Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< teleport Smrtí

Poslední, na co si vzpomínám, byl pohled na můj přístřešek, který mi vypověděl službu a ukončil mi tak život. Jak jsem s hrůzou v očích vnímala poslední vteřiny života, které mi zbývaly. A pak nic, černočerná tma a ztráta vědomí. Ke smyslům jsem přišla znovu až teď a tady. Cítila jsem chlad, cítila jsem vítr, bylo to jako bych byla zase živá. Ale jen co jsem rozlepila oči, ta temnota, která mne zahalila, se mě držela dál. Takhle vypadá peklo? Nekonečná nicota? Byla jsem si naprosto jistá, že jsem v nějakém posmrtném světě a to, co cítím, je jen pouhý přelud. Připadala jsem si snad poprvé v životě opravdu ale opravdu osaměle. Jen já a mé myšlenky, které pátraly po tom, čím jsem si tuhle nicotu zasloužila. Nemusela jsem ale přemýšlet dlouho. Ona odpověď se totiž sama nabízela. Vždyť jsem málem zabila i Fiéra. Můj pokus o záchranu ho mohl stát život, kdyby by neměl vlastní rozum. A nebylo by to poprvé, kdy jsem ho ohrozila neštěstím, které jsem s sebou přenášela na všechny kolem mne. Začala jsem se v lítosti topit. Litovala jsem všech, kteří mě kdy poznali. Všech, kteří mi byli blízcí. Sionna, Narana, Laury, Yetera, Evelyn, strejdy Arca... Celého Asgaaru, že se mě vůbec ujal. Kdyby mě nechali někde pojít hlady, vůbec nic by se nezměnilo. Ba naopak, zachránili by se před prokletím v podobě mě. Nezasloužili si mě v životě. Byli na to až moc dobří, až moc laskaví a hodní... Byla jsem ve výsledku ráda, že mě ten kámen rozmáznul. Jako otravnou havěť, která jen vše kolem ničila.
Muselo to být opravdu peklo. Tahle nicota a přítomnost jen mých ohavných myšlenek mě ničila. Nedokázala jsem si představit, že to takhle zůstane. Že zůstanu navěky věků uvězněná sama se sebou. Musela jsem se nějak odreagovat. Nějak potlačit ty hrůzy, s kterými jsem se momentálně prala. A tak jsem se opatrně postavila na všechny čtyři a vykročila dál do temnoty v naději, že něco najdu. Nějaký výplod mé fantazie, cokoliv. A tak jsem šla a šla. Vše to působilo tak podivně reálně. Cítila jsem trávu na svých tlapách, která byla mokrá od deště, který musel teprve nedávno přestat. Cítila jsem, jak mne zebe na tlapkách a to, jak už mne ta moje napuchlá tlapa vůbec nebolí. Všechny smysly jsem měla ostré a slyšela nedaleké šumění listí. Bylo to hrozně zvláštní. Bylo mi ale jasné, že s mou momentální slepostí bych tak akorát naprala do nějakého stromu, a tak jsem se otočila a držela si šumící listí po levé straně. Nechávala jsem se hranicemi lesa vést někam dál. Bolelo by vůbec, kdybych do stromu narazila? Je možný cítit v tomhle prázdnu bolest? Asi ano, když cítím chlad. Cesta se ale zdála být nekonečná, když jsem nebyla schopna vidět, jak daleko, nebo co vůbec je můj cíl.

Spáleniště >>

Stín s Alastorem se dali na útěk, zatímco Norox zpomalený útokem Alastora vyhledal úkrytu, jako ostatně i já. A tak trochu nedobrovolně i Fiér. Ten se bez jakékoliv další reakce začal plížit kupředu za těma dvěma, zatímco já váhavě stála pod převisem, který mi navozoval pocit falešného bezpečí. Kam jdeš? Vždyť ti dva zdrhaj na jistou smrt. Viděli vůbec, s jakou rychlostí se ty věci valí? Nemají šanci utéct, panikařila jsem a ocas nervózně stáhla mezi nohy. Co mám dělat? Zvuky padajících balvanů nabíraly na hlasitosti i síle, neměla bych šanci je dohnat. Musela jsem doufat, že to všichni přežijeme. Se zatajeným dechem jsem sledovala můj provizorní přístřešek a to, jak se z něj odráží kusy kamínků, které momentálně musely narážet do utěkářů. Jen co se ale ozvala hlasitá rána, se staženýma ušima a s hrůzou v očích jsem zaznamenala, s jakou rychlostí se balvan, který mne chránil, uvolňuje a padá přímo na mne. Nestihla jsem ani mrknout, ani naposledy vydechnout, nebo cokoliv jiného. Nestihla jsem cítit strach z blížící se smrti. Jediné, co jsem cítila, byl obrovský tlak po celém mém tělo a pak nic.
.
.
.
Dopad na nebohé tělo vlčice byl tak silný a rychlý, že její vitální orgány vypověděly službu prakticky instantně. Všechny nervy byly přerušeny, tudíž jakýkoliv přenos informací o ukrutné bolesti, kterou by jinak cítila, nebyl fyzicky možný. Jen zlomek vteřiny obrovského tlaku po celém těle a následná ztráta vědomí. Zpod hordy kamenů, které Lilac zavalily, se vyvalila její horká krev a potřísnila všechno a všechny v přímém okolí, sloužící jako známka toho, že Lilac zemřela.

//Děkuji Elis za boží osudovku a zbytku přeji hodně štěstí. I'll see you in limbo, losers :DD

Stín s Noroxem se ihned chopili rýpání se v cizích jizvách, které byly brutálně čerstvé. U toho jsem ale být nehodlala a tak jen co Alastor zasyčel, sbalila jsem všech pět švestek a začala se s Fírou vzdalovat. A upřímně se vršek zdál být totálně na dosah. Takový směšný kousek, že mě zvědavost nesmírně táhla a já natahovala kroky, jen abych tam už byla. Slunce, které mi zostra prahlo na záda a dým, kterého jsme se ne a ne zbavit ani v takových výškách, byly jen další motivací pro celou skupinu se v**rat na nějaký handrkování, zavřít tlamy a mít to už konečně z krku. Jenže v tom se ozvaly zvuky, které instantně přivolaly pozornost všech. To snad není možný, do háje. Jako bych to neříkala!!! vztekala jsem se na sebe, že jsem na to vůbec pomýšlela. Osud má zvrácenej smysl pro humor a má v oblibě plnit ty nejdebilnější nápady. Daleko zvrácenější bylo ale chování, které předvedl plyšák Alastor, do kterýho bych to fakt jakživ netipla. Povalil Noroxe v pokusu ho zabít a sám vzal do zaječích. Že mě to nepřekvapuje? Zase zdrhá, zatímco ostatní nechává na pospas osudu, ušklíbla jsem se pro sebe. Nebylo ale moc času pozorovat drama, které se tu odehrávalo. Z malých kamínků se totiž staly obří šutry, které se na nás nebezpečnou rychlostí valily a já musela jednat. Skála, ze které se šutry valily, byla nepravidelně tvarovaná a sem tam měla různě vystrčený kus balvanu, který s trochou snahy a spoustou lepení na stěnu skály mohl sloužit jako přístřešek před padající zkázou. Rychle jsem rafla Fiéra za volný kožich na krku a zatáhla ho celou svou vahou k místu, kde jsme se mohli schovat. Jednou si hraje na hrdinu on, teď jsem byla na řadě já. Pevně jsem se celým tělem nalepila na stěnu skály a zběžně koukla nad nás. Balvan nás kryl a nebylo tak vidět na kameny, které každou chvíli dopadnou. Musela jsem se jen modlit, že to bude stačit.

Měl pravdu. Všichni nakonec umřeme a asi je jedno, jestli teď, nebo o x let později. Já osobně o svůj život kdo ví jaký strach neměla, ale ztráta mých blízkých mě tak trochu děsila. Nechtěla jsem být příčinou jejich smrti. Ale nezáleželo na tom. Pokud se rozhodnou umřít u mé záchrany, tak i to je jejich volba. A upřímně je daleko lákavější si svou smrt vybrat, než na ni do nekonečna čekat. „Hm, to asi jo,“ pokývala jsem uznale hlavou a na tváři se mi roztáhl úsměv. Jak dlouho mi asi vydrží tohle přátelství s Fírou? napadlo mě. Samozřejmě, že mi musel rozum tuhle hezkou chvilku zkazit. „Máš víc štěstí než rozumu totiž,“ zahihňala jsem se, snažíc se nemyslet na vtíravé myšlenky.
Při nálezu dvou cest jsme se oba nakonec shodli, že se vydáme cestou skrz. To už se k nám přifařili i ti dva zoufalci, kteří nám byli celou cestu v patách a hned po nás vešli vstříc tmě a pavučinám, které nás uvnitř čekaly. „Uuu, to by bylo brutální,“ vykulila jsem oči ohromeně a natěšeně. Jen mě stále fascinovalo, že se nás Norox se Stínem drží jak klíšťata. Evidentně jsou oba až moc přip**raný na to, aby se rozhodovali sami. A tak jsme začali stoupat vzhůru, bokem natlačení na stěnu jeskyně, která nás vedla. Noha mě stále pobolívala, ale cítila jsem, že už bolest ustupuje a brzy se z toho dostanu. Najednou jsem ale bokem narazila na něco nechutně slizkého. Nejdivnější na tom bylo ale to syknutí, které následovalo. Huh? Co to proboha bylo? ošila jsem se. Mohl to být jen nějaký sliz, nebo něco. A ten zvuk mohl přijít odjinud, nebo na mě mozek hraje nějaký triky. Mohlo to být jen v mé hlavě a samozřejmě když by na potenciální nebezpečí v podobě slizu upozornila holka, byla by za hysterku, kterou stejně nikdo neposlouchá. Nebylo to pravděpodobně nic divnýho. Jen vlhká stěna. Jenže pak jsem na to slizké o kus dál ještě šlápla a to už bylo úplně divný. Byl to stopro nějaký tvor. Slimák, třeba? Ti jsou slizký a hnusný. Třeba existují i tropický slimáci, napadlo mě. Narazila jsem do něj naštěstí tlapou jemně, tou napuchlou. Tak jemně, že jsem ho ani nerozšlápla. Mohla jsem ostatní varovat, ale daleko vtipnější by bylo, kdyby na něj Stín s Noroxem šlápli nadoraz, podjely jim tlapy a svalili se k zemi. A tak jsem spokojeně pokračovala dál, nijak tuhle podivnost nekomentujíc.
A podařilo se. Dorazili jsme až k východu, který na nás čekal. Bohužel to ale nebyl konec naší výpravy, spíš takový místečko na odpočinek, než chytneme další dech a vykročíme dál. Z odpočívadla, na které jsme narazili, totiž vedly dvě cesty. Jedna dolů a druhá nahoru. „Škoda, žádný pavouky jsem neviděla,“ zazubila jsem se na Fiéra a projela očima všechny, kteří se dostali nahoru. Helemese, kdo nás dohnal, ušklíbla jsem se, když jsem na hnědého vlka narazila očima. Velice rychle mi ale došlo, co se asi stalo. Neměl s sebou otce, což znamenalo jediné. Na chvíli jsem v hlavě měla úplně prázdno. Netušila jsem, jestli něco neříct, ale nemělo to smysl. Vybodli se na nás. Kdyby neutíkali, nic takového by se nestalo. Něco ve mně bojovalo o to, abych za ním šla a projevila lítost. To malé vlčecí já, které chtělo ve všech mít kamarády. To malé tupé já, které naivně věřilo, že může každému věřit. Ale neudělala jsem tak, přestože to bylo těžký. Nebyla jsem tím malým vlčetem. Tohle nové já nedávalo druhé šance. Bylo mu jedno, jestli někdo jiný přišel k úrazu, nebo umřel. Vybrali si to svým rozhodnutím sami. Nemohla jsem za jejich chyby já. A když se na mě vybodli, nezasloužili si můj soucit. Došla jsem takhle daleko, dokážu to dotáhnout i do konce, i kdybych jela přes mrtvoly. Takový život byl, ne? Přežijí jen ti nejsilnější a já jedním z nich byla. Pohled jsem z Alastora přesunula na výhled a po chvíli oddychování jsem koukla po Fírovi. „Tak jdem, ne?“ pobídla jsem jej ke kroku a vykročila vzhůru.

//Skupinka jde teda skrz, pokud jsem pochopila správně :D

Alastora s jeho otcem jsme nechali kdesi za námi, zatímco Stín s Noroxem se naším směrem o chvíli později stopro taky vydali. Mnohem raději bych vyměnila tuhle slizkou dvojku za rodinné duo, i když i ti se na nás vykašlali. Bylo asi úplně jedno, jestli natvrdo na začátku, nebo o něco později zbabělým útěkem. Fiérovi byl jejich osud, jak se zdálo, naprosto lhostejný. Mne hlodala víc zvědavost, než kdovíjaká péče. Nikdy jsem nebyla v blízkosti toho, že by nějaký vlk zemřel. Máma pravděpodobně umřela až po mém odchodu a co jsem na Galliree, všichni které jsem kdy poznala jsou v pohodě. Byla by z toho aspoň cool historky, když už nic jinýho. Jeden z přeživších na výpravě na tropický ostrov. Bez podložených faktů to bylo o ničem. "Hm," souhlasně jsem zamručela. Bylo to jedno. Tak jako tak jsou na to sami. "No být rozdupaný na kaši nezní jako moc důstojná smrt," namítala jsem s pobaveným úšklebkem. "A já hlavně hrdiny raději živý," prohodila jsem a mrknutí mu oplatila.
Nakonec se nám konečně podařilo prodrat hustým pralesem a dorazit k hoře, která působila snad ještě horší překážka, než hustý les plný hadů a svalnatých monster. "Joo, to nevím," přiznala jsem a podrbala se tlapou za uchem. Očima jsem přejížděla horu a snažila se najít cestu, jak se přes ni dostat. Zaujaly mne liány, kterými byla porostlá a při bližším obcházení a očichávání se mi podařilo čenichem narazit na místo, kde se schovával vchod. To mezitím stihl Fiér najít cestu okolo, která se zdála táhnout kolem hory a vypadala jako pěkná otrava. Slunečním paprskům bychom se nevyhnuli, dostali úpal a kdo ví, kam vůbec ta cesta vede, nebo jestli v půlce nekončí? A co takový příhodně padající balvan, který by z nás udělal jen mastný flek? Tady jeden fakt nikdy neví. "Já našla zas cestu skrz. Sice je to samá pavučina, ale aspoň se schováme před sluncem a kdo ví, třeba to někam povede. Za zkoušku nic, ne?" naklonila jsem hlavu na stranu a přesvědčivě se zazubila. Žijeme jen jednou a já se žádné jeskyně nebála. A tak jsem sebevědomě vykročila dovnitř a tak nějak Fiérovi nedávala moc jinou možnost, pokud se stále držel své filozofie. A kdo ví, třeba se takhle aspoň zbavíme těch dvou blbců.

Adrenalin ze mne pomalu opadal, jen co se dusot vzdálil natolik, že byl téměř neslyšitelný. Fiér se pomalu zvedl a umožnil mi tak, abych mohla udělat totéž. „To jo, jen celkem zbytečný,“ souhlasně jsem kývla a hodila na*raný pohled po chcípákovi, který to celé zavinil. „Jsem celá. Stačilo zapojit mozek a neutíkat jak blázen, jako zbytek těch ustrašenců,“ ušklíbla jsem se pobaveně a řádně se otřepala, abych ze svého kožichu dostala kdejaký humus, který se mi na něj nalepil.
To už se můj právem nakrknutý společník vydal uzemnit ego idiota, který měl celou tuhle situaci na svědomí. Já sice měla taky hromadu věcí, které bych mu nejraději řekla, ale tak nějak nebyl důvod Fiéra doplňovat. Bylo zbytečné mu věnovat víc energie a dělat mu tak větší radost. Místo toho jsem si ho tedy jen odměřeně sjela pohledem a následovala vedení Fíry, který nás vedl dál. „Myslíš, že to ti dva přežili? Ne, že by si o to nekoledovali tím zběsilým útěkem teda,“ nadhodila jsem otázku, která mě momentálně hryzala nejvíc. Přestože mě to zajímalo, zeptala jsem se zcela nezaujatým tónem. Takový výplň ticha, nic víc. Osobně jsem byla toho názoru, že je po nich. Pravděpodobnost, že to přežili, byla fakt celkem mizivá. Obzvláště proto, že se stále ještě ani jeden nevrátil, což nemohlo znamenat nic dobrého. „Co byla ta tvá strategie vlastně zač?“ nadzvedla jsem pobaveně obočí a byla zvědavá, co z něj vyleze. Jestli se skutečně pokoušel mi zachránit kožich, nebo mu hromada vlčích těl přišla ještě více nenápadná. Ať už to bylo cokoliv, možná právě díky jeho neutrálnímu zbarvení kožichu jsme vyvázli bez úrazu. Cítila jsem ale, že ze mne bolest tlapky už trochu opadá. Možná stačilo přijít na jiné myšlenky, nebo to fakt pomalu ustupovalo. Na tlapku jsem nyní už mohla trochu došlapovat, i když to nebyl žádný med. Ale byla jsem frajerka, která něco vydrží, ne? Aspoň přidáme trochu na tempu a dorazíme k té hoře dřív než zbytek.

Niekedy rozmyšlam, kde sa stala chyba. Prečo sa v mojom živote stali veci, ktoré sa stali. Nemohlo sa tomu dať nějak predísť? Prišla som o milovanej zbytočne, alebo by som bez týchto událostí nebola tým, kým teraz som?
Jedným z najzásadnejších strát predstavovala má mama. Bola tým jediným, čo ma spájalo s mou minulosťou. So zbytkom rodiny, ktorý som nikdy nestretla. Bolo hrozné si priznať, že už si na ňu poriadne nepamatám. Že len matne si vybavujem jej sfarbenia kožuchu, nie tak tón jej hlasu, alebo jej osobnosť. Stala sa akýmsi duchom, ktorý ma prenasleduje. Vlčica, ktorá bola mojím všetkým, sa pre mňa stala prakticky ničím. A nech sa snažím si spomenúť ako chcem, nejde to. Je priamo na dosah. Stačí kúsoček a spomenula by som si. O to frustrujúce to je. Možno práve preto sa so sestrami chcem tak veľmi stretnúť. Pripomenuť si ju a cítiť u niekoho rovnaké puto, aké som mala práve u něj.
Jediné, čo mi po něj zostalo, boli spomienky. To, čo ma učila, ako si so mnou hrala a kam ma vedla. Útržky sice, žiadne obsiahle do detailu prežité spomienky, ale bolo to pre mňa všetkým. Chcela som byť takú, akú si ma predstavovala. Silnú vlčicu, ktorů žiadny manipulátor neobalamutí a nezlomí. Hrdinku jej príbehu, ktorou sa stat nemohla a doplatila. Bola som vobec schopná sa takou vlčicou stat? Za dva roky mojho života som sa tejto predstave ani nepriblížila. Stále len velké reči, hrdinské historky, ale pritom som si poriadne ani nebola istá, kým vlastne som. A s každou strátou priatělov som si tým bola menej a menej istá. Laura, Yeter, Naran, Evelyn ... Kam sa podeli? Najdem si k nim opat cestu? Alebo prídem aj o tých, ktorí mi stále ešte v živote ostali?

//Edit 16:03 - Moc moc děkuji za odměnu

První, kdo zareagoval na stádo zuřivých monster, jsem byla já a jako jedna z mála skutečně nezačala utíkat. Se zavřenýma očima jsem tedy měla pouze ty informace, které jsem po sluchu rozpoznala. Slyšela jsem, jak se většina prodírá džunglí a utíká pryč, jen aby přežili. Slyšela jsem, jak se jedno vlčí tělo snaží pomaloučku vycouvat kolem mne. Stín, napadlo mě. To on byl ten pošahaný křikloun, který to vše způsobil, a právě proto zůstal v jejich největší blízkosti. Jen co se ale dostal za má záda, zůstal stát. To jako hodlá stát? nechápala jsem, ale velice rychle si uvědomila, co měl za lubem. Dostal mne do popředí a udělal ze mne terč, aby on se mohl nepozorovaně vytratit. Slizák jeden nechutná, pomyslela jsem si.
To už jsem ale slyšela další pár kroků a z ničeho nic i tlak na zádech. Stačilo pootevřít jedno oko a viděla jsem, jak mne obranářsky překryl vlastním tělem Fiér. Děláš si p*del?! zalapala jsem po dechu a snažila se potlačit vlnu vzteku, kterou to ve mne vyvolalo. Jestli kvůli mně umřeš, ty hrdino, tak tě ještě dorazím, bublalo to ve mne, ale napovrch jsem nedávala nic znát. Šlo o život a jediný zvuk či pohyb by nám osud zpečetil. Tak strašně mě ale naštval. Tohle bylo moje rozhodnutí. Moje řešení a moje volba, jak se zachovat. Pokud mám kvůli tomu umřít, tak ať. Nemusí kvůli tomu umírat ostatní a už vůbec ne kamarádi. Nepotřebuji záchranu, dokážu se o sebe postarat sama. Oči jsem ale opět zavřela a modlila se, aby o naši hromadu nejevily černá zvířata zájem. Aby nějakým zázrakem tahle naše strategie opravdu fungovala a já neměla na krku něčí smrt. Nebo dokonce nás obou, s tím, jak těžká a silná ta zvířata musela být. Ozvalo se další výhružné bušení o hruď, řev a najednou dunivý běh, který mířil přímo na nás. Pevně jsem sevřela víčka a čekala, až to příjde. Když už se zdálo, že už je slyším přímo u nás, s poryvem větru proběhly mohutná těla kolem, jako by si nás skutečně vůbec nevšimly. Nenacházela jsem odvahu zvednout hlavu a podívat se, co se skutečně stalo. Co když by si nás všimli? Napočítala jsem tedy do šedesáti a až teprve poté rozlepila oči a rozhlédla se kolem. Stín byl celej, i když už se teď už taky válel. Co se ostatních týče, to jsem ale fakt netušila. Museli se schovat, tudíž bylo dost možné, že valná většina skupiny přežila. Jsi v pohodě? kývla jsem hlavou na Fiéra a doufala, že mé gesto pochopí. Ještě chvíli jsem hodlala zůstat potichu, abychom náhodou tvory nepřivedli zpět. Vztek ze mne naštěstí opadl. Strategie to byla asi dobrá a nebýt jeho snahy být hrdinou, mohl se dát do běhu s ostatními a dopadnout podstatně hůř. Vše dopadlo dobře…

Celá skupina vlků se rozhodla, že nám konflikt s mohutným tvorem nestojí za to a tak automaticky pomalou chůzí otočili krok pryč. Až na Stína, který samozřejmě musel dělat show a evidentně tím tvora rozrušil. Samice se vyděsila, začala dělat poplašné zvuky a já jen opodál pozorovala, co se bude dít dál. Utíkat nemělo smysl. Před takovým tvorem jednoduše neutečete, i kdybyste chtěli. Zbývalo nám jen s očekáváním vyhlížet, kdo příjde samici naproti. A neobjevila se posila v podobě v podobě dalšího jedince, ale přímo celé skupiny. Někteří byli menší, jiní naopak větší a děsivější. Největší hrozbu ale evidentně představoval obří samec, který naše jednání viděl jako známku nárokování si jejich území a začal nám předvádět, jak dominantní skutečně je. Celou dobu jsem nehnutě stála jako ledová socha. Co teď? Neuteču. Nemám na to zdravou nohu a i tak si myslím, že bych to nezvládla. Nezvládnu se ani nikde schovat. Je to marný. Jediná možnost je ze sebe udělat nejmenší možnou hrozbu a hrát mrtvýho brouka. Adrenalin zahltil celé mé tělo a já tak dokázala během malé chvilky vyhodnotit nejpravděpodobněji nejlepší řešení pro mne. A to jsem taky udělala. Opravdu pomalu, bez jakýchkoliv prudkých pohybů, jsem se svezla celým tělem k zemi, abych působila jako drobný tvor. Podřadný jedinec, který chápe a respektuje autoritu na*raného otce malého mláděte. Dech jsem měla zatajený, skoro jsem ani nedýchala. Víčka přivřená pevně k sobě a počítala vteřiny, které mi zbývají ke poslednímu nádechu. Tohle je můj konec, pomyslela jsem si.

//Lilac neutíká, ani se neschovává. Zůstává submisivně u zemi a dělá mrtvého brouka.

Celá skupinka se rozdělila na dvojičky, a tak jsem byla opravdu ráda, že měl Fiér náladu na nějaký ten smalltalk, než se reálně něco začne dít. Ťapkat skrz ten otravný porost a jen ostatní odposlouchávat neznělo zrovna lákavě. Byla to navíc skvělá možnost o Fírovi zjistit něco víc. Měla jsem fakt za to, že každého z Asgaaru znám, ale jak se ukázalo, byla jsem fakt na omylu. „Přímo to z tebe sálá,“ zazubila jsem se. Kdyby po mě někdo chtěl definovat stereotypně vypadajícího tuláka, vylezl by ze mě asi popis ve stylu Fiéra. Ukázalo se, že ve skutečnosti je členem něco kolem jednoho roku, což bylo celkem fascinujíci. „Fíha,“ uznale jsem pokývala hlavou. „Já se tam dostala jako vlče. Minulou zimu jsem měla první narozky, takže to budou skoro dva roky,“ provedla jsem nahlas rychlou matiku. „Takže ten rok kolem sebe baletíme, aniž bychom o sobě jedinkrát slyšeli. Ale osud nás svedl dohromady, abychom zachránili svět! Zní to jak z blbý historky,“ uchechtla jsem se. Následovala otázka, kde že jsem se vlastně toulala. „No, tak různě. Sotva jsem dosáhla dospělosti, usmyslela jsem si, že budu trhat rekordy a pokusila se během 24 hodin přejít Gallireu od východu až na západ,“ zazubila jsem se.
Bývala bych se optala i jeho, co zajímavého zažil on, ale to už se před námi objevil mohutný tvor, který bez pr*dele vzbuzoval respekt. A navíc nebyl sám. Ať to bylo za druh jaký chtěl, zcela jasně se jednalo o napruzenou matku a potomka, s kterými nebylo radno si zahrávat. Stín, jako ten ubožák kterým byl, ihned nabízel tvoru deal, kterým chtěl leda tak nas*at všechny kolem. Podařilo se mu to ale u toho nejméně očekávaného. Mladičký Alastor se chopil obrany svého otce, čímž opravdu překvapil. Šokovaně, ale zároveň s obdivem jsem na vlčka koukala, zatímco mizel jiným směrem se slovy, že najde jinou cestu. Savior se chopil vyhrožování našemu kostlivcovi, kterému zachraňoval zadek náš jednooký blbeček. Opět se ale nezmohl na nic jiného, než na drsný kecy. Ikonický, zazubila jsem se. Fakt nezklame. Fiér stejně jak já považoval tuhle situaci za komickou a pobízel mne, abych je následovala. Ne ani tak kvůli bezpečnosti cesty, ale pro nějaký to drama. „Má řeč,“ špitla jsem a souhlasně kývla, vykračujíc před ním. Tvor měl nyní prostor vyklizen a neměl by mít důvod vyvolávat jakýkoliv konflikt. Ještě jsem se otočila zpět, abych zkontrolovala situaci a sledovala, co bude tvor dělat. Periferním pohledem jsem ale zachytila něco jiného. „Celkem žalostný pohled, co?“ zažertovala jsem na svůj účet. Mít před sebou kulhavku, která díky své bolavé tlapě protahuje vzdálenost od skupiny muselo být fakt něco. „Snad brzo narazíme na nějakou vodu, když už ne poklad. Momentálně bych za zchlazení zabíjela,“ povzdychla jsem si.

// TL;DR pro Osuda: Lilac to leavuje, jako úplně všichni

Cestu na druhý břeh všichni v pohodě přežili a vypadalo to, že se nakonec rozdělíme na dvě skupiny. Ostatně tomu tak bylo od samého počátku, jen jsme nějak neměli možnost se druhé skupině vzdálit. Na kře uprostřed nekonečného oceánu to šlo celkem dost blbě. Zatímco banda zoufalců se rozhodla očumovat divný dřevěný předmět, já se rozhodla zbytek skupiny navést cestou do pralesu. Jako jediná z našeho hloučku jsem měla záda černá jako uhel a kožich sluneční paprsky přímo přitahoval. Měla jsem pocit, že ještě chvíli na slunci a upeču se zaživa. Fiér se sice chvíli zdráhal, ale nakonec asi usoudil, že bude rozumnější se jít schovat. Ti dva i kdyby našli největší poklad světa, tak jen stěží by se chtěli s námi dvěma dělit. Zbytek byl jednohlasně pro.
„Jen jsem na louce šlápla na pitomou vosu. Jak to přestane být tak opuchlý, tak budu zas v pohodě,“ objasnila jsem mou pajdavou nohu, abych nebyla za nejslabší článek. Spíš ten s děsnou smůlou, která snad brzy vyprchá. Savior ovšem velice rychle přišel s nějakým mega zjištěním, na které přišel. Měla jsem chuť přiznat, že zkušenosti s magií kdo ví jaké nemám, ale velice rychle jsem si to rozmyslela. Prosila jsem Života o upgrade a jestli není prolhanej, měla bych na tom být snad podstatně líp. A i kdyby ne, nějak se mi takové informace nechtěly přiznávat před Alastorem, který byl viditelně lepší a přitom o dost mladší. Fiér se o něco pokusil, ale přiznal, že mu magie nefunguje. Huh? natočila jsem hlavu na stranu. Pokusila jsem se o malou iluzu, kterou jsem byla schopna i já, ale i u mě neúspěch. „Taky nic,“ přikývla jsem souhlasně hlavou.
Fiér následně zmlkl, Alastor se Saviorem se bavili o obavách o ty, kteří na Galliree zůstali, ale jinak byla atmosféra stejně dusná, jako vzduch v pralesu. Fakt mizerně se tu dýchalo a příjemná teplota tu taky zrovna nebyla. Jazyk jsem měla vystrčený z tlamy ve snaze se ochladit, i když to bylo celkem marné. Začala jsem za skupinkou trochu zaostávat, čehož jsem si po chvíli všimla a skupinku dohnala. Konkrétněji teda zamlklého Fiéra, který se táhl v čele. „Koukám, že ti energie nechybí. Stavěný na nejdrsnější podmínky, co?“ zazubila jsem se a zadýchaně zafuněla. „Hele, jak je možný, že jsem tě v Asgaaru ještě nezahlídla? Nová krev, nebo toulavé tlapy?“ nadhodila jsem téma. Výšlap do kopce byl ale fakt úmornej a já se modlila, abychom už konečně narazili na něco zajímavého.

Aaaa, trefa. Evidentně jsem se trefila do citlivého místečka, protože na to ihned zareagoval obranným sarkasmem a marně se mi pokoušel nahnat hrůzu. „Sorry, s olezlýma bezďákama se neobjímám,“ odpověděla jsem s pobaveným tónem a pokrčila jsem rameny. Absolutně mě neděsil. Přestože jsem od něj měla jednu jizvu, nebála jsem se jej. Nebyla jsem to děcko, které před nebezpečím utíkalo. A před pošahancem co rád vřelá objetí už vůbec ne. Velice rychle se ale opět ohradil po Fiérovi a připomínal mu, že i on mne označil malou holkou a nazýval ho poseroutkou, co se neumí rvát. Ale i idiot by od pohledu poznal, že oba dva z nás by s kostitřasem Stínem zamával, že by se z toho vzpamatovával ještě dlouho. Našel spojence v nejslabším článku, mimo dědulu. Udělal chybu a teď se marně snažil nahánět hrůzu řečičkama. Kdyby ale na souboj došlo, neměli by šanci. A stejného názoru byl i Fiér. Bylo to do nebe bijící.
„No bomba! O to líp,“ zazubila jsem se na Fiéra. „Tak to si tě pak zamlouvám na nějaký další dobrodružství, jestli přežijeme tohleto. Když už jsme ve stejný smečce, pokud mě čumák nešálí,“ nadhodila jsem nabídku a nechala na něm, zda bude souhlasit, nebo se vymluví. Byla by ale sranda se necárat po světě sama, ale s někým stejně padlým na hlavu.
To už se k nám ale připojil dědula se synkem. Představil se ale snad jen Alastor. Teda pokud to nebyl Sir Alastor, což mu prapůvodně vylezlo z úst jako první. „Těší mě. Škoda že za takových okolností,“ zazubila jsem se na vlčka se zajímavými odznaky. Musel být podstatně mladší než já, přesto byl, co se magií týče, o dost napřed. Celkem obdivuhodný, i když mě u srdíčka píchla závist. Ale jen malilinko.
Po dost nepříjemné cestě na zmenšující se kře a spoustě mačkání a pindání jsme dorazili na pevninu. Nabídla jsem sice pomoc dědovi, ale ten ji galantně odmítl. „Pochopitelné,“ zahihňala jsem se a pár ladnými skoky vyběhla na písčitou pláž za ostatními. Alastor měl dost zajímavou poznámku o tom, že tu už asi jednou byl. Stín měl zase nepřekvapitelně potřebu ho setřít a mít rádoby vtipnou poznámku. „Zato tvý olezlý pr*ele musí být všude plno, že?“ zavrčela jsem směrem k tomu idiotovi. Ten se naštěstí následně zdekoval a šel s Noroxem okukovat další hromadu bordelu, která s tím dýmem neměla evidentně nic společnýho. Kreténi, protočila jsem očima a pohled přesunula na Fiéra, který si náramně užíval válení v písku. „Jaký to je?“ zazubila jsem se pobaveně nad tím pohledem. „Hele nevím jak vy, ale mě to slunko na černý kožich nedělá dobře. Jde se mnou někdo do stínu prolézt ten divný les?“ nadhodila jsem mé plány v naději, že se zbytek normální skupiny přidá. Vykročila jsem poté kulhavou chůzí vstříc podivným stromům.

<< Kry

Jen co se k nám přidal trojbarevný, začali se oba oškubanci obouvat i do něj. Náramně jsem se bavila tím, jak Stínovy bludy setřel a musela jsem se hlasitě uchechtnout. To samozřejmě přitáhlo pozornost ke mně a Norox mi začal vykládat, jak ubohá vlastně jsem. „To je upřímně celkem ironie, nemyslíš? Mít náramně drsný řeči, sotva máš po boku Stína. Ale jen co na tebe vlk narazí o samotě, jsi samá vřelá objetí, co?“ naklonila jsem hlavu na stranu a pobaveně se ušklíbla. Můj plandavo-uchý kámoš podotkl, jak sebevědomí ztrácí, jen co se síly vyrovnaly, načež mu Stín věnoval tupý dotaz. „Jestli jsi tak bídnej v boji, jako tvůj kámoš tvrdí, tak ne. O vyrovnaných silách se tu fakt mluvit nedá,“ zazubila jsem se.
Někdy v tom momentě se po námi prolomila kra a odnášela nás kamsi do háje. Nikdo z naší skupiny neseskočil, stejně tak dva hnědí vlci, kteří se doposud drželi dál. Ihned jsem využila příležitosti, abych svému novému známému poděkovala a stihla se v klidu představit. „Osud,“ mrkla jsem na něj tajemně. Upřímně ani nevím, co bych mu řekla. Že jsem šla hledat ztracené sestry, které jsem nikdy v životě neviděla? Asi bych byla za blázna, že jsem je šla hledat do takhle šíleného místa. Za normálních okolností bych tu s největší pravděpodobností opravdu našla jen lední medvědy. Takže ve výsledku v tom musel být osud. Stejně jako u všech ostatních. Protože to byla zatraceně divná náhoda. „Mám takový supr čupr radar na maléry a dobrodružství, který mě sem doved,“ zažertovala jsem.
V tom se k nám přidal i dědula se synem. „Čauky. Dost blbý místo na seznamování, co?“ zazubila jsem se mile. „Jsem Lilac a tohle je Fiér. Pokud mohu doporučit, těm dvěma magorům bych se vyhnula velkým obloukem. Nemají všech pět pohromadě,“ představila jsem nás oba a zmínku o Noroxovi se stínem spíše zašeptala. Dědula měl ale určitě rozum a už na základě hádky, které byl svědkem, by se s těmi tupci nešel kamarádit. Nebo jsem v to spíš upřímně doufala. Pohled jsem poté přesunula směrem, kterým nás vlny hnaly. A dřív než jsem stihla jakkoliv reagovat, Stín už hulákal, že vidí pevninu. Chce snad čokoládovou medaili? Nebo poplácání po rameni? Nejsme slepí, protočila jsem očima a sledovala, co se z té pevniny vyklube. Značně se ale začalo oteplovat a než jsme se nadáli, ledovec byl poloviční a pekelně rychle ubýval. I mrzout stín byl nucen couvnout a shluknout se s námi, aby vůbec cestu k pevnině přežil. Stejně tak i my se museli stáhnout více ke středu. Naštěstí to kra přežila, tedy tu nejdůležitější část. Na rozdíl od Stína jsem ale nehodlala být sobec. „Mohu pomoci?“ nabídla jsem se nejstaršímu členovi naší posádky a nabídla mu gestem, aby se o mne opřel. Ve vodě jsme zůstali po záda namočení a na pláž chybělo už jen pár kroků. I já byla celkem znevýhodněná, protože tlapa mne stále ukrutně bolela. Přestane to vůbec někdy?

// Černější černá bohužel prý nejde, ale chápu, že může působit sedě :D V klidu ❤️

// Pche, Šedka. Lilac je černobílá :DD