Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Děkuju, smekám klobouček a prosím všechno přihrát Lie

lie do úkrytu přistálo 20 oblázků, 20 mušlí, 15 kytiti a 3 křišťálky :> ✨

L4 (4/5); Sineád 1/10

Zase jednou na procházce. Dokud sněží a mrzne a nežijou žádný kytky. Jojo. Zima je ráj, zima je požehnání. Dokud se teda jeden nenamočí, ale s ohnivou magií to měla vlastně celkem na háku. Ale toho sněhu co se letos urodilo! Kdyby nebyla tak lehoučká, asi by v závějích vězela až po ušiska. Někdy bylo celkem těžký nějakej ten terén zdolat. Takže celkem uvítala rovnou plochu zamrzlého jezera. Jen si musela ohlídat, aby neuklouzla. Což o to. Kousek si popojet je v pohodě, ale praštit se čelistí o led a vyrazit si zuby? To fakt nechtěla. Dost je totiž potřebovala. To by ty rvačky stály celkem za prd. Dokonce i protiva jejího kalibru se uchechtl nad představou toho, jak nějakému soupeři vehementně ožužlává nohu ve snaze ji prokousnout. Jenže špičáky nikde. Řezáky nikde. Prostě nic. A žrádlo by jí musel někdo předžvýkávat. Nejspíš vlčata. Když už si je sourozenci udělali, tak ať jsou aspoň trochu užitečná...

L3 (3/5)

No jasně. Určitě se celej svět přizpůsobí jeho moresům. Takové namyšlené pošuky vážně zbožňovala. Jedinej vlk, kterej měl právo být namyšlený je ostatně ona. A pak to horkotěžko tolerovala sestrám. Právě proto, že jsou to sestry.
"To bych to ale nebyla já," zahlásila prostě. Lia rovná se protivnost. Bez ní... To by se musela snad přejmenovat. Třeba na Lili. Tak jí občas říkávala vlastně máti. No. Vzpomínka na brutálně zavražděnou matku téhle situaci vážně nepomáhala. Hlavu jí zaplnila akorát další vlna zcela nesouvisejícího vzteku. Tu urážku její inteligence (která je ve skutečnosti nadprůměrná, ačkoliv to většinu času není poznat), už přes to vzteklé hučení v uších ani neslyšela.
Zato pocítila ten mentální kopanec do hlavy. Zasupěla, ale nezastavila. Zatnula zuby a silou setrvačnosti se řítila dál na něj. Radši jí měl přivodit tu křeč v noze. Ačkoliv. Tenhle umíněný beran by se za ním hnal pravděpodobně i tak. Nic víc stejně dělat nepotřebovala. Její hořící kožich možná trochu pohasl šokem z migrény, ale pořád hořel. Vše co jí stačilo, bylo na děj skočit a přitulit se. Když si to tolik přál! A mělo to být vskutku žhavé objetí.

L1 (1/5)

"To máš blbý, protože je to můj nejoblíbenější koníček," odfrkla a myslela to smrtelně vážně. Nebylo nic lepšího než podpálit vlkovi kožich a bavit se tím, jak se to bezmocně snaží uhasit. Jen škoda že takhle v zimě to byl úkol celkem snadný. Prostě skočí zadkem do nejbližší závěje, zasyčí to a hotovo. Suché léto na tohle bylo mnohem vhodnější. Počasí ale poroučet neuměla.
"Je jedno na co seš zvyklej. Jednou seš tady, tak se přizpůsobíš." Ani Cosa Nostra nefungovala úplně stejně jako klasická smečka. Bylo to spíš takové společenství smeček. Ale neviděla jedinej důvod, proč by mu tu cokoliv takovýho vyprávěla. Byla to minulost, kterou odvál vítr.
Stejně tak si nechala pro sebe i názor na tenhle les. Na její vkus byl totiž hezkej až moc. Jí by se líbilo spíš v Tmavých smrčinách nebo v Jedláku. Ale co se dalo dělat. Přišla už k hotovému a stěhování nebylo v plánu. Osobně to tu chránila jen z toho principu, že to bylo jejich. A teď tu běhalo těch pět otravnejch hroudiček.
"No tak tady ta možnost neni. Já se radši rvu." To kdyby to snad ještě nepochopil. To už jí hořel celý hřbet, aniž by o tom věděla. "Trhám uši, lámu kosti, párám břicha, pálim na prach," jala se vyjmenovávat s nadmíru krvelačným šklebem a krok po kroku se přibližovat. Po tom jeho posledním výlevu se ovšem začala stejně šeredně smát. "Ty seš celkem tupej, co?" Položila nevěřícně otázku. Byl tu na cizím území, se zcela očividným násilnickým maniakem a uráží její víru? Toho mohl být schopnej jen totální bezmozek. Zakončila ten hysterickej záchvat v jakémsi podivném přiškrceném škytnutí a upřela na něj zlý pohled. "Zdrhej."
Vrhla se pak vpřed. To už jí vzteky plápolal celý kožich, takže si toho fenoménu konečně všimla. Pomyslela si, že je to pořádně cool, tohle předtím neuměla. A hnala se na toho tragéda dál, jako obří ohnivá koule. Jako Denethor napříč celou Minas Tirith.

7/10

Nebyla překvapená. Ne že by neměla víru v Smrt. Spíš ji neměla v ten rituál. A tak tam ještě nějakou chvíli seděla a přemýšlela proč to nefungovalo. Byla oběť příliš malá? Fakt tak moc záleželo na tom, co se blábolí? Nelíbil se její zpěv? Nebo to je prostě tím, že je to celé blbost a měla by za Smrtí prostě dojít a vysolit jí nějaké šutry? Jo. To poslední znělo nejpravděpodobněji.
Ale co. Jakkoliv trapný to bylo, alespoň se u toho dost bavila. Už dlouho si nic jen tak nezazpívala. Ani nezakřepčila. Možná by to měla dělat častěji, i když bezvýsledně. Prostě na efekt. Třeba tomu Smrt přijde na chuť a jednou jí i odpoví? No. Zas tolik nadějí by do toho asi vkládat neměla...
Přesto nechala tu mrtvou myš kde byla. Přišlo jí nepatřičný jí slupnout jen proto, že to nefungovalo. Stejně už byla studená. Ještě chvíli a bude z ní hotovej rampouch. Radši si uloví něco jiného. Možná i většího. Měla celkem chuť rozcupovat nějakého králíka. Přinejlepším bílého. Nevěděla proč, ale určitě si to zaslouží. A ona nikdy neodmítne záminku k hrubému násilí.

6/10

Byl to obřad pro Smrt, musel být aspoň nějak děsivý, tak si u toho zatancovala i nějakej čarodějnej zombie taneček. Zakončila to jedinou větou. „Smrti, přijmi tuto obětinu, kterou ti přináším a… vrať mi co bylo moje!“ Měla by říct prosím? Nebylo to moc podřízený? Nebo si bohyně potrpí na slušný vychování? To jí teda moc nepřišlo... Ne že by se u toho necítila jako totální blázen. Na druhou stranu blázen vážně byla, takže by to vlastně mělo být její přirozené prostředí.
Nic se nestalo. Žádný hrom z nebes. Žádné oběti vzplanutí. Dokonce ani vítr nijak divně nezadul. Pořád ale mohla doufat, že i když to zůstalo bez reakce, bude to mýt nějaký výsledek. A tak nějakou dobu na tu parádu koukala, než se rozhodla to zkusit. Zase si sáhla do podvědomí ve snaze odtamtud vyšťourat jakoukoliv ze svých magií. Opět Marně. Jak jinak taky.

5/10

Hodně se nutila k tomu, celé to vyvádění ignorovat a jala se hledat nějaký kámen, co by vypadal jako oltář. To naštěstí netrvalo tak dlouho, protože jinak by se na to musela vykašlat. Placatých šutrů je ale naštěstí všude dost. Tenhle měl dokonce malou prohlubeň, jak po odhrábnutí sněhu zjistila. Teď bylo na čase zapátrat v paměti. Jaké bláboly to ta Rowena při přijímání do kultu říkala? Vpravdě ji moc neposlouchala.
Nakonec se rozhodla improvizovat. Měla by být oceněna i dobrá vůle, ne? Konečně nad mističkou sevřela zuby k sobě, vymáčkla z hraboše život a nechala ho spatnou do loužičky vlastní krve. Místo odříkávání zaklínadel si namočila tlapku v tekutině a načmárala s ní několik obrazců. Dokud to z té trošky tak nějak šlo. A u toho si mrumlala nějakou cool melodii. Zpívat uměla skvěle. A na efekt tomu přidala i nějaké to hrdelní hekání a chrčení a tak.

4/10

Úspěch však dlouho nepřicházel a začínala být dost netrpělivá. Celá ona. Vznětlivá za každé příležitosti. Třebas jen když něco maličko nejde, už by nejradši něco rozmlátila. Přinejlepším něčí ksicht. Teď si ale musela nechat zajít chuť a ponoukat se k nehybnosti. Však dříve nebo později musí nějaký hlodavec vyrazit do chodeb!
Nakonec ta stála několik hodin, jako nějaká hodně šeredná socha. A pak konečně zaslechla ten zvuk. Škrabkání pod povrchem. Cupitání maličkých nožiček. Teď to jen nepokazit. Ještě chvíli se soustředit. Čekat až bude dost blízko. Možná se trochu pomodlit, aby zvířátko nešlo někam úplně jinam. To by ale musela vyznávat nějaké jiné síly než Smrt, že?
Nakonec to už nevydržela a skočila do závěje šipku čenichem napřed. Kupodivu úspěšně. Zřetelně cítila, jak se jí v tlamě svíjí maličkaté křehké tělíčko. Teď nesměla příliš stisknout! Nebyl to zákusek pro ni! A tak se opatrně vysoukala ze sněhu, v tlamě jí to nepříčetně pískalo. Snad jí to i prokouslo pysk. Škoda že o žádný piercing nestála.

3/10

Nemohla to však nechat být a stále přemýšlela proč. Proč jen to nejde? Co provedla? Možná Smrti nepřinesla dostatek obětí? Pochybovala však, že je Bohyně tolik malicherná. Obětiny jí jsou stejně k ničemu, ať si Rowena říká, co chce. Zajímají ji přece kameny. Drahokamy, oblázky a křišťály.
A nebo? Opravdu bylo potřeba aby čas od času prolila krev zvířete v jejím jménu? Takové požadavky jí určitě nenadiktovala, ale co jí to udělá, když to zkusí? Nic. Zabít nějakého králika pro sebe nebo pro Smrt. Neviděla v tom rozdíl.
A tak se zase zvedla. Už rozehřátá a odpočatá a tiše našlapujíc se přesunula na jiné místo. Ušima přitom stříhala v tom či onom směru, jestli nezachytí nějaké to typické ševelení pod závějemi. Připomínala při tom spíš lišku než vlka, ale nikdo to neviděl, takže je to jedno. Ono by to bylo vlastně jedno, i kdyby to někdo viděl. Co jí je po ostatních.

Rudé oči se zase jednou protočily k zamračené obloze. Nebo spíš ke koruně z větví prastarých vrb. Pořád čekala až předloží důkaz svých dobrých záměrů, když o nich tak rád kvákal. Ale popravdě? S ní by měl těžké pořízení, i kdyby jich měl celou fůru a ještě jí je ukázkově odprezentoval na plátně. Byla prostě jaká byla.
Ale i když měla za to, že je dobře, že je má okolí za nepřátelskou a děsivou smečku, úplně nechtěla aby tuten chodil po světě a křivdil na její úkor i zbytku místního osazenstva. Proto si povýšenecky odplivla. "Můj bratr je milej víc než dost, ale bohužel pro tebe má vyžití jinde," oznámila mu s tak sladkým hláskem, se kterým on sem nastoupil a zase se celá naježila.
"A já to tu značkuju asi pro srandu králíkům ne?" Zabublalo to v ní a aniž by si všimla, byl to její kožich co začalo pomaličku plápolat. Zatím teda jen čupřina mezi ušisky takže vypadala trochu jako HellBoy. Až na to byla spíš HellGurl.
Cizinec při tom projevil zajímavý talent rýpat přesně do věcí, které ji dráždili ještě víc, než všechno ostatní. "Jo, protože vlčice nejsou dobrý k ničemu jinýmu, než se nechat vošustit a vopustit," zasyčela a oheň se rozšířil dál až na její hřbet, takže připomínala jakousi ohnivou hyenu. Fakt nestála o to, aby Cielo okoukal nějaký debility, jako je stavění ženských do role hraček pro hnusný úchyly.
"Předemnou ti žádní bohové nepomůžou. Leda by za tebou stála sama Smrt," informovala ho a hlídala jeho vzdalující se zadek, kdyby si to náhodou chtěl nerozumně rozmyslet.

Liin poslední rok na Galliree byl ve znamení spánku, rodinných setkání a bohužel také ztráty její někdejší moci. Než se do toho však zamotáme, raději to vezmeme hezky popořadě jak se to událo.
Po ročním nic nedělání se uprostřed léta rozhodla, že je na čase začít se sebou něco dělat. Být v téhle nanicovaté smečce trochu užitečná, jestliže se má stát smečkou nenanicovatou. Zúčastnila se tedy smečkového lovu a při té příležitosti se po letech shledala se svou mladší sestrou Chiarou. Označme to shledáním číslo jedna. Druhé se pak událo při té stejné příležitosti. Bratr si totiž přidrncnul nějakou černou šeredu, kterážto se jí teda vůbec nelíbila. Hlavně proto, že přes samé zaláskované pohledy neměli Alfredo a Vivianne na lovení prakticky čas a musela to tedy oddřít béžová dvojice sester.
No a teď k té tragédii. V lese na ně totiž čekal cizák! Tomu chtěla naše milovaná Lia na místě vypálit mozek z hlavy, ale ejhle. Nic. Její ohnivá jiskra jako by skončila utopená někde v oceánském příkopu! Naštěstí tu byla Chi, která tak musela pouštět hrůzu za ně za obě…
Rozlícená béžovka se tedy vydala do světa, by svou ztracenou moc našla. Místo toho ji však čekalo rodinné setkání číslo tři. Našla vlka, o jehož existenci ani nevěděla. Synovce Danteho. Takového budižkničemu! Rozhodla se ho vzít s sebou na túru a dopřát mu pořádnou průpravu, protože žádný slabka v rodině vážně nechce! Prcek si prošel sparťanskou výchovou, když ho uprostřed zimy postavila před setkání s divočáky, výšlap na nejvyšší horu Galliree a procházky ve sněhových vánicích.
Někdy mezitím došlo k rodinnému shledání čtyři, pět a šest. Totiž s Danteho povedeným tatíčkem a dalšími poněkud nepovedenými polovičními Taliány. Odine a Yggrdasilem. Takový debilní jména. Mafiána v nich nikdo nepozná ani kdyby se na hlavu stavěl! A zase takový bačkory! K neuvěření, že to vylezlo z její vlastní sestry!
A jako by toho nebylo málo v domovském lese ji čekala další nadílka. I Vivka s Alfiem do toho praštili a vyprskli na svět malý neschopný koule hned čtyři! Jeden kvičí jako holka, druhej skoro nemluví a třetí… No toho ještě pořádně neviděla, ale asi taky nic moc když se furt drží v úkrytu s máti! Za něco stojí asi jenom ta jediná holčina. Povahově. Ta je pro změnu běs a hrůza po kožichu! Černá až na půdu. Pf!
No. Alespoň že tu ohňovou magii si u Vlčíška ukecala nazpátek, což zaobalíme jako jediné pořádné pozitivum tohohle roku.
A co dělat v tom dalším? No. Asi z těch malejch koulí vychovat něco, co za to stojí. To samo bude až nadvlčí úkol. A jestli to nevyjde, tak si snad bude muset nějaký vlčata udělat sama, aby zbytku famílie ukázala, jak se to sakra dělá! A určitě při tom vynechá jakýkoliv černý geny. Fujtajksl.

Přidáno.

Dítě bylo uschováno. U něj tak nějak nepochybovala o tom, že bude hodný a poslušný, takže ho prozatím hodila za hlavu a kysele se zašklebila na to přidrzlo před sebou. Prej kráska. Lia si k jeho smůle moc dobře uvědomovala, jak vypadá, takže to brala spíš za urážku. "Jo, sem krásná jak noc," sykla a ze slov jí sarkazmus přímo odkapával. Ne tolik s další větou. "Ještě jeden takovej kec a vyrvu ti z huby jazyk i s hrtanem a všim co následuje," vyznala své city pro změnu ona jemu a od tlap, které se jí ve sněhu začínaly žhavit na poplach, jí stoupala pára. Ty sliby ani nekomentovala. To totiž mohl říct každej. Hlavně ten, co něco takovýho ve skutečnosti udělat chtěl! A ona teď má v lese pět bezmocnejch harantů. Cizinci jsou tu vítáni ještě méně než obvykle. Asi tak o 500%.
"Neprocházel tudy nikdo! A víš proč? Protože tohle je smečka. Ne nějakej podělanej průchoďák!" Nerozpakovala se zvednout hlas a přijít k němu ještě blíž, očividně okukujíc, odkud se jí nejznáze povede mu vyrvat hrdlo. Sliby se maj ostatně plnit. "Takže zařaď zpátečku a vysmahni, než z tebe udělám škvarek." Obvykle víc než jednu šanci na útěk nedávala, ale její synovec se díval, takže udělala výjimku, aby měl tu lekci trochu zajímavější. Nicméně cizince asi uhodil do čenichu pach pálící se srsti. Jeho. Zatím jen tak výhružně čoudila, ale zůstat u toho nemuselo. Stačila jediná myšlenka, aby blafla plamenem.

Nakonec byla s prďolou celkem prča. S tím R a Z bude ještě potřebovat trochu pomoct, ale času chleba, že ano? Dokonce si s ní zakřičel, což bylo spíš roztomilý, než děsivý, ale zároveň to byl ten neintenzivnější projev, co z něj dostala, takže moc neřešila co přesně to bylo. Hlavně že to bylo.
Nakonec přišel s dost trefnou otázkou. "No. Když takhle začenicháš... Cejtíš, jak voní náš les?" Pobídla ho a pak trochu dost z blízka očuchala pro změnu ona jeho. "Voníš po něm. My všichni. Cizáci ne," vysvětlila zase jednou. A navíc měla dostat příležitost celou lekci završit názornou ukázkou, když lesem zaznělo vytí. Ten hlas nepoznávala a v odpověď temně zavrčela. "Jo. Drž se u mě," máchla naštvaně ocasem a zvedla se na nohy. Vyšlapávajíc maličkému cestu, šinula si to přímo za zdrojem nežádaného hluku. Výraz jí tuhnul víc a víc ve velmi ošklivé grimase. "Schovej se tady v křoví," poradila mu pak a nekompromisně kývla hlavou k vhodnému křáčku. Nechtěla ho vodit až k tomu pobudovi. Aby mu náhodou neublížil. Nebo od něj nechytil blechy nebo něco takového. Navíc by jí dost ubíral na vážnosti!
Vykročila pak sebevědomě směrem k té prašivině nevítané, naježená jako ježek, pysky na vrch a velmi nepřátelským vrčením, temnějším než noc. V očích jí nebezpečně plálo. Cizák by mezi ně vzhledem očividně celkem zapadl, ale lesem nevoněl, jak si mohlo (snad) ukryté vlče ověřit. "Co tu hledáš náplavo?" Vybafla na něj hlasem tak studeným, že by z něj mohlo zamrznout peklo. "Bolestivou smrt?" Navrhla mu jediné další východisko, které ho čekalo jestli okamžitě nezmizí.

No když už mu moc nešlo mluvení, očividně byl přeborníkem v poslouchání. Jen měl slovní zásobu prťavého vlčete, takže asi rozuměl každému druhému slovu. "Drrrsně," zadrnčela mu to skoro do ucha. Nemohla ostatně dopustit aby vlk z Cosa Nostry šišlal. "Jakože děsivě. Nebezpečně," začala rychle vysvětlovat, ale nakonec nad tim mávla tlapou. Ukázka je lepší než tisíc slov. "Čuč!" Následovala série těch nejšerednějších šklebů co se svým šeredným zjizveným ksichtem svedla. Radši si pak zkontrolovala jestli se jí třebas strachy nepočural. Na jednu stranu by ji to potěšilo, že jí to furt jde. Na druhou... Fakt nechtěla mít za synovce pochcánka!
Ten se ale naštěstí culil. A dobře pochopil její náturu. "Sí! Přiletim jak raketa a vykoušu toho neřáda pryč. Nesnášim prašivý cizáky! Od čeho máme ty hranice asi voznačený?" Začala se hnedka celá rozčilovat. Ten poslední jí hnul žlučí pořádně. Ještě měl tu drzost na ně používat svý srabský magie! "Sono il protettore della foresta!" Zahlásila pak hrdě a v očích jí ohnivě zaplálo. "E anche zia Chiara," dodala. Dva ochránci jsou vždycky lepší než jeden. Pokud se teda sestra mezitím k smrti nezalkla.

Nebyl až tak hysterickej, jak očekávala, což mu mluvilo k dobru. Přesto se nad jeho seznamováním se sněhem ušklíbala jako nějaká noční můra. "Neni to tak hrozný, co?" Očividně se nepoučila a nadále mu pokládala otázky, na které beztak neodpoví. Ale co. Povídala si sama se sebou už roky zpátky, dnes s tím jen plynule pokračuje.
"Chm," zamručela a otřepala si ten nevítaný sníh z ksichtu. Udělat jí to někdo mimo famílii, instatně by se mu zahryzla do hlavy nebo mu vypálila oči. Cielo ale měl to privilégium, že do rodiny patří, takže to přešla jen s trochou nenadšených keců a pak kývla hlavou pěkně naokolo. "Questa è la nostra casa," prohlásila. "Nikdo cizí tu nemá co dělat. Takže když sem někdo přijde, tvař se hrozně drsně a vykopej ho zpátky za hranice. Klidně se boj, ale neukazuj to, jasný?" Kladla mu syčivě na srdce. Samozřejmě neočekávala, že tu udělá teď hned jako dvouměsíční špunt, byly to spíš instrukce hezky do budoucna. Ostatně kdo ví, kdy se zase uviděj. A že ho to naučí někdo jinej, na to radši nespolejhala.
Tlapkou pak ukázala na jeden z nedalekých kmenů. "Označila sem naše území svýma packama," poukázala na zčernalý výžeh v jeho kůře. "Za nima už to naše neni. Tam je nebezpečno." Sice to neznamenalo že se mimo les musí chovat jako podřízenej ťuňťa, ale to mu bylo asi zbytečný říkat. Zrovna jemu. "Jestli se na to vykopávání necejtíš, prostě řvi a někdo z nás se ukáže a udělá to za tebe," dodala. Ona a Chiara rozhodně byly ty nejlepší kandidátky. Byla na ségru hrdá, jak si poradila s tím posledním pochcánkem. Heh. Vždycky ji měla ráda.