Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Chiara byla očividně v dost podobné náladě jako její starší sestra a ta to v duchu schvalovala. Ne tolik to, že nechala na jejich území cizáky, ale to tu teď nebylo důležitý. Protože teď když bylo všechno vyřešené se tu začaly srocovat davy. Neforemná mafiánka se otřásla a propálila vlčata očima.
"Kde ste byli když tu byl průser co? Neřikala sem vám ať nechodíte z lesa pryč bez dozoru?" Dala se do vzteklého peskování a rudýma očima opékala hlavně Ciella. Zrovna do něj vkládala velké naděje v tom ohledu, že bude mít trochu rozum. Ale zklamal je.
Otráveně zamručela, když se o slovo přihlásil také její žaludek a začala čenichem strkat všechny zbylé přítomné ke kraji lesa. "Mám hlad doprčic, tak buďte tak laskaví a buďte trochu užiteční aspoň teď když jinak ste úplně k ničemu," mudrovala doplňujíc to o nezveřejnitelné nadávky.
Ti dva cizáci naštěstí vysmahli a Chi splnila slovo a označila les, tak se mohli snad na chvíli vzdálit.

>>> Roh hojnosti přes hrušku

Pak ten chaos konečně ustal. Lie v tom zápalu chvíli trvalo si toho všimnout, ale když začala Viv všechny chválit, trochu ji to vrátilo do reality. Nikoliv však s dobrou náladou. Mrskla vypelichanou oháňkou a vrhla po své doně, o kterou se nikdy neprosila pichlavý pohled. "Pro tebe to fakt nikdo nedělal," zamudrovala a celá zadýchaná vyhledala pohledem i Danteho. Chvíli to vypadalo, že neřekne nic a jestli ano, bude to stejně kousavé jako předchozí slova, ale nakonec s odfrknutím odvrátila pohled. "Asi si to jméno trochu zasloužíš," uznala o dost tišeji, než když trousí do světa nadávky a kývla hlavou i na svou sestru. Trochu ji štvalo že ta, kterou dřív vlastním tělem ochraňovala byla teď silnější a schopnější než ona, ale pořád to byla Chi, takže... To asi musela skousnout. "Máme někoho s magií země?" Ten strom by asi měly dát do pořádku, než tu spoušť uvidí Alf. Mohlo by ho klepnout. Ona osobně jen mohla uhasit oheň který rozpoutala. Což také udělala.

Sešla se tu celkem zajímavá banda. Chi, Vivi, Dante a ona. Tři ohňovlčice a malej bezvýznamnej kluk, heh. Teď se mu ale očividně rozhodly nějaký význam připsat a jednohlasně ho poslaly do akce, zatímco ony měly být vábničky. Moc mu to ale nešlo a za chvíli proletěl vzduchem jak šutr.
Lia se otráveně zamračila, jakoby plánovala, dát mu pořádně za uši, ale bez keců se zberchal, takže to bylo zatím odpuštěno a obrátila svou pozornost na skutečného strůjce všech potíží. "Tak poď ty *****," prskla po stromu, nikoliv po Vivce, ačkoliv to tak mohlo na vteřinu působit. Moc se jí nechtělo do dosahu šlahounů, ale když se tam vrhla za černá můra, musela ona taky o tom žádná. S hlubokým nádechem v sobě rozdmýchala hněv potřebný k samovznícení a jako rudá dělová koule vyrazila vpřed s tlapkami rozžhavenými do ruda a pálila všechno co jí přišlo do cesty. Postrádalo to jistou eleganci, ale svůj účel to snad plnilo, protože větve kolem ní šlehaly jedna radost, aj se několikrát trefily a sama se proletěla vzduchem jak kometa, ale na tom nesešlo ne? Ji nějaké další malé zmrzačení neva, hlavně aby byl v lese zase klid.

Lia vzala to vymýšlení jména překvapivě vážně a dost hluboce se nad tím zamyslela. "Tvoje babička se jmenovala Florence, ale to je na tebe asi moc jemný," zamumlala. Odine jí nepřišla jako nějaká prinezna s dobrým vychováním. Spíš byla drzá jak lázeňská veverka. "Franceska? Eleonora?" Zamumlala čas od času něco z toho co jí přišlo do hlavy. "Olivia?" Také to začínalo na O, třeba by jí to bylo blíž. "Tizz? Agripa?" Přidala pár dalších návrhů, než vlčička zvedla plachty a odkývala jí to. "Žádnej spěch. Budeš to mít jen na celej život," odtušila a zívla si. Byla poslední dobou děsně ochrápaná. Sváděla to na léto a ten všudypřítomný pyl.
Z dřímání ji však brzy probralo Chiařino zoufalé volání, které rozhodně nemohla nechat bez odpovědi. Hned byla na nohou a celá rozlícená se vrhla vpřed. Zase se jim sem nacpal nějaký drzoun? Spadla do díry? Napadlo ji hned několik scénářů, ale ten skutewčný jim rozhodně nesahal ani po kotníky. "To si děláš srandu ne?" Odtušila otráveně, když se ukázalo že viníkem toho ruchu je jejich vlastní strom! Takhle zem byla fakt praštěná.
"Rozptýlim to," vyštěkla vztekle po zbytku shromážděné familie a s mlasknutím se dala do rozpoutávání vlastního inferna. Když se chce strom bouřit, tak asi dostane novou fazonu. Trochu opálenou a zuhelnatělou. Však si s tím určitě někdo poradí a obnoví ho. Od čeho je magie země? Teď však měla promlouvat magie ohně a rozlícená italka se s tím rozhodně nemínila párat. Zapalovala nejen lístky, ale rovnou celé větve a metala po stromu peprné nadávky v několika různých jazycích. "Děte to někdo zmáčknou hýml hergot." Asi nebyla náhoda, že její ohnivý pohled loupl hlavně do Danteho. Jednak měl příležitost ukázat že k něčemu je a druhak... byl tu krom ní asi nejmenší.

"Sí," odkývla jí prostě a vypadalo to, že se s tím spokojí. Nakonec se ale nad vlčí slečnou smilovala a rozhodla se to doplnit o pár dalších informací, co by jí mohli pomoci v přežití na tomhle místě. "A jeho partnerka Vivianne. Poznáš jí hned. Černobílá a černym plamenem na zádech," popsala i druhou alfu a trochu si zívla. "Maj spolu čtyři malý. Mladší než seš ty. Tři kluky a holku," protočila nad tou mužskou převahou trochu očima. "Ještě se tu poflakuje má starší sestra Philippa a mladší ségra Chiara." Tak, to aby to měla komplet a pak přišla řeč na jméno.
Mimoděk se otřásla, když došla řeč na Odinovu sebestřednost. Lia uměla být zlá a protivná, ale sebestředností pohrdala téměř tolik co prolhaností. Něco jí říkalo, že ani s tím druhým neměl její neoblíbený švagr problém, ale jistá si tím být nemohla. "Jo. Něco co bude tvoje. Vystihovat tě. Líbit se ti to," pokrčila rameny. Nevěděla co Odine s tím poněkud vymytým mozečkem, ale jí samotné by se rozhodně nelíbilo jmenovat se po rodičích. Být jen stínem někoho jiného. "Klidně ti můžu dát pár návrhů z naší domoviny," byla dneska speciálně sdílná. "Ale jestli ti to vyhovuje, nech to být."

Liin pohled byl dlouhý, tak trochu duši stravující a velmi hodnotící. Netřeba si to brát osobně, jinak to prostě neumí. Ale rozhodně to nehodlala té cácorce vysvětlovat. Buďto zůstane tak dlouho, aby to časem pochopila, nebo to nikdy nezjistí a zůstane v blažené nevědomosti po zbytek svého bytí.
Nakonec pokrčila rameny. "Okej. Tak teď už máš," odtušila nakonec bez většího citového zabarvení. Ať už pozitivního nebo negativního. "Na procházku po lese bych ale počkala až na schválení alf," dodala čistě prakticky. Tušila že Alfredovi to je jedno a názor té jeho černé příšery ji nezajímal. Ale přesto musela bratrově pozici prokazovat jistou úctu. Za to, že to tu držel pohromadě si jí špetku zasloužil.
"Ah. Jasně," zamumlala, když jí bylo připomenuto jméno a uši se jí trochu svezly do stran. "Asi my to trochu splynulo se jménem fotra," odtušila. Bylo si to tak podobné, že to až nebylo hezké. Ne že by samo o sobě nějak hezké to jméno bylo že? Znělo tak šíleně cize a exoticky na to, aby ho nosil někdo z její famílie. Jak jen mohla Lakrima dopustit, že její potomek má tak debilní jméno? "O změně si neuvažovala?" Nadnesla jen tak do pléna. Možná trochu znechuceně.

Aspoň že poděkovat za žvanec ji naučili. I to bylo víc, než zvládala většina puberťáků, takže za to dostala plusové body a Lia pokývla hlavou. "Za nic." Vypadalo to, že než se domu někdo vrátí, všechno jídlo v úkrytu se zkazí. Tohle byla vlastně win-win situace.
Nechala tu cácoru ať se svým tempem v klidu nabaští, jen po očku hlídala, aby nevyváděla něco... cokoliv. A pak zase zprudka stříhla prokousnutým uchem. "Ne že bych tu měla rozhodovací právo," odtušila čistě pragmaticky bez náznaku nevole. "Ale pochybuju o tom, že by proti tomu bratr nebo sestry něco měli," přemítala nahlas. I Danteho ostatně přijali bez většího zamyšlení. Byli jedna krev.
Nakonec tedy přikývla střapatou hlavou. "Zůstaň na mou zodpovědnost. Jestli ale kuješ nějaký pikle, tak si mě nepřej," neobešel se ten souhlas bez řádné výhružky s nebezpečným zábleskem v očích.
"Jak že se to menuješ?"

"Možná právě to je klíč k úspěchu?" Napadlo ji a na chvilku se dokázala tvářit i celkem zamyšleně, pak však mlaskla a pokývla hlavou. Aspoň v něčem byla ta cácorka upřímná. A ona konečně dostala příležitost se s někým podělit o ta divná kuřata. Sice si to představovala trochu jinak. Třeba že to bude s někým, koho má opravdu ráda jako jsou Alf, Dante nebo Cielo. Ale tohle nebyla úplně špatná alternativa.
"Tak chvíli počkej," instruovala ji a otočila se na patě, aby došla do úkrytu pro něco ze zásob. Odine byla sice rodinný příslušník, ale zatím ne tak zcela rodina, takže ji tam brát nechtěla. Liina těžkým životem získaná nedůvěřivost měla své hranice, i když šlo o neteř. Odine tak získala příležitost vydechnout či zmizet, než se maličká ohnivka vrátila s přerostlou slepicí ve chřtánu, položila ji na zem a pak zase couvla do bezpečné vzdálenosti. Nebo alespoň zdánlivě bezpečné, když v tomhle světě vlci umí metat blesky a plivat oheň.

Asi na tom něco bylo, takže neoponovala. Ani po Dantem, který s ní zůstal, se její sestra očividně nesháněla. Ani se neobtěžovala dolézt domu. Nebýt tak deep down family gurl, asi by si i pomyslela, že ji měla tehdy před lety nechat zdechnout hlady. Ušetřila by si kopu námahy a teď by tu neměla tyhle tři nevděčníky. No, asi to bylo dědičné.
"Tak to gratuluju. Já to tu hledala roky," odtušila. Kéž by ji sem zaneslo nějaké debilní kouzlo o něco dřív. Aby třeba zastavila Pippu ve vymýšlení blbostí a zakládání smeček. Pf. Leč dorazila pozdě. A pak pro změnu prospala Alfův blbý nápad pořizovat si děcka. Škubla uchem, jak se lesem ozval další hlásek, ale neuhnula pohledem od své vykutálené nejstarší neteře. "Máš hlad?" zeptala se nakonec po chvíli prostého mlčení a přeměřování zlým pohledem.

Lia byla od určitých událostí ve svém životě dost otrávená, ale momentální stav věcí ji štval snad ještě víc. Své sourozence hledala roky. Chtěla s nimi být. A místo toho sama trčela uprostřed lesa, který si ani sama nevybrala. Kde sou sakra všichni? On je totiž dost velkej rozdíl v tom, když je vlk sám, a když je osamělý.
A Proto snad její hlavou probleskl malý záblesk radosti, když jí vítr přivál tu typickou vůni, kterou sdílí příslušníci jedné famílie. Problém byl, že tenhle nebyl smíšený s vůní smečky. Trochu nakrčila nos. Že by se vrátila Lacrima? Ta naděje zhasla v moment, kdy se mezi stromy vyloupl kožich. Sice béžový, ale opatřený sadou nežádoucích tmavých odznaků. Zklamaně pohodila ocasem. Místo sestry si očividně měla vystačit s neteří. Už jen tím jak si sem nakráčela, by si zasloužila pár výchovnejch facek. Ale kdysy dávno ji sem pozvala, tak se to rozhodla zohlednit.
"To tě fotr nenaučil, že se máš na kraji smečky zastavit?" Zamručela pichlavě a z lehu se posadila, aby měla snazší případný zásah. Sice sdílely část krve, ale kdo ví, co jí ten třínohej pošuk nasoukal do hlavy za nápady. "Něco mi řiká, žes nepřišla na návštěvu cíleně," prohodila a tázavě naklonila hlavu na bok.

Lia - https://gallirea.cz/index.php?p=vrbovy-lesik#post-237196
Další: 3.7.2025

Nic. Nikde nikdo. Asi sem to jídlo táhla zbytečně. A až na to dojde, dá to někomu pořádně sežrat. Pro jednou se starala o dobro smečky a co z toho. S prázdným výrazem zírala do větví stromů nad sebou a nechápala, jak to tady vlastně přežilo ty doby, kdy byla ona v kómatu.
S odfrknutím se přetočila ze zad do normální polohy a mrskla tím svým opelichaným ocasem. Nejraději by se taky sebrala a někam zmizela. Třeba hledat nezvěstná vlčata. Ale bránilo jí v tom hned několik věcí. Jednak by pak les zel prázdnotou. Druhak byl květen a venku byly všechny louky rozkvetlé všemi těmi květy, které ji nutili pšíkat, slzet a celkově vypadat jako ještě větší hromádka neštěstí, než ve skutečnosti je. A les očividně zase vyčíchal.
Protočila nad tím svými ohnivými kukadly. Philipa si založila smečku a ostatní aby se o ni starali. Klasická pipina, fakt. Ale co naděláte. Smečka je ostatně skupinovej effort. A tak se postavila na nohy, by si udělala procházku kolem hranit. Z toho co cítila, se toho naposledy chopila Chi. A předtím ona osobně s Cielovou pomocí. A před nimi taky Chi. No. Aspoň někdo svou práci fakt dělal. Možná by si měly spolu založit vlastní smečku, pche. Nebo udělat převrat. Alf by se asi moc nebránil, otázkou byla ta jeho černá fuchtle.
A tak šla. Procedura to byla pořád stejná. Tu se otřít o kůzu a nechat v ní svazek svých starých chlupů. Tu přidřepnout a udělat loužičku. Tamhle vyrýt drápy značku v mechu nebo vypálit do kmenu otisk svých do ruda rozpálených pacek. Nebo rovnou ožehnout celou větev do černa, aby bylo každému jasné, že tady tomu vládne banda pekelníků.
Stejně měla dojem, že někoho ani to nezastaví. Nějací vlci jsou prostě bezmozci a nenaděláte s tím nic. Leda to zabít dřív, než to naklade vajíčka. Problém byl, že tihle byli většinou vyzbrojení takovým arzenálem magií že se na ně nedalo ani dostat. Rozhodně ne v jejím současném neutěšeném stavu bez magií. Bylo to tak krásné, když mohla na cizáka poslat blesk z čistého nebe, nebo mu rozkázat ať si trhne nohou a jeho tělo jí poslechlo. Teď mohla tak akorát plivat ohnivé koule, což se dělalo dost blbě, když vám ten druhý pošle do hlavy červa a ta vás rozbolí jak střep. Hrozná hovadina a nejde se tomu bránit. Tfuj. A taky to dřív uměla!
S povzdechem upřela pohled na kůru černající pod jejím dotekem, čadící temným dýmem, co připomínal Vivianiny plameny. K čemu je ona vlastně měla? Byli dost divný. Tak jako jejich majitelka s tím jejím úsměvem a brebentěním, nejraději by vypálila značku i jí. Když ne do ksichtu tak aspoň někam do kožichu. Což znělo vlastně celkem cool. Všichni členové smečky by mohli mít cejch. Jako zkoušku odvahy a toho, že si zaslouží tu být. Možná by to měla Alfovi navrhnout. A nebo s tím prostě začít. Heh.
No. Na konci té procházky byla už celkem unavená. Byla skorem ráda, že lesík neni zas tak velký a sedla si mezi dva očouzené stromy, jako nějaká sfinga na stráži. Jen ať si jí teď zkusí někdo říct, že sem vlezl omylem nebo že si označení nevšiml.

>>> úkryt

Náklad byl vyložen, trochu si odpočala a hned se jí chodilo lépe. Jen ji dost bolelo za krkem. A taky záda. Ale to nebudeme nikomu vyprávět, aby si z toho neudělal výhodičku, že ano? Teď už si konečně udělala čas, aby pořádně procedila lesní vzduch skrz svůj čenich a zhodnotila, kdo je doma, kdo teď zrovna odešel, a kdo už tu nebyl pěkně dlouho.
Chi a malá černé třeba odešly nedávno. Pak cítila Alfa, který byl očividně v lese. A Rowenu? A smrděla jinou smečkou. Automaticky se naježila, a kdyby už vlčice nebyla pryč, došla by si na ni i v tomhle stavu posvítit. Cítila i Vivianne s tím čtvrtým vlčetem jehož jméno ještě nezná. Ale co ti další tři? Nervozně se ošila. Jejich pachy byly dost vyčpělé! Ale jestliže se tím nevzrušoval Alfí, měla by vůbec ona?
Nakonec prostě zvedla hlavu k zavytí, kterým oznámila že je v úkrytu jídlo ačkoliv tu podle všeho nebyl prakticky nikdo, kdo by si to poslechl. A schoulila se u vchodu, jako by tu chtěla sedět a čekat, že se to vytí dostane až do končin, kam se vlčata zdejchla a přiláká je. Nemohla se zbavit toho kousavého pocitu, že b je měla jít hledat, ačkoliv to absolutně nebyla její starost.

(49)

>>> les

Nakonec se rozhodla, že už ji trochu práce navíc nezabije a začala dolů snášet blbouny po jednom. Tady v lese jí je ostatně nikdo neukradne, takže si může dovolit spustit je z oči. Nechala tedy tři u vchodu a hezky zadkem napřed stáhla dolů prvního. Umístila ho v nejchladnější části místnosti, trochu se vydýchala a šup. Chodbou nahoru pro druhého. Následoval stejný tahací proces i umístění a o něco později se tu skvěli na podlaze už všichni čtyři. Obrovští bílí práci s dost divnou hlavou. Když na ně teď tak koukala, tak vlastně vypadali celkem jako holubi. Tfuj.
Ale rozhodně chutnali dobře, což dokazovalo jedno sežrané "stehýnko" které si dala cestou domů. Jedlé to bylo. A bylo toho dost. Byly to takové menší krůty. Až žasnula, že to vážně celou tu cestu utáhla! Musela se pochválit. Je prostě hustá. Škoda že tu nebyl nikdo, koho by tím mohla ohromit. Nikdo, kdo by se do toho teď pustil. Musela jen doufat, že to sem nedotáhla jen proto, aby to tu teď hnilo a lákalo mouchy... V tomhle chladnu to ale snad chvíli vydrží. A ona ndá ostatním poctivě vědět, že to tu je!

>>> Les

>>> Ronherský potok

Když ji obklopilo vrboví, pocítila takovou divnou úlevu. Dokonce si povzdechla a uvolnila ztuhlá ramena, jak jen jí to její náklad dovoloval. Úplně měla chuť to hned na hranicích zahodit a přivolat ostatní zavytím, ať se laskavě přijdou nažrat, ale neměla ráda nepořádek.
Také by si mohla zavolat o pomoc, ale to by zase musela přiznat, že je slabko, a to vážně nehrozilo. A tak tiše trpěla dál a proplétala se mezi stromy hlouběji a hlouběji do lesa. A ten ji vítal jako starou známou, což bylo nové, divné, ale příjemné. Tudíž se tomu nebránila.
Najít úkryt smečky pro ni bylo snadné jako facka, ačkoliv v něm zas tolik času netrávila. Vlastně měla tak trochu pocit, jako by ji tam les sám volal, aby si už mohla oddechnout. A brzy už mohla prolézat dírou v kmeni, ačkoliv s hubou plnou přerostlých kuřat to bylo složitější než obvykle.

>>> úkryt