Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Ageron

Když jsem dorazila na travou posetou plochu, všichni už tam postávali a organizovali, jak se to celé seběhne. Kývla jsem tak jen na pozdrav, posadila se nedaleko Crowleyho a poslouchala, jak to má vymyšlený. „Kay, to zní dobře,“ odsouhlasila jsem, zbylé dvě vlčice se vzdálily a my tak zůstali na místě, než je k nám naženou. „Se ti ta rodina před očima nějak rozrůstá,“ zazubila jsem se na něj, pro změnu míň kousavě, ale spíš shovívavě. Nemusela jsem být empat na to, abych viděla, že od odchodu z lesa docela suptí. Proč ale, to mi unikalo, a tak jsem si to připsala příchodu nové tety, která chtě nechtě nabourávala to, co měli vybudované do teď. On a jeho dvě mámy. To by asi trochu štvalo každýho. „Štve tě to?“ broukla jsem polohlasem a ten svůj blbý úšklebek, který bych přísahala, že mám už permanentně nalepený, mi přeci jen zmizel a nahradil ho chápavý pohled. Nebo alespoň s pokusem rozumět. Na mě Rosie působila sympaticky, i když trochu nemotorně. Neměla jsem v tom ale ty rodinné vazby, a tak se mi to snadno mluvilo.
Než jsme se ale stihli dostat k jádru pudla, vlčice k nám už hnaly dva z šesti losů. Jako většinu máme z krku, ale ten jeden vypadá fakt nabroušeně, pomyslela jsem si s obavami, když se na nás ta horda svalů valila. Daleko lákavěji působil ten dokonale průměrný, z kterého bychom s přehledem vyžili všichni dalších x měsíců. Problém se ale jala řešit ta nejméně kvalifikovaná vlčice, kterou jestli její sestra brzy nezachrání, bude proměněna na mastný flek. Byla sice kotrmelec, ale měla v sobě takovou várku odvahy, že na mě udělala dost dojem. Nebo že by jen prostě neměla pud sebezáchovy a jednala spontánně? Raději jsem věřila té první možnosti. „Crowley, jdem,“ houkla jsem na něj, abych nás dala do pohybu a už se hnala na menší kus, který už byl v ideální pozici. Vší silou jsem se losovi zakousla do hrdla, zatímco jsem za ním spíš plápolala, s tu a tam odrazem zadních od země, jak byl vysoký. Celou svou vahou jsem mu tahala krk níž, abychom oba lépe dosáhli a vypadalo to, že los ztrácí na síle. V poslední chvíli jsem ale blbě došlápla, ztratila balanc a spadla zvířeti přímo pod kopyta, kterými jsem schytala pár dobře mířených ran. Rychle jsem se zvedala na nohy, abych ho alespoň chňapla za zadní nohu a znemožnila mu další útěk, ale zbytek už byl na Crowleym.

Rosie se mi začínala líbit čím dál tím víc, hlavně proto, že uměla Crowleyho vyvést totálně z míry. A tak když nonšalantně prohlásila, že by si spolu mohli hrát, když je teda jeho teta, rozesmála jsem se nad tou představou tak, že jsem jednou dost nevkustně chrochtla. Už jsem ho viděla, jak si s někým hraje. Roztomilouš od pohledu. Všichni jsme se tak nějak shodli na tom, že by lov mohl být taková ideální rozehřívačka, když spolu máme ode dneška sdílet domov. I když k tomu měl Crowley samozřejmě vtipné výhra, do kterých jsem se hned musela přidat. „Si piš,“ a potutelný úšklebek mu věnovala zpět. I když to poslední, co bych měla v plánu, bylo připravovat jeho zatoulanou tetku o cit. Ale ona to beztak stejně věděla. Když se jeho poznámce nahihňala.
Crowley šel udělat kolečko kolem hranic a holky s další konverzací pokračovaly na loviště. „Hned vás doběhnu, jen se mrknu po tom mojem opeřenci,“ houkla jsem na vlčice omluvně a na chvíli se trhla od skupiny.

Pravdou bylo, že jsem spíš nechtěla dělat pátý kolo u vozu a ztracenou straku využila jako příhodnou výmluvu. A tak jsem pobíhala po lese a hulákala po ní, v naději, že se přeci jen vrátila. Měla jsem víc štěstí, než jsem si myslela, protože jsem na ni narazila nedaleko úkrytu. „Hej, tady jsi. Už jsem se bála, žes pláchla nadobro,“ vydechla jsem s úlevou a upírala na ni pohled, abych se ujistila, že nemluvím na nějakou jinou straku. Straka uhla pohledem, jako by byla uražená, že jsem něco si něco takového vůbec myslela. „Hele, sorry za minule. Nic z toho co jsem řekla, sis nezasloužila, jen jsem byla… podrážděná,“ vysoukla jsem ze sebe omluvu, přestože jsem si sama furt přišla ukřivděně. „Ty taky ne. Pokusím se být příště míň protivná,“ krákla na mě a konečně se na mě koukla. „A míň pasivně agresivní?“ ušklíbla jsem se na ni, ale v dobrém. „To taky…,“ přitakala neochotně, rozmáchla křídly a usedla si na své místečko na mých zádech. „Jdem zrovna lovit. Přidáš se k nám, že jo? Přidává se k nám nová dušička, tetka Crowleyho, Rosie. Je to ztracená ségra Sid,“ uvedla jsem svou společnici do obrazu a vydala se za ostatními.

Galtavar >>

Tak se ukázalo, že se znají, ba jsou dokonce příbuzné. Rosie, zapsala jsem si za uši, jen co padlo jméno vlčice. Obě se pak začaly ve velkém vítat a mimo to, že to na mě bylo až moc přeslazený, jsem si připadala, jako bych tady byla navíc. Nemusela jsem být u všeho a obě by určitě víc ocenily trochu soukromí. Moct se vyžvanit o všem, co bez sebe zažily a tak podobně. Docela jsem pochybovala, že by se teď některé z nich chtělo vydat na lov a mlčky nahánět obrovské zvíře. „Co ten lov odložit? Máte určitě hromadu věcí, co je potřeba probrat. Žvanec počká,“ navrhla jsem, sebevíc jsem se chtěla honičkou odreagovat a rozpumpovat trochu krev. Rodina byla vždycky přednější, zbytek šel stranou. „My se zatím můžem provětrat,“ nadhodila jsem Crowleymu, jako příležitost pro nás se vypařit a nemuset kolem oplendovat.

//Lilac se sebou strážce momentálně nemá, ale klidně mohla jen proletět kolem :D Jen se nebude víc zdržovat, lítá si po svých

Oba jsem zastihla v procesu trénování magií. No jo, ono by to chtělo je asi sem tam taky trochu ozkoušet. Měla jsem dlouhou dobu za to, že ovládám jen iluze, ale po tom jednom elektrickém jiskření v kožichu jsem si už tak úplně jistá nebyla. Asi bych to měla taky někdy prubnout. „No jo, vypadáte s tou naježenou srstí jako naštvaní dikobrazi. Neradno si zahrávat,“ zazubila jsem se a v dobrém duchu je trošku popíchla. „Troška elektroterapie mu jen prospěje. Hned vypadá víc čile,“ ušklíbla jsem se pobaveně nad jeho smůlou. Sama bych ale šlupku do čenichu nechtěla, bylo to na takové pokusy až moc citlivé místo. Můj nápad na lov byl přijat jednohlasně, což mě vnitřně zahřálo hezky u srdéčka. „No jo, na to dusno v létě jsem úplně zapomněla. Lepší využít fajn počasí teď,“ dala jsem Crowleymu za pravdu a stejně tak i Sineád.
Bývala bych byla zavelela k pohybu, ale mou pozornost upoutaly hekající zvuky něčeho, co padalo a valilo se to přímo na nás. S pár posledními kotrmelci se hnědá kuličky rozbalila a rozplácla se prakticky hned před námi. S jedním obočím nahoru jsem si vlčici prohlížela a sledovala její počínání. Jestli jsem něco nečekala, tak návštěvu a navíc s takhle dramatickým příchodem. Z toho, jak nesrozumitelně žvatlala a hlavou marně hledala balanc to vypadalo, že se skutálela snad ze samého vrcholu Ragaru. Bývala bych byla pěkně napružená, že se nám tu promenáduje za hranicemi, když jsem je ZROVNA TEĎ označila. Ale nevypadala, že je úplně v pohodě a taková megera jsem zas nebyla, abych ji hned pakovala pryč. Navíc se hned našla v Sineád, což ve mně vzbudilo velkou zvědavost. Bylo to fakt, kožich měly obě docela dost podobný. „Uuuh, ty tohohle kotrmelce znáš?“ mrskla jsem nechápavý pohled po Sid.

https://gallirea.cz/index.php?p=ageronsky-les#post-236454
Další značkování: 09.06.2025

Značkopost

Jen co se trochu oteplilo a neměla jsme pocit, že mi umrzne čumák, sotva ho vystrčím mezi stromy, jsem se vydala na malou obchůzku po okolí. Potřebovala jsem si pročistit hlavu, protáhnout nohy a jednoduše mít pocit, že netrčím na jedno místě celou věčnost. Neměla jsem ale potřebu se vzdalovat dál než na území nebo dvě dál. Asi jsem už byla trochu jiná povaha, nevím. Když jsem se ale vrátila, při překročení hranic jsem ucítila, že by to chtělo nahodit nové smečkové pižmo, nebo si sem nakráčí nevítaná návštěva. A o to jsme fakt nestáli.
A tak jsem se vydala podél hranic a o kmeny stromů se pořádně otírala, tak jak mě to kdysi dávno učil Calum. Při vzpomínce na to, jak jsme se oba tulili k stromům a smáli se tomu, jsem se musela usmát. Kdo ví, kde mu je konec. Z Asgaaru vypadl, třeba by zapadl tady. Ale hledat ho by bylo jako hledat čtyřlístek na rozlehlé louce. Kde bych vůbec začala? Mohl být kdekoliv. Z myšlenek mě vytrhlo až zakrákání Seminole. „A já myslela žes pláchla definitivně,“ poznamenala škodolibě, zatímco nademnou kroužila jako sup. „A já myslela že vy ptáci máte přehled. Byla jsem o pár území vedle na procházce,“ utrousila jsem zase já poznámku na její účet, která ji na chvíli zmlkla. Chvíli jsme tak beze slova kráčely, zatímco já se dál soustředila na značkování, než ji napadla další kousavá poznámka. „To je dost, že ses zapojila. To je snad poprvé, co tě vidím, že značkuješ území,“ prohodila, ale cítila jsem, že v tom je míň pošťuchování a víc kibicování. „Well, nejsem úplně alfa materiál, ale pracuji s tím co mám. Crowley to zvládá v pohodě, chodí v tom úplně přirozeně,“ zamručela jsem nezaujatě. Byla jsem soutěživá, ale věděla jsem, že v tomhle aspektu mám mezer dost. Šla jsem tak trochu proti svý nátuře, své pohodlnosti a přelítavosti. Možná by pro mě byl přechod snazší, kdybych sem přišla hned po odchodu z Asgaaru. Ale nepřišla, místo toho jsem si zvykla na svobodu tuláků a navykat si na smečkový život a povinnosti pro mě byl teď oříšek. A nebýt toho, že jsem měla Crowleyho fakt ráda a tenhle les mi dost pravděpodobně zachránil už teď zimu, nemohla jsem se na to vybodnout jen protože jsem slabko. Musela jsem zatnout zuby a snažit se napravit to málo, co jsem zvládla. „Alfa nealfa, měla jsi tu být. Zatímco ty ses promenádovala po okolí, ostatní tu řešili vetřelce. Magickou obludu, k tomu všemu,“ utrousila další pokus se trefit, ale tentokrát neminula. Na obličeji se mi objevil překvapený výraz, který jsem po strace poprvé za naši konverzaci střelila. „A jsou všichni v pohodě?“ zajímalo mě jen. „Jsou, poradili se i bez tebe. Od čeho tu pak jsi, když tu nejsi, když je to nejvíc potřeba?“ zakrákala a hodila po mě vyčítavý pohled. „Jak já to asi tak měla vědět, co? Jestli se od alfy očekává, že bude celej život hnít na jednom místě, kdyby náhodou přišla příšera, tak jsem asi fakt na špatný pozici. Protože haló? Magický bullshity jsou všude. Nepotřebuju být u každý a už vůbec nepotřebuju být Crowleymu furt za zadkem. Crowley i ostatní jsou dost schopný na to, aby to zvládli beze mě. A až budou příště někde na vandru oni, vyřeším to zas já. Jestli nemáš nic lepšího na práci, než se mi srát do toho jak existuji, tak si leť hledat zábavu někam jinam. Protože já s touhle konverzací končím,“ odfrkla jsem si protivně a pohled z opeřence upřela zpět na cestu. Slyšela jsem, jak nade mnou chvíli máchá křídly, než se zvedla a opravdu odletěla. Bylo to jen dobře, aspoň se pročistí ta dusná atmosféra a příště bude třeba snesitelnější. Co jsem dělala špatně, když ostatní měli roztomilé mazly, zatímco já náladovou stíhačku? Asi bych se jinak nudila, nebo nevím.

(//Sineád, Crowley)
Teď, když jsem měla na značkování svatý klid, jsem doobcházela území, který bylo nově označené. Nebylo to nic extra, ale měla jsem dobrý pocit, že jsem se aspoň nějak zapojila a nejsem tu jen na okrasu. Možná by to chtělo i doplnit zásoby po zimě, ať tu nejsme úplně hladný. Mohla jsem se trhnout a jít nalovit něco drobného, ale lepší by byla nějaká vysoká. A na tu potřebuji minimálně dalšího vlka k sobě, a tak jsem vykročila k místu, kde se bavili Crowley se Sid. „Hojka, koukám, že máte napilno. Přišli jste na nějaké nové magické triky?“ zajímala jsem se a posadila se opodál, abych tu nestála jak solný sloup. „Nechtěli byste si pak provětrat tlapky a vyrazit na lov? Teď budou všude mladý, tak by se nám třeba podařilo ukořistit šťavnatý kousek,“ nadhodila jsem.

Crowley byl pro trochu přísnější přístup pro, což mi dělalo radost. Hodlala jsem svou pozici moci trochu zneužívat, když se nám tu nabídla taková jedinečná přiležitost. Nemuseli jsme ani čekat dlouho a chcípák přišel sám. „Dobře že jdeš, zrovna mi o tobě Crowley říkal,“ pousmála jsem se a vlka si změřila. Zbarvení měl docela nezvyklé, stavbou těla byl od pohledu docela mladý, o něco málo mladší než Crowley. Kdo ví, co dělal v horách, když na to evidentně nebyl stavěný a málem za to zaplatil. Dost pravděpodobně přišel z daleka a Ragar byla poslední zastávka, kterou zvládl. Domov neměl, úkryt na zimu taky a byl tak trochu v háji. Jediná jistota, kterou potkal, byla tahle smečka. Měl vlastně štěstí, že ho Crowley našel. „Tak co, dobře najedený? Maso jsme čerstvě ulovili, ještě aby ti nechutnalo,“ mlaskla jsem a přejela pohledem na Crowleyho. „Bude to sice drahé, oplatit nám takovou štědrost. Přece jen tě prakticky ukradl Mrtvolce ze sevření. Ale vidím v tobě potenciál,“ pronesla jsem už trochu přísněji. Rozhodně tam nebylo znát žádné místo pro smlouvání. „Tím pádem jsi do odvolání členem smečky. Budeš nám tu pomáhat, dokud si svůj úděl neodpracuješ. A na nějaké utíkání rovnou zapomeň. Najdeme si tě kdekoliv, to ti garantuji,“ pronesla jsem výhružně, až mi po noze přejel můj fialový plamen. Na to jsem se napřímila, plamen pohasl a já se jedním koutkem pousmála: „Tak vítej ve smečce, zelenáči.“

28. Vyznej někomu city (nemusí být nutně romantické)

Dlouho mi ta chvilka rozjímání o samotě nevydržela, jelikož za námi prakticky hned zamířil Crowley. Původně jsem sice zamýšlela samotu, ale to s jakou ochotou hned dorazil, mi upřímně udělalo radost. „Autoportrét, nepoznáváš?“ zatvářila jsem se rádoby uraženě, jako by šlo o mou čest. „„Tse, dnes se umělec světem neprodere,“ ušklíbla jsem se, ale vlkuláky nechala vlkuláky.
„V pohodě. Myslím, že to bude jedna z nejsnazších zim za hodně dlouhou dobu,“ přiznala jsem výjimečně bez potřeby svoje pocity nějak znevažovat a schovávat se za vtípkama. Cítila jsem z něj reálnej zájem a ždibec obav. „Co ty? Koukám, že jsi zimu využil na maximum,“ nadhodila jsem zase otázku na něj. Co jsem vypozorovala, po lovu si šel někam vybít energii a podle všeho našel to vypelichané koště, které sem přitáhl. Když se ale dal do svěřování pocitů, trochu mě to vyvedlo z míry. Jak já byla žalostně špatná na příjímání čehokoliv pozitivního, tyvole. „Uhhh…“ vyšlo ze mě po chvíli ticha v naději, že mi nastartuje mozek. „V pohodě? Vím, co čeho jsem šla. Nebo teda spíš absolutně vůbec nevěděla, asi tak jako ty, ale přece bych tě v tom nenechala,“ začalo se to ze mě soukat, ale velice rychle jsem se do toho začala zamotávat. „Co se snažím říct je, že bych to udělala kdykoliv. Jseš tak nějak to jediný, co mi momentálně drží život pohromadě,“ zasmála jsem se a když mi řek, že mě má fakt rád, totálně jsem se začala culit. „Awww, kdo by to kdy řekl, že se pod tou lebkou schovává takovej slaďouš,“ zazubila jsem se. „I já tebe, Crowley. Jseš fakt totálně skvělej, tak doufám, že to víš,“ dloubla jsem do něj tlapkou s upřímným úsměvem.
Pak mě ale uvedl do děje, co se týče toho flekatého, který nám podle všeho momentálně vyžírá zásoby. Byla jsem trochu skeptická, obzvláště když jsem věděla, že zima asi nebude úplně med. Za to roky jsem v sobě měla zakořeněnou averzi vůči dělení se o jídlo s dalšími, hlavně v tomhle období. Ale jestli v něm viděl Crowley potenciál, nehodlala jsem ho zpochybňovat. „Dám na tvý uvážení. Ale jestli se vybarví jako prevít, vlastníma tlapama ho odsud odtáhnu a shodím z útesu. To jen aby bylo jasno,“ odtušila jsem, jako by šlo o běžný postup při vyhazování členů. S takovýma typama si já nehodlala dělat vrásky. „Ale ozkoušet si jeho charakter můžeme rovnou,“ ušklíbla jsem se stejně škodolibě, jako on. Zoufalec co byl na prahu smrti bude hodně zapálený si to místo ve smečce udržet. Tak zapálený, že by udělal skoro cokoliv. A to se dalo snadno zneužít.

<< Z lovu
5. Postav vlkuláka.

Úlovek jsme dotáhli do úkrytu, kde jsem se chvíli sama prospala, ale zbytek času trávila v lese. Společnost mi dělala Seminole, se kterou jsem se o všem možném vybavovala, procházela se po lese a jednoduše si hledala zábavu po svém. Holky vyrazily na vánoční toulky, Crowley pravděpodobně někde blbnul a když se vrátil zpět, přitáhl nějakého cizáka s sebou. Všimla jsem si, jak někde v dáli procházeli lesem a mířili k úkrytu. Hezky se činíš. Natož že umí být fakt pako se fakt snaží, pomyslela jsem si a musela se u toho pousmát. Svědčilo mu to, moct se někde vyřádit a tu energii využít na něco užitečného. Já se v tom alfování furt hledala, ale chtělo to čas.
Nechtěla jsem za ním pořád lozit jako ocas, užil si mě až až, ale abych ho úplně nevyignorovala, zavyla jsem na něj nazpět. „To je všechno?“ podivila se Seminole, když jsem se po zavytí vydala opačným směrem, kudy oba vlci byli. „Jop,“ odtušila jsem suše. „Crowley má návštěvu, my jdem stavět vlkuláka. Doneseš nějakej materiál na ozdobení? Já bych se dala do plácání tvaru,“ navrhla jsem program, u kterého by nemusela jen přihlížet. „Jen když uplácáš i ptačího. Žádná diskriminace,“ připomněla se, ale to už odlétala hledat. Já si čapla do sněhu a začala plácat jeden váleček, jakožto tělo ležícího vlka. Na to přišla větší koule jako hlava, malé válečky jako uši a pořádný dlouhý ocas. A aby se Semi nečertila, na zádech jsem vlkovi plácla kouli, které jsem udělala jen dva kamínky jako očka a drobný klacík jako zobák. Pořádnej chonker, jak se patři. Když ale přiletěla, zhrozila se. „Takhle kulatá nejsem!“ zaryla mi drápy do hlavy. „To ne, ale byla bys roztomilejší. Přímo k sežrání,“ vyplázla jsem na ni hravě jazyk a jala se zdobit naše vlkuláky. Vlkovi jsem kolem krku obmotala nějaký kus popínavé rostliny, za uchu jmelí a ptáčkovi zase pár ptačích pírek jako ocásek. A naše sněhové miniatury se měly k světu.

25. Ochutnej padající sněhové vločky

Všechno se událo tak rychle, v jeden moment se po všech oháněla losice jako po otravném hmyzu, v druhý za ní všichni vláli. Když mi ale Sineád naprosto skvěle nahrála, dravě jsem po krku losice chňapka a vší silou s ní trhla k zemi, aby ztratila rovnováhu. Nikdy jsem takhle obrovité zvíře nelovila, a tak to chtělo několik pokusů, než to náš úlovek vzdal a rozloučil se se životem Vždycky se nějakým způsobem vysmýkla a pokoušela se zase stavěn na nohy. Ale podařilo se, zvíře naposledy vydechlo a nám všem se mohlo ulevit, že to máme za sebou. Snad na pěkně dlouho, protože tohle byl fakt záhul. „Fuu, dobrá práce,“ zafuněla jsem udýchaně, s tlamou celou zakrvácenou.

a chvíli jsem si musela sednout, než se dáme do tahání úlovku zpět na území. To bude taky ještě docela oříšek, ale naštěstí jsme nebyli od hranic tak daleko. Už teď jsem ale měla smečkových povinností tak akorát a viděla se, jak do konce zimy nehnu ani tlapkou. Teda, nějaké to zimní blbnutí neznělo úplně špatně, ale nic moc extra ambiciózního. Pohledem jsem vzhlédla k nebi, z kterého se snášelo pořádné množství vloček. Stihli jsme to jen tak tak, napadlo mě. Olízla jsem si v rychlosti tlamu, abych s ní pak nemusela bojovat až zaschne a při té příležitosti na vypláznutý jazyk nechala dopadnout pár sněhových vloček. Přes tu kovovou pachuť krve jsem je v podstatě ani necítila, ale to bych necítila ani jindy. Spokojeně jsem přimhouřila oči a vnímala chlad sněhu, který se mi pomalu hromadil na zádech.

„Tak co, vyrážíme domů, ať už to máme z krku?“ nadhodila jsem. Vlastně jsem ani moc nečekala na odpovědi, byl to za mě přirozený další krok. Chopila jsem se tak losice a v momentě, kdy se přidali i ostatní, jsme začali tahat směrem k Ageronu.

Ageron >>

AK 7. Zavzpomínej na svou první zimu

Iskierka měla připomínku k mému náhodnému rozdělené rolí, což bylo fér. Znala je oba o dost líp, když byli rodina a zcela upřímně? Úplně mi vypadlo, že by výška těchhle dvou mohla hrát roli v případné kalamitě. Předchozí lov s Crowleym dopadl dobře, ale to mohlo být taky tím, že se umem lovu dost pyšnil. „Okay, já jsem pro,“ pokynula jsem hlavou na slova černobílé. Zatímco my tři jsme se domlouvaly, Crowley se začal hlásit o pozornost tím nejotravnějším způsobem, který existoval. A obě jeho mámy to přešly bez jediného podivného pohledu. „Už ses vyblbnul?“ nadzvedla jsem nad tím jeho výstupem obočí. Je jak malej, napadlo mě škodolibě.
Crowley se Sid se pak vzdálili, aby nám tímhle směrem nahnali losa. Sledovala jsem, jak ze skupiny vybírají nejvhodnější kus, který začali stahovat směrem sem. Pohled mi tak padl i na nedaleké hory, které byly určitě už pod pořádnou vrstvou prvního sněhu. Blížilo se to, možná až moc nebezpečně rychle. Než ale nasněží tady, budeme mít dávno nalovenu a plné pupky masa.
Vybavila se mi tak první zima, kterou jsem zažila. Byla jsem fakt malá, a tak to byly spíš letmé útržky tu a tam, ale byla vesměs dost pozitivní. Jo, pořád jsem si pamatovala ten smutek, kdy jsem přišla o mámu, ale taky tam byly ty vzpomínky na Asgaar, Arca a Sionna. A taky Lauru a Caluma. Natož že jsem byla malej smrad, pohozenej někde uprostřed zimy, tak se mě ujali dost statečně, za což jim můžu být doživotně vděčná. Má první zima mohla být velice jednoduše mou poslední. Vzpomínala jsem na ni ráda.
Z myšlenek mě vytrhl až dusot kopyt, který se nebezpečně blížil. Každou chvíli měl nastat náš moment. "Zlom vaz," kývla jsem na černobílou s úsměvem, pohled pak vrátila k dění a začala se pořádně soustředit. Trochu jsem se přikrčila, a jen co byla příležitost, vyskočila jsem a přidala se k lovu taky. Chňapla jsem naprázdno do vzduchu, ve snaze zachytit levou zadní nohu losice, trochu zavrávorala, ale balanc udržela. Další pokus byl úspěšnější. Otázka, jak dlouho vydržím držet, než se mi zase vysmýkne.

Šedého poseroutku přešla strachem řeč a velmi ochotně nám vyklidil pole. Byla sranda takhle terorizovat kolemjdoucí. Škoda jen, že se na něm tolik nevyblbnul Crowley. Asi ale neměl náladu, jak měl tu svou bednu plnou povinností. „Náramně,“ mlaskla jsem spokojeně a v tu ránu pohasly i plameny.
Vypadalo to ale, že lov nebude tak úplně jen na nás, jak si původně Crowley myslel. „Čauky!“ zavolala jsem zpět směrem k Sid, která si to k nám kráčela i s tím jejím tučným soudkem. Absolutně k sežrání, uculila jsem se, když jsem viděla, jak se mu při chůzi houpalo bříško z boku do boku. Vlčice nás velmi rychle dohnala a začala se kochat mou novou ozdůbkou. Zatímco já si až teprve teď pořádně uvědomila, že má třapatý uši. No týjo, úplně jak rys. Jen krátkej ocásek, obrovitý ťapky a bylo by to komplet. „Straka je straka, co na to říct. Dělá mi radost,“ zazubila jsem se pyšně. V tom chaosu se mi ale někde ztratila, ale jak ji tak znám, velice rychle zase dorazí.
To už ale dorazila další vlčice, která mi ale pekelně někoho připomínala. Matně se mi vybavil Asgaar, ale jestli mě paměť jen nešálila, to jsem opravdu netušila. Crowley se dal do vysvětlování a představování, zatímco já stála nedaleko a snažila se pohledem moc dlouho nesetrvat na jednom z vlků, aby to nebylo moc divný. Vlastně jsem moc nevěděla, jak na jeho slova pak reagovat. Představování bylo divný prostě vždycky. „Čauky. Je super, že jsme konečně komplet. Nějak jsme na sebe neměli štěstí,“ pousmála jsem se a mrskla ocasem. „Teda skoro, ten můj opeřenec doletí, až se jí zachce. Je to taková samostatná jednotka,“ uchechtla jsem se nervózně. Vypadalo to, že jen já mám mazla, kterej je raději všude jinde, než se mnou. Super vizitka.
Crowley pak zavelel, že by to chtělo přehodit pozornost spíš na lov, což bylo fakt. A pak zaparkoval vedle mě a významně na mě koukal, jako by čekal, že budu dirigovat jeho mámy za něj. Nechápavě jsem na něj nadzvedla obočí, načež pak zafuněla a protočila očima. „No, jelikož nevím, jaké kdo má vlohy, tak asi těžko budu rozdělovat role. Ale když už tu padly ty půlky, mohli bychom se rozdělit na dvě skupiny. Já s Crowleym je naženem k místu, kde budete vy dvě a nějak je společnými sílami uženeme. Kdo losa strhne, dostává nejlepší kousek,“ nadhodila jsem teda svůj návrh. V mé hlavě zněl logicky. Ve skupinách, na které jsme nejvíc zvyklí, budeme nejvíc sesynchronizovaní. „Nějaké preference kusu?“ koukla jsem na dvojici vlčic, ať si alespoň vyberou, který los je láká nejvíc. Na jejich pokyn pak s Crowleym vyrazíme.

Zatímco já vystoupila z mlhy jako přízrak, Crowley na můj popud vytáhl odnikud i Kostlivce, který kolem šedého začal kroužit jako hladový sup. Až ty jeho kostičky chrastily. Zprvu se začal obhajovat, ale když uviděl, s kým to má vlastně čest, bylo to, jako by přehodil výhybku. Místo toho se rozpovídal. A že mlel jedno za druhým, div se stíhal nadechnout. „Skončil jsi?“ ušklíbla jsem se. „Tady lovíme my. Takže pokud nechceš potíže, vřele doporučuji pohotový odchod. My ti tu uličku dopřejem, toho se bát nemusíš,“ odpověděla jsem s důrazem, napřímila se a naklonila hlavu na stranu. Pohledem jsem si ale šedého prohlížela. Fascinovalo mě to, jak ve stresu reaguje. Projevem vypadal, že nás má celkem na háku. Ale řeč těla mluvila o něčem jiném. Musel se v něm míchat strach s fascinací. Pak spustil otázky. „Copak, líbí se ti? Můžeme přidat na obrátkách. Pro publikum cokoliv,“ zachechtala jsem se zlomyslně a v tu ránu se na šedého upíralo zraků stovky. Některé docela daleko, jiné až nepříjemně blízko.Třeba ho popošoupnu ještě dál. „Iluze jsou hračka. Větší sranda jsou tyhle plameny. Je to takovej speciální dárek Smrti, na nikom dalším je nenajdeš,“ zazubila jsem se pyšně. Netušila jsem, čím jsem je vyvolala, ale teda frajerský byly každopádně. „Zajímavější je Kostlivec, ale ten funguje asi na podobném principu. Smrt umí skvělé triky.“

<< Ageron

No vidíš, pomyslela jsem si, když sebevědomě potvrdil, že mě tu nebyla potřeba. A mě to tak vyhovovalo. Ještě abychom vyřizovali návštěvníky hromadně, jako neschopáci. Víc mě ale zaujaly předtuchy Crowleyho. „S tím ani nezačínej, ten dým minule mi bohatě stačil,“ zamručela jsem. Sotva si to tu zabydlíme, tak další hrozba konce světa? Celá žhavá.
Maskovanému pak z mých protestů zase přeskakoval hlas. „Tě jen tahám tě za ocas, klídek,“ zazubila jsem se. Proč byl Crowley tak strašně snadnej na vyprokování? Skoro si za to mohl sám, že se na každý můj pokus ho vytočit chytl. „Za tu cestu na jih ale dík. Už jsem si na toulání v něčí společnosti odvykla a zapomněla, že to je fakt prdel,“ neodpustila jsem si poznámku, když už to nakousl.
Oba jsme pak zamířili na Galtavar, po tom, co jsme se shodli, že to zvládnem ve dvojici. Taky proč ne, ke štěstí nám nic dalšího nechybělo. Ale jak se ukázalo, neměli jsme tu myšlenku jako jediní. Na pláni postával další vlk, s šedým kožichem. A jelikož my měli zrovna v plánu lov a nestáli o konkurenci, napadl mě zlomyslný plán. „Hele, konkurence. Nechceš na něj vytáhnout kostlivce? Ať ho trochu vyplašíme?“ špitla jsem na Crowleyho zlomyslně. A samou tou zlomyslností, která se ve mně momentálně střádala, způsobilo to, že přeskočila jiskra a po mém těle začaly lítat fialové plamínky, které se nepřirozeně vlnily. "Hej, tady lovíme my," houkla jsem pak hlasitě po šedém a zamířila si to přímo za ním dřív, než mi plamínky zase pohasnou. Byla to premiére, a tak jsem nevěděla, jak dlouho mi to vydrží.

Prcci byli celkem rázně vyprovozeni, a tak jsme tu zas zůstali sami. Škoda, vypadalo to, že o největší prdel jsem přišla. Meh, třeba se tu ukážou zase jiní pošuci, které budu moct potrápit zase já. Zatím to vypadalo, že to alfování až taková nuda nebude. „Snad mi nechceš říct, že to tu beze mě nezvládáš,“ ušklíbla jsem se a naklonila hlavu na stranu. Podle všeho sem zavítalo hned několik vlků, jak mi už čumák napověděl. „Divný. Když nevidím, držím se čenichu. Ten mě ještě nikdy na smečkový území nezavedl,“ přimhouřila jsem očka, něco mezi podezíravostí a zmateností. Hlava mi to moc nebrala, jak můžou takový vlci pobíhat po světě. Těm mrňousům bych to asi ještě prominula, ale nebyli jediní.
Téma dne pak byl lov. „Sotva sem dojdu, už mě zapřáhneš,“ postěžovala jsem si a pořádně se protáhla, abych trochu rozproudila krev v těle a probudila k životu unavené svalstvo. Mezitím mi Crowley povídal, co všechno stihl a co zjistil. „No já žasnu, z tebe je fakt přes noc ukázkovej alfa,“ zamrkala jsem a pozvedla jeden koutek. „Tak na co čekáme? Ty losy za nás nikdo jinej neprožene,“ vybídla jsem ho k akci, už se mi tu moc postávat a tlachat nechtělo. „Dáme zase sólo akci?“ navrhla jsem. Sice bychom mohli zapojit i jeho mámy, ale ty měly momentálně tlapky plné svých věcí.

Severní Galtavar >>