Gallirea - Příspěvky uživatele

5. Postav vlkuláka.

"Chtít... ti nic negarantuje," ťala zase pro jednou do živého a povzdechla si nad celou tou velrybí patálií. "Ne. Ale taky nemáš žábry, díky kterejm můžeš dýchat pod vodou. Ony také ne. A vlci taky nekladou vajíčka jako ryby. A velryby taky ne. A my krmíme naše mláďata mlíkem. Ony taky," frňala jeden důvod toho srovnání za druhým, než pochopila, že ho mnohem víc zajímá ten jejich otvor na zádech. "Jenom sem to k nosu přirovnala," zamručela s celkem bolestivým facepalmem. Vlastním drápem si málem vypíchla oko. Vážně se potřebovala vyspat.
Ale ne, vlče je plné zbytečné energie. "Neni to na velrybu trochu... malý?" Neopomněla přibalit svou obvyklou kousavost. "Seš si jistej, že sme viděli stejný zvíře?" Přisadila ještě a odplivla si. Pak se rozhodla, že musí mládeži ukázat, jak se to správně dělá. Místo koulí ale prostě začala k tomu Danteho výtvoru přihrabávat další a další sníh ve spršce odskakující od zadních běhů. Bylo to, jako by sněžilo nadvakrát, až na to, že se nerozpakovala přidat i trochu hlíny. Trocha barvy tomu ostatně neuškodí, že jo?
Pak to chtělo kopu plácání a hopsání, než to všechno uplácala do jakž tak vytouženého tvaru. Mít svou magii, prostě by tomu dala tvar odtáváním, ale Vlčuch zatím svůj slib nesplnil, takže si musela vystačit se svou (mrzkou) hrubou silou. Akorát to co vytvořila nebyla velryba. "Zírej! Žralok," zachechtala se šíleně a vrazila tomu do hlavy dva velké šutry místo očí. Už to chtělo jen zubatej škleb. "Hm, pořád nic moc," zamudrovala otráveně. Nevypadalo to dostatečně děsivě a krvelačně. No jasně. "S krví je všechno lepší," poznamenala, zatímco si vlastními zubisky prokousla kůži a napatlala bělostný sníh vlastní červenou. Teprve tehdy spokojeně pokývla hlavou. "To je socha podle mýho gusta," oznámila hrdě. Celá zaneřáděná, ale to nebylo nic nového.

"Určitě se něco naskytne. Nemužeš všechno porád plánovat," zívla si zase jednou a promluvila zase, až když jí položil přímou otázku. "Jakože sem málem natáhla brka?" Ujistila se, nebyla to báchorka, se kterou by se chtěla kdovíjak šířit. Zas tak moc jí k srdci zatím nepřirostl. Byla proto stručná a věcná. "Otrávila sem se bobulema."
Pak se celkem bavila jeho údivem a jen mírně přikývla hlavou. "Vlastně to nejsou ryby. Mnohem podobnější sou nám," rozhodla se mu trochu zamotat hlavu nabytými znalostmi. Byla dost překvapená, že už nebublá svou obvyklou vzteklou netrpělivostí. To byly pořád jen samé otázky a brebtání. Trochu ticha o rozhlížení se ze srázu tedy ocenila, ačkoliv to přitulení ani v nejmenším nečekala a šokovaně ztuhla, než se vzpamatovala a zase uvolnila. S ní se nikdo moc mazlit nechtěl, takže na tohle vůbec nebyla zvyklá. Akorát na válení se v chuchvalci sourozenců během pranice.
Když ten fyzický kontakt přestala mentálně zvládat, prostě se postavila na nohy, že teda půjdou. "Ne. Na světě je kopa míst, kde se dá přespat. Jen je musíš najít," ujistila ho, že tu štreku přes hory, lesy a kopce zpátky fakt nepůjdou. Rozhodně je kvůli tomu, aby se vyspali v jeho obvyklém pelíšku.
Od odchodu je ale vyrušila ta velrybí návštěva. "Plavou, neběhaj," protočila očima, odpovídajíc na jeho otázky hezky odzadu. "To odkud ta voda vystříkla je něco jako jejich nos. Vydechla a nadechla se poprvý po dlouhý době. Narozdíl od ryb zadržují dech, když se potápí. A musí se včas vrátit zase na hladinu." Byla tak utahaná, že se už ani nerozčilovala nad tím, k čemu mu tyhle vědomosti jakože budou, a prostě mu je servírovala jak na stříbrným podnose. Celkem zmatená tím, že sama ty odpovědi zná. Asi byla jako vlče taky zvědavka. Naučila ji tohle všechno máma? Kdo ví. Moc si na tu dobu už nepamatuje. "Asi sou tak velký, aby se jim mohlo řikat velryby," odfkla pak sakrasticky, protože tohle fakt netušila a protože nebyla romantik, co by mohl strávit pozorováním velryb celé hodiny, vykročila konečně dál od srázu, nechávajíc ho za zády.

>>> Ragar

17. Obdivuj krásu zimy z útulného místečka

"To neni tak izi. Žijou pod vodou." Dante jí vlastně vnuknul vším tím do hlavy nápad. Lov velryb. Třeba když udeřej do vody dost velkym bleskem, tak to nějakou dostane! A pak budou mít maso na celej rok! No to byl nápad. Potřeba někdy vyzkoušet.
"Zkusíme nějaký další hovadiny," ušklíbla se na něj potměšile. Příště by si třebas mohli skočit z vodopádu nebo tak něco. Trochu ji však zmátla jeho další otázka. "A k čemu jsou kromě žrádla ryby a veverky?" Nemyslela si že každej tvor má ve světě nějakou funkci. Život byl přesně takovej. Zbytečnej a chmurnej.
"To nebylo tak zlý," využila další pochvalu-nepochvalu k okomentování jeho vytí a cestou z kopce se dala do vysvětlování. "To je svět kam odchází duše mrtvejch. Nebo se na to aspoň věří. Můžeš si pak řikat, že když už je nikdy neuvidíš, pořád sou nějak s tebou," odmlčela se, by přeskočila nějakou průrvu. "Já když málem zdechla viděla takový divný světlo, jako z jinýho světa, co mě k sobě vábilo, takže si myslim, že je to pravda." Tak moc tehdy chtěla jít, ale dva kolemjdoucí jí odtamdud vytrhli a odsoudili k přežívání tohohle něčeho, co ji každý den štvalo vším, co šlo.
Pak byli konečně pod horami a stačilo přejít menší planinu, by dorazili ke srázu nad mořem. "Tak tohlecto je oceán, nekňubo. Furt tam chceš jít hledat ty velryby?" Kývla bradou k té nekončící vodní hladině pod nimi a před nimi. Zívla si a lehla si. Přímo na okraji té propasti, jako by se nechumelilo. Líbilo se jí tam, klidně by si tam schrupla, jak pohodlné jí to bylo. Vážně byla tak trochu víc pošuk. "Neni to nádhera?" Povzdechla si ospale, zatímco přišlo svítání. Zamračené a usněžené. Což bylo asi vážně hezké, ale ona měla poněkud pokřivený pohled na svět, takže myslela něco úplně jiného.
Bělostného sněhu bude brzo tolik, že bude těžké chodit, mráz bude takový, že po otravných kytkách zbude jen prach, led se bude pod dotekem slunečních paprsků blýskat tak, že to bude ošklivě píchat do očí. Na kopu vlků čekala veškerá utrpení zimy třebas včetně sněžné slepoty, omrzlin a kdo ví... třeba i nějaké smrti. I deprese z chladu a šera byla bezva. Hlavně když se trpělo. Utrpení bylo krásné a zima ho skýtala tolik!
Potřásla ale hlavou. Jestliže nechtěla, aby se stal obětí vší té krásy i Dante, měli by si někde odpočinout a prospat se. Sobě sama by dost možná poklidnou smrt umrznutím dopřála, ale když se teď měla o koho starat, najednou jí to přišlo nemístné. Vždy byla zodpovědnost sama. Umře si, až on se o sebe postará. Nebo až ho vrátí v pořádku matce. "Měli bychom se někde vyspat," poznamenala teda a zase se postavila na nohy a oklepala ze sebe bílý poprašek, co ji mezitím pokryl. V ten moment se jí ovšem za zády ozval takový hodně nezaměnitelný zvuk. jako když malý gejzír vody opouští něčí obrovské tělo. Dante byl asi dost štístko. "Hele. Velryba," ohlédla se a chvíli pozorovala obří stín, který líně proplouval několik desítek metrů od pláže pod nimi. Asi ho musela nechat se vynadívat a položit pár dalších otázek, než teda vyrazej.

22. Vyprav se v noci na vrchol Ragarských hor a vyj na měsíc

>>> Sopka přes Sviště

Tentokrát musela Danteho zklamat. Což asi taky nebylo úplně na škodu. Vlčata se musej naučit, že ne všechno půjde vždycky tak, jak chtějí. "Nejvíc bouřek bejvá v létě. To je ještě pěkně daleko," sdělila tedy bez větších skrupulí a neobtěžovala se vymýšlet, jak by se dalo zařídit, aby to mohl vidět dříve. Cesty sice byly, ale ne v její moci, takže tak. "Třeba bude. Vlčata co se narodí v týhle zemi můžou mít magii od Smrti." Jako byla třeba právě magie elektřiny. U té ale v pravdě netušila, jak mají vypadat vlčí oči. Ale nijak se tím nešířila.
"Oceán uvidíš brzo," přislíbila pak bez okolků. Věděla kam jít a už to nebylo až tak daleko. "Když nebudeš muset moc odpočívat," rýpla si však trovhu, protože bez toho by to nebyla ona. Ale nadšením ze sjezdu ji potěšil. "Že to za to překonání strachu stálo, hm?" Poserové si prostě žádnou pořádnou srandu nezažijou. A už nadával! Div že dojetím nezamáčkla slzu. "Tučňáci sou spíš tuč-ptáci. Sou tak tlustý, že nemůžou lítat a místo toho se uměj potápět. Ale na pevný zemi se kolébaj jak mimina," dala se do popisování, ale zdálo se, že letos tu žádní nejsou, takže mu to vyprávění bude muset stačit. A přitom by si dala tučnou pečínku. Bez tučňáka a ohně to ale nešlo. Inu, když jí Vlčíšek nezazdí, tak třeba na přes rok to vyjde.
Ukončila tedy svůj zběsilý hon na tvora, který nebyl ani přítomen a konečně se po všem tom cajdání po horách, posadila s pohledem poněkud bezduše zabodnutým do oblohy, ze které se na ně líně snášel sníh. "Umíš výt skřete?" Vypadlo z ní po několika chvílích, kdy poslouchala jen svůj a jeho ufuněný dech. Měsíc dneska asi nebyl úplně pořádně vidět, ale bylo jasná, že tam někde nahoře je. "Měl by ses to naučit. Jednak do tý doby nebudeš žádnej pořádnej vlk a druhak... Když seš osamělej, neni nic lepšího než zavýt na měsíc a představit si, že někdo z rodiny dělá to samý na jinym místě," pověděla celkem neochotně něco tak sentimentálního, že by si hned nejraději vrazila do tlamy tlapu, aby se z toho vydávila. Ale bylo to tak. Strávila v osamění tolik času, že tohle byla jedna z mála útěch, co si v životě dopřávala. "Ať sme všichni kdekoliv, pořád se díváme na ten samej měsíc. Víc jich prostě neni," dodala mrumlavě. "A on umí předat zprávu i na onen svět." Byla to taková vlastní víra. Ostatně si většinu času myslela, že zbytek její rodiny je už na druhé straně. Teď už věděla, že jsou tam jen rodiče. A najednou je chtěla pozdravit. Říct jim, jak se všichni sourozenci konečně našli. A že z nich někteří udělali babičku s dědečkem. A tak zaklonila hlavu, zhluboka se nadechla a dala se do vytí. Kupodivu moc hezkého a melodického, vezmeme-li v potaz její obvykle skřípavý až syčivý hlásek. Ale také si ráda prozpěvovala a byla v tom dobrá, což se v tomhle očividně plnohodnotně odráželo. Plíce měla snad větší než celej zbytek těla a vydržela tu tesknou tóninu držet pořádně dlouho, než se zamlaskáním sklapla čelisti a bez dalšího slova vyrazila z hor zpět dolů. Za oceánem. Sliby se ostatně mají plnit o Vánocích.

>>> Sráz

>>> Zubatka přes Sněžné

"Jenom, když někoho předběhneš," zhodnotila hezky ve svém kousavé stylu a pak zamručela nějaké neurčité "chmm". O tom, že by chtěla vidět i zbytek svých nipoti, nebylo sporu. Ale nebyla úplně nadšená tím, že nebude schopná je vytrhnout té cizí existenci ze spárů. Nedodrží slib, že to vyřeší. Ale na druhou stranu řekla, že to udělá až bude mít svou moc zpět, takže... No, možná by to šlo.
"Rozhodně," nezaváhala aby Danteho trochu nepovzbudila k neplechám. Ona byla ostatně takový ten čertík na levém rameni, co ponouká nevinnou dušičku k nepravostem. Teď podsouval nápad oslovit otce jako prašivého hlodavce.
"No a když hooodně prší. Fakt jakože hnusně," zasněně si povzdechla, to bylo počasí dle jejího gusta. "Můžou se po nebi prohánět světla. Tomu se říká blesk. A jsou z elektřiny. A ta rozdává kopance. A nebo tě může i spálit," divila se že toho edukování už nemá dost. Mluvila tolik, že jí z toho bolely panty. "Oceán ti ukážu. Stejně bys mi nevěřil, kdybych ti to popsala," zhodnotila rezolutně a pak už je čekala jen cesta dolů. Asi o dost divočejší, než si vlček představoval.
"Povede. Nemůžeš bejt velkej a odvážnej, když se nepostavíš svýmu strachu," zahlásila nějaké to moudro, než se poslala rychlostí větru po srázu. Krom sněhu cestou posbírala i pár větví, ale její šílený chechot rozhodně neustával. Kdokoliv to slyšel, musel si myslet, že tu pro změnu straší. Což vlastně nebylo daleko od pravdy. Když se pak dole vymotala celá špinavá ze závěje, rozhodně jako strašidlo vypadala. Pořád stižená záchvatem skřípavého smíchu. "No nebyla to prdel?" Poptala se tak trochu do éteru. "Lepší než na tučnácích... hmm dala bych si tučňáka," oblízla si čelisti, které naposledy spořádaly akorát kostnatou čudlu. "Poď, vim kde by mohli bejt," očividně se hodlala z toho zážitku vzpamatovat za pochodu. A Dantemu nic jiného také nezbylo. Pokud tu nechtěl ztvrdnout sám samotinký sameček.

>>> Ragar přes Sviště

11. Nechej se svézt na provizorních sáních někým jiným / Popovez někoho na provizorních sáních

Asi s tím idiotem až tak moc nepřeháněla. Tentokrát se na něj zahleděla poněkud perplex, ale slova neztratila. "Přece tim, že se ti věc povede." Naštěstí se ale směr jejich rozhovoru stáčel pomalu jinam. "Jo, vypadá to tak," přikývla o dost méně nadšeně, než byl on sám. Věděla že ještě neni ve formě, ve které by si mohla jeho fotra podat. I kdyby to byl třebas vlk nad hrobem. Takového by si ale Lacrima k sobě nevybrala, tím si byla jistá.
"Rodině určitě ne," ujistila ho zhnuseně. Kohokoliv jinýho tím klidně pošle skočit ze skály, ale používat to na vlastní krev? "To dělaj jen krysy, co si neuměj zjednat respekt jinak," odfrkla a po rozhovoru s Vlčuchem jí čekala další salva otázek.
"Jo. Elektrický. Viděl si někdy blesk? Fulmini dal cielo?" Byla to celkem stěžějní otázka, protože jestli ne, tak asi nebude úplně vědět, jak mu to celé vysvětlit. Inu asi si bude muset počkat na názornou ukázku nebo tak něco. "Žvanec je prostě žrádlo. Jídlo. A velryba je... obrovská ryba co žije v oceánu. Ale oceán si taky nikdy neviděl co?" Možná by odsud mohli vyrazit na západ k pobřeží. To znělo jako celkem dobrý plán. Ale když ho viděla, rozhodla se jejich sestup trochu pošťouchnout. Vyhrabala ze sněhu obří kus kůry, ze kterého navíc trčel ještě kus větve a celkem spokojeně se ušklíbla. "Pohni zadkem," kejvla ať si laskavě nasedne. "Mam nápad," zahihňala se. Poněkud děsivě. V očekávání pořádné bžundy. A pak vlče na "sáních" chvíli táhla za tu větev kupředu. Byla to fuška, už nebyl úplně drobek, zatímco ona byla... ona. Zakrslé pokřivené slabko. Ale už se jednou rozhodla, že to udělá, takže by jí to sotva někdo vymluvil. Stejně se neplánovala dřít daleko. Jen k nejbližšímu místu vhodnému na sešup.
Nakonec to ale trvalo trochu déle než čekala a na konci té túry sípala, jak kdyby měla vypustit duši. "Doufám, že seš ready zažít trochu adrenalinu," odplivla si ale řádné nadšeně, což byla emoce u ní tak nezvyklá, že to vypadalo, jako by se její tvář s tou neobvyklou grimasou prala o nadvládu. "Drž a řiď," vrazila mu do tlamy větev, kterou už sama řádně oslintala a pro změnu se zařadila za něj i sáňky, by je dostrkala k okraji zasněženého srázu. Celkem strmého. "Dem na to! Křič Chvála Smrtiiiii!" Vyjekla s posledním pošťouchnutím, jen tak tak přeskočila na kůru taky a pak už jim to svištělo dolů, rychlostí, co jim ten křik odtrhával od úst. A Lia vřeštěla jak pavián. Musela si vynahradit všechno to trpělivé zacházení s ním, že ano? "Aááááá. Bellisimoooo!" Cestou asi do otevřené tlamy nabrala i nějakou sněhovou hroudu.

>>> Přes sněžné na sopku

23. Ujisti Vlčíška, že na něj už věříš (Vrchol Zubatých hor)

>>> Velehory

No. Upřímně. To neslyšela zrovna ráda, ale... "Nojo. Každýmu se líbí něco jinýho," uznala věcně, protože si stejně už lámala hlavu s něčím jiným. "Jooo. To teprve uvidíš," okomentovala jeho otázky ohledně magií už poněkud otráveně. "Třeba se ti obarvěj oči, a pak ti to možná povim," dodala a ironicky se uchechtla. "Přece úspěch. To dá rozum, idiota." No někdy na nějakou tu urážku dojít prostě muselo. Je to ostatně Lia. "Smrdíme přece všichni podobně," a nakrčila u toho nos. Tady totiž bylo ještě víc podobných pachů, než jen ten Danteho. Že by byli nevědomky v patách jeho užší famílii?
"Ne, ale uměla jsem vyčarovat pořádnej bolehlav. Nebo tě donutit dělat kotrmelce jenom jednim slovem," odfrkla. Jo to byly časy. Ale ona svoje schopnosti získá zpátky. Na to vemte jed. Proto tu teď ostatně byla. Zatím ale neměla moc času se po Vlčíškovi porozhlížet, protože očima se pořád vracela k té malé kouly na noze, co táhla sebou. Byl odhodlaný to zvládnout, tak ho nechávala ať se snaží. I když to vypadalo, že vypustí duši. Halt se musí naučit, že některý věci něco stojej.
Nakonec ale úspěšně stanuli před jedním z magických pseoudobůžků, které tenhle kontinent nabízí. První ho samozřejmě objevilo vlče, které se nerozpakovalo spustit stavidla se svou zásobou přání. Tak se jí to líbilo. Jen kdyby ta přání nebyla tak... No taková, jaká měl. No, alespoň zbude na ní.
"Nazdar," odtušila s očima přivřenýma do úzkých skvírek. "Někdo mě vobral o všechny magie, nevíš vo tom něco?" Utrhla se na to stvoření. Vlčíšek se nad tím zakabonil. Inu. Letos mne alespoň pozdravila," jeho očekávání, co se jí týkalo očividně nebyla nijak vysoko. Ujišťuji tě, že je pořád umíš, jen si k nim musíš znovu najít cestu," ujistil ji bodře a její podezíravý pohled nabral na intenzitě. "Mám chuť ti nevěřit ani nos mezi očima, ale vloni se mi všecky přání fakt splnily, takže v tebe a tvý slova vložim trochu důvěry," konstatovala nakonec. Ten velrybí žvanec byl fajn, že jo? zazubil se bílý vlk. To však Lia přiznala jen v duchu. Klidně by si dala zas, ale na to rozhodně svý letošní přání plýtvat nehodlala. Tehdy ho tím jen testovala. "Víc se mi líbilo, jak můj kožich potom dával rány vostatním. Bylo by fajn, kdyby to dělal zas. A kdybych mohla znovu pálit listí a tak..." Chvíli to vypadalo, že nad tím Vlčíšek dost přemýšlí. "Když mi slíbíš, že pak už nikdy nebudeš pochybovat o mé existenci a moci, tak se s tím dá určitě něco udělat," přislíbil nakonec a očkama se střetl s jejím plamenným pohledem. Ten hluboký oční kontakt nakonec přerušilo její mrknutí se kterým poraženecky pokývla hlavou. "Dobře. S tak hmatatelnym důkazem tvý existence by stejně bylo debilní pochybovat. Quindi per favore," projevila dobrou vůli snad mnohem víc, než kdy v celém svém mrzkém životě. Už nechtěla být bezmocná a ráda políbí tlapy každému, kdo s tím něco udělá. "Klidně ti každej měsíc složím krvavou obětinu," nechala se slyšet, což vyvolalo jeho zvonivý smích. To snad ani nebude potřeba.
"Jak chceš," pokrčila rameny a ohlédla se po vlčeti, které tu měla na starost. Vypadal, že se každou chvíli promění v rampouch. Asi bylo záhodno jej odtud dostat co nejdříve. Vlčíšek se tomu potutelně pousmál a zmizel s hihňáním v poryvu vloček. Liino nepřítomné "mersi" v tom trochu zaniklo, ale důležité bylo, že on o něm věděl.

>>>Ze Skvělého místa pro život podél Kierb

"No jasně. S krví je všechno hned lepší. Hezčí. Líp voní," vyjádřila svůj názor na život téměř rozverně. Milovala železitou vůni krve. A třeba taková Rowena tak z nějakého důvodu voněla. Což ji trochu štvalo. Záviděla jí to. Ale ona zavidí kopu věcí kopě vlků. To asi nebyl úplně povahový rys, co by chtěla předávat dál, na sestřina vlčata.
"Možná i budeš. A možná taky ne. Existuje kopa různejch magií a každej se narodí s nějakou. Další si pak můžeš pořídit, ale neni to zadarmo," vysvětlila jedno z nejvíce diskutovaných téma na Galliree
Pak už tak shovívavá nebyla. "Snaha je ti k ničemu, když nikam nevede. Břicho ti nenaplní," odsekla, ale o dost se zklidnila, když prcek alespoň vytáhl z řeky tu malou čudlu. "No a pak že to nepude." V jejích úst to byla vlastně pochvala. Ale těžko říct, jestli vlček už stihl vypozorovat, jak tahle praštěná vlčice funguje. "Hlavně nebuď vybíravej a sežer všechno, co tě nezabije," dodala rádoby moudře a o les dál si mohla na moudrou tetu hrát dál. "Blud, halušky, iluze. Něco co si myslíš, že vidíš, ale ve skutečnosti to tam neni. Některý vlci to uměj i vyčarovat," zhnuseně se otřásla. Vážně neměla s vizemi a podobnými věcmi dobré zkušenosti. S čím ovšem jo?
Nojo. S Vlčíškem. "Dem za tim vlkem co rozdává dárky. Je to dost vysoko, tak řvi kdybys nemoh," zamumlala s takovým výrazem, který říkal, že v tom případě v jejích očích dost poklesne, ale určitě ho v tom nenechá. "Koukej z něj něco pořádnýho vymámit," ušklíbla se návdavkem a pak vyrazila vzhůru na vrchom nejvyšší Gallireiské hory. Nejlepší místo na procházku s vlčetem, jen co je pravda.

>>> Zubatá

1. Zahlédnout bílého jelena

>>> Od kierb přes Dusot

S břichem plným rybích kostí se jí šlo hned o dost lépe. Problém byl že se přes most dostali do dalšího semeniště divočáků. A navíc v mlze, což bylo krajně nepříjemné. Raději teda mladýmu řekla, ať se jí chytne zubisky za ocas, aby se nerozdělili. Jestli to bylo potřeba nadmíru podrážděně jej ujistila o tom, že její chvost se skví dokonalou čistotou, navzdory tomu že vypadá jako štětka do záchoda. Vzhled prostě někdy klame a to by si měl pamatovat. Stejně jako tohle místo. Zdálo se to být celkem zajímavý loviště a taková je potřeba uchovat v paměti.
Pak je naštěstí uvítalo docela jiné místo. Až moc hezké místo, pravdupovídajíc. Z takových jí vstávaly chlupy v zátylku. Potřebovala vidět destrukci a špínu, aby se cítila komfortně. Jednak bylo takové místo mnohem realističtější a druhak... prostě měla ráda ošklivé scenérie. Když ne ona tak kdo?
Proto se i dost divně zakřenila, když na jednom z palouků zahlédla bílého jelena. Byl tak čistoskvoucí, až z toho oči přecházely. Bělejší než okolní sníh. Bylo to takové zjevení éterické čistoty, že by mu nejraději ten kožich zmalovala jeho vlastní krví. Dokonce i vykročila, že se o to pokusí, ale během jednoho mrknutí to stvoření zmizelo. Jako pára nad jezerem. "Viděls to taky?" Ohlédla se po vlčeti, které zase asi oňuchňávalo nějaký keřík. Nespokojeně zavrčela. "Sem už nikdy nepáchnem. Další místo co způsobuje bludy," zamručela. Ale nedalo jí to, a aspoň došla inkriminované místo prohledat. Popravdě stopy mizící v nenávratnu jí ani trochu neutěšily. Rozkopala pak sníh, ve kterém se ztrácely a s hudrováním vyrazila na sever. Musela za tím Vlžuchem.

>>> Sněžné Velehory přes Kierb

9. Ulov si kapříka

>>> Vřesoviště

Vůni zasněženého vřesu naštěstí brzy vystřídala vůně vody. Konečně se zase zplnahrdla nadechla. Téměř labužnicky. Cítila i rybinu. Hmmm. To se hodilo. V hlavě se jí ovšem vyrojilo hned několik otázek. "Viděl si někdy vůbec řeku? Víš co je to ryba?" Přišlo jí směšné se na něco takovýho vůbec ptát, ale našla ho v lese, kudy žádná netekla a ryby na stromech taky nerostou, takže...
"Tentokrát nebudem spolejhat na ne-kvalitu tvýho vzdělání a radši ti to vokážu. Na zdechání hlady neni nic pěknýho." Mluvila z vlastní zkušenosti. A taky z Chiařiny zkušenosti. A zkušenosti jeho madre. Spolu si tím prošly, sotva odrosly mateřskému mléku. Tenhle nekňuba měl moc pěknej život a asi si to ani neuvědomoval.
Rozhodně mu o tom ale nehodlala vyprávět. Zas tolik jí k srdci zatím nepřirostl. Místo toho se opatrně přesunula ke břehu řeky a pak opatrně vkročila do jejího proudu. Dante měl za úkol zůstat trochu bokem, aby ho proud neodnesl. To by nebyly moc pěkný Vánoce, že jo. Nakonec by ještě mohla skončit zakousnutá ona. Lacrimou.
"Jako každej lov je to o trpělivosti a nenápadnosti, takže zavřít tipec a nehejbat. A pořádně dívat. Nebudu to ukazovat dvakrát," frfňala hezky v Lia stylu, ale pak taky zmlkla a strnula bez pohybu, pohled upřený pod zčeřenou vodní hladinu, vyhlížejíc pohyblivé stíny potenciální kořisti. Nijak to neflákala, protože by bylo pěkně trapný to po těch kecech zkazit a nic nechytit. To si samozřejmě před svým žáčkem plyšáčkem nemohla dovolit.
Štěstí ale stálo při ní, takže na první dobrou vytáhla z proudu mrskajícího se kapra. Celkem malého, ale určitě to bylo víc, než to nic, kterým přispěl její nipote. S chutí sevřela čelisti a zlámala tomu vaz, plníc si tlamu horkou krví. Jo to byla paráda. Od posledního lovu ten vítězoslavný pocit málem zapomněla. Lovit vysokou v kruhu rodiny ale pořád považovala za mnohem zábavnější.
No. Teď se mohla alespoň řádně naparovat. "To čumíš co?" Nechtěla se o tu čudlu ale moc dělit, takže na něj tázavě pohlédla, jestli to jako zkusí taky nebo co. Jestli chtěl, nenápadně se postavila do vody kus po proudu, aby ho kdyžtak zachytila, kdyby ho ta voda vážně odnesla. V druhém případě rybku prostě překousla a dala mu na pohled menší ale masitější zadní část, zatímco sama si cestou přes jeden z mostků schroupala kostnatou hlavu a pár ploutviček. Tak jako to před lety dělala pro sestry. Něco dobra v ní po přežití vlastní smrti asi přecejen zůstalo.

>>> Skvělé místo pro život přes dusot

>>> Přes klimbák z meduňky

Nasadila celkem ostré tempo, ale naštěstí pro Danteho se nepyšnila nijak dlouhýma nohama, takže ji stíhal. Pokud se teda nerozhodl znovu zdobit nějaký strom, protože tentokrát kvůli tomu odmítala zastavit. Ostatně tenhle palouk tak divně smrděl. A navozoval podobně nepřirozenej pocit, jako tomu je u Života. A ona vážně nesnáší, když se někdo snaží potlačit její rozpálenou náturu. Klid v duši se přeceňuje.
Zatímco tedy svištěli k řece, tvářila se nadmíru soustředěně a možná snad i zadržovala dech. "Gallirea je plná debilních míst. Některý ti vymejou mozek," mudrovala přitom směrem ke svému synovci. "Třeba ten kopec kde bydlí Život. To je taky pěkně ujetej týpek. Na chvíli se zapomeneš a pak zjistíš, žes u něj seděl na zadku celej měsíc," nerozpakovala se ani předat dál své nesympatie k místnímu bůžkovi. Paradoxně k tomu hodnému.
Prostě pryč vodtud.

>>> Řeka Kiërb

8. Ozdob vánočně nějaký stromek

"Jo a taky tak trochu krysy," dodala nelítostně. On byl slepej, když spolu se sourozenci vypadal jako hnusná přerostlá myš, ale až jednou nějaké mimčo uvidí, určitě pochopí, co tim jakože myslela. Ne že by se musela ospravedlňovat.
"To je dobře. Třeba si to jméno fakt vysloužíš," odkývala hlavou, ale skrz přivřená víčka sledovala, co ten pošuk vyvádí. To jakože věšel věci na strom? Vypadalo to dost šeredně. Nakonec uznala, že to schvaluje. Zhnusování věcí byl její oblíbený koníček. "Počkej, to musíš pořádně, takhle se toho nikdo nelekne," odtušila a doplnila tu jeho výzdobu svou vlastní, velmi osobitou. Nicméně ji považovala za krásnou, když to dokončila. Tehdy mohlo Dantemu dojít, že jeho tetička asi neni úplně normální. Na větvích totiž vysela vysušená tělíčka myšek, které vyhrabala v nějakém ztrouchnivělém kmeni, do toho naaranžovala i pár podobně konzervovaných ptáčků zpěváčků a na špičku stromku připevnila parožnatou lebku nějakého daňka. Byla to celkem fuška, ale požadovaný výsledek to mělo. Ona se nad tím rozplývala. "Škoda, že nemáme nic čerstvýho, pár šplíchanců krve by tomu dodalo šmrnc." Červená ostatně k Vánocům patří že jo? Určitě by na ten strom s chutí navěsila i nějaké řetězy ale naštěstí se jí nepodařilo vyčenichat žádnou zdechlinu, ze které by mohla vytahat trávicí trubice. Naštěstí pro Danteho a všechny případné kolemjdoucí. Ji to upřímně dost štvalo. Nebylo to takhle dokonalé.
A navíc do ní furt ryl kvůli tomu čarování. "Nojo, však na tom dělám," zavrčela, oči stále upřené na ten jejich společný výtvor z pekla. Slaví v pekle Vánoce? "Dívej," mrskla ocasem a horečnatým soustředěním nakonec nechala po jehličí přeběhnout pár jisker, které v šeru zaplápolaly jako světlušky. Byly ovšem příliš slabé na to, aby něco zapálily. Hezky od plic si velmi sprostě zanadávala a radši se jala věnovat výchově malého skauta.
"Nevim. Asi kolem narozenin." Sama netušila kdy svou magii našla, ale hledat ji znovu byla pěkná otrava. Stejně jako čekat, až vlče předvede své mrzké skills. "Gratuluju, kdybych byla chromá a neschopná se o nás postarat, teď bychom zdechli hlady." Zahudrovala nespokojeně, když přišel s prázdnou. Ale zatím nebyl nazván salvou ošklivých slov, co by poukazovala na jeho neschopnost, takže se v případě rodinného příslušníka opravdu držela. Nevěděla proč. Prostě jí to netrhalo žíly jako s cizákama. "Nic. Jestli nechcem žrat ty seschlý krysy, tak popojedem. Tady už je všechno vyplašený." Zavelela nakonec. Sama by tím teda nepohrdla, ale vlče musí dobře jíst, aby dobře vyrostlo. A nedopadlo jako ona. Jako podvyživený pokroucený paskvil. A takovej jeden v rodině úplně stačil

>>> Vřesoviště přes Klimbák

Dante fakt nebyl nejchytřejší pastelka v penále, ale aspoň mu byla vlastní ta hluboce zakořeněná láska k rodině. Mimo otce, ale ten byl Lie putna a bude jí putna, dokud ho nepotká a neprokousne mu achilovky. Hlavně že k té Nostrácké straně silně tíhl. "Sí, dřív nebo později," odkývla mu to. Teď hned se do Vrby vážně hnát nehodlala, ale časem se na to určitě dostane. Nemínila ostatní opustit, sotva je našla. Stačilo, kolik času stihla prospat. "Jakože vlastní mladý. Vlčata. Spíš mladší než ty." Nesmíme zapomenout, že pořád nevěděla, jak je stár. Ale jestliže se vyloupnul na svět v létě, tak to bylo celkem jasné. "Jinak je svišť taková divná krysa."
"Kouzelničtí vlci nemaj moc důvodů používat zuby." Ona sama se tím tedy nikdy pořádně neřídila, ale byl to fakt nad fakty. "Tehle je pořádně změkčilej trouba, co rozdává věci za zeptání. Vůbec si z něj neber příklad," pokračovala v lekturování toho "jak nebýti slabochem". nicméně pak jí zase drknul na citlivou strunu a ona dopáleně přitiskla uši k hlavě. "UMIM KOUZLIT! Accidenti," zavřeštěla, čímž asi vyplašila všechny daňky v lese. "Jen jsem to trochu pozapomněla," připustila velice neochotně. "Ty seš na to ještě moc malej břídil," zkusila ho po té scéně trochu uklidnit tím, že prostě na kouzlení má ještě času chleba a bez varování si lehla na okraji mýtiny, ke které zrovna přišli. Na rozdíl od lesa to tu vonělo i kořistí vhodnou pro vlky jejich rozměrů, takže konečně přišla ta příležitost. "Quindi dammi qualcosa da mangiare," kývla hlavou kupředu, ať se prcek předvede. Ona tu počká, bude se dívat a známkovat. Těžko říct, co měla v plánu, jestliže Dante přijde s prázdnou. Třeba si ukousne kousek z něj? "Pak projdem ten svět. A pak pudem za ostatníma," vypadl z ní další slib, zahrnující velmi neurčitý časový horizont.

>>> Z kančích remízků přes Klimbák

"To sou slova Taliána jak se patří," odkývla bez náznaků sarkazmu, což bylo asi to největší pochvalou, které se od ní mohl někdo dočkat. Trochu ji to děsilo. Byla se svým synovcem pár hodin a už jí z toho měknul mozek! Nebo to bylo celkově tím povídáním o rodině? "Sì. Abbiamo un fratello Alfredo. E sorelle. Philippa e Chiara," schválně představila Pippu celým jménem, a nemohla se dočkat, až ji tak ten skrček osloví. To bude bžunda. Nicméně pak se odmlčela. "Zio Alfredo si k sobě našel nějakou a asi spolu taky maj sviště," dodala. Sice to byla jen spekulace, ale natolik pravděpodobná, že to brala jako jasnou věc. "Quindi hai dei cugini." To aby měl ten výčet slov, kterým označovat příbuzenstvo komplet. Chyběla asi už jen babička, ale na tu třeba také někdy přijde slůvko nebo dvě.
"Nebuď posera," okomentovala pouze, když po vysvětlení kančí nebezpečnosti začal poněkud klesat na mysli. Asi ho u toho i drbla loktem do žeber, aby se probral a pak pokrčila rameny. "Prostě někam. Asi na sever. Je tam jeden kouzelnickej vlk, co taky plní přání. Posledně mi dal kus žvance a magii pro nic za nic. Třeba mi vrátí, oč sem přišla." Že byla připravené to z něj vymlátit zatím nerozváděla a upřela pozornost k další jeho otázce. "La nostra famiglia má smečku ve Vrbovém lese. Ten je ale na jihu. Tam teď nejdu," spravila ho se svými plány a neplány. Ostatně odtamtud sotva odešla. "Nejdřív musíš vidět svět než se usadíš." S tím přece musel souhlasit. Ten les nikam nezdrhne.

Hovniválek byl očividně dostačující motivací, takže po dalších hnusárnách sahat nemusela. Ačkoliv jich měla na skladě hooodně. Inu schová si je pro jeho sourozence. Nebo bratrance a sestřenice. Vlk ví, co se to ve Staré vrbě na svět vylouplo. Třeba to taky bude nevinné a měkkosrdnaté a bude to muset zkazit.
Každopádně se na tu ukázku jeho dovedností těšila, jen to nějakou dobu vypadalo spíš, že si hraje. Což. Kupodivu pochopila. Asi byl vážně prvně někde na výletě. A tak ho nechala, dokud nemělo začít jít do tuhého. Ne že by ale celou cestu promlčela. "Nevim. Ještě sem neměla důvod někoho ze svý rodiny zapudit. Třeba budeš první," čertovsky se zašklebila, ale nakonec přidala ještě pár slov navíc. "Nic složitýho. Prostě si řekneš, že ti za to nestojí a už mu nikdy neřekneš taťko." Izi, pizi. Přijímat všechny ta díky pro ni bylo mnohem těžší, než někoho nesnášet, že ano.
"Poděkuj mi, až to zrealizuju," odtušila tedy s nekomfortním ošitím a raději se soustředila na tu loveckou lekci, na kterou tu naběhli. To, že byl schopný prase poznat po pachu bylo vlastně o dost víc, než očekávala. Ale potěšení na sobě nedala znát. Hlavně protože sama byla zděšená tím, že jí dělá radost něco jinýho, než trhání hlav a chlemtání horké krve. Naštěstí jí svými otázkami dával důvod na podivnost pozitivních emocí zapomínat. "Jsou velcí, věčně nas**ní a maj zuby, kterejma tě rozpářou od brady až po řiť," oznámila mu zcela bez legrace a kdovíjakých servítek.
Momentálně je ale asi zajímal jiný úkaz, než zrovna nebezpečné klektáky. Zlaté štětiny, to byl fakt gol. "Když se to nesplní, tak ho najdem a roztrháme na krvavou břečku. A tu pak vypijeme," nechala zase jednou drobet prosvitnout svou krvelačnou stránku a zadívala se na vlče, které mělo očividně přání plné kapsy. Ne že by nějaké z nich neschvalovala. Alespoň si nepřál být nejkrásnější a nejoblíbenější. "To se neřiká blbečku. Takže doporučuju vymyslet ještě něco, a tentokrát si to nechat jenom pro sebe," pravila rádoby moudře a při pohledu na to hemžení v kališti se otřásla a začala se plížit pryč. "Radši vypadnem." Ne že by měla strach, ale respekt byl určitě na místě. Teď bez magií byla prostě slabá jako ranní čaj, ač se s tím smiřovala jen těžko.

>>> Meduňková mýtina přes Klimbák