Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Dítě bylo uschováno. U něj tak nějak nepochybovala o tom, že bude hodný a poslušný, takže ho prozatím hodila za hlavu a kysele se zašklebila na to přidrzlo před sebou. Prej kráska. Lia si k jeho smůle moc dobře uvědomovala, jak vypadá, takže to brala spíš za urážku. "Jo, sem krásná jak noc," sykla a ze slov jí sarkazmus přímo odkapával. Ne tolik s další větou. "Ještě jeden takovej kec a vyrvu ti z huby jazyk i s hrtanem a všim co následuje," vyznala své city pro změnu ona jemu a od tlap, které se jí ve sněhu začínaly žhavit na poplach, jí stoupala pára. Ty sliby ani nekomentovala. To totiž mohl říct každej. Hlavně ten, co něco takovýho ve skutečnosti udělat chtěl! A ona teď má v lese pět bezmocnejch harantů. Cizinci jsou tu vítáni ještě méně než obvykle. Asi tak o 500%.
"Neprocházel tudy nikdo! A víš proč? Protože tohle je smečka. Ne nějakej podělanej průchoďák!" Nerozpakovala se zvednout hlas a přijít k němu ještě blíž, očividně okukujíc, odkud se jí nejznáze povede mu vyrvat hrdlo. Sliby se maj ostatně plnit. "Takže zařaď zpátečku a vysmahni, než z tebe udělám škvarek." Obvykle víc než jednu šanci na útěk nedávala, ale její synovec se díval, takže udělala výjimku, aby měl tu lekci trochu zajímavější. Nicméně cizince asi uhodil do čenichu pach pálící se srsti. Jeho. Zatím jen tak výhružně čoudila, ale zůstat u toho nemuselo. Stačila jediná myšlenka, aby blafla plamenem.

Nakonec byla s prďolou celkem prča. S tím R a Z bude ještě potřebovat trochu pomoct, ale času chleba, že ano? Dokonce si s ní zakřičel, což bylo spíš roztomilý, než děsivý, ale zároveň to byl ten neintenzivnější projev, co z něj dostala, takže moc neřešila co přesně to bylo. Hlavně že to bylo.
Nakonec přišel s dost trefnou otázkou. "No. Když takhle začenicháš... Cejtíš, jak voní náš les?" Pobídla ho a pak trochu dost z blízka očuchala pro změnu ona jeho. "Voníš po něm. My všichni. Cizáci ne," vysvětlila zase jednou. A navíc měla dostat příležitost celou lekci završit názornou ukázkou, když lesem zaznělo vytí. Ten hlas nepoznávala a v odpověď temně zavrčela. "Jo. Drž se u mě," máchla naštvaně ocasem a zvedla se na nohy. Vyšlapávajíc maličkému cestu, šinula si to přímo za zdrojem nežádaného hluku. Výraz jí tuhnul víc a víc ve velmi ošklivé grimase. "Schovej se tady v křoví," poradila mu pak a nekompromisně kývla hlavou k vhodnému křáčku. Nechtěla ho vodit až k tomu pobudovi. Aby mu náhodou neublížil. Nebo od něj nechytil blechy nebo něco takového. Navíc by jí dost ubíral na vážnosti!
Vykročila pak sebevědomě směrem k té prašivině nevítané, naježená jako ježek, pysky na vrch a velmi nepřátelským vrčením, temnějším než noc. V očích jí nebezpečně plálo. Cizák by mezi ně vzhledem očividně celkem zapadl, ale lesem nevoněl, jak si mohlo (snad) ukryté vlče ověřit. "Co tu hledáš náplavo?" Vybafla na něj hlasem tak studeným, že by z něj mohlo zamrznout peklo. "Bolestivou smrt?" Navrhla mu jediné další východisko, které ho čekalo jestli okamžitě nezmizí.

No když už mu moc nešlo mluvení, očividně byl přeborníkem v poslouchání. Jen měl slovní zásobu prťavého vlčete, takže asi rozuměl každému druhému slovu. "Drrrsně," zadrnčela mu to skoro do ucha. Nemohla ostatně dopustit aby vlk z Cosa Nostry šišlal. "Jakože děsivě. Nebezpečně," začala rychle vysvětlovat, ale nakonec nad tim mávla tlapou. Ukázka je lepší než tisíc slov. "Čuč!" Následovala série těch nejšerednějších šklebů co se svým šeredným zjizveným ksichtem svedla. Radši si pak zkontrolovala jestli se jí třebas strachy nepočural. Na jednu stranu by ji to potěšilo, že jí to furt jde. Na druhou... Fakt nechtěla mít za synovce pochcánka!
Ten se ale naštěstí culil. A dobře pochopil její náturu. "Sí! Přiletim jak raketa a vykoušu toho neřáda pryč. Nesnášim prašivý cizáky! Od čeho máme ty hranice asi voznačený?" Začala se hnedka celá rozčilovat. Ten poslední jí hnul žlučí pořádně. Ještě měl tu drzost na ně používat svý srabský magie! "Sono il protettore della foresta!" Zahlásila pak hrdě a v očích jí ohnivě zaplálo. "E anche zia Chiara," dodala. Dva ochránci jsou vždycky lepší než jeden. Pokud se teda sestra mezitím k smrti nezalkla.

Nebyl až tak hysterickej, jak očekávala, což mu mluvilo k dobru. Přesto se nad jeho seznamováním se sněhem ušklíbala jako nějaká noční můra. "Neni to tak hrozný, co?" Očividně se nepoučila a nadále mu pokládala otázky, na které beztak neodpoví. Ale co. Povídala si sama se sebou už roky zpátky, dnes s tím jen plynule pokračuje.
"Chm," zamručela a otřepala si ten nevítaný sníh z ksichtu. Udělat jí to někdo mimo famílii, instatně by se mu zahryzla do hlavy nebo mu vypálila oči. Cielo ale měl to privilégium, že do rodiny patří, takže to přešla jen s trochou nenadšených keců a pak kývla hlavou pěkně naokolo. "Questa è la nostra casa," prohlásila. "Nikdo cizí tu nemá co dělat. Takže když sem někdo přijde, tvař se hrozně drsně a vykopej ho zpátky za hranice. Klidně se boj, ale neukazuj to, jasný?" Kladla mu syčivě na srdce. Samozřejmě neočekávala, že tu udělá teď hned jako dvouměsíční špunt, byly to spíš instrukce hezky do budoucna. Ostatně kdo ví, kdy se zase uviděj. A že ho to naučí někdo jinej, na to radši nespolejhala.
Tlapkou pak ukázala na jeden z nedalekých kmenů. "Označila sem naše území svýma packama," poukázala na zčernalý výžeh v jeho kůře. "Za nima už to naše neni. Tam je nebezpečno." Sice to neznamenalo že se mimo les musí chovat jako podřízenej ťuňťa, ale to mu bylo asi zbytečný říkat. Zrovna jemu. "Jestli se na to vykopávání necejtíš, prostě řvi a někdo z nás se ukáže a udělá to za tebe," dodala. Ona a Chiara rozhodně byly ty nejlepší kandidátky. Byla na ségru hrdá, jak si poradila s tím posledním pochcánkem. Heh. Vždycky ji měla ráda.

Úplně nepotřebuju kytky a perle, jinak je mi to jedno, kuji

20 mušlí, 20 drahokamů a 2 křišťály!

>>> úkryt

Cielo se neprojevil zrovna bojovně, na druhou stranu to vypadlo, že jí vážně důvěřuje, což zahřeje u srdíčka i tak pomatenou osobnost, kterou Lia je. Přesto radši ušla několik dalších kroků od úkrytu pryč. Aby do něj nezaplul, sotva ho postaví na vlastní nohy. Vlastně to bylo víc než pár kroků. Došla tak daleko, že pak nebylo na tu Vrbu skoro ani vidět a začalo ji celkem bolet za krkem. Sice byl prcek, ale ona zrovna kdovíjakou silou neoplývala.
Pak ho konečně postavila do sněhu a kecla si na zadek vedle něj. "Tak co?" Dožadovala se nějakého názoru. Určitě ho budou studit tlapy, to bylo jasný. Ale jinak? Zatím ho nic nepřekouslo vejpůl, ani nic podobného. Les byl tak mírumilovný, až to někdy štvalo. Teď tu ale pobíhalo pět vlčat, takže se to vlastně hodilo. S labužnickým protáhnutím se vedle něj položila. Bylo tak fajn být suchá! A teď už nikdy promočená nebude, protože má svou magii zpět! Cítila jak jí koluje žilami. Snad ještě silnější než dřív. Vlčíšek fakt držel slovo, to musela uznat.
"Když to bude jooo studit, můžeš mi vlízt na záda," dala mu v té dobré náladě nebývale štědrou nabídku. Našpicovala pak uši, jestli uslyší i zbytek omladiny. Nejvíc ji samo sebou zajímal Dante, i když nahlas by to fakt nepřiznala.

46

Nojo. Byl to vážně posera. Nechápala, kde se to v jejich familii bere. To musej bejt ty černý geny, jinak to prostě nešlo. Jedni měli napůl černýho fotra, druhý úplně černou matku. Odtud určitě vítr vanul. Kdyby si našli někoho béžovýho, vypadala by ta vlčata jinak. Pf.
Inu ale muselo se pracovat s tím, co bylo. A tak si povzdechla. Měl sakra pravdu, že je tam zima, ale ta bude trvat ještě pár měsíců. A tak dlouho v noře fakt zůstávat nebude! A máma? Očividně líná jak veš. To by taky okoukávat nemusel. Chvíli tedy mlčky zírala k východu a poplácávala oháňkou do kožešin pod sebou, než se náhle zvedla a popadla ho za tu volnou kůži za krkem. Rázně, ale ne tak aby mu ublížila. To by asi moc nepomohlo.
"Máma ti nikam nezdrhne," začala mumlat do jeho kožichu zatímco cílevědomě postupovala k východu. "Ničeho se bát nemusíš, protože tohle je náš les a my tě ochráníme," pokračovala v lekci celkem dost zapáleně. "A v zimě tě v pohodě zahřeju," dodala, ohlédla se přes rameno, aby dodatečně zhasila ohýnek co tam po nich zbyl. Podpálit vlastní noru neznělo úplně košér. A pak i s ním v zubech vylezla do toho svítání venku.

>>> Vrbáček

47

Malej byl dost nedochůdče i na porovnání s těma venku, takže bylo celkem s podivem, že se o něco s tím klackem snaží. Ale nebyla by to Lia, aby ho v tom nenechala chvíli smažit. Když na ni pak ale upřeně upíral svůj zlatý zrak, trochu se ošila. Vlci měli obvykle dost problém s tím, se na ni koukat. Protože byla šeredná a děsivá. Ale tenhle cvrček ještě neměl do hlavy nabušené žádné předsudky, standarty krásy ani nic podobného, takže to dávalo celkem smysl. Přesto to bylo nové a nezvyklé a vyburcovalo ji to tomu na něj na oplátku zírat taky. Nohy už ji ostatně nezábly.
Nakonec položila hlavu na zem, takže na něj už neshlížela z výšky a oblízla si čenich. Nezúčastněný pozorovatel by si asi myslel, že si na něj dělá zálusk jak na nějaký chutný zákusek. Ale ve skutečnosti byla jen utahaná a on ve své nudné mlčenlivosti celkem zajímavý. "Sí. Zia Lia," zopakovala to sousloví, které šlo tak směšně snadno přes pysky a usmála se. V jejím podání to vypadalo spíš jako nějaký křivý škleb. "Allora Cielo, perché non esci con gli altri?" Asi by si uměla ten důvod domyslet, ale očividně bylo potřeba podávat konkrétnější otázky, by z něj něco vymáčkla. "Ti piace il buio? Hai paura di uscire?" Mluvit dle všeho uměl, takže spíš moc nechtěl a proto dodala ještě jednu věc. "Stačí kejvat a vrtět hlavou." Každé z popisovaných gest přitom na ukázku i provedla.

Lia a rozdávat radost. To zní jako pořádná prkotina, co? Nesmíme však zapomínat na to, že pár let zpátky, byla celkem obyčejné veselé vlče. Než se to všechno tak nepříjemně zvrtlo.
Podívejme se tedy do doby, kdy byla dítko, které prostě zbožňovalo svou maminku a svého tatínka a nepřálo si na světě nic víc, než jejich lásku a trochu pozornosti. Problémem bylo, že o tu pozornost musela soupeřit s dalšími čtyřmi sourozenci a nějakým řízením osudu zrovna ona nevyhrála místo favorita v srdci ani jednoho z rodičů. Maminka nejvíce opečovávala jediného brášku, zatímco padre vytušil něco speciálního v nejstarší sestře Philippě. Která byla v závodě vždy o trochu rychlejší, v bitce o něco silnější a luštění hádanek přesnější. Úplně v počátku si z toho ale nic moc nedělala a ze všeho nejvíc si přála, aby rodina byla pohromadě a veselá.
Při jedné procházce narazila na mýtinku plnou modrého kvítí, které měla maminka ráda. Slyšela ji o tom vyprávět Alfredovi. A tak do toho modravého porostu vplula s jasným záměrem. Donést nějakou mámě, aby měla radost! Sice jí pyl z květů štípal v očích a nutil ji soplit a pšíkat, ale to nevadilo. S vidinou odměny v podobě matčina potěšeného úsměvu pár rostlin utrhla a rozcupitala se zpátky domů.
Florence našla u potoka a hned se za ní zvesela rozběhla. "Mamiii" Volala na ni přidušeně. Nejen kvůli plné tlamce, ale také díky rýmě, co se jí spustila pod vlivem alergenu. "Něco sem ti přinešla!" Hlásila jí už z dálky, ale matka jen narychlo zvedla pohled. "To seš hodná Liuš, ale maminka teď nemá čas," schladila její nadšení nezájmem. Teprve tehdy si maličká všimla, že tu madre není sama. Byl tu i bráška, celý zamazaný od něčeho lepkavého. "Podívej na toho hlupáčka, přilepil se ke stromu," zahihňala se matka, nespouštějíc ze smolné stopy na Alfově kožichu zrak. "Ale mami," zkusila na sebe znovu upoutat matčinu pozornost, aby jí mohla dárek předat. Však to bude jen chvilička! "Teď ne Li-li, musím to z něj dostat, než to ztvrdne, to bych mu pak musela vytrhat půl kožíšku," odehnala ji bílá vlčice netušíc, co tím způsobuje. Smutné vlče se tedy stáhlo. Pugét modrých květin stále svírajíc v zoubcích.
Zahlédla ale otce. Ten sice nebyl milovníkem jakýchkoliv květin, ale třeba by mu udělalo radost to gesto? S novou nadějí zavrtěla ocáskem a vystřelila jeho směrem. "Padre! Nesu ti dálek!" Zahlaholila a vtáhla do nosu další sopel, který se tlačil ven. Dante na ni shlédl z té výšiny, ve které měl hlavu a trochu se zamračil. "Jak to vypadáš?" Lia se zmateně ohlédla po svých tlapkách. Byly celé zelené. A zbytek těla vlastně taky. Asi z toho jak probíhala vší tou trávou při trhání květin. Ale copak to teď bylo důležité? Měla pro něj dárek! "A utři si tu nudli, takhle přece nemůžeš mezi vlky," pokračoval v proslovu a zadíval se někam dopředu. Nikoho a nic tam neviděla, ale tušila oč jde. "A teď mne neruš, měřím jí čas..."
Samozřejmě. Počítal Pippě jak rychle uběhne kolečko. A tak se poslušně posadila. Nic jí to přece neudělá, když počká! A pak sestra přilétla jako vítr a Dante se hrdě nadmul. "Nový rekord!" Pochválil ji a na Liu vrhl pohled úkosem. "Měla by ses začít víc snažit. Má na tebe čím dál větší náskok," informoval ji věcně, ale Liu to moc nezajímalo. "Dálek," zopakovala se zavrtěním ocásku. "Oh. Jistě! Pippo! Sestra ti přinesla cenu pro vítěze," zasmál se... Vlastně celkem radostně! Takhle to sice neplánovala, ale jestli mu i tohle dělá radost, tak proč ne? A i Pippa vypadala potěšeně, ačkoliv jinak byly kytky prej pitomý.
Mise splněna? Asi?

Přidáno.

48

Ticho. Očekávala ho, takže ji to už ani nemohlo rozčílit. Znuděně si zívnula, jež se přesunula z pravé přední na levou. "Abych si pořídila magii myšlenek, co?" odtušila k nemluvkovi, kterýžto se jal předvést svou prudkou inteligenci tím, že jí pomáhal udržovat oheň při životě. No. Dantemu by to asi musela vysvětlit, takže to bylo takový celkem významný plus.
"A mluvit neumíš, nebo nechceš?" Pokračovala s pokládáním přímých otázek. Snad jako by si usmyslela, že z něj prostě nějaký slovo vymáčkne i proti jeho vůli. "Jméno máš?" Následovala hned další a spokojená s tím, nakolik se jí podařilo vyždímat studenou vodu z předních běhů, skroutila se, aby se pustila do těch zadních, které stále trochu zábly. "Představit se, je základ slušnosti, víš." Ne že ona sama by byla zářným příkladem slušného vychování. Všichni moc dobře víme, že fakt ne. Ale ostatní za to buzerovat mohla. "Il mio nome è Lia," předvedla mu, ja se to dělá v praxi, šklebíc se nad tím jak to zní. Zia Lia. Asi pro to byla stvořená nebo co.

49

"Grande," odfrkla si během pauzy od vysušování se. Byl to vážně srábotka. Odvrátila od něj tedy zrak, ať ho třebas neznervozňuje. Uměla se tvářit dost šíleně i když se o to zrovna nesnažila. A ty rudý oči a tak. A nerada by, aby si tu ucvrkl. Pach pálící se srsti úplně stačil.
"Sei in qualche modo malato?" Promluvila opět k němu, ačkoliv po předchozí "konverzaci" žádnou odpověď neočekávala. Furt to bylo lepší než si vážně povídat jen sama se sebou. Což vpravdě dělávala dost často. "Muto?" Nadhodila první věc, co ji napadla, ale pak nad tím sama zakroutila hlavou. To by nebyl schopnej vypískávat jako ho u toho už dvakráte slyšela. "Sordo?" Po krátkém zamyšlení uznala, že i to je pitomost. Na její hlas očividně reagoval. Hlavně když zmínila jeho otce. "Stupidità?" Zkusila to s malým úšklebkem pod vousky. Ale kupodivu nezněla nijak přehnaně agresivně či kousavě. Jen jí Dante přestával připadat jako méně ztracený případ. Očividně mohlo bejt i hůř!

50

Při každém vlčecím vypísknutí jí nespokojeně škubnulo slechem. Vadil jí ten zvuk samotný a také skutečnost, že ho vůbec vyluzuje. Copak jsou všichni potomci jejích sourozenců srágory? Až na tu slečínku teda. Ta měla zase vroubek za to, že se narodila nedostatečně béžová. Ale to bylo asi snadněji skousnutelné, než ti ustrašení kluci. Vždyť se řiká, že ječí jako holka! Tady to nějak nefungovalo.
"Ciao," odtušila pochmurně a sklonila se k vlastním promočeným tlapkám, aby si z nich začala nežádoucí vláhu vylizovat a oheň pak měl s tím vysušování snazší práci. "Tak poď blíž, ať na tebe vidim," zamrumlala. V jeho prospěch mluvilo to, že měla celkem velkou radost ze znovuobjevení zlomku své někdejší moci, takže byla ochotná respektovat i stydlínství, které předváděl. Snad to nejde ruku v ruce skutečnému zbabělství. "Sono tua zia. La sorella di tuo padre," zkušenost s Dantem jí říkala, že bude lepší to rovnou i vysvětlit. A opravdu, opravdu, opravdu doufala, že je Alfredo učí italsky. To by ho musela přerazit. Alfa, nealfa.

1.

>>> Lesík

Úlevně si oddechla, když se jí do chatrného těla přestal obouvat vichr zimy. Být venku ještě chvíli, asi by se jí o sebe rozdrkotaly i kosti, nejen zuby. Přesto nebyla úleva instantní a celou cestu do srdce pelechu se choulila sama do sebe s ocasem zaraženým mezi stehny. Dokonce si i pšíkla.
Moc se nerozhlížela, takže se uvelebila v kožešinkách, myslíc si, že je tu sama. "Zatracená kosa," postěžovala si tedy hodně nahlas a upřela pohled na jednu z kožek, toužíc po tom, aby ji mohla zapálit a ohřát se trochu rychleji. Kupodivu, její magická jiskra k tomu přání tentokrát nebyla netečná. V chlupech to zapraštělo několika jiskrami a za chvíli už tu plápolal malý ohýnek. Smrdící po spálených chlupech, ale to bylo to poslední, co by ji zajímalo.
Díky světlu si ale konečně všimla, že neni sama. Byla tu ta černá s plamennými zády. Tu by snad měla teď nazývat jako švagrovou a matku jejích synovců a neteře. Vtipný, že ji ještě ani neznala jménem. Ale Lia si za to svou nespolečenskostí beztak mohla sama.. Asi spala a měla tu další dva caparty. "Quindi quattro," zamručela si do náprsenky a přihrnula na svůj ohýnek pár větví. Dalších kožešin by ostatně byla velká škoda.

Malá přečernalá měla celkem kuráž, což uměla Lia ocenit. Dante by se od ní mohl jedno nebo dvě přiučit. Zdálo se, že holky jsou prostě ve všem lepší. Inu Dante měl alespoň relativně obstojný kožich. A teď měl očividně co dělat, aby se při seznamování s Alfredem nepočural. Smrti, ty to vidíš! Lia protočila očkama. "To nezáleží jenom na mě." Sice neexistovala velká šance, že by někdo další z rodiny byl proti užití otcova jména, ale i tak chtěla znát jejich názor.
Přejela je tedy všechny zase svým ohnivým pohledem. Pippa vypadala, jako by spolkla švába. A Chiara zase, jakoby se jí šváb šprajcnul v krku. "Seš v pohodě?" Optala se bez většího závanu obav. A v domnění, že sestře opravdu něco zaskočilo, jí kopla pořádně do zad. "Du se zašít," oznámila hned na to. Dante teď měl jiný chůvy, tak si od něj mohla na chvíli odpočinout. Od toho všeho proč tohle a proč tamto, a jak je tohle možný? Co jí bylo po tom že vidí cizí vlky prvně a je z toho na nerva. Nemůže ho vodit pořád za tlapičku. Pf.
Pohodila tou svou smetko-oháňkou a zaplula do úkrytu. Pryč z mrazu a větru. Pryč od vlků... Nebo snad ne?

>>> úkryt

Začínalo pršet, což bylo pro tři zatoulaná vlčata mnohem větším problémem, než se mohla na první pohled zdát. Teplo z jejich drobných tělíček utíkalo rychlostí blesku i bez toho, aby byly promočené na kost. To byl také důvod, proč se teď Lia zběsile rozhlížela kolem ve snaze najít jim nějaký úkryt. Totálně cokoliv, kam se budou moci hezky společně schoulit. Tentokrát k tomu měl posloužit starý ztrouchnivělý kmen. Nebylo to nic extra, ale neměly kdovíjak na výběr.
"Radši pojď sem mezi nás Chi, ať neprochladneš." Špitla k mladší sestřičce jemně a pošťouchla ji před sebe, takže jí samotné do deště trčel zmáčený zadek. Kapky se tak staraly o ustavičné útoky na její tělesné teplo. Obě sestry však byly takového osudu ušetřeny a to jí stačilo. Ostatně je z nich nestarší tak je jasné, že po ně obětuje vlastní pohodlí. I když byla starší jen o pár mrzkých minut, měla za ně zodpovědnost!
"Tak se prospěte a zítra zkusíme najít něco k jídlu." Urgovala je k odpočinku, ale obě si očividně všimly jejího diskomfortu. "Určitě bychom se měly na okraji střídat. Takhle to neni fér!" Rozčílila se Chiara a Lacrima jí to odkývala. Ale Lia byla připravená stát si za svým. Malé sestry však neměli proti její tvrdohlavosti sebemenší šanci. Ihned měla plán. "Nebojte, až to bude k nesnesení, jednu vzbudím," slíbila bez mrknutí oka. Ale ve skutečnosti jen počkala, až obě padnou do říše snů a zbytek deštivé noci strávila tak.
Která velká ségra by je ostatně vážně vzbudila na střídačku? Ulhaná možná byla, ale slaboch nikoliv! Věděla, že ony pro ni později zase udělají něco jiného. Oblíznou jí škrábanec nebo se podělí o medový plást. Teď ať si užijí trochu klidného spánku v relativní suchu a teple. Evidentně pro ně nemohla momentálně víc udělat.

Přidáno.