Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Yeter se mi svěřil, jak se poslední dobou cítil v Asgaaru a mě tak trochu mrzelo, že jsem to nepoznala dřív. Vlastně jsem ho podle všeho nezažila šťastného ve smečce. Ash jsem nikdy nepoznala. Nebýt jeho, asi bych o ní ani nikdy neslyšela, protože se o ní jiní členové nikdy nezmínili. Tedy ne přede mnou. V té souvislosti mě napadlo, jestli někdo vůbec vzpomíná na nás dva. Ať už v dobrém, nebo zlém. Já se nějak nedokázala ubránit tomu na ně pořád myslet, i když bych to měla brát jako uzavřenou kapitolu. „Tušíš, proč odešla? Myslíš, že tam taky nebyla šťastná?“ zeptala jsem se opatrně. Muselo to asi být citlivé téma, ale trochu jsem doufala, že když od té doby uplynul nějaký ten čas, bude pro něj snazší o tom mluvit.
„Náhodou, na lov bys byl naprosto ideální. Se stádem srn bys s přehledem splynul a zbytku lovící skupiny bys přinesl brutální výhodu,“ argumentovala jsem s potenciálním pozitivem, které jeho paroží neslo. „A jestli ty benefity nevidí, je to jejich smůla?“ pokrčila jsem rameny. „Už si to asi nepamatuji, ale kdes k nim vlastně přišel?“ vyzvídala jsem. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Všichni tak nějak zapadali do různých škatulek, ale Yeter byl opravdu výjimkou. Jen vlci uměli být dost konzervativní a nesnášeli odlišnosti dobře. Nemohl to mít lehký. „Sama nevím, jaké smečky tu jsou. V podstatě vím jen o té sousední, Borůvce. A pak že byly nějaké vlčata v jedné horské smečce a jedné v močálech. Museli bychom asi na nějakou natrefit a zkusit štěstí. Ale sama furt nevím, jestli jsem momentálně v rozpoložení se někam přidávat. Nikdy jsem jinde než v Asgaaru nebyla,“ argumentovala jsem rozpačitě.
Můj návrh na výpomoc s lovem byl přijat s nadšením a nadhodil, že bych si mohla jednu malou jako dezert ulovit i pro sebe. „To zní jako plán, platí,“ zazubila jsem se a energicky ho následovala k nejblížší vodní ploše.

Esíčka >>

Čekala jsem vlastně jakoukoliv reakci, jen ne tu, které se mi dostalo. Měl být naštvaný, zklamaný a zhrozený. Bylo s ním zacházeno takhle špatně mou vinou. Už jen to, že jsem způsobila požár v lese, který jsem nazývala do nedávna svým domovem, bylo něco hrozného. Rozhodně si z toho pár vlků muselo odnést trauma. Nebyla jsem tím vlčetem, který si pamatoval. Byla jsem někým úplně jiným.
Udělal pár kroků a na malý moment se omne otřel hlavou a začal mne přesvědčovat o pozitivnějším pohledu na to celé. Výjimečně jsem si nepřipadala, bylo celkem těžké uvěřit tomu co říká a vnímat to stejně. Ale na pohled na něj jsem se zmohla, aby alespoň viděl, že ho poslouchám. To, že se Asgaarští změnili už dříve, bylo ale dost možné. Nebyla jsem tam dlouho, tudíž jsem neměla jak to objektivně posoudit. Poslední zimou jsem odešla a zapletla se do té výpravy na západ. Mimo tu nešťastnou poslední návštěvu jsem tam nebyla. „Asi máš pravdu. Ale asi to není jen v Asgaaru. Všichni se měníme, tomu asi zabránit nejde,“ souhlasila jsem polohlasem a mrskla ocasem. Vadilo mi to, že se vše změnilo. Přišlo mi, že jsem nejštastnější byla jako malé vlče. Vše bylo skvělé, měla jsem kolem sebe vlky, na kterých mi záleželo a odnesla si mnoho hezkých vzpomínek. Ale nic nezůstalo stejné.
Tvrdil, že ten požár nezpůsobil nic z toho, co následovalo. Z jeho slov jsem taky moc nerozuměla tomu, proč na něj ihned začali útočit. Když mě tam našel Sionn, myslel si, že jsem v nebezpečí. Žádná jeho část nepodezírala mne, protože jsme si byli blízcí. Byla jsem členem, v jeho mysli jsem já nemohla být ten zdroj. Ani já bych asi v ten moment nepodezírala člena, který se po dlouhé době vrátil. Ne Yetera, který tam dlouhá léta patřil a aktivně se podílel na chodu. Prý si díky mne uvědomil, že tam být nechce a nepatří tam. „Kdo ví, třeba jich mám nekonečno,“ zažertovala jsem s úšklebkem. „Nikdy se mě nezbavíte, vždycky se jen někde respawnnu.“ Ale měl pravdu. Měla bych asi pro svý štěstí dělat maximum a z toho špatného vytěžit to nejlepší. I když se to stokrát líp řekne než dělá. „Poděkování nechci,“ zavrtěla jsem hlavou. „Ale jsem ráda, že jsi pro sebe a svý štěstí udělal maximum. Třeba tě osud táhne někam jinam,“ dodala jsem ještě upřímně. „Máš momentálně nějaké další plány? Nějakou další smečku?“ optala jsem se ze zvědavosti. Já sama vlastně netušila, co od budoucnosti chci.
„I ty mě. Furt jsem tajně doufala, že na tebe někde narazím. I když jsem na tebe byla teda pekelně naštvaná,“ uchechtla jsem se. „Ale vše zapomenuto a odpuštěno,“ dodala jsem ještě rychle. Ještě se v rychlosti vrátil zmínkou k Asgaaru a tomu, že jim to třeba připomnělo, jak cenný jejich domov je a jak snadno o něj mohou přijít, na což jsem jen krátce pokývala hlavou. Takových lekcí ale měli na jednu smečku asi až až. Téma se ale odklonilo k jídle. „Já zrovna před chvílí jedla, ale mám čerstvě vychytanou taktiku rybolovu, takže ti budu aspoň moct zkušeně asistovat,“ nabídla jsem alespoň, když už jsem nehodlala hodovat s ním.

Yeter pro dobro nás obou udržoval osobní prostor a nepokoušel se ke mne přiblížit, přestože ho to asi celé mrzelo. Dost pravděpodobně bych se neovládla a ohnala se, i když nechtěně. Byla jsem ve vyhroceném stavu a nezvládala racionálně uvažovat. Místo toho se ale dal do vysvětlování. Bála jsem se toho, že budou jeho řeči pouze plné planých výmluv a lží, ale místo toho se začal svěřovat a docela věrohodně. Dokonce mi prozradil, jak moc se v jeho očích Asgaar změnil a já jen musela uvažovat, nakolik to bylo mou vinou. Jestli se změnili ještě v době, kdy jsem se jen potulovala, nebo v momentě, kdy jsem tam způsobila to peklo.
Udájně hledal Ashe, kterou jsem si vybavovala ještě méně. Měla jsem tušení, že šlo o jeho partnerku, kterou kdysi dávno zmiňoval, ale v životě jsem ji neviděla. Musela být pryč hodně dlouho a pokud také zmizela beze slova, prošel se pravděpodobně něčím dost podobným, co způsobil mě. Pořád mě mrzelo, že mě opustil a nerozloučil se, ale nebyla jsem úplně bezcitná. Dokázala jsem se vžít do jeho kůže a představit si, proč to udělal.
Když ale zmínil, jak se vrátil do lesu a byl svědkem požáru, který byl pouhou iluzí, zamrazilo mne po zádech. To byla já, došlo mi. Byl tam taky, v tom pekle, do kterého jsem všechny uvrhla. Údajně les chránil, ale ostatní členové, kteří se mnou, Sionnem a tím hubeným nebyli, mu požár dali za vinu. Nenacházela jsem slov. Věděla jsem, že jsem tím členům Asgaaru ublížila, obzvláště pak Sionnovi, ale nikdy by mě nenapadlo, kolika životů se to opravdu dotklo. Dopadlo to nejhůř, jak jen mohlo, zněla mi Yeterova slova v hlavě.
Dalších pár momentů jsem úplně vytěsnila z hlavy. Něco říkal, viděla jsem, jak se mu pohybuje tlama, ale slova se ke mne nedostávala. Musel na mne vidět změnu. Vztek a lítost jako by naprosto opadly. Vyměnily je výčitky a strach. Pohled mi sjel na zem. Nechtěla jsem se na něj dívat. Nechtěla jsem vidět jeho zklamání. Pamatoval si mě jako malé vlče. I já se změnila. A dost pravděpodobně mohla i za to, jak se změnil Asgaar. Podepsala jsem se na všech. Byla jsem monstrum. „Ten požár jsem založila já,“ řekla jsem tiše, naprosto otupěle. Trvalo chvíli, než jsem našla sílu a slova na vysvětlení. Zasloužil si ho. Nebyla to jeho vina a zasloužil si vědět, čí byla. „Všude nosím smůlu. Opakovaně jsem málem zavinila něčí smrt a neštěstí se za mnou táhne jak ponurý mrak. Dokonce mě zavalil balvan a zabil mě. Neměla bych tu být, měla bych být mrtvá. Ale jsem a zase jen způsobuji neštěstí. Chtěla jsem je ochránit. Chtěla jsem, aby to se mnou vzdali, aby mě nesnášeli a vyhnali mě,“ vysvětlovala jsem a samou frustrací a hromadícím se vztekem vůči sebe samé jsem zarývala drápy do země. „Nedošlo mi, jak moc tím ostatním ublížím. Na kolika životech se to podepíše a jakou katastrofu způsobuji. Nechtěla jsem nikomu ublížit, byla to jen iluze. Všichni měli být v pohodě,“ pokračovala jsem dál a s každým slovem jsem ztrácela sílu v hlase. Oči se mi začínaly zalívat slzami. Nechtěla jsem nikomu ublížit.

Musel tu spát asi dost dlouho a pěkně tvrdě. Skoro jako medvěd, na kterého se zbarvením i mohutností podobal. Jen to paroží mu ten dojem trochu narušoval. Tlapou jsem do něj silně šťouchla, abych jej probudila a nemusela jsem svůj pokus ani opakovat. Celkem rychle rozlepil oči a už se sunul na všechny čtyři. Čisté svědomí asi nemá, usoudila jsem, narcisticky myslíc, že právě kvůli mně. Každý tulák by ale reagoval stejně. Nebezpečí číhalo na každém kroku.
Celkem mě překvapilo, že si mě hned vybavil a nejvíce pak to, že z mé přítomnosti jásal. Celého jsem si ho změřila od hlavy k patě. Tvrdil, že jsem se změnila, zatímco on vypadal pořád úplně stejně, jak jsem si ho pamatovala. Jako by zamrzl v čase a čekal, než na něj natrefím. Zvažovala jsem, co říct. Krev se ve mne vařila, tolik jsem mu to vyčítala, ale něco ve mně bylo stejně rádo, že ho zase vidím. Moc blízkých jsem neměla a ty kteří mi zůstali jsem zahnala. „Kde jsi tak dlouho byl? Zmizel jsi totálně beze slova. Je to tak dlouho, co jsem tě naposledy viděla, že už si tě matně pamatuju,“ ledovým pohledem jsem ho propichovala. Můj hlas s naléhavostí sílil s každou větou, až jsem nakonec zmlkla a udělala krok zpět. „Co bylo tak důležitý, že to nemohlo počkat na rozloučení?“ pohled i slova změkla. Připadala jsem si jako to ublížený malý vlče, který zůstalo v lese samo a nechápalo, kam se mu poděl jeden z nejlepších kamarádů. Doufala jsem v nějaký dobrý důvod. Něco, čím se to vše vysvětlí a nebude to tím, že se na mě prostě vykašlal. Že mu to malý blbý vlče nestálo za půl slova.

<< Medvědí jezírka

Na Středozemní pláň jsem dorazila a už z povzdálí se rozhlédla kolem dokola. Zdálo se, že jsem tu nebyla sama. Hlouček vlků se držel někde v samém středu a já hned tušila, že to znamená něco nekalého. Absolutně nic jsem s tím nechtěla mít společné. Gallireiským kalamitám je lepší se obloukem vyhýbat. A zrovna v momentě, kdy jsem se otáčela k odchodu, jsem si všimla kdesi v dáli povědomé siluety. Ještě že měl ten dobrák paroží, jinak bych ho totálně přehlédla a minula. Neviděla jsem ho ale roky. Skoro bych ani nevěřila, že tu ještě někde zůstal. Musel ze smečky odejít pekelně dávno. A ani se nerozloučil, mrskla jsem otráveně ocasem. Křivdy opět vyplouvaly na povrch.
Napruženou chůzí jsem vykročila přímo za ním a hodlala mu vše hezky z patra vyčíst. Měla jsem ale smůlu, protože viditelně spal. Přesto jsem došla až k němu, chvíli u jeho spícího těla stála a zamračeně si ho celého prohlížela. Měla jsem ho nechat spát? Třeba to je znamení, měla bych to nechat být. Ale mě to nedalo. Tlapou jsem do něj šťouchla a čekala na reakci.

<< Rozkvetlé louky (přes Mahtae)

Bilý poprašek zimy se snášel z oblohy a dopadal mi na záda. Bylo mi jasné, že zima bude tuhá. První, kterou trávím mimo bezpečí smečky. I tu minulou jsem se toulala, přemýšlela o útěku za hranice Gallirei, ale nakonec z toho vycouvala. Měla jsem ale místo, kam se po toulání stáhnout. Měla jsem jistý teplý úkryt s kožešinami a nalovenou zvěří. Tuhle lekci jsem pravděpodobně potřebovala. Ověřit si, že nikoho nepotřebuji a zvládnu se o sebe postarat sama.
Ale žaludek o sobě začínal dávat vědět a začínalo mi být jasné, že velice brzy nebude potrava tak jednoduše k mání. Měla bych se najíst, než napadnou hordy sněhu a zamrznou vodní plochy, zazněl nějaký rozumný hlásek v mé hlavě. Zrovna tahle směsice jezírek, hýřící se rybami, byla ideálním prvním pokusem. Rybu naloví i úplný ňouma, ne?
A tak jsem se u jezírka usadila a vyčkávala trpělivě na správnou příležitost. V momentě, kdy se ryba mihla u břehu jsem vystřelila a zubama cvakla pod vodou. Stiskla jsem pevně zuby a naprázdno cvakla. Asi to není tak snadné, jak to vypadá. Trvalo mi dobrých pár minut a nekonečně dlouhou dobu čváchání se ve vodě, než se mi podařilo pár ryb skutečně nalovit a hladově spolykat. Mokrá jsem byla celá. Dokonce jsem musela předníma tlapama do vody vkročit, jak mě lov frustroval a já nevěděla, co udělat jinak, abych byla úspěšná. Žaludek jsem měla ale relativně plný, a to byl úspěch.

Středozemka >>

Tonres se vydal na toulky a já opět zůstala sama. Ne, že bych si stěžovala. Na nějaké toulání jsem momentálně náladu stejně nijak neměla, a tak jsem spíše preferovala nějakou bezduchou procházku. Někam přímo za nosem. Celkem by mě ale zajímalo, jestli tam nakonec dorazil a pomohl těm vlkům na severu. Mě osobně to při pohledu na ni táhlo úplně jiným směrem. Tyhle hrdiny jsem nikdy moc nechápala. Sopka musela být ale už nějakou dobu zase nečinná. Vlastně už začínalo pomalu sněžit. Začínala jsem mít pocit, že se vždy jednou za dlouhou dobu proberu a jsem překvapena, co všechno se stihlo změnit. Měla bych se sebou něco dělat. Už jsem jak stařena. A tak jsem vykročila směrem dál na jih Gallirei. Středozemní plošina by byla taková zlatá klasika. Odtud bych mohla najít skutečný cíl mé cesty.

Medvědí jezírka (přes Mahtae) >>

Bylo zvláštní, že si nebyl jist, zda ostatní vlčice odešly. Zdál se jako vlk, který by pomohl každému, kdyby se mu naskytla příležitost. Asi to muselo být složitější, než se zdá. „To teda,“ poznamenala jsem jen zhrozeně. Nebyla jsem si jistá, co jiného říct. Nebyla jsem tam, neviděla jsem to, v čem žili. Naštěstí to sám Tonres otočil na něco pozitivního, protože já bych toho byla schopna fakt těžko. Nedokázala jsem si představit, jak hrozný život to musel být. Díky bohu, že jsem si ničím takovým projít nemusela. „Přesně tak,“ zvedla jsem koutky v malý úsměv. „Tady bude život lepší. A kdo ví, třeba sem některé z těch vlčit samy doputovaly. Někdy mám pocit, jako by tu byl někde magnet a všechny vlky světa sem stahoval,“ zazubila jsem se a povzbudivě zavrtěla ocasem.
Když jsem Tonresovi převyprávěla výpravu z minulého roku a klasicky se prořekla, zůstal stát jako opařený. „Heh, jsou tu určitě i lepší,“ odvrátila jsem zrak, ale přesto se potěšeně usmívala. Lichotky jsem s klidem přijímat neuměla. Musela jsem ho tím ale opravdu rozhodit. „Vlastně jsem měla dost štěstí. Nic jsem necítila, bylo to tak rychlý. Utíkali jsme totiž před padajícími balvany. Někteří blázni utíkali dál, nehledě na to, že jim byly balvany v patách a hrozně sázeli na své štěstí. Já se pokoušela schovat pod římsu skály, ale nějak na ni dopadl jeden velký kámen a strhl ji přímo na mě. Takže jsem to měla během vteřiny za sebou, bez bolesti nebo strachu,“ujistila jsem ho, že to nebylo tak hrozný, jak to zní. Pro mne určitě, já to měla za sebou hned. Horší to museli mít ti, co tu spoušť viděli. „No a pak jsem se jen probrala někde tady, jen dočasně oslepená. Asi si muselo tělo zvyknout a nabrat sil,“ pokrčila jsem neutrálně rameny, protože jsem si tím sama jistá nebyla.
„No, abychom odklonili téma na něco míň depresivního,“ odkašlala jsem si. „Co máš momentálně v plánu? Navštívit smečku u sopky, to vím. Ale pak? Navštívíš třeba nějaké další smečky a seznámíš se, rovnou se k jedné přidáš, nebo budeš ještě chvíli cestovat?“ vyzvídala jsem. Zajímalo mě, co si pomyslně zapsal na seznam a třeba jaká místa by ho zajímala. Část Gallirei jsem prošla, tak bych ho případně mohla navést.

Po mé zvědavé poznámce se dal Tonres do řeči a zacházel překvapivě do detailů. Prozradil mi toho dost, i tu negativní stránku jeho života ve smečce. I můj život ve smečce nebyl růžový, kor co se posledního setkání týče. Ale jeho zkušenosti se asi nedalo nic vyrovnat. Celou dobu co vyprávěl jsem jen poslouchala s jemně pootevřenou tlamou. „Páni, to je jak z jiného století,“ zamrkala jsem překvapeně. „Tady se s podobným přístupem nesetkáš, díky bohu. Je dobře že jsi vypadl. Odešly i jiné vlčice?“ zajímala jsem se. „Chápu, kdybys nechtěl odpovídat. Muselo to být celkem trauma, i pro tebe jako samce. Musí být hrozný tomu být vystaven,“ doplnila jsem se v rychlosti. Tajně jsem ale doufala, že tomu nepřihlížel. Hlava mi nebrala, že by takový systém mohl fungovat. To, že to spustí někdo v moci je pochopitelný, ale to že tomu poloviny smečky beze slova přihlíží bylo divný. Hrozně jsem těch vlčic litovala.
Téma se ale odsunulo na tipy, které jsem pro něj měla. Zdálo se, že i na naše bohu začal trochu věřit. I když jistě bude potřeba nějaké té návštěvy, aby začal reálně věřit. Život je pak jednodušší, když umí vlk vyhledat pomoc a makat na sobě. I o smečkách jsem mu v rychlosti pověděla a nejvíce ho zaujala ta u sopky. Zdálo se, že je to dobrák od kosti, který se snaží všem pomáhat. „Myslím si, že se všichni evakuovali. Ale zkusit to určitě můžeš, pomoc určitě ocení,“ pokývala jsem souhlasně hlavou. Já osobně bych se tam nehrnula. Bůh ví, kolik životů mám a nehodlám riskovat kvůli někomu, koho ani neznám. Ušlechtilá duše opravdu nejsem.
Tonres se taky zajímal o to, co nejšílenějšího jsem tu zažila. „Heh, to by byla právě výprava přes oceán, co jsem zažila minulé léto. Na západ odsud jsme já a pár dalších vlků obhlíželi naplavené předměty, které tam vynesly vlny. A utrhl se s námi ledovec, který nás dopravil až na druhý břeh nějakého tropického ostrova. Gorily, hadi, palmy, prostě divočina. Právě odtud se hrnul ten dým, o kterém jsem mluvila. Pár vlků tam bohužel zemřelo, bylo to tam fakt nebezpečný. Ale co vím, většina se dostala zpět celá,“ převyprávěla jsem svůj šílený zážitek a až dodatečně si uvědomila, že jsem tak nějak poslední větou naznačila, že já mezi nimi nebyla. „Já totiž mezi nimi tak nějak, no… nebyla, heh. Na magie věříš, tak třeba nebudu znít jako totální blázen. Ale když tu vlk zemře, má malou šanci, že ho Život vrátí zpět. Dá mu další šanci, protože zemřel předčasně. No a tu jsem dostala i já. Takže ne, nebyla jsem na voru zpět na Gallireu,“ pokrčila jsem rameny a shovívavě sledovala, jaké reakce se dostanu. „Vsadím se, že tak šílenou historku asi nemáš,“ zazubila jsem se nervózně.

„Asi jo, nemám úplně s čím srovnávat. Ale spokojená tady jsem. I vlci ve smečce, kde jsem byla, byli fakt skvělí. Škoda jen, že mám toulavý tlapy. Cestování touhle zemí se tak nějak nedá odolat,“ pokrčila jsem rameny s úsměvem. „Jsi smečkový typ a žil jsi v nějaké?“ otočila jsem otázku zase zpět na něj, abych se i já o něm něco dozvěděla. Zatím jsem věděla jen to, jak se jmenuje a že není zdejší.
Tonres se zajímal o nějaké to info o Gallirei, a přestože jsem asi neměla tolik zkušeností, jako někteří jiní vlci Gallireiští, nabídla jsem se podělit o to málo, co jsem věděla. Jen jsem se tedy ujistila, co konkrétně by ho zajímalo. O magiích už slyšel a přestože měl oči do zlata věděl, ze ovládá vodu. „Myslím si, že k ní tady cestu najdeš. Ať už dobrovolně, nebo ne. Dějou se tu celkem divný věci, magický věci. Několik vlků to už stálo život, tak bacha,“ varovala jsem jej pro jistotu a raději nezmiňovala, že jedním, kdo smrt okusil, jsem už byla i já. Asi by mne měl za blázna. „Ale brzo na to budeš mít čich a vyhýbat se tomu bude brnkačka. Je to takový šestý smysl zdejších vlků, hehe,“ vyplázla jsem jazyk a zavrtěla ocasem.
Na bohy údajně nevěřil. „Ah, ale uvěříš. Za hranicemi jsou asi jen povídkami, ale tady mají fyzickou podobu. Život a Smrt. Oba vlky obdarovávají magiemi a pomáhají jim se zdokonalovat. Život žije na písčitých kopcích směrem na jihovýchod. Smrt zase odsud na sever v jedné zřícenině. Zkus se tam někdy podívat a uvidíš na vlastní oči,“ pobízela jsem jej. Skeptici byli super, alespoň s nimi byla sranda. A až ho příště uvidím, bude jako vyměněný.
„Ah, smečky. Těch tu je hafo, budeš mít přímo na výběr. Asgaarská je ta, kde jsem byla od mala. Hrozně fajn vlci. Hned vedle je Borůvková smečka, jsou to prakticky sousedi. Takže pokud chceš být hodně v kontaktu, volila bych jednu z nich. No a pak vím o jedné úplně na jihu u rudého jezera a pak další u sopky,“ shrnula jsem v rychlosti. „Už minulý rok se tu valil kouř z ostrovu ze západu. A tohle léto je to asi opáčko, ale tentokrát od sopky. Tak bych se asi raději držela jihu, tam nebezpečí nehrozí,“ doporučila jsem mu. „Jeden se tu fakt nenudí,“ zažertovala jsem.

//Přívěsek jsem ještě nestihla zahrát, takže by ho správně mít na noze neměla, ale to nevadí :D :)

Vlk naštěstí nebyl vůbec proti a celkem ochotně se se mnou dal do řeči. Ah, slušňák, pomyslela jsem si pobaveně. Takových asi moc nebylo, jelikož jsem jich moc neznala. Přemýšlela jsem, jestli to třeba není věkovým rozdílem. Vypadal, že je oproti mě starší, ale žádný páprda to určitě nebyl. Asi je prostě jen slušně vychovaný a baví se tak s každým. „Aaah, takže turista? Většina tu nakonec zůstane, tak tě tedy u nás vítám,“ prozradila jsem mu a s vtipem ho tu i rovnou přivítala. Stoprocentně ho tu ještě někdy totiž zahlédnu, jako ostatně kohokoliv jiného, koho jsem tu někdy potkala. Až na Narana, po něm jako by se slehla zem. „Hezký jméno. Jsem Lilac,“ představila jsem se ve zkratce i já, abych pro něj nebyla náhodná černobílá vlčice.
Následoval na mou osobu dotaz, který má asi každý nováček na jazyku. Já jsem to ale nikdy nezažila, tím že jsem se sem dostala jako malá. Všechno jsem se dozvěděla postupem času tak nějak sama, a tak jsem mu tu zkušenost tak trochu záviděla. Být v cizí zemi, nikoho neznát a vše poznávat nanovo. Musí to být úplně jiný život, ale já byla moc zbabělá na to se někam za hranice tahat. „Vlastně celkem jo, vyrůstala jsem tu,“ pokývala jsem souhlasně hlavou. „Slyšel jsi už od někoho něco? Ať to zbytečně neopakuju. Magie, bozi, kde co najít,…“ nadhodila jsem potenciální informace, které by byly pro začátek dobré vědět a rovnou se usadila. Tohle bude totiž asi na dýl, tak proč si to trochu nezpříjemnit.

Konečně jsem přicházela ke smyslům, ovšem probuzení do reality nebyl žádný med. V hlavě mi dunělo, svět se kolem mne točil a já si nemohla za boha vzpomenout, jak jsem se do téhle situace dostala. Poslední vzpomínkou, která mi v hlavě utkvěla, byla naše hra. Rozhlédla jsem se po okolí a zjistila, že vlci, s kterými jsem tu ještě před chvílí běhala, byli pryč. Zato je vystřídaly nové tváře, které jsem doposud neviděla. Musela jsem se do hlavy praštit asi pořádně, zhodnotila jsem nakonec jediné pravděpodobné řešení a začala se stavět na nohy. A válet jsem se tu musela asi taky pěkně dlouho.
Pohled jsem opět zaměřila na vlky a vybrala si z trojice přítomných svou oběť, s kterou se budu socializovat. Ti zbylí dva se k sobě totiž celkem měli. Pomalým, stále trochu nejistým krokem jsem se rozešla k hnědavému. “Čauky,” broukla jsem s přátelským úsměvem. “Máš někam namířeno?” nadhodila jsem smalltalk a čekala, zda bude vlku vůbec do řeči.

Po celou dobu naší tahanice se mi kdo ví jak nedařilo. Vlčice byla mrštná a hbytá, nehledě na to, jaké štěstí měla. Kdyby bylo po mém, válela by se někde s pořádnou rankou na noze, na kterou by ještě dlouho pamatovala. Ale konečně se na mě usmálo trochu štěstí a my se v letu srazily. Hnědá vlčice se tomu snažila evidentně aktivně vyhýbat, ale štěstí jí jednoduše momentálně nepřálo. A tak jen co jsem ji předními srazila kamsi dolů, doskočila jsem na její ostrůvek a plnou parou valila na startovní pozici. Byla jsem překvapena na cokoliv. Na to, že se strachy sesype a půjde hledat pomoc jinde, ale i na to, že přemůže svůj strach a bude spoléhat na své štěstí. A tak jsem musela jednat rychle a vlajku do křoví schovat co nejrychleji. Když jsem se otočila, už se ke mne řítila. Takže to nevzdáváš, huh? Bojového ducha ti nikdo vzít nemůže, to je obdivuhodný, ušklíbla jsem se, překvapivě na vlčici hrdá. Musím jí po hře pogratulovat, nehledě na výsledek. I když bych teda raději výhru. Přidřepla jsem si a byla připraven po vlčici skočit. Ale rychle se k nám blížil další člen opačného týmu a měl by vlajku plně k dispozici, zatímco já bych se prala s hnědou. Tak to nešlo. Musela jsem přehodnotit strategii. Věděla jsem, že má z násilí hnědá nahnáno. A jelikož jsem stála přímo u kroužku s vlajkou, neměla jinou možnost než se ke mne nebezpečně přiblížit. A tak když se natáhla po vlajce, vyskočila jsem já po ní a hodlala se jí zakousnout do tlamy. A tentokrát fakt pevně. To by v tom byl čert, aby mi v takové blízkosti ucukla. A kdyby jo, byla by bez vlajky. Jen co se přiblíží ten druhej, vypořádám se i s ním.

//Lilac čeká, až se Jasnava natáhne po vlajce, aby byla v její blízkosti a vyráží po ní. Pokouší se jí zakousnout do tlamy.

Výhružky nezabraly asi tak, jak jsem doufala. Vlčice to skutečně na místě neotočila a nepádila zpět se staženým ocasem. Asi by od spoluhráčů dostala mnohem horší výprask než ode mě. A tak se mi alespoň plantala v cestě a dělala mi postup o dost složitější. Pokaždé, když se mi připletla do cesty a já bojovala s balancem, jsem se rozvrčela ještě více. Jednou nebo dvakrát jsem se do ní i pokoušela šťouchnout hlavou ve snaze ji srazit k zemi, ale ta potvora byla fakt hbitá.
Když tu se s námi země opět rozechvěla a každá jsme se octly na malém ostrůvku vysoko nad zemí. Sakra, pomyslela jsem si, když mi došlo, že mi vlčice stojí v cestě a já se kolem ní jinak nedostanu. Pohledem jsem ji varovně spalovala, přikrčila se a vyskočila proti ní tlapami na před, pevně svírající vlajku mezi zuby. Měla jsem v plánu ji převrhnout z kopečku, strhnout ji se mnou a běžet vlajku umístit tam, kam patřila. Doufala jsem, že ji i trochu poškrábu, aby si náhodou nemyslela, že mě nějak obměkčila. Jela jsem přes mrtvoly a bylo mi to úplně jedno. Hlavní pro mě byla výhra.

//Lilac skáče proti Jasnavě tlapami napřed ve snaze ji převrhnout z kopečku. Je připravena na nehezký dopad a má v úmyslu se co nejdříve sebrat na všechny čtyři a běžet vlajku schovat.

Měla jsem v plánu ji ošklivě pokousat. Ideálně aby kulhala tak, že by si mě pamatovala ještě pěkně dlouho. Ale vlčice měla štěstí a já o její nohu mými zuby spíše zavadila a pravděpodobně žádnou velkou škodu nenadělala. Zato emocionální rány byly podstatně větší, soudě podle toho, jak hystericky kňučela a brečela. Nikdo jí hlavu nerve, teda zatím fakt ne. Tak co tak jančí? divila jsem se v duchu. Podařilo se mi zachytit druhou stranu vlajky, zatímco se fňukna snažila uhýbat a táhnout dál na jejich pole. Ale marně. Silně jsem cukla hlavou, že jsem vlčici vyškubla vlajku z tlamy, otočila se na místě a pokoušela se běžet zpět. Nezapomněla jsem po ní na ten malý moment, co se naše oči střetly, hodit varovný pohled. Vlajku jsem pevně držela v tlamě, až bych se nedivila, kdyby v ní pak nebyly ošklivé díry. A jak jsem utíkala zpět k místu, kde vlajka původně byla, výhružně jsem zvedala pysky, jež odhalovaly mé tesáky a hrozivě, hluboce jsem do toho vrčela. Takové vrčení, jaké z mé tlamy ještě nikdy nevyšlo. Pokud se bude dál pokoušet mi vlajku ukrást, vyškrábu jí oči. Ale třeba byla chytrá a vlastní zdraví považovala za přednější, než výhru nějaké hry. A tak jsem se usilovně dál snažila utíkat zpět, abych vlajku ukryla zpět na startovní pozici.

//Lilac se s vlajkou snaží běžet zpět jak nejrychleji umí. Mezitím výhružně vrčí a snaží se tím Jasnavu zahnat.