Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Močály (přes midiam)

Konečně jsem byla doma. Cesta domů byla fakt nekonečná, když už jsem to tu znala. Daleko zajímavější bylo putovat za neznámem, za dobrodružstvím. Hrozně to pak utíká, hlavně když do cíle dojdete a napadne vás, co by mohlo být třeba támhle a pokračujete dál. Předpokládala jsem ale, že jsem tu nikomu moc nechyběla. Všichni měli vlastní starosti a les byl opět jaksi prázdnej. Pár pachů tu bylo, dokonce i jeden cizí, ale můj problém to nebyl. Já tady ochránce nedělala, takže mi cizinec může vlézt třeba na záda. Tlapy už jsem měla dost promrzlé, a tak jsem uvažovala, že bych se šla schovat do úkrytu, ale odtud jsem cítila Elisu. Stopro tam s ní bude i Sionn a na toho náladu fakt nemám, došlo mi a já otráveně protočila očima. Když jsem ho vidět chtěla, země se po něm slehla a teď ho je všude plno. Skvělý. A tak jsem si lehla, tlapy složila pod sebe, abych si je zahřála a zvědavě se rozhlížela po korunách stromu, kde se proháněli ptáčci a jeden na druhýho nadávali. Nebo že by se o něco prali?

Poprosím o:
Maple: 1 lístek z 12.2.
Starling: 1 lístek z 14.2.
Lilac: 5 lístků z 14.2.
Dipsi: 1 lístek z 14.2.

<< Kaňon řeky (přes Eso)

Nejprve jsem šla rychlým krokem, kdy jsem jen natahovala nohy tak daleko, jak jen to šlo, nakonec jsem ale přešla v běh, protože to bylo pohodlnější a i rychlejší. A čím dřív budu zase doma, tím líp. Teda jako nevím, co tam budu dělat, když tam a) prakticky nikdo není a b) je tam takhle debilní nálada. Pokud se Sionn s jeho mámou vrátí do lesa, padám pryč. Ale zahřát si nohy fakt potřebuju, jinak mi upadnou a bude ze mě do konce života mrzák. Přestože jsem ale byla celkem zmožená, chtěla jsem si hrát. Chtěla jsem potkat někoho nového, spřátelit se a dělat kraviny. Hrát si jak malí. Jsou tu vůbec ještě nějaký vlčata? Nebo mý vrstevníci, kteří ze sebe nedělají dospělé? Mohla bych najít Sunny, ale kdo ví, kde momentálně je. Doufala jsem, že ji má přeměna a zmizení moc nerozhodilo, ale kdo ví. Chudinka vypadala celkem rozhozeně už jen z mrtvý srnky. A to byla už celkem dost stará na to, aby věděla, jak mrtvoly vypadají, ale nehodlala jsem její strach zpochybňovat, ten zakalený pohled mrtvol byl fakt podivnej.

Asgaar (přes Midiam) >>

||VJA 5B||

<< Ježčí mýtina (přes Eso)

Vydala jsem se podél jedné z řek, až začala přecházet pomalu ale jistě v kaňon. Šla jsem teda podél jižní části, jelikož ta severní vypadala dost nebezpečně a já nebyla žádný sebevrah, jen cool dobrodruh, který ví, kam chodit a kam zas ne. Takže jih vyhrál. A upřímně? Byl to fakt peckový výhled. Jako deset z deseti, doporučím všem svým známým. I když teda v létě by to muselo být víc cool. V zimě vypadá všechno tak podivně stejně. Jediný zajímavý byla poušť, která se hned po mé pravé straně rozprostírala, ale abych pravdu řekla, moc mě nelákala. Na tu zimu už jsem si celkem zvykla a táhnout někam do veder se mi nechtělo. Teda tušila jsem, že tam bude vedro na chcípnutí i v zimě. Nebo ne, jsem jen tupá? V každém případě raději natáhnu krok a schovám se doma, než si na tu kosu zvykat zase nanovo. Domů se bohužel teleportovat neumím. Následovala jsem tedy směr, kterým se kaňon stáčel, až jsem zase ucítila to divné mrazení a brnění tlap. Byla jsem na hranicích, našla jsem je! Gallirea byla opravdu obrovská, ale rozhodně ne nekonečná. Dalo se to zvládnout obejít za den, i když existovalo na takové výpravy i lepší počasí. V každém případě jsem byla ráda, že jsem si to zkusila. Že jsem našla konec i začátek. A ano, zbývaly mi ještě další dva světové konce, ale ty si můžu objevit zas někdy jindy. A kdo ví, třeba i s někým dalším? A tak jsem se otočila na místě a vydala se rychlým krokem zpět.

Mahar (přes Eso) >>

<< Středozemka (přes neklikací řeku)

Pomalu ale jistě jsem začínala mít pocit, že se vzdaluju té úplně promrzlé části Gallirei. Ale fakt jen pomalu, protože sněhu bylo všude furt až až. Oproti západu tady bylo podstatně víc řek a různých vodních ploch, až to bylo cool. Byla jsem tady snad jen jednou se strejdou Arcem, který mě vedl za Životem. Chvíli jsem uvažovala, jestli se za ním nestavit a nepozdravit ho, ale ten nápad jsem velmi rychle zase zavrhla. Nemám pro něj žádné dárky, bylo by to zbytečný. Ani otázky jsem na něj neměla. Jen by mi řekl jak jsem vyrostla, což říká každý dospělý jako první, co je napadne a zas bych šla. A kvůli tomu se mi tam do toho kopce tahat fakt nechtělo. To spíš raději zajdu na východ Galli, otočím to a povalím jako velký dobrodruh zase zpět domů. Ale zajímalo by mě, jak se má mým sourozencům. Jestli jsou fakt tak spokojení, jak to Život tvrdil, nebo jestli to byly lži, abych se o ně nebála. Protože buďme upřímní, asi by mi to při první návštěvě neřekl. Už tak mě dost položila smrt mámy, o které jsem prakticky věděla, jen si to nechtěla přiznat. Třeba je po nich a nikdy se to nedozvím. Třeba je prostě nikdy nepotkám, Život mi to neřekne a já budu žít ve sladké lži. Trochu se mi z té představy stáhnul žaludek, přestože to pro mě byli prakticky cizí vlci.

Kaňon řeky (přes Eso) >>

<< Náhorka

Tušila jsem, že jsem tak na půl cesty. Hned po levém boku jsem měla totiž Asgaar, který byl podle všeho celkem ve středu celé Galli. Takže už to tak daleko být nemůže. Pláň následovala pláň a já měla pocit, že mě z toho ledu a sněhu upadnou tlapy. Už jsem v nich snad neměla prakticky žádný cit, ale nebyla jsem přece bačkora, ne? Natáhnu krok a budu tam ani nemrknu. A pak všem vytřu zrak, jaká jsem drsňačka, která se žádného počasí nezalekne. Ledová královka! Eh, to je celkem nudný. Ledová gangsterka. Joo, to už je jiný level cool, zazubila jsem se spokojeně. Šéfka jednočlenného gangu, který nikoho nepotřebuje. Gang se srdcem chladným jako led. Whoa, kam se hrabe ovoce a zelenina, pomyslela jsem si. Ale upřímně jsem se tím moc efektivně obelhat nezvládala. Jednočlenný gang zněl úplně stejně smutně, jako jeho heslo. Bylo to spíš k pláči, ale toho už dnes bylo dost. Prostě budu jen frajerka. Frajerka, co se ničeho nebojí. Tak jako to bylo do teď a nic to nikdy nezmění. Protože co by taky mělo, ne? Za rok života se nezměnilo téměř nic, a to jsem potkala kanibaly, ztratila si a prožila se kdejaké teplotní extrémy, které mi život dost zavařily. Jen stěží mě něco rozhodí teď. Stejně bych měla víc hnout zadkem, nebo nebudu mít komu se chlubit. Leda svou ledovou sochou, ve kterou bych se proměnila.

Ježčí mýtina (přes neklikací řeku :D) >>

<< Kamenná pláž

Tady to místo bylo. Místo, kde jsem potkala vlčata i místo, kde jsem se seznámila s Evelyn. Kde tak asi může být? Chyběla mi, fakt mega moc. Chtěla bych na ni narazit a toulat se s ní. Vypadala jako vlčice, která je mega cool a ví o životě tuláka úplně všechno. Taková ta vlčice, co zná nejdrsnější místa na zašití, kde je jaká zajímavost a kde nahrabat co nejvíc vzácností pro Gallireiské polobohy. A vsadím se, že má i super nápady na zabavení se. Co bych dala za to s ní teď jít někam bobovat, klouzat se po zamrzlém jezeře, nebo na sebe hrabat sníh. Neznala jsem ji dlouho, ale byla mi blíž, než mnozí ze smečky. Byla pro mě jak starší ségra. Jako, i s jinými vlky by to mohla být sranda, ale z ní prostě ta zábava vyzařovala. Být stejně stará jak já, trávím s ní veškerý čas a nehnu se od ní. Záviděla jsem jejím vrstevníkům, co se s ní kámošili. Ale zajímalo mě, jestli je teď v zimě v pohodě. Castor zimu pro tuláky popisoval jako konec světa, tak jsem měla trochu strach, že už ji nepotkám. Ale nebyla hloupá, ani neschopná. Určitě by si nějak poradila a našla způsob, jak si najít nějaké jídlo, nebo se zahřát. Třeba zná nějakou jeskyni, nebo místečko, kde je fakt teplo. Nebo se dali do kupy s víc tuláky a teď fungují jako dočasná smečka. To by mohlo být reálný, ne? Znělo to celkem logicky. Vlci, kteří se nejraději toulají, se na zimu sejdou, dávají jeden na druhého bacha, obstarávají společně potravu a jen co se zase oteplí a sníh roztaje, každý se vydá po svých. To znělo celkem dost cool.

Středozemka >>

<< Křovinatý svah (přes Mahtae)

Na místě, kde jsem se ocitla nyní, jsem cítila dva cizí pachy. Jeden už poměrně slábl, druhý byl ale celkem silný. Zdálo se mi, že tu předtím byla nějaká kamínková pláž, ale pod tou hromadou sněhu to fakt jistý nebylo. Ale tak… proč to neprozkoumat? Napadlo mě. Od čeho mám tlapy s drápy, když ne na hrabání? A tak jsem rozbila ledovou vrstvu sněhu, která na povrchu byla. Následovalo pak hrabání, které se zdálo být nekonečné. Tlapy mě studily jak nikdy dřív a já začínala uvažovat, jestli to vůbec má konců. A přeci jsem nakonec na kamínky narazila. Jsou tu! Věděla jsem to! Tohle je ta kamenná pláž! Jen vypadala teď úplně jinak, než kdysi. Byla jsem ale zmrzlá a sama jsem věděla, že bych se měla dát do pohybu. A ideálně najít nějaký ten úkryt. Zdálo se mi, že jsem se do těchto extrémních počasí zaplétala častěji, než bych ráda. Nebo to prostě bylo normální, že zacházela Gallirea do extrémů? V létě horka k chvípnutí, v zimě hladomor a sněhu po čumák, když prší tak kroupy jak tenisáky a špetkou blesků, aby to byl pořádný adrenalin… No začínala jsem toho mít trochu plný zuby. Ze začátku to byla sranda, teď už mi to lezlo krkem a já se modlila, že jaro bude lepší.

Náhorní plošina >>

<< Stepní pláň

Opět jsem se ocitla u řeky, kterou jsem tak dobře znala. Tentokrát tahle část byla víc na jihu. Na druhé straně bylo vlastně to místo, kde jsem potkala všechna ta vlčata s tím motýlem. Ted už musí být všichni fakt velký. Poznala bych je vůbec? Pamatují si na mě? A stáli by vůbec o to se potkat? Tati jsem měla za rohem a stejně jsem ji celou věčnost neviděla. Byla to děsná škoda, protože byla fakt fajn. Chyběly mi nějaké dětské kamarádky. Holky, s kterýma bych mohla kluky pomlouvat a celý noci se hihňat. Chtěla jsem za takovou kamarádku Nym, ale ta mě měla od prvního momentu plný zuby. Asi mi nebyly kamarádky souzený. Alespoň s tím Naranem jsem se seznámila, ale kdo ví, kde je mu teď konec. Ten už je taky dospělý a jestli má stejně toulavý tlapy jak já, pravděpodobně se od smečky odtrhne. Jen doufám, že se nejdřív rozloučí, nebo mě bude často navštěvovat. Protože přijít i o něj, to by byla konečná. Možná bych si měla najít nějaké kamarády. Opravdové, kteří se na mě jen tak nevybodnou. Ale kde je taky hledat, co? Teď jsem měla ale trochu jiné plány. Byla zima jak prase, ale já chtěla využít dospělosti k tomu, že se můžu sama toulat. A když jsem našla jeden roh Galli, proč ne i ten druhý? Třeba tam bude alespoň tepleji než tady. Minimálně nějaký les by tam mohli vést. Ne jak tady samá pláň a ledový vítr i v čumáku.

Kamenná pláž (přes Mahtae) >>

||VJA 4||

<< Tundra

Asgaar… Asgaar byl VŠECHNO CO MÁM. Nemohla jsem ho nechat za sebou, ani se nerozloučit a prostě jim odejít ze života. Proto nechápu, že má Sionn čistý SVĚDOMÍ, když se mi ze života takhle bez varování vypařil. „Sionn,“ vyslovila jsem jeho JMÉNO, trochu nakrkle. Pořád mi to vadilo, ale brečet jsem už fakt nehodlala. Prozatím. Neměla bych se tím tak zabývat. Prostě ho nechat TAM ZA ŘEKOU. Dva ROZDĚLENÝ SVĚTY, které koexistují vedle sebe, ale jsou tak jiné. Pamatuju si, jak jsme s Laurou a Sionnem byli na výpravě. Jak bylo všude mokro a oba jsme byli celý od bláta. Neuvědomila jsem si, že už to nikdy nebude stejný. JAKO BY BYL NÁŠ POSLEDNÍ poslední hezký moment, co spolu zažijeme. Vědět to, užiju si ho daleko víc. Opravdu mě štvalo, že jsem tyhle ztráty jistoty v životě zažívala pořád a pořád DOKOLA. Ale KDYŽ TĚ ŽIVOT KOPNE DO ZADKU, je zbytečný sedět a bulet kvůli tomu. Smečka mě potřebuje a já ji, takže odejít nemohu. Ale zajímalo by mě, jestli za mnou Sionn I PŘES TO VŠECHNO jednou příjde a bude prosit o odpuštění. Úplně jako bych slyšela: „TAK SE NEZLOB.“ Srst se mi zježila, koutky pozvedly a odhalily tesáky. Nikdo mi nebude říkat, jak se mám a nemám cítit. Ale ne, nechtěla jsem ukazovat, jak zranitelná opravdu jsem. Jsem drsňák. Frajerka. DÁMA. „Oh, ano, nezlobím. MÁM SE TAK FAJN, že to snad nemůže být ani lepší. Všechno je v pohodě a budem všichni kámoši až do konce našich životů,“ nahodila jsem sladký úsměv, který ke konci přešel v ironický škleb. Ne, neměla jsem na to. Co by na to řekla máma? Vím, že měla samců plný zuby. Chtěla by, abych se těmhle pocitům ublížení postavila a byla silnější? Rozhodně by nechtěla, abych tady kvůli nějakýmu blbečkovi brečela. MÁMA ŘÍKALA, abych byla šťastná sama pro sebe. „MÁMA,“ vyslovila jsem tiše. Už jsem si ji skoro nepamatovala, nemohla si pomalu vybavit ani její kožich, ale tohle mi ulpělo v mysli. Asi mi chyběla. Chyběl mi někdo fakt blízký. Ale teď už je v nebi a má se dobře. Má KŘÍDLA, poletuje z obláčku na obláček, zpívá si a je jí fajn.

Písničky:
Všechno co mám | Jako by byl náš poslední | Tak se nezlob | Křídla | Mám se tak fajn | Dáma | Svědomí | Máma říkala | Když tě život kopne do zadku | Tam za řekou | Máma | Jméno | I přes to všechno | Dokola | Rozdělený světy
//Snad je to v pohodě, v českých písničkách se absolutně nevyznám, takže jsem použila pro inspiraci toto :D

Křovinatý svah >>

|| Loterie 7 ||
|| VJA 5A||

<< Stepní pláň

Na místě, kam jsem došla později, bylo úplně pusto. Byly tu sem tam chomáčky trávy, které byly zasypané hordou sněhu a ledu. Byla tu taková zima, že tu sníh křupal. Doslova se mi pod tlapami podlamoval. Snažila jsem se pokračovat dál a nedávat na tlapy tolik váhy, aby se nepropadaly, ale bralo to hrozně moc energie. A především to bylo frustrující. Být vlče, byla by to zábava se takhle klouzat po sněhu a připadat si jako bych létala, ale to bylo dávno. Se zimou přišla i má dospělost a já už dávno vlčetem nebyla. Už dlouho jsem byla podstatně vyšší, než vlčata a jen tak tak do té kategorie spadala. Přišlo mi, že jsem pořád sama sebou. Stejná, jako půl roku zpět. Nezměnila jsem se. Pořád mě lákaly hry, tajemství a dobrodružství. Ale zatímco já byla zamrzlá v čase, vše kolem mě se měnilo. Vlci i okolí. Už mě ale nebavilo být smutná. Chtěla jsem být šťastná. A když nemůžu být šťastná s jinými, budu šťastná sama. A sama pro sebe, ne pro někoho jiného. Jsem velká, už se můžu toulat sama, tak proč nevyužít tuhle příležitost a netoulat se? Došla jsem až na horizont, kde se nekonečná rovina stáčela kamsi dolů. A jen co jsem udělala krok dál, jaksi mě zamrazilo. Divně. Najednou jsem se cítila úplně jinak. Je tohle konec Gallirei? napadlo mě a udělala jsem krok zpět. Pocit byl opět pryč. Mám jít… dál? Nechat tu vše a začít nanovo? Představa to byla celkem lákavá. Tlapu jsem držela ve vzduchu a váhala. Nakonec jsem ji ale rázně položila zpět, na hranice Gallirei. Nemohla jsem odejít. Měla jsem tu Asgaar, strejdu Arca, Lauru, Narana a Evelyn. To bylo pořád víc, než tady za hranicemi. Nemohla jsem… A tak jsem se otočila a dlouhými skoky utíkala zpět. Nemůžu. Nemůžu odejí.

Stepní pláň >>

|| Loterie 6 ||

<< Úzká rokle

Postupovala jsem dál na západ, což v mé momentální situaci nebyl nejlepší nápad. Tváře jsem měla slzami promočené a jen co jsem vkročila na pustou pláň, studily mě tak, že bych přísahala, že mi na nich snad i kožich zmrzal. Připadala jsem si jako kostka ledu. Každý závan větru byl jako stovky malých jehliček přímo pod kůži, ale otupěle jsem šla dál. Chtěla jsem cítit i něco jiného, než tuhle tupou bolest v srdci. Hlava mi stále tříštila, ale už jsem nevěděla, jestli to bylo z toho záblesku, nebo z pláče. Chtěla jsem pryč, co nejdál od všech. A tohle byl zrovna směr, kterým jsem se rozhodla jít, a tak jsem nepolevovala. A přestože bych čekala, že tu na nikoho nenatrefím, stál tu přede mnou jelen. Byl sám, opuštěný a zmatený, jako já. Zůstala jsem stát jak v tranzu pozorovala ho. Připadala jsem si, že jsem mu podobnější, než se zdá. A přestože je sám a zmatený, stejně to zvládá. Nepotřeboval ostatní, aby zimu přežil. Vypadal majestátně a silně. Vzbuzoval i celkem respekt. Veškerý smutek ze mě v ten moment opadl a já cítila jakýsi klid a porozumění. Vítr si pohrával mou srstí a já se jím nechala unášet. Tohle jsem potřebovala. Nechat mysl, aby konečně nepřemýšlela. Bylo to skoro jako znamení. Teď, kdy nikde na Galliree nebyla zvěř, jsem na něj narazila. V momentě, kdy jsem byla nejzranitelnější. Nemohla jsem tu ale dál zůstat, přilákala bych na něj pozornost a já chtěla, aby přežil zimu. Abychom oba z tohoto vyvázli živí a zdraví. A tuším, že to samé přeje i on mě. Abych tohle překonala. „Děkuji,“ špitla jsem tvorovi, který se na mě krátce zadíval svýma moudrýma očima. Jemně jsem pokynula hlavou a on mi to opětoval. Bylo to skoro magické. Vděčně jsem se na něj usmála, otočila se a vydala se dál.

Tundra >>

|| Loterie 5 ||

<< Mahtae

Běžela jsem, ani nevím kam. Jediné, co jsem věděla, bylo to, že jsem se držela řeky. Běžela jsem podél a bylo mi jedno, kam doběhnu. Hlavně pryč. Pryč od všeho a od všech. Chtěla jsem být sama. Zastavila jsem až v momentě, kdy se řeka spojovala a já stála u vchodu do velmi úzké rokle, kterou řeka protékala. Překvapeně jsem zamrkala, popotáhla a utřela si slzy do tlapy. Bylo to tu podivně hezké. Škoda jen, že jsem na tohle místo nenarazila dřív a v lepší náladě. Pravděpodobně bych se tu do toho zamilovala, ale momentálně jsem měla v hlavě prázdno. Bylo to skoro jak naschvál. Teď, když už jsem neměla vše rozostřené, jsem se ohlédla, zda mě někdo nepronásledoval. Naštěstí nikde nikdo. Byla jsem sama. Chtěla jsem být sama? Ani tím jsem si už nebyla jistá. Chtěla jsem, aby bylo vše jako zastara, ale byla jsem na Sionna tak naštvaná, že jsem si nebyla jistá, že bych mu vůbec byla schopna odpustit. Uvěznila jsem se v podivné situaci, která mi ubližovala a já neměla jak se z ní dostat. Chtěla jsem, aby tu pro mě někdo byl, ale zároveň jsem nechtěla, aby mě takhle někdo viděl. Měla jsem v sobě totální chaos. Slzy mi začaly opět téct po tváři. „Do háje,“ špitla jsem s jemným zavrčením. Proč musí být všechno takhle těžký? Proč prostě nemůžu mít normální život s normální rodinou a normálními kamarády. Je to proto, že nejsem normální? Nenormální vlci nemají normální život. Asi tomu nikdy neutaču. Štvalo mě, že jsem opět o vše přicházela. Neustále. Bylo to už jako hloupý vtip. Vždy si najdu nějakou jistotu a vzápětí o ni příjdu. Má smysl začínat nanovo? Když to stejně dopadne pokaždé stejně? Pro všechny by bylo lepší, kdybych se někde zahrabala a už nikoho neobtěžovala. Kožich jsem z všech těch slz měla úplně promočený. A v tomhle počasí to bylo snad to nejhorší, co mě mohlo potkat. Měla bych přestat. Musím vypadnout a někde se schovat. A tak jsem se zvedla a vypadla.

Stepní pláň >>

|| Loterie 4 ||

<< Asgaar

Jen co jsem vyběhla z lesa a ocitla se u naší sousední řeky, do kožicha se mi zabodl ledový vítr a sněhové vločky, které snad byly jen kusy ledu. No skvělý, zrovna dneska musí být konec světa. Zrovna dneska, když jsem chtěla poprvé sama vypadnout někam ven, pomyslela jsem si a vztekle zavrčela. Fakt skvělý. Už je proti mně i pitomý počasí. O kus dál ode mě jsem ale zahlédla Elisu se Sionnem a jen co jsem na nich zasekla pohled, zavalila mě vlna hnusných emocí. Asi bych byla při pohledu na Sionna momentálně naštvaná, ale jaksi mi jich bylo teď spíš líto. Nikdy jsem Elisu neviděla takhle na dně. Nasucho jsem polkla a přemýšlela, jestli nemám něco udělat, ale co bych asi tak mohla udělat? Jen bych všechno podělala. Nepotřebují mě, stejně jako mě do teď ani nepotřebovali. Je to mezi nimi, nemám co do toho strkat čumák. A tak jsem hlavu otočila a řeku rychle přeskákala. Nemohla jsem tu zůstat, ne teď. Doufala jsem, že si mě nevšimnou. Vypadalo by to, jako bych okouněla, ale já se jen ocitla v blbý čas na fakt blbým místě. Ale tušila jsem, že mají daleko vetší problémy, než koukat, kdo kolem je. Na druhé straně řeky jsem po nich hodila naposledy smutný pohled a rozběhla se pryč. Doléhalo na mě, jak moc jsme se se Sionnem vzdálili. Už dlouho mezi námi byla tahle pomyslná řeka. Naše cesty se rozdělily a není nic, co by nás zase dalo dohromady. Zůstaly mi jen vzpomínky. Do očí se mi nahrnuly slzy a já utíkala prakticky naslepo. Víčka jsem k sobě křečovitě tiskla a snažila se zahnat tu bouři emocí, které se ve mně nashromáždily. Měla jsem chuť křičet, měla jsem chuť se schovat, usnout a nikdy se neprobudit. Měla jsem chuť se do někoho zakousnout a dostat ze sebe tu zlost a smutek. Chtěla jsem, aby bylo všechno zase jako kdysi. Všechno v pohodě. Chtěla jsem se vrátit v čase a už nikdy se nevracet.

Úzká rokle >>

|| Loterie 3 ||

Mířila jsem s Shireen kamsi skrz les, když tu se objevil zase ten záblesk, já jen křečovitě přivřela víčka a doufala, že to brzy přestane. Bylo to fakt nepříjemný. Když jsem cítila, že je něpříjemné světlo fuč, oči jsem otevřela a cítila se… jinak. Jako já. Žádné podivné myšlenky, cítila jsem se opět o něco menší a co víc, už jsem si nepřipadala staře. Jen mě teď bolela hlava. „Podělanej záblesk,“ zamručela jsem. Teď na mě ale překvapeně koukalo vlče, které neměla ponětí, kam se mu poděla máma. Což způsobilo pláč a křik. „Ej, ej, ej! Všechno je dobrý, prcku. Mamča se šla projít a brzo bude zpět, fakt!“ utěšovala jsem ji, ale ona brečela dál. Ugh, co teď, polkla jsem. Na bolest hlavy dětský křik a fakt nepomáhal a já začínala mít pocit, že mi brzo hlava praskne. „Víš co? Jdem ji najít. Nebo taťku, ten bude vědět co dělat,“ zavelela jsem. „Tak šup šup, jdeme,“ pobídla jsem Shireen a šoupla jí čumákem zadek směrem, kde jsem cítila Arca. Naštestí neprotestovala, ale pláč neustával.
Když jsem v dáli zahlédla Arca s Etneyem, úlevou jsem si oddychla. „Umm, ahoj. Prcek trochu vyvádí a já ji neumím utišit, tak co kdybyste se jí za mě ujali? Šlo by to?“ natočila jsem hlavu na stranu a vysoukala ze sebe úsměv. Unavenej a zoufalej. Vlčice naštěstí už tolik nevřískala, když byla konečně u táty. Sice jí asi furt chyběla máma, která z ničeho nic zmizela, ale to už můj problém nebyl. Až teď jsem si všimla, že tu je nová vlčice. Celou jsem si ji prohlédla a nastalo podivné ticho. Byla zhruba stejně stará a měla podobně zbarvený kožich. Nikdy jsem ji ale neviděla, jen mě zaujal její cool kožich. „Čau, cool kožich,“ kývla jsem na ni s drsňáckým pousmátím. Pak jsem pohled přemístila na Arca a dodala: „Půjdu se trochu proběhnout.“ Na to jsem se rozběhla a zamířila pryč z lesa. Chtěla jsem si trochu srovnat myšlenky a nechat hlavu si odpočinout, aby tak nebolela.

Mahtae >>