Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Možná jsem byla na hvědavou třasořiťku trochu moc tvrdá. Vypadala totiž tak vyděšeně, jak kdybych se ji tu pokoušela sežrat zaživa. Ta panika mne skoro až zaskočila a na moment jsem uvažovala, jestli to nepřeháním, ale nehodlala jsem ustoupit. Protože když ustoupím teď, nevyhrajeme. Když ji zmrzačím a znemožním jí hru, ostatní její spoluhráči budou úplně stejně připosraní a budou se bát se ke mne jen přiblížit. Nebo si to hodně rozmyslí. Tohle bylo až moc lákavé na to, abych se toho alespoň nepokusila. A tak jsem se jí ohnala po noze a skutečně ji chytla za kůži. To vedlo k tomu, že se vlčice lekla a klopýtla. Přesně tohoto pro ni nečekaného pohybu jsem se chopila a pokusila se vlajku chytit do tlamy. Přeci jen ji svírala jen za pouhý malý cíp a nemohlo být nereálné jí ho v momentu šoku vyškubnout.

//Lilac využívá momentu, kdy Jasnava klopýtla a snaží se chytit vlajku.

Evidentně jsem nebyla jediná, kdo se za vlajkou, kterou sysli ukradli, vydal. Jedna z vlčic u protivníků překonala hranici a začala se mi plést do cesty. Kdo ji nechal proběhnout? divila jsem se. Třeba i v tomhle měli sysli prsty. V každém případě jsem ji nemohla dovolit, aby vlajku ukradla. Byla to má zodpovědnost. To já si vybrala, že budu vlajku bránit. A rozhodně jsem nehodlala vlčice na mém týmu zklamat. Spoléhaly na mne. Natáhla jsem proto krok a dokonce se jednou pokusila do vlčice pořádně šťouchnout, ale měla štěstí a vyhla se mi. Přesně v tom momentě, kdy jsem se nesoustředila na běh, se chopila cípu vlajky a už se chystala k běhu zpět.
V momentě, kdy se točila zpět, jsem se pokusila na ni skočit, tlamu dokořán rozevřenou a odhalující zuby. Ideálně jsem jí chtěla pokousat nohy, aby už tak rychlá nebyla a musela tu pajdat. Bylo mi jedno, že ji možná dost nehezky pokoušu. Byla to sice hra, ale já si jemně hrát neuměla. Někdy prostě trocha násilí je lepší, než nějaké to pošťuchování. A pokud se kopretinka na tohle necítila, měla zůstat na jejich území a blokovat.

//Lilac se rozhodla pro násilí, pokouší se po Jasnavě skočit a pokousat ji. V nejdideálnějším případě nohy, aby na jednu pajdala. Also, Lilac je černobílá :c

Věci se začínaly dávat trochu do pohybu a první vlci začínali překračovat hranice. Ovšem mne se objevil trochu horší problém. V momentě, kdy jsem to nejméně čekala, se kolem mne začalo ozývat otrávené bručení a zívání. Slyšela jsem za mnou pohyby a když jsem se skutečně otočila, sysli si natvrdo ukradli vlajku a táhli ji blíž k hranicím. "H**zli!" vyštěkla jsem rozčíleně a vyběhla za nimi. V mém plánu bylo vlajku při nejlepší možné chvíli drapnout opět do zubů a utéct s ní opět dál na naše pole. Vůbec by mi nevadilo se se sysly porvat, když jsou to takhle voprsklí. Ale co jsem tak viděla na druhé straně, sabotáž na férovou hru byla na obou stranách, tak aspoň nenadržovali jednomu týmu víc než druhému. "Dejte to sem," zavrčela jsem a tlamou se po vlajce ohnala.

//Lilac se žene za vlajkou a snaží se ji lapit do zubů.

Dřív než se obě vlčice rozutekly na můj povel pro vlajku, se nám mladá vlčice představila. "Jsem Lilac, tohle Evelyn," dodala jsem za obě, aby měla mladá vlčice možnost na nás pokřikovat jménem. Čím více budeme na jedné vlně, tím blíže budeme mít vítězství. Jen tu vlnu jsem trochu zakřikla. Jen co se přiblížily k hranici, vzedmulo se několik vln a všechny to vyhodilo z rovnováhy. Co to sakra? zamrkala jsem překvapeně a rychle se nohama trochu rozkročila a přikrčila, abych případnou vlnu ustála. Mám jim běžet na pomoc? Pak by byla ale vlajka nechráněná. To nemůžu. Ony to zvládnou. Musí, rozhodla jsem se nakonec pro setrvání na stejném místě a držení se úkolu, kterého jsem se hned ze začátku chopila. Začínala jsem mít ale takový nehezký dojem, že tahle hra bude v tomhle duchu asi až do konce. Naschvály a magické triky. Viděla jsem, že jediná z nás překročila hranici Night a úspěšně srazila hnědavý flek v dáli. Joo, do toho pískle! fandila jsem jí z povzdálí. Po očku jsem stále kontrolovala, zda se náhodou někdo neblíží a byla připravena na cokoliv. Snad.

//Lilac opět zůstává a brání vlajku.

Než jsem se stihla s Evelyn více rozkoukat a zjistit, že jsme to fakt my a po takový době živý a zdravý, začaly se dít divný věci. S příchodem posledního nohatého vlčete se sysel zbláznil. A vlastně vše kolem něj. Země se pod ním zvedla a systel si náhle hověl na přírodním piedestalu. A to bohužel nebylo vše. Hranice tohoto území se obestoupily stromy a vším možným, tudíž nebylo možné tohle místo opustit. Že já nezůstala opodál a jen nesledovala, zaťala jsem zuby a drápy se zaryla do země. Ale tak co. Přála jsem si vysvobození z nudy a něco na zaměstnání hlavy. A co lepšího bylo než... Vlastně jsem pořádně netušila, co to bylo. Teda do chvíle, kdy se začal sysel hlasitě ozývat a já mu z nějakého záhadného důvodu rozuměla. Takže hra, jo? ušklíbla jsem se. Pecka! Hrací pole si nás tak nějak samo rozhodilo na startovní pozice samo a já jen byla ráda, že jsem v týmu s Eve. Rychle jsem si prohlídla okolí a zahlédla vlajku barvy druhého týmu na našem poli. "Běžte jim tu naši vlajku ukrást, já tuhle budu bránit vlastním tělem," rozhodila jsem nápad, kterej teda spíše působil jako rozkaz. Ale já se momentálně cítila tak akorát na nakopání něčích zadků. Musela jsem na někom ty přidušené emoce vybít a u téhle situace to aspoň svedu na hru. Sama jsem zaujala pózu jasně naznačující, že jsem připravená na cokoliv a čekala na prvního chudáka, kterého povalit.

// Lilac zůstává na polovině červených a je připravena se vrhnout na prvního chudáka, který se bude chtít vrhnout na vlajku.

<< Mahtae (jih)

Celý to bylo dost divný. Už na druhém břehu se mi pozdávalo, že něco divného slyším. Nějaké troubení, nebo co. Jen co jsem se ale dostala ke skupince blíž, došlo mi, že to šlo z toho divného sysla. Seděl si tu uprostřed rozkvetlé louky, pomalovaný jak malý děcko, seděl a podupával. Zaujalo mne to. Nechápala jsem, co tu chce, nebo na co přesně čekají ostatní. A jak jsem se rozkoukala, všimla jsem si povědomé tváře. Evelyn? podivila jsem se, když jsem se na jednu z vlčic podívala. Musela to být ona. Šedá, hnědé pruhy na zadku, tlapky a uši... Jen teda měla nově srst zbarvenou i do tmavě modré, kotvu na rameni a co víc... Křídla? Na nohách? vypoulila jsem podiveně, ale zároveň fascinovaně oči. Ta podoba byla neuvěřitelná. A přestože jsem ji neviděla od doby, co jsem byla poloviční, pořád jsem na ni vzpomínala v dobrém. "Evelyn?" optala jsem se nejistě, hlavu nakloněnou na stranu. Třeba se opravdu pletu. Třeba je to nějaká sestřenka z pátého kolene, která jí z oka vypadla. Nebo si ji třeba ani nepamatuji a jen obtěžuji cizí vlčice.

<< Středozemka (přes Náhorku)

Nějak se to táhlo. Všechno. Cesta, čas, život,... Evidentně jsem se zatraceně nudila a existence mě nebavila. Proč jsem nemohla zůstat mrtvá, zamručela jsem a nasucho zamlaskala. Hrozný pocit. Neměla jsem to lepivé suchu v tlamě vůbec ráda. A hlavně ta hnusná pachuť. Ugh. Nakonec jsem se ale k řece přece jen dostala a mohla se tak v klidu napít a zahnat to. Vody jsem se nahltala, jako bych nikdy nepila a užívala si, jak skvěle takhle čerstvě z jara chutná. Studená, čistá, osvěžující. Alespoň ty malé věci mi pořád dokázaly udělat trochu radost. Když jsem ale pohled zvedla a s mokrou bradou se zahleděla kamsi za řeku, všimla jsem si hloučku vlků, kteří se kolem něčeho shromažďovali. Další? napadlo mne jen. Minimálně oproti poslední zkušenosti to vypadalo neškodně. Žádné ledovce se tu pode mnou urvat nemohly, obří šutry nebo gorily široko daleko taky nebyly, a tak jsem začala vážně uvažovat, že se tam půjdu taky podívat. Byla jsem zvědavá a stejně jsem neměla co lepšího na práci.

Západní louky >>

<< Midiam

Motivace začít nějak nanovo mne stejně rychle opustila, jak přišla. Jednoduše jsem ztratila zájem a místo toho, abych převzala vše do svých tlap na mě usedla sebelítost a já nenašla energii na nic, než to zaspat. Jenže blbá rozhodnutí a blbý život se zaspat nedaly. Když se jeden probudí, tyhle s*ačky na něj stejně budou čekat. Ale alespoň trochu mi to pomohlo. Na zahnání těch nejošklivějších emocí. A jen co jsem se probrala, minimálně na nějakou chvíli jsem našla nový elán. Ale jak to tak bývá, po dlouhém šlofíku mi vyschlo v krku. Ugh, musím to nějak napravit, pomyslela jsem si a rozespale se táhla k nejbližší řece, o které jsem měla ponětí. Nějaké, která hned nesousedí s Asgaarem. Vypadala bych dost zoufale, kdybych se v jejich okolí zase oběvila. Mahtae it is, rozhodla jsem se v duchu nakonec a zahla. Snad mě mezitím nepřepadne i hlad, jinak to bude fakt dost na nic.

Mahtae jih (přes Náhorku) >>

Bylo divné odcházet z Asgaaru. Nadobro. Nechávat ho za sebou jako kapitolu v mém životě, kterou jsem tímto činem uzavřela. Bylo to hrozně surreální. Doufala jsem, že to půjde jinak. Že nebudu mít možnost výběru, ale že mne vykážou. Aby když mne tyhle emoce opustí, abych se sem opět nedoplazila s prosíkem. Ale upřímně jsem doufala, že jsem Sionna tak zasáhla, že by mi to nebyl schopný odpustit. Už nikdy. Byla jsem ale ráda, že jsem mu mohla říct poslední sbohem. Alespoň to jsem potřebovala a cítila jsem poté náznak nějakého toho vnitřního klidu.
Jen co jsem ale překročila Midiam a octla se opět mimo les, zasáhla mne nová vlka paniky. Co teď budu dělat? Kam půjdu? Nikdy jsem nezažila to, jaké to je být tulákem. Nepatřit nikam a nemít domov. Připadala jsem si hrozně prázdně a zmateně. Ale musela jsem někde začít. Ideálně tím, že nějakého toho zkušeného tuláka potkám a nějaké ty základy z něj vydoluju. Pokud se na někoho nebudu moc vázat, snad je smůla, kterou přináším, mine. A tak jsem vykročila kamsi dál, někam více do srce Gallirei. Rozpohybovat nohy a nahodit mozek. Ten racionální, neovlivněný emocema, které se mnou ještě pořád mávaly. Musela jsem se postavit na nohy a postarat se sama o sebe, protože už nikdy nebudu mít nikoho, na koho se budu moci spolehnout a o koho se opřít. Jen já na celý svět. Matně jsem si vzpomněla na Evelyn - vlčici, kterou jsem potkala první léto mého života. Byla tulačka, že? Kde je jí jen konec. Tak ráda bych ji zase viděla. Stále jsem si vybavovala, jak blízko jsem k ní jako vlče měla. Změnila se? Zapomněla na mne? Nedivila bych se, je to tak dávno. Takových pitomých vlčat musela za život vidět tucet. Určitě by si na mne nevzpomněla. Nejlepší bude, když na to příjdu sama. Zvládnu to. Musím.

Středozemka >>

Všechny ty emoce byly ve vzduchu cítit. Byla tu tak hustá atmosféra, že by se dala nahmatat. Vše bylo tak špatně. Tak nenapravitelně špatně a nepříjemné. Nikdy jsem necítila něčí nenávist a zlobu tak silně, jako teď. Zasloužila jsem si ale každou vteřinu toho. Zasloužila jsem si jeho zlost a opovržení, protože to já zapálila náš domov. Ne, jeho domov. Já sem nepatřila. A svým sobeckým chováním jsem jim to jen potvrdila. "Asi ano. Abych vás všechny odstrčila a ušetřila vás toho," zamumlala jsem. Nikdy tomu nebylo souzeno. Nezasloužila jsem si jejich lásku, jejich péči. Vzali mne mezi sebe, brali mne jako součást rodiny, ale já tam nepatřila. Nepatřila jsem sem. Nedokázala jsem přihlížet tomu, jak jim životy pomalu ale jistě ničím. Byla jsem prokletí, smůla, která s sebou táhla destrukci a bolest všude, kam se podívala. V tom Sionn vyřkl přesně to, co mi momentálně procházelo dokola a dokola hlavou. "Ano," řekla jsem pevně, přestože byl můj hlas celý rozechvělý jen moment před tím. S těmito slovy jsem jen popotáhla, couvla, ale stále mu hleděla do očí. Jeho další otázka byla na místě, ale já nenacházela slov. Nevěděla jsem, co říct a abych pravdu řekla, přišlo mi to zbytečné. Byl chytrý, určitě si to zvládne domyslet. Lépe, než bych já zvládla slovy. "Sbohem, Sionne," pípla jsem naposledy a uvědomila si, že nikdy nic nebylo tahle těžké. Přes jeho nenávistný a ledový pohled jsem ale viděla jeho. Malého Sionna, kterého jsem roky zpět poznala. Toho životem neposkvrněného malého Sionna, kterého jedinou starostí bylo to, že ho nemusel starší blbej brácha. S kterým jsem chodila hledat poklad a smát se hloupostem. Bůh ví, co se stalo za tu dobu, co jsme se neviděli. Co ho takto změnilo. Nebo jestli jsem to byla právě já, co ho zlomila. V hloubi duše jsem ale věděla, že dělám to správné. Že když odejdu, budou šťastnější. Prosím, dej na sebe pozor, pomyslela jsem si a s jemným úsměvem se rozeběhla pryč. Pryč z Asgaaru, který mi už nikdy nebude domovem. Vše bylo jinak. Ale vše bude tak lepší.

Midiam >>

//Vše se vždy snažím cenzurovat, ale jak jsem post psala na mobilu, muselo mi to utéct. Díky za upozornění. Opraveno a snad už se to nestane.

Štvalo mne, jakým tónem se se mnou bavil. Mohl mi nadávat, mohl mě urážet, nebo se rýpat v tom, jakým prokletím v jeho životě jsem. Ale to, s jakou nadřazeností se mnou mluvil, mě fakt sr*lo. Jako s malým s*radem. A co přesně mne omlouvá? Nepotřebuju se nikomu zavděčit. Něco někomu dokazovat. Já jsem já a budu o sobě rozhodovat sama. Nikdy nebudu podle představ ostatních a ani nechci. Změnil se, pohled jsem odvrátila kamsi pryč. Pryč od jeho ledového pohledu, který jsem na sobě cítila. "Huh? A na základě čeho máš takový dojem? Jediné, co jsem udělala, je četla tuhle atmosféru. Cítím, s jakým opovržením na mě hledíš. A pro pořádek se ti nedivím. Ale nepotřebuju ti číst myšlenky, nebo mít masivní IQ na to, abych tohle pochopila.. I úplný k**tén by to zvládl," zavrčela jsem podrážděně. "Ale víš co? Asi to fakt nevím. Stejně jako ty nevíš vůbec nic o tom, co se mnou špatně je a co mě omlouvá," zahuhlala jsem, ale věděla, že je úplně zbytečné cokoliv dalšího říkat.
Jenže pak jsme na sebe začali řvát a řvát, až ve mne něco přeskočilo a já měla na krajíčku. I ten jeho řev a nátlak přispíval k tomu, že jsem se žvejkla a nebyla schopna dál hrát tohle pitomý divadýlko. Můj škleb se protáhl v neutrální a zůstal jen můj zasklený pohled. Cítila jsem, jak mi bylo do pláče, ale to já nemohla. Nemohla jsem se tu rozbrečet, a tak jsem vší silou usilovala o to necítit nic. A tak pohasly všechny plameny i onen temný oblak, který nás pohltil. Asgaar nyní vypadal úplně stejně, než jsem sem přišla. Ani památky po kouři či ohni. Vše bylo pryč. A já tam stála a snažila se v sobě vše udržet. S jeho posledním křikem jsem to ale nezvládla a začala brečet. Končetiny tak rozklepané, že jsem nebyla schopna se otočit a utéct, přestože jsem tak chtěla. Zmizet všem z očí, i Yeterovi, který se tu zjevil jako přízrak. Stejně zděšený, jako prapůvodně Sionn. Ale i on to pochopí. I on změní názor. "Být mrtvá," štěkla jsem přes slzy. "Být mrtvá a už nemuset žít s tím, že jen způsobuji smrt a utrpení mých blízkých," huhlala jsem skoro až nesrozumitelně. "Zničím vše, na co sáhnu. Tys snad nebyl u toho, kdy jsem zničila náš vztah? A málem jsem někoho dvakrát zabila. Nemám nikoho, protože všechno jen ničím. A třeba když se mě zbavíš, už nikdy nebudeš muset trpět," pronesla jsem. "Vzdej to se mnou. Bude vám všem líp," zašeptala jsem, utřela si tlapou slzy a pohlédla na něj. Konečně jsem ho viděla. Žádný šedý rozmazaný flek schovaný za vším tím strachem a vztekem, který jsem v sobě dusila. Byl tu on. Jeho stříbrný kožich a temně černé oči jako dva uhlíky. Z hrůzou jsem si uvědomila, jak strašně nefér mé chování bylo. To, že jsem ho musela zahnat do kouta, když dokázal být takto chladný. Kdybych bývala byla zmizela, nic takového by se nestalo. "Promiň," kníkla jsem a udělala krok dozadu. "Nic z toho jsem nechtěla. Promiň," mrmlala, hlavou divoce vrtěla ze strany na stranu a couvala krok za krokem pryč. Měla bych zmizet. A už nikdy se neukázat.

Poprvé v životě jsem měla pocit, jako bych měla vše pod kontrolou. Poprvé jsem dělala přesně to, co jsem chtěla a dostávalo se mi reakce, po které jsem prahla. Strach, vztek, a nenávist z vlka, u kterého jsem tyto emoce pohromadě snad ještě nikdy neviděla. Dokázala jsme proti sobě obrátit i svou nejbližší rodinu a nikdy jsem si nepřipadala víc mocná. Víc schopná. Přidávala jsem do ohně, který jsem tu rozdělala a viděla, jak vše, co jsem milovala vzplanulo a měnilo se v popel. Nemusela jsem vidět na to, abych cítila, jak mne propaluje pohledem. Cítila jsem ho po celém těle a hluboko v duši. Pokud jsem nějakou vůbec měla.
Já oči otevřené měla. Věděla jsem přesně, co způsobuji. A věděla jsem, proč to maskovat. Protože by tomu nikdy neporozuměl. Bylo pro mě snazší ze sebe udělat monstrum, než projevit strach. Protože strach mi byl cizí. Na jeho chytrou poznámku jsem tedy jen pobaveně odsekla. Co čekal, že tím dosáhne? Že si řeknu: No joo, vlastně jsem zapálila můj domov. Už to nikdy neudělám. Vše dobrý? Nebylo nic, co bych teď udělala, co by to napravilo. Vše padne v plamenech a není nic, co by tuhle škodu uhasilo.
Fiér tu je? podivila jsem se. Byl v pohodě. Jediný, kdo tam zemřel, jsem byla já a Savior. Spadl mi kámen ze srdce, že jsem skutečně svým neštěstím nezpůsobila něčí smrt. Ale to stále nic neměnilo na to, že jsem ho skoro stála život dvakrát. A na potřetí by rozhodně dopadl stejně jako já. Už ho nikdy nesmím vidět. Nikoho tady. „Já ale nejsem Fiér,“ podotkla jsem. To byla celá ta pointa. Já si vybrala být tohle monstrum. On v sobě nic takového neměl. On byl ten dobrák, co se pro ostatní dokázal obětovat. Ne já. A nikdy nebudu taková, jako on. Nebo kdokoliv tady v Asgaaru. Nezaslouží si mě a dělám jim službu.
Jeho slova, která na mě řval, bolela. A s každým jsem se potěšeně šklebila víc a víc. Nerozuměla jsem tomu, co tím myslel. Netušila jsem, kdo zemřel a asi mi to bylo jedno. Jen mne to utvrzovalo v tom, že jsem do Asgaaru skutečně jen přinesla neštěstí. Od toho dne, kdy jsem se tu na hranicích objevila. Bylo to muka pro oba z nás. Oběma z nás jsem se rýpala v jizvách a dělala vše jen horší. Už nikdy mi to neodpustí. Zapomenou na mně a bude jim lépe. Zbaví se mne. Vzdej to. „Asi bys mě měl vykázat, abych nemohla nikomu už nikdy ublížit. To přece sám chceš, ne?“ naklonila jsem hlavu na stranu a temný oblak, který se kolem mne vznášel narostl a potemnil ještě více. Cítila jsem, jak mne u srdce bolí a jak mám obtíže se vůbec nadechnout. Co jsem to dělám? šeptalo ve mne něco, ale já se rozhodla to překřičet. Utišit a zadupat. Dělala jsem to správné. „Už nikomu bych nikdy neublížila,“ pronesla jsem, než se tu objevil někdo další a jen marně se pokoušel mé plameny uhasit. Nebyl způsob, jak by toho dosáhli. Vše jsem tu měla pod kontrolou já. Jen já mohla vše skoncovat a cítila jsem, že jsem byla blízko. „Protože chci,“ procedila jsem skrz zaťaté zuby.
„Vím, že mne nenávidíš. Cítím to z tebe. Vyžeň mne a už mě nikdy neuvidíš. Už nikdy nikomu neublížím,“ vyštěkla jsem na něj a něco se ve mne zlomilo. Bylo něco jiného si to přát v duchu a pak to říct nahlas. Bála jsem se, že o ně příjdu. Že už je nikdy neuvidím. A teď, když jsem to slyšela ze své tlamy, se mi do očí nahrnuly slzy. „Vykaž mě! Vzdej to se mnou!“ ječela jsem hystericky. Nechtěla jsem, aby to takto dopadlo. Kontrola, kterou jsem nad situací měla, byla ta tam.

Všude kolem nás byla ta jedovatě sytá fialová, která jako jediná prozařovala noční okolí. Tu temnotu, ve které jsme stáli. Jen já a on. Tma, zoufalství a konec. Konec pekla pro Asgaar a všechny, na kterých mi záleželo. Můj pohled byl skoro až duchem nepřítomný, zahleděný kamsi skrz Sionna, přestože jsem se marně snažila najít jeho oči v té šedé změti ničeho. Změť emocí a nervozity z celé té situace schované za falší a pomyslnou maskou, kterou jsem ho chránila. Skutečně jsem chránila já jeho? Nebo tahle celá šaškárna byla pro mne? Snažila jsem se zachránit je přede mnou, nebo sebe? Před dalším zklamáním a ztrátou. Před další vlnou viny, v které bych se topila až do konce svého života. Vše ve mne bylo stažené a úzkostlivé. Bývala bych se byla i rozklepala, jak se mnou ta celá situace cloumala. A s divokými emocemi plameny sílily. V mém okolí se táhly až do obdivuhodné výšky a hrozivě se ve větru třepotaly. Vzdej to se mnou. Vyžeň mne, žadonila jsem v duchu.
Odpověď, které se mu dostalo, v něm vyvolala reakci, na kterou jsem připravená nebyla. Smích. Manický smích, který jsem z jeho úst nikdy neslyšela. Tlamu jsem otevřela s úmyslem něco dodat, ale zase ji zavřela a místo toho zaryla drápy do země. „A proč pak já nevidím tebe? Proč jsem najednou slepá, hm?“ otočila jsem otázku zase na něj. Připadalo mu to komické. „Zemřela jsem daleko za Gallireou. Fiér byl svědkem tomu, jak mne rozmašírovaly balvany na kaši. Ale toho už asi neuvidíte, pokud měl stejné štěstí jako já,“ pronesla jsem suše. Až překvapivě chladně, natož, že jsem z té představy měla hrůzu. Jako by mne to nepronásledovalo od momentu, kdy jsem se teleportovala sem. „Ale taky by mě fakt zajímalo, proč mě tu vidíš. Asi nějaký blbý vtip,“ rozchechtala jsem se v podobném duchu, jako on před chvílí.
„Je to iluze. Nic nehoří. Kdyby ses odvážil udělat krok, zjistil bys, že ti nic neudělá,“ pokrčila jsem rameny a na tváři se mi vyloudil opět ten pobavený úsměv. Na jeho otázku, proč jsem přišla a s jakým záměrem jsem úmyslně neodpověděla. Neměla jsem tušení, jak odpovědět, abych mu neřekla pravdu. Pravda byla jen pro mne. „Třeba jsem si to vybrala.“ Vrčel. Viditelně mne nesnášel a já jen momentálně přikládala do ohně. A přesně o to mi šlo. Vzdej to se mnou.

Prapůvodně jsem byla ráda, že neuvidím jeho zklamaný pohled. Pravděpodobně by mě mučil do konce mého života. Ale na druhou stranu jsem po tom prahla. Chtěla jsem vidět, s jakým opovržením se na mne koukal. Jakou nechuť ke mně musel právě cítit. To uvědomění, kým skutečně jsem. Chtěla jsem vidět, jaké hrůzy jsem schopna. Protože jsem si k tělu nehodlala už nikdy nikoho pustit. Už nikdy nikomu nemuset ubližovat. Izolovat se a přestat pro svět existovat. Dělala jsem to ale pro něj. Pro všechny. A až bude po všem, už nikdy mne neuvidí. Už nikdy mu neublížím a nebudu ho vystavovat té bolesti. Bude beze mne mít život daleko lepší. Daleko, daleko ode mne. A když promluvil, zamrazilo mne. Cítila jsem, s jakou chladem se mne zeptal. Protože chci, abys to se mnou vzdal. Jako všichni. Chci tě zbavit tohoto prokletí a jiná cesta neexistuje. Sama bych vás ze svého života vymazat nezvládla. Na to jsem moc velký slaboch. Ale když mne vykážete,… Když mne budete všichni nesnášet, budou mé pocity oprávněné. „Protože jsem mrtvá, Sionne. Protože dávno nejsem tím, kým jsem byla. A jediné, co umím, je ničit,“ pronesla jsem s úšklebkem. Lilac, kterou znal, zemřela kdesi daleko za Gallireou. Tahle Lilac je pouhým ztělesněním všeho hnusného, co v sobě to opuštěné vlče dusilo. A teď to vyšlo napovrch a ničilo.