Gallirea - Příspěvky uživatele

Lia bola zase raz nasratá na celý svet. Nič nové. Tentoraz k tomu ale mala skutočný dovod. Všetko ji šialeně svrbilo. Všetko! Za krkom, po chrbtici, nad ocasom, za ušami, vo slabinách. A ona sá drbala a drbala, až chlupiska vzduchom lietala. Dokonca i nejaká ta kvapka krvi ukvapla, keď zrovna neodhadla svoj vztok a zabrala labou viac než sa hodilo.
"Hnusné blchy!" Zkušala vykričat svoje zúfalstvo, ale nikam to samozrejmě nevedlo. Na jare a v letě je to debilní pel a v zime pre zmenu otravujů tuhlety choré potvory. Život je fakt na prd. Nikdá nebude miť chvielku kliďu! Furt sa musie niečo kaziť.
Bezmocně skočila šipku do zaveje, ako by snad mohl snieh ty protievne brůčky zahubiť. Ale moc dobre veděla, že je to len marna snaha. Bola odsúdzena k tomu, udrbať sa k smrti. A určitě to je chyba tých prašivých Odinovcou! To od nich tu verbež určitě chytila! Prašiví tuláci! Pritom jej taliansky kožuch na to nebol ani za mák stavěný! Mala by skontrolovať Danteho jestli to teď neroznáša všude po lese!
Len co sa zvedla ju však dačo napadlo. Však ona je pyroman! Eště neviděla chrobáka co by prežil upálenie! Blcha sice nieje tak úplně chrobák, ale princip stejný! Vlčica sa začala škodolibo hihňat. Vůbec to nebol hezký smiech a behom okamžiku zněl celým lesom. "Já vám dám vy mrchy!" Vyštiekla zatiemco v sebe probrala tu ohňovů sílu, kterou si nechala projet celý kožuch! Ako iskry z něj začaly odskakovat ubozí horiací tvorečkové. To jej však nestačilo. Musí ještě odparazitovať aj zbytok smečky! A niekdo jej neuteče! Na to vemte jed.

Hello and Thx

LIA
3. 12. - vymaxování 1 magie - OHEŇ
4. - 25 drahokamů
5. - 10 perel
6. - lektvar Nedotknutelnosti
7. - 5 křišťálů
8. - 100 květin + 100 drahokamů
9. - 30 oblázků
10. - 2 bonusy štěstí
11. - 10 křišťálů
12. - magie od Života bez hvězd - MYŠLENKY
13. - 30 mušlí
14. - 50 oblázků
15. - vymaxování 1 vlastnosti - TAKTIKA LOVU
16. - 25 kytiček
17. - 50 mušlí
18. - 2 hvězdičky do magie - BOLEST
19. - 2 teleportační lístky
20. - 50 kytiček
21. - magie od Smrti bez hvězd - NEVIDITELNOST
22. - 50 drahokamů
23. - 2 hvězdičky do vlastností - VYTRVALOST
24. - 25% sleva na speciální magii

IVA
3. 12. - vymaxování 1 magie - ZEMĚ
4. - 25 drahokamů
7. - 5 křišťálů
8. - 100 květin + 100 drahokamů
9. - 30 oblázků
10. - 2 bonusy štěstí
11. - 10 křišťálů
12. - magie od Života bez hvězd - VODA
13. - 30 mušlí
14. - 50 oblázků
15. - vymaxování 1 vlastnosti - VYTRVALOST
16. - 25 kytiček
17. - 50 mušlí
18. - 2 hvězdičky do magie - VODA
20. - 50 kytiček
21. - magie od Smrti bez hvězd - EMOCE
22. - 50 drahokamů
23. - 2 hvězdičky do vlastností - SÍLA
24. - 25% sleva na speciální magii

LAUNEE
21. - magie od Smrti bez hvězd - ELEKTŘINA
22. - 50 drahokamů

Přidáno.

2/10

20. Zkus v sobě najít/použij Vlčíškovu magii

Tohle pošťuchování vlastního ega ji ale na dlouho neupokojilo a brzy zase celkem vztekle plácala oháňkou do sněhu. Po to pitomosti byla tak zmrzlá, že by sebe samo klidně mohla začít nazývat ledovou královnou. Kdyby si nohy poctivě nesešrotovala pod sebe a nezahřívala je vlastním tělem, určitě by na nich už vykvetlo několik ledových krystalů. Ona ale umrznout nechtěla, ač komukoliv jinému by to dozajista přála. Bylo celkem ujeté, že studený led na kůži pálil skoro tak jako ohnivý jazyk. A vůbec by jí nevadilo něco takového umět. Dělat z ostatních ledové sochy. Nejen že to byl efektivní způsob jak někoho zprovodit ze světa, ale ještě by po něm zůstalo umělecké dílo. To by přitom věrně zachycovalo muka, kterými si přitom dotyčný procházel.
To znělo opravdu sladce a ona si hned s potměšilým úšklebkem představila ten výřad na hranicích jejich lesa. Pak by si přes ně určitě žádnej pobuda netroufl. Ve všech ohledech to znělo jako splněnej sen a ona neodolala tomu to nezkusit. Kdo ví. Třeba dostala takový talent do vínku jako kompenzaci za ostatní magie? Nebo to třeba ten trouba na Zubatce popletl a místo milované ohnivé síly jí dodal mrazivou? Chaos se dal ostatně rozsévat s obojím.
Ze svého pohodlně vyhřátého místečka se zadívala opět na tu studánku, co připomínala spíš pořádně velký kelímek ledové tříště a v mysli ji začala ponoukat k tomu, ať teď hned a honem rychle zamrzne. Jinak se sem vrátí až bude mít zpět svou moc a nechá ji vyvařit se v obláčku páry. Bylo jí to ale celkem k ničemu. Prd platné, jak se tak říká. Žádný zázrak se nestal a hladinu během chvilky nepokryla průzračná vrstva studeného skla. "Fak.it," odplivla si béžová vlčice opravdu pobouřeně a zase se schoulila do klubka. Pitomej svět. Pitomý magie.

27. Během 24h potkejte herně alespoň 5 různých vlků (nesmí být v rozcestníku) - Dante, Pippa, Machiavelli, Elisabetta, Alfredo + Chiara doleze

>>> Magický palouk

Lie bylo popravdě jedno, jak vypadá. A jelikož ráda všechny děsila, šerednej ksicht se jí vlastně dost hodil. Ale víc to nekomentovala. Ani ty vodopády. A řešila raději jejich situaci. "Když se ztratíš tak moc, tak seš takovej debil, že si zasloužíš umřít," odfrkla mhouříc očka proti větru. Nevěděla jak moc je nadšená z toho prohlášení, že se jí nikdy nepustí. Znělo to celkem hrozivě. Ale vždycky ho mohla hodit na krk jinému Italovi, že jo? Alfredovi bude určitě jedno, když bude vychovávat jednu hroudu navíc. Je to měkkota.
"Jo. Sem doma," odkývla a pokud to bylo třeba, vytrhla mu svůj chvost ze zubů. Nikdo je takhle ostatně nemusel vidět a tady už to stejně nebylo potřeba. Jeho domovem to nenazvala jednoduše proto, že o tom se sám ještě musí rozhodnout.
"Tady sou," zamručela když zahlédla nějakou aktivitu poblíž úkrytu a nakrčila nos. "Ciao," pozdravila všechny přítomný a přejela kritickým pohledem malá vlčata. Kluk a holka. On rozhodně lahodil jejímu oku o dost víc než zbytečně tmavá slečinka. "Solo due?" Obrátila na krátko pozornost na svého bratra, než se ohlédla po tom svém loudovi a kývla jeho směrem. "Il figlio di Lacrima," vysvětlila dřív, než se mohl někdo začít zbrojit na ochranu nejmladších. Ačkoliv by jí celkem urazilo, kdyby na to byť jen pomysleli. Není přece blbá, aby sem přitáhla někoho nebezpečnýho, že jo?
"Presentati," houkla přitom na synovečka. Celkem ji zajímalo jak sourozenci zareagují na otcovo recyklované jméno. A také na jeho samotnou existenci. Sama si lehla do sněhu a upřela svůj ohnivý pohled zpět na dovádějící vlčata. Zaškaredila se na ně. Ať se předvedou co v sobě maj. Snad víc odvahy než ti dva Odinovci dohromady. Ačkoliv jí se to zatím nejevilo jako kdovíjak těžký úkol. Bleh.

>>> Mahtae jih přes Deltu

"To doufám," odtušila s vlčecími zuby zakousnutými v oháňce. Přišlo jí, že momentálně ho spíš táhne, než aby šel sám, ale s tím počítala, jen toho začínala mít plné zuby. Těšila do lesa, kde na ně zase nebude tak fučit. Do bezpečí domova. Jo. Už ten les asi vnímala jako domov. A teď ho okopuje neznámý počet vlčat a další tam dobrovolně táhne.
"Protože sem jako malá málo žrala." Nebyla to úplně pravda. Nebo spíš celá pravda. Ostatně Chiara a Lacrima v určitém časovém období trpěly stejným hladem jako ona. Ona se od nich lišila tou otravou, co jí zničila systém tak, že pak už nefungoval nerostl jak měl. To bylo pro tenhle vlčí svět příliš vědecké téma. "Proto ti řikám, ať se nad ničim neofrňuješ. Dopadneš pak jak já. Malej a šerednej," ušklíbla se naň přes rameno. Nezdálo se, že by ji to nějak trápilo, ale ona s tím už stejně nemohla nic dělat.
"Vodopád. Snad nemusim vysvětlovat proč se to tak jmenuje," procedila mezi zuby a kýchla. Fuj. Jako by senná rýma nestačila, Teď si užene ještě chřipečku. Navíc... Neměli už dorazit do Zrádcova remízku? Měl by tu někde bejt, ne? Nebo aspoň ten mělkej rybník! Ale nenarazili ani na jedno a to už šli pěkně dlouho. Minuli je těsně a v té chumelenici přehlídli, nebo je vedla špatným směrem? Zavrčela. "Tak jo troubo. Když se ztratíš, jako teď nakrásno my," protočila očima. Fakt ten fakt nesnášela. "Di furt jednim směrem, žádný zatáčení a tak. Taky bys pak mohl skončit na stejnym místě, ze kterýho si odešel." Očividně uznala že je to skvělá příležitost k další životní lekci. "Dřív nebo později na něco známýho snad narazíš," kývla ke břehu moře, který se před nimi vyloupl. Jo, asi je vedla moc jižně a málo východně. "A pak se zorientuješ," dodala a trochu jejich směr upravila. "Hlavně žádná pitomá panika." Snad mu to v praxi ukázala dostatečně a neudělá jí při další příležitosti ostudu. "Samo, pokud víš, že tě někdo hledá je lepší zůstat na místě, ať se nemíjíte jako banda trotlů," dodala a s novou energií se pustila kupředu, když konečně zahlédla siluetu domovského lesíka. "Sme tu," houkla naň naposledy přes svůj kostnatý hřbet a s úlevou je vtáhla oba do závětří pod tu vrbovou střechu.

>>> Vrbový les

26. Udělej s někým závod přes 4 území, abyste se zahřáli 4/4

>>> Rozkvetlé louky

No. Musela uznat, že i když to byla honička pořádně na prd, zima jí kupodivu vážně nebyla. Kdyby se vlci potili, asi by z ní teď stoupala pára. Takhle si ovšem mohla jen hezky po psím funět jako blázen, z čehož ji trochu pobolívalo v krku. Žádné vytí na měsíc ovšem v plánu už neměla, takže to ničemu moc nevadilo.
Dantem se zatím předběhnout znovu nenechala. Byla starší, o trochu větší a o něco silnější, tak dávalo rozum, že většinu cesty odtrpí jako ledoborec sama. Jako malá by to samé udělala pro ségry. Teď ale byly sestry větší a silnější než ona a moc toho pro ně udělat nemohla. No, naštěstí teď měla pro změnu malého bezmocného synovce, na kterém si své pečovatelské potřeby mohla po letech zopakovat. Podruhé se otrávit ale neměla v plánu. A v tutom by stejně sotva nějaký bobule našli...
"Už tam skoro budem, neměl by ses začít zase snažit?" Frkla však dozadu provokativně, protože si to nedokázala odpustit. Byla těch posledních pár dní tak mírňoučká a slušná, že musela být aspoň trochu kousavá. Zvlášť když ho plánovala nechat vyhrát. Ona! Zatraceně. Ani svým sourozencům nikdy nedala žádný vítězství zadarmo, co jí sakra hrabe? Stárne nebo co?
Naštěstí došlo i na ten les, co jim poskytl trochu ochrany, ale od koryta řeky se raději nevzdalovala. Byl to jediný pevný bod, který je držel na správné trase. Sice to bude delší, ale jistější. Dojít až k deltě a teprve pak na východ.
„Žiješ ještě blboune?“ Ujistila se, ačkoliv slyšela jak za ní funí. Možná… Možná by mohli zpomalit? Chmmm… To bylo dilema.

>>> Přes deltu na Magický palouk

26. Udělej s někým závod přes 4 území, abyste se zahřáli 3/4

>>> Vodopády

Potom co to museli vzít kolem Vodopádů takovou oklikouměla vpravdě pořádný problém, se zorientovat. Věděla, že musí na jih, ale jak má v tomhle poznat, kde ten jih je? V duchu hodně sprostě nadávala. Navenek ani nemukla. Musela šetřit dech, ještě byli příliš daleko a jestli se v tomhle ztratěj... No potěš koště.
Na druhou stranu si to celkem užívala. Milovala takovéhle pekelné počasí, ze kterého nekouká nic jiného než nepříjemnosti. Ale teď když se těm nepříjemnostem neměla jak bránit a navíc měla takovou kouli na noze, byla to mnohem menší zábava.
"Zase tě doháním," zasupěla jen, aby Danteho vyburcovala k dalšímu nabrání rychlosti. Sice si nebyla jistá tím, kde jsou, ale když půjdou rovně, určitě někam dojdou. A pak už budu vědět. A vpravě, vůbec by se nějakému lesíku v cestě nebránila. Místo toho je ale uvítal proud řeky. Ale i to jí pomohlo. Rozhodně to byla Mahtae. A teď stačí jít po jejím proudu! No jasně! Teče přece dolů na jih k moři. Musela tedy do toho sněhového nadělení chvíli mžourat, než uznala jakým směrem se voda v korytě hýbe, ale pak si už mohla být dost jistá tím, kde je a kam se dostane.
„Varovala sem tě skrčku,“ zahlásila, když se opět ujala role toho co vyšlapává cestičku a plácla ho svou malichernou oháňkou přes čenich. „Možná by ses měl chytit, nebo ti uteču,“ zavrčela provokativně a doufala, že to vážně udělá. Sice nebyla moc rychlá, ale vytrvalosti měla za dva, což by se jim tu teď mohlo celkem hodit.

>>> Mahtae jih

26. Udělej s někým závod přes 4 území, abyste se zahřáli 2/4

>>> Dlouhá řeka

Sníh létající do očí a hromadící se jim pod nohama byl pořádný opruz. Kdyby mohla kouzlit, prostě by to všechno kolem nich rozpustila svým žárem a bylo by. Takhle se tím ale museli plahočit jako dvě paka a vpravdě. Vlče, které nechávala capkat před sebou, se jí místy dost pletlo pod nohy. Zatím to ale snášela, ostatně měla v tomhle sama co dělat. Nebyla zrovna silák a jakožto jediné přítomné dospělé jí bylo jasné, že je tohle celkem pěkná šlamastika.
Ale jeho tím úplně stresovat zatím nechtěla. Jančící vyděšené vlče bylo to poslední, o co teď stála. "Tak makej, takhle tě brzo doženu," křikla mu zpoza zad téměř do ucha. V tom fičáku by ji totiž asi jinak vůbec neslyšel. A záhy ty výhružky i zrealizovala. Doběhli totiž k vodopádu, kde se rozhodla raději klestit cestu ona sama. Aby ten trouba někam nezahučel. Nechat se někam odnést řekou sice taky znělo dost slibně, ale v tohle by z nich obou zbyly jen dvě malé kostky ledu.
Opatrně je tedy provedla po kluzké skále dolů, obcházejíc vodní proud tak velkým obloukem, jak to jen šlo. Dost jim to ten výlet prodloužilo, ale jinak to nešlo. Jestli ten malej pitoma uklouzne, tak snad aspoň spadne dolu na ní a ne hlavou na nějaký šutrák. Jen co ta hnusná překážka byla za nimi, ale zase jakože unaveně zpomalila, a nechala ho zase vést. Jestli to měli v tom nečase ujít, museli se ve vedení střídat. Ale než aby to vysvětlovala, nechala ho žít s tím, že nad ní momentálně tu honičku vyhrává.

>>> Rozkvetlé louky

>>> Papouščí ostrov přes úkryt

26. Udělej s někým závod přes 4 území, abyste se zahřáli 1/4

Lia určitě ztratila ještě nějaké to slovo o tom, jak ona je pro změnu cizí a děsivá v očích jeho sourozenců, než to totálně zapíchla a upadla do spánku. Ráno a odpočatá je pak odvedla tunelem zpátky, tentokrát měla energii nazbyt, tak čas od času vyčarovala nějaké ty jiskřičky, aby jim osvítila cestu. Těžko říct, jestli tím celou proceduru neudělala ještě děsivější. Jí samotné se to ovšem dost líbilo.
O to méně měla ale radost z toho, co je čekalo venku. "No ti mě poser na holý záda," zaklela zhnuseně, když jim příroda vehnala do cesty takovou chumelenici. Otřásla se chladem a vztekle zametala ocáskem zem pod sebou, než se rozhodla zabejčit. Jí žádný bouřky nebudou určovat co bude nebo nebude dělat! Dneska jdou prostě domů!
"Tak mladej. Pohyb! Aspoň se tim udržíme v teple. A ne že zastavíš dřív než já. Pro poražený se nevracim," jala se ho instruovat a vyhrožovat, ačkoliv si ve výsledku nebyla úplně jistá tím, jestli by ho vážně nechala jeho osudu. Ostatně vybral si ji. To by udělal málokdo. A tak si zasloužil trochu speciálního zacházení. Ideální by ale samozřejmě bylo, kdyby nebyl slabko a vážně se jí neztrácel. V tomhle počasí by to navíc taky mohlo být tím posledním, co v životě udělá. Přehodnotila to teda a i když to měl bejt jakože závod (o život), zařadila se nakonec za něj, aby na něj měla výhled. Což znamenalo, že mu víceméně dejchala na paty.
"První v lese dostane tu nejteplejší kožešinu," přidala navíc nějakou odměnu, aby ho namotivovala k výkonu. Fakt tu cestu chtěla mít co nejdřív z krku.

>>> Vodopády

Lia se s trochou zadostiučinění ušklíbla nad tím, jak Dante bojuje s novým vjemem. Asi se mu taky moc nelíbil, což byl další důkaz jeho příslušnosti k ní. A celkem ji to bavilo. "Písek," zopakovala dutě, zatímco zpracovávala fakt, že je její synovec smutný. To ona obvykle činila ostatní smutnými, takže ji to uvrhlo do paradoxu, se kterým si moc nevěděla rady.
"Nejsou," přisvědčila nejprve velice věcně, ale když v italském ksichtíku viděla tolik smutku, nakonec to nevydrželo. "Asi se mě bojej. Tak jako ty se bojíš Krysáka," pronesla něco, co se mohlo brát jako útěcha. Že za ním neběželi, protože by ho neměli dost rádi, ale protože je tu ten velkej neznámej strašák. Ona. Možná by to dopadlo jinak, kdyby se držela zpátky a byla milejší. Ale možná taky ne. Z těch několika pohledů jí přišlo, že je má tatíček dost v hrsti. Což bylo hrozný. Copak se ta italská krev v nich proti němu nebouří? Nemaj vlastní hlavu? Odvahu trhnout se od známého a jít vstříc novému? Očividně vyfasovala to lepší Lacrimino vlče.
Odfrkla si, aby nad tím přestala přemýšlet. Nerada přemýšlela. Hlavně když to nebylo o zkáze světa a nápaditých způsobech vraždy. Proč by se měla zabejvat dobrej jinejch? Každej svýho strůjcem.
"Poď spát. Tady sotva umrznem," udělala místo v písku hezky vedle sebe. Když se rozhodl jít s ní, asi by si měla na vzájemnej kontak začít zvykat. A málem dodala, že je třeba mezitím doženou. Ale ona nebyla zrovna anděl spásy a naděje, tak to nakonec polkla a konečně to zapíchla. Zdály se jí hezké sny o trhání robotických končetin!
Ráno pak mohutně zívla a uznala, že na ostrově zůstat nemůžou. I když to teplo bylo fajnový. Dante ztratil kus rodiny, tak by měl poznat zbytek. Ten lepší, bezpochyby. To snad smutek zažehná.

>>> Přes úkryt k Dlouhé řece

>>> Ze srázu přes úkryt

6. Uteč před zimou do teplejších krajů 2/2

Bylo jí jedno jestli děcka ty pohledy "tak nemyslí", škoda už byla napáchána. Zkazilo jí to celou náladu. Ne že by předtím byla o moc lepší, ale chápeme se. Jde o princip. A tak si to rázovala pryč. Nic netušíc, jak se jí Dante pokouší zařídit další dva krky na hlídání. A kdyby ano... Inu měla by kolem toho kopec keců, ale ve výsledku by jí to asi nevadilo. Než by se přiřítil jejich rozlícený fotr. To by pak byl trochu problém. Pořád měla dost mizerný možnosti toho, jak sebe i je ubránit.
Neohlížela se a prolétla nějakou jeskyní, kde si to vysedávaly nějaké dvě vlčí slepice. Jí samozřejmě nestály ani za pohled a zmizela urychleně v tom temném tunelu. Nijak ji neděsil. Měla tmu ráda. A trochu jí to tu připomínalo ten posmrtný zážitek, který si čas od času vybavovala. Zvlášť když ji na konci čekal záblesk měsíčního světa. Kdo ví, třeba se cestou o něco přerazila a teď je na onom světě?
Celkem to tak vypadalo, protože tu bylo teplo! A písek, žádný sníh! Zaraženě se zadívala do hlubin pralesa, který začínal opodál a nakrčila nos. Že by ten Vlčíšek fakt plnil přání? Chtěla teplo a dostala ho. Tak proč ale pořád nemůže kouzlit? Bylo to všechno tak matoucí! A ona je tak unavená.
Klesla do písku, který i uprostřed noci příjemně hřál. Její kožich s ním téměř splýval! Bylo to... fajn. Jen kdyby ten písek všude nezalézal. Do srsti a kožních záhybu. "Nesnášim písek," poznamenala mrumlavě ve stylu Anakina Skywalkera, ale nezvedla se. To teplo bylo...
"Koho to sem čerti nesou?" Odtušila místo toho aby dokončila tu nebezpečně pozitivně znějící myšlenku. Popravdě slyšela jeho krůčky už v chodbě, ale až teď ji dohnal. Až teď! Ale dohnal! Moc nevěděla čím si zasloužila, že si vybral ji na úkor sourozenců. Nakonec uznala, že to bylo spíš mezi ní a jeho otcem. To pak dávalo mnohem větší smysl.

6. Uteč před zimou do teplejších krajů 1/2

Trojčata se asi měla celkem ráda. Pro to měla kupodivu pochopení. Taky své sourozence milovala, i když to byla banda jednoho selhání vedle druhého. Momentálně považovala za to největší Lacrimu a přemýšlela, jestli má litovat toho, jak ji jako vlče zachraňovala před dotekem paní smrti. Pak si s trochou zděšení uvědomila, že ne. Že kdyby k tomu byla příležitost, udělala by to zase. Mimoděk se nad tím svým altruismem, co se famílie týkalo, otřásla.
"Nepotřebuju aby se mě někdo ptal. Dělám si co chci," vrátila mu s ještě ošklivějším úšklebkem. Její svobodu slova nikdo omezovat nebude. Neni jeho malej bezmocnej kid, aby čekala až jí dá povolenku. A brzy mu vrátila stejnou mincí. "S tebou se nikdo nebaví negramote," odplivla do sněhu krvavou slinu a obrátila svůj pohled na vlčata. Ta se na ni tvářila, jako by jim urazila pána boha, což bylo k smíchu a pláči zároveň. "Cosa stai fissando?" Zavrčela. Byla si celkem jistá že k otci by si to nedovolili. "Dovrei bruciarti gli occhi," trhla otráveně hlavou. Dokázala neřešit to, jak zhnusený je z ní celej svět, ale od vlastní krve to nebylo ani trochu příjemný. Zvlášť když ještě ani nic neprovedla. Najednou od nich všech chtěla být aspoň míli daleko. "Odcházím," odtušila k Dantemu. "Sám si vyber jestli chceš zůstat s nima, nebo jít dál se mnou," dala mu bez jakéhokoliv přemlouvání na výběr. Nebyl mimino, sám ať si určí svůj osud. Ona stejně neni žádná chůva. "Vrba je odtud přímo na jih. Tak daleko, co to jen de," dodala pak ke všem třem. "Kdybyste třebas chtěli poznat i zbytek rodiny. Ale dělat bordel s vymytejma mozkama tam nechoďte, to bych vás vlastnoručně utratila," cukla ocasem a vyrazila pryč. Bylo celkem jedno kam. Nejlíp někam, kde jí nebudou mrznout tlapy. A jen tak mimochodem u toho kopla Odinovi do té jeho stavby. Bylo to trochu jak od šikanátora ze školky, ale hned jí bylo líp.

>>> Přes Západní úkryt Papouščí ostrov

Prosinec 1/10

12. Zkus, jak dlouho vydržíš držet packu v ledové vodě

Už tomu bylo pár dní co se s Dantem vysoukala na vrchol Zubatky, aby tam poctila svou přítomností toho sněhového mluvku a vymámila z něj zpět něco málo z toho, co kdys uměla a zapomněla. A on jí velkohubě slíbil, že jí to přání splní. Problém byl, že ona by nejraději všechno hned, zatímco on si očividně rád dával na čas. A jí z toho už slušně řečeno mrdalo. Ano slušně řečeno na její obvyklé poměry.
Teď se povalovala v lese těsně u zamrzající studánky a nespokojeně pocukávala špičkou svého smetákovitého ocásku. Třeba dneska nastal ten den, kdy to konečně zase půjde? Ponořila se hlouběji do svého temného nitra, pátrajíc po té ohňové energii, kterážto tam někde prostě musela být. K vlastní zlobě ale opět našla jen tu maličkatou jiskřičku, se kterou si vyčarovala možná tak prskavku. A ona při tom toužila po mocném plameni, kterým by tuhle malou tůňku vymazala ze světa v oblaku páry.
S nespokojeným zavrčením se zvedla a vstoupila do studené vody. Musela kvůli tomu dokonce prorazit krustu ledu a hned jí chlad píchl až do morku jejích pokřivených kloubků. Třeba musí sebe sama trochu pošťouchnout. Zatnula zuby, upřela pohled na svoje tlapy pod tou ledovou tříští a dala se do soustředění. První si zahřát nožky, až pak přivádět vodu k varu. Hezky jedno po druhém.
Problém byl, že to prostě nefungovalo! Snažila se zapomenout, jak ji nohy pálí chladem a místo toho je zalít teplem, ale bylo to prd platný. Za chvíli klektala zuby o sebe tak, že to bylo slyšet až na druhá straně lesa. Přesto si umíněně opakovala, že musí vydržet! Neni přece žádná fajnovka!
Nakonec ale došla do bodu, kdy pochopila, že dál už to nejde. Pomalu ze studánky vycouvala, ztuhlá jak kdyby měla ke končetinám přivázaná pravítka. Uznala, že to byla pěkná blbost. Ale... určitě vydržela dýl něž kdokoliv jinej, že jo? Aspoň to si za ten čin může připsat k dobru. Sice se nepovedlo oč jí šlo, ale byla rozhodně pěkně drsná. Tak.

13. Zúčastni se koulovačky

"Žralok je víc ryba, než velryba," uznala po krátkém zamyšlení. "A má v hubě několik řad zubů. Možná si o něco takovýho taky řeknu. Příští rok Vlčíškovy," zašklebila se té představě a vlastně... to nebyl vůbec špatnej nápad. Ty úsměvy ji ale brzo přešly a to hned z několika důvodů. Jednak zmínil její velikostní hendikep a druhak se ukázalo, že trojice, kterou pozorují jest s nimi spjatá víc než se zdálo. "To neni krysa, ale kolosální ubožák," nechala se slyšet velice nahlas, ale byla na Danteho celkem pyšná, jak vzal statečnost do hrsti. "Asi je to takovej slaboch, že si musel udělat vlastní děcka, aby si měl na kom léčit svoje midráky" pokračovala konverzačním tónem. Ale to už se vlče hnalo za svými sourozenci. Co to mělo být za stupidní jména? Fakt pojmenoval svojí dceru po sobě? Když už, tak proč ne kluka? Muselo mu vážně hrabat na maják.
"Komu řikáš harante ty pidlovokej kryple," odprskla si celá naježená. Sice si byla vědoma toho, že je v pořádné nevýhodě, ale nemohla si pomoct. Vlastní upřímnost i agresivita ji zrazovaly. A pak po něm hodila několik sněhových koulí, jako to on naordinovat jednomu z jejích synovců. Tomu se stupidnějším jménem.
"Non capisco che sia andata a letto con uno storpio simile." Jala se u toho rozčilovat, místo jakékoliv odpovědi, tak, že ty sněhové koule obohatila i o pár ohňových jisker. Kdyby byl aspoň pěknej, když už byl blbej. Ale vždyť neměl voko. A nohu! Jakej neschopa přijde o víc než jednu část těla? To byl výsměch!

21. Zkus postavit Iglú

Vlčice si celkem labužnicky čistila vlastní krev z vlastní tlapky, co tekla z rány, kterou si taktéž udělala zcela sama a propalovala ten svůj žraloko-výtvor pohledem. V hlavě se jí zrodil nápad. "Hele. Co když si místo na spaní prostě postavíme?" To byl celkem nebývalý projev vypočítavého intelektu, ale stalo se. "Materiálu je tu jak s....k," pronesla už očividně rozhodnutá, to skutečně zkusit. A ani na jeho názor nečekala a začala hrabat sníh na další hromadu, zatímco Dante měl za úkol dělat další koule, který pak pospojujou a... V ideálním případě si udělaj vlastní sněžný bunkr se střechou nad hlavou. Sice to bylo o dost složitější, než si jen vykopat noru v závěji, ale určitě to bude o dost víc cool.
"Asi tě to překvapí mladej, ale sníh je skvělá izolace. Když se do něj zahrabeš, za chvíli ten prostor zadejcháš a je ti pak parádně teplo," podělila se u toho o další radu k přežití v přírodě. A neskončila u jedné. "Taky pod sněhem můžeš najít cestičky, co si dělaj hlodavci, je pak celkem izi je chytit. Jenom musíš pořádně poslouchat kde to pod sněhem ševelí." Zrovna teď teda neševelilo nic, protože tu svým úsilím ztropili takovej bordel, že veškerá zvěř utekla na míle daleko. "Jo. A sníh a led jsou vlastně zmrzlá voda," dodala dost důležitej point, který mohl vlčeti bez průpravy uniknout a rovnou si trochu sněhu ukousla a rozpustila si ho v tlamě na zahnání žízně. S tím vykecáváním jim šla práce hezky pod tlapek. Ale stavěl to s Liou, so...
"Hele uplácej to ještě támhle ty troubo. A tamhle si to taky pěkně odflák. Po kom seš takovej línej jak veš?" Takový rozsáhlý projekt se nemohl obejít bez trochy mudrování, ponižování a komandování, samozřejmě. Pak ji však upoutal křik, který k nim donesl vítr od hor. "Chm... Někdo se vopičí," odtušila kysela, ale pak se na Danteho spiklenecky zakřenila. "Ale my sme sjeli mnohem lepší kopec." Samozřejmě. Ona je vždycky ve všem lepší než ostatní. A on taky, když je zrovna s ní.