Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zrak se mi stále nevrátil úplně. Viděla jsem vše neskutečně rozmazaně a tak bylo poměrně obtížné rozeznat, kdo se k té spoušti dostal jako první. Ale ten hlas… ten bych poznala kdekoliv. Něco ve mne se zlomilo, když mi došlo, jak moc ho tímto mučím. Oheň byl pro něj nejhorší noční můrou a já ho tomu teď vystavovala. Ale zároveň mne to těšilo. To, že třeba když zjistí, že to já mu ničím domov, zavrhne mne. Vzdej to se mnou. Vykaž mne. Nezasloužíš si mě v životě. Prokletí, pomyslela jsem si a skelným pohledem koukala směrem, odkud přicházel jeho zoufalý hlas. „Copak? Děláš, jako by hořelo,“ uchechtla jsem se a začala skrz plameny procházet blíž, jako by mne nepálily. Bude mne nesnášet. Nenávidět. Srdce mi divoce bušilo, krk se mi stahoval a já cítila, jak ztrácí iluze na reálnosti. Neměla jsem praxi. A tak začaly slábnout, přeskakovat a zbarvovat se do nepřirozeně růžovo-fialové barvy mých očí. Vidíš, to já jsem to monstrum, co podpálilo les. To já jsem tě teď k smrti děsila. Vzdej to se mnou, mluvila jsem k němu, ale slova mi nelezla z tlamy. Místo toho jsem k němu přicházela, hlavu nakloněnou na stranu a pohled skelný jako slepec. „Oh, vlastně ano. Pardon,“ ušklíbla jsem se a zastavila se tak, aby mezi námi byl stále nějaký ten prostor. Na místě kde stál byla pouze rozmazaná šedá šmouha. Alespoň neuvidím to zklamání v jeho očích. Musí si o mě myslet, že jsem magor. Že mi přeskočilo. Ale já jsem prostě jen loser, který nikdy ničeho nedosáhne. Jen všechny stáhne dolů na dno za mnou a udělá jim ze života peklo. Ohrozí je na životě, tak jako... Fíru. Jsem ztracený případ. Vzdej to.

<< Midiam

Byla jsem tady. V lese, který pro mne představoval domov a vše, co jsem na Gallirei milovala. V tlamě se mi ale rozlévala hořkosladká pachuť a já se jí nemohla zbavit. Představa toho, že sem už nikdy nevkročím a už nikdy neuvidím tváře těch, na kterých mi tolik záleží a vždy záležet bude. Dělala jsem to ale pro dobro všech. Byla jsem připravena na cokoliv. Na nenávist, opovržené a zklamané pohledy, křik a nadávky. Dokonce i na pořádný úder tlapou. Zasloužila bych si cokoliv, co mne čekalo a nikomu bych to nevyčítala. Ale musela jsem je proti sobě otočit. Musela jsem je zklamat a dosáhnout toho, že to se mnou vzdají. Chtěla jsem cítit tu nenávist. A jak jsem v sobě dusila všechny ty emoce, neudržela jsem je a kolem mne opět zavládl chaos. Lesem se začala šířit iluze ohňe a vysoko do nebe se táhl kouřový dým, který všechny v lese musel svou štiplavostí upozornit. Ten samý imaginární oheň, který Asgaar zasáhl, když jsem byla malá. Bylo to, jako bych tomuto byla předurčena a bylo jen otázkou času, kdy vše pomyslně zničím. Plameny se táhly ke mne, zdroji všeho toho chaosu. Já tam jen stála, pobavený úšklebek roztáhlý po tváři, jako u úplného blázna a čekala, koho zklamu jako prvního. Vzdejte to se mnou. Prosím, vzdejte to se mnou, prolétávalo mi hlavou a s každou takovou myšlenkou se kolem mne rozprostíral podivný temný oblak. Jako jakási aura, která nevěstila nic dobrého. Vzdejte to se mnou, vzdejte. Vše jen zničím. Vyžeňte mě, vykázejte na doživotí, opakovala jsem si sama pro sebe a stále se pobaveně šklebila. Tenhle chaos byl přesně takový, jak jsem si ho představovala. Stejný, jako vše, co se v mé hlavě odehrávalo. A všichni uvidí, jaké zkázy jsem schopna.

<< Kierb (přes Mahar)

Cítila jsem, že se Asgaaru blížím. Znala jsem tu cestu a bylo pro mne stále nereálné, že jsem zpět na Gallirei. Nechtěla jsem ani pomyslet na to, kolik vlků tam nakonec zemřelo. A to, že jsem jako jediná pravděpodobně opět naživu, bylo neskutečně nefér. Nejraději bych si to se Saviorem prohodila, aby měl Alastor zpět tátu. Zasloužil si ho mít zase v životě. Ne mě, kterou nikdo nechce. Třeba zemřel ale i on a Fiér. Třeba jsem svou smůlou způsobila i to. A pokud se sebou něco neudělám, zaviním smrt i Sionna, Laury, Arcanuse, Elisy a všech ostatních ve smečce. Tak jako jsem zavinila smrt matky a ztrátu všech sourozenců. Jsem prokletím všech. Neměla jsem o sebe strach, že bych se o sebe v zimě nepostarala. Přestože jsem si o sobě myslela jen to nejhorší, věděla jsem, že jsem schopna se sama o sebe postarat. Že jsem soběstačná a nepotřebuji k životu absolutně nikoho. Věřila jsem v to, že to byl osud.

Asgaar >>

Připadalo mi, že se pomalu uklidňuji. Začínala jsem být smířena s tím, co udělám. Rozhodně to pro mne byla lepší představa než to, že bych mým milovaným ubližovala dál. Slzy jsem si otřela tlapou a i mé iluze se rozplynuly. Opět jsem seděla u řeky a hleděla rozmlženým pohledem před sebe na odraz, který stále nevypadal jako já. Ale začínala jsem si na něj zvykat. Co když mě budou hledat? Co když mě najdou? Co jim řeknu pak? Bylo by daleko snazší, kdyby to se mnou… prostě vzdali. Nesnášeli mě a vyhnali mě. Nechci to být já, která je ze svého života smazala. Chci, aby to byli oni. Cítila bych tak, že mé pocity byly oprávněné. Měla bych to udělat rovnou, než ztratím odvahu. Než z toho vycouvám a opět všem jen ublížím. Lepší je zklamat teď jednou než potenciálně v budoucnu. Neměla jsem pořádně ponětí, čeho svým příchodem dosáhnu. Ale doufala jsem, že jim ukážu, kým skutečně jsem. Tím prokletím, kterého je lepší se zbavit.

Midiam (přes Mahar) >>

<< Ještěří lučina

Šla jsem náhodným směrem, ani jsem pořádně nevěděla kam. Zrak jsem měla rozostřený a přestože to bylo pořád lepší než nic, připadala jsem si hrozně. Jakýsi nicotný pocit mne ovládal a přestože mi v hlavě neprobíhala jediný myšlenka, ubíjelo mne to. To ticho bylo nesmírně nepříjemné, ale tolik jsem se toho ticha držela. A pokaždé, když na mne přicházely emoce a vina, zrychlila jsem na kroku a pokusila se to vše zahnat. Utéct před tím. Kam to utíkám? Nemůžu. Neuteču před tím, naléhala jsem sama na sebe, ale tlapky mne neposlouchaly. Tohle nikam nevede, uvědomila jsem si a skutečně zastavila. Usadila jsem se u řeky, zavřela oči a nechala vše vyjít na povrch. Kde se to pokazilo? Vždyť bylo všechno tak skvělý. Měla jsem domov, smečku, přátele… Žila jsem svůj sen. S povzdychem jsem otevřela oči a zahleděla se na odraz na vodě, který jsem nepoznávala. Vše bylo tak rozmazané a důkazem toho, jak pomíjivé mé štěstí bylo. Neměla bych být naživu. Měla bych být mrtvá. Rozmašírovaná na cucky a k nepoznání. Jak je to vůbec možné? Kde se stala chyba? Není to k ničemu dobré. Nechci tady být. Nechci všem ničit život. „Zas*aný život,“ zamrmlala jsem přes zaťaté zuby a slzy, které mi tekly po tvářích. Emoce se ve mne kupily a já je nezvládala držet pod kontrolou. A stejně tak ani magii, kterou jsem nově ovládala a neměla ponětí, jakou paseku umí nadělat, když jsem v takovém stavu. A tak jak jsem se připadala zlomeně a izolovaně, i mé okolí se začalo propadat do jakési imaginární propasti, až jsem zůstala sedět na izolovaném ostrůvku uprostřed černočerného ničeho. Měla bych to ukončit. Vlastníma tlapama. Můj život je stejně omyl. Zbytečný. Jen všem dělám ze života peklo a táhnu je s sebou na dno. Ale zrovna tenhle omyl musí být nesmrtelný. Kdybych se o to pokusila, stejně bych se zase někde objevila. Měla bych... se izolovat. Zmizet všem z očí a zbavit je toho břímě. Netěšila mne ta představa té nesnesitelné samoty. Té izolace. Asi bych z toho zešílela. Ale smrt pro mne nebyla možností, přestože jsem po ničem jiném momentálně netoužila.

loterie 2

Nebýt té pálivosti, byla by to naprostá lahoda. Nikdy dřív jsem takovou dobrůtku neměla a s největší pravděpodobností ji mít ani nebudu. Takhle pikantní živočich musí být rozhodně magický a dost pravděpodobně mimo Gallireu. Jeho ohnivost ale asi způsobuje, že je přemnožen, protože bych osobně takhle pálivé maso už nikdy znova nepozřela. A upřímně bych pochybovala o tom, že se někdo takový najde. Ale jako životní zkušenost dobrý! Pokoušela jsem do sebe cpát další sousto za soustem, až bych přísahala, že si mi z té pálivosti snad až zamotala hlava. Celkem těžké si to představit, když jsem neviděla nic, ale dolehl na mě opravdu podivný pocit. Pevně jsem přivřela víčka a doufala, že ten pocit odezní, ovšem jen co jsem je opět otevřela, stal se zázrak. Viděla jsem! Ne tak jak dříve, spíš rozmazané obrysy a barvy, ale něco to bylo! Viděla jsem Gallieu! Viděla jsem bílou barvu sněhu, viděla jsem obrysy svých tlap a maso, které bylo divně flekaté. To je ale divný tvor, napadlo mě. Ale vrátil mi zpět zrak! A tak jsem do sebe nasoukala zbytek flákoty s představou toho, že mi to vrátí zrak úplně, ale nestalo se tak. Asi to chtělo čas. Minimálně jsem měla momentálně naději, že ze mě nebude slepoun nadobro. Měla bych najít cestu domů, připomněla jsem si a tak jsem vyrazila. Nebo teda kamkoliv, kde se dá schovat. Upřímně jsem stále nebyla připravena na cestu domů. Co jim řeknu? Že jsem umřela? To vědět nemusí. A hlavně ani nevím, jestli se chci do Asgaaru vracet. Nepatřím tam už... Nepatřím nikam a k nikomu. Tak jako tomu bylo vždy.

Kierb >>

loterie 1

Nakonec jsme se oba dostali ven z toho hrozného houští a vylezli někam na mýtinu. Nebo teda jsem předpokládala soudě podle toho, že tu nebyly další stromy. Ukázalo se, že sám ke smečce nepatří, ale naštěstí byl alespoň místní. Jsem živá, jsem na Galliree, opakovala jsem si, stále tomu ale nezvládala uvěřit. "Oh, to není potřeba. Nějak trefím sama, i když poslepu. Nemůže to být daleko," namítala jsem. Na tuhle slepost se sice dost blbě přivykalo, ale nechtěla jsem ze sebe dělat neschopného blbce, který potřebuje vodiče. Mám ještě kopu jiných smyslů, které mimo husté lesy fungují zcela skvěle. "Ještě jednou díky, žes mě vytáhl z toho bludiště. Fakt si toho vážím," pousmála jsem se směrem, odkud doléhal jeho hlas a abych dala jasně najevo, že to myslím vážně, vydala jsem se náhodným směrem pryč. Nehodlala jsem se nechat ukecat. Zvládnu se o sebe postarat.

Za zády jsem tedy nechala Kesse a pokračovala směle, i když pořád dost opatrně, dál. V tom jsem ucítila ale opravdu podivnou vůni. Takovou jsem jakživ necítila. Vonělo to jako kus masa, ale... něčím pořád zvláštně. A než jsem se nadála, to něco se mi sneslo odnikud přímo u tlap. "Huh?" neodpustila jsem se udivený pazvuk, který mi vyklouzl z tlamy. Byl to nějaký prank? Je tu někdo mimo mně? Kdo to sem položil? Ničemu jsem nerozuměla, než jsem zaslechla jemné cinkání rolniček. Ah, Vlčíšek, došlo mi. Byla jsem pryč koukám dlouho, pomyslela jsem si a s chutí se pustila do jídla. Tohle maso ale bylo divné. Chutnalo asi tak, jak by chutnal oheň. Horkost mi zaplnila celou tlamu a ne a ne odeznít. Byla všude. Na jazyku, rtech, dokonce i hluboko v krku jsem ji cítila. "Aaah," zafuněla jsem polohlasem v naději, že mi výlev emocí pomůže od bolesti. Marně.

//Taky moc děkuji za osudovku, dlouho jsem si něco takhle neužila :) Jde vidět že do ní šlo opravdu neskutečný množství času a energie, tudíž ti za tu možnost se účastnit jsem nesmírně vděčná :) Víc takových brutálních osudovek! :D

Já bych poprosila o 1 hvězdičku do Rychlosti, 1 hvězdičku do Vytrvalosti a jelikož mám vše díky tomu na max, tak zbylá 2% do síly :) Děkuji

Upřímně jsem čekala, že mi Kessel nebude věřit. Že mě bude považovat za naprostého blázna, ale asi nebral? Nebo to minimálně schovával za zdvořilostí a schovívavostí. „Takže jsme živí?“ zopakovala jsem po něm. „Jak je to ale možný? Pamatuju si naprosto živě, jak na mě padal ten kámen,“ mumlala jsem si, spíše pro sebe. A v tom momentě, jako by mě vlk vytáhl z nějakého prokletí, jsem začínala mít pocit, že začínám pomaloučku dostávat zrak zpět. Zdálo se mi, že dokážu rozezat, odkud ke mně doléhá světlo, ale to bylo asi tak vše. Že by se mi alespoň částečně zrak vrátil? Fakt bych za to byla vděčná, protože být takhle závislá na jiných mi dost kazilo plány. Takže jsem přežila. Ale co zbytek? Přežil to Savior? Nebo co Fiér a zbytek? Dostali se v pohodě zpět? Co když jsem byla jediná, kdo přežil? Dovedu se respawnnovat? Prostě když umřu, tak příjdu o zrak a bum! Zase jsem zpět? To je mega OP, uchectla jsem se nad tou myšlenkou. Připadala jsem si najednou neporazitelně. Nic na světě mě nezastaví a smrti se fakt bát nemusím. Norox by mně úplně klidně mohl zabít a vrátila bych se pro něj ještě silnější. Uvědomila jsem si, že jsem ale delší dobu byla potichu, totálně zabraná do vlastních myšlenek, zatímco mě Kessel vedl mimo les. A soudě podle značně většího zdroje světla, dařilo se mu to.„Hele, um... Díky, že jsi mě z toho omylu vyvedl. Fakt jsem si myslela, že je po mně,“ uchechtla jsem se. Byl to celkem trapas. „Odkud vlastně jsi? Já patřím k Asgaarské smečce. Znáš ji?“ nadhodila jsem otázku, která by mi napověděla, jestli se vůbec pohybuji někde na Galliree.

Ještěří lučina >>

Vlk mne velmi schopně navigoval skrz les a i když mne v první chvíli přemohla nejistota, jak přesně má v plánu mne navést mimo každou překážku, když jich je tu tolik, ale vedlo se mu. Jistě, musel konverzaci rozsekávat málem uprostřed slova, jen aby mne upozornil na nějakou tu nepříjemnost a pár menšíma větvičkami jsem to schytala přes obličej, ale v porovnání s mým sólo blouděním se jednalo o naprostý luxus. Děkovala jsem všem nahoře, že mi seslali tuhle záchranu. „To zní fakt trefně,“ pokývala jsem souhlasně hlavou a zachechtala se. „Jiné by se mu asi ani nehodilo.“
Po rychlém dopředstavení jsme došli na místo, odkud se rozhodně ozýval onen křik o pomoc. „To jo. Ale alespoň naděje pro nás, že cesta ven tu někde fakt bude,“ pokusila jsem se o trochu toho optimismu a rozešla se opět za mým společníkem. Nebo spíše po jeho boku. „No, abych ti odpověděla na tu tvou otázku ohledně téhle náhlé slepoty,“ nakousla jsem téma, protože si Kessel zasloužil odpověď. A mě zajímalo, co na to řekne. „Před nějakou dobou se přes Gallireu začal roztahovat kouř a já spolu s bandou dalších vlků jsme se vydali na výpravu, abychom zjistili, co ten kouř způsobilo. Pomocí ledovce jsme dopluli až na nějaký šílený tropický ostrov kdo ví kde, kde jsme byli vystavováni nebezpečí ze všech stran. Jednoho staršího vlka tam zadupaly obří osvalení tvorové, kteří se dokázali stavět na zadní nohy. Prostě hrozný šílenosti. A jelikož jsme tam byli, abychom Gallireu zachránili, museli jsme pokračovat. Dorazili jsme k hoře, našli skrytou jeskyni skrz ni a když jsme se dostali na vrchol, začaly na nás padat obří balvany. Pokusila jsem se ukrýt a přimáčknout co nejblíže ke stěně, ale nestačilo to. Jeden z těch balvanů se na mě zřítil a to je to poslední co si pamatuji. Umřela jsem tam úplně stejně, jako ten dědula. A teď se probudím a jsem naprosto slepá,“ převyprávěla jsem mu naši výpravu a způsob, jakým jsem byla ze světa sprovozena. „Tudíž, má otázka na tebe je taková: Jsme v nějakém posmrtném světě? Jsme oba mrtví? Nikoho jiného jsem zatím nepotkala a místa, kterými jsem prošla, jsou mi totálně cizí,“ nepomohla jsem si a musela se zeptat.

Vlk mi prozradil, že jediný, kdo je slepý, jsem já. „Ou,“ vysoukala jsem ze sebe, ještě zmatenější než předtím. Takže přelud to nebude, je opravdový. Můžou v tomhle posmrtném světě mít duše jiné podmínky? Třeba umřel nějakou mírnou smrtí. Třeba stářím, soudě podle hlasu, ale i tak nezní jako typickej dědouch. Na to snad má ještě dost času, ne? Nebo nějaká nemoc. Já nevidím, protože mě rozmašíroval obří šutr, zatímco on je v pohodě, protože ho taková hrůza nepotkala. Snažila jsem se v tý divný situaci najít smysluplnou odpověď na zmatené otázky, které mě momentálně užíraly, ale tak nějak jsem se uspokojující odpovědi stejně nedočkala.
Z myšlenek mě vytáhly až jeho otázky. A vlastně měl dost dobré otázky, jenže já tak nějak nevěděla, jak to říct způsobem, abych nevypadala jako totální magor. „No…“ nakousla jsem nejistě, když v tom se omluvil a navrhl, že bychom se odtud mohli nejprve dostat. „Jo, to zní jako super nápad,“ souhlasně jsem pokývala hlavou a vděčně se pousmála. Slyšela jsem, jak se postavil vedle mě, ale ne tak blízko, aby se mne jakkoliv dotýkal, což jsem oceňovala. Sama jsem si ale úplně nedovedla představit, jak vyvede slepou vlčici skrz tenhle porost. Návrh byl následovat zoufalé volání nějakého dalšího nebohého tvora, s čímž jsem pokýváním hlavou souhlasila. „Koukám, že se tu ztrácí víc vlků. Kde to vlastně jsme? Jmenuje se to tu nějak?“ nadhodila jsem nenápadný pokus o zjištění, kde jsem se to po smrti vlastně objevila. „Oh. Asi jsem se v tom zmatku ani nepředstavila. Jsem Lilac,“ představila jsem se ještě rychle, jen co jsem si tento omyl uvědomila. Následovala jsem vedení vlka za hlasem, který nám mizel z doslechu a já se obávala, že na nikoho nenarazíme.

Doufala jsem, že se cokoliv změní, protože z takto šíleně zapeklitého lesa poslepu opravdu nevylezu. Ne bez dalších modřin a natlučeného čenichu. Trvalo ale snad celou věčnost, než se něco začalo dít. Skoro jsem to už sama vzdala, ztratila trpělivost a vydala se opět hledat cestu ven. Ale místo toho můj čenich zachytil pach. Pach, který bezesporu patřil vlkovi. Zvědavě jsem nastražila uši a vyčkávala, až se zjeví v mém okolí a kdo ví, třeba mi aspoň pomůže ven.
Vlk o sobě dal vědět odkašláním, pozdravil a ihned následoval s otázkou, která byla v momentální situaci trefná. „Zdravím,“ odpověděla jsem mu taky a až dodatečně uvažovala, jestli to bylo potřeba. S největší pravděpodobností není skutečný. Jen nějaký přelud, který si můj znuděný mozek vymyslel, jako to bývá ve snech. Nebo byl opravdu tady? Fyzicky? Třeba je taky mrtvý. Mrtvý a ztracený, jako já. Možná proto se ptá, jestli i já se ztratila. Oba jsme po smrti. „Asi ano. Nemůžu z toho hloupého lesa najít cestu ven,“ pronesla jsem polohlasem, stále nejistá, jak k cizinci mluvit. „Asi budu mít ještě hloupější dotaz, ale… Taky nevidíte?“ vysoukala jsem ze sebe. „Totiž… Já nevidím nic. A předtím tomu tak nebylo,“ dodala jsem ještě na vysvětlenou a nervózně se podrbala za uchem. Úplně jsem netušila, jestli se na vlka dívám přímo, nebo nekoukám někde vedle něj. Cítila jsem, jak mi zorničky těkají sem a tam, ale neviděla nic jiného než naprostou temnotu. Chtěla jsem dodat, že nevidím od té doby, co jsem mrtvá, ale pokud to sám o sobě ještě neví, vypadala bych jako blázen.

<< Zubří vysočina

Místem, na které mne vedl čumák, byl les. Sice úplně jiný les, než ten, kterému jsem se šikovně vyhnula, ale pořád to byl les. Spousta překážek a možnost toho, že se ztratím. Vlastně ta pravděpodobnost byla dost velká. Ale už mě přestávaly bavit nekonečné pláně, které mi jen navozovaly pocit toho, že jsem uvězněna sama se sebou. Pocit toho, že je jedno jak dlouho jdu. Nikde na mě nic nečeká a celé tohle je jen úmorně nekonečné. Les mohl být zajímavou změnou. Musela jsem v něm být daleko více soustředěná a dávat pozor na vše kolem sebe. Ale i přes to jsem narážela do kmenů, kterých jsem si nevšimla. Stejně tak jsem zakopávala o kořeny, které vylézaly i na povrh a hned několikrát si zašmodrchala nohu v liánách, které se všude po zemi plazily. Doufala jsem teda v to, že to jsou jen liány. Bylo to frustrující a únavné. Čenich jsem z toho všeho narážení musela mít úplně plochý a nebýt kožichu, byla bych bezesporu samá modřina. Dokonce jsem i ztratila pojem o tom, kudy jsem přišla. Jak se dalo čekat, že? Zoufale jsem si tedy sedla a vzdala to. S tím, jak frustrovaná jsem momentálně byla, bych z odsud stejně netrefila. To už mám lepší si sednout, uklidnit se a zkusit to za chvíli znova. Stejně jsem v posmrtném světě a nic mi neuteče. Nebo to můj mozek omrzí a vymyslí si jinou halucinaci, kterou mě bude trápit.

<< Spáleniště

Rychlý krok mi zpomalil až to, že jsem čumákem napřed vběhla do křoví. Nebylo to nic příjemného a tak trochu mě to přivedlo zpět do reality. Ať jsem vnitřně chtěla trpět sebevíc, reálně jsem po tom opravdu netoužila. A stačilo tohle šetrné připomenutí, abych chůzi zklidnila a začala opět vnímat své okolí, než to odnesu daleko horším způsobem. A tak jsem taky udělala. Chůzi jsem měla až hloupě pomalou a vždy se přední tlapou ujišťovala, že přede mnou není nějaká překážka, což se brzy stalo dost užitečným. Hned párkrát se mi do cesty připletl obrovitý balvan, který byl jako škodolibou připomínkou toho, jakým způsobem jsem byla sprovozena ze světa. To, jakým způsobem se to stalo, nebo že vůbec, mě ale nijak zvláště netrápilo. Nemohla jsem si přát víc bezbolestnou a rychlou smrt. Sice asi dost ohavnou na pohled, ale brutálně cool. Upřímně kdybych měla na výběr, šla bych do toho znova a nelitovala toho.
Jednou další překážkou, na kterou jsem naštěstí nenatrefila tlapou, bylo stádo nějakých velkých býložravců, které se ozývalo frkáním a funěním. Tyhle slyšitelné věci byly ale podstatně lehčí na obcházení, než ty neživé. Zvládla jsem se tedy stádu vyhnout s překvapivou lehkostí. Ale párkrát jsem kvůli kdejaké nerovnosti ztratila balanc a musela se zase hrabat na všechny čtyři.

Zarostlý les >>

<< Elysejská pole

Cesta mne táhla až na místo, které chránila podivně hustá a vysoká tráva. A pak z ničeho nic, jako by zmizela. Tlapami jsem stála na úplně pusté ploše, na které jsem sem tam zavadila o nějaký ten kámen, nebo kus dřívka. V tom jsem tlapou nahmatala podivně tvarovaný a částečně ostrý kus předmětu. Neměla jsem tušení ale způsob jak zjistit, co to je. Zkoušela jsem jej očichat, když v tom jsem si spojila dvě a dvě dohromady a došlo mi, že jde o kosti. V hrdle se mi stáhlo a měla jsem přes obrovský knedlík v krku problém polknout. Byli to jejich kosti, že? Samozřejmě že byly. Co jiného jsem mohla čekat? Neuteču před tou vinou. Bude mě pronásledovat do nekonečna. Oni mě budou pronásledovat. Měla to se mnou vzdát. Pro všechny by to bylo lepší.
Nechtěla jsem tu být dýl, než jsem snesla. Dlouhými kroky jsem vykročila dál, do naprostého neznáma. Bylo mi jedno, jestli narazím, nebo jestli zakopnu. Bylo mi jestli se utopím, spadnu ze skály, nebo mě opět zavalí a zabije. Chtěla jsem se toho zbavit. Chtěla jsem toho mít pokoj. Nechtěla jsem dál utíkat. Ale i kdyby se mi cokoliv stalo, stejně tomu neuteču. Jsem dávno mrtvá. Nemohlo se mi nic stát. A bolesti jsem se nebála. Naopak, alespoň bych cítila něco jiného a přišla na jiné myšlenky.

Zubří vysočina >>