně zavyla. Byl tam menší pokrok, to ne že ne, ale stále to byl spíš pazvuk, než pořádné vlčí zavytí. „Hehe, musím na tom zapracovat,“ ušklíbla jsem se a vedla ho dál. To už se ozvala nazpět i teta Elisa, což mě fakt potěšilo. Poznala, že jsem zavyla a odpověděla! „Tak co kdybychom odnesli tu myšo-věc na ukázku, představila bych tě naší alfě, abys mohl chodit na návštěvy už bez doprovodu a pak bych ti ukázala třeba ty zaječí nory?“ navrhla jsem a vyrazila směrem k Elise. Kdyby nesouhlasil, mohla bych to ještě vybrat a vyrazit rovnou někam jinam.

„Ne?“ podivila jsem se, když mi pověděl o tom, že iluzi ještě neviděl. Ba dokonce jí nerozuměl, čímž vlastně zmátl i mě. Měl pravdu, je to magie, co ovládá všechny magie, ale jen jako. Všechno je to jen přetvářka. „Jo, dokážeš to vidět, slyšet, cítit, je to úplně jako by to tam bylo. Alfa naší smečky nechala vytvořit nádherně barevného ptáčka, který pak prostě zmizel. Můžeš s ní vytvořit skoro cokoliv,“ pokusila jsem se mu to vysvětlit, teda minimálně to, co jsem viděla a co jsem z toho všeho pochopila. Třeba ta magie má nějaké meze, ale o těch já zatím nevěděla. „Magii země jsem ještě neviděla, i když ji má moje opatrovatelka. Zato se umí proměnit ve spoustu motýlků a pak se nedá dohnat,“ zazubila jsem se. „A vzduch vlastně taky ne. Dá se s ním vůbec něco dělat? Jako že třeba voní jinak? Nebo je jinak teplý? Nějak nevidím kouzlo té magie,“ pokrčila jsem rameny. Vzduch byl podle mě asi nejtrapnější. Když se začal zajímat o magii myšlenek, pokývala jsem hlavou. „Jo, prý něco takovýho. Do mé hlavy se nabourala jedna z alf a jen jsem v hlavě slyšela, jak nám řekl o tom, že se s vámi od teď kamarádíme. Ale sama tomu moc nerozumím. Vůbec nechápu, jak to vlastně funguje. A jestli můžu vůbec poznat, že mi myšlenky čtou,“ zašklebila jsem se a když jsem koutkem oka zaregistrovala, že na mě divně kouká, pozvedla jsem překvapeně „obočí“. „Co?“ zeptala jsem se jen. Vůbec jsem netušila, proč se najednou chová tak divně.
Naranova poznámka mě pobavila. Vůbec nedávalo smysl, proč mi kouzelné sourozence tají, ale o dinosaurech, kteří neexistují mi vypráví s radostí. Asi proto, že u nich žádné nebezpečí nehrozí. „Padlý na hlavu, co? O těch dinosaurech mi říkal jeden vlk, který by se ti určitě líbil. Má totiž rohy jako ti mufloni, ale mnohem delší a rozvětvený. Jako koruna stromu,“ zazubila jsem se. Stále jsem je Yeterovi záviděla. Po malé rozcvičce jsme se nakonec rozhodli vyrazit zase k nám do Asgaaru, a tak jsme po mém souhlasném kývnutí vyrazili. Jenže to už jsem uslyšela vytí, které jsem znala. Laura přišla do Borůvkového lesa a já si nebyla jistá, jestli nehledá mě. Třeba ne, třeba se jde taky seznamovat, pomyslela jsem si a sice uvažovala, že bych ji mohla zajít pozdravit, ale nakonec jsem ten nápad zavrhla. Jsem velká, nemusím to všem hlásit.
„No, jen o hi-e-rar-chii,“ vysoukala jsem ze sebe to slovo, co bylo spíš jazykolam. „Takový to, alfa, beta, gamma, však to znáš,“ napověděla jsem mu, kdyby to náhodou z mého možná zkomoleného slova nepochopil. „Ale vím jen že je Laura opatrovatelka a pak že máme nějaké lovce, kteří loví pro zbytek smečky. Nic víc mi nikdo nevysvětlil,“ sdělila jsem mu své dosavadní znalosti a překvapeně na něj vykulila oči, když mi řekl, že už teď má funkci udělenou a co víc, zrovna takhle hustou. „Hustý,“ vydechla jsem a tlamička se mi trochu pootevřela. „To jako už teď, když ještě nejsi velký?“ zamračila jsem se nechápavě. Proč já neměla žádnou funkci? Nebyla bych dobrý ochránce? To je bordel, vždyť bych určitě byla stejně dobrá, jako on. „A-a to ses na ni nějak dopracoval, jako nějakými zásluhami? Nebo jsi je prostě jen oslnil?“ pokládala jsem samé důležité otázky. Taky jsem chtěla být ochráncem a fakt, že jsem mu to celkem záviděla jsem nějak neuměla zamaskovat.

Asgaar >>

Názor na smrt jsme zastávali stejný – ani jeden se jí nebál a chtěl se na vlastní oči přijít přesvědčit, jaká doopravdy je. Jenže to pak zmínil magie a já jako bych ožila. „Jo, trochu jsem viděla magii vody, ohně, myšlenek, ale hlavně teda magii iluzí. Ta je boží, dokážeš s ní udělat úplně cokoliv, i kouř ohně, abys vyděsil jiný vlky,“ zazubila jsem se. Přišlo mi že zrovna tahle magie se dala použít na všechno. „Nejraději bych uměla iluze, ale to bude asi tím, že jsem ostatní pořádně ještě neviděla,“ uznala jsem a střihla ouškem. „A co ty? Jakou bys chtěl?“
Parádní zážitek? No, to nevím. Ale zážitek to určitě byl. A pravděpodobně na něj jen tak lehce nezapomenu. A Elisa asi taky ne. Už jsem se těšila, až jí dokážu, že lovit umím. Myslím si, že mě vidí jako padavku co nic nezvládne, ale já jí dokážu, že se plete. Bude ze mě skvělej lovec. „To teda,“ zazubila jsem se.
Když jsem mu prozradila o muflonech, vůbec ho nepřekvapilo, že jsou nebezpečný. „Jo, určitě bude v pohodě,“ kývla jsem na souhlas. Jenže to už se začal zajímat o dinosaury a já se pýchou zase začala nafukovat. „No, spíš ty bys pro ně byl jako jednohubka,“ uchechtla jsem se. „I dospělý vlk, byli totiž obrovský. Prý žili na tomto světě kdysi dávno před náma a byli velký jako minimálně pět vlků na sobě, no prostě obři. Měli prý pevnou kůži a celou šupinatou, jako ještěři. Představ si, jak velký zuby to muselo mít,“ vykulila jsem na něj oči.
Když jsme úspěšně ulovili myš, energií to se mnou úplně šilo. „Tak jsme skvělý tým,“ uzavřela jsem naši přestřelku lichotkami. Byla to pravda, jeden bez druhého bychom tu věc nechytli. Mou nabídku, že si ji může vzít ale odmítnul. A ještě jako gentleman. „Oh, tak to pak děkuji,“ ušklíbla jsem se pobaveně. „Nevěděla jsem, že jsi takový gentleman,“ zazubila jsem se. Při pohledu na dlouhou myš jsem se zarazila. Mohla bych ji zanést ukázat tetě Elise, aby viděla, že nejsem úplně marná. Jo, to by šlo. „Hele, mám nápad! Co kdybychom se zašli podívat k nám do lesa a tam bych se mohla s naším úlovkem pochlubit? Aspoň bych ti to tam mohla rovnou ukázat,“ navrhla jsem, sedla si jak on a vyčkávala, zda bude pro.

Hm, netradiční odznaky. Jaké jsou tradiční? Jakože přírodně barevné? Nějak se odlišit musí, že? A na rozdíl od nás normálních vlků nemá potřebu se schovávat a maskovat se svým terénem, takže i kdyby byl zářivě růžový, nezáleží na tom. „Třeba vypadá jako rozkládající se mrtvola,“ vykulila jsem na něj úžasle oči. Jo, mladý dámě by tohle asi úžasný přijít nemělo, ale jakou lepší podobu mi Smrt mít mohla? Chodící mrtvola by k jejímu jménu sedělo rozhodně skvěle. „Taky se za ní budu muset někdy podívat, abych se přesvědčila na vlastní oči, že je tak hrůzostrašná,“ zazubila jsem se. Strach jsem z ní rozhodně neměla. Naopak, na její návštěvu jsem se vlastně těšila.
Na můj popis lesa sice nijak nezareagoval, ale mou nabídku vesele přijal. „Tak domluveno,“ zářivě jsem se na něj usmála. Musím pak strejdovi Arcovi říct, že tohle přátelství se smečkou byl geniální nápad. Lepší nápad mít ani nemohl. Navíc už teď jsem měla radost z toho, jak důležitě si budu jako průvodce připadat. „No, v ten moment mi bylo spíš do breku.“ Brečela jsem, a dost. „Ale zpětně to vtipný rozhodně být muselo,“ uznala jsem, přestože jsem smích tety Elisy v ten moment vůbec neocenila. Smát se sobě můžu jen já, od ostatních je to hnusný. „No, ani nevíš jak moc. Já sice u jejich lovu směla jen sledovat, ale jednu vlčici uvěznili v běžícím stádu a vypadalo to, že ji tam těmi rohy umlátí. Mají je sice stočený kolem hlavy do takové divné spirály, ale rozhodně jsou tvrdé a nebezpečné. No raději bych se jim vyhýbala obloukem,“ varovala jsem jej a nasadila velmi důležitý výraz. „Slyšel jsi už o dinosaurech? Ty jsou prý úplně nejvíc nebezpečný,“ vyzvídala jsem, hlavně z toho důvodu, abych se o svých znalostech pochlubila. A když už jsme u těch nebezpečných tvorů, proč ne, že?
Když jsme ale uviděli myš (//Měl to být původně popis lasičky, ale reálnější kořist bude myš :D), oba jsme se zastavili a vrhli po sobě pohled. Když Naran špitl, že to obejde, rázně jsem na jeho slova přikývla a vyrazila jiným směrem. Pomalu, tiše, téměř celým tělem přišpendlena k zemi. Naproti jsme uviděla, jak se tam objevila ouška mého parťáka, který se k myši blížil víc a víc. Hloupá myš neměla ani ponětí, že z ní bude jednohubka. Ještě kousek, malilinko, pobízela jsem jej a celá nervózní si olízla tlamu. A když vyběhl, myš si to namířila přímo ke mně, která číhala v trávě. A když jsem se zvedla a přivítala myšku s odhalenými bílými tesáky, celá ztuhla. Ale to já už vyskočila a o moment později myš držela v tlamě. Událo se to tak rychle, že jsem to nestihla ani vstřebat. Myší zadek mi trčel z tlamy a jediné, co mě dostalo zpět do reality, byla krev, která mi tekla přímo do tlamy. „Já ji chytla! Narane, já ji fakt chytla!“ jásala jsem a začala vesele skákat. Myš jsem pak vyplivla, prohlédla si ji a pohlédla zase na Narana. „No koukej, je úplně tuhá,“ zasmála jsem se s úlevou. Můj první úlovek. „S tebou je lov strašně snadný, umíš skvěle nahánět,“ pochválila jsem i jeho za jeho přínos. Bez něj by mi ta myš vážně utekla. „Vem si ji, zasloužíš si ji víc,“ usmála jsem se a myš pošoupla tlapou k němu.

<< Ovocná tůň

Měl pravdu. Osud umí být vážně vtipálek a to že jsem je nepotkala do teď, neznamená, že na ně nenatrefím nikdy. Třeba od táty nakonec utečou, když to byl takový blbec, jak máma říkala. Vděčně jsem se na něj jen pousmála a nechala si to raději projít hlavou. Zajímalo mě, jací jsou a jestli mi jsou vůbec podobní. Jestli bychom si rozuměli. Asi muselo být fajn někoho z rodiny mít u sebe, někdo kdo nikdy neodejde. I když asi záleží jak u koho, Sionna se bratr pokusil zbavit a jak dopadl.
Poté mi ale ochotně prozradil o těch vlcích, které se mi Laura pokusila zatajit. A po tom, co mi to vysvětlil, nerozuměla jsem vůbec proč. Vždyť tohle bylo hustý! „Ne-e!“ vykulila jsem na něj oči. „To fakt Život a Smrt existují jako reálné bytosti? A ještě k tomu vlci…“ nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. „A tebe už život nějak vylepšil?“ natočila jsem hlavu na stranu. Taky bych potřebovala vylepšit. Musím se za ním pak někdy stavit a vytáhnout z něj všechny informace.
„Heh, tak to jsme oba pěkně pozadu. Já sice už lovila, kořist mi utekla a já spadla do díry,“ přiznala jsem. Ale to jsem byla menší, nezkušená a teď byly úplně jiné podmínky. Blbé bylo, že tu měli jen malá zvířata, u kterých se chybovat nemohlo. Jak ztratíš přehled, kde je, je konec. Budeš mít hlad. „Chm, tak to bude složitý. Ale to zvládnem,“ zazubila jsem se na něj a začala už teď vyhlížet nějakou kořist. Naran ale začal vyzvídat, jaké to je u nás. „No, je to tam takové kopcovité a hodně suché. No a místo lasiček a tak tam máme muflony. To jsou takový divný kozy s velkýma rohama. Jinak tam máme úkryt ve kterým to hrozně klouže a pak děravou louku, kde bydlí spousta zajíců. Můžu tě tam pak provést, jestli chceš,“ navrhla jsem mu, abych mu to nějak oplatila. Když mě provedl tady, můžu mu to ukázat u nás.
Ale to už jsem zahlédla malou, ale hrozně dlouhou myš. Celá jsem na místě ztuhla, našpicovala uši, ocásek mi jakoby zkameněl a já skoro nedýchala. Vypadala, že o ničem neví. Prostě tam tak postávala, sem tam udělala krok, něco očichala, okousala a ničeho si nevšímala. Nevypadala, že by byla rychlejší a mazanější než takovej zajíc. Mohli bychom ji ulovit. Pohlédla jsem na Narana, jestli ji taky vidí. Připraven? optala jsem se ho vzduchu, poté se přikrčila k zemi a pomalými opatrnými kroky se od svého parťáka začala vzdalovat, abychom tu hubenou myš mohli obklíčit. I sluníčko začínalo pomalu vylízat, aby se na náš úspěch přišlo podívat. To zvládneme.

Narana napadlo, že bych je třeba mohla poznat po pachu. Voněli by stejně jako já? Nebo po mámě? Co když by se jejich pach po tak dlouhý době změnil? „Nevím, možná jo. Ale asi se to nestane, od mala jsme cestovali, takže budu od ostatních asi pěkně daleko,“ uznale jsem pokývala a zakončila to pokrčením ramen. „Ale díky za pomoc,“ pousmála jsem se. Snažil se mi dodat naději a toho jsem si cenila daleko víc, než lítostivých pohledů a upípaných slov. „Tak moc, že by se na ten její hnusný zadek ani neposadila,“ rozesmála jsem se. Tahle atmosféra už mi byla příjemnější. Bavili jsme se sice o minulosti, ale s jakousi lehkostí a vtipem. A navíc si jeho máma nezasloužila nic jiného. Bylo divné, že se vlastních vlčat zbavila tak snadno. Co by jiní dali za rodinu. Normální, fungující rodinu. Ale toho by se Naran s tak nevyváženou osobností stejně nedočkal, i kdyby si je nechala. Bůh ví, třeba to pro ně bylo vlastně dobře, že je poslala o dům dál. Tady si našel smečku, která ho přijala. A přátele. A taky mě, což je vlastně taky dobrý, ne? Když jsem se mu pokusila pomoci se jmény, přiznal mi, že si je už nepamatuje. „Hehe, tak to bude těžší, než jsem myslela,“ zazubila jsem se. „Co je vlastně zač ten vlk, co zná úplně všechno, o kterým jsi mluvil? Moje opatrovatelka o nějakých dvou mocných vlcích mluvila, ale nic nám o nich nechtěla říct,“ postěžovala jsem si a doufala, že on mi o nich poví víc. Mohl by mi říct i o mých sourozencích.
„Jo, je to hnusný,“ ušklíbla jsem se a když jsem se vyvalila na zem, začala jsem vrtět a otáčet se jako kuře na grilu. Až Naranův návrh mě zarazil. Zase? přestala jsem se vrtět a válet a pohlédla na něj. Hm, stejně mám hlad, ten muflon se nedal žrát. „Jo, to zní dobře! Ale musím tě varovat, lovit zrovna nejlíp neumím,“ rozesmála jsem se a začala se sbírat zase na všechny čtyři. „Ale ve dvou je to lepší, ne?“ zazubila jsem se a rozhýbala vesele ocásek. „Co tady máte?“ vyzvídala jsem, zatímco jsem už vyrážela zpět do lesa, kde jsme byli. Tady určitě nic nenajdeme.

Borůvkový les >>

Potají jsem doufala, že na mě nebude házet stejně lítostivý pohled, jako ostatní. Já totiž nechtěla vidět lítost, bylo mi to nepříjemný. Jak na mě koukali a nevěděli, co říct. Připadala jsem si, jako bych v jejich očích byla slabá a zranitelná. Jako by se mnou museli zacházet opatrně, aby mě nerozbili. Jenže já rozbitá nebyla. Začal mi říkat, jak je mu to líto a jak jsou vlci z Asgaaru hodní. Byli, vážně moc hodní. A taky jsem je za to měla vážně strašně ráda. Ale líto mi to už vlastně nebylo. Už jen matně jsem si na mámu dovedla rozvzpomenout, jako by se moje hlava snažila zapomenout. Můj domov teď byl tady a vlastně jsem ráda, že to tak dopadlo. „Jsou,“ souhlasně jsem pokývala hlavou a věnovala mu pousmátí v naději, že i on se tím přestane trápit. Že mu to nebude líto. Daleko raději bych se s ním smála nějaké hlouposti, než ho viděla takhle. Nechala na pospas. Ona… vlastně mě s ním poslala a celé to způsobila. „Nikdy jsem své sourozence nepotkala a máma se o nich nerada bavila, takže bych je asi ani v budoucnu nepoznala,“ přiznala jsem. Je naprosto reálné, že bychom se potkali a ani jeden nevěděli, že jsme vlastně příbuznými. Oni nepoznali mámu a já nepoznala tátu. Všichni jsme žili úplně jiné životy a už neexistuje způsob, jak by se naše cesty střetly. „N-ne, nemusíš se omlouvat. Nevadí mi si o tom povídat, vážně,“ ujišťovala jsem ho, když se začal omlouvat. Nastalo ale ticho a když znovu promluvil, vyprávěl mi o jeho příchodu sem. Bylo hrozný, že ho matka chtěla utopit. Jako koťata… Kde ale zůstali jeho sourozenci? Nedávala jsem najevo žádné emoce, jen jsem mlčela a poslouchala. Když zmínil své sourozence, bylo mi jasné, že pro něj jsou důležitější, než byli ti mí pro mě. Možná kdybych je vážně poznala, taky bych je chtěla najít. Ale pro mě byli úplně cizí. „Dospělý jsou pitomci. Tvá máma udělala pěknou hloupost, protože kdyby tě teď viděla, stopro by toho sakra litovala,“ povzbudivě jsem se na něj usmála, povzdychla si a opřela si o něj hlavu. Bylo divné, jak podobný jsme si byli. Oba jsme neměli rodinu a byli cizími ve smečce, do které jsme se dostali. „Některým věcem asi nikdy nebudu rozumět. Zasloužila by si nakopat zadek, jako ta příšera,“ uchechtla jsem se, hlavu zvedla a koukla na něj. Třeba jsem jeho sourozence potkala. „Jak se tvý sourozenci jmenovali? Třeba jsem je potkala na tý výpravě za pokladem,“ zeptala jsem se. Třeba když mu nemůžu pomoci s tím, co ho v minulosti potkalo, pomohla bych mu aspoň takto. A i kdybych je nepotkala, mohli bychom je najít. Jak velká může Gallirea být? Pche, to máme oběhnutý, než sluníčko vyleze na obzor.
Jen co jsme se začali ale bavit o jezeře a plavání, oba nás to přivedlo na jiné myšlenky. „Tak domluveno,“ zakřenila jsem se. Rozhodně to bude větší zábava, než s dospělými. Určitě to tak těžký nebude. Když to zvládnou ostatní, zvládneme to i my. Následoval lov ovoce a jen co jsem se konečně do té oranžové koule zakousla, Naran se začal smát, jako by snad nic vtipnějšího nezažil. „Ha, ha, ha, ftlafně ftipný,“ zamračila jsem, zatímco jsem měla znechuceně jazyk stále z tlamy. Nevyčítala jsem mu to, vtipný to fakt bylo. Hlavně až se začal šklebit on. To jsem mu jeho medicínu hned oplatila a smála se jak blázen, až mi z toho tekly i slzy. „Už mi věříš?“ naklonila jsem pobaveně hlavu na stranu a čekala, až uzná, že jsem měla pravdu. „Já ti ani nevím, asi už mám ovoce na celý život až až,“ ušklíbla jsem se a znovu se napila vody, abych tu pachuť spláchla úplně. „Teď už ta voda není až tak hnusná, co?“ neodpostila jsem si poznámku, když jsem viděla i jeho mokrou tlamu. Jeho nápad masové tůně se mi líbil. „Oh, to by bylo skvělý! To bych se k vám asi i přestěhovala,“ zažertovala jsem, seskočila z římsy a vyvalila se na trávu. „Co teď, parťáku? Nějaké plány?“

„Heh, to teda!“ souhlasně jsem kývala hlavou, přestože jsem si uvědomovala, že toho moc nemám. Možná tak poloviční podíl toho náramku motýla a zbytky zajíce, kterýho jsem odtáhla domů, ale to je asi tak vše. A o to by stejně asi nikdo nestál, takže budu mít smůlu. Leda bychom tu noční potvoru potkali teď, když je pořád ještě ta tma. A hlavně nám nic nehrozilo, protože jsme oba byli pro taktiku nakopak příšeře zadek. Na jeho kompliment jsem se jen zářivě usmála a věnovala mu veselé zavrtění ocasu. Byli jsme fakt super dvojka. Obávaná, velmi nebezpečná. Všechny zadky by se měly hrůzou třást. Hehe, třasořiťky, pobavila jsem sama sebe a nebránila se pobavenému výdechu nosem.
Naran byl názoru, že to útulný být sice může, ale na plavání celkem nepoužitelný. „To asi ne, ale to je pro mě vlastně plus,“ zazubila jsem se a pokrčila nad tím rameny. Následovala otázka, kterou jsem vlastně v souvislosti s vodou trochu čekala. Než jsem ale stihla odpovědět, svěřil se mi sám. „Ne-e, ještě jsem to nezkoušela,“ zavrtěla jsem hlavou. „Takže ty nejsi zdejší?“ podivila jsem se. Že by měl stejný osud jako já a neměl rodinu? To je dost nepravděpodobný, ne? Třeba měl jen rodiče cestovatele. „Mě tady jeden vlk, kterého má máma znala nechal a zdrhnul, takže se mě vlci v Asgaaru ujali,“ prozradila jsem mu s až divně nezaujatou tváří. Jako by to bylo něco normálního, co vlci běžně dělali. Asi ve snaže vyhnout se lítostivým výrazům. Doufala jsem, že mi místo toho poví, jak on se sem dostal. Proč to byla nešťastná příhoda. „Můžem se to pak naučit spolu. Nedaleko bylo jezero, které vypadalo na plavání úplně skvěle,“ navrhla jsem a vesele mrskala ocáskem. Doufám, že se před ním neznemožním.
Následovalo lovení ovoce, které se ne a ne přizpůsobit. Naran se mi pokusil ovoce nahnat šploucháním do vody, což vlastně trochu pomohlo a já oranžovou věc ulovila. Ochutnávce se ale vyhnul, na což jsem se pobaveně ušklíbla: „Rozumnej.“ Lehla jsem si do trávy, kouli si k sobě přisunula a pokusila se do ní zakousnout. Začala z ní téct divná sladko-kyselá šťáva, z které jsem znechuceně nakrčila čumák. „Eugh, no to je hnus, to musíš ochutnat,“ vyprskla jsem, stále se zkřiveným výrazem a napůl pobavená. „Nejenže je to sladký, ale hlavně kyselý. To je na tom snad to nejhorší.“ Nemluvě o té divné textuře. Bylo to jako by to mělo v sobě spousty divných šlupiček. Stále jsem ale cítila v hubě tu pachuť a tak jsem se zvedla a šla se napít té vody, abych zahnala tu podivnou chuť. Měl pravdu, byla sladká, ale momentálně to bylo furt lepší, než ten oranžový hnus. "No, žrát to už určitě nebudu, ani abych naštvala příšeru. To to po ní budu spíš házet," ušklíbla jsem se, voda odkapávající mi od tlamičky.

<< Borůvkový les

Naran se mi pokoušel vysvětlit, jak vlastně voda chutná, a tak jsem na něj zvědavě naklonila hlavičku, než to uzavřel tak, že chutná jinak. Ale tak nějak asi nebylo jak to jinak popsat. Taky většina věcí, které nás obklopují jsou prostě… slané, nebo nijaké. Nebo ještě hořké, to je ale pěkný humus. Tomu by se nemělo říkat chuť, ale nechuť. „Tak si budu muset počkat na ochutnávku,“ zazubila jsem se na něj. Asi to tak bude i lepší, aspoň mi nic nevyzradí a bude to pro mě úplně nová. Mé teorie se mu zazdály být možné. „No to teda! Si představ, že si něco nalovíš, na chvíli odejdeš a když se vrátíš, všechno je pryč. Já bych zuřila,“ rozesmála jsem se. Bylo mi toho tvora sice líto, ale na druhou stranu si to naházet do vody uprostřed lesa, kde žije smečka vlků není úplně nejchytřejší. „Třeba tu věc najdem a bude nás chtít zbít,“ přiskočila jsem k němu a drcla do něj bokem. „Nakopem tomu zadek,“ zašklebila jsem se s kulišáckým kukučem.
Prozradil mi, že mu ovoce nechutná, čímž mě vlastně uklidnil. Když mi chutnat nebude, bude to jedno. „To zní odporně,“ pousmála jsem se, když zmiňoval spřípavé jahody. Jen co jsme se přiblížili k té tůňce, zaraženě jsem si ji prohlídla. Oproti řekám a jezerům, které jsem viděla, tohle byla kaluž. Takže nejmenší je tůň, pak řeka, jezero a nakonec moře. Válelo se tam nějaké oranžové, co jsem neznala a pak nějaké větší borůvky. „Je to takové malé, útulné,“ řekla jsem, zatímco jsem se rozhlížela kolem. Když mi ale nabídl, jestli chci něco vyzkoušet, souhlasně jsem začala kývat hlavou a vrtět ocasem. „Můžu tu oranžovou věc? Vypadá trochu jak sluníčko,“ zazubila jsem se. Když jsem vyskočila na římsu, uvědomila jsem si, že si to budu muset nějak vylovit, a tak jsem bez rozmýšlení vešla předníma do vody, natáhla krk a pokusila se po kouli chňapnout, ale jen co jsem chňapla, tu věc jsem zuby jen odrazila dál ode mě. „Nhh,“ zavrčela jsem slabě, otočila se za Naranem a s kyselým výrazem jen dodala: „Už teď se mi nelíbí.“ Na to jsem se ale zasmála, udělala krok dál a konečně oranžovou pekelnou kouli ulovila. Vítězoslavně jsem se vrátila zpět, kouli pustila na zem a tlapou ji přidržela na místě. „Chceš si ji dát napůl?“ navrhla jsem vesele, když jsem na něj zvědavě otočila hlavu.

Hrozně se mi líbilo, jak blízcí jsme si hned ze začátku byli. Bylo to skoro jako bychom byli kámoši odjakživa, ale jeden druhýho do teď nepotkali. Fakt zvláštní. Oba jsme se nakonec shodli, že se vydáme na prohlídku té jejich divné ovocné tůně, o které se Naran zmínil. „Hustý, já myslela že voda nijak nechutná,“ zakroutila jsem nechápavě hlavou, zatímco jsem Narana poslušně následovala. Díky tomu jsem ale trochu zpomalila, a tak jakmile jsem hlavou dokroutila, udělala jsem pár rychlejších kroků, abych byla zas po jeho boku. „Jo, to už dává trochu smysl. Ale co když..!“ udělala jsem napínavou pauzu, zatajila dech a trochu vykulila oči. „Co když u vás žije nějaký ovoce-žravý zvíře, který si tam to ovoce nosí a dělá si z vaší tůně spižírnu,“ přednesla jsem svou teorii hned v momentě, kdy se mi zdálo, že pauza byla dostatečně dlouhá. „Třeba takový netopýři, ti ovoce baští. A lítaj po tmě, takže je ani vidět nemůžete, když spíte,“ dodala jsem příklad, abych nevypadala jako úplný blázen. Mohlo to být ono, ale taky nemuselo. „I když kouzelný je v týhle zemi všechno, takže spíš to nebude takhle normální řešení,“ zahihňala jsem se a opět pohledem mrskla na Narana, jestli jsem ho svým nápadem nějak zaujala.
Když nadhodil, jestli mám ovoce ráda, pokrčila jsem rameny. „To nevím, ještě jsem nikdy žádný neměla. Narodila jsem se v době, kdy byl všude ten bílej prach, a to prý ještě nic takového nerostlo. Teda nevím jak tady, ale když jsem s mámou předtím cestovala, žádný tam nerostlo. Tys už ovoce měl? Jaký je?“ vyzvídala jsem. Doufala jsem, že mi chutnat bude, protože jestli nebude, asi je tím urazím. A já o sobě věděla, že jsem vybíravá a ne jen tak něco mi zachutná. Co když tím Narana naštvu? Třeba mě pak vyhodí. To by snad neudělal, ne? Ovoce přece nemůže být tak důležitý. Ale bůh ví, když po něm pojmenovali celou smečku.

Ovocná tůň >>