Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>>>M. sever

A tak šla. Řeka jí u toho utrpení byla věrnou společnicí. Celkem ukecanou, protože si pořád tak zurčela, šplouchala a pobublávala, ale vlčice si to naštěstí nebrala osobně ani jako výsměch. To by se totiž musela zvencnout vzteky, vzplanout a upálit svůj úlovek na škvarek. Což by mělo stejný efekt, jako kdyby jí je někdo pokradl. Přišla by o to a zbyli by jí jen rudá očka pro pláč nad tou zbytečnou dřinou. Nene. Musela se ovládat a proto si to osobně nebrala.
Šlapkala si teda poctivě dál. Náklad jí zase začínal převažovat dopředu, to by v tom byl ďas, aby to domů nedonesla! Už jen... Kolik že to je? Dvě území! Přejít tu planinu plnou lovné zvěře na dosah ruky a lesík hrušní. A podél potoka domů. Jojo! To vědomí ji pohánělo kupředu. Už je skoro doma. Tam to vyplivne někde v úkrytu a může si to tam hezky shnít, protože si toho nikdo ani nevšimne.
Perfektní! Tady je ten zákrut!

>>> Houština

>>> Smrkáč přes paseku

Po odpočinku v lese se zase vydala na cestu. Ověšená ptáky, jak jinak. Nikdo jí je kupodivu během toho šlofíka nepokradl. To by se totiž musela pak odprásknout. Všechny ta námaha pro nic. Zatím to však nehrozilo a tak mohla podél řeky vykračovat vlastně celkem spokojeně a s novým elánem. Kazily jí to jen vyhlídky na tu dlouho cestu, co měla před sebou.
Zkoušela to dokonce v hlavě spočítat. A hlavně vykoumat kudy to bude nejrychlejší. Podél řeky až k deltě to znělo lákavě, ale táhlo ji to zbytečně daleko na západ. Motat se přes území s jezírky také neznělo kdovíjak lákavě. Ještě tam zahučí někde a maso utopí v bahně. Ani náhodou!
Ale pokud se dobře pamatovala, je tam někde takový zákrut, kde končí jeden les a o něco dál začíná druhý. Takový průchod mezi dvěma hvozdy. A to jí znělo jako plán. Ta zatáčka musela být někde na úrovni vrbáku, jen to od ní musí vzít přímo na jih. Nebo alespoň tak moc na jih, jak jí to orientační smysl dovolí.

>>> Mahtae Jih

pažravec

Alf, březen 2/10

"To by, mílý bratře, platilo, kdybyste přijímali nějaký hodňoučký lepáky zvenku," informovala ho, než se nadechla by to dovysvětlila. "Ale vy si místo toho vyrobíte bandu dalších mafiánskejch skrčků," protočila očky. Tím sám sebe odsoudil k tomu, dávat pozor na další bandu pominutých čertisek. Až na Ciella. Ciello je anděl. A ona se s nimi hodlala zahazovat, ale jen někdy a na chvilku. Aby jí z toho náhodou nedrblo. "Nemohl a nebudeš. Osobně se postarám o to, že budeš ten nejdéle žijící vůdce pod sluncem. O tvoje povinnosti tady nikdo nestojí," ušklíbla se víceméně hravě, ale myslela to vážně. Minimálně to s tím udržováním ho na živu. To pro sebe rodinní příslušníci ostatně tak nějak dělávají.
A upřímnosti se držela i nadále. "No. Sem ráda že mne bereš takovou, jaká sem. Pokusim se prokázat tu službu tvejm děckám." Jeden byl měkkejš, holka byla zase černá... Ale dá se to snést, když je to v rodině, že jo? A když už se tak bavili o dětech... "Lacrima má ještě dvě," doplnila Alfovi znalosti, pokud to Dante ještě neudělal a bylo vidtě, že ji celkem šve, že tu nesou s nimi. Kdo ví, co je ten třínohej pošuk naučí.
Postavila se, pořádně otřásla a trochu vedle něj naklusala, aby dohnala jeho náskok. Měl delší nohy, no. "No ty lovy v tvé a Vivině režii by asi za moc nestály," popíchla ho, poukazujíc na to, jak posledně místo pořádného lovení spíš vrkali jak párek holoubků, ale výtka v tom kupodivu nezazněla. Už je za to ostatně dost sjela s Chi!

>>> Topolík

Z lesa do lesa. Celkem nuda, ale lepší než z lesa na rozkvetlou louku, takže si moc nestěžovala a sunula se dál. S tlamou plnou kuřecích nožek se jí teda dejchalo dost na nic, ale měla z předchozích let dost slušnej trénink. Většinu jara a léta ostatně trávila se zalepeným čumákem.
Teď se ten osud dost blížil. Opět. A tak bylo potřeba tuhle cestu zvládnout dřív, než pyl udělá svoje. To by se pak totiž už zcela určitě udusila. Nebo musela svého nákladu vzdát, což nepřicházelo v úvahu. Radši smrt! Úplně nejraději tedy Smrt, ale zatím neměla dost kamení, aby za ní mohla jít cokoliv somrovat. Musela si nechat zajít chuť. Možná ji mohla zkusit uplatit těmi mrtvolkami? Šest dodů za magii bolesti? Bylo to legit? No. Radši snad ani ne. Riskovat se jí to nechtělo, měla teď doma krky, které bylo potřeba krmit.

>>> Mahtae Sever přes paseku

>>>Armány

Po kopečcích přišel les! Paráda! Musela se pochválit neboť věděla, že víc na západ se rozprostírá ta hnusná pestrobarevná louka. Chtěla se jí vyhnout a podařilo se! Raději však nadále udržovala jihovýchodní směr, protože na to území nehodlala už nikdy v životě vkročit. Minimálně ne, když neni skryto pod metrovou závěji. Tfuj. Ještě teda existovala možnost, že by to tam mohla hezky zpopelnit, ale chtělo se jí na to mrhat energii?
V lesíku si ale dopřála jednu delší pauzu. Dokonce si zdřímla, zatímco kuřata si poctivě držela u sebe, aby jí je někdo nepokradl. Později našla i pár hezkých tůní, ze kterých se mohla napít a na další cestu tak vyrazila hezky zčerstva a zostra. Ještě tak stopadesát milionu kilometrů a bude doma! A to se vyplatí.

>>> Smrkáč

>>> Dlouhá řeka

Nechtělo se jí s tím nákladem ani za mák řešit, jak zdolat vodopády, tak to ve správnou chvíli řízla trochu víc na východ v naději, že tam nalezne o něco přívětivější terén. Ta se ukázala býti klamnou, neb skončila v nějaké praštěné pahorkatině a čekala ji další řada stoupání a klesání. Naštěstí to byly oproti Ragaru jen takové nanicovaté kopečky.
Procházka růžovým sadem to ale stejně nebyla a musela chuděra několikrát zastavit na vydýchávací pauzu. Zmátořit se, pak si ty kuřecí nožky zase správně porovnat v tlamě, aby se dobře držely a přitom jí nedráždili mandle ku zvracení a zase vyrazit. Domů to byla ještě hodně daleká cesta, ale to nemohlo umíněnce její kategorie přeci odradit. Však nesla kořist zcela nevídanou. Vyhynulí druh! A může se chlubit tím, že se na té extinkci podílela. Haha!

>>> Lesík topolů

>>> Nahi přes Ragar

Z tlamy jí na každou stranu vysely za nohu tři přerostlá kuřata. Nebo spíš krůty. A dost ji to převáželo dopředu, ale odmítala se jich vzdát. Když už z toho debilního melounu nic nebylo, musí z té patálie vykřesat aspoň něco. Třeba menší zásoby pro smečku! A tak je táhla dál a dál. Bolelo ji za krkem, klopýtala o ně, běsnila vzteky, ale šla. Cílevědomě. Odhodlaně.
Když nechala pohoří za sebou, šlo to hned o něco snáze. Hlavně díky tomu, že na Gallireu očividně přišlo jaro a nepletl se jí pod nohy ten zpropadený sníh! Momentálně fajn věc, ale jí se tam někde vzadu začala rozblikávat varovná světélka. Zima konec = jaro začátek. Jaro znamená kytky. Kytky znamenaj pyl. Pyl znamená... kopu nedůstojného pšíhání, slzotoku a nudlí. Pfuj. To aby se na pár měsíců zase někde zašila. Třeba doma.

>>> Armany

Alfík, březen 1/10

"Boží ne, spíš ďábelská," odfrkla málem uraženě, Ale jen na oko, což snad už zvládal poznat a naklonila hlavu na bok. "Nojo. Dost mě překvapuje, že ses rozhodl alfovat. Musí to bejt děsnej vopruz," konstatovala a sledovala ten jeho výstup s malými plápolajícími ohníčky v očích. Ten hereckej výkon byl taky celkem novinka a rozhodla se ho napodobit. Položila si tlapku na hruď a zalapala po dechu. "No tak to aby to napravila, nerada bych abys pošel. Bych to po tobě všechno musela převzít," otřásla se odporem. Vychovávat čtyři děcka a ještě hlídat smečku. Brr. Uvědomovala si, jaká je to nálož povinností a zasloužil si za to asi trochu uznání. Jen to nedokázala říct úplně přímo. Lichotky jí přes zobák nelezly snadno. "Navíc sem si nebyla jistá, jestli to tomu po všech těch excesech fakt je." Není snadné mít její maličkost v oblibě. "Nerada bych někoho mystifikovala," ušklíbla se. Lháře tuplem nikdo nemá rád.
"No možná jeden nebo dva," zakoulela očičkama, že tomu chyběla už jen svatozář a nad dalšími slůvky mávla tlapkou. "Vrbu bych z toho vynechala. Možná i pár území okolo, abyste měli co žrát," prozradila mu "dobrácky" a rozhodla se oponovat i v další záležitosti. "Ne dobrý, už si mě oslintal dost."

Plavala a plavala, a pak najednou vířila proudem, pak vzduchem a bem do sněhu. Vyvalila oči rudé jak dva uhlíky a začalo se z ní beze srandy kouřit, jak jejím tělem začal otřásat vztek. Jak si postupně uvědomovala, co se vlastně stalo. Že si zase nějaká hovadina pohrávala s její myslí a udělala z ní totálního blázna!
Magie už naštěstí fungovala a tak si vlastní kožich tím doutnajícím hněvem vysušila a zkřehlé tělo zahřála. Win win situace. Vyhrabala se ze sněhu s takovou salvou nadávek, že by se i dlaždič červenal a odrázovala si to přímo ke zbytkům melounu, aby je s dalším pitchováním rozkopala do všech stran. Trochu nedůstojné, ale moc ji to nezajímalo. Co jí ty barevný bubliny a hypnotizující pták provedli bylo mnohem horší. Nejhorší bylo, že se ani neměla na čem pomstit, když byli všichni kaputo!
A tak aspoň vytáhla z jezírka tolik debilních mrtvol, kolik unesla a bez rozloučení, zato vzteklá jak mula, vyrazila přímo na jih. Ti tupí zmetci aspoň nakrměj další generaci, když jinak byli úplně k ničemu!

>>> Dlouhá řeka přes Ragar

Alfík; 5/10

"To je fajn," pochválila ho se zubatým úšklebkem a hrdě se zvedla hlavu. S tím ocumlaným uchem to trochu ztrácelo na efektu, ale asi si to neuvědomovala, nebo jí to bylo jedno. Obojí velice pravděpodobný scénář. "Já zase sem skvělá tetka. Dante s Ciellem mě milujou," oznámila mu sebevědomě. Ten zbytek sice skoro neznala jménem, ale určitě si k nim taky nějak najde cestu. Více či méně násilně.
"Jo, to já taky ne. Asi se ten ťulpas bojí, že bych s takovou mocí zničila pár světů." Zněla u toho maličko hrdě? Asi ano. "Ale převezu ho a nějak je dostanu zpátky." Svá podezření a hněv očividně cílila jen na jednoho z božských sourozenců a vůbec se za to nestyděla. Zato se styděla za ten druhý fakt, který mu sdělila. Stáhla koutky tlamy do ztrápeného úškrnu. "Bolelo to. Jakože fakt moc," svěřila se. Se škytavým smíchem. Zněla trochu jako hyena.

Voda, všude samá voda. A čím níže byla, tím víc studěla a tlačila na její křehce utvářené tělo. Ten meloun byl ale tak blízko! A ona ho chtěla! Strašně moc, ač to bylo stejně absurdní jako koupat se uprostřed mrazů v ledovcovém jezírku. I to ostatně právě dělala.
A tak se toho ptáka blbáka chytila tak pevně, jak jí to křehnoucí tělo dovolovalo a nechala se stahovat níž a níž. A bylo hůř a hůř. Její ohnivá zarputilost jí ale nedovolovala to tak blízko k cíli vzdát. Obvykle když na něco upnula svůj zrak, musela to dostat. a teď to byl ten debilní meloun, který měl ve skutečnosti hodnotu asi tak nulovou, ale na jejím psychedelickém tripu jí to bylo jedno. Rozum tu selhával hned na několika frontách. Noženky jí ale začínaly opravdu selhávat, jak jí tělo prostupoval větší a větší chlad a bylo vlastně celkem otazné, jestli se na blbounovi vůbec dostatečně dlouho udrží.

1. Držet se blbouna a potápět se dál za melounem (8)

Alfredo; 4/10

Vlčice se ušklíbla. Když ho tak viděla, nejraději by mu jednu něbo dvě flákla, aby se vzpamatoval. Nojo. Maminčin mazánek. "Asi lepší než nedělat nic," připustila nakonec víceméně pobaveně a zastříhala uchem, které jí oslintal. Nakonec jí to ale nepřišla dost a začala mu to zarputile otírat do srsti na krku.
"To o dost přicházíš," poznamenala s čertíkama v očích a pak si povzdechla. "Já vlastně nevim. Uměla sem toho dost. Třeba někomu přikázat ať si okouše vlastní nohu a on to udělal. Nebo myšlenkou způsobit pořádnej bolehlav. Metat blesky..." Vypadala u toho vzpomínání vlastně dost zasněně. "Ale když jsem se probudila po tom dlouhym spánku, bylo to všechno pryč. Nedokázala jsem zapálit ani malej ohníček," postěžovala si zase jednou celkem dopáleně, přesvědčená o tom, že to bylo Životovo dílo. Zmetek jeden dobrosrdečnej se bál, aby omylem nezničila s takovou mocí svět nebo něco. "Akorát ten oheň mám teď zpátky. Hezky jsem poprosila Vlčíška. Věřil bys tomu," zakabonila se a znechuceně vyplázla jazyk. Ona někoho prosit. Někoho jiného než Smrt. Tak ponižující!

Lia v sobě asi skrývala nějaké vůdcovské nadání, protože ta banda nezvedených tupců ji začla poslocuhat na slovo. A společnými silami (skoky), nakonec led prolomili. A zmizeli pod vodou, co měla být ledovější než led, přesto žádný chlad necítila.
Chvíli nečině levitovala ve vodním sloupci a sledovala to splašené hemžení kolem. Jak se ptáci střemhlav vrhají dolů za tím něčím, co nazývali pokladem všech pokladů a... uznala, že se na to také musí podívat. Byl ale hluboko, tak se na to musela pořádně nadechnout... a při tom omylem natáhla do krku i pestrobarevnou bublinu. Chvíli bezmocně prskala, ale ten zvuk se postupně měnil v hihňání a hihňání ve smích. A pak se jí asi přestalo dostávat kyslíku do mozku, protože dostala nápad, který byl pěkně hloupý, ale jí přišel vyloženě geniální. 4apla jednoho z blbounů a nechala ho, ať ji k tomu zářícímu melounu odveze sám! Měla s jízdou na ptácích už ostatně zkušenosti. Jednou sjela Ragarské hory na hřbetě tučňáka. A tohle byla vlastně dost podobná prča!

2. Zkusím duhovou bublinu

Alfredo; únor 3/10

Lia trochu zakoulila očima. "Když to byl její cíl, tak ať si ho plní," pokrčila rameny. Ten brášule je prostě hrozný matlo. Těžký uvěřit, že byli uhnětení ze stejnýho těsta. Někdy měla pocit že nesdílí nic, krom podobných kožichů. "Měj si svůj vlastní cíl," dodala, aby ji pochopil a ušklíbla se. "Třeba dát děckům tolik pozornosti, co si zasloužej. Všem," nakrčila nos. V jejich famílii totiž bylo celkem jasně vidět, koho rodičové upřednostňovali a způsobovali tak mezi dětmi celkem rozruch. Zcela nepotřebný. Žádnému ze synovců či neteří nepřála zažívat tu frustraci a nenaplněnou touhu po lásce a uznání, kterou si prošla ona.
z toho sentimentu a hezkých řečiček jí však začínaly celkem pobolívt zuby, takže za změnu tématu byla upřímně ráda. Pořád si ne a ne zvyknout na to, že je schopná také pozitivních emocí a záleží jí i na někom jiném než na ní samotné.
"Záleží, co si pod tím představuješ," uchechtla se. Měla tak trochu dojem, že její představa zábavy leží trochu jinde, než ta jeho, ale rozhodla se mu dát šanci. "Já třeba ráda podpaluju cizím vlkům zadky," poznamenala potměšile.