Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Šedivý, zdálo se, měl neskutečný zájem o objekty, které se sem doplavily. Mě stačil jediný pohled a ztratila jsem zájem. Netušila jsem pořádně co si o nich myslet. Nebyly ani k ničemu užitečné, a tak jsem jeho zaujetí celkem nechápala. Na jednom jsme se ale shodli. Dým nám oběma navozoval dojem konce světa.
To už se tu vynořil Norox, kterého jsem viděla ráda snad ještě míň, než tady tohoto podivína. A vůbec mě nepřekvapil fakt, že se znají. Stín? Fakt poetické jméno, ušklíbla jsem se pro sebe. Jen co ale padl jeho pohled na mě, už začal nabádat Stína, že by mě hodilo do vody. Varovně jsem zavrčela a udělala sebevědomě krok dopředu. To sotva, pomyslela jsem si.
Než jsem stihla jakkoliv zareagovat, objevil se po mém boku další vlk. Bývala bych byla nakrklá i na něj. Nejsem žádná malá holka. Ale jako jediný se postavil na mou stranu. A co víc, cítila jsem z něj Asgaar. Díky bohu za tu smečku, pomyslela jsem si. Jeho taktika se ale zdála být logická. Žádnej macho si nebude vyskakovat na malý děcko. A už vůbec ne holku. Pokud ze sebe nechce udělat sraba a neschopného idilta, chytne se za hlavu. "Jen ubožáci si vyskakují na malý holky. Seš snad ubožák? Netroufneš si na silnější? Vsadím se, že máš na víc. Třeba tady na Stína," švihla jsem ocasem a pobaveně se ušklíbla. Vsadím se, že si myslí, že tím Stína sbalí. Stín se zatím začal navážet do strakatého vlka po mém boku. A celkem neoriginálně. Jestli si myslel, že tímhle proslovem nás pošle do háje, tak byl fakt naivní.
V tom se pod námi prolomila kra a táhla nás kamsi za dýmem. Na moment jsem zaváhala, zda seskočit do vody a vrátit se na pevninu, ale neudělala jsem tak. Byla jsem až moc zvědavá na to, kam to vedlo. A asponz boalvou tlapuk to chladilo, což bylo fajn. Snad alespoň to pomůže. Využila jsem příležitosti, kdy byli všichni v šoku, abych se nahnula k strakatému a špitla mu: "Díky. Jsem Lilac."

Dýmová hora >>

<< Sněženka (přes ledovou pláň)

Tlapy mne vedly dál, až jsem narazila na ledem pokrytou pláň, až jsem se nakonec dostala na samotné ledové kry. Oceán v studenějším provedení. A co víc, nebyla jsem tu sama. Nice! Zaradovala jsem a natáhla krok, jak jen mi to bolavá tlapka dovolovala. Podělané vody, fakt už. Na ledu by mi to aspoň mohlo chladit a bolest brzy vymizet. Jen co jsem se ale přiblížila k šedivému vlku blíž, poznala jsem, že to byl ten stejný podivím. Ale notak! To na něj mám fakt takovou smůlu? Měla jsem sto chutí se otočit a zmizet dřív, než si mě všimne, ale vypadalo to, že na něco v tý vodě čumí. To probudilo můj zájem a já nedokázala odolat. Zmohla jsem se tedy, zatnula zuby a přikráčela k němu co nejmíň pajdavě.
„Čues, co tu děláš?“ upozornila jsem na sebe z přiměřené vzdálenosti, aby mi vlk neskočil po krku. Opatrně jsem nakoukla do vody a uviděla hned několik předmětů. „Někteří pletou věnce z kytek, jiní zas oprátku. Nice,“ poslední slovo jsem procedila mezi zuby. Měla jsem ho chlácholit? Těžko. Nejen že bych na to nenašla žaludek, ale stejně to tu asi jen našel. Roztroušené předměty se po vodě táhly až kamsi za obzor, odkud vycházel temný kouř. „Tuším, že o původu těch kravin víš stejný kulový, co? Já jen jestli očekávat konec světa, nebo tak něco,“ nadhodila jsem v naději, že nebude nabručenej a pokud něco ví, vyklopí to.

<< Mahtae jih (přes rokli)

Místo toho, abych ale zamířila stejným směrem jako onehdy minule, zamířila jsem krapet na sever. Proč? Protože jsem si matně pamatovala, že mě dovedli ze severu. Vlastně prakticky samého severu. Takže nejlogičtější by bylo začít někde napůl cesty. Takový menší kompromis. I když pokud fakt natrefím na velký kulový, bude fakt složitý si vybrat, jestli jít teda víc na sever, nebo na západ. Možná jsem se měla před výpravou zeptat někomu, kdo reálně má nějaké zkušenosti s cestováním, nebo pátráním po ztracených příbuzných, ale kde by v tom byla sranda. Už tak mi srandu kazil bodanec od vos, který s každým neopatrným krokem bolel víc a víc. Jako bych ho pohybem jen přikrmovala a dělala to horší. Kdo by to byl řekl.
Dostala jsem se do míst, kde už to zavánělo zimou. Vlastně tak hodně, až jsem si začínala říkat, jestli se svět fakt nezbláznil. Na západě kosa jak blázen, na východě zas pouště. Nebylo to ani tak daleko. Za den se to dalo na pohodu zvládnout. Tak jak je možné, že jsou takové teplotní skoky takovou krátkou vzdálenost od sebe. Jeden by si myslel, že tam bude půl planety rozdíl.

Kry (přes ledovou pláň) >>

<< Středozemka (přes Náhorku)

Zajímalo by mě, proč jsem se nedokázala donutit jít domů. Nuda? Nepravděpodobné. Lenost? Težko. Natáhnout se v úkrytu by naopak bylo pro mou tlapu asi nejlepší řešení. Pokud bych byla taky normální, že. Ale ono to prostě nešlo. A jak jsem si s tím tak lámala hlavu, přišla jsem na to. Měla jsem v plánu jít hledat sestry, než mi to Život zakecal! Jdu hledat sestry. A jestliže mě to domů netáhne, tam je nepotkám. Musím… poslouchat intuici. Vnitřní hlas. Sesterské pouto, které nás pojí, pokoušela jsem se navodit nějaké hledací vlny, ale místo toho jsem nad svými vlastními myšlenkami nakrčila čenich. Cringe, pomyslela jsem si. Prostě jdu za nosem. A když na nic nenarazím, tak mi to nebylo souzeno. A nebo jsem postižená.
Kupodivu mě to táhlo kamsi na západ, ostatně jako posledně. Což byla vlastně dost zajímavá myšlenka. Když jsem chtěla utéct z domova, vyrazila jsem právě tam. Třeba právě odtud pocházíme, jen jsem si to neuvědomila. A jestliže mi o tom Život odmítá říct víc, budu to muset zkusit na vlastní kůži.

Sněženková louka (přes rokli) >>

<< Ježčí mýtina (Tenebrae)

Přebrodila jsem se přes řeku a zamířila přes Středozemku, přes kterou se tahá furt někdo. Už to začínalo být ohraný, kolikrát jsem tudyma prošla. A hlavně tu nic zajímavýho nebylo. Bylo to tu pustý. Totální díra světa. Nebýt dobrá na lov, tak je fakt k ničemu. A hlavně proč takhle brutálně velký jsou zrovna místa, která nikoho nezajímají? Proč nemáme takhle gigantický třeba náš les? I když… možná byly velikostně dost podobný. Jen cesta přes pláň vůbec neutíkala. V lese je to aspoň troch překvápko, co na tebe číhá. Tady ale přesně víš, že se nic zajímavýho neděje. Ugh.
Zamířila jsem si to přímo do Asgaaru, když v tom jsem se zarazila. Nechtělo se mi tam. Myslela jsem si, že chtělo, ale něco ve mně se začalo příčit. Nemohla jsem přimět tlapu, aby udělala krok dál. Stejně jsem moc znuděná na to, abych válela šunky v úkrytu. Půjdu nohu rozhýbat, rozhodla jsem tedy. Ohledně tohoto rozhodnutí jsem se cítila podstatně líp.

Mahtae (jih) (přes Náhorku) >>

<< Vrchol (přes kopce)

Sestup dolů by byl za normálních okolností naprostá pohodička. Mě ovšem pulzovala noha jak blázen a jen co jsem na ni došlápla, brutálně bolela. A kulhat z kopce fakt není žádná pr**l. Ba naopak, do kopce to bylo ještě zlatý svatý. Pokoušela jsem se kulhat dolů, fakt že jo. Ale ne vždy to vyšlo a když už jo, po chvíli mě bolela i ta druhá, i když jen z dávání váhy celého těla na jednu nebohou tlapu. Taky by mě mohl teleportovat dolů, když vidí, že jsem invalida, zaremcala bych si nahlas, nebát se toho, že se za mnou zjeví každou chvíli invalida Nori. Jestli dostal víc cool odměnu, tak ho asi zapleštím, pomyslela jsem si a na moment litovala, že jsem se o jeho pomoci zmiňovala. Ale nejsem krysa. A přestože bych asi dost žárlila, přála bych mu to. Ale asi tak po roce.
Slimáčím tempem jsem se dobelhala až na ježčí mýtinu, kde jsem se zastavila. Přemýšlela jsem, jestli na Noriho dole nepočkat, ale s tou bolavou tlapou bych to stejně daleko nedotáhla a nepotřebovala jsem, aby mě v tomhle stavu viděl víc než musel. A tak jsem pomalu zamířila domů, abych si s tou tlapou něco udělala.

Středozemka (přes Tenebrae) >>

// Na to jsem úplně zapomněla, abych pravdu řekla :D A asi máš pravdu. Chtěla jsem jí to říct teď, protože se tak půl roku nedostane domů kvůli osudovce a chtěla jsem, aby to s její osobností pohnulo, než na osudovku nakráčí. Ale to počká :) Upravenou část jsem oddělila, abys to nečetla 2x.

Nori musel být fakt rychlík, protože jen co jsem se na chvíli zastavila, abych popadla dech, zvednu hlavu a vlček je fuč. Prostě jako by se vypařil. Huh? zamrkala jsem překvapeně, dokonce i zavrtěla hlavou, zda se mi to náhodou nezdá, ale nezdálo. Byl to neskutečný rychlík. A tak mi nezbývalo nic jiného než pajdat do kopce sama. Věnec jsem ale nesla já, takže pokud si myslí, že se budu dělit o výhru s útěkářem, který se ani neumí otočit, zda mu dáma stačí, je skutečně na omylu. Alespoň takhle představa mě hřála u srdce.
Cesta nahoru mě ale ani tentokrát nebavila. Nebavila mě na poprvé a jak to tak vypadá, nezačne mě bavit ani v budoucnu. Myslela jsem si, že nekonečná se mi zdála být proto, že jsem byla nedočkavé vlče. Ale i teď, když kdovíjak nespěchám, to byl pěkný vopruz. Funěla jsem jako stará bába a musela si přes můj značný odpor dělat přestávky. Silná a drsná vlčice, která si musí dělat co chvíli dělá pauzičku při výstupu do nijak velkého kopce, pomyslela jsem si kysele. Naštěstí to už do vrcholu nebylo tak daleko. Jen kousíček! Jen co jsem se vydrápala nahoru, už na mě mile koukal Život.
„Rád tě opět vidím, Lilac,“ pozdravil mě vesele. Vypadal, že je rád, že mě vidí.
„Noo… čaues? To na všechny taky takhle číháš?“ natočila jsem zvědavě hlavu na stranu, milý, i když překvapený úsměv na tváři. Život na to ale neutrálně pokrčil rameny a dál se mile usmíval.
„Copak tě sem vlastně vede?“ nadhodil hned, abych nemohla mít případné dotazy.
„Vlastně ti něco nesu. Tohle,“ prozradila jsem a podala mu věnec vlčích máků s kopretinkami. Měl být sice pro někoho úplně jiného, ale Život si ho zaslouží víc. Chvíli jsem zvažovala, jestli to říct, ale nakonec jsem si stejně neuměla pomoci a kecla to. „Nori mi dost pomáhal. Upletli jsme ho pro tebe.“
„Oh, to je opravdu milé,“ zaculil se Život potěšeně. „Jak vám to mohu oplatit?“
„No, nevím teda jak Nori. Toho se asi budeš muset zeptat sólo. Pokud ještě nedošel, bude tu co nevidět. Ale já bych si moc přála nějaký ten speciální přívěšek. Přesně pro mě. Ale ne jen tak. Chtěla bych ho najít sama, chápeš. Takže kdybys mi nějaký vyčaroval a na nějaký bomba tajný místo ukryl, byl bys nejlepší,“ zazubila jsem se. Zdálo se mi, že jako návrh to je fér. Ozdoba za ozdobu. A co víc, tahle byla dělaná s láskou a vlastnoručně. A to je vlastně ceněný nejvíc, ne?
„To zní jako hezká nabídka. Dobrá tedy,“ zamával nadšeně ocasem.

„Víš, mám pro tebe pár novinek. Některé by ti mohly udělat opravdovou radost, na jiné budeš muset časem přijít sama,“ oznámil mi, až podivně vážně na jeho normální chování.
„Nemůžeš mi říct všechno? Já bych to unesla, však mě znáš. Mrtvá máma, zbytek rodiny tak daleko, že se ani počítat nedá... Nenávidím čekání, kor na ty blbý zprávy,“ pokoušela jsem se ho uchlácholit, protože mi přišlo čekání jako naprostá ztráta času. A hlavně když nadhodí, že mě čekají i blbý zprávy, budu nad tím teď furt myslet a nedá mi to spát.
„To nemohu, Lilac,“ namítal a přesvědčivě u toho vrtěl hlavou.
"Ugh, tak fajn. Přijdu si na to sama," protočilo jsem očima. "Tajnůstkáři," dodala jsem, aby mu bylo jasné, že se na něj nezlobím.
„Zbytek tvé rodiny už není tak daleko, jak sis myslela. Obě tvé sestry, Phantasia a Cashmere, se dostaly na území Gallirei. Jednu máš dokonce přímo před čenichem. Vaše osudy jsou pevně propleteny a jistojistě se brzy setkáte,“ oznámil mi.
„Whoa, to fakt? Bomba,“ zajásala jsem a rozmávala energicky ocas. Začala jsem hned zpětně procházet vlčice, které byly podobně zbarvené, zda náhodou nešlo o jednu z mých sester. Ale buď jsem měla paměť fakt mizernou, nebo jsem ani jednu ještě nepotkala. Zatím! "Přímo pod čumákem znamená Borůvka? Jo, že jo?" vyzvídala jsem, jiskry v očkách a ocásek tak rychle kmitající, div jsem ještě nedoletěla.
"Moc otázek, málo činů. Musíš s tím, co jsem ti poradil, vynaložit po svém," konstatoval Život. "Ale jsem rád, že jsem ti mohl udělat takovou radost," upřímně se usmál od ucha k uchu. Skoro mi začínalo připadat, že mi to řekl právě u tohoto důvodu. Aby viděl vlky naprosto šťastné. A ty špatně zprávy? Raději nechal na jiných, aby si na to přišli sami. Nesnesl by asi pohled na vlky, které má rád, jak trpí.
"Mám činů plnou hlavu. Tak plnou, že snad praskne! Půjdu je hned po odchodu najít, tak mi drž tlapky. Gallirea je fakt pekelně velká," uchechtla jsem se.
"To ale chvíli počká, co myslíš? Sestry jen tak neodejdou. Pojď, ukážu ti mě květinové paloučky, když už tě tady mám," nabídl mi velice, ale velice lákavou nabídku.
"Ooh, pěstuješ tu nějaké spešl kytky, co nikde jinde nenajdem?" zajímala jsem se hned a se zájmem ho následovala.
"Jsou to mé výplody fantazie zhmotněny v život," prozradil mi a při pohledu na květiny, které byly nesmírně komplexní, prazvláštně zbarvené a tvarované... Taková kopretina najednou v porovnání s těmito vypadala jako jeden z prvních pokusů.
"Takže takové prototypy, že? Když se ti nějaké moc líbí, necháš je vyrůst i někde na zemi?" vyptávala jsem se.
"Dalo by se to tak říct, ano. A přesně tak. Pokud se některé opravdu hodí na život na zemi, sešlu je k vám dolů. Některé jsou ale speciálně pro mě, abych se z nich tady mohl radovat," pousmál se.
Mezi palouky všemožných druhů květin mě prováděl pravděpodobně dost dlouho, ale mě se zdálo, jako by čas vůbec neutíkal. Bylo to jako trávit čas s nejlepším kamarádem.
"Živote? Tak mě tak napadlo... Mohla bych tě poprosit ještě o jednu věc? Moc ráda bych se zlepšila ve vrozené magii. Chtěla bych si pro radost, až mi bude smutno, vytvořit iluzi jedné z těchto krásných květin. Abych nebyla nikdy sama," koukla jsem na něj prosebně.
"Jsou ale opravdu složité. Abys je zvládla vytvořit, musela by ses v ní zdokonalit úplně. Ale nic není nemožné. A když jste s Norim tak pozorní, nevidím v tom problém," usmál se na mě otcovsky.
"Třeba taky vymyslím nějakou novou a až příště přijdu, můžu ti ji ukázat," navrhla jsem mu. Ten návrh se mu evidentně líbil opravdu moc, protože vesele rozmával ocas.
"To by bylo skvělé," zazubil se. Asi nemá moc vlků, s kterými sdílet jeho koníčky, což je opravdu škoda. Přijde mi, že jsem mu dnes o něco víc porozuměla a sblížila se s ním.
"Fakt mě to mrzí, Životě, ale asi bych měla jít. Chtěla bych ještě pohledat sestry, než padne noc. Ale brzo mě zas uvidíš," usmála jsem se na něj mile.
"Opatruj se, Lilac," popřál mi na cestu a já opět vykročila zpět do údolí. Až teprve teď vnímající bolest tlapy. Bylo to zvláštní, ale v přítomnosti jsem o ní vůbec nevěděla.

✄ - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
OBJEDNÁVKA:
ID - M02/Iluze - 4*30 = 120
ID - M03/Iluze - 5*50 = 250
(Iluze na max)
▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
ODEPSAT: 370
V INVENTÁŘI ZŮSTANE: 15

<< Kopce

Nori musel být fakt rychlík, protože jen co jsem se na chvíli zastavila, abych popadla dech, zvednu hlavu a vlček je fuč. Prostě jako by se vypařil. Huh? zamrkala jsem překvapeně, dokonce i zavrtěla hlavou, zda se mi to náhodou nezdá, ale nezdálo. Byl to neskutečný rychlík. A tak mi nezbývalo nic jiného než pajdat do kopce sama. Věnec jsem ale nesla já, takže pokud si myslí, že se budu dělit o výhru s útěkářem, který se ani neumí otočit, zda mu dáma stačí, je skutečně na omylu. Alespoň takhle představa mě hřála u srdce.
Cesta nahoru mě ale ani tentokrát nebavila. Nebavila mě na poprvé a jak to tak vypadá, nezačne mě bavit ani v budoucnu. Myslela jsem si, že nekonečná se mi zdála být proto, že jsem byla nedočkavé vlče. Ale i teď, když kdovíjak nespěchám, to byl pěkný vopruz. Funěla jsem jako stará bába a musela si přes můj značný odpor dělat přestávky. Silná a drsná vlčice, která si musí dělat co chvíli dělá pauzičku při výstupu do nijak velkého kopce, pomyslela jsem si kysele. Naštěstí to už do vrcholu nebylo tak daleko. Jen kousíček! Jen co jsem se vydrápala nahoru, už na mě mile koukal Život.
„Rád tě opět vidím, Lilac,“ pozdravil mě vesele. Vypadal, že je rád, že mě vidí.
„Noo… čaues? To na všechny taky takhle číháš?“ natočila jsem zvědavě hlavu na stranu, milý, i když překvapený úsměv na tváři. Život na to ale neutrálně pokrčil rameny a dál se mile usmíval.
„Copak tě sem vlastně vede?“ nadhodil hned, abych nemohla mít případné dotazy.
„Vlastně ti něco nesu. Tohle,“ prozradila jsem a podala mu věnec vlčích máků s kopretinkami. Měl být sice pro někoho úplně jiného, ale Život si ho zaslouží víc. Chvíli jsem zvažovala, jestli to říct, ale nakonec jsem si stejně neuměla pomoci a kecla to. „Nori mi dost pomáhal. Upletli jsme ho pro tebe.“
„Oh, to je opravdu milé,“ zaculil se Život potěšeně. „Jak vám to mohu oplatit?“
„No, nevím teda jak Nori. Toho se asi budeš muset zeptat sólo. Pokud ještě nedošel, bude to co nevidět. Ale já bych si moc přála nějaký ten speciální přívěšek. Přesně pro mě. Ale ne jen tak. Chtěla bych ho najít sama, chápeš. Takže kdybys mi nějaký vyčaroval a na nějaký bomba tajný místo ukryl, byl bys nejlepší,“ zazubila jsem se. Zdálo se mi, že jako návrh to je fér. Ozdoba za ozdobu. A co víc, tahle byla dělaná s láskou a vlastnoručně. A to je vlastně ceněný nejvíc, ne?
„To zní jako hezká nabídka. Dobrá tedy,“ zamával nadšeně ocasem. „Víš, mám pro tebe pár novinek. Některé by ti mohly udělat opravdovou radost, jiné tě možná trochu zasáhnou. Je ale na tobě, které si přeješ slyšet z mých úst. Časem zjistíš vše, takže by ti nic neuniklo,“ oznámil mi a mě přejel mráz po zádech. Tak nějak jsem si nedovedla představit, co za špatné zprávy mi nese.
„Chci slyšet vše,“ řekla jsem pevně, přestože jsem vnitřně trochu váhala. Ale chtěla jsem být silná a statečná.
„Dobrá,“ povzdychl si a pokračoval. „Nejprve tedy tu dobrou. Obě tvé sestry, Phantasia a Cashmere, se dostaly na území Gallirei. Jednu máš dokonce přímo před čenichem. Vaše osudy jsou pevně propleteny a jistojistě se brzy setkáte,“ oznámil mi tu dobrou zprávu.
„Whoa, to fakt? Bomba,“ zajásala jsem a rozmávala energicky ocas. Věděla jsem ale, že se asi nebudu radovat dlouho. Následovaly ty horší zprávy. „A ta špatná?“
„Tou špatnou je, že až se opět vrátíš do Asgaaru, najdeš jej o člena chudší.“
„Ale ne,“ špitla jsem. „Koho? Co se stalo?“ vyzvídala jsem opatrně. Ocas mi povadl a uši jsem tiskla k hlavě.
„Elisa. Zabila ji Styx při souboji. Rodina ji již pochovala v lese a truchlí. Každý svým vlastním způsobem.“
Poté, co pronesl jméno Styx mi jakoby zalehly uši. Vše, co po tomto bodu řekl, jsem z hlavy vytěsnila a jediné, co jsem periferním viděním viděla, bylo to, že mluví. Jediné slovo ke mne ale nedoléhalo. Elisa? Jak je to možné? Ničemu jsem nerozuměla. Měla jsem za to, že je nesmírně silnou vlčicí. Silnou a schopnou Alfou. Ale ani to nestačilo. I ona zemřela. Všechny vlčice, které pro mne byly důležité, zemřely. Všechny zemřou. I já. Nic, co udělám, nebude stačit. Elisa měla mocné magie, kterými se mohla bránit. A já? Iluze. Klam, který mi život nezachrání. Patetické. Jako by se mi osud vysmíval do obličeje, že vše, za čím jsem si stála, čemu jsem věřila… vše to byl pouze klam.
„Chtěla bych se zdokonalit v Iluzi. Chtěla bych umět tak věrohodné iluze, že by nikdo nerozeznal, co je magie a co skutečnost,“ zamumlala jsem téměř nesrozumitelně. Hlas naprosto chladný. I Životu muselo být jasné, že to není dobrý nápad. Že za mým rozhodnutím nebude dobrý důvod. A taky váhal. Ale asi ve mně viděl i něco, co já nedokázala odhalit a přeci jen na mou žádost přistoupil.
„Pomohu ti, ale musíš mi slíbit, že nebudeš dělat nic nerozumného. Magie je dar. Má pomáhat, ne ubližovat,“ upozornil mne. Já ale neodpovídala. Jen jsem stála s pohledem upřeným do země.
„Půjdu,“ prohlásila jsem monotónně. Nic mne tu nedrželo. Ze začátku jsem měla pocit, že bych tu zvládla zůstat celý svůj život. Momentálně mne ale přepadla tak nesnesitelná temnota, že jakákoliv přítomnost mi vadila. Potřebovala jsem být sama.
„Buď opatrná. Vím, že mne nezklameš, Lilac,“ zavolal za mnou starostlivě Život. Na jeho slova jsem ale dál nereagovala a pomalými kroky se sunula dolů z kopce. Utápějící se v temnotě a bolesti napuchlé tlapy, která rezonovala celým mým tělem. Najednou mi bolest ale nevadila. Byla momentálně tím jediným, co jsem cítila.

Ježčí mýtina (přes kopce) >>

<< Kopretinka

I Nori se údajně na Galli přitoulal. Nijak mne to nepřekvapovalo. Věděla jsem, že se na Galliree pohybovali i vlčata narozená přímo tady. Sama jsem měla tu čest vedle jednoho z takových zázraků vyrůstat a pak potkat jeho dva starší a dva mladší sourozence. Mimo těchto pět vlků jsem ale o dalších nevěděla. Ale s tím, že Nori neznal ani název týhle země, by bylo fakt děsně nepravděpodobný, že by tu byl od prtěte. „Já? No prosím tě, největší gauner. Postrah všeho a všech. Poštvala jsem proti sobě dvě smečky, načež mě vyhodili jako měsíčního špunta do mrazu pojít. Já, ale jako ta legenda, jakou jsem, jsem to samozřejmě přežila. A teď straším v další smečce. Kdo ví, kdy vytasím taky s nějakým podobným plánem,“ vymyslela jsem si rádoby vtipnou a cool historku a pokrčila na závěr neutrálně rameny. To že byl můj otec magor a máma už je dobrý rok pod hlinou vědět fakt nemusel.
U tématu přívěsku jsme se pozastavili u ideální ozdoby pro mě. „Hmm, to je až moc předvídatelný. Každej vymyšlenej záporák má prokouslý nebo utrhlý ucho a nosí kolem krku kosti nebo zuby svých nepřátel,“ natočila jsem hlavu na stranu a reálně se tomu návrhu snažila dát šanci, ale nedovedla jsem si to představit. Ne, kosti ne. Následně jsme skočili zpět k princi Asgaarskému a tomu, odkud vlastně Nori je. „Yep, Elisa nebo Arcanus,“ pokývala jsem hlavou a snažila se pochytit, co naznačuje. Soused? „Ooooh, my jsme sousedi? Damn, to je mazec,“ zazubila jsem se pobaveně a rozmávala vesele ocasem. „Tak to tě můžu chodit otravovat častěji,“ zašklebila jsem se kulišácky. Dál mi povídal o své smečce a o tom, jaký to tam je. „Ne, jen jednoho týpka asi stejně starýho jako já. Taenaran, takovej… mohutnější. Ale už jsem ho přes rok neviděla, takže kdo ví, jestli u vás stále žije,“ pokrčila jsem rameny. „Naše alfy jsou zas zas z extrému do extrému. Jedna by ti vyškrábala oči z dúlků, zatímco druhá tě pozvala na véču. Ale dá se to,“ dodala jsem nějaký to info zas o našich. „Bezpečnost celý smečky? Takže velký šéf, jo? Jako malá jsem chtěla být ochránce, ale nějak mě to pustilo. Až moc povinností,“ zazubila jsem se. „Ale tobě to přeju. Aspoň z toho máš nějaký supr čupr smečko-výhody, vsadím se,“ dodala jsem, abych mu zas radost nebrala. Taková pozice musela stát dost úsilí.
To už jsme ale zamířili za Životem s cílem u něj usmlouvat nějaký ty dárečky za kytičky. Cestou tam mě píchla vosa, která mi znemožňovala pořádně Noriho, který už si to rychle upaloval k vrškům, dohnat. Pajdala jsem a sem tam nemotorně došlápla na polštářek, který byl každou minutou nateklejší a nateklejší. A s každým nemotorným došlapem mi do těla vystřelila další vlna ostré palčivé bolesti. I Noriho poté cosi dohnalo, i když jsem nedokázala říct, co to bylo. Jen cosi zahuhlal skrz bolest a ztěžka se táhl k vrcholu. Stále nás ale dělila dobrá vzdálenost, kterou jsem ještě nestihla dohnat.

Vrchol >>

//Lilac potvrzuje, že se účastní

<< Vlčí máky

Místo toho, aby se vlk bránil a obhajoval, že takové rande myšleno fakt nebylo, na můj stípek přistoupil a dokonce se chopil popisu toho, jak vášnivě se Etney držel na jejich romantické projížďce na vodě. „Tak to zní jako totální romantika. Slaďoušci, fakt,“ zazubila jsem se potutelně. „Ale jeho partnerce o randíčku raději neříkejte,“ dodala jsem menší radu. Nám se tohle vtipkování zdát jako strašná sranda, zato Lucy by všem asi vyprášila kožich. I když, podívaná by to mohla být zajímavá.
Čím dýl jsem s Norim trávila čas, tím víc se mi líbil, což bylo vlastně dost zvláštní. Se samci jsem zatím moc štěstí neměla. Byli buď totální ňoumové, nebo mě štvali. Nori měl ale úplně skvělý smysl pro humor a tak trochu mi připomínal Evelyn. Nadhodila jsem, že by se mu rudá hodila k srsti, načež namítal, že na to nemá postavu. To následně demonstroval natřásáním svého pozadí, z čehož jsem pobaveně vyprskla. „Taky takhle své pozadí všude hrdě prezentovala?“ pozvedla jsem jedno obočí, zatímco se mi úsměv táhl od ucha k uchu. Na to jsem nadhodila, jaký by si pro sebe představoval přívěšek. Zdejší je měli naprosto běžně. „Gallirea,“ pokývala jsem znale hlavou, když se optal na název zdejší krajiny. „Nenarodila jsem se tu, ale žiju tady prakticky odjakživa. Zatoulaný vlče. Prý je tu ale takových případů čím dál tím víc,“ pokrčila jsem neutrálně rameny. Prý už tu žil nějakou dobu, ale evidentně název týhle země neznal, což se mi zdálo fakt dost zvláštní. „Koukám, že máš dost specifickou představu,“ pokývala jsem znalecky hlavou, snažíc se mít co nejvážnější výraz. „Ha ha,“ vyplázla jsem na něj jazyk nazpět. „Něco lesklýho. Ideálně, kdyby mi to šlo k očím,“ přemýšlela jsem nahlas. „Pár vlků tvrdí, že by se ke mně nejvíc hodilo něco jemného, jako šátek, nebo kytky. Jenže já bych chtěla něco badass. Chci vypadat, že dokážu ostatním nakopat zadek, ale stylově. S věncem kytek bych byla tak akorát pro smích. Naše alfa má například náhrdelník ze zubů. Což jako má badass vibes, že jo, ale taky je to dost ujetý,“ rozpovídala jsem se trochu, zatímco jsme pletli věnec, abych mu trochu přiblížila mé představy. „Je to dost komplikovaný. Naštěstí mám na nacházení přívěšků talent, takže si můžu vybrat, jaký chci,“ zaflexila jsem trochu svými skilly. Ostatní museli čekat, až si je přívěšek najde. Já na to trpělivost neměla, takže si ho najdu já sama.
Na oslovení malá Lilů jsem jemně, ale ze spíše ze srandy, zavrčela. „Oh, fakt? V jaký? Ty o té naší víš, předpokládám. Princ Asgaarský se jinak představovat totiž neumí,“ zahihňala jsem se. „Většinou natrefuji na vlky, co nikam nepatří. A když náhodou patří do Borůvky od vedle, nemůžu je nikdy na území najít,“ protočila jsem frustrovaně očima. „Jaký to tam u vás je?“ vyzvídala jsem. „Celý život jsem byla v Asgaaru, tak úplně nevím, jaký je život v jiných smečkách. Jestli náhodou o něco nepřicházím,“ zazubila jsem se.
To už jsme dorazili na louku plnou kopretin, které už z dálky nádherně zářily. Nebyla jsem totálně křehká duše, ale hezký kytky umí ocenit každý. Nori neváhal a vrhl se na trhání květin, které mi následně podal. „Rozkaz, norku,“ zkomolila jsem mu jméno a sladce se na něj usmála. Květiny jsem do věnce přidala a hrdě si ho prohlížela. „No nevím jak ty, ale myslím, že jsme odvedli super práci.“
To už ale Nori začal mluvit něco o magiích a o tom, že květiny využije stokrát líp. Bylo jasné, že mluví o Životovi. O to vtipnější bylo pozorovat, jak se snaží nějak šikovně popsat, kdo že to vlastně je, přestože já u něj už kdysi byla. „Myslíš Života,“ dodala jsem trpělivým hlasem a naprosto pobaveným výrazem. „Jo, už jsem u něj byla. Ale za takovou hromadu kytek nám splní co si jen řeknem, máš recht. A co teprve za takový bombastický věnec? Budem boháči,“ zazubila jsem se, když mi došlo, jak geniální myšlenka to byla. Chytla jsem proto věnec do zubů a vyběhla za svým novým kámošem. Z nadšení jsem byla ale asi dost mimo, protože jsem nedávala pozor, kam šlapám a z ničeho nic mě příšerně bodlo v tlapě. „Au!“ vyjekla jsem, spíš z šoku, než z bolesti. Ta totiž docházela o něco později. Nori byl ale už dobrý kus v dáli a mě nezbývalo nic jiného, než za ním pajdavým poklusem utíkat. Podělaná vosa, pomyslela jsem si. Horší načasování neexistovalo.

Naarské kopce (Tenebrae) >>

Nori souhlasil, že výmluva Etneye byla skutečně pouho-pouhá výmluva. Chtěli se jen někam zdejchnout, zopakovala jsem si jeho slova vduchu. Vlastně mi to na Etneye dost sedělo. Frajeřinky, předváděníčko, ale skutek utek. Dost pravděpodobně měl v plánu, že „půjdou hledat kořist“, v klídečku si počkají, až my něco ulovíme pro ně a on se jen nadlábne. „Uuuu! Tak rande, jo? Nemusíš nic dalšího říkat,“ poškádlila s potutelným úsměvem jsem černého vlčka a úmyslně překroutila co řekl, přestože jsem moc dobře věděla, co tím myslel. Byla jsem zvědavá, jestli se bude čertit, nebo pokoušet opravit to, co jsem naznačila.
Nad představou, jak si tu hoši pletli věnečky se bavil stejně, jako já. Nebylo tedy divu, že na můj návrh, že jim jeden fakt upleteme, souhlasil. „Hmm? Jako dovedu si to představit. Awarak působí jako taková křehká duše a ke kožichu by mu to celkem hezky šlo. I na tobě si dovedu mákově rudou představit, ale květinovým věncem si úplně jistá nejsem,“ dodala jsem s pobaveným úsměvem. „Jak dlouho se vlastně po Galliree touláš? Spousta vlků, která se tu pohybuje delší dobu, natrefí časem na nějakou cetku. Jaká by se líbila tobě?“ nadhodila jsem téma u pletené věnečku, kterého se Nori chrabě chopil. Společnými silami jsme upletli něco, co se dalo přirovnat květinovému věnci. S tlapami to šlo ale skutečně blbě. Dokonce Nori přišel s návrhem, že bychom mohli najít i jiné květiny, aby tam byl nějaký kontrast a hezky to znázornilo Etneyovu křehoučkou dušičku. Po tomto komentáři jsem pobaveně vyprskla. „Skvělý nápad, kolego designere. To je přesně to, co potřebujeme,“ odsouhlasila jsem jeho geniální nápad, chopila se věnce a vykročila za Norim.

Kopretinová louka (Ohnivé jezero) >>

<< Náhorka

Nori souhlasil, za což jsem byla dost ráda. Joo, asi bych si našla zábavu i sama, ale ve dvou to byla větší p*del. A co víc, začínal se trochu víc otevírat a mluvit se mnou jako s parťákem, ne jak malým pískletem. Na jeho poznámku jsem se jen pobaveně zazubila. Evidentně jsme našli společný zájem – předvést se jako ti lepší před kámoši. „Ti dva? Cha! Nevím jak dobře znáš Etneye, ale na velkýho lovce bych ho moc neviděla. A chudák Awarak to asi nezachrání,“ ušklíbla jsem se. „Ale vůbec bych se nezlobila, kdyby ulovili alespoň nějakou rybu, nebo něco podobného,“ pokývala jsem souhlasně hlavou. Samotné se mi do lovu moc nechtělo. Hladová jsem nebyla a jediný důvod, proč jsem souhlasila, byla možnost na ostatní flexit.
Vydali jsme se směrem, kterým odešli ti dva a narazili na louku plnou vlčích máků. „Whoa, snad nešli lovit vlčí máky: Třeba si tu i upletli věneček,“ rozesmála jsem se. Ta představa byla k popukání. Etney nebyl sice kdovíjak typicky chlapácký chlapák, ale vidět ho s květinkovým věnečkem na hlavě, asi bych se smíchy počůrala. Jak jsme tak ale šli skrz pole máků, začínala jsem nad tím trochu víc uvažovat. „Hele, teď jsem si představila Etneye s věncem na hlavě. A upřímně? Potřebuji to nutně v životě. Co mu nějakej narychlo udělat a udělat si z něj p*del?“ pozvedla jsem vyzývavě obočí. „Nemůže to být tak složitý,“ pronesla jsem sebevědomě, zatímco jsem začala trhat tlamičkou vlčí máky a házet je pod tlapy s tím, že se do toho rovnou pustím. "Nebo máš nějakou zkušenost?"

Jen co se ale začalo něco chystat, velice rychle z toho opět sešlo. Teda dost pravděpodobně. Etney najednou začal vymýšlet, že se spolu s Awarakem trhnou od druhé půlky naší skupiny a půjdou „hledat zvěř“. Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu a mrkla po tmavém vlkovi, zda i on čuchá nějakou hovadinu. Od kdy se hledá zvěř takhle? Že se jedna část skupiny odtrhne a jde kdo ví kam. To pak jako poběží přes několik území zpět za námi, aby nám oznámili, že našli jelena? Bullshit. „Okay,“ kývla jsem souhlasně a pak jen počkala, až zmizí. Alespoň mi Awarak nenápadně nadhodil, jak se černý vlk jmenuje.
Jen co zašli za obzor, otočila jsem se k Norimu a protočila očima.„Herecký výkon, co? Hele, nevím jak ty, ale já na ně kašlu. Nechceš podniknout něco zajímavějšího spolu, když jsme tu tak zůstali?“ nadhodila jsem. "Aspoň jim to pak natřem, jak zajímavější den jsme bez nich měli," ušklíbla jsem se, pohodila hlavou a vyrazila náhodným směrem v naději, že mě Nori bude následovat. A když ne, bude to jeho mínus.

Louka vlčích máků >>