Gallirea - Příspěvky uživatele

<< Odtahovka Crowley (aka manipulace)

Konečně doma. Jeden by to do mě ani neřek, že se mi po tomhle lesíku za tak krátkou dobu zasteskne, ale bylo to tak. Takové pocity jsem snad k žádnému jinému místu nechovala, ne takhle silně. Že by to bylo fakt to, co jsem potřebovala? Někde konečně posadit tu svou velkou prdel a zkusit furt nelítat po světě jak blázen? Asi jo. I ta cesta domů mi nějak podivně utekla, jak jsem natahovala nohy, abychom tam byli co nejdřív.
Tam jsme se s Crowleym rozešly každý po svým, abychom nabili zas baterky. Ale zatímco já si dala šlofík na tom pohodlným mechu, Crowley poctivě úřadoval. Vzbudila jsem se tak do lesa plném cizích pachů, jak to tu pravidelně rotovalo. No jo, jsem vlastně alfa. Asi bych to měla taky vomrknout, napadlo mě v momentě, kdy jsem s pořádně otevřenou držkou zívala. Určitě se mu budou hodit posily, vyhodnotila jsem, vyhoupla se na všechny čtyři a vyrazila přímo za pachem mého maskovaného parťáka. Ten byl zrovna v procesu pakování dvou nohatých potvor ven. „Koukám, že máš plné tlapy práce,“ ušklíbla jsem se škodolibě a s pobavením sledovala, jak si z jednoho z prcků dělá vlastní loutku.

Seminole byla na popichování citlivější než Lilac, a tak se nafoukla. „To byste nesměli mít v prdelích rakety,“ krákla protivným tónem a rozčíleně zamáchala křídly, až se celá rozcuchala. „Dost energie sežralo bránění vašeho oběda před kojoty,“ předhodila Crowleymu informaci, o které pravděpodobně ještě neslyšel. A jelikož měla pocit, že se patřičně obhájila, spokojeně se zase uvelebila a začala se hrabat v pírkách, aby si je zase urovnala. Prozatím se začal Crowley pyšnit tím, že Lilac porazil. „Ta nebude ráda,“ zachichotala se straka podle. Než se ale stihla doptat na podrobnosti, začal on vyzvídat její životní příběh. „To bys chtěl vědět, co? Bylo mi to uděleno jako poslání, najít toho vlka, kterého mám životem doprovázet, než nadejde jeho čas. Každý strážce je útržek duše nějakého vlka. Bez strážce duše není kompletní, vrací se a neuzavře cyklus. My je potom doprovázíme za duhový most, jako nějací převozníci duší,“ vysvětlila mu straka s klidem na duši. Bylo to trochu morbidní, ale nebyl malé vlče a když se zeptal, měl nárok na odpověď. „Mluvila jsem odjakživa, ale samozřejmě jen ptačí řečí. Proto byl šok, když mi Lilac hned rozuměla. Údajně nám vlci začnou rozumět v momentě, kdy se strážce setká se svým vlkem,“ doplnila ještě na to podstatné, na své vzpomínky už ne. Samozřejmě že měla, nezapomněla na svůj život v momentě, kdy poprvé krákla na Lilac. Ale nic extra zajímavého to nebylo, nestálo to za řeč. Ale to už se přiřítila Lilac.
Musela jsem být pryč fakt dlouho. Nebo teda věděla jsem, že z poledne máme západ slunce, ale aspoň jsem tam nebyla několik dní. To by ho asi kleplo. „Jop, já vím. Odchod je odtamtud vždycky nekonečnej. Probíral se mnou snad každý téma pod sluncem, ale aspoň z toho budu mít cool magii. A taky mi dobil baterky, což se hodí,“ zazubila jsem se, rozhlédla se po okolí a tak nějak mi došlo, že se mi domů asi ještě nechce. „Chceš ještě něco podniknout, když už jsme tu? Nebo zamíříme přímou čarou domů?“ Jop, nechala jsem výběr na něm. Já bych se mohla toulat věčně, kor když mám oba dva s sebou. Hlavně jsem ho nechtěla tahat dál jako rukojmího, když se na cestu sem prapůvodně zrovna netvářil. Ale třeba po závodu situaci přehodnotil.

<< Vršky

Crowley nemusel dlouho čekat, než se na horizontu objevila ptačí silueta, které se nebezpečně rychle blížila. Když doletěla až k vlčkovi, zpomalila, udělala nad ním dvě kolečka a jak už fialovo-oký tušil, usadila se mu přímo mezi uši. „Huff. Cestu zpět už prosím normálním tempem.“ Na takové vzdálenosti nebyla trénovaná, natož za takové rychlosti. Měla štěstí, že se cestou pořádně vyblbli a energii na další kolo už mí asi nebudou. „Přišla jsem o něco? Kdo vyhrál?“ zajímala se, jen co pořádně uklidnila rozdivočené srdíčko.
Dolů se šlo fakt krásně, sluníčko už zacházelo pomalu ale jistě za horizont a s malým povzbuzením Života to byla hračka. Dokonce už jsem z dálky pozorovala, že se stihla přiřítit i Seminole, která už zase hnízdila na Crowleyho hlavě. S tímhle tempem ji budeme mít ve střídavé péči, ušklíbla jsem se. Byla jsem ráda, že si ho oblíbila a věří mu stejně tak, jako mně. Jestli měla žít na smečkovém území, bylo potřeba si na sebe navzájem sednout. A zrovna taková straka působí jako daleko větší sváča, než třeba Žužlík. „Čaues, všechno úspěšně vyřízeno. A ty máš šoupat nohama a být trpělivej. Jeho slova, ne moje,“ zazubila jsem se a čekala, že začne vztekle supět.

Objednávka:
▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬

ID - B11/badass makeover (magie už zakoupena a nahozena na profil) - 60 křišťálů + 600 mušlí (naceněno Skylieth)
ID - B04/růžové drápy podle iluze - 40 mušlí

▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬

CELKEM:
60 křišťálů + 640 mušlí

PO 50% SLEVĚ NA MODIFIKACI:
30 křišťálů + 340 mušlí

<< Vršky

Ještě že jsem to stihla prokouknout a pak už ty kecy volala sarkasticky. O to vtipnější bylo, když Crowley okusil svou vlastní medicínu a vrátilo se mu to v podobě něčeho, co slyšet nechtěl a bytostně se mu to příčilo. A to bylo přesně to, čeho jsem chtěla dosáhnout. Hystericky jsem se rozchechtala, až jsem měla v očích slzy. „Tomu se říká sarkasmus, zlato. Takovýhle slova já jen tak nerozdávám, natož tak seriózně,“ ušklíbla jsem se. „Pro příště aspoň víš, že se mnou nemáš co manipulovat. Jinak se spálíš,“ zazubila jsem se pyšně, jak jsem tu podlost dokázala otočit proti němu. Na počasí iluze, na manipulaci zase vzpoura. Teď si jsme kvit.
Crowley to ale hodlal používat jako zbraň proti mně. „Klíďo, nikdo ti to neuvěří,“ pokrčila jsem rameny s lhostejným pozvednutím koutku tlamy. V praxi mě to bude asi pěkně sr*t, ale když se nedočká reakce, velice rychle ho to přejde. To už jsem se ale dekovala nahoru do kopců s tím, že mi Crowley pohlídá opeřence. Jeho poznámku o troubě jsem jen obešla s protočením očí a ušklíbnutím. Kdyby ji měl v plánu sežrat, rozhodně by s ní netrávil půlku cestu žvaněním. Byla v dobrých tlapách, o to jsem se nebála.
Po tom běhu přes pláně a poušť jsem byla solidně vyšťavená. Ať už bude magie těch dvou bohů jakákoliv, nebudu ji minimálně měsíc schopna vyzkoušet. Budu zralá tak na hibernaci. Vlastně mě tím dost překvapil. Původně se mu nechtělo nikam a pak se takhle zřídíme pro nic za nic. Navíc po tom, co se bavil sólo se Seminole. Začalo mi hrozně hryzat v hlavě, o čem se asi tak bavili, když pak přišel tak spontánně s tímhle plánem. Ale nemohla jsem si stěžovat, zábavnější závod jsem absolutně nezažila a jen tak na něj nezapomenu. A sebevíc se mi příčilo, když se mi pomyslně hrabal v mozku, bavila mě i ta druhá část. Adrenalin fyzicky i psychicky, haha.

Cesta nahoru se mi zdála fakt nekonečná. Možná to bylo tím, že jsem si vybrala i nejteplejší denní dobu, ale tolik přestávek, abych popadla dech, jsem si tu snad nikdy neudělala. Hhhh, jak dlouho ještě? zaúpěla jsem si pro sebe v duchu a zoufale se zahleděla na vrchol, který se o tolik blíž nezdál. Taky by ho nezabilo mi pro jednou přijít naproti. A stačilo by napočítat do 10 a v tu ránu vedle mě stál Život. „Zdravím, Lilac,“ zazubil se na mě vesele.
„Ah!“ zalapala jsem po dechu a přepadla na záda, jak jsem se lekla. Kdyby se alespoň neobjevil hned vedle mě. „Jako na zavolanou, huh?“ zamrkala jsem překvapeně, nemotorně se postavila na všechny čtyři a oklepala se, abych ze sebe oklepala otravná zrnka písku. „Zdravím. Tohle setkání na půl cesty se mi líbí, zavedla bych to častěji. Jen teda míň… BA BAM! Málem mě kleplo,“ zazubila jsem se.
„Nene, žádné napůl cesty. Cesta na vrchol tě čeká tak jako tak. Dlouho ses u mě nezastavila, tak máme co dohánět. Jen jsem myslel, že bys trochu energie ocenila,“ namítal Život přesvědčivě. Mně se ale jeho nápad zrovna nezamlouval, jelikož mě bolel každý sval v těle.
„Je to… nutný? Jakože ráda se podívám, ale bojím se, že spíš odpadnu,“ koukla jsem na něj žádostně, ale bylo to marné. Místo smlouvání mi ale položil svou květinami prorostlou tlapku na čelo a já se najednou cítila úplně fresh. „Whoa, tohle bys měl prodávat v cestovním balení. Takhle plná energie jsem se necítila dlouho.“ Asi bych bez toho nedokázala existovat. „Tak jo, jdeme. Teď bych zvládla i výšlap na Zubatou horu,“ zavelela jsem a sebevědomě vykročila.
„Vidím, že jsi od poslední návštěvy udělala radikální změny životního stylu. Jak se o tom cítíš? Natěšená?“ zajímal se s tím jeho typickým milým úsměvem. Stoprocentně mě měl absolutně přečtenou, ale já si nemohla pomoct a vyklopit mu úplně všechno. Od toho tu asi byl, ne? Aby vlky naváděl na správnou cestu a podporoval je v tom.
„Nebylo to náhodou ještě před tou výpravou na ostrov? Whoa, to jsem byla ještě nezkušený prcek.“ Když jsem se nad tím tak zamyslela, od té doby to bylo jako na horské dráze. Radikální propad dolů a teď konečně cesta nahoru. „Abych pravdu řekla, celkem se mi po tom zhroutil život. Dost možná jsem si to všechno tehdy podělala, aniž bych měla pořádnej důvod. Ale takhle zpětně mi příjde, že to bylo potřeba. Potřebovala jsem zjistit, že se můžu spolehnout sama na sebe a že zvládnut všechno, i když ztratím všechno kolem sebe. A teď asi nadešel čas na to znovuobjevit důvěru a otevřít se novým vlkům a zážitkům? Říkám to tak správně?“ nadzvedla jsem u poslední otázky obočí a pobaveně se usmála. Připadala jsem si jako u terapeuta.
„Bylo to místy opravdu těžké sledovat, ale někdy potřebujeme okusit bolest, abychom věděli, kdy jsme našli to pravé. Ale ano, přesně jak říkáš,“ pousmál se, až podivně otcovsky. Až mi to připomnělo to, že mi to v životě schází. Mít rodinu, která by mě v tuhém podržela. Nemám ani rodiče, ani sestry, a to jsem měla takové plány, že je najdu. Od tý doby se změnilo dost. „A co Crowley? Vypadá to, že si rozumíte,“ vyzvídal Život.
„Crowley je boží. Jemu to říct samozřejmě nemůžu, vlezlo by mu to na mozek, ale hrozně skvěle jsme si sedli. Je to fakt podezřelý, jak skvělej máme od prvního setkání vztah. A čím víc času s ním trávím, tím výš a výš posouvá laťku.,“ rozpovídala jsem se vesele, ale brzo tempo zpomalila. „Až to je… děsivý? Když se znám a vím, jak hrozně rychle si dokážu vztahy podělat, tak se bojím, aby nedopadl jako Sionn. Můžu se tvářit jako sebevětší tvrďák, ale chybí mi. A zpětně si říkám, jestli nebyl na Crowleyho tvrdej třeba kvůli mně. Jestli jsem nenapáchala větší škodu, než jsem zamýšlela,“ přiznala jsem. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli na to, co jsem na Života vyblila, chci znát odpověď. Natož tak zjistit všechny následky, která má návštěva měla.
„Musíš se odpoutat od svého strachu, zbytečně tě stahuje. Činy, kterých litujeme, často vychází ze strachu. Tak jako při poslední návštěvě Asgaaru, pamatuješ? Kdybys neměla tak šílený strach, nikdy by se to nestalo. Máš ale nad svým životem větší kontrolu, než si myslíš. Našla jsi něco, co by mohlo být opravdu dobré. Tak se uvolni a příjmi to. Kdo v tvém životě zůstat má, zůstane a neodejde,“ ujistil mě Život a mně svým způsobem spadl hroznej šutr ze srdce. Věděla jsem, že jsem si to zavinila sama. Ale bylo podivně uklidňující vědět, že nad tím mám kontrolu. A že můžu podobnému osudu potenciálně předejít.
„Uff, podobnou hrůzu už bych asi nerozchodila,“ přiznala jsem s úlevou na tváři. Rozhodně jsem si repete dávat nehodlala, ne teď a ne kdykoliv v budoucnosti. Už už jsem se nadechovala k tomu, že se zeptám, jak se Sionnovi daří, ale otázku jsem velice rychle spolkla. Měl svůj život, do kterého už nepatřím. Nezbývalo mi nic jiného než doufat, že se mu daří a je šťastný. To už jsme dávno došli na samý vrchol a Život mě tak provedl kolem svého květinového království. Za ty roky, co jsem tady nebyla, se to změnilo k nepoznání. Ani nevím, jak dlouho jsme tu vlastně byli a žvanili, ale k odchodu jsem se neměla.
„Oh, úplně mi vypadlo. Měla jsem ti vzkázat-“ nakousla jsem myšlenku, ale Život mě zavrtěním hlavy umlčel. Ten věděl dávno úplně o všem. Bylo zbytečné se vůbec ozývat. „Dávno zařízené, jen to bude chvíli trvat,“ prohodil s úsměvem. „Tos říkal i Crowleymu?“ ušklíbla jsem se potutelně, ale Život věděl, že jen vtipkuju. Každopádně jsem sem byla poslaná, abych se na to zeptala. „U Crowleyho zkouším, jak trpělivý dokáže být. Ale na nikoho nezapomínám,“ přimhouřil svá tyrkysová očka. I kdyby zapomněl, pravděpodobně by to nepřiznal a já nepoznala. „Vzkážu. Ale prskat bude každopádně,“ ušklíbla jsem se.
Bůh ví, jak dlouho už tam na mě čeká. Tyhle návštěvy se koukám vždycky pěkně natáhnou. „Měla bych už asi jít. Než to vzdá a půjde beze mě,“ nadhodila jsem výmluvu, kterou jsem spíš přesvědčovala o odchodu sebe, než Života. „Dobrá. Ale kdyby ses chtěla kdykoliv zastavit, budu jen rád,“ připomenul mi, načež jsem jak jinak než pokývala hlavou. „Super pokec. A díky moc za šťávu, bude se mi na cestu domů hodit.“ Pak už jsme se jen rozloučili a já se mohla vydat na cestu dolů. Ta už ale tak dlouhá naštěstí nebyla.

Vršky >>

<< Prstové hory (přes Poušť)

Pochopila jsem, když mi úder vrátil. To se dalo čekat, kor když jsem si hrála s jeho smysly a udělala z něj troubu, který se zastavil pro nic za nic. Ale cítila jsem, že se v tom vyžíval a tahal ze mě další a další lichotky. Tohle už začínalo zacházet do šedé zóny mezi škádlením a mučením. Raději bych vyvrhla oběd než se dál znemožňovala. Co si tak o mně asi musí myslet, když ze mě lezou takový slaďárny? Nejhorší na tom bylo, že v tom byl kus pravdy. Na tom hňupovi mi až trapně moc záleželo. „Co ráda, já tě MILUJU!!!“ zavolala jsem za ním, zatímco probíhal kolem. Samozřejmě spojené s nespokojeným vrčením a odhodlaným pohledem, který má lovec při nahánění kořisti. Ať ze mě lezlo co chtělo, chtěla jsem vyhrát a nevzdávala to do poslední chvíle.
Ale bylo to marný. On zpomalil a já konečně ucítila, jak ve mně povolila jeho moc. A tak jsem s poklusem doběhla až k němu, zastavila a musela ze sebe ten otřesnej pocit oklepat. „Ty seš fakt postrach, víš o tom? Normálně se tě začnu bát,“ zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou a věnovala mu vyčítavej, ale pořád stále pobavenej pohled. „Ale fér, výhra je tvá. Lepší posera, než abys mi furt připomínal tu velkou prdel,“ ušklíbla jsem se. Prohru jsem uznat zvládla, snášet ji už byla věc druhá. Nepříjemnost soutěživosti, no. „Pohlídej mi ptáka, pravděpodobně doletí za chvíli,“ pokynula jsem hlavou k místu, odkud jsme se přiřítili jako voda. Chudák nás nestíhala, tak přiletí asi dost uřícená.

Vrchol >>

<< Ohnivé jezero (přes Úhelný hvozd)

Měla. Jem. To. V. Kapse! Ale jakože totálně. Crowley byl mým rychlým zásahem iluzí tak zaskočený, že fakt na chvíli zabrzdil a zděšeně čučel, odkud se ta ohnivá clona vzala. Jen co jsem se k ní ale přiblížila, tak se jakoby vcucla do země a já tak měla volný průchod, anižbych musela trochu zpomalit. Jako reakce se ozvalo jen naštvané prskání mého protivníka, který byl momentálně na druhé pozici. Samozřejmě, že jsem byla momentálně opojena radostí ze svého geniálního plánu. Místo toho, abych se snažila soustředit na cestu, jsem se zlomyslně ohlédla a vyplázla na Crowleyho provokativně jazyk. Ještě se do něj s mým štěstím kousnu, problesklo mi hlavou, ale místo toho mi ruplo v bedně. Najednou jsem měla pocit, jako bych ztratila kontrolu nad svou držkou a z ní se začaly linout strašně ujetý žvásty o tom, jak je Crowley nejlepší. „Pozor pozooor, uvolněte cestu nové velevážené alfě Ageronu, ctěnému Crowleymu Prvímu Ageronskému!!!“ volala jsem hlasitě na okolí, až bych se normálně bála, že to bude slyšet až k okolním smečkám. Tyvole, co je?! „To ty!“ houkla jsem na něj naštvaně a zpomalila. „Ty…“ troubo jeden škodolibej „poklade můj nejdražší,“ vylezlo ze mě místo toho. „Huuuuh?!?!“ zhrozila jsem se a šokem úplně zastavila. A dost! zavrčela jsem, ale na tváři jsem furt měla pobavenej škleb. Mimo to, že jsem z toho byla studem celá rudá, ale to přes srst nepozná. „Počkej, až tě doženu. Tě samou láskou obejmu tak brutálně, že z tebe vymačkám duši,“ vyšel ze mě chabý pokus o výhružku, ale já už se jen tak nedala. Jak to tak ale vypadalo, absolutně nemám šanci ho předehnat, s tím, jak mě tímhle trikem rozhodil.

Narrské kopce (přes Poušť) >>

<< Medvědí jezírka (přes Středozemní pláň)

Kdyby mě býval nebyl takhle zaskočil, rozhodně bych byla dávno ve vedení. No počkej, šklebila jsem se zlomyslně a cítila, že se blížím. I on to musel cítit, protože se ohlídl a přísahala bych, že právě na vteřinu nakoukl do budoucnosti, kde ho za každého počasí až do zimy oslovuju posero. Natáhla jsem tak krok o něco víc, až jsem cítila, jak se mi napíná každý sval v těle, než přišel skoro hurikán. Najednou mi přímo do ksichtu začal foukat tak silný a studený větr, jako bych se teleportovala na severní pól. „Uuuf,“ zafuněla jsem, zkřivila obličej do grimasy a stáhla hlavu na pravou stranu, abych se trochu ochránila před větrem. Ty leváku jeden vychcaná!!! Bych normálně zavřískala, kdyby mi do tlamy při každém pohybu nechtěl foukat silný větr. Tenhle jeho podlej trik mě připravil o ten progres, který jsem pracně nabrala zpět a blížila se k tomu jeho kostnatému pozadí. Tak když podfuky, tak ve velkým! Nejdřív ale tenhle bullshit, pomyslela jsem si a zcela automaticky šáhla po své vrozené magii. Představila jsem si pěknej slunnej den, na obloze ani mráčku a vítr k nenalezení. Bylo to tak přesvědčivý, že moje tělo zapomnělo na to, že na mě skutečně nějaký vítr fučí a já tak úplně bez problému Crowleyho zase začala dobíhat. A abych mu to oplatila, pár metrů od něj se zjevila ohnivá stěna, která šlehala plameny vysoko do nebe. Mozku neporučí, bude muset zastavit. Plameny byly tak reálné, že z nich šlo teplo. A tak jen co přibrzdil, proběhla jsem kolem a v tu vteřinu iluzi zrušila. „S dovolenííí,“ zanotovala jsem, zatímco jsem se kolem něho mihla jako záblesk. Čekala jsem ale, kdy příjde s dalším fíglem. Ten jich měl v rukávu určitě hromadu.

Prstové hory (přes Uhelný hvozd) >>

<< Mahtae Sever (přes Jih)

Nejdřív vypadal, že se na to být ptačí taxi necítí, ale co mu taky zbývalo. Seminole si dělala co chce a nechala se vozit na kom uznala za vhodné. Vlastně to byla svým způsobem čest, že vás zrovna uznala za důvěryhodného natolik, aby si na vaší lebce zahnízdila. Kdo ví, jestli se opeřencovi oba vlci dokázali s lehkostí svěřit, nebo to dělal ten ostrý zobák tak blízko oka, ale Crowley se Seminole přiznal, že vlastně možná ano. Tímto jednoduchým proslovem si u staky získal hodně plusových bodíků, které mu v tomhle podivném mezizvířecím vztahu pomůžou. „Tak bych vám oběma doporučila se toho štěstí držet, dokud ho máte. A vykašlat se na strach, problémy se dají řešit až nastanou. Lilac ti to nepřizná, ale nejvíc ji děsí, že by o tohle všechno přišla. A o tebe. Jen tak se jí to neomrzí, to ti můžu slíbit.“ Když se nechal ukecat na tuhle výpravu, asi nečekal, že se z toho vyklube terapeutický sezení se strakou. Ale jako jediná mezi dvěma tak nějak navigovala jako nestranný pozorovatel, který nebyl podobnými strachy ovlivňovanej.
Už mi to přišlo jako celá věčnost, co si tam vzadu cosi šuškali. Ale žádné potutelné chechtání jsem neslyšela, a tak jsem čekala, s jakou pekelností příjdou. Muselo to být fakt jako mega tajný. Když ale kolem mě Crowley z ničeho nic prosvištěl s výzvou na závod, soutěživost ve mně vzplanula. „Ohoho, no počkej. Posera budeš korunovanej klidně až do zimy,“ zakřičela jsem snad na celé území a vyrazila vpřed s takovým elánem, že mi snad hořelo za tlapama.

Ohnivé jezero (přes Středozemní pláň) >>

<< Severní Galtavar (přes VVJ)

Lilac se dala do pohybu, aby nechala Crowleymu a Seminole trochu soukromí a místo toho se rozhlížela po krajině. K čemu jsem ho teda vlastně táhla, když mi ukradl společnici a já teď jdu úplně sólo? Tohle bude ještě dlouhá výprava, pomyslela si mrzutě, ale vlastně to chápala. Jestli spolu měli žít v jednom lese, musí její opeřenou kamarádku vzít a nějak se sblížit. A tak raději začala fantazírovat nad tou magií, kterou jí Smrt slíbila.
Straka byla s omluvou spokojená, a tak přilétla o něco blíže a vznášela se po Crowleyho levém boku, zhruba na úrovni jeho hlavy. Vlčka s masko zajímaly tipy a triky, jak si Lilac získat. „To se ptáš ty mě? Vždyť jste si okamžitě sedli od prvního setkání,“ podivila se a zavrtěla nechápavě hlavou. Nebyla s vlčicí sice nejdéle, o půl roku déle než se znala s Crowleym, ale měly spolu podivnou vazbu. Jako by byly dělané z podobného těsta, sdílely stejnou povahu, záliby, ale i strachy a nešvary. Najít slova, která by popsala Lilac, proto nebylo moc náročné. Měla Lilac dávno prokouklou. „Nerada se nudí, nejraději je furt někde v pohybu a strká čumák kam nemá. Vyhledává výzvy a dobrodružství. Čím větší a nebezpečnější hovadinu vymyslíš, tím nadšenější bude. Nemá ráda studené čumáky, kteří si furt jen na něco stěžují a není s něma zábava, ale to asi každej normální tvor. A jak sis asi všiml, hrozně ráda se pošťuchuje a škádlí. Kdybych měla popsat její smysl pro humor, bylo by to to, co máte mezi sebou,“ pronesla celkem obsáhle a usadila se Crowleymu na tu jeho lebku. Chvíli ostražitě čekala, jestli ji náhodou vlk neodežene, než se uvolnila. Nemusel být zrovna z představy, že bude děla ptactvu taxi, nadšený. Musela se ale vrátit k jeho prapůvodní otázce, a to bylo spolužití. „Kdyby to lehký nebylo, dávno bych s ní necestovala. Jsme podobné povahy, existovat vedle sebe je vlastně dost jednodnuchý. Mít někoho, kdo ti rozumí a na koho se dá spolehnout,“ odpověděla klidně a trochu sebou zašila, aby si srovnala peříčka. Moc vlastně nerozuměla tomu, proč se ptá zrovna jí. Neměl by lepší to prostě zjistit na vlastní kůži? Nebo se bál, že něco pokazí? „Proč se ptáš? Bojíš se snad něčeho?“ nakoukla hlavou do očního důlku masky, aby se jedním svým ptačím očkem zakoukala do toho jeho vlčího. Skoro to vypadalo, jako by se z něj snažila vyčíst všechna tajemství. Jestli měl někdo z něčeho nahnáno, byla to Lilac. Vždy, když narazila na něco dobrého, hlavně co se skvělých přátelství týče, paranoia ji našeptávala, že je vše jen otázkou času.

Medvědí jezírka (přes Mahtae) >>

Mi to ta straka fakt pěkně podělala. Jednou se o něm zmíním, nebo spíš o tom, jak mu závidím tu jeho dope magii a ona z toho udělá, jako bych o něm snad celou dobu psala básně. „No to víš že jo, nemůžu tě dostat z hlavy,“ pronesla jsem ironicky a ušklíbla se. Že já toho ptáka fakt brzo zakousnu, zaúpěla jsem vduchu. To mám za to, že do něj furt reju. Mé rozhodnutí o tom, že se ale bude podílet na výpravě, v něm vyvolalo odpor, i když se z toho zatím nevykrucoval. „Aby ti ty nožičky náhodou neupadly,“ zašklíbla jsem se pobaveně. Ten by jako tulák nepřežil ani den, pomyslela jsem si, ale zas tak jsem ho zase nepodceňovala. Normální vlk asi po půl roku dřiny nevymyslí výpravu na druhou stranu Gallirei, ale co si našel, to má. A nějaký ten pohyb nám oběma fakt neuškodí. Pravděpodobně teď budem v jednom lese trčet většinu našeho života. „Sakraš, tak teď jsem v háji. Já o ničem jiném mluvit totiž neumím. Výlet rušíme, jdem dom,“ ušklíbla jsem se a natáhla krok, aby měl co dělat držet tempo. Což mu samozřejmě přihrálo do karet, když pak vytáhl, jestli nechci jít napřed a dát mu soukromí na řeč se Seminole. „Klíďo,“ pokrčila jsem rameny a mrkla na straku, která se nade mnou nesla. Ta na jeho popud zpomalila, a naopak poletovala kolem něj. Sice jsem netušila, co má v plánu, když se tak ďábelsky chichotal, ale nic dobrého to asi nebylo. „Řekneš mi ještě jednou Seminule a budu tě klovat ve spaní,“ krákla, ale bylo vidět, že ji evidentně konverzace s Crowleym zaujala. To už se mi hlasy ale začaly linout do neslyšitelna, kde jsem tak maximálně chytla tu a tam nějaké slovo, ale to jsem se jako musela dost snažit odposlouchávat.

VVJ (přes Mahtae sever) >>

Blbeček, takhle si hrát s mýma pocitama. Měl štěstí, že jsem ho měla fakt sakra ráda. Ať už mě chtěl vyděsit a nebo ne, jednu věc to fakt udělalo, a to bylo to, že jsem si tím členstvím byla jistější a jistější. Vlastně bych si to už ani nedokázala představit, sbalit si svou straku a už ho nikdy nevidět. Ani ten les, kterej jsme si tak sprostě přivlastnili. A tak když se rozpovídal o tom, proč si vlastně moje postavení rozmyslel, pobavený výraz mi z tváře zmizel a já poslouchala. Snad poprvé za dlouhou dobu jsem se z něčeho nesnažila dělat srandu, ale reálně vnímala, jak to vidí on. A měl recht. Kdo jinej, než dva vyvrhelové, měli táhnout tenhle les? V jednom by to bylo divný, ve dvou je to aspoň zoufale smutný a my jsme extrémisti, kteří to dotáhnou do konce. „Víš o tom, že se mě teď ale už nezbavíš, že?“ pousmála jsem se. Nechtěla jsem dávat moc najevo, že si toho co řekl cením, ale vysloveně se uměl trefit. „Jak bych to asi tak mohla odmítnout? Jasně, že v tom pojedem spolu. Jako ostatně od teď už všechno,“ zazubila jsem se a zamávala vesele ocasem. „A víš ty co? V tom případě i tu moji výpravu. Jdeš se mnou, bylo rozhodnuto,“ ušklíbla jsem se. Stoprocentně o to sám stál, proč jinak by za mnou tak uháněl? Aby mi oznámil, že jsem alfa? Proč, když budu stejně pár dnů v háji? To by počkalo. Akorát hledal záminku, proč mě dohnat. „Výborně. Když půjde s náma, aspoň o něm nebudeš furt žvanit,“ odsouhlasila můj návrh Seminole a nechyběl pokus o to mě znemožnit. „Ale kuš!“ osočila jsem ji pohotově a tlapou, vedle které mi stála, jsem ji připlácla k zemi. „Byla jsem u Smrti a šla škemrat o podobně cool magii, jakou máš ty. Tu s kostlivcem,“ vysvětlila jsem a straku pustila. Pravděpodobně ta má magie nebude tak cool, jako vlastní kostlivčí poskok, ale alespoň něco. „Což mi vlastně vyřešilo cílovou destinaci mého posledního toulání. Smrt mě poslala za Životem.“

Na mé poškádlení samozřejmě nereagoval a tvářil se, jako by se tu octl úplnou náhodou. No jo, to ti tak věřím, ušklíbla jsem se nad jeho výmluvou. A jen co mě napadla ta věc s ozdůbkou, stačilo by napočítat do tří a Crowley propadl v naprostý obdiv mé nové kovové hnáty. „Co na to říct, jsem prostě profík,“ mlaskla jsem sebevědomě, nadzvedla tlapku s ozdobou a začala ji na sluníčku různě naklánět, až se leskla. Seminole se hned snesla a uštědřila mi pořádný klofanec do čela. „No jo, no jo. Našla ji ona,“ přiznala jsem rychle, aby do mě nejela jako datel a pevně tiskla víčka o sobě. „Ale fígle má ode mě,“ otevřela jsem jedno oko a pobave ně se zazubila. S tím se straka spokojila a přistála na zem.
Když ale začal Crowley s tím, že mi přišel oznámit to, že gamma nebudu, trochu ve mně hrklo. To si vzal mou poznámku osobně a tak mě raději pošle do háje, než mít na gammě někoho tak nezodpovědného? Samozřejmě, že moje mysl automaticky zamířila k padáku a odstřihnutí ze života. A že mi to nahnalo pořádnej strach, jakej jsem dlouho necítila. A to bylo co říct, šla jsem zrovna od Smrti, kde pravděpodobně někdo před pár dny natáhl brka. „Uhh,“ vysoukala jsem ze sebe a dvakrát rychle zamrkala. Musel cítit, že jsem mu to totálně sežrala, protože hned na to navázal, že ze mě naopak udělá alfu. „Tyvole Crowley!“ štěkla jsem po něm napůl naštvaně, napůl pobaveně a hlavou do něj trochu drcla. „Tohle mi nedělej. Mě málem mrdlo, že mě posíláš do háje,“ zazubila jsem se, ale ze srdce mi fakt spadl brutální kámen. Už jsem se málem cítila naštvaně, ublíženě a zneužitě. Teď, když to tak ve mně uleželo, se to ale zdálo být další prank. „Furt si děláš prdel, že jo? Jak jako alfa?“ nadzvedla jsem jedno obočí a raději si na to sedla. Bylo toho na mě nějak moc, ale pobavený výraz mi z tlamy zatím nemizel. Dělá si ze mě prdel, když mě nachytal napoprvý.

<< Smrt (přes Jedlák)

Jen co jsem vytáhla paty z lesa jsem uslyšela, jak se vzduchem něco rychle řítí. Vlastně jsem se nemusela ani otáčet, se Seminole jsme byly dávno domluvené, že mě na cestě odsud odchytne. A tak když mi na hlavě přistála a zaryla se mi do lebky drápky, pohotově jsem hlavou zavrtěla, abych ji přiměl si přesednout jinam. „Žiješ? Se celkem divím,“ poznamenala s pobavením v oku. „Nemá důvod mi nic dělat, nebo teda asi. Já jí na rozdíl od někoho nekradla věci,“ ušklíbla jsem se pobaveně.
Pohledem jsem ale zavadila od tmavou siluetu vlka, která mi byla sakra povědomá. Vždyť zůstal v lese, ne? Ještě mi pochválil dobře odvedenou práci a o mém odchodu věděl, podivila jsem se. A fakt že jo, Crowley si tu seděla a vypadal, že na něco čeká. Nebo na někoho, pomyslela jsem si pobaveně, ale zároveň polichoceně. Natáhla jsem proto krok, abych zjistila víc informací. „No neříkej, že se ti po mně tak stýskalo,“ vyplázla jsem na něj jazyk, jen co jsem se dostala dostatečně blízko. Kdo ví, jestli si v úkrytu všiml, že už mám na noze ozdobu, nebo budu vypadat jako neskutečná straka. Vteřinu vypadnu z domova a už mám novou cetku.

<< Severní Galtavar (přes Jedlák)

Straka se mi usadila na zádech, kde se uvelebila a beze slov pozorovala ubíhající ranní krajinu. I já pokukovala po okolí a sledovala, jak se země pomalu obléká do podzimních barev, ale já měla namířeno do lesa, který na nějaké podzimní barvy kašlal. Tenhle byl ale jiný v tom, že mimo pořád stejné zelené čišel dost nepříjemným pocitem. Proč jsem zamířila zrovna za Smrtí, to byla otázka. Asi z dlouhé chvíle, nějaké to napětí a kdo ví, třeba z toho vyváznu i s nějakým upgradem. Bylo to dýl, co jsem se tady ukázala a Smrt o něco škemrala. „Proč jdeme zrovna sem? Nechtěla bys raději skotačit v podzimním listí, nebo tak něco? Návštěva Smrti by za mě byla na úplném konci to-do listu,“ postěžovala si nervózně Seminole. Měla jsem ji za odvážnější, natož že hnízdila nedaleko jejího bejváku. Možná proto se chtěla držet dál, když Smrt asi o nějaký ten poklad v minulosti obrala. „Jsem závistivá mrcha, taky chci nějakej užitečnej upgrade. Jestli existují speciální magie, díky kterým můžeš mít kostnatýho poskoka, tak bych taky nějakou chtěla. Iluze jsem skvělý, ale ty mě ze šlamastiky asi nedostanou,“ prozradila jsem jí svůj sobecký plán a nakračovala sebevědomě k místu, kde se tyčila zřícenina. Na oko jsem se sice tvářila jako hrdinka, ale v realitě jsem měla dost nahnáno. Říkat si o vylepšení nečeho, co už přirozeně mám, to je jedna věc. Ale škemrat bohyni jak malý usoplenec, že chci stejnou hračku jako kámoš? Hodně nebezpečný. „Jestli chceš, počkej na mě někde na konci lesa. Nemyslím si, že tam budeš potřeba,“ nabídla jsem jí a nemusela moc dlouho čekat na odpověď. Straka se zvedla, vznesla a pronesla: „Kay, držím palce.“ A byla fuč.
„Teď ta horší část,“ zamumlala jsem si polohlasem pro sebe, zhluboka se nadechla a vykročila Smrti vstříc. Neměla jsem ponětí, kdy jsem tu byla naposledy. Hlavně jsem nikdy nebyla přímo u Smrti, jen jsem se tu snad protočila na nakouknutí. A to, že tu byl v okolí cítit pach smrti, tomu všemu moc nepomáhalo. A ne Smrti jako bohyně, někdo tu fakt určitě natáhl brka. A kdo ví, jestli ne třeba definitivně. Ugh, polkla jsem nasucho a zvažovala, jestli to není můj signál na to to otočit a zmizet. Ale jestli chci být někdy silnějši a schopnější, měla bych se překonat. A tak jsem se zhluboka nadechla, udělala posledních pár kroků, než se kolem mne rozprostřela podivná temnota.
„To ti to ale trvalo, Lilac. Myslela jsem, že snad nikdy odvahu nenajdeš,“ ušklíbla se úlisně Smrt, která se vynořila z té temnoty. Už jsem ji minimálně viděla, ale šok z té zkřivené tváře byl jako bych ji viděla prvně. S každou vteřinou, kterou mi trvalo odpovědět, se její hlava nakláněla na jednu stranu, až ji měla skoro vzhůru nohama. Šel z toho upřímně mráz po zádech.
„Na dobré věci se musí čekat,“ pokusila jsem se zavtipkovat, ale Smrt můj chabý pokus o humor opravdu neoslnil. S jedním rychlým škubnutím vrátila svou hlavu do původní polohy, posadila se a obtočila si svůj zelený ocas kolem nohou.
„Co tě sem přivádí?“ zeptala se chladbě, skoro bez zájmu. Jako by to chtěla mít za sebou a bez dalších keců. „Splacení svého dluhu, že by?“ mlaskla a pohled opět přesunula na mě. Její oči, jako by mě propalovaly a pátraly po jakékoliv známce lži, která by mohla opustit mou tlamu.
„Jo, to taky. Díky nové parťačce jsem toho od posledně dost nakra- tedy našla. Vše jen pro mou oblíbenou bohyni, samozřejmě,“ jala jsem se hloboké poklony a už už tahala poklad, který jsem čorkla z té ledové hrobky. Bůh ví, jakou cenu to asi tak mělo. Smrt vypadala, že je s lupem spokojená a vše si k sobě svou dlouhatánskou tlapou přitáhla.
„Co je to další, oč ti jde? Chtěla bys moc, jakou nikdo jiný?“ vyzvídala. Tohle byla evidentně její parketa, kterou se pyšnila. Musela mi celou dobu vidět doté mé průhledné lebky, protože se trefila přímo do černého. A evidentně to nebyla vlčice, která by ráda mrhala časem s nepotřebným tlacháním o ničem.
„Vlastně ano, slyšela jsem o tvé moci a chtěla bych nějakou spešl magii ovládat. Asi něco, co souvisí s mou vrozenou magií, když je mi tak blízká? Ale vlastně nemám moc tušení co,“ vyklopila jsem bez přemýšlení to, co mi přišlo na jazyk. Tmavá vlčice se ušklíbla. Měla dávno něco konkrétního na mysli, dost možná i dlouho předtím, než jsem se vůbec narodila. Vůbec bych se tomu nedivila, kdybych byla jen panáček v téhle jejich hře a nahrávala jim přímo do plánů.
„Něco bych tu pro tebe měla. Taková hezká vzpomínka na časy, kdy ses našla. Nebo ztratila? Bude se ti líbit,“ zavrčela, ale jakýmsi spokojeným způsobem. Rozhodně se na tohle setkání těšila už nějakou tu dobu, jen by to nepřiznala. Já ale začínala mít pocit, že už bych měla pomalu vyklidit pole. „Budeš muset ale za Životem, aby mé plány dovedl až do úplného konce. Tyhle magie vyžadují moc nás obou, aby dosáhly svého plného potenciálu,“ doplnila ještě radu, kterou jsem rozhodně nemohla ignorovat. „A teď padej, nic dalšího pro tebe už nemám,“ zamručela, zvedla se na s jedním mrsknutím ocasu zmizela. A já taky, i když pěšky a podstatně pomaleji.

Severní Galtavar (přes Jedlák )>>

Objednávka:
▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
ID - M06/Inferno:
Speciální magie, kterou Lilac ovládá, pracuje na principu psychologického jevu zvaného nocebo efekt, což je opak placebo efektu. Nocebo efekt způsobuje negativní reakci organismu na podnět, který ve skutečnosti neškodí, ale mysl věří opaku. Když Lilac kolem sebe vytvoří iluzi fialových plamenů, tyto plameny, přestože se chovají a vypadají nereálně, působí na mozek oběti tak, že je vyhodnotí jako skutečné riziko. Ačkoliv plameny fyzicky neexistují, mozek vyvolá silný pocit, že tělo je spalováno. Tento vjem je tak intenzivní, že se stává prakticky nerozeznatelným od skutečné bolesti. Tímto způsobem Lilac vytváří kolem sebe neprostupný „štít“. Každý, kdo se přiblíží, musí projít touto zdánlivě skutečnou bolestivou bariérou. Navzdory tomu, že plameny nenechají žádné jizvy, psychologická reakce je natolik silná, že většina nepřátel se stáhne dříve, než by bolest překonali a udělali jí nějakou škodu.

▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬

CELKEM:
50 křišťálů a 700 oblázků

PO 50% SLEVĚ NA SPEŠL MAGII:
25 křišťálů a 350 oblázků