Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Asgaar

Jen co jsem došla do jeskyně, unaveně jsem si vzdychla. Panovalo tu naprosté ticho, jelikož jsem tu byla sama. Nikde nikdo, jen já. Teda myslela jsem si, než jsem se v temnotě rozkoukala a všimla si ohrádky z kostí. „Eh?“ zamžourala jsem nechápavě a došourala se až k ní. Byla v ní… želva? Ale co ta tady dělá? svrásčila jsem obočí nechápavě a jemně do ní dloubla tlapkou, čehož se lekla a schovala se do krunýře. Hustý, pousmála jsem se pobaveně. Stejně by mě zajímalo, kdo ji sem přinesl a proč. Doufám, že z ní nebude svačina, protože na to je až moc roztomilá. Únava byla ale silnější než zvědavost, a tak jsem nechala želvu želvou a šla se vyvalit někde do kouta. Už jsem se těšila, až nebudu muset nic řešit, na nic myslet, nic cítit. Prostě usnu a nic mě bolet nebude. Všechno to zaspím, to určitě pomůže, pomyslela jsem si, položila si hlavu na tlapky a pomalu ale jistě usnula.

<< Vodopády

Cesta ubíhala pomalu a já se modlila, že bude brzo po všem. Chtěla jsem hrobové ticho, klid, teplo a hodně spánku. Etney se rozpovídal a jak tak mluvil, asi si neuvědomil, že my s Lucy zpomalovaly. Potřebovala jsem tempo trochu zvolnit a sem tam se zastavit, abych nabrala trochu sil. Jen co jsme došly s Lucy do lesu, vděčně jsem na ni koukla a jemně se usmála. „Půjdu si odpočinout do úkrytu. Děkuju za výlet, bylo to s váma fakt děsně super,“ rozloučila jsem se mile a rozťapkala se unaveným krokem k úkrytu. Bylo tu na mě v lese nějak moc rušno. Přemýšlela jsem, čím to asi bude. Je to tím, že se blíží pomalu zima? Nebo se koná další lov? A neměla by u toho Lucy být, když je šéfka lovů? Ale tak kdo ví, třeba se zásoby menší a nemohli čekat, než se vrátíme. I když by to bylo celkem blbý načasování. Auauau, fakt mě bolí celé tělo, zaúpěla jsem a byla ráda, že mám úkryt nadosah.

Úkryt >>

//Lil rovnou klidím, ať to vyleží :D

Má prosba byla vyslyšena a Etney se rozhodl, že mě vezme domů. Oba dva najednou strašně zvážněli a já si připadala provinile, že jim výlet kazím, ale bohužel jsem jinou možnost neměla. Možná bych trefila sama, ale nějak jsem neměla odvahu to zkoušet. Navíc by s tím určitě někdo z dospělých měl problém. Pomalým krokem jsem vyrazila za svým šedivým kamarádem, který se mě hrdinsky ujal a za malý moment nás doběhla i Lucy. Oba se začali zajímat, jak špatně mi je. „Je mi strašná zima, bolí mě děsně hlava, no celkově mě bolí celé tělo, ale ta hlava je horší. Úplně mi třeští,“ pokusila jsem se popsat svůj stav. Ještě tu zazněla nabídka, že bychom mohli někde zastavit a odpočinout si, ale já jen zavrtěla domů. „Chci domů,“ pípla jsem a znova se rozkašlala.
Oba se pak snažili přijít na příčinu, ale ani jeden z nás si nebyl úplně jistý. „To se bacily různě schovávají? Nenakazím vás tak taky?“ poplašeně jsem na ně zvedla pohled. Mluvila jsem ale zpomaleně a unaveně. Chtěla jsem se už v úkrytu natáhnout a pořádně to zaspat. Byla jsem strašně zesláblá.

Asgaar (přes řeku) >>

<< už ani nevím odkud, prostě za Lucy a Etneyem :DD

Spolu s Lucy a Etneyem jsme se vydali k vodopádům, které vypadaly fakt božsky. No fakt, nic hezčího jsem snad ani neviděla. Škoda jen, že se mi začalo dělat nějak víc a víc blbě. Nejdřív mě začínalo bolet celé tělíčko, což bylo samo o sobě nepříjemné, ale dalo se to zkousnout. Etney povídal a povídal a ze začátku jsem i vnímala. Ukazoval nám nějaké divné ptáky, co vyseli hlavou vzhůru, ale čím víc povídal a povídal, tím víc mě začínala bolet i hlava. Přímo mi třeštila. Bylo to strašně otravné a já tak nějak přestala vnímat, co říká, nebo dělá. Byla jsem ráda, že stojím. Hloupý déšť, to je určitě kvůli němu. Proto mi koupání a dělání bublin nevyšlo. Cítila jsem se mizerněji, než v létě na tom pražícím sluníčku.
Začala jsem vnímat až tehdy, kdy na mě z ničeho nic vybafl, obličej celý od bahna a bůh ví jakého ještě humusu a já jen zděšeně zakvičela, přepadla na zadek a zděšeně jej sledovala. „Přeskočilo ti?“ zamračila jsem se, ale naštvaný výraz mi dlouho nevydržel, jelikož jsem kýchla a začala se znovu třást. Nabízel mi, že mě to naučí, ale momentálně mě hebký kožich moc nezajímal, přestože bych byla jindy naprosto unešená tou představou. „H-hele, mě je nějak špatně,“ koukla jsem na oba lítostivě. „Moc bych chtěla domů,“ kníkla jsem opatrně. Mrzelo mě, že jim tuhle výpravu kazím, ale bylo mi fakt děsně.


//Na Lil leze bacil, takže je celkem mimo. Sorry za téměř nulovou reakci, začínala jsem se v těch všech postech už ztrácet :D

Tak nakonec dobrý, nesbalím omylem místo kluka nějakou kámošku. I když to by byla celkem sranda. Koncept partnerství s další holkou pro mě byl ale úplně nový a já překvapeně zamrkala. Můžou se mi líbit holky? Nikdy jsem neviděla pár dvou holek. A hlavně to, že to nemůžu vědět, bylo z nějakého důvodu děsivé. Do teď jsem si myslela, že vím přesně kdo jsem a co se mi líbí, ale Etney mi to jednou větou úplně rozbořil a já si teď připadala dost nesvá. Neděsilo mě partnerství dvou holek, děsila mě nejistota sama sebou.
V těch dírách nikdo bydlet nebude? Podivila jsem se a nemít kožich, byla bych celá rudá. Žvaním samé nesmysly, stoprocentně si teď o mě oba myslí bůh ví co. Raději jsem proto mlčela a poslouchala, aby mi to Etney vše vysvětlil a já pak nebyla za blbce. Na otázky jsem jen souhlasně kývala a až skončil, zářivě jsem se usmála. „Tak jo! Kdy začnem?“ vyzvídala jsem. Už jsem chtěla být největší expert na vše. „Kolik děr už jsi vyhrabal? Stovky? Tisíce?“
Lucy mi pak povídala o tom, jak dopadla její smečka a vysvětlila mi, že se to stává. „To je… divný,“ našla jsem po malé odmlce slovo, které mé pocity nejlépe vystihovaly. Já bych toho asi schopná nebyla. Jen tak prostě zapomenout na vše, co bylo a jít si po svých. Asi pro mě bude v budoucnu fakt těžký odejít, abych si založila smečku svou. Budu toho vůbec schopná? Zarazila jsem se. Ále, určitě jo. Je to daleko.
Poté, co jsme se všichni shodli, jsme se pomalu vydali k vodopádům. Divný bylo, že ten samý nápad dostalo víc vlků a co víc, bylo mezi nima vlče. „Hele, cítíte to? Je tam nějaký vlče! Můžem se jít seznámit? Prosíím,“ nasadila jsem ten nejroztomilejší kukuč, co jsem svedla a andělsky se usmívala. Bohužel už jsem byla větší a úspěšnost této metody už asi nebude taková, jako kdysi dávno. Snad jim nebude vadit natáhnout krok. Po cestě mi pak oba vyprávěli, jak už jsou oba v podstatě alfama smečky a že k tomu byli od narození předurčeni. „Fakt? To je hustý,“ vypoulila jsem ohromeně oči. „Takže už jako Asgaaru někdy šéfujete?“ Potřebovala jsem víc informací ohledně toho, jaké to je být skoro-alfa. „A neměli byste lepší mít vlastní smečku někde jinde? Když tam otravuje ta Awnay,“ napadlo mě ještě. To by pak ale znamenalo, že bych je už nevídala, a tak jsem zavrtěla hlavou. „To je ale asi blbost.“
Lucy se podle všeho se sourozenci nevídá. Byla v tomto ohledu jak já, ani já nikoho z rodiny neměla kolem a nijak mě to neomezovalo. Zvládala jsem to sama za sebe. „Aha,“ zamumlala jsem neutrálně. „Asi jak jsou tam všichni hrozně super. A že máme hned vedle smečku, kde mám kamarády. A navíc je Asgaar tak jako středobod všeho, takže to nikam není moc daleko,“ začala jsem energicky žvatlat, až mě napadlo, že bych se mohla zeptat i jich a ne chvíli i mlčet. „A vám?“

Vodopády >>

<< Mahtae

Etney se ihned zaradoval, že chci využít jeho učících metod ohledně balení, ale jen co dodal, že je expert na balení ženskejch, začala jsem pochybovat o svém rozhodnutí co se učení týče. „No ale… co když balit ženský nechci?“ naklonila jsem hlavu na stranu. Jakože… ne že by nebyly holky cool, ale úplně jsem v nich neviděla rodinný materiál. Ne se mnou. Neměla bych se pak ptát spíš Lucy. „Fungují ty techniky i na kluky?“ začala jsem se ujišťovat a nejistě koukla i na Lucy. Její rada do budoucna se mi ale líbila a pobaveně jsem se začala hihňat. Na to jsem jen souhlasně přikývla a jen co se začal Etney ozývat, natočila jsem hlavu od Lucy bokem, jako bych nic neslyšela a dodala jen s úšklebkem: „Nic, nic.“ Tohle byly holčičí kecy, jeho ouškám nenáležely. Lucy byla super, stejně tak její rady ohledně vlků a vztahů. On to ale zaslechl a hned se začal obhajovat, jak mluví jen pravdu. „Tak to dokaž! Povídej,“ vyskočila jsem před něj s vyzývavým pohledem a hravě mrskala ocáskem ze strany na stranu. A taky že začal mluvit, moje přesvědčovací schopnosti byly neuvěřitelné. Zařadila jsem se tedy vedle obou dvou a pokračovala v chůzi, zatímco jsem měla pohled na šedivém.
„Huh? Díru?“ nakrčila jsem nechápavě obočí a nos. „Jo tááák! Tak to pak dává smysl. A to víš, že chci. Z čeho? Jakože vyhloubíš díru a…“ zasekla jsem se, protože jsem tak nějak netušila, co dál. A vůbec, kdo přesně tam pak bude bydlet? Pořkat, to byla dobrá otázka, měla bych ji říct i nahlas. „Kdo tam vůbec bude bydlet?“ přednesla jsem otázku nahlas.
Lucy mi pak po cestě prozradila, že ona neodešla, jak jsem si původně myslela. Její smečka se prý rozpadla. „To se stává?“ vypoulila jsem překvapeně oči. „Jakože odešla alfa a nikdo to po ní převzít nechtěl, tak šli prostě každý pryč?“ nechápala jsem. Nedovedla jsem si představit, že by se tohle stalo s tou naší. Že by se prostě strejda Arc s Elisou sbalili, vzali Sionna a vlčata a smečka by prostě… nebyla. A to, že by se Calum, Laura a všichni ostatní prostě rozešli po svých. Byli jsme přece rodina, ne? Hlava mi to vůbec nebrala. Z myšlenek mě probrala až Lucy, která mi odpovídala na předchozí dotaz ohledně sourozenců. „Oh. No, vlastně ne. Na to jsem se ho zapomněla zeptat. Ale prý se určo ještě potkáme, takže vás třeba pak seznámím,“ zazubila jsem se. „Whoa, čtyři? To je cool. Potkáváte se často?“ naklonila jsem zvědavě hlavu na stranu. „A vodopády bych ráda viděla!“ vyhrkla jsem nadšeně. Z názvu té věci mě napadlo, že tam voda asi padá a to už samo o sobě znělo celkem brutálně. To musím pak říct Sionnovi a Naranovi. Oba budou čubrnět.
„Co je švice? Jako ségra?“ zeptala jsem se pro jistotu, abych si to nepomotala, to by pak mohla být celkem trapná situace. „Asi jsem byla zrovna s někým pryč, nic mi to neříká,“ pokrčila jsem rameny. „Taky chci být jednou alfa!“ zaradovala jsem se z další věci, kterou mám s mým učitelem společnou. „Ale to je za dlouho,“ dodala jsem, abych sama sebe zklidnila, než tu začnu pružit jako pružinka. Ale to u tebe asi taky, pomyslela jsem si.

Zima byla stále větší a větší a já začínala mít pocit, že se snad přeměním na kostku ledu. Dokonce jsem i kýchla, což pro mě byla celkem novina. Zima naštěstí nebylo dlouho, protože se ke mně brzy přitulila Lucy a začala mě hřát, na což jsem se k ní s blaženým úsměvem přilepila ještě blíž a opřela si o ni hlavu.
„Co jsou ty super balící techniky?“ zajímala jsem se ihned. Jako partnerku má, tak to asi zabírá, ne? To se musím taky neučit. Má další zvídavá otázka zaujala i Lucy a jen co mi pošeptala do ucha, pobaveně jsem se začala hihňat. Pohled jsem pak přesunula k Etnemu a vyčkávala, co na fleku vymyslí, aby si to u partnerky nerozházel. „Takže skákání? A sportovní nadání? Co když na to nejsem?“ naklonila jsem nechápavě hlavu na stranu. To si pak nikoho nenajdu, když jsem v tomhle v nevýhodě? To je teda pěkná kravina, zamračila jsem se. Taky pak řekl, že ho okouzlila i Lucy tím, že je nejlepší ženská na světe, což jsem úplně posoudit nemohla, protože jsem zatím moc bab nepotkala. Zatím jen Elisu, Lauru a Evelyn. Ale Lucy byla vážně moc fajn. „Nekecá?“ otočila jsem se na ni, abych se ujistila, že ji fakt oslnil ten skok daleký.
Etney se z ničeho nic rozhodl, že si mě bere pod ochranný křídla a že si mě pohlídá. V tu vteřinu jsem měla zlomyslnou chuť se mu utíkat schovat a nechat ho dokázat, nakolik to myslí vážně, ale ubránila jsem se tomu. Místo toho jsem se zazubila a dodala: „Jestli mě naučíš ty tví balící taktiky, tak platí.“ Něco za něco, ne? Hned na to následoval dotaz, jestli nechci naučit něco dalšího. „Sama nevím, lovit už umím, plavat taky, na bubliny už jsem expert… Je tu něco, co bych měla umět dalšího?“ vyjmenovala jsem vše, co zatím umím a pak oběma věnovala nejistý pohled. Třeba je něco napadne.
Lucy navrhla místo, kam bychom se mohli podívat. „Whoa, exsmečka? Proč jsi odešla?“ popoběhla jsem, abych držela krok s ní a zvědavě na ni vysela pohledem. Ona se pak vyptávala, jestli si nepamatuji na sourozence a já jen zavrtěla hlavou. „Ale Život mi řekl, že jsem měla tři. Dvě ségry a jednoho bráchu,“ odpověděla jsem jednoduše. Jména už jsem sice taky už věděla, ale asi by jí byly celkem k ničemu. „Pročpak?“ naklonila jsem hlavu na stranu s nechápavým úsměvem. „Ty máš nějaké sourozence?“ otočila jsem otázku zase na ni a pohledem zkontrolovala i Etneye. „A ty? Vím jen o Sionnovi a teď těch nových prccích,“ zapojila jsem i jeho do hromadné diskuze o rodině.

za Lucy >>

Lucy se mi vážně líbila. Neustále mi hezky lichotila, mile se na mě usmívala a já začínala chápat, proč s ní Sionn trávil čas. Jen co mě nazvala krasavicí, začala jsem se šťastně culit a mávat ocáskem jako s prachovkou sem a tam. „Máš boží šátek, hrozně se mi líbí. Díky němu pak tvoje oči úplně září. Jak jsi k němu přišla?“ vyzvídala jsem, nejen protože mě komplimenty mě nutily začít komplimentovat i toho druhého, ale taky proto, že byly poklady a šperky moje věc. Padl tu i dotaz, proč vypadám stejně, jako Etney, ale nikdo si toho moc nevšímal. Zkoumavě jsem si jen prohlédla oba dospělé a když nikdo nic neříkal, pokrčila jsem rameny na znamení, že nemám ponětí. A vlastně mi to bylo i jedno.
Po koupání se Etney rozhodl, že mě naučí dělat bubliny a než jsem to sama stačila zkusit, Lucy mě mile upozornila, jak na to. „Jasan,“ pokývala jsem hlavou energicky a už ji šoupla pod vodu. I Lucy se na můj návrh zapojila a všichni jsme spolu dělali vodní bubliny. Etney ihned odhalil můj skrytý talent a začal mě chválit, což mi poměrně rychle zvedlo ego a spokojeně jsem se začala culit. Težkej boss ve frkání bublinek, zopakovala jsem si po něm celá pyšná. „Hustý! Myslíš, že tím někoho ohromím? Jako třeba nějakýho kluka?“ napadlo mě. Lucy s Etneyem byli určitě taky pár, cítila jsem to z nich. Třeba by se mi tím podařilo někoho oslnit a zažít lásku. „Jak jsi okouzlil Lucy?“ stočila jsem téma na úplně jiné, pro ně asi dost trapné. Jenže tohle byly důležitý otázky, který mi jen tak někdo nezodpoví. Holt jsem se dostala do věku, kde jsem začínala pokládat trapné a nepříjemné otázky. A tihle dva nebožáci to schytali jako první.
Teplota šla asi hodně dolů, nebo to bylo tím, že jsem teď byla celá mokrá. Pomalu ale jistě jsem se začínala třást, zatímco oni se bavili o tom, že jsem Etnymu podobná. Ani na podruhé mě to téma nezaujalo, a tak jsem raději z vody vylezla. Na souši jsem se důkladně oklepala, abych ze sebe co nejvíc vody dostala, ale zima mi byla pořád stejná, ne-li větší. Pomalu ale jistě jsem začala drkotat i zuby a instinktivně jsem se poskládala do chlebové formace, abych udržela co nejvíc tělesného tepla. A jako by to nestačilo, začalo pršet. Naštěstí už začal Etney vymýšlet, že bychom se mohli někam vzdálit. „Mhm,“ zmohla jsem se jen na souhlasné zamrmlání, když se optal, jestli je mi zima. Drkotání zubů bylo otravné, a tak jsem se snažila držet zuby sevřené co nejsilněji to šlo. Chvěla jsem se ale pořád. „Neznáte někde nějakou schovku, kde bychom se před tím počasím schovali?“ navrhla jsem. Domů do lesa se mi ještě nechtělo, na druhou stranu mě tvrdnutí v dešti a zimě taky nelákalo.
Pak se ale oba začali zajímat o mé rodiče a to, jak jsem se k nim dostala. Nebavilo mě to každému vyprávět, ale už jsem si na to začínala zvykat. Nejdřív jsem věnovala pohled Lucy, která se zeptala první. „Znám jen mámu, jmenovala se June. Otce jsem nikdy nepotkala a vlastně jeho jméno ani neznám. Máma mi o něm nechtěla nic říkat,“ vysvětlila jsem jí a pohled stočila k Etneyovi.(//Je to tak správně? :D) „Máma mě od ostatních, když jsem byla malá odnesla a cestovala se mnou, jenže nezvládala živit nás obě a zimu nepřežila. Svěřila mě jednomu vlkovi, s kterým jsme část zimy cestovaly a ten se mě při první příležitosti zbavil a nechal mě na hranicích Asgaaru,“ shrnula jsem svůj příchod stručně. Bylo divný o mámě mluvit v minulým čase. S vědomím, že už není. Z šoku u Života jsem se asi vzpamatovala a začalo to na mě doléhat. Slzy se mi nahrnuly do očí a já začala panikařit. Nechtěla jsem brečet, ne před nimi. „Ale tady to je stejně lepší. Jsou tu všichni fakt fajn,“ otočila jsem téma zase jiným směrem a slzy zahnala stejně rychle, jako přišly. Věnovala jsem oběma milý úsměv, aby věděli, že je do toho „všichni“ započítávám. Celou dobu jsem bojovala s drkotáním zubů při mluvení, ale moc se mi to nedařilo.

Tak opožděně píšu i já :) Akce byla skvělá a z toho, co jsem zatím viděla, se výtvory všem nesmírně povedly. Bylo vidět, že si na nich dal každý fakt záležet a mnohdy se i přiměl experimentovat, ať už jen s detaily či stylem kresby, nebo pro ně byla digitální kresba něco úplně nového. Kdybych si měla vybrat, fakt nad tím sedím hodiny a dost pravděpodobně se k ničemu nedopracuji, protože úplně každý obrázek má něco do sebe. Všichni odvedli úplně luxusní práci ♥
Taky bych ráda poděkovala Savce, že to vymyslela, zorganizovala, statečně kopala do poroty, vyhodnotila a k tomu všemu porozdávala kopec odměn. Množství, co mi naskákalo v inventáři, mě neskutečně překvapilo a potěšilo, takže díky! :)

<< Asgaar

Oba dva jsme se vydali za Lucy, která nás asi úplně nezaregistrovala, nebo to, že jí společník zmizel. Jen co jsme k ní dorazili, spustil Etney s vysvětlováním a já tam jen stála jako tvrdé i. Jen jsem se usmívala a nervózně pohupovala ocasem. Pohyby byly ale ztuhlé a bylo jasné, že se v momentální situaci necítím úplně komfortně. Jak nebyla pozornost celá na mě, nebyla jsem si jistá, jak se chovat a co dělat. Jen co mě představil, křečovitý úsměv se trochu povolil a ze mě ihned vyšlo přátelské: „Zdravím.“ Konečně si všímali trochu i mě. Oba se bez rozmýšlení dali do koupání a já nechtěla být nijak pozadu, a tak jsem udělala pár nejistých kroků do vody. Voda ale byla fakt ledová. Pomalu ale jistě se blížil podzim a na vodě to bylo nejlíp znát. „Páni, vy jste otužilí,“ zazubila jsem se přátelsky a snažila se zabránit drkotání zubů.
Až teď mi došlo, že při tom všem spěchu mi Etney neodpověděl na můj dotaz a teď, když zaznělo znova mé jméno, se odpovědi chytil. I když tak nějak nemluvil na mě, což mi přišlo zvláštní. Haló? Já jsem přímo tady? povytáhla jsem nechápavě jedno obočí. Až tak v půli proslovu se i ke mně otočil a začlenil mě trochu do rozhovoru. „Fakt? To je brutální,“ vypoulila jsem úžasle oči. Jako nebylo pochyb, že jsem byla nejlepším hledačem pokladů široko daleko, ale titul jsem si musela vymyslet sama.
„Bublinky?“ naklonila jsem jemně hlavu na stranu a čekala, co tím má na mysli. Pak ale strčil hlavu pod vodu a začal funět pod hladinu tak, že se na hladině vytvořily obří bubliny. „Hehehee,“ hihňala jsem se pobaveně. „To jsem ještě neviděla. Počkej, zkusím to,“ zamávala jsem vesele ocasem, zhluboka se nadechla, až jsem měla nafouklé tváře jako křeček, hlavu rychle ponořila pod hlavu a pomalu začala všechen ten vzduch vypouštět z tlamy. Bublinky mi začaly vyplouvat na povrch a po cestě mě šimraly na tvářích. Úplně jsem v ten moment zapomněla, že mi byla zima. Tohle byla fakt švanda. Jen co jsem vytáhla hlavu nad povrch, vesele jsem dvakrát povyskočila, až jsem udělala ve vodě vlny a čekala, jestli se mi i v této společnosti dostane pochvaly. „Co ty, Lucy? Nechceš s námi dělat bubliny?“ zběsile jsem mávala ocasem ze strany na stranu.

Netrvalo dlouho a doopravdy jsem usnula, no bohužel ne na moc dlouho. Jen co jsem ve svém okolí zaslechla křik, hrklo ve mně a se škubnutím jsem byla opět v pozoru. Vyplašeně jsem upřela zrak na šedivého vlka, který mě probral a čekala, co z něj vypadne. Děje se něco? Hoří? Hrozí smečce nebezpečí? Místo toho ke mně ale napochodoval, očichal mě, na což jsem hlavu lehce odtáhla a trochu se zamračila. I já nasála jeho pach a ucítila stejný mix Elisy a Arca, jako u Sionna. Z něj jsem ale cítila ještě jinou vlčici, pravděpodobně partnerku. „Jsem,“ přikývla jsem souhlasně hlavou a pousmála se. Byla jsem ráda, že se mohu seznámit i s dalšími členy. I když v celkem podivné situaci… Jeho další slova mě ale zaskočila. „Huh? Když jsem spala? Na jiná vlčata někdo čumí, když spí?“ nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu a neochotně se sebrala ze země. „Jakože nic proti tvé snaze se starat, je to fakt děsně šlechetný, jen si úplně nemyslím, že bych mohla vyvést nějakou koninu, když jsem vytuhlá. Navíc o mě ví Arcanus, který mě tu nechal. Takže asi v pohodě?“ pokoušela jsem se to nějak zakecat, abych nezněla moc oprskle, ale přeci jen mi jeho poznámka moc nedávala smysl a držet jazyk za zuby úplně nebyla moje věc.
Pak se vlk ale představil a ve mně to začalo trochu bublat. Ah, takže Sionnův brácha, ten vévoda Gallirejský. Zlost jsem si ale nechala pro sebe, snad poprvé v životě. Tedy prozatím. Chtěla jsem mu přece kvůli strejdovi dát šanci. „Kde jsi přišel k těm všem titulům?“ zajímala jsem se seriózně. „A já jsem Lilac. Uhh… mistr hledání pokladů?“ pokusila jsem se i já přijít na nějaký titul. „Můžeš mi říkat jen Lil, většině to tak vyhovuje,“ pokrčila jsem rameny, na znamení, že je mi to celkem šumák, jak mi bude říkat. „Mě taky,“ neubránila jsem se lehkému úsměvu, když dodal, že ho těší. Třeba nakonec nebude až takový pako, pomyslela jsem si. Až teď, když řekl, že jdou k vodě, jsem si všimla, že tu stojí i vlčice. Nebyla to Lucy? Myslím, že jsem ji už viděla. Naklonila jsem se do strany, abych přes šedou hordu chlupů viděla i na ni a se zářivým úsměvem na ni zavolala: „Zdravím!“ Etney mi pak vysvětlil, proč že chce, abych šla taky, a tak jsem pokývala hlavou. „Klidně, proč by ně. Pokud se mě nepokusíš utopit, to bych ti pak musela nakopat to tvé královské pozadí,“ zazubila jsem se na něj pobaveně. Když se rozeběhl, rozeběhla jsem se taky, abych nebyla pozadu.

Mahtae >>

<< Středozemka

„Hmm, to je možné. Třeba si časem zvykne a bude se tu cítit jako doma,“ zamumlala jsem zamyšleně. Vlastně už na mě doléhala trochu únava. Možná bych si někde na chvíli lehla, odpočinula si po tak dlouhé cestě. Navíc jsme cestovali i v noci, tudíž to samozřejmě uspávalo o to víc. „Tak já se ji pokusím pomoct víc zapadnout. Určitě bude super,“ usmála jsem se a ospale zamávala ocasem.
„Proč zrovna Etney?“ přimhouřila jsem očka nechápavě. Nebyl to zrovna ten Sionnův brácha, co ho někde odhodil a nechal ho v zimě samotného? Jak ten by mi mohl pomoct? Až se mi dostane pod tlapky, udělám z něj mastný flek, zuřila jsem tiše. Ale jestli strejda myslí, že je hodný toho, aby mi radil, měla bych mu důvěřovat. Dát tomu Etneyovi šanci. Mě přece jen nikam odnést nemůže, vylámal by si na mě zuby. Dostane jednu jedinou šanci a jestli ji podělá, udělám z něj trhací kalendář za to, co udělal Sionnovi.
Gee mi popsal a měla jsem pocit, že jsem ji jednou v jeskyni zahlédla, ale to jsem byla vážně malá. „Je to možné, že jsem na ni už krátce narazila, ale rozhodně jsem s ní ještě neměla šanci prohodit řeč. Je mega cool, že jde, aby měli vlci takhle zajímavé odstíny srsti,“ zazubila jsem se ospale zívla. Jenže to už jsme došli do lesa, strejda zavyl a optal se, jestli už jsem zkoušela výt. „Už několikrát, ale moc to vytí podobné nebylo. Posledně už to ale bylo lepší. Sleduj,“ popsala jsem mu své zkušenosti, zvedla hlavu k nebi a zavyla. Poprvé to bylo vážně vytí. Překvapeně jsem zamrkala a potěšeně se začala culit. Fakt už jsem byla velká. „To bylo HUSTÝ! Že jo?“ zasmála jsem se a doufala, že i strejdu do tak nadchne. Ten následně navrhl, že se chce projít za Elisou, Laurou a nějakou Awnay do údolí. Dámská jízda, hm? napadlo mě. „Ještě ne tak velký, asi se spíš půjdu natáhnout, jestli neva. Nožky už mě celkem dost bolí a navíc jsem fakt utahaná,“ omluvně jsem se na něj usmála a doufala, že ho tím nějak neurazím. „Ale moc děkuji, že jsi se mnou za Životem šel! Jsi fakt boží,“ vyhrkla jsem rychle, abych ho potěšila alespoň nějak, přiskočila k němu a vděčně se mu otřela o krk. Poté ustoupila o krok a dodala: „A všechny pozdravuj, prosím.“ Pak jsem jen počkala, až odejde a vydala se vlastní cestou. Uvelebila jsem se pod jedním stromem, položila si hlavu a začala pomalu usínat.

<< Kopretinka

Od toho smečka je? Aby si vlci pomáhali? Vlastně to tak je, jen bych to sama nedokázala popsat slovy. Smečky jsou strašně komplikovaný na popsání a pořád jsem si nebyla jistá, jestli úplně všemu rozumím. Ze začátku jsem měla za to, že alfy jsou ve smečce největší šéfové, který vsem dávají příkazy a vlci je poslouchají jen proto, aby z toho měli žvanec a úkryt nad hlavou. Ale čím déle jsem v Asgaaru, tím víc mi dochází, jak mimo jsem byla. Smečka je spíš jako druhá rodina a vlky nedrží pohromadě jen slib lehkého žvance. Jsou tam od toho, aby si navzájem pomáhali a alfy celý chod jen řídí. Bez nich by tam byl chaos. Zmínil pak umění vlčete, které jsem se hned pokusila zapamatovat. "Myslíš, že si budeme se Sunny rozumět? Jaká je?" vyzvídala jsem. Chtěla bych mít kamarádku hned doma, ideálně lepší, než Nym.
Arc mi pak zkusil vysvětlit, že i takový zvrat v životě má svá pozitiva. Nebyla jsem si ale jistá, jestli to je dostatečně pozitivní věc na to, že jsem vlastně nikdy neměla rodinu. To byc možná byla raději samostatná opožděně, než tohle. Ale nebýt té samostatnosti bych asi nepoznala Narana, Evelyn, ani vlčata z jiných smeček. Takže z tohoto úhlu pohledu už mi to začínalo trochu dávat smysl. "Asi všechno má svá pozitiva a negativa," kývla jsem souhlasně hlavou a už se moc těma těžkýma životníma otázkama nechtěla zabývat. Byla jsem ale ráda, že mi strejda pomohl na to nahlížet jinak. Čím dýl jsem s ním trávila čas, tím raději jsem ho měla. Myslím, že tahle konverzace o naší minulosti mi pomohla si k němu najít cestu a vidět se v něm.
Jen co jsem se mu pochlubila, že jsem už měla svůj první úlovek, šťastně jsem se začala culit, jen co mě pochválil. Tohle na tom bylo to nejlepší a doufala jsem, že ty komplimenty nepřestanou padat, jen co budu dospělá. Na tohle se velmi snadno zvykalo. "Oh, mohla bych? Vážně? To by bylo BOŽÍ!" Zdůraznila jsem, abych dala jasně najevo, jak moc jsem už teď natěšená. Oči jsem měla vypoulené, úsměv od ucha k uchu a ocáskem jsem 'agresivně' pohupovala ze strany na stranu, jako by to byla soutěž o nejrychlejší ocásek. Pak mi taky nabídl, že by mi povinnosti ochránce mohl lépe vysvětlit třeba Yeter, nebo nějaká Gee, ale nakonec usoudil, že by mi to mohl po cestě ukázat i on. "Oh, ano prosím. Jsem celá nedočkavá," žadonila jsem. "A jak vlastně vypadá ta Gee? Viděla jsem ji už někdy?" nadhodila jsem ještě, abych si byla jistá.

Domoov ❤️ >>

<< Narrské kopce

„Přesně to si myslím taky. Jsem zvědavá, jaký jsou a jestli si jsme podobný,“ usmála jsem se zasněně. Bylo by super mít na blízku opravdové členy rodiny, i když mi byl Asgaar vším. „Ale i kdyby ne, pořád mám vás,“ dloubla jsem zase já do Arca a zazubila se. Nebýt jich, dost možná bych nebyla i já. Pořádně mi to nikdy nedošlo, nenapadlo mě to. Byla jsem jim vděčná, že mě mezi sebe vzali a že je mám, ale to, že jim vděčím za to, že jsem živá a zdravá, mi prostě nedocvaklo. „Děkuju, že jsem u vás mohla zůstat,“ dodala jsem téměř ihned, co mě to napadlo. Nebyl důvod si to nechávat pro sebe.
Zaskočilo mě, že sám Arcanus se o tom místě nikdy nedozvěděl. „Třeba se o něm dozvíš, jen když o někoho příjdeš,“ napadlo mě, ale jistá jsem si tím nebyla. Navíc jsem se tak trochu bála, kdybych se netrefila, Arc přeci jen o někoho přišel a já bych mu to tím jen připomněla. Ale na tohle už bylo pozdě, slůvka mi vyklouzla sama. „Já zase vyrůstala jen s mámou, otce ani sourozence jsem nikdy nepoznala. Nevíš, proč se nám to stalo?“ zajímala jsem se. Tušila jsem, že se na nás otec vybodnul, ale pak by nedávalo smysl, proč jen na mě a mámu. Třeba by mi strejda pomohl tomu porozumět. Jeho slova mě ale vážně uklidnila. Byla jsem ráda, že i někdo jiný to má stejně, navíc v tak podobné situaci. A tak jsem jen na znamení souhlasu pokývala a vděčně se na něj usmála. I on sdílel můj názor na návštěvu toho podivného lesa. „Taky si myslím. To by navíc mohlo být hezké, když jsem ji naposledy viděla v zimě,“ pousmála jsem se. Bylo by to jako osvěžení vzpomínek.
Strejda se mi pak vyjádřil k tomu, že Naran už zastává funkci ve smečce a prozradil mi, že s tím úplně nesouhlasí. „To dává smysl,“ pokývala jsem souhlasně hlavou a nasadila velmi inteligentní výraz, abych dala najevo svou dospělost, vyspělost a moudrost. Nebo se alespoň pokusila tvářit chytře, aby mým schopnostem důvěřovali a já se tak povýšení dočkala co nejdřív. Strašně jsem se těšila, až budu taky užitečná a důležitá. „Já pořádně nevím. Nejvíc mě láká ten ochránce, abych mohla chránit ostatní, že jo. Ráda se peru a nakopat někomu zadek by byla prča. Lovec ale nezní taky vůbec špatně. Říkala jsem ti, že už jsem ulovila svůj první úlovek. Byla to nějaká malá lasička, nebo co. Naran mi ji nahnal a já ji zakousla,“ pochlubila jsem se téměř instantně, jen co mě to napadlo. Zatím o tom věděl jen Naran a Yeter. „Ojoj, tak to abychom pohli zadkem,“ vypoulila jsem oči, zahleděla se na nebe a natáhla krok.

Středozemka >>

Bála jsem se, abych strejdu neprobudila šokem, přeci jen si asi odvykl, že ho vlčata budí, když už má Sionna velkého. Ale tak když má nově prcky, tak si už začíná zvykat. Chudák asi nemá moc na výběr. Mě by třeba z vyrušeného spánku rozhodně kleplo. Byla jsem ráda, že se začal rozespale rozhlížet. „Je vážně super a je fakt divný, jak všechno ví. Jak mluví tak, aby tě navedl správným směrem a ty pak uvolněněji mluvíš o tom, s čím jsi tam přišel, ale třeba jsi nevěděl jak začít,“ vysvětlila jsem mu mé poznatky z jeho návštěvy. „Jo a taky mě tam trochu provedl, ale abych pravdu řekla, moc jsem to tam nevnímala. Furt jsem musela koukat na jeho modře zbarvený kožich,“ zazubila jsem se. „Řekl mi toho spoustu, hlavně o rodině. Máma prý umřela, což jsem tak nějak tušila. Otec zůstal prý v rodné smečce a stará se o zbytek sourozenců, kteří se mají fajn. A že prý určitě někdy setkáme, že to máme napsané v osudu,“ prozradila jsem mu zcela otevřeně. Neměla jsem důvod strejdovi pravdu tutlat, nebo se o tom nechtít bavit. Naopak jsem cítila potřebu to ze sebe dostat. „Řekl mi i o lese, kde se prý s dušemi mrtvých můžu setkat, ale nevím, jestli jsem na to teď připravená,“ dodala jsem a doufala, že mi v tom pomůže udělat trochu jasno. Pořád jsem totiž váhala. „Mrzí mě, že ji reálně neuvidím a ráda bych ji ještě jednou viděla, ale na druhou stranu přemýšlím, jestli by nebylo lepší zapomenout. Asi to bude znít hloupě, ale už si na ni moc nepamatuji,“ pokusila jsem se mé dilema trochu rozvést a při poslední poznámce se i trochu zastyděla. Nebyla jsem si jistá, jestli to je normální a jestli teď nebudu vypadat, že jsem mámě nevděčná a odepsala jsem ji ze svého života takhle snadno a rychle.
Jen co ale strejda zmínil, jestli mě Život naučí i něco nového, tak jsem se najednou celá rozzářila. „Prý jo, prý mi pomůže, abych byla silnější. Abych se mohla před zlými vlky bránit a abych mohla chránit i ostatní prcky, jako třeba ty u nás v lese. Naran mi říkal, že dělá u nich v Borůvkáři ochránce. Věřil bys tomu? Je pořád vlče. Slíbil mi, že mě bude učit, abych jednou taky mohla být stejně dobrý ochránce, jako on. Potkal jsi ho už? Narazila jsem na něj na procházce za Tati a moc si s ním rozumím,“ vyhrkla jsem na něj všechny možné informace skoro v jednom nádechu. Vesele jsem u toho mávala ocasem ze strany na stranu a spokojeně našlapovala vedle strejdy.

Kopretinka >>