Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byla jsem tak trochu uzemněná celou tou situací. Měla jsem za to, jaká jsem frajerka, kterou nic nerozhodí a teď mě zaskočil jednooký frajer, co mi položil hlavu na krk. Znělo to dost blbě, he? A evidentně mýho zaskočení i začal využívat, začal kolem mě kroužit jako sup a strčil mi svůj ocas až pod čumák. Možná… jen možná jsem se toho připodobnění, které mi v hlavě naskočilo, měla trochu leknout. Zamyslet se, proč zrovna sup. Ale já v hlavě slyšela jen hlas matky, která mě napomíná, že je strach pro slabochy. Copak budu přip*sraná z nějakýho šedýho blbečka? Nope, usmyslela jsem se, nasadila sebevědomý výraz a jen co mi prozradil, že chce kamarády, kývla jsem. „Jasný, můžem být kámoši. Vypadáš celkem… hustě,“ zazubila jsem se. „Musíš mít kámošů hafo.“ Teda pokud je nezastrašil. I když mi na jeho zevnějšek úplně nesedělo vřelé objímání a hledání kamarádů za pomoci lechtání pod nosem. Furt mi na něm ale něco úplně nesedlo. „Jsem Lil,“ představila jsem se, abych nevypadala jako neslušák.

Celý to bylo strašně komplikovaný. Hrozně jsem si přála, aby se nic z toho nestalo. Abychom měli furt stejně dobrý vztah, jako když jsme byli prcci, abych se nikdy od skupiny neoddělila a nikdy to takhle nedopadlo. Potkala bych pak ale Evelyn? A Narana? Flynna? Pravděpodobně ne. Ale asi by mi na tom nezáleželo, kdybych měla rodinu. Všechno bylo od toho momentu na h*vno a fakt mě to štvalo. Všechno se tím dnem jen zkomplikovalo. Dokonce jsem si i začínala vyčítat, že jsem se vůbec oddělovala. Ale… vina byla na nás obou. S tím jakej osud je, pravděpodobně by nás to stejně potkalo, jen v trochu jiné podobě.
Jak jsem tak seděla a ryla tlapou do sněhu, zatímco jsem svět kolem sebe nevnímala, z myšlenek mě probralo vrzání sněhu. Zvědavě jsem zvedla pohled, abych okoukla, kdo že se to ke mně blíží. Úplně ve mně hrklo, když jsem očima zastavila na jednookém šedivém vlkovi. Byl celý dorvaný a působil jak chodící zombie, ale to bylo asi tím chybějícím okem. Bylo to podivné. Bývala bych i nějak zareagovala, sebrala se na všechny čtyři a couvla, ale všimla jsem si ho pozdě. Nasadil divně křivý nepodařený úsměv, představil se a prohlásil, že má rád vřelá objetí. Když se ke mně natáhl a položil mi hlavu na zátylek, projel mnou nepříjemný pocit a já ztuhla. Netušila jsem, jak reagovat. Byl to strach? To už se ale odtáhl a začal na mě nevinně mrkat. „Zdravím..?“ vysoukala jsem ze sebe pozdrav, který spíš zazněl jak otázka. Nechápavě jsem nadzvedla jedno obočí, sebrala se na všechny čtyři, kdyby náhodou něco zkoušel, ale necouvala jsem. Měla jsem podezření, že by ho to podráždilo. „Můžu pro tebe něco udělat?“ dostala jsem ze sebe otázku, která mi v hlavě strašila celou dobu, co se na mě takhle koukal. Dokonce jsem se pokusila i o milý úsměv, ale vyšel stejně nepovedeně, jako ten jeho.

<< Středozemka

Na druhé straně jsem chvíli nadšeně pobíhala, než jsem si čapla na zadek a zcela vyrovnaně a dospěle zavřela očka. Tak jo, zkusím to znova. Tentokrááát… kost! rozhodla jsem se, oči rázně otevřela a začala na místečko u předních tlap usilovně koukat. Kostičko, zhmotni se. Lahodná, křupavá a čerstvě ožužlaná, vyvolávala jsem jasnou představu iluze, kterou jsem chtěla zhmotnit. Pomalu ale jistě se před mýma očima začala zhmotňovat, až tu reálně byla. Opět blikala, ale byla… konkrétnější! Nebyla to jen oranžová koule s pár hrbolkama. Viděla jsem na ní i kousky masa, které šly špatně okousat a to, jak se z ní trochu táhla pára, jelikož byla ještě teploučká. Mlsně jsem se olízla a v tu chvíli se kost zase rozplynula. Jen co jsem koncentraci přerušila, byla v čudu. Ugh, teď mám hlad, naklonila jsem hlavu na stranu a pokusila se zahnat sliny, které se mi teď hromadily v tlamě.
Měla bych asi šetřit energii, napadlo mě a s tím jsem svoje zkoušení magie ukončila. Místo toho jsem si začala tlapou hrát ve sněhu a přemýšlela nad vším, o čem jsme se bavili se Sionnem. Něco ve mně se pořád bálo, že se to podělá a dopadnu stejně ublíženě, jako teď. Jen asi hůř. Ale já mu chtěla věřit. Chtěla jsem mít svého velkýho bráchu, kterýmu na mě záleží a s kterým můžu trávit čas. Nebýt sama a moct mu říct cokoliv. A hlavně být zas jak malí a moct spolu blbnout. Nebylo to ale naivní? Bylo to vůbec možný? Dovolí mi to vůbec moje srdce? Odpustit a zapomenout? Mezivlčí vztahy byly hrozně komplikovaný a mě se z toho začínala motat hlava.

<< Asgaar (přes Midiam)

Pomalou chůzí jsem vykročila přes hranice Asgaaru a vyšla směrem, kterým jsem se nedávno vracela. Teda u řeky jsem to stočila trochu na jih, abych se zas nemusela táhnout přes ty smradlavé močály. Neříkaly onehdy ty vlčata, že jsou z močálů? Tam ale žádná smečka není, napadlo mě teď, když jsem nad tím tak uvažovala. Buď lhali, nebo se tý smečce něco stalo, uvědomila jsem si a trochu se tý představy zhrozila. Upřímně jsem doufala, že jsou v pohodě. Sice jsem je viděla jedinkrát v životě, ale nikomu bych nepřála nic hnusnýho.
Počasí se už naštěstí pomalu udobřovalo a vypadalo to, že i sníh pomalu taje. Díky bohu, už mi to celkem leze krkem, střihla jsem ouškem a natáhla krok, abych se přes tu nudnou pláň dostala do nejdřív. Nic zajímavého tu nikdy nebylo, byla to ztráta času. Jen co jsem dorazila k druhé řece, usadila jsem se k ní, abych se na sebe mohla pořádně podívat. Jak žalostně a uboze vypadám, když jsem zase brečela. A asi bych se do obrazu za normálních okolností koukala jak hromádka neštěstí, tentokrát to bylo ale jiný. Když jsem se na sebe zakoukala, v prvním momentě jsem se nepoznala. V tom zlomku vteřiny jsem se zhrozila, že jsem zase v jiném těle, ale nebylo tomu tak. Byla jsem to já, jen oči jsem měla jiné. Byly…fialové. Tlamičku jsem šokem pootevřela a nechápavě sledovala svůj odraz. Znamená to, že… ovládám iluze? uvědomila jsem si. Já ovládám iluze! Strejda Arc to věděl! I Yeter! Oba to uhádli! Já budu moct vytvářet ptáčky a vlastně cokoliv, co se mi zamane! jásala jsem v duchu a ocásek se mi energicky rozpohyboval. Splnil se mi sen. Ihned jsem se o ptáčka pokusila, jelikož už jsem díky vypůjčení těla Elisy tušila, jak na to. Začala jsem se soustředit a mhouřit oči, jak jen mi to dovolily. Ale když jsem je otevřela, ptáček tu sice byl, ale nehybný. Byl spíš jako obrázek, co poblikával. A tím blikáním bylo myšleno, že se na malý moment objevil a zase zmizel. Aha, takže pohyblivé věci ještě neumím. Co takhleee… ovoce? To je nehybný, uvažovala jsem. Pokusila jsem se vykouzlit pomeranč, který jsem kdysi viděla v ovocné tůňce a ejhle, tohle už šlo o něco lépe. Pomeranč si seděl na pokrývce sněhu, jako by se nechumelilo. A sice blikal, ale míň, než ten chabý pokus o ptáčka. Bylo to boží! Tohle byla asi jediná věc, která byla na dospělosti super. Celá nadšená jsem se zvedla, přehopsala na druhý břeh řeky a měla v plánu to zkusit i tam. Třeba to bude jiný!

Kopretinka >>

Jeho důvody, proč sliboval byly… podivné. Asi jsem je chápala, ale když tak rychle dokáže slíbit něco, co nemyslí vážně, jak poznám, které vážně myslí? Naklonila jsem jemně hlavu na stranu a pokusila se o úsměv. Na druhou stranu jsem ho chápala. Kdyby chtěl odejít on, zlomilo by mi to srdce, sebevíc naštvaná bych na něj byla. Kdyby ho tu udržely planý sliby, dost pravděpodobně bych se uchýlila ke stejné taktice.
„To by bylo fajn,“ špitla jsem a vděčně na něj koukla. Hrozně mě těšilo, že jeví snahu to napravit. Že o to tak nějak stojíme oba, i když to teď jde fakt těžko. Následně se začal vyptávat, s kým že jsem se zaběhla a co jsem všechno zažila. „To si můžem povědět na nějaké té budoucí výpravě, aby nám utíkal čas. I ty musíš mít kopu historek,“ trochu jsem ho odbila, protože bych v tomhle stavu fakt nic vyprávět nezvládla. Byla jsem ráda, že se zmůžu na krátké věty bez toho abych se zase rozbrečela. Potřebovala jsem to v sobě nechat trochu uležet. Ale i mě zajímalo, co si prožil. I když mě asi bude žárlivost přepadat, ale to se asi dá čekat.
„Hmm, jistá si nejsem. Ale něco se tam podělalo, jelikož nás tuším musela zachraňovat Laura,“ zamyslela jsem se. Bylo to fakt dávno, na to abych si vybavila přesný detaily. Zato to, že se dokázala přeměnit na hejno motýlů jsem z mozku vymazat nedokázala. Na to to byl až moc velký zážitek. „Heh, už to živě vidím. Budeme fakt kouzelný,“ uchechtla jsem se už o něco víc uvolněně. Bylo fajn, že se atmosféra mezi námi trochu uvolnila a dokázali jsme i vtipkovat. Zdálo se mi, že ten náš vztah není úplně pryč. Pomalu ale jistě si k sobě zase hledáme cestu. Je to teď sice dost křehký, ale naděje tam byla. S úlevou jsem si oddychla a tlapou utřela poslední slzy. „Nevadilo by ti, kdybych se šla na chvíli projít? Potřebuju si trochu urovnat myšlenky. Ale pak bychom mohli něco podniknout,“ navrhla jsem a jen co se mi dostalo odpovědi, rozloučila jsem se a vykročila kamsi do neurčita.

Středozemka (přes Midiam) >>

Po mém rozčíleném ohnání couvl a zmlkl. Místo dalších výmluv začal uznávat, že udělal blbost a choval se jako vůl, čehož jsem si cenila daleko víc. Stačilo mi, aby uznal, že udělal blbost a dal mi najevo, že ho to fakt mrzí. I já se mohla chytit za čenich a přestat čekat, až udělá první krok. Ano, chtěla jsem vidět, jestli bude rád, že jsem se vrátila a že mě vidí, ale mohlo to tím skončit. Mohla jsem za ním přijít a normálně si s ním promluvit. Ale to by bylo spíš něco, co bych udělala teď. Jako malý vlče jsem asi dost rozumu neměla. A jestliže musel jít na lov a řešit jiný smečkový povinnosti, musel jich mít plnou hlavu. Já takový povinnosti těsně po dovršení dospělosti neměla. Přišlo mi, že mu začínám trochu rozumět, přestože se ve mně pořád něco vzpíralo a odpustit mu nechtělo. Pořád to bolelo.
Z toho co říkal jsem tušila, že mu na mě pořád záleží, ale zaskočilo mě jak moc to teď dával najevo. „Neodejdu,“ slíbila jsem mu tichým pípnutím. „Já nechci, abys neodcházel a byl furt doma. Nemusíme spolu trávit veškerý čas,“ zavrtěla jsem hlavou. „Jen… když někam půjdeš, mohli bychom sem tam jít spolu. Pokud bys o to teda stál,“ navrhla jsem, ale tak, abych se nevnucovala. Tyhle sliby jsem neměla ráda. Nepotřebovala jsem pro něj být středobodem vesmíru, protože vím, že má v životě spoustu vlků, kteří jsou stejně důležití, ne-li důležitější. Jen jsem chtěla, aby mě nezazdíval.
„Heh, teď už bychom se tam nenarvali,“ uchechtla jsem se a tlapou si utřela slzy. Chybělo mi to. Dala bych cokoliv, abych si to zažila znova. Nebo aby to nikdy neskončilo. Abychom byli zase vlčata a zůstali tak napořád. Nic na dospělosti mě nijak nelákalo. Samé povinnosti a problémy. I on to tak evidentně viděl. „V tý době byl pro mě největší problém zabahněné těžké tlapy. Kdyby to šlo, nejraději bych nikdy nevyrostla,“ odsouhlasila jsem mu. „Zníme jak banda starců a to máme oba teprve rok. Nechci vidět, jak budem protivný na starý kolena,“ pokusila jsem se atmosféru uvolnit a po malém zaváhání tlapu natáhla a jemně do něj dloubla. Stálo to trochu přemáhání, ale pořád to byl Sionn. Pořád mi úplně neunikl, jen… to chtělo trochu času a práce.

//Jinak Lil do teď oči zbarvené neměla, ale proč ne. Alespoň to bude dramatický. Udělám to tak, že se jí zbarvily v průběhu jejich hádky :DD

„Půl roku jsem tě neviděla! Víš jak dlouho to je? Půl mýho blbýho života. Kvůli čemu? Že jsem se ztratila na pláni, co je hned vedle naší smečky? To mi fakt chceš říct, že jsi mě půl roku hledal?“ nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu a zamračila se. Hledal výmluvy. Když mi Zakar pomohl najít cestu domů, byl tady. Cítila jsem ho, ale i jeho rodiče se o mě zajímali víc, než on. On si šel lovit s Lucy. Nebál se o mě. Bylo mu jedno, že jsem byla pryč, připomínala mi ta část mého srdce, co nechtěla slyšet jeho stranu. Nechtěla, aby jí někdo zase ublížil a stavěla mezi námi pomyslnou bariéru. Udělal krok blíž a něžně do mě šťouchl, já ale ucouvla. Bránila jsem se. Nechtěla jsem, aby se to opakovalo. Nanovo mi začaly po tvářích téct slzy jako hrachy. Když mě ale prosil, abych neodcházela, něco ve mně začalo měknout. Bylo to snad poprvé, co jsem tohle od někoho slyšela. Poprvé jsem byla já, co chtěla toho druhého opustit a já najednou viděla, že se octl na místě, na kterém jsem doposud bývala já. Měla jsem tehdy na mále, opravdu jsem nad tím přemýšlela, ale něco mě přimělo zůstat. Ale tohle jsem potřebovala, abych si tím byla jistá. Potřebovala jsem slyšet, že bych někomu chyběla. Nasucho jsem polkla a popotáhla. Začala jsem se pomalu uklidňovat, zatímco pláč přemohl pro změnu jeho. Bylo to poprvé, co jsem ho viděla brečet? Dost pravděpodobně. A to mě asi zasáhlo nejvíc. Jeho nadávky na sebe jsem jen tiše poslouchala. Bylo mi ho najednou strašně líto. Vyměkla jsem hlavně v momentě, kdy prohlásil, že by mě nejraději vyměnil s jinými členy rodiny, čemuž jsem se trochu kostrbatě pousmála. Byl pryč i od svý opravdový rodiny, kterou měl rád. Musel mít důvod, proč odešel na tak dlouho. Všichni tu byli, viděla jsem je. Prosil mě, abych mu dala šanci a odpustila mu. Chci mu odpustit? Chci riskovat, že se to stane zase? Jako kdykoliv předtím s kýmkoliv jiným? Dokážu to vůbec? Ze zoufalství a frustrace jsem zaryla drápy do sněhu. Přestože bych tomu nevěřila, pořád mi na něm záleželo. Chyběl mi, i když jsem si to odmítala přiznat. „Já-,“ zachraptila jsem a zmlkla. Hledala jsem slova, co by vyjádřily, co cítím. „Já… potřebuju čas. Chyběl jsi mi, strašně moc,“ slzy se mi zase začaly hrnout do očí a já opět pohled zaryla do země. „Chci ti dát šanci, jen se bojím,“ vzlykla jsem. Bude to stejný? Nebo jsme na to oba až moc zlomený? „Chci s tebou lovit zajíce, hledat poklady a být jak pitomý vlčata, co si říkaj názvy zeleniny.“ Opět se objevil ten náznak úsměvu. Nechtěla jsem o něj přijít.

Ze začátku vypadal nadšeně, teď už po tom ale nebylo ani památky. Mluvil tiše a celkově vypadal, že jsem ho zaskočila. Čekal, že se mu vrhnu kolem krku? Po tom všem? Když jsem tu byla sama? I Yeter se mi začal vyhýbat. Pro všechny jsem najednou byla buď málo, nebo moc dospělá. A nebavilo mě to. A pak čekají, že budu v pohodě? V tlamě se mi zase začala hromadit ta nahořklá pachuť a hrdlo se mi začalo svírat. Byla jsem naštvaná, že jsem v sobě musela vrčení na sílu držet, ale bylo mi ho zároveň i líto. „Ehm,“ okomentovala jsem jen nezaujatě jeho námitku, že jsem ho viděla. Nezáleželo na tom. Bylo to tak dávno, že si takové maličkosti asi ani nepamatuji. Mě jen vadilo, jak hluboká propadlina mezi námi momentálně byla. A přišlo mi, že se každým slovem jen zvětšovala, až mě ničila.
Vzduch byl najednou hustý a jen s těžkostí jsem dýchala. Nebylo to proto, že je jeho mámě mizerně. Bylo to kvůli tomu, jak oba nevíme, jak se s tím vším poprat. A tak jen mlčel a já se utápěla v tom tichu. Až do momentu, kdy jsem to nevydržela a z té nepříjemné situace se snažila utéct. Dlouhé kroky nabíraly na rychlosti, když za mnou začal volat a slzy jsem už nedokázala udržet pod kontrolou. S jeho posledními slovy jsem prudce zastavila a hlavu stáhla k předním tlapám, zatímco jsem hlasitě vzlykala. Ale ublížil. A hodně. Po chvíli jsem ale hlavu zvedla a prudce ji na něj otočila. „Je mi jedno, co jsi chtěl a nechtěl. I když jsi tu byl, tak jsi mě přehlížel. Nezajímala jsem tě. Nikoho tady nezajímám. Kdybych se sbalila a odešla, nikdo by si nevšiml,“ zvýšila jsem hlas. „Chtěla jsem utéct. Byla jsem na hranicích a chtěla jsem-" hlas se mi zlomil a já jen zavrtěla hlavou, abych se zbavila těch otravných slz v očích, přes které jsem viděla vše rozmazaně. Nemělo smysl tu větu dokončovat. Nezáleželo na tom. „Mě jen nebaví být odstrkovaná. Vždycky jsem nebyla u nikoho na prvním místě. Pro tebe jsem byla moc malá, pro dospělé zase skoro dospělá. Všichni se mi vyhýbali,“ z mého hlasu bylo slyšet, jak zlomená jsem byla. Už jsem ani nekřičela. Mluvila jsem tiše a přes to posmrkování a brečení musel mít co dělat, aby mi vůbec rozuměl. „Já jen chtěla rodinu. Byl jsi jako můj velký brácha a já chtěla, aby ti na mě záleželo,“ pípla jsem a zase se k němu otočila zády. Konečně se všechny ty emoce dostaly na povrch a já se v nich teď topila.

Čekala jsem, že se bude chovat, jako by se nic nestalo. Vypadal z mé přítomnosti dokonce nadšeně. Jak dlouho to je? Půl roku? Nebo dýl? To je půlka mýho života, co jsem tě neviděla. Půlka mýho života, co ses o mě nezajímal, pomyslela jsem si kysele. Chtěla jsem na jeho „moc rád tě vidím“ nějak odpovědět, ale nevěděla jsem jak. Já ho tak ráda neviděla. Vlastně jsem dost pochybovala, že to vůbec myslí vážně. „Moc ses nezměnil. Až na ty oči a přívěsek. Koukám, že jsi měl na lov pokladů větší štěstí,“ konstatovala jsem opět totálně neutrálně. Byl větší, dokonce i dospěleji vypadal. Nebyl to ten nohatý puberťák, jakého jsem si pamatovala. Koukala jsem mu do těch jeho černo-černých očí a snažila se v nich najít toho Sionna, jakého jsem znala dřív. Toho hravého a laskavého chlupáče, který se mnou lovil poklady a když jsem brečela v blátě, pomáhal mi mě z něj vysvobodit. Ten starší brácha, který mi chyběl. Ale i tahle malá změna jeho vzhledu mi připomínala, že to je dávno. Je pořád stejný? Chyběla jsem mu vůbec? napadlo mě, ale s rázným švihnutím ocasu a ucuknutím pohledu jsem myšlenku zahnala.
Téma jsem otočila na jeho mámu, na kterou jsem se přišla zeptat. A evidentně jsem v něm vzbudila jakousi lítost a pocit viny, jelikož přiznal, že za její stav může pravděpodobně on. Vyšlo najevo, že se pohádali a ona se nachladla. V hlavě jsem měla samé hnusné poznámky, ale přestože jsem byla na něj naštvaná, neměla jsem důvod a ani chuť ho dorazit. Může být jakej chce, ale nezasloužil si to. „Na kašel se neumírá, to bude dobrý. Taky jsem chytla hnusnej bacil a za týden bylo všechno za dobrý,“ pokusila jsem se ho trochu povzbudit, ale nějak jsem se nemohla donutit se pokoušet o cokoliv víc. Jako soucitný úsměv, pokus ho rozesmát, nebo jen dloubanec tlapou, aby na to zapomněl. Kolem mě se nikdo nemotal, když jsem byla nemocná. Byla jsem sama zalezlá v úkrytu a jen spala. U Elisy bude minimálně její rodina a všichni ji budou opěčovávat. Přišlo mi, že tady na mě nikomu vlastně nic moc nezáleží. Jako bych tu ani nebyla. „Tak… já zas půjdu. Dík za info,“ oznámila jsem mu a poprvé za celou naši konverzaci jsem zazněla nervózně. Opravdu dost nervózně. „Měj se,“ rozloučila jsem se a dlouhými kroky vykročila dál od něj. Hlavně pryč, aby neměl šanci se ptát, co se mnou je. Protože já sama si nebyla jistá, co všechno je špatně. Ale bylo a bylo toho moc.

Všechno šlo tak dobře, než se zatvářil zamyšleně a celý rozhozený mi začal vysvětlovat, že musí jít. Teda vlastně nevysvětlovat, on mi jednoduše žádný pádný důvod nedal, a tak jsem jen zmateně naklonila hlavu na stranu a věnovala mu nechápavý pohled. Kam? optala jsem se sama sebe, ale vypadal fakt vystresovaně. Jen jeho poslední věta se mi úplně nezdála. Nikdy jsme se neviděli? WTF? Co to má jako znamenat? zamračila jsem se. To už ale vzal nohy na ramena a vyběhal kamsi pryč. Jako bych to nečekala, nakrčila jsem čumák a tlapou začala otráveně hrabat do sněhu. Celkem mě to nebavilo, že mě každý opouštěl, ale on mi to alespoň řekl do očí. A vypadal, že si na něco vzpomněl a že to bylo fakt důležitý, takže jsem se na něj nemohla zlobit dlouho. Ale mrzelo mě to, to ano. Chtěla jsem s ním trávit víc času, ale jestliže je prakticky můj soused, můžu se tam pak někdy stavit. A zajít za Naranem. Toho jsem taky neviděla, ani nepamatuji.

// VJA 1
V tom momentě mě napadlo, že bych zkusila ten trik, co zkoušel Castor. A tak jsem přistoupila ke kmenu stromu, přiložila na kůru ucho a tlapou se o něj opřela. V tom momentě jsem hned věděla, kdo ze smečky je kde. Hustý, zalapala jsem úžasem po dechu. Nechtěla jsem být sama, a tak jsem začala uvažovat, za kým se zastavit jako první. Hmm, je tu Sionn. Mohla bych se ho jít optat, co to vlastně bylo s Elisou a jestli už je v pohodě. Bála jsem se ale, že mě jen naštve. Tím, že se bude tvářit, jako by se nic nestalo a že je všechno v pohodě. A jestli jo, prostě odejdu. Nic na tom není, ne? A tak jsem vykročila přesně tam, kam mě nasměrovala naše smečková magie. Bylo neuvěřitelné, jak přesná byla, protože za malý moment jsem Sionna zahlédla přesně na tom místě, kde jsem ho cítila předtím.
Chm, tady je Patizón, ušklíbla jsem se kysele. Měla jsem teď v emocích zase úplný chaos. Nevěděla jsem, jestli jsem na něj naštvaná, nebo se podle těším, co z toho bude. Nebo jsem snad chtěla vidět, že ho to mrzí? Dokonce jsem se začala i trochu třást, jak nervózní jsem z toho celá byla. Ale to se dalo jednoduše svést na studené počasí, nebo jsem v to alespoň doufala. „Čau,“ kývla jsem hlavou, když jsem byla v dostatečné blízkosti, aby mě slyšel. Nesedala jsem si, ani se přátelsky neusmívala. Měla jsem úplně prázdný výraz, zbaven jakýchkoliv emocí, které se snažily drát na povrch. Snažila jsem se působit co nejvíc cool a vyrovnaně, jak jen to šlo. „Nedávno jsem vás s Elisou zahlédla u řeky. Je v pohodě? Nikdy jsem ji takhle rozhozenou neviděla,“ zeptala jsem se napřímo a opět se silně otřásla. Zatraceně.

//VJA 3 (3/3)

Flynn natahoval krček blíž a blíž, abych mu mohla čumáček pořádně olízat. O to sladší to bylo. Vidět to, že o to stojí a že se mu to líbí stejně, jako mě. A tak jsem v olizování pokračovala, dokud neměl čumáček úplně oslintaný a teploučký. Když jsem mu ale řekla, že je roztomilý, začal se mračit, čímž mi potvrdil, že roztomilý opravdu je. Nechápala jsem, proč to klukům tak hrozně vadilo. A hlavně nechápali, že když se začnou vztekat, jsou ještě víc k sežrání. S úsměvem jsem jen naklonila hlavu na stranu a sledovala, jak se čertí. „Oh, vlastně. Špatné slovo. Jsi neodolatelný,“ opravila jsem se slůvkem, které by mu snad vadit nemuselo a schválně to řekla co nejvíc vážně, jak jsem jsem svedla, aby neměl pochyby. A stejně jsi roztomilej, uculila jsem se. Tímto jsem se dočkala i já miloučkého komplimentu, díky kterému jsem se celá rozzářila. „Aww, děkuji!“ rozmávala jsem ocásek a ihned ho zasypala další várkou vlčích pusinek na čumáček. Pár jich opět přistálo i na tvář a jedna velká mezi jeho heboučká ouška. Evidentně věděl, že si je tím získá, když mi čumáček ihned nastavoval. Měl mě celou přečtenou a to jsme se znali jeden den. A vůbec mi nevadilo, že já ten svůj mám suchý. Stačilo mi zasypávat láskou jeho. Není jeden den málo? napadlo mě, tu myšlenku jsem ale velmi rychle zahnala. A záleželo na tom? Ne. Jsem s ním šťastná a to je jediný, na čem záleží.

Můj pokus o to ho naučit říkat l vypadal zprvu jako celkem dost velký fiasko. Jen si mumlal nezaujatě cosi pod fousky a s pohledem skoro až znechuceným pozoroval, jak ze sebe dělám idiota. Že já ho raději nenechala ráčkovat do konce života, pomyslela jsem si a otráveně si sedla na zadek. K mému údivu to ale fakt zkusil. A dokonce se u toho i spokojeně usmíval. A s každým nemotorným L to bylo lepší a lepší a i on z toho vypadal víc nadšeně. Nemohla jsem jeho nadšení nesdílet a tak jsem na něj začala kývat hlavičkou, aby to zkoušel dál a zeširoka se na něj usmívala. Začal se pokoušet i o mé jméno, které zprvu bylo lepší verzí té původní, až to nakonec řekl. Nadšeně jsem se vyhoupla na nohy a valila na něj úžasle oči. „Jo! Lilac!“ pokývala jsem a začala se ze samého štěstí smát. Naučila jsem ho to! Proč ho to nenaučili rodiče, když to šlo tak lehce? Začal kolem mě vesele hopkat a zkusil to i na svém jménu. A byl z něho překvapený. Jmenuje se tak, ne? Frynn by bylo divnější, začala jsem na moment pochybovat. „No… ano! Jsi Flynn a já Lilac. A umíš říkat L!“ zazubila jsem se a věnovala mu další hromadu pusinek za to, že je tak šikovný. „Jsi fakt skvělej! Říkáš to jak největší borec,“ chválila jsem ho.

// VJA 3(2/3)

Jak jsem měla zavřená očka a v olizování jeho čumáčku pokračovala, vůbec jsem netušila, jak reaguje. Prostě jsem… doufala, že jsem atmosféru a čas odhadla dost dobře, abych si to u něj nepodělala. Když jsem jedno očko pootevřela, abych zkontrolovala jeho reakci, očka měl zavřená. To znamená, že se mu to líbí, ne? Je to v pohodě, uvědomila jsem si, začala se u olizování culit a očko zase zavřela, abych si to užila. Dokonce mi to i slovně potvrdil, což jsem nečekala, ale alespoň jsem to měla potvrzené. Což byla bomba. Po chvíli olizování už čumák neměl podivně studený, takže to nebylo tak divný. Vlastně to bylo fakt pěkný. Líbilo se mi někomu dávat pusu. A Frynn se mi fakt líbil.
Když jsem se odtáhla a nenápadně nadhodila, že mám hlad, okamžitě se toho jako gentleman chopil a nabídl se, že mi tedy něco uloví. Připadala jsem si jako dáma, kterou se snaží někdo rozmazlovat a opečovávat. Culila jsem se od ucha k uchu a měla pocit, že se dojetím celá rozteču jak máslo. A tak jsem vedle něj spokojeně šla hlouběji do lesa, až z ničeho nic začal celý nafukovat a házet po mě svůdné kukuče, čemuž jsem se potěšeně zahihňala. Na jeho dotaz jsem s nadšením souhlasně přikývla a dodala: „Moc ráda!“ Natáhla k němu tlamičku a začala mu čumáček zase důkladně pusinkovat. Líbilo se mu to tak, že chtěl ještě! Ještě že nám to na začátku takhle ulehčil, to balení je nejblbější část. Tohle se mi líbí daleko víc. A jelikož jsem to viděla i u dospělých, jedna pusa mu přistála i na tváři. A na druhé. A pak zase spousta na čumáček. „Jseš hrozně roztomilej, víš to?“ koukla jsem na něj celá zasněná a zamilovaná. „Mám tě ráda,“ připomněla jsem mu, kdyby to náhodou zapomněl a pro tentokrát se k němu přitulila.

Počkat, on vlastně neříká l. Takže... teoreticky se jmenuje Flynn, ne? Co když... bych ho to uměla naučit? Pak by mi mohl říkat jménem. "Normálně ale znám jeden cool zvuk, kterej když vydáš, zvíře který lovíš si myslí, že seš jeden z nich a ulovíš ho snadněji. Je to fakt boží. Stačí jen dát jazyk za přední zuby a udělat tohle. LLLLLLL. No a pak dáš jen jazyk rychle dolů a je to. Máš vyhráno a plný žaludek," zaobalila jsem svou radu trochou kravin, ale přece bych ho první den nechtěla urazit. "Vlastně...! Se tak říká i L v mém jménu. A tvém! LLLLLilac. Flllllynn," vyzkoušela jsem názorně a tvářila se strašně překvapeně a úžasle. Pak jsem jen doufala, že to taky zkusí.

// VJA 3 (1/3)

Celá tahle situace musela být z pohledu někoho jiného celkem vtipná. Pro nás to bylo spíš jak na horské dráze. Oba jsme se na toho druhého snažili udělat dojem a celkem to pokaždé podělali. Čekala bych, že to bude o dost lehčí a půjde to jak po másle. Tolik vlků kolem má přece partnery co museli sbalit. Jak to jako dělali? I Etneyova balící technika nezabrala, což mě fakt zamrzelo. Stoprocentně si to jen vymyslel, abych se znemožnila. Blbeček jeden,pomyslela jsem si a nebýt Frynna, asi bych začala soptit. Ale momentálně jsem si to nemohla dovolit. To že nemusí vodu mě trochu zarazilo, ale já ji taky vlastně od toho co jsem nachladla moc nemusela. "No, já vlastně taky ne," přiznala jsem wle vzápětí si uvědomila, že vypadám jako úplný pako. Ale on se asi taky cítil jak pako, takže jsem to třeba zachránily?

Ugh, proč to musí být tak komplikovaný. Z ničeho nic to ale Frynn komplikovaný neudělal a po vteřině šoku se mi ulevilo.
"To by bylo moc fajn. I já bych tě chtěla mít ráda," uculila jsem se. A v tý atmosféře a tom momentu jsem se k němu naklonila, že mu olíznu čenich. Tak jak to dělají dospěli. Prostě... dospělácká pusa. Není to moc brzo? Co když nechce?Na paniku bylo pozdě, byla jsem už malý kousíček od jeho čenichu. Teď nebo nikdy. A tak jsem zavřela oči, překonala tu vzdálenost, která mezi námi byla a olízla mu čumák. Byl mokrý a kluzký, ale když tohle pominu, bylo to fajn. Vzrušující dokonce! Znamená to, že mám kluka? Randíme teď? Nebo... Nebo to myslel úplně jinak? To by přece bylo divný, ne? S tím jak se snaží zapůsobit. Upřímně jsem doufala, že jsem to tímhle nepodělala úplně. Úplně bych se tak znemožnila. Když jsem se odtáhla, čekala jsem na jeho reakci. Cítila jsem, jak se mi zatajil dech a já nervózně vyčkávala, co bude dál. Jestli opět zamručí, asi bude po mě. Ale tak... pusa je vždycky fajn, ne? Hlavně od random holky, které se zrovna líbí. To minimálně potěší. Ach jo, ať se mu to taky líbí.

Byl fakt super, i když jsem s ním toho moc společnýho neměla. Byl roztomilej, vtipnej, jevil o mě zájem a to mi bohatě stačilo. Dokonce i to jak zkomolil mé jméno bylo hrozně miloučký. "Můžeš mi říkat ale jak chceš," pousmála jsem se. Mé další otázky ho celkem ale vykolejily. Jestli se cítil provinile, že se sem tak vloupal, nebo co. "Určitě jsi. To znamená že se můžem potkávat často," zazubila jsem se a začala vesele vrtět ocasem. "No, jdem teda na to! Už mám celkem hlad," vybídla jsem ho tím ke kroku a vydala se pomalu dál do lesa s tím, že třeba přebere vedení a nasměruje mě tam, kde loví.

Lichotky se vlčkovi evidentně líbily. A komu taky ne, že? Usmál se na mě zářivým úsměvem a odhalil tím, že mu sem tam zoubek chybí. Joo, pamatuju si jak traumatický to bylo, pousmála jsem se nad představou a celkem mu to nezáviděla. Jíst s dírkama mezi zubama bylo fakt otravný. Zato pít bylo celkem cool. Co mě ale zarazilo, bylo to, kolik měl s lovem zkušeností. Teda o dvě víc než já, ale vhledem k tomu, že já už byla „dospělák“, byla jsem těžce pozadu. A asi bych měla reagovat úplně mega odvařeně, no mě to spíš trochu štvalo. „Chmm,“ zamručela jsem tiše. „Asi mi budeš muset dát lekce, já tolik šancí neměla,“ pokusila jsem se o milý úsměv, ale evidentní bylo, že jsem se cítila jako neschopák. Ale tak… alespoň jsem se naučila mluvit dřív než on. Alespoň v něčem jsem lepší? I když bych daleko raději šišlala celý život a lovila jako bůh, než to měla přesně naopak. Šišlání je roztomilý.
Ho naopak moc neoslnily mé zkušenosti s cestováním. Když ho neoslní tohle, tak co? „Nebo jsem taky profík na dělání bublinek pod vodou. Můžu tě to naučit. Teda až roztaje led,“ zazubila jsem se. Ještě že mám balící taktiky Etneye, byla bych v koncích. Počkat, já se ho snažím sbalit? došlo mi. Chci jeho obdiv, je milej a roztomilej. Takový to je, když někdo někoho balí? Raději jsem tu myšlenku raději zahnala. Naštěstí se mezitím představil a vesele vrtěl oháňkou. „Já Lilac. Podle takových fialkových kytiček,“ představila jsem se tak, jak už jsem se dlouho nepředstavovala. S ním jsem si přišla na stejný mentální úrovni. Ostatní na mě byli až moc dospělí a celkem mi to vadilo. „Whoa, to by bylo boží,“ vyhoupla jsem se na nohy a rozpohybovala zase já svůj ocásek. „Můžu tě tu provést, jestli chceš. Počkat, co že tu vlastně děláš? Patříš k nám do smečky?“ navrhla jsem a v ten moment mi došlo, že tu vlastně asi nemá co dělat. A tak jsem se k němu naklonila a nasála jeho pach. „Voníš po borůvkách. Jsi odvedle, že?“

Jak jsem tak ležela a svým vlastním tělem se trochu zahřívala, začala na mě trochu doléhat únava. Byla to přeci jen pěkná štreka, co jsem ušla za jeden den a moje očka začaly vypovídat službu. Ptáčci se dohádali a někam odletěli, moje očka teda neměla úplně na co se soustředit, a tak se rozhodla, že jdou spát. Můj mozek z této představy tak nadšený nebyl, a tak se co chvíli pokoušel oči zase otevřít. Byl to v podstatě takový nekonečný souboj, který vypadal tak, že jsem co chvíli přivírala oči a zase je s trhnutím otevřela. Když jsem je zavřela naposled, neprobudil mě tentokrát znuděný mozek, ale něčí pozdrav. Oči jsem překvapeně vykulila a zamrkala. Byl to hnědý vlček, o něco málo mladší než já. Whoa, další vrstevník? uculila jsem se vesele a ocásek se dal energicky do pohybu. „No jasně!“ rozzářila jsem se. Sice měl problémy s mluvením, ale to měla přece i Tati a nikomu to nepřekáželo. Alespoň tím oba o něco víc vynikali. Vlček se posadil přímo přede mě a já se instinktivně taktéž posadila, aby to nebylo divný. „Fakt?“ naklonila jsem se blíž s úžaslým pohledem. „Já do teď ulovila jen jednu lasičku, nebo co to vlastně bylo. Ale! Jsem fakt hustej cestovatel! Zrovna teď jsem se vrátila z dlouhé výpravy na konec světa,“ vypoulila jsem na něj oči, abych dodala důraz na to, jak hrozně cool to bylo. „Jak se vlastně jmenuješ, drsňáku?“ zazubila jsem se pobaveně a jemně do něj dloubla tlapou. Je fakt celkem roztomilej, pomyslela jsem si a přitrouble se u toho uculila.