Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Bylo opravdu zajímavé trávit čas s němým vlkem. Nijak zvláště ho to opravdu neomezovalo. Jediné, co byla fakt škoda, bylo to, že jsem neznala jeho jméno. A jestliže je z daleko, jako před chvílí ukázal hlavou, asi to ani nezjistím. Leda bych mu diktovala abecedu a on jen kýval hlavou, jestli jsem se trefila. A to znělo jako moc práce a poměrně i dost velká otrava. „To je cool,“ zazubila jsem se. „Já ani nevím, odkud jsem sem přišla. Byla jsem fakt malá. Takovej prcek, že si to ani nepamatuji. Dovedl mě sem jeden mámin známý, když jsme se rozdělili. Měl se o mě postarat, ale ten blbeček mě jen zaparkvoval na hranicích nejbližší smečky, na kterou narazil a vzal nohy na ramena,“ pokrčila jsem rameny, jako by mě to vlastně vůbec nežralo. Pořádně si ho nepamatuji, ale tenhle podraz mu asi nikdy neodpustím. „Naštěstí mě hodil na hranice té nejskvělejší smečky, jaká snad existuje a byla jsem tam jako doma. Ani mi nechybí to, co bylo za hranicemi týhle země a vlastně mě to ani nijak neláká zpět. Jsem tady dost spokojená, takže budeš určitě i ty,“ zakončila jsem svůj monolog. Jelikož byl fakt fajn a super posluchač, měla jsem tendenci mu říct i dost osobní věci. Měla jsem pocit, že mě pochopí a nebude nic co bych mu řekla soudit.
Jen co jsem ale zmínila smečku, v očkách se mu zajiskřilo a začal mě pobízet, abych povídala dál. Oh, takže smečky ho zajímají! „No, jako smeček tu je asi dost. Vím o jedné horské, jedné v močálech a tuším že je jedna i na jihu. No a hned vedle té naší je jedna další, ve které mám kopu kámošů. Jmenuje se borůvková a jsou tam určitě taky hrozně fajn vlci. Té naší šéfuje jedna super drsná vlčice a ten nejmilejší vlk pod sluncem. Jsou dohromady takový hodný a zlý policajt, takže jim to ve smečce fakt funguje. Je nás tam celkem dost a mnohdy se vždy najde někdo, s kým trávit čas, jen teď nějak všichni prchli. Ale ono tam bylo celkem dost dusno momentálně, takže se asi není čemu divit.“ Povyprávěla jsem mu o všem, co jsem o smečkách věděla a přiblížila mu trochu i tu naši. Jen co jsem se ale zeptala, jestli i on někam patří, zavrtěl hlavou a svěsil uši. „Oh, to mě mrzí,“ dodala jsem polohlasem. „Třeba si najdeš nějakou strašně fajn i tady. Kdybys chtěl, mohla bych tě k nám i provést. Nebo ti domluvit prohlídku u té vedlejší. Mám tam totiž kámoše ochránce,“ zazubila jsem se povzbudivě a byla strašně pyšná, jak užitečně a schopně momentálně vypadám, když mám tolik kontaktů.

I přestože jsem položila dost blbou otázku, na kterou se celkem blbě odpovídalo, pokusil se o to a bylo zajímavé, že jsem to z tak jednoduchého gesta asi i pochopila. Zvykl si na to, je to pro něj běžné, došlo mi. I tak jsem mu chtěla ale komunikaci usnadnit, a tak jsem přišla s návrhem, že mu budu pokládat otázky, na které se dá odpovídat kývnutím hlavou. Ano nebo ne pochopí i blbec. Byla jsem ráda, že mu otázky nevadí. Já osobně si nemohla pomocí. Bylo to až moc fascinující a nové, že bych nedokázala nechat tlamu zavřenou. „Hmm, chápu. Asi to takové musí být pro všechny. Někdy to umí být dost trapný, když dojdou témata,“ odpověděla jsem a pokyvovala u toho chápavě hlavou. „Jsi odsud?“ nadhodila jsem další dotaz, který se mi momentálně zdál jako extrémně důležitý. Kdyby ano, chtěla jsem vědět, kdy ho případně najít. Byl totiž fakt sympatickej. „Já jsem ze smečky, která je odsud celkem nedaleko. Stačí jít odsud kus na jih, kolem podivné propadliny, přes menší pohoří a bam! Jsi u nás,“ zazubila jsem se. „Jmenuje se Asgaarská smečka a je to tam fakt fajn. Jen se poslední dobou všichni rozutekli, a tak se tam sama nudím. Patříš do nějaké smečky?“ otočila jsem otázku zase na něj, aby se necítil, jako že je tu jen jako posluchač.

Celou dobu, co jsem na vlka mluvila, reagoval spíše tělem a výrazem. Nevypadlo z něj totiž jediné slovo. Až v momentě, kdy jsem se optala na jeho jméno, chvíli zamyšleně mlčel, pak si ale přiložil tlapku k tlamě a zavrtěl hlavou. V hlavě mi to pár vteřin šrotovalo, než ze mě vyšlo: „Aaaa! Chápu! Jsi němý, co?“ Na to jsem pokývala hlavou, jako že tomu úplně rozumím a že jeho neodpovídání neberu jako neslušnost. Působilo to chvíli podivně, ale rozhodně jsem ho za to nehodlala odsoudit, i kdyby mluvit uměl. „To je mazec, nikdy jsem na někoho němého nenarazila. Jaký to je?“ optala jsem se a v momentě, kdy mi otázka vypadla z tlamy mi došlo, jak pitomý nápad to byl. Tlapou jsem se jemně praštila do hlavy a dodala: „Pardon, síla zvyku.“ Koukla jsem na něj omluvně a zasmála se nad svou hloupostí. „Budu pokládat otázky, na které se dá odpovídat jen ano nebo ne. Pokud ti nevadí, že jsem zvědavá teda,“ zazubila jsem se, ale soudě podle toho, jak přátelsky působil, asi ho moje zvědavost moc štvát nebude. „Je těžké navazovat přátelství?“ optala jsem se nakonec způsobem, na který mi mohl pokýváním hlavy odpovědět. Já si to třeba nedovedla představit. Konkrétně to, jak bych navazovala přátelství já jinak, než komunikací. Asi bych si připadala dost osamoceně.

Jak jsem tak ležela a koukala se na svůj odraz, přemýšlela jsem, jestli by mi jiná magie neslušela víc. Jo, měla jsem k iluzi asi nejblíž, ale jaké by to bylo mít oči třeba zelené, modré, nebo červené? Pasovala by mi třeba ta stříbrná, kterou tipoval Yeter? Nebo třeba tyrkysová, ta by byla krásná. Škoda jen, že je magie vzduchu celkem trapná. Ke kožichu by se mi ale hodila. Mohla bych se ji naučit, ale přišlo mi pěkně blbý se ji učit jen kvůli barvě očí. A vůbec, fialková byla lepší. Ladila mi ke jménu. Z myšlenek mě vyrušilo až čvachtání napůl rozteklého sněhu, jak na něm někdo šel. Zvědavě jsem zvedla hlavu a otočila se na vlčka, který evidentně mířil za mnou, což mi udělalo radost. Nemotorně jsem se s bolestným syknutím postavila a rozhoupala přátelsky ocas. Bylo zvláštní, že za mnou přišel, ale nepromluvil, ale nijak zvláště jsem to neřešila. Já jako upovídaný tvor se řeči s radostí ujmu první. „Ahoj!“ pozdravila jsem ho s milým úsměvem a rychle si ho pohledem projela. Byl starší než já. Dokonce by mohl být i mým tátou, ale to mi nijak nevadilo. S dospělými se bavilo stejně dobře, jako s vrstevníky. „Je tu celkem nuda, co? Šla jsem sem za společností, ale tamti vypadají do sebe až moc zabraně, abych je rušila,“ zasmála jsem se. „Jsem Lilac, ty?“

<< Středozemní propadlina (přes V. Galtavar)

Nikam jsem nespěchala, a tak jsem loudavým a kulhavým tempem dokráčela až k jezeru, které jsem od propadliny v dáli zahlédla. Tohle místo jsem si už ale pamatovala. Tuším, že jsem tu byla s Laurou a Sionnem, ale mohlo to být jakékoliv jiné jezero. Takových je tu asi mraky, takže bůh ví. Rozhodla jsem se, že než opět vykročím někam dál, odpočinu si u něj a opět si schladím ránu, která už naštěstí nekrvácela. Bolela jako čert.
Když jsem se přiblížila k jezeru blíž, uvědomila jsem si, že trochu více na západ u něj sedí dva vlci, asi pár. A tak přestože jsem o společnost stála, tyhle dva jsem z potenciálních přátel vyškrtla. Jestli měli romantickou chvilku, jen těžko by stáli o znuděné přerostlé vlče. Usadila jsem se tedy u vodní hladiny a začala si tlapou omývat ránu. Opět to štípalo, ale tušila jsem, že to znamená, že to pomáhá, a tak jsem zatnula zuby a vydržela to. Nakonec jsem si k jezeru lehla a pozorovala svůj odraz na vodní hladině. Bylo zvláštní se vidět s jinýma očima. Nebyla jsem na to zvyklá, ale opravdu se mi to líbilo.

<< Asgaar

Pomalým loudavým krokem jsem vykročila k místu, kde jsme si se Sionnem jako malí hrávali a pokusila se potlačit všechny ty pocity, které to ve mně vyvolávalo. Oči jsem úmyslně držela zabodlé do země, kontrolujíc, jak se mi přední tlapy pohybují. Levá dopředu, pravá dozadu, levá dozadu, pravá dopředu. Daleko raději bych se kochala tím, co se kolem děje, ale moje srdce se tomu chtělo vyhnout. Hlavně se nepoddat nostalgii a nemyslet na to, co bylo, nebo co bude.
Cesta naštěstí neutíkala tak pomalu, jak jsem myslela. Za malou chvíli jsem došla i k nějaké propadlině, u které jsem doposud snad ani nebyla. Bylo zvláštní moci cestovat, sama a bez dozoru. Byly to asi jediné chvíle, kdy jsem se cítila a připouštěla si, že jsem dospělá. A to jen proto, že se mi to hodilo. Nebavilo mě spoléhat na to, že se mnou někdo z dospělých někam půjde. Kdyby došlo ale na povinnosti, asi bych se snažila vykroutit, že jsem malá. Bylo to zvláštní. Když jsem malá opravdu byla, pomáhání mě bavilo, protože jsem chtěla dospět co nejdřív. A teď bych dala cokoliv za to, abych byla zase malá. Byla to fakt děsná ironie. Dlouho jsem se u propadliny nezdržela, jelikož na ní fakt nebylo moc co vypozorovat. Jen z ní sálalo nebezpečí, nic víc. A tak jsem vykročila dál, někam za nosem.

Velké vlčí jezero (přes V. Galtavar) >>

Jen co jsem rozlepila oči, bolest se mi vrátila a já jen zaúpěla. Bylo to hrozně nepříjemný. Každý nepatrný pohyb byl peklo. I usínání trvalo tak nekonečně dlouho, až jsem nevěřila, že reálně opravdu usnu. Ale byla jsem vyčerpaná a tak strašně unavená. Co se energie týče, cítila jsem se teď podstatně líp, přestože jsem kdo-ví jak dlouho nespala. Ale stačilo to. Pomaloučku jsem se pokusila postavit na všechny čtyři, přestože jsem tu levou přední šetřila. Pokusila jsem se nasát pachy v lese, ale zdálo se, že je tu stejně pusto, jako před šlofíkem. Byla jsem sice raněná, ale daleko víc mě štvala nuda, a tak jsem se s povzdychnutím vydala pryč. Nechtěla jsem tu být sama. Vydala jsem se na sever, odkud to bylo od Noroxe daleko a tím pádem bezpečnější. Upřímně jsem zadoufala, že toho creepa už v životě nepotkám.

Středozemní propadlina (přes zelené nory) >>

<< Medvědí řeka

Pomalým šouravým krokem jsem se dopravila až na hranice, kde jsem zvedla hlavu a zavyla. V mém hlavu bylo cítit, že jsem raněná. Bylo to bolestivé a zoufalé zavytí. Doma ale nikdo nebyl. Sionnův pach byl pryč a cítila jsem i náznak Etneye, ale reálně jsem tu byla sama. Museli nedávno odejít. Nebyla jsem si jistá, jestli to je dobře, nebo ne. Chtěla jsem společnost, abych přišla na jiné myšlenky a nemusela myslet jen na to, jak to bolí. Na druhou stranu jsem nechtěla vysvětlovat, jak jsem k té jizvě přišla. Vypadala badass, ale přišla jsem k ní mou blbostí. Netěšila jsem se na moment, kdy budu muset tuhle historku vyprávět Arcovi, nebo Elise. Elisa by mě roztrhla jak hada. Možná bych si tu pravdu mohla poupravit, abych nevypadala jako vůl. Neříct úplně vše. To pak není lhaní, ne? Když se nebudou ptát, celá pravda je jim k ničemu. S touto myšlenkou jsem si našla nějaký fajn strom, pod který jsem se natáhla a rozhodla se, že se to pokusím alespoň zaspat.

<< Louka vlčích máků (přes Středozemku)

Utíkala jsem, jak jen mi to mé vyčerpané tělo dovolilo. Bolest pomalu ale jistě o sobě začala dávat znát a rána tak neskutečně pálila a štípala. Nikdy jsem takovou bolest nezažila a v tomto momentě se mi zdálo, jako by to byl můj konec. Věděla jsem, že má reakce je přehnaná. Že je to jen blbý šrám na rameni a že z toho neumřu. Věděla jsem to, ale horší bolest jsem opravdu nezažila. Chtěla jsem, aby to skončilo. Jen co jsem doběhla k řece, která mě dělila od domova, až teprve teď jsem se otočila a snažila se zachytit jakýkoliv náznak toho, že mě pronásleduje. Kdybych ho jen krátce zahlédla, utekla bych. Ale já si potřebovala očistit ránu. V Asgaaru už na řeku nenatrefím a když mě asi nepronásleduje, využiji tuhle. A tak jsem si tlapou začala tlapou stříkat na ránu a doufala, že to pomůže. Ledová voda příjemně chladila a ulevila na malý moment té palčivé bolesti. „Do háje,“ sykla jsem bolestí a zaryla se drápy do země. Proč jsem musela nadhazovat zrovna tu debilní hru? Mohlo mi to dojít. Byla jsem úplně blbá. Opakovaně jsem se otáčela, zda ho neuvidím, ale nikde nikdo. Vzdal to. Musela jsem ho tím kousnutím do tlapy odradit. A tak jsem se znovu sebrala a vykročila domů. Na levou přední jsem ale kulhala, a tak to šlo nesmírně pomalu. Každý pohyb mi natahoval raněné svaly a já se modlila, aby to přešlo.

Asgaar (přes šakalí pahorkatinu) >>

Akce byla skvělá a moc mě bavila! Děkuji :)

Za mých 32 bodíků poprosím:

36 drahých kamenů (20 bodů => 10x2)
60 oblázků ( 12 bodů => 3x4)

Přimáčknutá u země jsem poslouchala, kde se co šustne. Uši našpicované, nos neustále čenichající a všechny smysly v pozoru. Uvažovala jsem, jestli nevyběhnout už teď a utéct mu, než mě najde, ale váhala jsem. Musel být blízko. Stop ve sněhu se fakt nezbavím a jelikož jsme tu široko daleko byli jediné, nebyl to chytrý nápad. Na druhou stranu jsem mohla využít náskoku, ale na to bylo pozdě.
V z ničeho nic jsem uslyšela šramot. Musel to být on. Rozhodně to byl Norox. Brzy na to mi to potvrdil jeho hlas, který zněl opravdu nepřátelsky a nebezpečně. Z ničeho nic jsem měla pocit, jako by to nebyla hra na schovávanou, ale nějaká zvrácená hra na lov. A tou kořistí jsem byla evidentně já. V tom momentě, co jsem si to uvědomila, mi jeho pach konečně něco připomněl. Styx, došlo mi a něco ve mně hrklo. Vše najednou dávalo smysl. To, jak se choval, jak vypadal, jak smrděl. Byl rozhodně jejím příbuzným. Trochu jsem zpanikařila, protože mi bylo jasné, že pokud něco velmi rychle neudělám, dopadne to špatně. Jenže to už vedle mě přiskočil a tlapou mě zasáhl na levém rameni. A až moc hrubě na to, aby se to dalo považovat za hru. Z rány mi ihned začala téct horká krev, bolest zatím nedocházela. „Au!“ sykla jsem automaticky, přestože ke mě nával bolesti ještě nepříšel a překvapeně na něj hodila pohled. Když se neschovám, alespoň tě zpomalím, pomyslela jsem si a zuby se mu zakousla do nohy. Ve vteřině jsem byla na nohou a utíkala jako o život. „Dej mi pokoj,“ zaječela jsem. Ne vyděšeně, ne zoufale, ale nas*aně. Měla jsem ho dost. Zamířila jsem přímo domů, protože mi momentálně bylo úplně jedno, jestli za mnou poběží, nebo ne. Neměla jsem čas to obíhat oklikou a snažit se ho setřást. Jestli nebudu dost rychlá, budu mrtvá.

Medvědí řeka (přes Středozemku) >>

<< Kopretinová louka (přes Ohnivé jezero)

Naštěstí konverzace ustala a já se dál nemusela pokoušet o nějaké společné téma, které jsme evidentně ani neměli. A vlastně to byla vlastně celkem takticky domluvená hra, protože jen co mě najde, otočíme to a já mu zdrhnu. Nepozorovaně. Nebudu si muset vymýšlet nějaké přitroublé výmluvy, jako že mě doma čekají. Nedůvěřovala jsem mu natolik, abych ho zavedla přímo k naší smečce. Ještě by tak tušil, odkud jsem a měla bych tohoto creepa za zadkem pravidelně. Ne, že bych mu chtěla nějak křivdit, ale pořádně jsem se nedivila, že těch kamarádů moc nemá.
Utíkala jsem se schovat co nejdál, aby měl co nejmenší šanci mě objevit. A přestože se mi naskytla možnost schovat se v lese, napadlo mě, že tam bude totálně jasný, že se tam poběžím schovat. Místo toho jsem objevila pole vlčích máků, které sice nebyly rozkvetlé, ale schovávat se mezi nimi dalo. Jen bylo blbý, že mě může najít po čichu, ale doufala jsem, že nebude podvádět. A tak jsem se někde v poli přikrčila k zemi a čekala, jestli se objeví. Začínala jsem být dost nervózní. Neměla jsem strach, jen jsem doufala, že mě hned nenajde. Bylo by to celkem trapný. Srdce mi bušilo tak hlasitě, že jsem ho cítila až v krku a urputně jsem se snažila nedýchat moc nahlas, aby mě to neprozradilo. Celá jsem ztuhla a očima těkala všude kolem sebe, zda nezahlédnu něčí kožich. Pravděpodobně tu bude každou chvíli.

Noroxovi evidentně ruplo v bedně, jen co jsem ho začala poučovat, protože o sobě začal mluvit v třetí osobě. „Oh, okay,“ pípla jsem jen zaskočeně. Asi jsi to měl trochu líp formulovat, chytráku. Jen to přeřeknutí mě celkem zaskočilo. Zkouší mě? Protože jakej vrahoun by se takhle blbě přeřekl? Rozhodně mě zkouší. „No samozřejmě to vidím jak ty, ale prostě zajímavě vypadajícího. Nevypadáš jako žádný plyšák,“ pokoušela jsem se mu ho nějak uklidnit, protože se choval fakt divně. Aby se z toho Norox třeba nepos*al, pomyslela jsem si a snažila se potlačit protočení očima. Naštěstí úspěšně. Místo toho jsem se jen mile usmála.
Jeho divný žvatlání v třetí osobě bohužel pokračovalo dál a já ztrácela veškerou chuť se s ním bavit. Vlastně se ho takhle nedalo ani poslouchat. „Chápu, smečky jsou někdy na nic,“ odsouhlasila jsem mu jen. Jen jsem si ho nenápadně snažila změřit, jelikož mi fakt někoho připomínal a mě fakt vytáčelo, že jsem na to nemohla přijít.

Další konverzace jsem ale nebyla schopna, a tak jsem raději nadhodila neškodnou hru. „Vím,“ přikývla jsem trpělivě a vyslechla si ho. Dokonce i mně musel vysvětlovat, že nejsem Norox. Půl dne s tímhle magorem a budu za každý slovo dávat Noroxe i já. Bože, pousmála jsem se. Bohužel chtěl, abych se schovávala já, takže mě všechna největší sranda mine. „Okay, tak ale nepodváděj, jasný?“ koukla jsem na něj s varovným pohledem. Jen co to svoje jedno oko zavřel, rozeběhla jsem se schovat.

Louka vlčích máků (přes Ohnivé jezero) >>

To je tak starej, nebo žije na jiný planetě? napadlo mě, když začal zkoumat význam slova hustý. Zatím jsem nepotkala snad nikoho, kdo by výrazy mladých pochopil. „Noo, jakože jsi cool. Zajímavej, ale hrůzu nahánějící zároveň. Prostě drsnej od pohledu. Chápeš, když máš tolik jizev. Je to celkem působivý,“ pokoušela jsem se mu to nějak šetrně vysvětlit, aby se necítil jako úplný d*bil. Ale když nemá žádný kámoše, bude to asi tím. Bylo dost zvláštní, že měl za kámoše jen sourozence, ale třeba ho kvůli těm jizvám všichni odmítají a vyhýbají se mu. Třeba je to nebožák, který by chtěl jen přátele a ostatní ho nechápali. „Ty nemám zase já,“ zazubila jsem se. „Celá moje rodina je téměř-neexistující. Místo ní mám kámoše. Tak to máme naopak,“ povzbudivě jsem se pousmála. „Z daleka, ale cestu bych tam už nenašla. A tak bydlím v jedný smečce kus odsud. Ty? Odkud pocházíš?“ otočila jsem otázku zpět na něj, ale od čuchu bylo jasné, že je tulák. Smrděl něčím, nebo někým, co jsem už někdy cítila, ale za boha jsem si to nemohla spojit. „Hele, co takhle něco podniknout? Zahrát si něco? Hrál jsi někdy schovku?“ nadhodila jsem, jelikož jsem tak nějak už nevěděla, o čem se s takovým vlkem bavit.

// Úplně v pohodě! Měla jsem v plánu ten svůj úkol rychle splnit s někým jiným, ale stále s tebou a tím tvým úkolem počítala. Ale co se dá dělat, život je nepředvídatelný :/ I tak moc děkuji za ochotu, Savi :)