Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Vršek

Odejít od Života sice nebylo nic lehkého, ale naštěstí jsem odolala a nezůstala. Zajímalo by mě, kolik vlků vlků přesvědčil, aby s ním zůstali. A zůstali nadobro, nebo jen na krátko? Třeba tam s ním někdo zůstal nadosmrti, přemýšlela jsem. Byla jsem plná dojmů a v hlavě jsem pořád měla mnoho otázek. Možná bych se pak měla zastavit do toho lesa, o kterém mluvil. Navštívit mámu a rozvzpomenout si na ni. Nebylo by ale lepší… prostě zapomenout? Nevědět, o co jsem přišla? Když nebudu vědět, jaká byla, nebude mi to chybět. Ale stále jsem nedokázala potlačit tu zvědavost. Je možné, že to časem opadne. Pokud se mi za pár měsíců bude pořád chtít, půjdu se tam podívat. A jestli ne, nechám to být, rozhodla jsem se nakonec. Teď jsem ale chtěla domů a vyříkat si všechno se Sionnem, jak mi život poradil. Asi to bylo… hloupé. Ale taková nedorozumění bývají.
Jen co jsem seběhla z kopečku, uviděla jsem strejdu, jak tam leží a odpočívá. Když jsem ale přišla blíž a strčila mu čumák k hlavě, zjistila jsem, že vážně spí. No teda, to jsem byla pryč tak dlouho? pomyslela jsem si překvapeně, ucouvla, posadila se a naklonila hlavu na stranu. Co budu dělat? Mám ho budit? Asi jo. „Strejdo?“ řekla jsem polohlasem, abych ho nevyplašila. „Už jsem zpět,“ dodala jsem stejně hlasitě, pousmála se a vesele párkrát plácla na zemi ocasem.

<< Narrské kopce

Čekala jsem od tohoto místa spousty věcí, ale v životě bych si nepředstavila, že žije Život na tak zvláštním místě. Kopců už jsem za život viděla mraky, no fakt. Ale rudý? To byla novinka. Navíc to nebyla hlína, nebo kamínky, ale písek. Zrzavo-rudý písek, který se sem tam mísil s pískem klasickým. Musím se ho pak zeptat, kde tak zajímavý písek vzal. Nebo si ho vytvořil? Celkem bych se divila, kdyby se to dalo najít normálně v přírodě. Vypadalo to tu vážně krásně, tak krásně, že už teď jsem tu chtěla zůstat, a to jsem toho kouzelného Života ani nepotkala. Tohle bude těžší, než jsem myslela. Jediné mínus bylo to, že tu prakticky nic nerostlo, až na nějaké ty zakrslé trnité keříky. Držet se cesty bylo tedy poměrně lehké, protože nehrozilo, že bych se tu ztratila. Neměla jsem totiž v čem.
Nevím, čím to bylo, ale cesta nahoru se mi zdála být snad nekonečná. Horizont přede mnou se téměř neměnil, všude kolem bylo jen rudo, pusto a moje nožky už se začínaly ozývat. Na jeden den jsem měla cestování asi víc, než bylo zdrávo. Jak daleko to bylo od nás k pláži? Byla to taky taková dálka? Pochybovala jsem o tom, ale třeba jo a jen mi pomohlo osvěžení v moři. Unaveně jsem přivřela oči a šla jakoby na autopilota. Nebylo jak sejít z cesty, nebo o něco přijít. Nic tu nebylo, a tak jsem si dopřála moment šetření unavených očí. Když jsem je ale opět otevřela, v dáli se rýsoval asi onen most, o kterém strejda Arc mluvil. Už tam budu! zajásala jsem, udělala ze tři dlouhé skoky, než jsem přešla jen do rychlejší chůze a došla na místo. Zastavila jsem na mostě a rozhlédla se zmateně, protože ať jsem se koukala sebevíc intenzivně, nikde nikdo nebyl.
„Životě?“ zavolala jsem zaskočeně. Snad nemá dovolenou, to by byla cesta pěkně k ničemu.
„Vítej, Lilac,“ ozvalo se za mnou, přestože bych přísahala, že před vteřinou jsem se tím směrem koukala. Trhnutím hlavu jsem se za hlasem otočila a spatřila sněhově bílého vlka s modrým bříškem a černýma předními tlapami.
„Whoa, ta modrá srst je cool,“ vypadlo ze mě jako první, za což jsem se začala instantně stydět, zadržela dech a vypoulila oči.
„To mi vyklouzlo, pardon,“ omluvně jsem se přikrčila. Dobrý první dojem, Lil. Život se mé reakci ale začal smát.
„Ráda tě poznávám, už dlouho jsem tě chtěla navštívit,“ prozradila jsem mu, ale podle jeho reakce mi přišlo, že to už dávno věděl.
„A já tebe. Už dlouho jsem tě vyhlížel. Musíš mít spoustu otázek. Pojď, provedu tě tu a ty se můžeš zatím ptát,“ pobídl mě a já poslušně vyšla za ním, držíc krok po jeho boku. „Už je z tebe vážně velká holka, brzo budeš dospělá. Jak se ti daří ve smečce?“ optal se, když jsem nějak nemohla najít slov a přijít na to, čím začít. Byl jako zkušený psycholog, co přesně ví, jak z pacienta dostat to, s čím přišel.
„Je to tam super, vážně jsem tam spokojená. Stali se mojí druhou rodinou, víš?“ usmála jsem se na něj a v ten moment si uvědomila, že jsem vlastně zmínila to, na co jsem se chtěla zeptat.
„Ty víš všechno, že? Nevíš, jak se má moje rodina? Máma,…“ odmlčela jsem se a po malé pauze dodala i zbytek své rodiny, kterou jsem nikdy neměla šanci poznat: „ otec a sourozenci.“ Viděla jsem, že na moment Život zaváhal, jestli mi to opravdu říci, ale nakonec přeci jen odpověděl.
„Jsi chytrá holka, nemá smysl ti to tajit. Určitě jsi to tušila sama. Tvá maminka zimu bohužel nepřežila, ale věř mi, že na tebe dohlíží. Měl jsem tu možnost si s ní promluvit a říkala, že jsi našla lepší domov, než jaký si pro tebe kdy představovala,“ prozradil mi první část, která mě sice nepřekvapila, odmala jsem to tušila, přesto mě to zamrzelo a v očích se mi zaleskly slzy. Bylo to... divný. Vnitřně jsem pořád tak nějak doufala, že ji zase uvidím. Že ji budu moci obejmout a říct jí... Co bych jí vůbec řekla? Vyčítala bych jí, že mě opustila? Že tu pro mě nebyla, když jsem ji v dětství nejvíc potřebovala? Vyčítala bych jí, že jsme neměli domov, jako tady v Asgaaru? Asi ne. Nedovedla jsem si představit, že by to, co udělala, myslela zle. Určitě pro mě dělala to nejlepší, co bylo v jejích silách. A opustila mě asi právě proto, že stavěla mě na první místo, zatímco ona slábla. Už nikdy ji neuvidím. Nikdy neucítím její vůni, její teplo, nebudu moct se zahrabat do jejího kožichu. Co bylo horší, už jen matně jsem si na ni pamatovala. Někdo, kdo pro mě znamenal tolik, byl najednou pouhou šmouhou v minulosti. Vyčítala jsem si, že jsem zapomněla. Ale asi to byl jediný způsob, jak se s tím jako malé vlče poprat.
„Kdybys chtěla, je nedaleko odsud speciální místo, kde se duše mrtvých zdržují. Mohla by sis tak s maminkou promluvit, vlkům to hodně pomáhá, aby se se ztrátou milovaných smířili. Zavede tě tam magický mluvící jezevec, který na les dohlíží,“ nabídl mi, já na jeho nabídku nijak nereagovala. Jen jsem otupěle koukala do prázdna a snažila se psychicky srovnat. Jeho slova jsem ale vnímala a jen co mi opožděně dojdou, pravděpodobně jeho radu uposlechnu.
„Otec a sourozenci žijí ve vaší rodné smečce. Stal se z něj alfa, a tak se mu splnily jeho sny. I sourozencům se poměrně dobře daří. Předpokládám, že bys ráda znala jejich jména. Máš dvě sestry, Phantasiu a Cashmere a jednoho bratra, Marbla. Jsem si jistý, že se v budoucnu potkáte, vaše cesty jsou stále propleteny,“ odpověděl i na druhou část otázky. To, že jsou v pořádku, mě uklidnilo. Přestože jsem je neznala, byla jsem ráda, že jim nic nechybí. I to, že je v budoucnu pravděpodobně potkám, bylo pro mě úžasné slyšet. Znát ale jejich jména ve mě vyvolalo směsici pocitů, které jsem nedokázala popsat. Proč mi je máma celý život tajila? Je dobře, že o nich teď vím? Nezlobila by se? Pokývala jsem hlavou, že rozumím, nadechla se a spolkla sliny, které se mi z potřeby brečet hromadily v tlamě.
„M-mohla bych tě o něco poprosit?“ optala jsem se, hlavně proto, abych mohla rozklepaný hlas uklidnit, než najdu slova.
„Jistě, povídej,“ pobídl mě Život laskavě.
„Pomohl bys mi být silnější? Chtěla bych, aby se o mě ve smečce nemuseli bát. Chtěla bych být schopna se postavit vlkům, jako je Styx. Chtěla bych bránit vlčata ze smečky, aby si nemusela projít tím, co Sionn, nebo Nym. Chtěla bych pomáhat vlkům, aby si nemuseli projít tím strachem a bolestí,“ přednesla jsem svou žádost a upřímně doufala, že to pochopí a nevysměje se mi. Byla jsem pořád jen vlče, přestože už skoro dospěle vypadající.
„To je od tebe velmi šlechetné, Lilac. Je nesmírně osvěžující slyšet od tak mladé krve nesobeckou žádost, jako je tato. Tvé prosby vyslyším,“ pokýval hlavou a věnoval mi ten nejvřelejší úsměv, jaký jsem kdy v životě viděla. Cítila jsem z něj až otcovskou lásku, přestože jsem ji nikdy nepoznala. Je takové mít tátu?
„Máš ještě nějaké otázky, Lilac?“ optal se, když nastalo další hrobové ticho.
Dlouho jsem přemýšlela, až jsem nakonec položila poslední otázku: „Má mě pořád Sionn rád? Příjde mi, že poslední dobou tráví čas s kýmkoliv jiným, než se mnou.“
Život se jen pobaveně ušklíbl: „To víš, že ano. Stejně tak, jako ty jeho. Jen byste si to měli vyříkat.“ Jeho radu jsem si nechala projít hlavou a po chvíli jen chápavě přikývla.
„Víš, asi bych se měla vrátit ke strejdovi, čeká na mě a určitě už musí mít starosti,“ koukla jsem na něj omluvně.
„Jsi si jistá? Mohla bys tu se mnou zůstat,“ připomenul mi, já na moment přemýšlela, ale nakonec zavrtěla hlavou. Znělo to lákavě, ale ne tak dobře, jako domov. Jako Asgaar.
„Nene, musím jít. Ale brzy se zase stavím, neboj. Moc děkuji za vše, Životě. Měj se tu hezky a ráda jsem tě poznala,“ usmála jsem se na něj, zavrtěla ocasem a vyběhla dolů.

Narrské kopce>>

✄ - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
OBJEDNÁVKA:
V01/síla/4* >> 4*5 = 20
V01/rychlost/2* >> 2*5 = 10
V01/vytrvalost/4* >> 4*5 = 20
V01/obratnost/3* >> 3*5 = 15
V01/taktika lovu/2* >> 2*5 = 10

V02/síla/3* >> 3*50 = 150 (144 a 6)
▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
ODEPSAT: 75, 6, 144
V INVENTÁŘI ZŮSTANE: 6, 0, 0

<< Kopretinka

„To bych nerada,“ uznala jsem, že i tyto možnosti zněly stejně blbě, jako kdyby mi ukradl poklad. Znamenalo to, že máma otce dobře neznala, když jsem ho nikdy neviděla? Odešel od nás? Věděla jsem, že na něj byla vždycky naštvaná a neměla ho ráda, podle toho co říkala, ale do žádných podrobností nezacházela. „Dobře,“ usmála jsem se na jeho radu. Takhle to znělo celkem jednoduše. Jak je možné, že se vlci rozchází, když se stačí jen dobře poznat?
Reakci na zmínku Styx měl celkem výraznou. Nikdy jsem ho snad naštvaného neviděla, takže to bylo zvláštní ho tak vidět. Vždycky na mě působil strašně klidně, mile, jako že ho nic nerozhodí. Ale když mu Styx napadla Sionna, dalo se to čekat. „Nechápu, jak si mohla myslet, že jí to projde. Musí být pěkně blbá,“ zamračila jsem se a nechápavě protočila očima.
Blížili jsme se blíž a blíž, a tak mě strejda navigoval, jak se tam pak dostanu sama. Bylo to vzrušující. Vyšlapaná pěšina nahoru, most a jsem v cíli. „A poznám ho vůbec?“ zeptala jsem se nervózně. „Vlastně ne, nic mi neříkej. Stopro ho poznám, mám na to oči,“ skočila jsem do řeči hned na to. „Tak mi drž palce,“ rozloučila jsem se a vyběhla vzhůru.

Vrhcol NK>>

<< Středozemka

Nemohla jsem říct, že by mě odpověď strejdy uklidnila. Proč do toho pak vlci jdou, když se jim to nevyplatí a je to spíš risk? Proč riskovat, že mi někdo ublíží, když se tomu dá celkem jednoduše vyhnout. Jenže stejný to je asi i s přátelstvím... I kamarádi se na mě můžou vykašlat, ale kdybych se tomu neotevřela, neměla bych žádné nikdy a byla bych sama. Tohle uvědomění mi pomohlo udělat k dospělosti krok dál a zbavit se obav "co kdyby". "Co jsou ty důležitý věci? Jako třeba že bych mu ukázala své poklady a on by mi je pak mohl ukrást?" Následoval další dotaz. To by byl pěknej darebák.
"To bylo jak byl zraněný? Nebo to bylo ještě dřív?" napadlo mě, protože v tu chvíli mu někdo zlý ublížil. "Myslím, že jsem jednoho z nich potkala. Byl to ale pěkný úchylák, chybělo mu oko, byl celý dorvaný a snažil se mě a pár dalším vlčatům namluvit, že je náš táta. Tak jsem ho zahnala," řekla jsem s ledovým klidem, jako by to nic nebylo. Jeho vysvětlování, jak si počínat, když na někoho takového narážím jsem poslouchala a plně se soustředila. "Zní to složitě," zhodnotila jsem to celé. "Ale asi tomu rozumím."
Řeku jsme oba úspěšně zdolali a mě se dostalo pochvaly, že jsem předvedla tu onu chytrost, o které mi povídal. "Tak to si na mě už nikdo netroufne," zazubila jsem se. Pomalu ale jistě jsme se prý blížili, což mě vážně těšilo. Už teď jsem přemýšlela, co Životu řeknu. Asi ho poprosím, aby mi pomohl být silnější, aby se o mě pak nemusel strejda bát. Když už jsem teď podle něj chytrá, stačí jen ta síla. "Jojo, ale už ne trochu tlačí nožky. Ale myslím, že už to dojdu."

Za Arcem >>

<< Asgaar

Šimrání v břiše se prý jen vracelo, což byla dobrá zpráva. Protože kdyby jo, bylo by to fakt pakárna. „Jo tak, tak to pak jo. Kdyby to bylo pořád, asi by mi to pak lezlo na nervy,“ zazubila jsem se pobaveně. Zajímalo by mě, kdo ten vlk jednou bude, ale prozatím mě to až tak nezajímalo. Nehodlala jsem se za kluky honit a snažit se nějakého přemluvit, aby ho v břiše šimralo zrovna kvůli mně. Pravděpodobně by to bylo moc práce, to už raději počkám, až to příjde samo od sebe. „Hmm, původně mi to přišlo hloupý a nesmyslný. Hlavně potom, co mi Yeter řekl, že to umí i bolet, když se na tebe ten druhý vykašle. Přišlo mi, že to je zbytečný problém navíc, ale když mi to ukázal, bylo to vážně hezké. Jednou bych chtěla, ale doufám, že se na mě pak ten vlk nevykašle. Stává se to často?“ zajímala jsem se. Chtěla jsem si promyslet, jestli má smysl to vůbec zkoušet, když by každý druhý vlk partnera ztratil a trpěl by kvůli tomu.
„Jasné, já zvládnu úplně všechno. Tyhle nožky? Dělané na dlouhé cesty!“ přesvědčivě jsem mhouřila oči a demonstrovala sílu svých nožek energetickým hopsáním na místě. Jen co mi tedy naznačil směr, odhodlaně jsem vykročila a naši výpravu vedla. Tedy do doby, kdy by mě strejda zastavil, že jdu špatným směrem. Pak by stačilo ukázat kudy a vedla bych rozhodně dál. To až povím Naranovi, že jsem vedla výpravu za Životem!
„Jo, to vím. Slyšela jsem už o Styx a dokonce ji s Evelyn potkala. Je divný, že se o ní říkají tak ošklivé věci, přitom na mě působila, že je spíš stydlivá a bála se víc ona mě. Ale to je jen podfuk, že jo? Jen to hraje, aby vlčata oblbla,“ pověděla jsem mu o mém setkání s tou obávanou vražedkyní. „Teď naštěstí vím, jak vypadá a jen co ji uvidím v dáli, beru nohy na ramena,“ ujistila jsem strejdu, aby o mě obavy neměl. „Neboj, budu opatrná,“ slíbila jsem, a ne takovým tím „jojo, už mi dej pokoj“ stylem. Mohl na mě vidět, že to myslím vážně, přestože to pro mě představovalo zdržení. „Jsou mimo Styx i jiní vlci, co jsou nebezpeční? A jak poznám, že jsou hodní? Být opatrný je asi užitečný, ale nebýt Evelyn, nenašla bych si tak dobrou kamarádku a asi by mi nikdo nepomohl,“ zajímala jsem se, abych se mohla bavit i s jinými vlky a neriskovala, že si ze mě udělají svačinu.
Mé objevy z příchodu do smečky byly vážně pravda. Elise se narodily vlčata. Ale zaskočilo mě, jak podivně to podal. „To je mazec. To bude v lese pořád co dělat,“ zaradovala jsem se. U sourozenců Sionan jsem si moc jistá nebyla, s nimi bude asi pravděpodobně pořád jen on, ale Sunny by se se mnou mohla bavit. Měly jsme toho vlastně asi hodně společného, ale to i s Nym a ta mě úplně nemusela. Dorazili jsme k řece, kterou jsme měli pro další postup přebrodit. „Noo, vypadá celkem hluboce,“ zapochybovala jsem trochu a pokusila se najít způsob, jak řeku překročit bez jakékoliv pomoci. Jak říkal strejda, na pomáhání už jsem byla moc velká a hlavně jsem si chtěla poradit sama. Zahlédla jsem kdesi jakési podivné kameny, které vypadaly, že by se přes ně dalo přeskákat. „Hele, támhle bychom mohli přeskákat!“ ukázala jsem čumákem směr a vyběhla napřed. Tak jo, to dám. Bude to brnkačka! Přikrčila jsem se, zadek vystčila do nebe a vypočítávala v hlavě, jak daleko skočit a jak silně se odrazit. Pak následoval skok, pak druhý, třetí, ale u čtvrtého se balvan pohnul a vylezla z něj hlava. „Co to-,“ vysoukala jsem ze sebe překvapením a udělala poslední, nepovedený skok na pevninu, kde jsem místo na všechny čtyři dopadla na zem celá a udělala kotoul, nebo dva. Instantně jsem se ze země sebrala, oklepala se a zkontrolovala, jestli to strejda viděl. „Vidíš? Umím si poradit,“ pyšně jsem se usmála, následně se otočila a vykročila směrem, kterým jsme původně šli.

Za Arcem >>

Jak jsem předpokládala, strejdovi mé oslovování nevadilo, a tak jsem se na něj vděčně zazubila. Jsi naše, zopakovala jsem si po něm v duchu. Právě díky němu jsem se tu často cítila chtěná a důležitá. Po mém rychlém shrnutí toho, co jsem dělala s Yeterem se zeptal, jestli jsem zjistila něco zajímavého. „No, řekl mi o spoustě magií a pár mi jich i vysvětlil. Normálně věděl jsi, že umí udělat, že se do něj někdo zamiluje? Divný, co? Dokonce to ukázal na mě a bylo to fakt… zvláštní. Když jsi zamilovanej, tak máš ty lechtání v břiše pořád? Není to pak časem otravný?“ zajímala jsem se a páté přes deváté. No, byla jsem vážně ráda, že si můžu se strejdou Arcem popovídat a tak nebylo těžké najít téma. Těžší bylo naopak tlamu na chvíli zavřít. Jeho nabídka mě ale nadchla. „Oh, vážně? To bys pro mě udělal? Moc bych chtěla!“ vyhrkla jsem s očima vytřeštěnýma nadšením, jak tenisáky. „Tak to můžem vyrazit rovnou, ne? Kudy se tam jde? Tudy, nebo tama? Já vlastně vůbec nevím, jen jsem slyšela, že existují,“ zachichotala jsem a počkala, až strejda vykročí nějakým směrem. Byla jsem připravená na velké dobrodrůžo.
Když jsem se dozvěděla, že jsem minula Evelyn o malou chviličku, veškeré nadšení ze mě opadlo. „Sakra,“ vylezla ze mě nadávka, kterou jsem znala a kysele jsem se zašklebila. „No, jak jsem byla trénovat s Yéťou magie, nějak přestal reagovat a byl v jakémsi pidi-spánku, tranzu, nebo nevím čem. Prostě jsem do něj mohla dloubat, jak jsem chtěla a nevyloudila jsem z něj žádnou reakci. No a v té době byly strašné horka a jak jsem byla asi na sluníčku, kde se nedalo schovat, začínalo se mi dělat špatně a v tu chvíli procházela kolem Evelyn a šla se ujistit, jestli jsem v pohodě. No a když jsem jí pověděla, že je mi špatně, vzala mě k moři se schladit. Dokonce mě naučila plavat a našly jsme spolu krásnou lasturu! Nechala jsem si ji někde schovanou, ale pak ti ji můžu přinést ukázat,“ zazubila jsem se. „Pak mě ale odvedla za Yéťou a šla dál. Je totiž tulák, takže se dlouho nikde nezdržuje a navíc nechtěla, aby se o mě někdo ze smečky bál. Kdyby mě nenašla, asi by mě to sluníčko ugrilovalo,“ dopověděla jsem a dramaticky se ke konci zatvářila. To by bylo, kdyby ze mě byl grilovaný lilek.
"Zdá se mi to ale, nebo je tu cítit víc vlčat?" neubránila jsem se otázce a zvědavě u toho naklonila hlavu na stranu. "Taky se ztratily, jako já?" O tom jsem ale moc přesvědčená nebyla. Kdyby jo, nevonělo by to tu podobně jako Sionn, strejda Arc a Elisa.

Za Arcem >>

<< Náhorní plošina

Jen co jsem proběhla mezi prvními stromy, zvedla jsem hlavu a začala dávat najevo, že jsem doma. „Auuuuuu, auuu-au-au,“ vyla jsem hravě, energicky a jednoduše jako vlče. Jen co jsem zastavila, abych se ohlédla, zda mě Yeter následuje, jsem se nadechla a nasála všechny pachy v lese. Cítila jsem Sionna, Lauru, Arcanuse, Elisu a nějaké další vlky, které jsem buď cítila, nebo mě nijak pachem nezaujali. Co mě ale zaskočilo, byl pach mláďat. Poměrně malých vlčat, které mi připomínali Sionna. Překvapeně jsem vypoulila očka a střihla uchem. Nevěřila jsem vlastnímu čenichu. Že by měl Sionn další sourozence? S takovou už si mě všímat nebude vůbec, posmutnila jsem. Bude mít sourozence, což je mnohem lepší, než já. A co mě rozhodilo úplně, byl fakt, že jsem zachytila pach Evelyn. Musela tu před chvílí být a zmizet. To snad není možný, já ji tak moc chtěla vidět! Rozčílila jsem se. Taková zatracená smůla.
Pohlédla jsem na Yetera a věnovala mu důležitý pohled, který dával jasně najevo, že nehodlám smlouvat. „Tak si rychle oběhej ty povinnosti, já se zatím půjdu podívat za strejdou Arcem a zeptat se ho na mou kamarádku, která před chvílí asi odešla. Pak přijď a můžem vyrazit,“ rozhodla jsem a věnovala mu úsměv. Poté jsem se otočila a rozběhal se za strejdou. Musím se ho na ni zeptat.

//Vecpu Lil za Arcem, jestli nevadí :D
„Strejdo! Strejdo!!“ volala jsem na strejdu Arca už z dálky. Stál kdesi sám u hranic, pravděpodobně před chvílí dořešil nějaké tuláky. O kus před ním jsem prudce zabrzdila a svezla se na zadek. „Ráda tě vidím!“ zazubila jsem se na něj vesele. „Hele, tobě to nevadí, že ti říkám strejdo, že ne? Vím, že te- teda Elise to vadí, a tak bych nerada dráždila i tebe,“ uchechtla jsem se. „Byla jsem s Yeterem trénovat magie a chtěla jsem se stavit za Životem, abych se poptala na mou rodinu, ale Yeter řekl, že si nejdřív musí pořešit nějaké povinnosti. Příjde mi, že se mu moc nechce,“ pochlubila jsem se tím, co jsem do teď dělala a zakončila to tak trochu postěžovaním, doufajíc v to, že mi to třeba nějak objasní. Protože mě to celkem rozhodilo a moc jsem tomu nerozuměla. Zamyšleně jsem se podrbala za uchem a zlatá očka přesměrovala k těm jeho stříbrným. „Zdá se mi to, nebo tu byla moje kamarádka – Evelyn?“ optala jsem se, protože jsem potřebovala vědět, co tu dělala. Strašně jsem doufala, že by se přidala ke smečce, i když mi to k ní nesedělo. Je to přece rozený tulák. Ale doufat jsem mohla.

Bylo zvláštní cítit poprvé na vlastní kůži lásku. Jen škoda, že to bylo vyvolané magií a stejně rychle jako to přišlo, tak to odešlo. Zamiluju se někdy zase do někoho? Tentokrát doopravy? Bylo to… vážně hezké, přestože se mi to moc nechtělo přiznávat. Jen to teď bylo trochu divný, to jak jsem se kvůli té magii chovala. Vlastně jsem se trochu styděla. „Já to věděla,“ uchechtla jsem se stydlivě.
Poté jsem mu řekla, že bych se chtěla stavit za životem a zeptat se na mou rodinu, ale Yeter si trval na tom, že se nejprve musíme stavit domů. Povinnosti? podivila jsem se. Před chvílí chtěl trénovat magie a teď má povinnosti? Nějak se mi to nezdálo. Přišlo mi, že se snaží vymluvit a najít si záminku, proč nejít. „Tak šup, ať můžem vyrazit co nejdřív!“ zavelela jsem a vyběhla domů, jako střela.

Asgaar >>

Celkový počet bodů: 2
Směnárna: 2 body na 30 oblázků
Celkem: 30 oblázků

„Ehehe,... spíš ne,“ zazubila jsem se a zavrtěla nesouhlasně hlavou. Magie příkazu sice zněla mega cool, ale ne aplikovaná na mě. Minimálně vím, že odporovat Yeterovi se moc nevyplatí, protože mě stejně může donutit. „Ale kdybychom někoho potkali, moh bys ji použít na něj. To by byla ultra sranda,“ zahihňala jsem se škodolibě. Copak mi je po cizích vlcích, kor když by to ani nepoznali, že je Yeter ovládá. Byl by jako loutkař.
Pak mi ale začal vyprávět o Ashe, do které byl zamilovaný a já ho jen zaujatě sledovala. Cítila jsem z něho smutek. O to hloupěji láska zněla. Evidentně bolela a přinášela jen smutek, což mě štvalo. Štvalo mě, že je Yéťa smutný a já s tím nemůžu nic udělat, a tak jsem se zamračila a drápky zaryla do země. „Tak to byla pěkný pako, že se jen tak sbalila a zmizela. Doufám, že si najdeš lepší,“ pokusila jsem se ho podpořit, ale stále se nedokázala ubránit naštvání. Jenže během chvíle začal veškerý vztek mizet. Vlastně už jsem ani nevěděla, proč jsem naštvaná vůbec byla. Všechno najednou bylo krásný, dokonalý. Co to...? podivila jsem se a šokovaně zamrkala. Začala jsem se culit jako blbec a nemohla přestat. Cítila jsem se báječně. Pohledem jsem našla Yetera, jestli to taky cítí. Jestli to vidí stejně. Měl vždycky tak dokonale hnědý kožich? A tak nádherný oči, wow. Jako ta nejsladší čokoláda. Nebylo to tak, že bylo všechno dokonalé. Vše bylo dokonalé, protože byl dokonalý on a protože jsem byla s ním. Měla jsem nesmírnou chuť se mu zahrabat do kožichu a nikdy se od něj nehnout. Jen při pohledu na něj mě divně šimralo v bříšku. „Můžu se přitulit, prosím? Moc chci potulit,“ hodila jsem na něj prosebný kukuč, ale už jsem se zvedala a bez povolení se o něj začala třít. „Všechno je s tebou hezké,“ vydechla jsem mu do kožichu. Nic takového jsem předtím nikdy necítila. Byla tohle láska? Ale proč Yeter? Je na mě moc starý, to by bylo přece divný. V ten moment mi to došlo. „Je tohle ta magie?“ zeptala jsem se, stále přitulená, jen jsem k němu zvedla velká očka.
„Víš, chtěla bych se podívat za Životem. Potřebovala bych se ho zeptat na mámu a sourozence. Myslíš, že bych mohla? Vzal bys mě za ním? Mohli bychom po cestě trénovat tu tvou magii, nebo bys za ním mohl zajít a zeptat se ho. On ví všechno, ne?“ zeptala jsem se, protože už nějakou dobu jsem o to stála.

Předměty, co jsem se dozvěděla, má jako vrozenou magii. Proto má tak hnědé oči a čumák, pomyslela jsem si a fascinovaně studovala jeho obličej. Počítá se k tomu zbarvování i srst? Třeba předtím hnědý nebyl a zbarvil se, jakmile se mu zbarvily oči. To by bylo hustý. Kdybych měla třeba magii myšlenek a zbarvily by se mi oči, třeba bych se probrala jako úplně bílá vlčice. Vypadala bych, jako by mě někdo vygumoval, uchechtla jsem se nad tou představou. Podle jeho popisu byla magie předmětů… zajímavá. Nedovedla jsem si představit, nakolik se mohla reálně hodit, ale ten nápad byl cool. Pokývala jsem hlavou na znamení, že rozumím a poslouchám, zatímco on se přesunul k popisu další magie.
Příkaz se mi líbil tak moc, že jsem si ho zapsala do pomyslného seznamu super magií. Rozkazovat ostatním by bylo mega boží. Zato představa, že ji používá někdo na mě, ohoho. Tak to fakt ne. Nikdo mi nebude přikazovat, co dělat. Ale tak, Yeterovi jsem důvěřovala natolik, že bych nějakou tu pidi manipulaci zkousla. „Ta zní zatím nejzajímavěji, jednou bych ji chtěla umět,“ prozradila jsem mu něco, co už asi musel tušit a energicky mávala ocasem sem a tam. Magie emocí nebyla nic moc teda. Mohl vyčuchat, jak se kdo kolem cítí a když tak to změnit, ale to bylo tak všechno. K čemu to vůbec je? Vlci jsou strašně snadno čitelní, ať už svým postojem, svým výrazem, nebo tím, co říkají. Nebylo těžké poznat, jestli je někdo veselý, nebo smutný. Ocas nikdy nelže.
Jen co se ale zmínil o jedné ze svých speciálních, nastražila jsem uši jak netopýr. Zněla stejně, jako emoce, a tak jsem nerozuměla tomu, proč mít dvě stejné, ale tahle zněla víc konkrétně. „Zamilovaná, pche. To jsem nikdy necítila a ani neucítím,“ vyplázla jsem lazyk a pobaveně se u toho šklebila. Nerozuměla jsem tomu, proč by někdo chtěl být zamilovaný. V tom jsem si uvědomila, že Yetera jsem s nikým neviděla. Ani Lauru. Strejda Arcanus s Elisou byli téměř pořád spolu, ale ty dva jsem s nikým jakživ neviděla. „Ty jsi byl někdy zamilovaný? Jaký to je?“ zeptala jsem se zvědavě. Láska pro mě bylo něco naprosto cizího a nedovedla jsem si představit, jak se to projeví. Jeho další speciální magie byla spojena s jeho parožím. A co víc, údajně v noci svítí. „Hustý,“ vydechla jsem úžasle a tlamička se mi pootevřela. „Já bych chtěla zjistit, co umí ta spojená s tím parožím. Jak se to vlastně zjišťuje?“

Yéťa souhlasil, že tady zůstaneme a navíc mě i pochválil, že jsem hodná. Čímž mi vlastně udělal radost, protože jsem si najednou připadala zase o něco více důlěžitě. Jen co začal vyjmenovávat magie, nastražila jsem uši a snažila se vše chytat. Předměty? Příkaz? Whoa, neviditelnost? A Emoce? překvapeně jsem zamrkala. Takový ty trapácký magie od života, jako vzduch, voda, oheň,… to zná každý. Ale tohle? Tyhle zněly hustě a některým jsem navíc absolutně nerozuměla. „No, předměty a příkaz vůbec neznám a netuším, co dělají. To se jako přeměníš na předmět? Ta už funguje, ne? Máš rohy jak jelen,“ uvažovala jsem nahlas. „A-a-a ta magie příkazu je jako že přikazuješ ostatním? Jakože za tebe dělají, co chceš?“ hrnula jsem otázku za otázkou, celá dychtivá se předníma odrazila od země a opřela se o jeho bok. S každým slovem jsem na něj víc a víc kulila oči a zvědavost ze mě úplně sálala. Byla jsem dychtivá se dozvědět víc. „Taky Emoce a neviditelnost zní cool, ale to jen ovládáš emoce jiných, ne? A neviditelnost je že tě nikdo nevidí, to vím,“ rřekla, jsem, když jsem dopadla poslušně na zadek a začala pokyvovat inteligentně hlavou „Jaké máš ty speciální?“ následoval poslední dotaz, který jsem k tomu všemu měla. Zatím, hehe. Ráda bych se k nějaké přiklonila, ale momentálně jsem nebyla schopna se rozhodnout. „Můžeš zkusit od každého něco malého a podle toho se rozhodnu,“ navrhla jsem a usmívala se od ucha k uchu. Až budu větší, chci umět taky tolik magií.

Zamyslel, hmm. Spíš bych to viděla na nějaké kouzelné kóma. Rozhodně se do takového stavu zamyšlení dostat nechci, protože pak by to bylo vážně děsivé. Vážně mi připomínal kámen, nebo strom. Obzvláště s jeho větvičkama na hlavě. „Já taky,“ zazubila jsem se na něj vděčně, když mi prozradil, že je rád, že jsem tu s ním. Když na sebe neumí dávat pozor sám, musím na něj dohlédnout já. Rozhodně nechci, aby ho trefil nějaký blesk. Podle Evelyn to s jeho parožím prý hrozilo. „Jasný, na to přece oba čekáme,“ kývala jsem divoce hlavou, abych mu dala najevo, jak moc už se na to těším. Jeho návrh, že bychom se ale přesunuli, mě bůh ví jak nenadchl. „Noo, asi bych spíš zůstala tady. S tím parožím by tě mohl trefit blesk, a to by se mi nelíbilo,“ namítala jsem a pohled upřela někam do země. Nerada dávám najevo, že se bojím, ale bát se o něj bylo něco trochu jiný. Ale i tak jsem to dala najevo trochu krkolomným způsobem, takže mi to až tak proti srsti nebylo. „Neva?“ ujišťovala jsem se a zkoumavě na něj koukla.

Bouře chvílemi sílila a slábla, krupobití na nás naštěstí přes stromy takto nemohlo, ale pro jistotu jsem se schoulila k noze Yetera, stočila se do klubka, hlavičku si uvelebila na přední nožky a doufala, že tahle noční můra brzy přejde. Bohužel ale nebrala končí a noc se v tomto počasí zdála být nekonečná. Snažila jsem se spát, ale několikrát se mi během noci stalo, že mě vyděsily zvuky padajících stromů a silný vítr. Pokaždé jsem však oči znova zavřela a snažila se tohle počasí ignorovat, jak je to šlo. Jsem statečná a nějakého hloupého větru se bát rozhodně nebudu, mlaskla jsem.
Ráno jsem se však probrala díky tomu, že se začal Yeter hýbat. Okamžitě jsem byla na nohách a s vykulenýma očima jsem na něj čučela. „Já jo, ale co ty? Byl jsi nějaký… zkamenělý,“ pokoušela jsem se mu popsat, jak divný to bylo. „Jsem ráda, že už jsi v poho,“ zazubila jsem se a přátelsky se o něj otřela. Až teď vlastně zjistil, v jakém počasí je, takže mě jeho poznámka vůbec nezaskočila. „To teda. Hrozný ledový koule,“ nakrčila jsem čumák vztekem, protože jsem k tomuto přírodnímu divu chovala velmi silnou nenávist. „Chceš stále trénovat magii?“ naklonila jsem na něj zvědavě hlavu. Mě se totiž z tohoto úkrytu moc jít nechtělo. Byla jsem i tak promočená jak myš, ale zhoršovat to vážně nechci. Ale tak, můžeme trénovat i odsud, ne?

<< Musličková pláž

Spousta nebezpečných věcí nevypadá, že by ti mohla ublížit, zopakovala jsem si vduchu. Zrovna tohle znělo jako něco, co bych si pamatovat měla. Ne jako ostatní konkrétní situace, jako nejez tohle, nemluv s tamtím. Tohle se dalo aplikovat na cokoliv a naučí mě to nesoudit knihu podle obalu. Jako je třeba Styx. To, že se tváří jako zaskočená chudinka, přece neznamená, že by mě při další příležitosti nechtěla sníst. Evelyn si však trvala na tom, že by se mi určitě nic nestalo, i kdyby tam ostatní vlci nebyli. Moc se mi tomu věřit nechtělo, Sionnovi se stala taky spousta úrazů, které způsobili zlí vlci, takže na tohle štěstí jsem nevěřila. „Tak jo,“ řekla jsem polohlasem. Evelyn toho musela vědět určitě víc.
Kroupy hloupý, zanadávala jsem si, jen co jsem se dozvěděla, jak se jim říká. Už nikdy vás nechci vidět, jasný? Nikdy, mrzutě jsem se mračila a kdybych mohla, spalovala bych pohledem to hloupé nebe, jenže by mi napršelo to očí a dostala bych tou věcí přímo mezi oči. Možná i do oka, to by teprve bylo. Místo toho jsem utíkala za Evelyn a doufala, že to rychle přejde. „Měla, támhle je,“ zakřičela jsem po vzoru mé kamarádky, aby mě vůbec slyšela. „Yetere, Yetere!“ volala jsem na něj už z dálky, ale stále vypadal zaraženě. Přiběhla jsem k němu a začala do něj čumákem dloubat, aby se z toho probral. „Je asi unavený,“ otočila jsem se k Evelyn a snažila se jí vysvětlit situaci, které jsem vůbec nerozuměla. „Zvládne, určitě. A když ne, zavedu já jeho. Že jo, Yéťo?“ prosebně jsem se zahleděla na mého parohatého kamaráda a doufala, že z něj vydoluju odpověď. To, že je chodící hromosvod se mi ale vůbec nelíbilo. Musím ho odsud dostat.
Jenže v tom se k nám přidaly další dvě postavy, jedna větší, druhá menší. Přes ten hloupý déšť bylo kulové vidět, i cítit. Až se však přiblížili, zjistila jsem, že tu malou znám. „Sheyo!“ zajásala jsem. Tmavá se však začínala dožadovat odpovědi, jestli jsme se nezbláznili a odpovídání se chopila Evelyn. Jen co ale odpověď dostala, už Sheyu tahla pryč. „Tak asi pa, snad se někdy zase uvidíme,“ usmála jsem se na mizící kamarádku. Bylo to moc krátké. Následně jsem se však zahleděla na Evelyn s paličatým pohledem. Dával jasně najevo, že ať řekne cokoliv, budu si trvat na svém. „Já se teď pokusím Yéťu odvést k nám domů, aspoň na hranice lesa, kde se schováme. A ty by ses měla jít taky schovat,“ rozhodla jsem. „Bylo to s tebou strašně moc moc fajn,“ usmála jsem se na ni ale následně, přiskočila k ní a pořádně se o ni láskyplně otřela. „Jsi boží a mám tě strašně ráda,“ dodala jsem, protože jsem chtěla, aby to věděla. Následně jsem se ale odtáhla a koukla na ni. „Tak se utíkej schovat a dávej pozor!“ zvýšila jsem zase hlas a rozloučila se.
Pomalu jsem začala táhnout Yetera se mnou, až jsme se pomalu dostali na hranice nějakého malého lesíka u naší smečky. Tam jsem si pod stromy sedla a doufala, že se dá dohromady. Minimálně tu teď pro nás oba nehrozilo nebezpečí, že nás sejme blesk.