Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Poté, co jsem se otočila za ostatními, mi Styx odpověděla pěkně přitrouble. Však jsme se shodli na mušlích, povzdychla jsem si. „Musle, hledáme mušle,“ připomněla jsem jí s vážným výrazem, jako by šlo o hodně. Tak nejenže je nebezpečná, ale taky si kulový pamatuje. Jen co jsem ale zastavila a ukázala ostatním svou mušličku, Styx se mi vecpala až k čumáku a celá atmosféra byla divnější a divnější. A nebyla jsem asi jediná, komu se to zdálo. I Evelyn ke mně ochranářsky přistoupila a narušila tak tu divnou blízkost, kterou mezi námi Styx nastolila. „Hehe, v pohodě,“ pokusila jsem se o úsměv, ale byla jsem z toho celá nesvá. Její poslední věta se mi ale zaryla hluboko v mysli a už teď mi bylo jasné, že mi bude často vyskakovat. Vůbec jsem si nedovedla vysvětlit, jestli to je výhružka, nebo jsem na ni naopak udělala dojem. Třeba stačí fakt málo. Dát šílené vlčici malou mušli a už vám nehrozí, že vás při další příležitosti zardousí. Navíc… vypadala ze mě původně spíš vyděšeně. Třeba jsem fakt jen udělala dojem. Snažila jsem si to tedy vsugerovat.
„Neznám, ale slyšela jsem o ní,“ špitla jsem Evelyn, jen co se vlčice vzdalovaly. „Jednu mou kamarádku se prý pokusila zabít. Prý to bylo hrozně těšný a že je strašně nebezpečná,“ řekla jsem pak už o něco hlasitěji a valila u toho oči. „Ale taky se ti nezdála nebezpečná, ne? Chovala se jen divně,“ sdělila jsem jí své pocity, co se jejího vystupování týče. Pořád mi neseděla do škatulky šilený zabiják vlčat. Ale třeba právě díky tomu v tom byla tak úspěšná. „Jen mě to zaskočilo, nikdy bych nevěřila, že bych na ni narazila. Víš jak, dospělí tě varují před vším možným a velká většina toho tě nikdy nepotká. A tak je to prostě divný o ní slyšet a pak ji potkat naživo. Zajímalo by mě, jak by to dopadlo, kdybyste tu ty se Rzí nebyly.“ Mohla jsem se stát teoreticky svačinou. A přestože jsem si to uvědomovala, nijak zvlášť mě to neděsilo. Smrt jsem brala úplně stejně přirozeně, jako život. Jistě, chyběli by mi vlci kolem mě a mrzelo by mě to, ale jestli to má přijít, neutekla bych tomu, sebevíc bych chtěla. A takový byl život. I lovná zvěř kolem to věděla. V momentě, kdy už není úniku, to prostě vzdají. Oddají se tomu. Máme to v sobě všichni.
Počasí se začalo nějak divně měnit, začalo pršet a pak k tomu všemu začaly padat divné ledové koule. „Co to proboha je?!“ vyjekla jsem napůl úžasem, napůl naprosto nechápající nic kolem sebe. „Jauvajs!“ kníkla jsem, když mě jedna praštila. A že to bolelo! Každou peckou co jsem dostala, jsem začínala cítit, jak se mi hrnou slzy do očí. Prý je po nás někdo házel, ale sebevíc jsem se rozhlížela, nikde jsem nikoho neviděla. A navíc bych přísahala, že to šlo přímo z nebe. Připadala jsem si zranitelně a bezmocně. Nemohla jsem se bránit, a tak jsem slzy spustila úplně. „Darebáci!“ vysoukala jsem ze sebe přes všechny ty slzy. Kdybych znala dospělácké nadávky, už by jsem se chlubila hned několika. Když ale nabídla hru, naposledy jsem poposmrkla, vyloudila ze sebe úsměv a s kývnutím souhlasila: „Tak jo.“ No jo, byla jsem soutěživá. Na slzy jsem úplně zapomněla a vyběhla jako malá střela. Pokoušela jsem se i nebezpečným létajícím předmětům vyhýbat, ale nešlo to. Au, budu samá modřína, au, au, au.

Náhorní plošina >>

//VLA 3 (2/4)

Zatímco jsme kráčely po pláži a usilovně hledali mušle, na jedno ucho jsem poslouchala rozhovor dospělých a zaslechla, jak se tmavá vlčice diví příšerám, které by tu potencionálně mohly být. Pche, ty můžou být kdekoliv. Je jedno kde, jsou všude. Jako ptáci, nebo hmyz. Jen víc děsivý. Po slovech Evelyn jsem ale v periferním vidění zaznamenala pohyb, trhla hlavou za tím prudkým pohybem a uviděla tu příšeru. Whoa, příšera! Celá jsem se naježila, vyšlo ze mě výhružné zavrčení a výhružně jsem vyběhla směrem k příšeře. Jen co ale začala mizet pod vodou, začala jsem brzdit a zůstala tlapami skoro po břicho ve vodě a ještě čekala, jestli se nevrátí. Nevrátila. Vítězoslavně jsem se ušklíbla a hodila po vlčicích pohled „vidíte, tohle jsem zvládla já.“ Spokojeně jsem pak doťapkala zpět na pláž a vrátila se k hledání mušlí, i když jsem po očku nakukovala na hladinu. Kdyby náhodou, že jo. Byla to příšera, ne? Musela být. I když Evelyn o ní věděla dřív, než se objevila. Možná to je její zásluha, když ovládá iluze. Je to asi pravděpodobné. Ale! To ony neví. Takže jsem asi udělala dojem.
Jen co ale ta tmavá obě představila, při jménu světlé ve mně trhlo. Fyzicky jsem se trochu zarazila, ale donutila jsem se pokračovat dál a tvářit se, jako by mi to nic neřeklo. Bavili se o ní Sionn s Nym. Ale to nemůže být ona, ne? Styx by nebyla takhle rozhozená z mušlí. Styx se určitě nebála mluvit, ne před malým vlčetem. Takhle jsem si tu nebezpečnou vlčici nepředstavovala. Musel to být omyl, ne? Třeba tu jsou nějaké dvě vlčice, co se jmenují stejně. Vybavila jsem si to, co mi říkala Nym. To, že se ji pokusila zabít a to, že je nebezpečná a škodolibá. Zkoumavě jsem se otočila na vlčice za mnou a snažila se jednu z těch věcí vyčíst z této šedivé vlčice, ale mimo utrhlé ucho a šrám přes tlamu nebezpečně prostě nevypadala. „Nenašly jste něco?“ optala jsem se jako výmluvu, proč jsem se po nich otočila.
Po chvíli jsem ale zahlédla něco v písku a jen co jsem k tomu doběhla, byla to mušle! Byla pěkná, ale zdaleka ne tak krásná, jako ta od Rigela. Ale to Styx neví, takže jí ji dám. Vlčice už se ale začaly loučit, jako by se ony bály nás. Ne já jich, ony mě. Překvapeně jsem zamrkala. „Tak brzo?“ naklonila jsem hlavu na stranu, ale odpověď vlastně nečekala. „Tak tady ji máš,“ usmála jsem se na Styx a poposunula jí malou mušličku. Měla jsem z ní teď trochu větší respekt. Nevím jak ona, ale já si tu svou asi schovám k nám do úkrytu. „Díky! Příště nějakou najdu i tobě, když pospícháte,“ nabídla jsem se i Rzi, která mi byla víc sympatická. I Evelyn říkala, že i my bychom si měly trochu odpočinout. „To teda ne, já jsem stále plná energie-„ dokončila jsem se zívnutím, který mě zradilo. Sakra, ušklíbla jsem se otráveně.

//VLA 3 (1/4)

Trefila jsem se, fakt byla straka pták. Další zvíře, které si můžu připsat na seznam. Za chvíli budu expert, ušklíbla jsem se. Jako bych něco takového chtěla být. Tohle neohromí nikoho, zato být členem gangu, být lovcem pokladů a obávaným nepřítelem příšer, jooo to znělo velmi cool. Ale bylo zajímavé, že byl ten pták stejně zbarvený, jako já. Kdybych měla oči modré díky magii vody, třeba bych vypadala jako malá straka. Teda, spíš velká. Nepředpokládala jsem, že by ten opeřenec byl bůh ví jak velkých rozměrů. Jejímu přirovnání jsem se ale pobaveně usmála a z čumáku mi vyšla trochu vzduchu. Jen co se téma ale přetočilo na magii počasí, měla jsem hned plno otázek. Většina vlků by byla asi otrávená, jako třeba Elisa, že se furt zajímám, ale Evelyn mi s radostí odpovídala. Začínala jsem ji mít čím dál tím raději. A to jak se se mnou bavila a jak mě brala, bylo to jako bych trávila čas se starší ségrou. Měla jsem teda takový pocit, že by to takové být mohlo. Možná to bylo jiný mít sourozence a jen jsem si dobré vztahy s jinými vlky k tomu přirovnávala. Ale co, můžu si tomu říkat jak chci, jsou to moje vztahy, moje označení a moje rozhodnutí. Vím, vím, neznala jsem ji na to asi dostatečně dlouho, ale za ten den pro mě udělala víc, než celá má reálná rodina. Oh, zpátky k magiím! Nakonec mi odpověděla, že by šlo spíš o okruh kolem daného vlka a uvedla hned několik možných využití. „Hmm, to zní fakt lákavě. S takovou se nemusíš vůbec namáhat. Teda, vlastně lov ti to nevyřeší, ale mimo to je to pecka. Představ si, že by všude lilo jak blázen a ty si pochoduješ jak frajerka, kolem tebe bublina a v ní krásně slunečno,“ zazubila jsem se té představy. „Ostatní by závistí padli na zadek,“ ušklíbla jsem se. Takže jsem měla jasno, počasí jde na list mých oblíbených magií.
Na mou hru, když jsme plavali, reagovala přesně tak, jak jsem chtěla a dělalo mi to nesmírnou radost. Připadala jsem si neporazitelně. Veškerá nevolnost, motání hlavy a vše kolem toho ze mě úplně opadlo a jediné co jsem začínala cítit, byla únava v nožkách. A nejen tam, celá už jsem začínala být utahaná. Asi bych si měla jít pomalu odpočinout, ale jako každé vlče, spaní bylo nudné a já rozhodně nehodlala teď přijít o nějaké to dobrodrůžo. Jen co jsem vylezla na břeh, připojily se k nám dvě šedé vlčice. A přestože se ta světlá zajímala o mušle, můj návrh zaskočeně přijala. Copak o ně nestála? Nebo jsem si to vyložila blbě? Nerozuměla jsem to, ale když to přijala, najdu jí tu nejhezčí, která se tu dá vůbec najít. „Boží, tak ti najdu nějakou hrozně pěknou,“ usmála jsem se. Ta tmavá mě pak upozornila, abych si dávala pozor. U hledání mušlí? U toho hrozí nějaké nebezpečí? Své pochyby jsem však najevo nedala a jen souhlasně přikývla: „Dobře.“ Zahleděla jsem se do jejich očí, byly zářivě stříbrné. Viděla jsem už někdy takové? Joo, u strejdy Arca. Takže má myšlenky. Následoval dotaz, jestli tu je někdo mimo Evelyn. „Ne, jen ji,“ zavrtěla jsem rázně hlavou. A tak to bylo taky dobře, dodala jsem si v mysli. To už se k nám ale přidala i ona. „To je super plán,“ zazubila jsem se na všechny. Tenhle tým vypadal slibně. Mezitím mě Evelyn představila a vyzvídala i jejich jména. „Žvanit můžem u hledání, tak šup,“ popohnala jsem všechny, doprovázené veselým mrskáním ocásku ze strany na stranu a už si to mířila podél vody. Okamžitě jsem zapla pomyslný rentgenový pohled a projížděla vše v okolí. Jen co jsem něco v písku zahlédla, hlava mi vystřelila nahoru. „Něco mám!“ zvolala jsem a rozeběhla se za úlovkem.

„Straka? To je nějaký ptáček?“ napadlo mě, protože většinou ptáčci srandovně hopsají. A jestli zmínila právě toho, musel hopsat opravdu ultra vtipně. „Dobrá volba,“ zazubila jsem se. Líbilo se mi, jak přemýšlí. A navíc i ona měla nejraději iluze, což bylo celkem jako… mind blowing. Bylo to, jako bychom měli v osudu, že se máme potkat. „To ti fakt závidím, s mým štěstím dostanu vzduch, který je celkem trapnej,“ zazubila jsem se. Vážně jsem si moc přála, abych iluze ovládala. Líbily by se mi fialkovo-růžová očka. Když se pokusila o ptáčka, který začal blikat, vážně mě to rozesmálo. Tihle blikající sice nebyli dokonalý, ale byli zábavní a to se mi na nich líbilo daleko víc, než na těch realistických. „Ten je úžasný. Blikáček,“ pojmenovala jsem ho rovnou. „Přesně! Teda, to mě do teď úplně nenapadlo, co všechno jde, ale naprosto s tebou souhlasím!“ přiznala jsem a ocásek mi lítal ze strany na stranu. Počasí? To existuje? Zprvu jsem pochybovala o její užitečnosti, ale po téhle zkušenosti by se mi vlastně taky šikla. „Whoa, o té jsem ještě neslyšela. To fakt jako můžeš měnit počasí? A všude na světě, nebo jen kolem tebe?“ vyzvídala jsem, protože jak hustý by bylo, kdyby mohla Evelyn měnit počasí někde na druhé straně světa.
„No to dává smysl! S takovou najdu úplně každý, žádný se mi neschová,“ podle jsem se ušklíbla. Ne, že bych byla chamtivá, to vůbec ne. Spíš mě bavilo je hledat. A ten pocit, když něco najdu, je k nezaplacení. Prostě si připadám vážně speciálně a chytře. Po instrukcích k tomu, jak se vlastně plave jsem tomu dala šanci a přestože to mělo náročný start, po čase jsem to nějak chytla a nejvíce mě těšilo, jak na mě byla hrdá. Kdyby to nebylo tak těžký, ocáskem bych plácala ve vodě jak blázen. Jejímu návrhu, ať si představuji příšery, na které šlapu, jsem se začala hlasitě smát. A když jsem to zkusila, vážně to fungovalo! „Ťáp! Ťáp!!“ volala jsem a silně mávala tlapkama, až jsem doplavala k ní. „Jsi skvělá učitelka,“ dala jsem jí najevo, jak vděčná jí jsem, poté jsem se ponořila pod vodu a když jsem se vynořila, skočila jsem po ní s hlasitým „Wraaaah! Vodní příšera!“ a následným: „Mnomnomnomnom.“ Samozřejmě s lehkým kousáním jejího kožichu, abych vypadala velmi děsivě.

//Pomáhání Rez a Styx :D
Jenže už se mi začaly tlapky unavovat, a tak jsem se vydala pomalým tempem k břehu, kde jsem se pořádně oklepala. Přiblížila se k nám pak nějaká šedivá vlčice, vzhledově trochu podobná Rigelovi. Bylo zvláštní, že věděla, že jsem mušli hledala. Překvapeně jsem zamrkala a udělala krok dopředu. Asi viděla, jak mi tu lasturu dal. „Jo, strašně hezkou. Chceš taky nějakou?“ optatala jsem se. Vypadala, že se o ni vážně zajímala. „Můžu ti ji pomoct najít,“ nabídla jsem se s úsměvem. Jenže pak se přidala ještě další vlčice. „Ahoj,“ pozdravila jsem jako jediná a obě si prohlédla. Poznámce, jestli je Evelyn má máma jsem se zahihňala a zavrtěla hlavou. „Ne, je to moje kamarádka. Bylo mi v tom horku na sluníčku špatně, a tak mě zavedla sem, abych se zchladila,“ vysvětlila jsem.

„No, viděla jsem naživo oheň, vodu, iluze a pak nějakou, která tě přemění na motýly, ale to netuším, co je zač. Asi nějaká speciální. A nejvíc se mi líbí iluze, protože s ní můžeš tvořit co se ti jen zachce. A to se mi na ní strašně líbí. Když mi náš alfa tu magii ukázal a udělal pestrobarevného ptáčka, tak mi to udělalo hroznou radost. A tak bych chtěla taky ostatním dělat stejnou radost. Chtěla bych ostatním vytvářet barevná zvířátka, která by je rozveselila,“ usmála jsem se od ucha k uchu. „Jestli se jí nednou naučím, jaké zvířátko bys chtěla, abych ti udělala?“ zeptala jsem se bez přemýšlení. Evelyn vypadala veselá sice pořád, ale i tak bych jí chtěla dělat radost. „A jakou magii máš nejraději ty?“ Jen co jsem jí ale pověděla o mém loveckém úspěchu, vážně ji to ohromilo, což mě zahřálo u srdíčka. Přesně něco takového jsem potřebovala slyšet. Jistě, už mě pár vlků chválilo, ale tohle bylo jiný. Začínala jsem k této vlčici vážně přirůstat. „Díky! Jeden můj kamarád mi ji nahnal, ale podařilo se mi ji chytit,“ zazubila jsem se. Upřímně jsem doufala, že má pravdu a nějaký talent mám. A obzvláště nějaký, který vlci ve smečce ocení, ne třeba jen zpěv, nebo něco takového přitroublého.
Evelyn byla toho názoru, že si Rigel vymýšlel a snažil se mě postrašit. Proč by to ale dělal? Zamračila jsem se a úplně se mi tomu věřit nechtělo. Navíc, mě přece nic nezastraší. A už vůbec ne něco, jako normální jednohlavý medvěd. Její poslední poznámka mě ale rozesmála. Ta představa se mi líbila. „Možný to je!“ zazubila jsem se. „Postrach všech příšer,“ znělo to skvěle. Nejenže už jsem byla součástí gangu, byla jsem lovec pokladů, ale taky jsem zaháněla svou hrůzostrašností příšery. Znělo to fakt frajersky. Následovala ale lekce plavání a mé nadšení bylo asi podivné, protože by se toho prý spousta bála a vycouvala z toho. „To já ne, já se totiž nebojím ničeho,“ nadmula jsem se pyšně a už mířila na naše původní místo, kde jsem vyčkávala instrukce. Začala mi předvádět, jak hýbat nohama a podle toho co říkala, znělo to fakt snadno. „Mmhm, to zní jako hračka,“ pokyvovala jsem hlavou. Už už jsem se chystala, že to zkusím, než mě zastavila. Jednou nohou už jsem měla našlápnuto, a tak jsem na ni jen zvedla pohled s lehce otevřenou tlamičkou a tlapku vrátila na původní místo, hezky vedle té druhé. Upozornila mě, že je moře nebezpečné a co dělat, když mě bude voda táhnout od břehu. „Dobře, budu opatrná,“ ujistila jsem ji nejen o tom, že budu opatrná teď, ale i kdykoliv jindy, až budu plavat bez ní. Zhluboka jsem se nadechla a když jsem vydechla, pevně jsem řekla: „Tak jo, jdu na to.“ S těmi slovy jsem vykročila už doopravdy a cítila, jak se mi voda hrne až po krk. Automaticky jsem začala máchat nohama, ale cítila jsem, že jdu trochu ke dnu a začala jsem proto trochu panikařit. A čím víc jsem panikařila, tím víc to nešlo. Do očí se mi začaly hrnou slzy. Mělo to být lehký, ale doopravdy to bylo fakt těžký. Jsem neschopná. Tak strašně moc jsem to chtěla vzdát, ale věděla jsem, že se to jinak nenaučím. Ano, mořská voda kupodivu nadnášela, ale i tak to nešlo samo. Vodu jsem už měla až po čumák a snažila hlavu táhnout co nejvíc nad hladinu a lapat po vzduchu. Musím se uklidnit. Jak říkala Evelyn, je to jak chození. Jedna, druhá, jedna, druhá, připomínala jsem si v duchu a začala pomalu ale jistě nabírat jakýsi rytmus, který mě začal brzy nadnášet a já cítila, že plavu. Už jsem ani kolem sebe tolik nešplouchala. Bylo to takové krkolomné, ale plavala jsem. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, slzy stále v očích. Pohledem jsem vyhledala Evelyn, jestli to vidí. „Já plavu,“ zavolala jsem na ni a šťastně se usmála. Já vážně plavala.

//Před odchodem za Rigelem
Prý se to dozvěděla od nějaké podivné vlčice, ale já mě se to nějak nezdálo. Určitě nemohla být z naší smečky, protože žádné divné vlčice tam nemáme. A jestliže ve smečce není, určitě si to musela vymyslet. Podezíravě jsem se zamračila a rozhodla se, že se na to rozhodně musím doma poptat a potvrdit to Evelyn. Evelyn na tu svou přišla prý úplnou náhodou, ale řekla, že mi třeba magie vůbec nesednou. Že nejsou pro každého. Na to jsem nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Určitě si tu svou oblíbím,“ trvala jsem si na svém. Proč by někomu magie nesedly? Jsou vážně boží.
Na toulání prý mám ještě dost času, ale mě přišlo, že je na čase právě teď. Proč bych nemohla rovnou? Nechci sedět doma na zadku a čekat, jestli se mi bude někdo věnovat. Ale alespoň mi dala najevo, že jí nijak nevadí, že jsem se k ní na dobrodružství přidala. Vděčně jsem se na ni usmála a zavrtěla vesele ocasem. „Náhodou,“ napřímila jsem se a vypoulila oči. „Já už jednu lasičku ulovila, skoro úplně sama,“ přimhouřila jsem oči a pyšně se nafoukla. Všichni to obdivovali. Narana i Yetera to okouzlilo, určitě i Evelyn to vyrazí dech. Znamenalo to, že už jsem na toulání stavěná?
„No, našla jsem jednu stříbrnou blejskavou ozdůbku ve tvaru motýlka a pak jsem tady u moře hledala s vlčaty poklad jednoho kouzelného motýla. Byla to spousta krásných zářivých kamínků, hezky barevných,“ pochlubila jsem se. „Třeba jo,“ zazubila jsem se. Bylo by super najít nějaký i s novou kamarádkou. Tentokrát bych jí ho ale celý nechala, aby si na mě pak pamatovala. Bylo mi jasné, že s ní nemůžu zůstat nepořád a budu se muset vrátit domů, přestože mě to s ní vážně bavilo. „Hm, to jo,“ souhlasně jsem zamručela na téma ledové vody. V tomhle vedru to bylo fakt potřeba. Následně jseme se pořádně vyrochnily ve vodě když si začal všímat jiných vlků, odpochodovala jsem za pokladem, který nakonec poklad vůbec nebyl
//Po příchodu
Po mém setkání s Rigelem jsem doběhla za Evelyn a hned se jí s dárečkem chlubila. „Že? Strašně se mi líbí,“ usmívala jsem se od ucha k uchu a strčila do lastury čumákem. Díky sluníčku se z každého úhlu nádherně leskla a měnila barvičky. Okamžitě odtušila, od koho jsem ji dostala. „Mhm! Jmenuje se Rigel a povídali jsme si o pokladech. Tvrdil, že každý poklad hlídá příšera, ale žádný zatím nikdo nehlídal. Ani tuhle lasturu, takže to asi pravda nebude,“ uchcechtla jsem se. Jen co ale navrhla, že by mě plavat naučila, nadšením jsem začala skákat. „Fakt? To bys pro mě udělala? Jsi nejlepší! Tak jo, jdem!“ zavelela jsem, lasturu vzala do tlamy a utíkala na místo, kde jsme se předtím rochnily. Tu jsem poté položila opatrně na pláž, daleko od vody a trochu ji zahrabala, aby nepřitahovala pozornost ostatních. Ale tak, abych ji pak znova našla. Poté jsem naběhla do vody, až jsem ji cítila po bříško a ohlédla se po Evelyn. „Co první?“ vyčkávala jsem instrukce.

Rigel. Hm, to mi nic neříkalo, ani nepřipomínalo. Ale bylo to hezké jméno. Krátké a jednoduché. „Hezký jméno,“ usmála jsem se a pohled přesunula na klacek, který už tam ale nebyl. Vlny ho zase odnesly tam, odkud přišel.
Tak jsem se přece jen trefila. Sice na koupele asi nebyl, ale je fakt, že i vzduch tady byl snesitelnější. Třeba taky neuměl plavat. „Hm, s tak tmavým kožichem to musí být děs. Mě stačí ta půlka, co mám,“ soucitně jsem pronesla a znovu si ho prohlédla. Až teď jsem na něm začínala pozorovat světlejší proužky srsti, míň proužkovité, jako ty Evelyn. Ale byly tam. Na první pohled to spíš vypadalo jako odraz slunce, ale teď jsem si tím byla jistá. Není jednobarevný. A stářím to asi taky nebude, na to nevypadal.
„Fakt? Ty co jsem našla byly jen dobře schovaný,“ pokrčila jsem rameny. „Ale o jedné příšeře vím, tak se tam pak podívám, jestli tam fakt poklad není. Díky za tip,“ zazubila jsem se. Tyhle výlety začínaly být čím dál tím lepší. Nejenže narážím na super vlky, ale dokonce se toho spoustu dozvím. „Medvěd ale obluda není, to by musel mít aspoň dvě hlavy. To už by ten poklad nikdo nezískal,“ dodala jsem na jeho poznámku ještě. Jeho nápad se mi líbil, ale chybělo tomu trochu šťávy. Jenže pak se zvedl, mě naznačíl, ať počkám a vrátil se s nádhernou lasturou v tlamě, kterou mi přede mě položil. „Whoa, tak je úžasná! Můžu?“ zvedla jsem na něj vypoulené oči úžasem. „Jsi skvělej, díky!“ poděkovala jsem hned. Jenže to už mě hnal od sebe, protože zahlédl někoho, kdo ho nemusí. „O-oh, tak to já teda valím. Díky za lasturu! Jednou ti donesu taky nějaký poklad,“ slíbila jsem, naposledy se na něj usmála a utíkala zpět za Evelyn.

„Eueuin, Eueuin! Koukej fo mám!“ volala jsem s lasturou v tlamě. Jen co jsem doběhla, položila jsem ji před její tlapy. Byla fakt úžasná, tu budu opatrovat jako oko v hlavě. Sice jsem jim možná skočila do řeči, ale momentálně bylo tohle důležitější. Zajímalo by mě, proč ho nemusí. Sice toho moc nenamluví, ale je fakt fajn.

//Rychloposty pro Rigela, pak se zase hned připojím :)

Můj poklad se vyklubal být pěkný vopruz. Čekala jsem něco zajímavého, jako třeba nějaký další přívěšek, nebo nějaké pozůstatky nějakého mořského živočicha, ale klacek byl fakt trapný. Když jsem za sebou uslyšela kroky, překvapeně jsem se otočila a čekala, že uvidím Evelyn, ale místo jejího světle šedivého kožíšku jsem za sebou zahlédla obrovitého tmavěšedého vlka. Překvapení jsem vážně neskrývala a vypoulila oči. Jenže i on se zdál být kamarádský a přišel si se mnou popovídat. „No, to teda. Hledala jsem poklad, víš? Už jsem jich pár našla, vlastně jsem tak trochu odborník. Teď to tak ale úplně nevypadá, heh,“ uchechtla jsem se a začala vděčně plácat ocáskem. Zajímalo ho to. „Taky ses přišel zchladit? Je děsný horko,“ optala jsem se. On ale na rozdíl ode mě nebyl úplně promočený, takže to asi nebylo úplně ono. "Oh, jsem Lilac. A ty?"

<< Náhorní plošina

Jedna lichotka vedla k další a nakonec to dopadlo tak, že jsme se v tom skoro předbíhaly. Byla vážně super, taková úplně jiná než ostatní vlčice. Laura se chovala spíš jako máma, než jako kamarádka. Byla opatrovatelka, takže to bylo jasný. No a Elisa byla… svá. Jenže Evelyn se chovala jako má kamarádka. Nedívala se na mě jako na vlče, ale přišla jsem si, že jsem jí rovna. Že mě bere jako vlčici a ne jako prcka. A toho já si cenila vážně moc. „Hustý,“ zazubila jsem se, když zmínila svého bratra, který je prý pruhovaný celý. „Awww, děkuji,“ culila jsem se od ucha k uchu. Kdyby to bylo možný, určitě bych se i červenala. Bylo mi jasný, že tahle její poznámka, že ze mě bude kočka, mi v hlavě zůstane ještě hodně hodně dlouho. To s hezkými lichotkami tak bylo.
„No vidíš, asi jsem to vycítila,“ zazubila jsem se. Úplná vědma. Počkat co, kameny? A komunikovat skrz ně? Nechápavě jsem pozvedla „jedno obočí“ a musela to chvíli zpracovat. „O ničem takovém jsem neslyšela. A jestli jo, asi mi toho muselo hodně utéct,“ uchechtla jsem se. „Ale zní to fakt zajímavě. Kdo ti o tom řekl?“ zajímala jsem se hned. Bůh ví, co všechno mi o magiích neřekli. „Ještě jsem no, ale určitě tomu brzo příjdu na kloub,“ prohlásila jsem odhodlaně, přestože jsem k tomu měla asi spíš celkem daleko. Ani to, kdy se mi magie projeví, mi nikdo neřekl. Tolik otázek a tak málo odpovědí, zamračila jsem se frustrovaně. „Borůvkové? Oh, ano! Je hned vedle, jsme prakticky sousedi. Znám odtamtud ale jen jedno vlče, takže jsem tvé kamarády asi ještě nepotkala. Naše smečky se vlastně kamarádí. Prý ta naše pomáhá té jejich a díky tomu můžeme chodit přes území té sousední. Teda tak jsem to já pochopila.“ Zajímalo by mě, co dělá asi Naran. A jestli mu chybím. A jestli se Yeter už probral z toho divnýho magickýho stavu.
„Jéje, to zní božsky. Já bych se hrozně ráda taky toulala, ale všem ze smečky to z nějakého důvodu vadí. Přitom koukej! Chvíli jsem za hranicemi a najdu si tak super kámošku!“ zazubila jsem se a lehce do ní za chůze vrazila. „O moři jsem už slyšela! Dokonce jsme u něj už hledali poklad, ale nebyl tam. V té době byla voda ale úplně ledová. Myslíš, že to bude v létě lepší?“ prozradila jsem jí své zkušenosti s mořem. Blbý jen bylo, že plavat pořád neumím. Jen co mě popohnala, rozeběhla jsem se, ale hlava se mi zamotala a já musela na chvíli zastavit, abych srovnala rovnováhu. „Hehe, asi půjdu pomaleji,“ uchechtla jsem se a krok jen natáhla.
Evelyn nám vybrala místo ve stínu a jen co jsem zalezla z přímého sluníčka, ucítila jsem velkou vlnu úlevy. „Už teď je to mnohem lepší,“ spokojeně jsem nechala venku plandat jazyk, abych se pořádně ochladila a spokojeně u toho přivřela očka. Uslyšela jsem ale čvachtání a když jsem otevřela znovu oči, Evelyn stála ve vodě, čumák mokrý od vody, ještě jí voda stékala z brady a nejúžasnější byl její výraz. Byl vážně k nezaplacení. Okamžitě jsem vybuchla smíchy a vzpomněla si, jak znechuceně se tvářila Bainca. Bylo to úplně identické. „Souhlas, raději ne,“ vysoukala jsem ze sebe, jen co jsem se trochu uklidnila. Opatrně jsem začala dělat kroky do vody a zjistila, že je to úplná paráda. Dalo se to přirovnat k jarnímu větříku, když bylo tepleji, ale asi milionkrát lepší. „To je úžasný,“ vydechla jsem a jelikož jsem věděla, že plavat neumím, rozhodla jsem se raději na mělčině vyválet, abych se ochladila celá. Když jsem se poté zvedla, byla jsem podstatně těžší. A moje srst najednou byla strašně splizlá, jako by mě vyplivla nějaká příšera. Evelyn navrhla, že bychom mohly najít buď řeku, nebo se vykoupat. „No, já bych ráda, ale pořád neumím plavat,“ přiznala jsem a cítila se poměrně dost trapně. Evelyn se pak ale začala zaobírat dalšími vlky. "Ahoj," pozdravila jsem jen, kdyby náhodou někoho zajímalo, že jsem tady taky. Většina se ale věnovala Sheyi, a tak jsem zábavu začala hledat jinde.

V tom mě ale zaujalo něco ve vodě, co se nahrnulo na pláž díky vodě. Bylo to celkem velké a mě se hned rozzářila očka. POKLAD! vyskočila jsem energicky. "Půjdu to omrknout, hned jsem zpět!" houkla jsem na novou kamarádku a utíkala o pár metrů dál. Když jsem však doběhla na místo, zjistila jsem, že to byl jen nějaký klacek obalený v zeleném slizu. No fuj, zašklebila jsem se.

Tak to normální prý nebylo. Myslela jsem si to, ale jistá jsem si tím nebyla. Třeba to byl jen náznak rychlého stárnutí, což bych dospělým fakt nezáviděla. "Aha," řekla jsem jen posmutněle. Byl na to lék? Na to mi naštěstí hned odpověděla. "To zní rozumně," pokrývala jsem inteligentně hlavou na souhlas a na to se na ni zářivé usmála. "Děkuju," poděkovala jsem. Bylo super potkávat tak milé vlky, kterým jsem nebyla jedno. Byla úplně cizí a stejně mi chtěla pomoct. "Ty taky!" vyskočila jsem energicky na nohy a začala mávat ocáskem jak s malou prachovkou. "Takové elegantní a pěkný," usmála jsem se. Zajímalo by mě, jestli taky něco znamená. "A tvůj kožíšek je taky úplně úžasný. Nikdy jsem nikoho takového neviděla. Jaktože máš na zadku proužky?" naklonila jsem zvědavě hlavu na stranu. Taky bych chtěla pruhy.
"Tak jo!" souhlasila jsem a okamžitě vykročila směrem, kterým ukázala. Až když jsme obě vyrazily, otočila jsem se směrem, kde jsme nechali Yetera. Pořád byl zařazený. Musím se ochladit, to je důležitější. Pak se můžu vrátit, pomyslela jsem si a otočila se za novou kamarádkou. Na otázku na smečku se sice divně zavařila, ale odpověděla. "Já krátce, je to pro mě nový. Pořádně tam moc vlků neznám, ale ty co jsou jsou vážně fajn. Jmenuje se Asgaaraká, slyšela jsi už o ní? Je kus odsud," vysvětlila jsem. "A co děláš, když jsi tulák?" zeptala jsem se. Jako malá mě máma pořád někam vedla. Znamenalo to, že už Evelyn potom neuvidím? "A zůstaneš tady, nebo půjdeš mimo Gallireu dál?" optala jsem se. Doufala jsem, že jsou i tuláci, co se drží v okolí a necestují moc daleko. Sice jsem ji neznala dlouho, ale každý kamarád je super.

Mušličková pláž >>

Yeter byl nějaký… zamyšlený. Sice jsem na něj mluvila, ale byl jakoby ponořený do myšlenek. To už jako začal? Má nějakou magii, která ho přivede do myšlenkového kómatu a nevnímá nic kolem sebe? Chm, zamračila jsem se. Představovala jsem si to trochu jinak. Hlavně o dost zábavněji. Sedla jsem si a doufala, že ho to přejde a zase se mi začne věnovat, ale nějak to trvalo celou věčnost. Začala jsem se nudit, hodně hodně nudit, a tak jsem se zvedla a začala po plošině procházet. Zvědavě jsem oňufávala kdejakou díru, šutr či klacík. Jenže sluníčko fakt pražilo a mě začínalo být horko a trochu divně. Hlava mě začala bolet a v puse se mi dělalo sucho. Kéž by tu byl někde stín, pomyslela jsem si a s přivřenými očkama zvedla hlavu k obloze.
Uslyšela jsem kroky a když jsem se tím směrem i zahleděla, uviděla jsem siluetu vlka, která se ke mně blížila. Oh, alespoň něco tu žije. Představila se jako Evelyn a první co mi řekla, bylo to, že se nemusím lekat. Měla bych se lekat? Podivila jsem se a s milým, i když nechápavým úsměvem naklonila hlavu na stranu. Bála se, jestli jsem v pohodě, když je horko. „Ahoj, jsem Lilac. No, když to teď říkáš, je mi nějak horko a divně. Je normální, že se mi motá hlava?“ Třeba by mi s tím pomohla. Vážně to bylo každou minutou víc a víc nesnesitelné. „To by bylo vážně super. Šla bys se mnou?“ nahodila jsem prosebný kukuč a začala lehce mávat ocáskem. Bylo mi divně, ale přesto jsem byla nadšená ze společnosti. Asi bych neměla chodit s cizími vlky, ale tahle vlčice nevypadala nebezpečně. Zajímala se o mě. Navíc je třeba z borůvkové smečky. „Jsi z nějaké smečky?“ vypadlo ze mě hned, co mě to napadlo.

<< Asgaar

Alfa souhlasila, Yeter souhlasil s tím, že můžu vést, a tak jsem vedla. Tak nějak bych asi stejně vedla, i kdyby s tím trochu nesouhlasil. Sice asi méně viditelně, jako že bych šla vedle něj, ale byla o krok napřed, nebo mu aspoň do toho kecala a tvářila se, že ta rozhodnutí dělám především já. Ale takhle jsem měla veškerou volnost, i když bylo tak nějak jistý, kam se jde. Pořád jsem vedla já a šéf jsem byla v tom případě taky. A ten pocit moci se mi vážně líbil. Jen co jsme vykročili z lesa, uviděla jsem, jak se všude rozprostírá louka, kterou jsem už celkem dobře znala. „Vidíš? Trefila jsem,“ mrskala jsem ocasem sem a tam, celý šťastná. Nepopletla jsem to! To by bylo vážně trapné, kdybych si popletla strany a vyšla úplně jinde, zahihňala jsem se té představě.
Jen co jsme dorazili na louku, zastavila jsem, otočila se na Yetera velmi prudce a vyvalila na něj oči. „Tak! Jaké magie umíš?“ vyhrkla jsem. Chtěla jsem odpovědi. „Počkej, víš co? Nic neříkej. Zkus mi nějakou ukázat a já budu hádat,“ navrhla jsem hru, která by mě mohla bavit. Asi by to pro mě bylo víc zábavné, než jsem koukat, jak kouzlí a tiše závidět.

Byla jsem ráda, že mi připsal největší podíl práce s úlovkem, protože pro mě to fakt bylo mega důležitý. Byla jsem na sebe vážně pyšná. „Díky,“ zazubila jsem se a mávala ocáskem sem a tam. Naštěstí jsem ho i přesvědčila, že i on je určitě velmi schopný vlk, který má pořád oproti mně zkušeností více. Díky tomu jsem si připadala trochu důležitě. Jako by díky mně byli vlci veselejší, protože jim udržuji sebevědomí mými komplimenty. Jen co ale zmínil smečku, přiznala jsem mu, že jsem asi úplně nesedla jedné z alf. A co mě překvapilo, bylo to, že to tak má asi spousta dalších vlků. „Fakt?“ vykulila jsem překvapeně oči. Nikdy jsem nad tím tak nepřemýšlela. Viděla jsem ji vždy v podstatě jen s Arcem a Sionnem. Vlastně i s Laurou a Yeterem a i na ně vrčela. Měl pravdu, asi není tak lehké si ji získat. Já o to ale stála, vážně jsem chtěla, aby mě měla ráda. Nebo alespoň respektovala tak, jako já ji. Líbilo se mi, že zvládá vést smečku. Sice bych nechtěla být stejně protivná, jako ona, ale rozhodně bych byla ráda stejně silná a schopná.
„Chm, to je fakt,“ uznale jsem kývla a nahodila velmi inteligentní výraz, jako že všemu rozumím. „Oh, tu louku znám! Můžu vést?“ rozzářila jsem se, protože tohle byla ideální možnost zazářit a předvést mu, jak soběstačná jsem. Ale trval si na tom, abychom to šli oznámil nejprve jedné z alf, a tak jsem dodala jsem souhlasné „mhm“ a ťapkala za ním. Když jsme došli blíž, ucítila jsem, že se Sionn vrátil a co víc, cítila jsem tu pach i jiného vlčete. Další vlče? podivila jsem se. Půjde se za nimi pak podívat, rozhodla jsem se. Zajímalo mě to, ale Yetera jsem neviděla celou věčnost a nemohla bych od něj utéct. Chtěla jsem s ním strávit co nejvíce času, co to jde. „Ahoj, strejdo Arcu,“ zazubila jsem se na něj jen, protože vše důležité řekl Yeter. „Můžem!“ povyskočila jsem energeticky. „Tudy!“ rozhodla jsem a vyrazila pryč z lesa.

Náhorní plošina >>

// Hážu rovnou přechod, blíží se mi sem totiž druhý char, tak ať se nepotkají :) Kdybych hodila přechod úplně jinam, než jsi chtěla, s radostí opravím :D

Yeter chvílemi i vypadal, že by chtěl něco říct, ale já byla až moc nabitá dojmy, že jsem nemohla přestat mluvit, dokud jsem nevyžvanila úplně všechno. „Jo, bylo to skvělý,“ kývala jsem hlavou a vrtěla ocasem jako s vrtulkou. Byla jsem tak ráda, že mu to všechno můžu povědět. Má pidi díra na hlavě z mého nárazu ho dvakrát neoslnila, ale to nevadí. „No, Naran mi ji nahnal, ale zakousla skočila jsem po ní já,“ zazubila jsem se a pyšně se celá nafoukla. „Nee, ty toho umíš určitě víc,“ ujišťovala jsem ho, že nejsem až takový profík, ale jeho slova mě fakt děsně moc těšila. „Já taky, je to tu boží. Jen Elisa mě asi dvakrát nemusí, ale to je fuk,“ pokrčila jsem rameny a jen co do mě dloubl, rozesmála jsem se a hned mu to oplatila.
„Oh, vážně?“ vykulila jsem oči. Chtěl trénovat magie a já se přiřítila právě včas. „Jasně že jo! A kam půjdem? Mohli bychom se podívat někam mimo smečku. Když se toulám sama, Laura a Arcanus z toho moc nadšený nejsou,“ vyzvídala jsem a svěřila se mi i s mými problémy. Hrozně ráda bych se podívala i jinam, ale samotnou mě pustit nechtějí a doma se mi furt sedět na zadku nechce.

Když jsem šla ke skupince vlků, vrazil mi do čenichu jeden pach, který jsem dlouho necítila. Yeter, rozzářila jsem se, na místě se otočila a vyběhla s ulovenou lasicí za mým kamarádem. „Yeteure!“ volala jsem s plnou pusou, až jsem mu jméno úplně zkomolila. Jen co jsem doběhla za ním, položila jsem před něj úlovek a celého si ho prohlédla. „Whoa, nevyrostly ti ty věcičky?“ zeptala jsem se s ohromeným výrazem a širokým úsměvem. „Ráda tě vidím, fakt moc,“ prozradila jsem mu a začala se o něj lísat. „Normálně jsem toho hrozně moc zažila, no vůbec bys mi neuvěřil. Nejdřív jsem byla s Elisou lovit, pak jsem našla se Sionnem poklad, jsem teď členem gangu, pak jsme šli na procházku s Laurou a Sionnem, ale ten se ztratil a my ho museli hledat. No a pak jsem vedla naši skupinu, ale narazila na hodně hodně vlčat, jenže oba dva mě nějak ztratili, což vůbec nechápu. No a na tom místě byl kouzelný motýl, který chtěl abychom mu našli poklad a-a-a my ho našli! A pak mě motýlci odnesli domů, byli jsme s Elisou, strejdou Arcem a Laurou lovit a já zakousla velkého muflona! A pak jsem byla na průzkumu ve vedlejší smečce a našla si nového kamaráda, ale když jsme se vraceli, tak jsem se praštila a teď mám v hlavě pidi díru,“ vydechla jsem nakonec a zhluboka se nadechla. Musela jsem ho úplně zahltit informacemi. „Celkem hustý, ne?“ nastavila jsem mu hlavu, na které jsem měla zaschlé trochu krce. „No a s tím kamarádem jsem ještě ulovila tohle. To je poprvé, co jsem něco ulovila,“ chlubila jsem se a postrčila mu tlapou lesici, aby si ji prohlédnul. Už byla trochu seschlá a vyválená v kde čem, tím že jsem ji tahala úplně všude.