Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jak jsem čekala, byl v šoku, jak jsem vyrostla. Naposledy jsme se viděli totiž snad u vodopádů, a to už snpůlpůl roku být muselo. To mě ještě učili dělal bublinky pod vodou, hehe, uculila jsem se pobaveně. "Ty jsi pořád stejný," zazubila jsem se. Etney pak jeho společníkům začal vysvětlovat, jak to že se vlastně známé. "Yep, byla jsem fakt malej špunt," pokývala jsem hlavou souhlasně, abych mu dala za pravdu.
Jeden vlk se představil, zatímco ten druhý se vyzývavě optal, zda se chci opravdu přidat do klubu. "Naprosto jistá," dodala jsem a potutelným úsměvem. Proč bych taky nechtěla? Znělo to jako sranda. Obzvláště poté, co mi to Awarak trochu přiblížil. Až Etney přestal být tak tajemný a na rovinu mi řekl, že se jedná o lov. "No pecka! S tím vám ráda pomůžu. Mám už jeden totiž za sebou," radostně jaem zavrtěla oháňkou. Ukážu tomu černému, že jsem hodna členství v klubu. Ještě si ze mě sednou na zadek, jak jim vytřu oči. Úplnej profík. "Tak jdem na to?" přejela pohledem celou skupinku a nedočkavě vyčkávala, kudy se půjde.

<< Mahtae sever (přes Mahtae jih)

Nebyla jsem si jistá, komu ze smečky patří onen pach, který jsem pronásledovala, ale brzy jsem to zjistila. Etney! zavrtěla jsem vesele ocasem. Celkem dost dlouho jsem ho neviděla, ale prakticky se nezměnil. Zato já? Pche, velká dáma. Kočka. Oči jak dva ametysty. Žádné malé vlče, nebo nohatý puberťák. Dospělá baba. Hrozně mě zajímalo, co na to řekne, pokud si vůbec všimne. Ale měl menší sourozence, kteří už byli dávno dospělí. Asi ho to kdo ví jak nepřekvapí. Byl ve společnosti dalších dvou vlků, které jsem s největší pravděpodobností neznala, ale to ničemu nevadilo. Brzy je poznám! „Etneyi!“ zavolala jsem za ním šťastně a nabrala na rychlosti, tudíž jsem teď prakticky běžela. Jen co jsem se dostala skupince blíž, přibrzdila jsem a zbývající vzdálenost jen doklusala. „Ahojky, jsem Lilac. Co podnikáte? Můžu se přidat?“ zavalila jsem je informacemi a otázkami. Mile jsem se na vlky culila a doufala, že mou společnost ocení trochu více, než před chvílí Gee s tím podivínem. „Kdyby ne, tak v klidu řekněte a já půjdu oxidovat jinam. Úplně v chillu,“ nasadila jsem hrozně cool a nezaujatý výraz, přestože mé nadšení prozrazoval hyperaktivní ocásek.

Nějak se mi udělalo špatně, začala mne bolet ukrutně hlava, třeštila a svět se se mnou začal nekontrolovatelně motat. Nevím, čím to bylo. Horkem? Velkou skupinou vlků? Možná obojím dohromady. Na velká horka jsem evidentně celkem náchylná a nedělá mi dobře se dlouho zdržovat na slunci. Ale teď byl ten pocit pryč a… Všichni mí spololečníci jakbysmet. „Chmm,“ zamručela jsem posmutněle. No nic, nedalo se nic dělat. Budu si muset hledat společnost jinde, a to taky udělám. Zachytila jsem pach dalšího spolusmečkovníka a rozhodla se, že půjdu po něm. Konverzace s vlky ze smečky byly jednodušší, jelikož jsme se už vlastně znali a patřili k sobě. Takže i kdyby měl společnost, bude lehčí se připojit do velkýho kolektivu a získat si nové přátele. Geniální! A tak jsem se poklusem rozeběhla více na jih, kudy mě pach a stopy vedly.

Náhorní plošina (podél Mahtae jih) >>

<< Asgaar

Místem, na které jsem zamířila, byla opět Mahtae. Už to pro mě byl tak nějak automatický směr, kterým jsem od nás z lesa vycházela na výpravy a až odsud se rozhodovala, kam že to zamířím tentokrát. Tenhle rituál se avšak dnes nekonal. Zdálo se, že se pár vlků u řeky usadil a vedl spolu rozhovor. Váhavě jsem postupovala dál k nim, než jsem dokázala zaregistrovat, že se vlastně jedná o členku a cizáka, který mi až tak cizí nebyl. Ach ne, to je on, pomyslela jsem si otráveně. Gee se ale zdála být fajn vlčicí a tak nějak jsem měla pocit, že bych ji tam s tím podivínem neměla nechávat samotnou. Měla jsem tu výhodu, že on mne neznal. Znal mne pouze v kožichu Elisy.
Nedokázala jsem rozpoznat, o čem se baví, ale zdálo se, že se s ním Gee poměrně ochotně baví. Nejevila známky nervozity, nebo agrese. Možná mou přítomnost ani nepotřebovala. Ale bylo pozdě, už jsem byla moc blízko na to, abych to stočila jinam. „Čauky,“ zavolala jsem na mou známou vesele a jen tak tak se udržela, abych nevyslovila její jméno. Je možné, že mu ho úmyslně nesdělila a já bych jí to tím jen zavařila. „Co ty tady? Taky hledáte nějakou zábavu? Je dneska celkem hezky, tak jsem se šla na chvíli provětrat,“ nadhodila jsem a čekala, jestli je mne tu opravdu potřeba, nebo mne pošlou do háje.

//Mazám tímto přechod v předchozím postu, protože se mi ho nechce tady hledat :D

Rychlou otočkou v úkrytu jsem tam zanechala zbytky úlovku, které už sice pravděpodobně nikdo nehledal, ale bylo to přeci jen slušností a vrátila se opět do lesa, kde jsem se rozhodla si trochu zdřímnout. Poslední dobou na mě doléhala hrozně únava. Přicházející dospělost, nebo něco takového. Jen co jsem se ale probrala a rychlým nasátím pachu zjistila, že nic zajímavého se tu pro mě nenachází, v hlavě jsem si usmyslela, že půjdu podniknout nějaký supr letní výlet. Posledně jsem si na to vybrala nejkrutější zimu, tak to zase vezmeme do jiného extrému. I když až tak pesimistický jsem být nemohla. Sice už bylo léto, ale stále se to nedalo srovnávat s horky, která byla minulý rok. Jestli chci vychytat fajn počasí na cestování, měla bych vystartovat rovnou a neodkládat to na jindy. "Tak jo," povzbudila jsem se slovně, abych neměla cesty zpět, sebrala se na všechny čtyři, protáhla se a línou rozespalou chůzí zamířila mimo les.

Mahtae (sever) >>

Se Sionnem jsme si povídali, jako by se mezi námi nikdy nic nestalo. Jako by bylo všechno odjakživa v pohodě a já furt měla v životě roli velkýho bráchy nahrazenou tímhle milým a vtipným vlčem, kterého znám prakticky odjakživa. Upřímně jsem byla fakt ráda, že jsem o něj nepřišla. Strašně by mi to chybělo a věděla jsem, že by mi tu díru v srdci nikdy nic nevyplnilo. Žádný partner, žádná rodina, nebo kamarádi. Spokojeně jsem přežvykovala jídlo, zatímco nastalo divný ticho a já cítila, jak na mě podivně pokukuje. Asi mu bylo to ticho nepříjemný, a tak doufal, že nadhodím téma. A tak já nějaký nadhodila. Tématem, co mě na fleku napadlo, byla jeho máma. Chvíle ticha, nesrozumitelný pazvuk a pak ze sebe začal hrnou lichotku za lichotkou. „Vážně?“ pobaveně jsem vykulila oči a krk šokem vytáhla do skoro nepřirozený polohy. Přišlo mi to dost divný a na ni celkem nepravděpodobný. Nevěděla jsem, jestli tomu věřit, nebo ne, ale upřímně? I kdyby to pravda nebyla, hřálo mě to u srdce. Minimálně na mě Sionnovi záleželo dostatečně, aby mě teď, když se mu svěřuju, zahrnul komplimenty a zabránil mi, abych o sobě vůbec pochybovala. „To je… cool,“ dodala jsem a uchechtla se. Ukousla jsem si další sousto, když v tom začal nějak jančit a vysoukal ze sebe, že musí běžet. „Okay, tak… Hodně štěstí s čímkoliv, co máš?“ popřála jsem mu zmateně a věnovala mu milý úsměv, než nakonec vycouval, otočil se a utekl. Poslední dobou se všichni chovali divně a já si nebyla jistá, jestli je něco divnýho ve vzduchu, nebo v tom mám prsty nějak já. A upřímně jsem neměla v plánu to jakkoliv zkoumat. Měla jsem po lovu dobrou náladu a nechtěla jsem si ji čímkoliv kazit. A tak jsem jen spokojeně okusovala jídlo, než jsem skončila a odtáhla ho pomalu do úkrytu, aby se nekazilo.

Úkryt >>

<< Náhorka

Nemesis se moc do našeho poštuchování nezapojoval. Spíš tam trapně stál a čekal, až se bude moct nenápadně vypařit. Když Sionn namítal, že kopanec neschytal, ale spíš že je rád doma, pochopila jsem, co tím přesně myslí. „Já taky,“ uculila jsem se dojatě. „Ale pšt! Nic jsi neslyšel,“ špitla jsem, jako by to bylo tajemství a potutelně se usmívala. Lilac je velký drsňák a žádné takové věci cheesy kecy by přece nevedla. V žádném případě. Pro Nemesise to muselo být ale asi dost cringe, poslouchat nás, jak se tady smějem a máme takovýhle kecy. Vlastně jsme mu dávali důvod navíc se vypařit. Pokoušela jsem se s ním proto navázat nějakou konverzaci, ale jen zopakoval slovo, kterýmu dost pravděpodobně nerozuměl, nijak neodpověděl a jen se zeptal, jestli můžem jít. Na to jsem tentokrát slova nenacházela slova já. Pokoušela jsem se ho zapojit, aby si nepřipadal odstrčený, ale bezúspěšně. Tak si může klidně trhnout nohou.
Místo toho jsem si pobaveně rýpla do Sionna a ten zase do mě. „No jo, no jo,“ protočila jsem jen tak na oko očima a chopila se nohy, za kterou jsem začala úlovek táhnout zpět na území. Nemesis se mezitím zdekoval, stejně jako Tesai, a tak jsme na to zůstali sami. Když se nám to podačilo dotáhnout až za hranice, spokojeně jsem úlovek pustila a začala znaveně oddechovat. Tohle byla snad horší část lovu, než lov samotný. „Já? Jsem přece nezničitelná,“ odpověděla jsem mu stejně, jako na Náhorce on mě a přitrouble se u toho zakřenila. „Kde jsi vůbec nabral takovou brutální sílu?“ optala jsem se sice s pobaveným tónem, ale upřímně mě to fakt zajímalo. Chtěla jsem být taky tak silná, nehledě na to, že jsem byla samice. Na nějaké geny kašlu. S trochou snahy můžu být stejně silná, ne-li silnější než kdejakej samec. Sionn dal zavytím najevo, že jsme doma a já se k němu připojila, aby měli všichni přehled o tom, kdo lov přežil. Jen co si nabídl, sama jsem si urvala velký kus čerstvého masa a začala přežvykovat. „Upřímně jsem čekala, že na nás tvoje máma počká. Chtěla jsem aby viděla, že jsem stejně schopný člen smečky, jako ostatní. Ne jen nějaký příživník,“ otevřeně jsem dala najevo svůj názor, zatímco jsem přežvykovala kus masa. Po polknutí jsem se na něj zahleděla. „Někdy mám pocit, že mě celkem nemusí, přestože já ji mám tak nějak jako vzor,“ pokrčila jsem rameny a ukousla si další kus.

Bylo po všem. Jelen byl tuhej, adrenalin opadal a docházela mi pomalu realita. A to ta, že někdo schytal úder kopytem a že byl před chvílí se tu Sionn válel a nemohl popadnout dech. A tak ze mě instinktivně ihned vypadla otázka, zda jsou oba v pohodě. A asi jsem čekala jakoukoliv reakci až na tu, které se mi reálně dostalo. Sionn se začal hystericky smát a válet po zemi jak malej. Nejdřív jsem věnovala nechápavý, ale zároveň pobavený pohled jeho menšímu bráchovi, ale jak jsem ho tam takhle vychlámanýho pozorovala, začala jsem se smát taky. Nejdřív trochu, nakonec ale stejně praštěně jak on. I když po zemi jsem se neválela. Něco na jeho smíchu bylo neskutečně nakažlivýho a vážnost té situace totálně opadla. „Spíš ne, hele. Asi tě musel pořádně kopnout do hlavy,“ dělala jsem si z něj až sourozenecky srandu a utřela si tlapou slzy, které se mi z toho smíchu před chvílí valily po tvářích. „Jseš fakt pako. Reálně jsem o tebe měla starost,“ dloubla jsem do něj tlapou.
Tesaie jsme někde po cestě asi vytrousili, nebo nevím kam vlastně zmizel. Měla jsem za to, že s námi lovil, ale fakt po něm nebylo ani památky. I Sionn ho evidentně pohledem hledal, ale marně. S pokrčením ramen to vzdal stejně rychle, jako já. „No to bude spíš tím, že jsme boží tým,“ zazubila jsem se na oba. „Tak lov celkem šel, ne? Můžeš teď na vrstevníky flexit, že jsi lovil dřív než oni a jsi celej,“ nadhodila jsem na Nemesise, který z lovu vypadal ze začátku dost traumatizovaně. „I když s takovýma cool jizvama máš asi zajímavější historky, kterýma dělat dojem,“ pokývala jsem na uznání hlavou. Já měla jen jednu, a to teprve teď z dospělosti. Jako vlče by to bylo víc badass.
Sionn navrhl, že bychom mohli odtáhnout úlovek do úkrytu a dát si až tam. Což dávalo smysl. „Okay,“ souhlasně jsem pokývala hlavou, ale z toho co jelenem párkrát škubl, vypadalo to, že jsme tu navíc. „Heh, pan Patizón šel do sebe a teď utahne i mamuta. Potřebuješ s tím vůbec pomáhat?“ zasmála jsem se, ale i tak chytla jelena za končetinu a táhla spolu s ním. I když jsem si v porovnání s ním připadala celkem zbytečně. Celkově mě ještě stále bolely čelisti z toho, jak jsme na něm byli všichni zavěšení.

Asgaar >>

Jak jsme se všichni zakousli z různých stran na jelena a křečovitě se ho zuby drželi, začal pomalu zpomalovat, ale nepřestával. Myslela jsem si, že to bude jednodušší. Že na něj všichni naskáčeme, on sebou praští a jedním pořádným zakousnutím mu utrpení ukončíme. Když jsem ale ve vzduchu předníma vysela chvíli dostatečně dlouhou na to, aby se mi zdála být nekonečná, došlo mi, že jsem se šeredně spletla. Tak jako my jsme byli napumpovaní adrenalinem, náš úlovek dvakrát tolik. My bojovali o kus žvance. Tenhle chudák, na rozdíl od nás, o život. Zoufale vyhazoval zadníma, až se nakonec ozval tupý náraz, jako by někoho opravdu udeřil. Srdce se mi divoce rozbušilo a já na malý moment odlepila uši od hlavy, abych lépe slyšela, co se to stalo. Když jsem ale nic dalšího neslyšela, rychle jsem je opět přiklopila k hlavě, aby mi do nich nefoukal vítr a doufala, že se mi to jen zdálo.
V tlamě jsem už pomalu začínala mít křeč, jak usilovně jsem držela kůži na jeho krku a marně se škubáním hlavy snažila zvíře strhnout na bok. To by se ale asi museli všichni zavěsit z jedné strany a upřímně… Úplně reálné to asi nebylo. Z ničeho nic ale zakopl, přepadl hlavou dopředu a s hlasitým nárazem dopadl na zem. Snažila jsem se udržet, ale tou silou a rychlostí, kterou upadl, jsem svůj stisk povolila a jen s hrůzou sledovala, jak zvíře dopadlo. Šok ze mě naštěstí velice rychle opadl. Musela jsem jednat dřív, než stihne náš úlovek. Přiskočila jsem ke zvířeti dřív, než se stihlo vzpamatovat, zaryla mu tesáky do krku a pevně stiskla, než se přestalo hýbat úplně. Tlamu mi zalila horká krev, z které byla cítit typicky kovová pachuť. Poprvé v životě ale chutnala jako vítězství. Naše vítězství. Zvládli jsme to sami. Když jsem si byla jistá, že je opravdu po všem, zvedla jsem se a olízla si tlamu, kterou jsem měla od krve. Očima jsem rychle přejela svou skupinu, zda jsou v pořádku. „Jste celí?“ optala jsem se starostlivě, hlavně tedy Sionna a Nemesise, kteří ze všech viditelně vypadali nejhůř. Jestli nějakou ránu schytal i Tesai, jsem si nebyla jistá.

Zatímco já se marně snažila pochopit, co že se to vlastně děje, zjistila jsem, že panika je vzájemná. Nemesis to viděl úplně stejně zoufale, jako já. „Až tak špatný to nebude,“ zazubila jsem se na něj povzbudivě, přestože poznámka rozhodně nebyla směřovaná na mě. „Pokud tě to uklidní, i u mě je to první lov. Ale až taková věda to nebude,“ dodala jsem ještě sebevědomě, než se zjevila Elisa a všechno vypuklo. Všichni jsme se dali do pohybu, oddělili od sebe stádo a vyhlídli cíl, na kterém jsme se všichni shodli. Já se přesunula do leva, Nemesis s Tesaiem doprava a tak nehrozilo, že by nám jelen frnknul. A jestli jo, pravděpodobně by zvolil mou stranu, ale pokoušela jsem se na to nemyslet. I když mi to moc nešlo. Panika na mě zase doléhala, protože jsem opět moc netušila, co dělat. Když začal Sionn rozdávat rozkazy, trochu mě to uklidnilo. Měla jsem daný přesný úkol a bylo jen na mě, abych ho provedla. Rázně jsem za běhu přikývla, držela s jelenem krok a nespouštěla z něj oči. Nemohla jsem to podělat. S jasným úkolem na mě konečně dolehla ta vlna adrenalinu, která mi vypla mozek a já se dokázala plně soustředit jen na jediné. Dostat zvíře k zemi. Jen co se do vzduchu vyšvihl Sionn a zakousl se zvířeti do stehna, instinktivně jsem vyskočila a pevně se zakousla do krku. V tom momentě už na zvířeti musel vyset každý člen naší skupinky a to by to v tom byl čert, aby pod silou čtyř vlků nepadlo k zemi. Kor takhle staré a uřícené. Jelen sice házel kopyty, ale bude mu to prd platné. Bylo to jen otázkou času.

Elisa i ostatní měli plno práce se vším jiným, a tak mi nikdo pořádně na mou otázku ani neodpověděl. Brala jsem to tedy tak, že jsem o nic nepřišla. S novým vlkem jsem se seznámila a zjistila, že se jmenuje Tesai. Věnovala jsem mu poslední milý úsměv, než jsem se otočila na skupinku, která přicházela. Byl mezi nimi syn alf, tmavá vlčice, kterou jsem tuším už jednou viděla a pak Sionn. Jediný, kterého jsem pořádně znala. Byla jsem proto opravdu vděčná, že alespoň někoho mimo Elisu a Castora poznávám. Bude mi pak lov mnohem příjemnější, když nebudu mezi samými novými tvářemi. „Čau,“ usmála jsem se na něj. Poprvé po dlouhé době opravdu upřímně a viditelně vděčně, že ho vidím. Opravdu to chtělo čas a pomaloučku si to všechno začalo sedat.
Bývala bych reagovala i nějak víc. Do řeči se ale dala Elisa a jako první se rozhovor stočil ke mně. „Rozkaz,“ kývla jsem rázně hlavou na souhlas a nasadila drsný pohled, který jasně naznačoval, že nezklamu. Hodlala jsem Elisa vytřít zrak, jak moc jsem se od posledně zlepšila. Aplikovat její profi taktiky a ukázat jí, že jsem se od ní fakt mnohé naučila. Co víc, přiřadila mě k Sionnovi, což bylo úplně boží. Energicky jsem do něj dloubla tlapou a kulišácky se zazubila. I on mi oplatil spiklenecké mrknutí a hned na poznámku Elisy nasadil andělský úsměv. Já se usadila jako dáma a nahodila naprosto nevinný kukuč. Brala jsem za sebe zodpovědnost a i za všechny ostatní. To ale neznamenalo, že si lov nechci pořádně užít a nezablbnout si se Sionnem. Díky proslovu Elisy jsem ale konečně tušila, kdo je kdo. Nemesis a Tesai jsou s námi, kay, utřídila jsem si v hlavě myšlenky a s energickým pružením vykročila za Sionnem, který všemu velel.

Elisa se hned po proslovu zneviditelnila a Sionn se s ní marně snažil držet krok. Veškeré nadšení ze mě opadlo a nahradila ho zmatenost. Co teď mám jako dělat? zmateně jsem naklonila hlavu na stranu a přešlápla. Rozhodla jsem se, že budu dělat to, co dělá Sionn a sem tam se inspirovat druhou skupinou a tím, co dělají oni. A tak jsem s nejistým krokem vyšla za ním a po očku kontrolovala, co dělá zbytek naší skupiny. Jen co se Elisa opět zviditelnila, celá druhá skupina se k ní přidala a pokoušela se oddělit svůj úlovek od zbytku stáda. O to samé se začal pokoušet i Sionn. Aha! uculila jsem se spokojeně, že jsem tomu zmatku konečně porozuměla. S energický odrazem jsem vyběhla za Sionnem a začala na zvířata tlačit, aby se konečně rozdělila a jedno se v panice konečně oddělilo. Společnými silami obou skupin se nám je podařilo oddělit a skupina Elisy si vybrala samce, který se s chromou nohou od skupiny oddělil jako jeden z prvních. I já v hloučku zahlédla staršího samce, který skupině nestačil a čím déle jsme je hnali, tím viditelnější bylo, že je ideálním cílem. Pohledem jsem přejela Sionna a ostatní, jestli i oni s tímto úlovkem souhlasí a zamířila až si to přímo za ním. Držela jsem se z jeho levé strany a doufala, že někdo další bude srnce hlídat z pravé strany, aby nemohl utéct.

<< Asgaar (přes medvědí řeku)

Utíkala jsem, seč mi tlapy stačily. Jak jsem mému šedému kamarádovi pomáhala najít cestu k Borůvkáči, trochu jsem se zdržela a nechtěla jsem riskovat, že by začali beze mě. Ráda mě sice u běhu bolela, naštěstí už to bylo snesitelné. Rozhodně to nebylo nic, co by mě nějak omezovalo a díky čemu bych byla u lovu jen na obtíž. Horší byly moje nezkušenosti, ale tak. Jak jinak se naučím lovit, než na lovech? Naštěstí to vypadalo, že se nás tu sešlo celkem dost. Už z dálky jsem zaregistrovala i vlka, kterého jsem snad nikdy u nás neviděla. Jen co jsem ale doběhla, byl pachem Asgaaru přímo nasáklý. Museli jsme se prostě jen míjet. „Čauky, už jsem tu,“ zazubila jsem se celá udýchaná na všechny. „Nepropásla jsem nic zajímavého?“ zeptala jsem se a zvědavě si všechny prohlédla. Čekala jsem nějakou poznámku, jak jsem přišla k jizvě na rameni, a tak už jsem si v hlavě připravovala odpověď. To je na dlouho, ale po lovu vše povím, zopakovala jsem si v hlavě. Pohledem jsem si přejela hnědého a rychle se představila. „Zdravím, jsem Lilac,“ špitla jsem mile, abych případně nerušila ostatní.

<< Propadlina (přes vyhlídku)

Jak jsme tak procházeli územím k mému domovu, nenápadně do mě šťouchl a upoutal tak mou pozornost. S tázavým pohledem poukázal do nekonečna táhnoucí se díru, kolem které jsme procházeli. „Oh, tamto? To je ta propadlina, o které jsem ti říkala. Šla jsem cestou k jezeru úplně u jejího okraje a upřímně? Zahučet tam, asi už odtamtud v lepším případě nevylezeš. V tom horším si to tam dole ani neprolezeš. Je to taková hloubka, že by tě takový pád s největší pravděpodobností fakt zabil,“ konstatovala jsem. Je zajímavé, že nic podobného vlk v životě neviděl. Já bych to asi taky nepotkala, nebýt Asgaaru, ale i tak. Bylo zajímavé vidět, že něco co je úplně normální pro jednoho je totální novinka pro jiného. Upřímně byla tu možnost se tam na chvíli zastavit a kouknout dolů, ale šoufl se mi z toho udělalo předtím a nerada bych to opakovala. A jelikož věděl, kde se to nachází, rozhodně se sem příště mohl zastavit a koukat se jak dlouho chtěl. Já u toho ale ideálně být nemusím.
Jen co jsem se mu ale rozpovídala o netradičnosti této země a magiemi s ní spjatými, nechápavě naklonil hlavu na stranu. „No, mě se neptej. Já jsem na tom stejně jako ty,“ zasmála jsem se. „Absolutně nechápu, jak to funguje, ale podle všeho to má na starosti jeden z polobohů, kteří tomu tady šéfují. Život a Smrt si říkají a podle všeho umí plnit přání. Jeden ti pomáhá s vylepšením vlastností a umí tě naučit základním magiím a ten druhý zase učí nějaké šílené magie, na které jinde nenatrefíš,“ dopověděla jsem s tajemným tónem. „Ale o těch uslyšíš ještě hodněkrát,“ zazubila jsem se. Nechtěla jsem mu vše vyzradit na jedenkrát. Bylo zábavnější se detaily dozvídat postupně. Ostatně i mě to dospělí dlouho tajili.
Dál jsem nadhodila, že bych mu pověděla o jedné příhodě, aby nám cesta rychleji utíkala. „No, byl krásný jarní den. Byla jsem na procházce se svou vychovatelkou a jedním kamarádem, když tu jsem v dáli zahlédla hlouček siluet. Co bylo zajímavější, všechny ty siluety byly mé velikosti, tedy vlčata. Nebylo mi v té době ani půl roku. Když jsem se k nim přidala, zjistila jsem, že je přivolal něčí pláš. Byl tak tichoulinký, že ho mohla slyšet jen malá vlčata. Dospělí jsou svými dospěláckými problémy tak zaslepeni, že by si ho ani nevšimli. A tak kdo ví, jak dlouho tam motýl plakal. Když se dal ale do řeči, prozradil nám, že ztratil poklad a potřeboval naši pomoc. A tak jsem se se všemi těmi vlčaty vydala na velkou honbu za pokladem,“ zazubila jsem se. „Dostala jsem se až k moři, které bylo nechutně slané, až se z toho zvedal žaludek, prošli jsme kdejakým lesem podle nápověd, které jsme po cestě dostávali, až jsme poklad fakt našli! Největší šílenost je to, že nám část za odměnu dal a jelikož jsme od domova byli každý fakt daleko, motýli nás teleportovali až k místu, kde bydlíme,“ vykulila jsem na něj oči. „Jako takovou šílenost fakt nevy-„ zarazila jsem se, když jsem na hranicích našeho lesu uslyšela vytí Elisy. „-myslíš,“ dodala jsem polohlasem, zatímco se vytí rozléhalo všude po okolí. „To je moje alfa. A jelikož nehoří, pravděpodobně svolává na lov. Nevadilo by ti, kdybych se k nim přidala? Ještě nikdy jsem na smečkovém lovu nebyla a slíbila jsem, že na ten další půjdu,“ koukla jsem na něj provinile. Fakt jsem s ním chtěla trávit čas, ale asi bych si to pak děsně vyčítala a dostala pak zdrba od Elisy, že se flákám. „Co kdybych tě zavedla k té vedlejší smečce a ty sis to zatím prošel u nich? Mají tam určitě samé fajn vlky. Jen co by bylo po lovu, zase bych si tě našla a provedla tě u nás,“ nervózně jsem se pousmála a doufala, že to pochopí. A tak jsem s ním ten kus k Borůvkáči popošla a jen co jsme stáli na hranicích, naposledy jsem po něm hodila omluvný pohled. „Fakt moc promiň. Horší načasování to fakt mít nemohlo,“ zamumlala jsem. „Tak se zatím měj,“ pousmála jsem se a vyběhla za ostatními, abych o nic nepřišla. Za běhu jsem zavyla, abych dala ostatním najevo, že také běžím.

Náhorní plošina (přes medvědí řeku) >>

<< VVJ

Můj návrh byl s neuvěřitelnou radostí přijat a my vykročili vstříc dobrodružství, které nás čekalo. I když prohlídky lesa nejsou moc dobrodružství a na rozdíl od Borůvky jsme neměli žádnou extra zvláštnost, kterou by se náš les lišil. Neměli jsme žádné tůňky plné ovoce, které si tam ukrývala tajemná příšera, nebo les plný borůvek, které šly cítit na míle daleko. I vlci z jejich smečky jejich vůní byli přímo nasáklí. Živě jsem si vybavovala pach Flynna, který byl jakýsi mix kopřív, ranního vzduchu a borůvek, které nešly zamaskovat. Sám si sice nebyl jistý, jestli je náš soused, ale já o tom vůbec nepochybovala. Co jsem tak věděla, borůvky vedli jen oni.
Po cestě jsem nadhodila otázku, zda sem přišel s nějakým konkrétním cílem, nebo na tuto zemi jen narazil. Mnohdy odpovídal i pohyby tlap a nějakým tím výrazem, ale za chůze bylo obtížné se dorozumívat. Dovedla jsem si tedy nyní živě představit, jaké nevýhody musí mít být němý. Obzvláště jsem si nedovedla představit, jak by se mu lovilo ve skupině. Komunikace u lovu byla klíčovou a když vlk nemůže hovořit, je to dost na prd. Bohužel i já se po cestě musela soustředit na cestu, abych nenapálila čumákem do stromu, nebo nezahučela do masivní propadliny, která nedaleko od nás byla a tak jsem se rozhodla, že otázky nechám na jindy. „Já tu sice nejsem nejdýl, ale už jsem stihla síly téhle země okusit. Gallirea je totiž země magická. Vlci tu ovládají všelijaké magie, i třeba specifické jen pro ně samotné. Mám třeba vychovatelku, která se umí přeměnit na motýly,“ zazubila jsem se a po očku koukla na výraz mého kamaráda, jelikož jsem čekala velký údiv. „Celkově si tu magie s vlky umí dost pohrávat, takže je dobré být na pozoru. Ale i počasí tu dokáže být celkem dost extrémní,“ dodala jsem radu do budoucna, kterou každý vlk jistě ocení. „Chceš povědět jednu historku, která se mi jako malé stala?“ zeptala jsem se, abych mu nevykecávala díru do hlavy, když by o to třeba nestál.

Asgaar >>

Šedivý na mé vyprávění zareagoval nějakým tím zamračením a nechal mě, abych se vypovídala. Byla jsem ráda, že i on sdílel mé znechucení počínáním toho blbečka, jehož jméno jsem už dávno zapomnělo a nijak mi ani nechybělo. Blbeček ho vystihoval daleko lépe, než kdejaké jiné jméno. Když jsem svůj příběh o mém původu zakončila, mile se na mě usmál. Možná ho těšilo, že to nakonec dopadlo celkem dost dobře, nebo uvažoval nad tím, že i pro něj tu třeba bude domov. Takový domov, jako nikde jinde.
V souvislosti se smečkami jsem mu vyjmenovala ty, o kterých jsem se z doslechu dozvěděla a vypadalo to, že ho to fakt zaujalo. Některé méně, jiné více. „Já bych asi v takových těch horských nebo bažinných nevydržela. Asi preferuji prachobyčejný les, který má své kouzlo a charakter,“ přiznala jsem. „Ale žili v nich i vlčata, mý vrstevníci a na nic si nestěžovali, tak je to asi fakt jen o zvyku,“ dodala jsem a pokrčila nad tím rameny. Všude se dalo zvyknout, jen to trochu chtělo. Když jsem ale začala vyzvídat, jestli i on někam patří, opravdu posmutněl a já se rychle pokoušela přijít na způsob, jak mu náladu opět zvednout. Připadala bych si strašně špatně, kdyby kvůli mně teď trpěl. Stačilo nabídnout prohlídku po našem lese a ihned opět ožil, což mi udělalo fakt velkou radost. Ihned jsem začala máchat ocáskem podstatně rychleji a koutky se mi roztáhly do širokého úsměvu. „Tak jo!“ zazubila jsem se. Při krátkém porozhlédnutí jsem zjistila, že se u jezera sešlo hned několik dalších vlků, a tak jsem se rozhodla naši prohlídku zorganizovat hned. „Tak za mnou!" pousmála jsem se na mého společníka a pomalu vykročila směrem, kterým jsem přišla. „Přišel jsi na Gallireu s nějakým cílem?“ napadlo mě nadhodit. Někteří o Gallirei údajně věděli před příchodem, jiní na ni narazili náhodou a tak mě zajímalo, do jaké kategorie patří tento němý vlček.

Středozemní propadlina (přes V. Galtavar) >>