Gallirea - Příspěvky uživatele

Úplně nepotřebuju kytky a perle, jinak je mi to jedno, kuji

20 mušlí, 20 drahokamů a 2 křišťály!

>>> úkryt

Cielo se neprojevil zrovna bojovně, na druhou stranu to vypadlo, že jí vážně důvěřuje, což zahřeje u srdíčka i tak pomatenou osobnost, kterou Lia je. Přesto radši ušla několik dalších kroků od úkrytu pryč. Aby do něj nezaplul, sotva ho postaví na vlastní nohy. Vlastně to bylo víc než pár kroků. Došla tak daleko, že pak nebylo na tu Vrbu skoro ani vidět a začalo ji celkem bolet za krkem. Sice byl prcek, ale ona zrovna kdovíjakou silou neoplývala.
Pak ho konečně postavila do sněhu a kecla si na zadek vedle něj. "Tak co?" Dožadovala se nějakého názoru. Určitě ho budou studit tlapy, to bylo jasný. Ale jinak? Zatím ho nic nepřekouslo vejpůl, ani nic podobného. Les byl tak mírumilovný, až to někdy štvalo. Teď tu ale pobíhalo pět vlčat, takže se to vlastně hodilo. S labužnickým protáhnutím se vedle něj položila. Bylo tak fajn být suchá! A teď už nikdy promočená nebude, protože má svou magii zpět! Cítila jak jí koluje žilami. Snad ještě silnější než dřív. Vlčíšek fakt držel slovo, to musela uznat.
"Když to bude jooo studit, můžeš mi vlízt na záda," dala mu v té dobré náladě nebývale štědrou nabídku. Našpicovala pak uši, jestli uslyší i zbytek omladiny. Nejvíc ji samo sebou zajímal Dante, i když nahlas by to fakt nepřiznala.

46

Nojo. Byl to vážně posera. Nechápala, kde se to v jejich familii bere. To musej bejt ty černý geny, jinak to prostě nešlo. Jedni měli napůl černýho fotra, druhý úplně černou matku. Odtud určitě vítr vanul. Kdyby si našli někoho béžovýho, vypadala by ta vlčata jinak. Pf.
Inu ale muselo se pracovat s tím, co bylo. A tak si povzdechla. Měl sakra pravdu, že je tam zima, ale ta bude trvat ještě pár měsíců. A tak dlouho v noře fakt zůstávat nebude! A máma? Očividně líná jak veš. To by taky okoukávat nemusel. Chvíli tedy mlčky zírala k východu a poplácávala oháňkou do kožešin pod sebou, než se náhle zvedla a popadla ho za tu volnou kůži za krkem. Rázně, ale ne tak aby mu ublížila. To by asi moc nepomohlo.
"Máma ti nikam nezdrhne," začala mumlat do jeho kožichu zatímco cílevědomě postupovala k východu. "Ničeho se bát nemusíš, protože tohle je náš les a my tě ochráníme," pokračovala v lekci celkem dost zapáleně. "A v zimě tě v pohodě zahřeju," dodala, ohlédla se přes rameno, aby dodatečně zhasila ohýnek co tam po nich zbyl. Podpálit vlastní noru neznělo úplně košér. A pak i s ním v zubech vylezla do toho svítání venku.

>>> Vrbáček

47

Malej byl dost nedochůdče i na porovnání s těma venku, takže bylo celkem s podivem, že se o něco s tím klackem snaží. Ale nebyla by to Lia, aby ho v tom nenechala chvíli smažit. Když na ni pak ale upřeně upíral svůj zlatý zrak, trochu se ošila. Vlci měli obvykle dost problém s tím, se na ni koukat. Protože byla šeredná a děsivá. Ale tenhle cvrček ještě neměl do hlavy nabušené žádné předsudky, standarty krásy ani nic podobného, takže to dávalo celkem smysl. Přesto to bylo nové a nezvyklé a vyburcovalo ji to tomu na něj na oplátku zírat taky. Nohy už ji ostatně nezábly.
Nakonec položila hlavu na zem, takže na něj už neshlížela z výšky a oblízla si čenich. Nezúčastněný pozorovatel by si asi myslel, že si na něj dělá zálusk jak na nějaký chutný zákusek. Ale ve skutečnosti byla jen utahaná a on ve své nudné mlčenlivosti celkem zajímavý. "Sí. Zia Lia," zopakovala to sousloví, které šlo tak směšně snadno přes pysky a usmála se. V jejím podání to vypadalo spíš jako nějaký křivý škleb. "Allora Cielo, perché non esci con gli altri?" Asi by si uměla ten důvod domyslet, ale očividně bylo potřeba podávat konkrétnější otázky, by z něj něco vymáčkla. "Ti piace il buio? Hai paura di uscire?" Mluvit dle všeho uměl, takže spíš moc nechtěl a proto dodala ještě jednu věc. "Stačí kejvat a vrtět hlavou." Každé z popisovaných gest přitom na ukázku i provedla.

Lia a rozdávat radost. To zní jako pořádná prkotina, co? Nesmíme však zapomínat na to, že pár let zpátky, byla celkem obyčejné veselé vlče. Než se to všechno tak nepříjemně zvrtlo.
Podívejme se tedy do doby, kdy byla dítko, které prostě zbožňovalo svou maminku a svého tatínka a nepřálo si na světě nic víc, než jejich lásku a trochu pozornosti. Problémem bylo, že o tu pozornost musela soupeřit s dalšími čtyřmi sourozenci a nějakým řízením osudu zrovna ona nevyhrála místo favorita v srdci ani jednoho z rodičů. Maminka nejvíce opečovávala jediného brášku, zatímco padre vytušil něco speciálního v nejstarší sestře Philippě. Která byla v závodě vždy o trochu rychlejší, v bitce o něco silnější a luštění hádanek přesnější. Úplně v počátku si z toho ale nic moc nedělala a ze všeho nejvíc si přála, aby rodina byla pohromadě a veselá.
Při jedné procházce narazila na mýtinku plnou modrého kvítí, které měla maminka ráda. Slyšela ji o tom vyprávět Alfredovi. A tak do toho modravého porostu vplula s jasným záměrem. Donést nějakou mámě, aby měla radost! Sice jí pyl z květů štípal v očích a nutil ji soplit a pšíkat, ale to nevadilo. S vidinou odměny v podobě matčina potěšeného úsměvu pár rostlin utrhla a rozcupitala se zpátky domů.
Florence našla u potoka a hned se za ní zvesela rozběhla. "Mamiii" Volala na ni přidušeně. Nejen kvůli plné tlamce, ale také díky rýmě, co se jí spustila pod vlivem alergenu. "Něco sem ti přinešla!" Hlásila jí už z dálky, ale matka jen narychlo zvedla pohled. "To seš hodná Liuš, ale maminka teď nemá čas," schladila její nadšení nezájmem. Teprve tehdy si maličká všimla, že tu madre není sama. Byl tu i bráška, celý zamazaný od něčeho lepkavého. "Podívej na toho hlupáčka, přilepil se ke stromu," zahihňala se matka, nespouštějíc ze smolné stopy na Alfově kožichu zrak. "Ale mami," zkusila na sebe znovu upoutat matčinu pozornost, aby jí mohla dárek předat. Však to bude jen chvilička! "Teď ne Li-li, musím to z něj dostat, než to ztvrdne, to bych mu pak musela vytrhat půl kožíšku," odehnala ji bílá vlčice netušíc, co tím způsobuje. Smutné vlče se tedy stáhlo. Pugét modrých květin stále svírajíc v zoubcích.
Zahlédla ale otce. Ten sice nebyl milovníkem jakýchkoliv květin, ale třeba by mu udělalo radost to gesto? S novou nadějí zavrtěla ocáskem a vystřelila jeho směrem. "Padre! Nesu ti dálek!" Zahlaholila a vtáhla do nosu další sopel, který se tlačil ven. Dante na ni shlédl z té výšiny, ve které měl hlavu a trochu se zamračil. "Jak to vypadáš?" Lia se zmateně ohlédla po svých tlapkách. Byly celé zelené. A zbytek těla vlastně taky. Asi z toho jak probíhala vší tou trávou při trhání květin. Ale copak to teď bylo důležité? Měla pro něj dárek! "A utři si tu nudli, takhle přece nemůžeš mezi vlky," pokračoval v proslovu a zadíval se někam dopředu. Nikoho a nic tam neviděla, ale tušila oč jde. "A teď mne neruš, měřím jí čas..."
Samozřejmě. Počítal Pippě jak rychle uběhne kolečko. A tak se poslušně posadila. Nic jí to přece neudělá, když počká! A pak sestra přilétla jako vítr a Dante se hrdě nadmul. "Nový rekord!" Pochválil ji a na Liu vrhl pohled úkosem. "Měla by ses začít víc snažit. Má na tebe čím dál větší náskok," informoval ji věcně, ale Liu to moc nezajímalo. "Dálek," zopakovala se zavrtěním ocásku. "Oh. Jistě! Pippo! Sestra ti přinesla cenu pro vítěze," zasmál se... Vlastně celkem radostně! Takhle to sice neplánovala, ale jestli mu i tohle dělá radost, tak proč ne? A i Pippa vypadala potěšeně, ačkoliv jinak byly kytky prej pitomý.
Mise splněna? Asi?

Přidáno.

48

Ticho. Očekávala ho, takže ji to už ani nemohlo rozčílit. Znuděně si zívnula, jež se přesunula z pravé přední na levou. "Abych si pořídila magii myšlenek, co?" odtušila k nemluvkovi, kterýžto se jal předvést svou prudkou inteligenci tím, že jí pomáhal udržovat oheň při životě. No. Dantemu by to asi musela vysvětlit, takže to bylo takový celkem významný plus.
"A mluvit neumíš, nebo nechceš?" Pokračovala s pokládáním přímých otázek. Snad jako by si usmyslela, že z něj prostě nějaký slovo vymáčkne i proti jeho vůli. "Jméno máš?" Následovala hned další a spokojená s tím, nakolik se jí podařilo vyždímat studenou vodu z předních běhů, skroutila se, aby se pustila do těch zadních, které stále trochu zábly. "Představit se, je základ slušnosti, víš." Ne že ona sama by byla zářným příkladem slušného vychování. Všichni moc dobře víme, že fakt ne. Ale ostatní za to buzerovat mohla. "Il mio nome è Lia," předvedla mu, ja se to dělá v praxi, šklebíc se nad tím jak to zní. Zia Lia. Asi pro to byla stvořená nebo co.

49

"Grande," odfrkla si během pauzy od vysušování se. Byl to vážně srábotka. Odvrátila od něj tedy zrak, ať ho třebas neznervozňuje. Uměla se tvářit dost šíleně i když se o to zrovna nesnažila. A ty rudý oči a tak. A nerada by, aby si tu ucvrkl. Pach pálící se srsti úplně stačil.
"Sei in qualche modo malato?" Promluvila opět k němu, ačkoliv po předchozí "konverzaci" žádnou odpověď neočekávala. Furt to bylo lepší než si vážně povídat jen sama se sebou. Což vpravdě dělávala dost často. "Muto?" Nadhodila první věc, co ji napadla, ale pak nad tím sama zakroutila hlavou. To by nebyl schopnej vypískávat jako ho u toho už dvakráte slyšela. "Sordo?" Po krátkém zamyšlení uznala, že i to je pitomost. Na její hlas očividně reagoval. Hlavně když zmínila jeho otce. "Stupidità?" Zkusila to s malým úšklebkem pod vousky. Ale kupodivu nezněla nijak přehnaně agresivně či kousavě. Jen jí Dante přestával připadat jako méně ztracený případ. Očividně mohlo bejt i hůř!

50

Při každém vlčecím vypísknutí jí nespokojeně škubnulo slechem. Vadil jí ten zvuk samotný a také skutečnost, že ho vůbec vyluzuje. Copak jsou všichni potomci jejích sourozenců srágory? Až na tu slečínku teda. Ta měla zase vroubek za to, že se narodila nedostatečně béžová. Ale to bylo asi snadněji skousnutelné, než ti ustrašení kluci. Vždyť se řiká, že ječí jako holka! Tady to nějak nefungovalo.
"Ciao," odtušila pochmurně a sklonila se k vlastním promočeným tlapkám, aby si z nich začala nežádoucí vláhu vylizovat a oheň pak měl s tím vysušování snazší práci. "Tak poď blíž, ať na tebe vidim," zamrumlala. V jeho prospěch mluvilo to, že měla celkem velkou radost ze znovuobjevení zlomku své někdejší moci, takže byla ochotná respektovat i stydlínství, které předváděl. Snad to nejde ruku v ruce skutečnému zbabělství. "Sono tua zia. La sorella di tuo padre," zkušenost s Dantem jí říkala, že bude lepší to rovnou i vysvětlit. A opravdu, opravdu, opravdu doufala, že je Alfredo učí italsky. To by ho musela přerazit. Alfa, nealfa.

1.

>>> Lesík

Úlevně si oddechla, když se jí do chatrného těla přestal obouvat vichr zimy. Být venku ještě chvíli, asi by se jí o sebe rozdrkotaly i kosti, nejen zuby. Přesto nebyla úleva instantní a celou cestu do srdce pelechu se choulila sama do sebe s ocasem zaraženým mezi stehny. Dokonce si i pšíkla.
Moc se nerozhlížela, takže se uvelebila v kožešinkách, myslíc si, že je tu sama. "Zatracená kosa," postěžovala si tedy hodně nahlas a upřela pohled na jednu z kožek, toužíc po tom, aby ji mohla zapálit a ohřát se trochu rychleji. Kupodivu, její magická jiskra k tomu přání tentokrát nebyla netečná. V chlupech to zapraštělo několika jiskrami a za chvíli už tu plápolal malý ohýnek. Smrdící po spálených chlupech, ale to bylo to poslední, co by ji zajímalo.
Díky světlu si ale konečně všimla, že neni sama. Byla tu ta černá s plamennými zády. Tu by snad měla teď nazývat jako švagrovou a matku jejích synovců a neteře. Vtipný, že ji ještě ani neznala jménem. Ale Lia si za to svou nespolečenskostí beztak mohla sama.. Asi spala a měla tu další dva caparty. "Quindi quattro," zamručela si do náprsenky a přihrnula na svůj ohýnek pár větví. Dalších kožešin by ostatně byla velká škoda.

Malá přečernalá měla celkem kuráž, což uměla Lia ocenit. Dante by se od ní mohl jedno nebo dvě přiučit. Zdálo se, že holky jsou prostě ve všem lepší. Inu Dante měl alespoň relativně obstojný kožich. A teď měl očividně co dělat, aby se při seznamování s Alfredem nepočural. Smrti, ty to vidíš! Lia protočila očkama. "To nezáleží jenom na mě." Sice neexistovala velká šance, že by někdo další z rodiny byl proti užití otcova jména, ale i tak chtěla znát jejich názor.
Přejela je tedy všechny zase svým ohnivým pohledem. Pippa vypadala, jako by spolkla švába. A Chiara zase, jakoby se jí šváb šprajcnul v krku. "Seš v pohodě?" Optala se bez většího závanu obav. A v domnění, že sestře opravdu něco zaskočilo, jí kopla pořádně do zad. "Du se zašít," oznámila hned na to. Dante teď měl jiný chůvy, tak si od něj mohla na chvíli odpočinout. Od toho všeho proč tohle a proč tamto, a jak je tohle možný? Co jí bylo po tom že vidí cizí vlky prvně a je z toho na nerva. Nemůže ho vodit pořád za tlapičku. Pf.
Pohodila tou svou smetko-oháňkou a zaplula do úkrytu. Pryč z mrazu a větru. Pryč od vlků... Nebo snad ne?

>>> úkryt

Začínalo pršet, což bylo pro tři zatoulaná vlčata mnohem větším problémem, než se mohla na první pohled zdát. Teplo z jejich drobných tělíček utíkalo rychlostí blesku i bez toho, aby byly promočené na kost. To byl také důvod, proč se teď Lia zběsile rozhlížela kolem ve snaze najít jim nějaký úkryt. Totálně cokoliv, kam se budou moci hezky společně schoulit. Tentokrát k tomu měl posloužit starý ztrouchnivělý kmen. Nebylo to nic extra, ale neměly kdovíjak na výběr.
"Radši pojď sem mezi nás Chi, ať neprochladneš." Špitla k mladší sestřičce jemně a pošťouchla ji před sebe, takže jí samotné do deště trčel zmáčený zadek. Kapky se tak staraly o ustavičné útoky na její tělesné teplo. Obě sestry však byly takového osudu ušetřeny a to jí stačilo. Ostatně je z nich nestarší tak je jasné, že po ně obětuje vlastní pohodlí. I když byla starší jen o pár mrzkých minut, měla za ně zodpovědnost!
"Tak se prospěte a zítra zkusíme najít něco k jídlu." Urgovala je k odpočinku, ale obě si očividně všimly jejího diskomfortu. "Určitě bychom se měly na okraji střídat. Takhle to neni fér!" Rozčílila se Chiara a Lacrima jí to odkývala. Ale Lia byla připravená stát si za svým. Malé sestry však neměli proti její tvrdohlavosti sebemenší šanci. Ihned měla plán. "Nebojte, až to bude k nesnesení, jednu vzbudím," slíbila bez mrknutí oka. Ale ve skutečnosti jen počkala, až obě padnou do říše snů a zbytek deštivé noci strávila tak.
Která velká ségra by je ostatně vážně vzbudila na střídačku? Ulhaná možná byla, ale slaboch nikoliv! Věděla, že ony pro ni později zase udělají něco jiného. Oblíznou jí škrábanec nebo se podělí o medový plást. Teď ať si užijí trochu klidného spánku v relativní suchu a teple. Evidentně pro ně nemohla momentálně víc udělat.

Přidáno.

Lia bola zase raz nasratá na celý svet. Nič nové. Tentoraz k tomu ale mala skutočný dovod. Všetko ji šialeně svrbilo. Všetko! Za krkom, po chrbtici, nad ocasom, za ušami, vo slabinách. A ona sá drbala a drbala, až chlupiska vzduchom lietala. Dokonca i nejaká ta kvapka krvi ukvapla, keď zrovna neodhadla svoj vztok a zabrala labou viac než sa hodilo.
"Hnusné blchy!" Zkušala vykričat svoje zúfalstvo, ale nikam to samozrejmě nevedlo. Na jare a v letě je to debilní pel a v zime pre zmenu otravujů tuhlety choré potvory. Život je fakt na prd. Nikdá nebude miť chvielku kliďu! Furt sa musie niečo kaziť.
Bezmocně skočila šipku do zaveje, ako by snad mohl snieh ty protievne brůčky zahubiť. Ale moc dobre veděla, že je to len marna snaha. Bola odsúdzena k tomu, udrbať sa k smrti. A určitě to je chyba tých prašivých Odinovcou! To od nich tu verbež určitě chytila! Prašiví tuláci! Pritom jej taliansky kožuch na to nebol ani za mák stavěný! Mala by skontrolovať Danteho jestli to teď neroznáša všude po lese!
Len co sa zvedla ju však dačo napadlo. Však ona je pyroman! Eště neviděla chrobáka co by prežil upálenie! Blcha sice nieje tak úplně chrobák, ale princip stejný! Vlčica sa začala škodolibo hihňat. Vůbec to nebol hezký smiech a behom okamžiku zněl celým lesom. "Já vám dám vy mrchy!" Vyštiekla zatiemco v sebe probrala tu ohňovů sílu, kterou si nechala projet celý kožuch! Ako iskry z něj začaly odskakovat ubozí horiací tvorečkové. To jej však nestačilo. Musí ještě odparazitovať aj zbytok smečky! A niekdo jej neuteče! Na to vemte jed.

Hello and Thx

LIA
3. 12. - vymaxování 1 magie - OHEŇ
4. - 25 drahokamů
5. - 10 perel
6. - lektvar Nedotknutelnosti
7. - 5 křišťálů
8. - 100 květin + 100 drahokamů
9. - 30 oblázků
10. - 2 bonusy štěstí
11. - 10 křišťálů
12. - magie od Života bez hvězd - MYŠLENKY
13. - 30 mušlí
14. - 50 oblázků
15. - vymaxování 1 vlastnosti - TAKTIKA LOVU
16. - 25 kytiček
17. - 50 mušlí
18. - 2 hvězdičky do magie - BOLEST
19. - 2 teleportační lístky
20. - 50 kytiček
21. - magie od Smrti bez hvězd - NEVIDITELNOST
22. - 50 drahokamů
23. - 2 hvězdičky do vlastností - VYTRVALOST
24. - 25% sleva na speciální magii

IVA
3. 12. - vymaxování 1 magie - ZEMĚ
4. - 25 drahokamů
7. - 5 křišťálů
8. - 100 květin + 100 drahokamů
9. - 30 oblázků
10. - 2 bonusy štěstí
11. - 10 křišťálů
12. - magie od Života bez hvězd - VODA
13. - 30 mušlí
14. - 50 oblázků
15. - vymaxování 1 vlastnosti - VYTRVALOST
16. - 25 kytiček
17. - 50 mušlí
18. - 2 hvězdičky do magie - VODA
20. - 50 kytiček
21. - magie od Smrti bez hvězd - EMOCE
22. - 50 drahokamů
23. - 2 hvězdičky do vlastností - SÍLA
24. - 25% sleva na speciální magii

LAUNEE
21. - magie od Smrti bez hvězd - ELEKTŘINA
22. - 50 drahokamů

Přidáno.

2/10

20. Zkus v sobě najít/použij Vlčíškovu magii

Tohle pošťuchování vlastního ega ji ale na dlouho neupokojilo a brzy zase celkem vztekle plácala oháňkou do sněhu. Po to pitomosti byla tak zmrzlá, že by sebe samo klidně mohla začít nazývat ledovou královnou. Kdyby si nohy poctivě nesešrotovala pod sebe a nezahřívala je vlastním tělem, určitě by na nich už vykvetlo několik ledových krystalů. Ona ale umrznout nechtěla, ač komukoliv jinému by to dozajista přála. Bylo celkem ujeté, že studený led na kůži pálil skoro tak jako ohnivý jazyk. A vůbec by jí nevadilo něco takového umět. Dělat z ostatních ledové sochy. Nejen že to byl efektivní způsob jak někoho zprovodit ze světa, ale ještě by po něm zůstalo umělecké dílo. To by přitom věrně zachycovalo muka, kterými si přitom dotyčný procházel.
To znělo opravdu sladce a ona si hned s potměšilým úšklebkem představila ten výřad na hranicích jejich lesa. Pak by si přes ně určitě žádnej pobuda netroufl. Ve všech ohledech to znělo jako splněnej sen a ona neodolala tomu to nezkusit. Kdo ví. Třeba dostala takový talent do vínku jako kompenzaci za ostatní magie? Nebo to třeba ten trouba na Zubatce popletl a místo milované ohnivé síly jí dodal mrazivou? Chaos se dal ostatně rozsévat s obojím.
Ze svého pohodlně vyhřátého místečka se zadívala opět na tu studánku, co připomínala spíš pořádně velký kelímek ledové tříště a v mysli ji začala ponoukat k tomu, ať teď hned a honem rychle zamrzne. Jinak se sem vrátí až bude mít zpět svou moc a nechá ji vyvařit se v obláčku páry. Bylo jí to ale celkem k ničemu. Prd platné, jak se tak říká. Žádný zázrak se nestal a hladinu během chvilky nepokryla průzračná vrstva studeného skla. "Fak.it," odplivla si béžová vlčice opravdu pobouřeně a zase se schoulila do klubka. Pitomej svět. Pitomý magie.

27. Během 24h potkejte herně alespoň 5 různých vlků (nesmí být v rozcestníku) - Dante, Pippa, Machiavelli, Elisabetta, Alfredo + Chiara doleze

>>> Magický palouk

Lie bylo popravdě jedno, jak vypadá. A jelikož ráda všechny děsila, šerednej ksicht se jí vlastně dost hodil. Ale víc to nekomentovala. Ani ty vodopády. A řešila raději jejich situaci. "Když se ztratíš tak moc, tak seš takovej debil, že si zasloužíš umřít," odfrkla mhouříc očka proti větru. Nevěděla jak moc je nadšená z toho prohlášení, že se jí nikdy nepustí. Znělo to celkem hrozivě. Ale vždycky ho mohla hodit na krk jinému Italovi, že jo? Alfredovi bude určitě jedno, když bude vychovávat jednu hroudu navíc. Je to měkkota.
"Jo. Sem doma," odkývla a pokud to bylo třeba, vytrhla mu svůj chvost ze zubů. Nikdo je takhle ostatně nemusel vidět a tady už to stejně nebylo potřeba. Jeho domovem to nenazvala jednoduše proto, že o tom se sám ještě musí rozhodnout.
"Tady sou," zamručela když zahlédla nějakou aktivitu poblíž úkrytu a nakrčila nos. "Ciao," pozdravila všechny přítomný a přejela kritickým pohledem malá vlčata. Kluk a holka. On rozhodně lahodil jejímu oku o dost víc než zbytečně tmavá slečinka. "Solo due?" Obrátila na krátko pozornost na svého bratra, než se ohlédla po tom svém loudovi a kývla jeho směrem. "Il figlio di Lacrima," vysvětlila dřív, než se mohl někdo začít zbrojit na ochranu nejmladších. Ačkoliv by jí celkem urazilo, kdyby na to byť jen pomysleli. Není přece blbá, aby sem přitáhla někoho nebezpečnýho, že jo?
"Presentati," houkla přitom na synovečka. Celkem ji zajímalo jak sourozenci zareagují na otcovo recyklované jméno. A také na jeho samotnou existenci. Sama si lehla do sněhu a upřela svůj ohnivý pohled zpět na dovádějící vlčata. Zaškaredila se na ně. Ať se předvedou co v sobě maj. Snad víc odvahy než ti dva Odinovci dohromady. Ačkoliv jí se to zatím nejevilo jako kdovíjak těžký úkol. Bleh.