Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ať nekazím sourozeneckou trojku, hlásím tohle sluníčko, které nemá co ztratit xD Vlčetem je (ač se tak nechová) a ještě chvíli jím zůstane :P

// loterie 3
>>> Hory

Soustředěně se drala sněhem kupředu. Naštěstí byla dost lehoučká, takže se nebořila tak hluboko, jako jiný vlk, i přesto, že sestupovala a každý krok jí přišel těžší, než normálně. Tlapky ji zebaly pořád stejně, ale snažila se to nevnímat. Připomínala si, že jí v srdci plane oheň pekelný, takže smrt umrznutím je pasé. Přes to vlak nejede. Ač to byl jen výmysl její choré mysli, síla sugesce má něco do sebe.
Zdálo se, že krev, jež následuje je čerstvější, teplejší a voňavější, než když se stopováním začínala, což znamenalo, že asi postupuje rychleji, než její kořist. Ještě aby ne. I zdravý tučňák působil jako hlemýžď v hávu ptačím. Jak rychlý asi může být, když je takhle zrychtovaný a teče z něj krev proudem. Doufala, že bude ještě živý, až ho najde. Zasloužila si po tom všem být u toho až skape!
Což bylo přání, které se jí mělo vyplnit. Našla ho pod jedním stromem, s tím vyplašeným výrazem někoho, kdo si je vědom nezvratnosti svého osudu a přitom bez síly, se mu postavit. Stačil jediný znalý pohled, aby pochopila, že není kam spěchat. Spokojeně se usmála a schoulila se do klubíčka tak blízko, aby si byl vědom její krvelačné přítomnosti. Pokusil se vzdálit, ale akorát jen bezmocně zaplácal křídly. Ušklíbla se tomu a srovnala si promrzlé končetiny pod tělem. Sníh hezky izoloval, takže měla k té podívané dost pohodlí. Ten strach a vyhasínající život v očích. Vždy se jí to líbilo. Někdy si představovala, jak takhle přihlíží konci někoho z těch, co zničil její rodinu. Ale! Ti by z toho tak lehce nevyvázli. Takovým by pravděpodobně nejdřív po kouscích zaživa odkousala končetiny, vydloubla oči... Měla celkem dobrou představivost.
Tenhle jí ale nezabil rodiče. Jen jí teď bolel každý pohyb, ale to k lovu patřilo. Znovu se postavila na nohy, když si byla jistá tím, že pták to má za sebou a zaryla do něj zase zuby. Nechtěla žrát na takovém místě. Táhlo tu. A krev by mohla přilákat nevítaného hosta. Začala tedy stvoření z posledních sil táhnout pryč.

>>> Lumens

// loterie 2

Pod béžovým kožichem byla už řádně přebarvená na modro, vzhledem k tomu, kolik kopanců, plácanců křídlem a klovanců utržila. Zlobila se na sebe za to, ale nakonec to už nevydržela a stisk jejích zubů povolil. Zadýchaně ležela rozpláclá v rozhrabaném růžovém sněhu a sledovala, jak se obdobně zřízený tučňák plazí kupředu, zanechávajíc za sebou krvavou cestičku. Kdo by si ale myslel, že to vzdala, byl na omylu.
Prostě jen odpočívala a nespouštěla z něj svůj planoucí pohled. Bylo to jídlo, které prostě musela získat stůj co stůj. Krvácel víc než ona, nemůže dojít daleko. Jen popadne dech, najde ho, až si bude myslet, že svému osudu unikl a dorazí ho. Byla mrňavá a slabá. Málokdy zvládla svou kořist přeprat přímo, musela využívat trochu jiné taktiky. Znát své slabiny bylo klíčem k úspěchu.
Saviora si nevšímala. Jen mu v duchu slíbila, že za to, jak se na její účet baví, jistojistě zaplatí. Teď ale měla důležitejěí věci na práci, než nějakýho malichernýho zm**a. Pokud chtěla ostatním otravovat život, musela v první řadě zachovat ten svůj. Mohla sice všem slibovat, že je bude strašit i po své smrti, ale byly to jen výhružky, jejichž splněním si nemohla být jistá, že ano? Třeba by to šlo domluvit s tou Smrtí, jestli fakt existovala nebyla jen výplodem senilní pomatené mysli, ale zatím takovou smlouvu neměla, takže... Se hezky nají, zotaví, vyroste.
Oblízla si krev z čumáčku a konečně se postavila na vratké nožky. Byla tu šílená kosa, jestli nechtěla zmrznout, musela se hýbat. A cíl měla jasný. Následovala stopy krve, které pomalu zapadávaly sněhem. Ještě že byla vlk a měla citlivý nos. Kde oči selžou, tam pach pomůže. A krev voněla vždy sladce.

>>> Ageron

// Loterie 1

Byla to vlastně dost bžunda! Vítr jí svištěl kolem uší a krajina kolem utíkala nebývalou rychlostí. Poprvé po dlouhé době se fakt bavila, aniž by někomu nadávala do dutých imbecilů a ten hnědej dědek, to musel pokazit. Vykulila oči, když se větve stromů kolem začaly hýbat a... plést se jim do cesty. "Shiiiiiit," vypískla nevěřícně, když ji do tváře začala píchat pichlavá zeleň.
Ona i tučňák dopadli celkem stejně, jí ale navíc tekla krev z nosu po jednom ze šlehanců. "Ty zm**e," adresovala Saviora, zatímco se snažila vymotat z větví, sápajíc se otřesenému nemotornému ptákovi po noze. Ostré zoubky ovšem jen rozpáraly plovací blánu a ona frustrovaně zavrčela. Dědkovi chytré keci u toho fakt nepotřebovala. "STFU!" Prskla po něm a v další chvíli držela v zubech tučňákův ocas. Jasně cítila, jak pera povolují. Představa, že se utrhnou a on jí zase vyklouzne, byla příšerná. Proto co nejrychleji překousla z jednoho místa na druhé, aby ho tentokrát chytila i za tělo a nejen jeho pokryv. Teplá krev plnící tlamičku byla fajn, ale moc se z toho nenají.
Tučňákovi se to na druhou stranu vážně nelíbilo a otočil se, aby konečně vznesl nějakou tu ofenzivní defenzivu. Ten zobák byl teda pěkně nebezpečněj. Ale i když klovance a štípance, které pokrývaly její tělíčko bolely jako čert, odmítala ho pustit. Tohle byla její svačina sakra! Když to nezamorduje, bude o hladu. Tak to ve světě fungovalo. A hlad ji na rozdíl od modřín fakt zabije. Proto z toho hodlala udělat souboj vůlí.
Tak schválně, kdo z nich dvou to vzdá první? Pták lapený v pasti, Nebo hladové vlče? Sníh létal vzduchem a barvil se na rudo, jak se tam oba váleli ve vzájemném zápolení. Vzduch ji pálil v hrdle a svaly bolely. Ale čelisti pořád držela u sebe. Možná v nich měla už i křeč. Ale musela přece nakrmit sestry!

"Hmm, pěkný," mumlala. Sice jí odpovídal na otázky, i tak ale vypadala silně uraženě tím, že vlk vůbec otvírá pusu. Vlk sám vypadal, že mu uspořádání smečky nevyhovuje, asi proto byl tak otrávenej. Pff. Tučňáci už byli lepší téma. Ale povídat si o nich tak úplně nechtěla.
Už se popravdě viděla s kusem žvance v břiše a proto dost otráveně trhla ušima, když zaslechla, že si něco mumlá. Taky nemohl nechat nic bez poznámky. Proto asi byli tak nekompatibilní. Protože byli úplně stejní. Heh.
Neplížila se ani tak proto, aby nebyla zaznamenána, ale aby měla příležitost si vyhlédnout nějaký vhodný kousek. Problém byl, že se ti ptáci tak divně kymáceli, že vypadali jako kulhaví všichni a peří dost komplikovalo určování výživného stavu, takže ani hubenějšího ptáka nevypozorovala. Dopáleně švihla ocáskem a rozhodla se prostě jít po něčem menším. Dělit se pak stejně nehodlala, tak na co velkej úlovek, že jo?
Nic si nedělala z toho, že se ptáci dávají na útěk, a vrhla se kupředu. Byla ostatně vlk, ne kočka, aby na svou kořist vyskakovala ze zálohy. Prostě ho uštve! Navíc? Jak rychle asi tak můžou utíkat?
"Do p*****e," vyjekla, když se ptáci místo kolébání jali padat na břicha a svištět si to z kopce někam do tramtárie. "Tak to ani ****!" Zanadávala a přidala do kroku, nebo spíš skoku, kvůli těm otravným závějím. Nečekala ale, že jednomu přistane přímo na zádech a pojede z toho kopce spolu s ním, jak na bobech. "Wííííííííí!!!!"

>>> Nähi

Sněhem se ani tolik nebrodila, jakože se spíš posouvala kupředu mílovými skoky. "Kdo ječel na tebe?" Odrfkla nasupeně, na konci jednoho takového, při kterém si málem prokousla jazyk. Vztekala se na ty dva, co jí tu odkopli. Kdyby se do ní nemontoval... Ah. Nic. Dřív nebo později by si důvod k nepříjemnostem stejně našla. Ale princip tu snad fungoval.
"Aspoň v nečem se shodnem," ušklíbla se a chvíli si užívala výhled ze skalky, dík které nebyla obklopena závějí. Přece si nenechá líbit, když jí někdo začne komandovat, že jo? Fakt už si ale nepamatovala, kdo začal být hnusný na koho první. Na to měla dost krátkou paměť. Cestu do hor ale očividně ještě zvládala. "Nechutná bílá s****a," zanadávala si a vrhla po Saviorovi ohnivý pohled. "To tu máte celej rok, nebo je to jenom nějaká epizoda?" Věděla, že v některých horách je sníh pořád a kdyby to byl tenhle případ, asi by si to s pobytem celkem rozmyslela. Na druhou stranu, jestli se chtěla znovu setkat s pěstouny, měla by počkat tam, kde jí nechali, že jo? Byl pěknej vopruz takhle moc přemejšlet. Zvlášť s promrzajícíma tlapama, připomínajíc sněhovou kouli a s prázdným břichem.
S tím posledním ale hodlala brzo něco udělat. Trochu nevěřícně vykulila oči na ty divný ptáky. Asi to teda byli ptáci, když měli zobák. Vypadali dost nemotorně s těma krátkýma nožičkama a lítat to s takovými křidélky asi taky nemohlo. "Co to je za hnusný paskvily?" Vrhla postranní pohled k dědkovi, který jí z nějakého důvodu pořád dělal společnost.
Pak ale potřásla hlavou. Bylo to jedno. Hlavně, že se to dá jíst! Skočila zpět do závěje a začala se k hejnu plížit. S křupajícím sněhem nic moc, ale byla tak malá, že i kdyby se ohlédli, nic by z ní neviděli. Možná tak našpicované uši. Nic takového ještě nikdy nelovila, ale naštěstí byla všechny zvířata dost podobná. Když tomu prokousnete krk, bývá to pro ně konečná. S trochou štěstí u toho nepřijde o oko. Heh.

Minulý čas v jeho prohlášení jí neunikl. Mohlo to znamenat jen to, že o té příhodě mluví v minulosti nebo... "A už nebydlí?" Neváhala se zeptat. Jestli mu frknla ženská, dost to vysvětlovalo a vůbec by se nedivila. Kdyby mu nechtěla dělat ze života peklo, taky by byla už pár kilometrů daleko. Teda. Kdyby ji nedržel v zubech. To taky byla dost velká překážka.
"Očividně mě nechali u smečky, protože doufali, že v ní žijí milí a rozumní vlci, co se o mne postarají, když oni nemůžou. Ale vždycky byli oba dost prostoduší," odfrkla větu kterou urážela jeho i své pěstouny a pak protočila očima. "S**u všechny bez rozdílů. Dohoda, nedohoda. Trhni si," pronesla se vším nerozumem, co v hlavě měla a pak hrdě zvedla bradu. "Lia." Své jméno zbožňovala. Krátké, úderné a nezapomenutelné. Heh.
"Jo, jasně," odtušila pak, předstírajíc jakože mu hrozně věří, ale v hlavě si připomínala, že nejnebezpečnější jsou ti blázni, co svým bludům takhle zarytě věří. "Jestli chceš bejt můj otrok, tak běž a ulov mi. Jestli chceš ať se tě doprošuju, tak věz, že se o sebe umim postarat sama," pronesla asi nejklidněji od jejich setkání a pak se začala zpruzeně kroutit. "A už se rozhodni jestli mě kuchneš nebo pustíš, začíná to být dost trapný," sykla a konečně se jí povedlo se v nestřežené chvíli uvolnit. Hned si to zamířila hlubokým sněhem pryč. Snadno by ji dohnal, kdyby chtěl, ale na tom zas tolik nesešlo.
"Cejtim žrádlooo," zahihňala se krvelačně.

>>> Ragar

"A ty ses jako přidal do smečky na procházce kolem, nebo co?" Prskala. Když se chcete někam přidat, musíte tam přece nejdřív dojít, že jo? "Navíc to tam vůbec nesmrdělo jako smečka, asi někdo dost zanedbává svý povinnosti," zašklebila se tak zle, že i téhle zmrzlé hoře hrozilo náhlé vzplanutí. Na(ne)štěstí svou magii ještě neobjevila a ještě dlouho neobjeví.
"Budu ti dobrá k zlosti," dodala s tak odzbrojující samozřejmostí a škodolibostí, až se tomu málem nedalo věřit. Pak ovšem ten výraz vystřídalo zmatení. Mluvil o smrti, jako o živoucí osobě, což bylo dost divný a neb byla co na srdci to na jazyku, nerozpakovala se s tím vyrukovat. "Seš fakt praštěnej, co?" Rozesmála se, což vůbec neodpovídalo její pozici, ale co se dalo dělat. Prostě to bylo k popukání.
A smála se i dál. "Kdo si hraje na sladkou? Jenom řikám, že seš zbabělej z*rd. Tak schválně, jaký mindráky si na mě kompenzuješ? Bydlíš na po****ný ledový hoře, musíš jich mít kopu." Ani by se nedivila, kdyby byla zmrzlá kvůli němu. Byl to takovej studenej čumák. Ale aspoň byla sranda. Lepší by to teda bylo bez toho ocasu přimrzlýho k vodní hladině jezírka, ale i s tím se dalo žít.
"Nechci nikam. Už sem řekla, že tu pro tebe zůstanu jako osobní osina v pr***i," vyštěkla. Skapat zimou se jí teda moc nechtělo, ale měla svou taliánskou hrdost, takže radši to, než slevit ze svých cílů.

>>> Ragar

"Ty se očividně snažíš zbavit mě, ne navopak," vyprskla. Popravdě jí přišlo, že ten starej musí být už i dost senilní, protože jeho chování vůbec nedávalo smysl. A navíc asi úplně nedomýšlel následky svých slov. Ušklíbla se, ignorujíc mrznoucí ocas. "To ti ale nevyjde. Když mě tak moc nechceš, tak ti zůstanu navždycky. Stronzo," slíbila mu s planoucím pohledem. Hodlala mu za tohle všechno znepříjemňovat život, až do jeho skonání. Což bude bohužel až moc brzo na to, aby uspokojila svou pomstychtivost. Byl už dost sešlej. Dědek hnusná.
"Opovaž se zdechnout přiliš brzo," zamručela i tak, jako by to snad mohl nějak ovlivnit. Ale její rozkaz se přece svatý. Určitě si to nějak zařídí, aby si tu s ní užil ještě pár nesnesitelných let. "Oh mio Dio! Ledová voda, co jen budu dělat?" Zakvílela dramaticky, aby mu dala najevo, co si o jeho výhrůžkách myslí. "Seš už moc starej, aby sis našel pořádnýho soupeře, tak si vyskakuješ na vlčata?" Dodala posměšně. Bylo jí celkem jedno jestli ji utopí, nebo zmáchá tak, že tu na mraze pak zmrzne v ledovou kostku. Byl to ubožák. Takovej by u nich doma mohl ostatním akorát utírat zadky. Hrdost žádná. Nadutost obrovská.

Panejo, vlk si začal otevírat hubu až moc, na její vkus. Vztažený na okolí, nikoliv na ni. Ona si může otevírat pusu, jak chce. A i teď se toho hodlala držet. "Tak hele ty chytrej," zakabonila se, jak napodobovala jeho výraz i tón. "Sám seš tu sám, nechtěnej a ještě k umření hnusnej a starej, plesnivej," arogantně u toho zvedala nosík. "Jestli má někdo imaginární kamarády, seš to ty. S takovym testa di cazzo by se nikdo normální nebavil," pronesla stejně bez špetky soucitu. V tom si klidně mohli podat tlapky.
Sama nechápala, proč už ho nenechala dávno někde za sebou, ale její hrdost jí nedovolovala odejít z místa, na kterém se proti jeho vůli rozhodla setrvat, takže ho poslouchala dál a víc a víc pěnila. Na otázky už mu odpovídat nehodlala, ale... Von jí zase kritizoval! A ještě blekotal o věcech, do kterých mu byl úplněj buřt. "Ty víš h*vno o tom, jak sem k čemu přišla," vyštěkla na něj, když ji nařkl ze slabosti a hlouposti. Nepoučitelná? Budiž, ale jemu by sotva přiznala byť jen žbibec pravdy, "Kolik jizev máš ty, co? Viděl ses někdy?" Vypískla nespokojeně, když místo jeho masa ukořistila jen pár debilních chlupů. Popravdě by se nikdy nikomu za jizvy nevysmívala, protože je považovala za důkaz síly a toho, kolik útrap dotyčný přežil, ale on si začal, takže to zákonitě musela obrátit proti němu.
To už se ale ocitla v jeho tlamě, kde se začala nespokojeně kroutit a drápky ho fackovala, co jí jen dech stačil. "Utopit mě můžeš, ale pak se vrátim a budu tě strašit ve snech, hajzle," vřeštěla a doufala, že ten dědula neni nahluchlej a má to všechno hezky z první ruky a v plné uširvoucí síle. I vlk sám musel vědět, že jí žádná studená koupel žáhu nezchladí. "Co je jako hodná? To slovo nemám ve slovníku," kvílela, doplňujíc to o dlouhý výčet peprných nadávek hned v několika jazycích, jako by snad chtěla ukázat, že umí kde co, jen ne být hodná. Nejradši by mu vyškrábala oči, ale nedosáhla na ně. "Smrdí ti z huby,..." Nedala si s tím hudrováním pokoj.

>>> Nähi (pardoooooon T-T)

Staroch očividně ztrácel nervy, protože začínal zvedat hlas. Ne že by to tu malou fúrii netěšilo. Neexistuje přece jedinej důvod, aby byla vytočená i ona. Zkazit den okolí zákonitě zlepší den jí. Heh. Pak se ovšem rozhodl pokusit o sebeovládání, což o Lie se říct nedalo.
"Nepomůžou, ale ani nic nezkazí," odsekla mu a pak se dala do křiku, který trhal uši. "Samo, že je chci najít! A až je najdu, vykuchám je a uškrtím na jejich vnitřnostech," vložila do toho všechnu svou pomstychtivost. A že jí bylo hodně. Sotva to ale dopověděla, vypískla jak gumová hračka s pískátkem, neb došlo na kolizi s jeho tlapou. Místo toho, aby se však nechala odpinknout jak míček, pařátu nožkama objala a otevřela tlamu s jediným záměrem. Nechat tu ohavnost pocítit, jak ostré jsou vlčecí zuby. Nikdo do ní přece nebude kopat beztrestně! Nikdo s ní nebude zacházet jak s hadrem!
Ať už se jí zubatý kousek povedl nebo ne, výsledek to mělo stejný. Jen se lišil počet nadávek, kterými celou situaci proložila (s plnou pusou by jich moc nevyslovila). "Si můžeš zkusit, dědku plesnivá!" Zavřeštěla vyzývavě, když jí začal tlačit k odchodu a vyhrožovat násilným vykopnutím. Hněv na tatíčky začínala prozatím zapomínat a přeorientovávat jej na vlka před sebou. Jednak byl hroznej a druhak... bylo snazší vztekat se na někoho, koho má přímo na očích. "Leccaculo!" Prskla a zlatavé oči říkaly jediné: "Donuť mě!"

Když jí ten dědek plesnivá přejel zubisky po hřbetě, ani za mák si to nenechala líbit a ohnala se po něm pracičkou, zatímco z očí jí létaly blesky. "Stai scherzando? Je*e ti!?" Sama se sice netrefila, protože byla nemotorné děcko, ale rozčilovat se mohla i tak. Několikrát se převrátila, jak se snažila kouknout na inkriminované místo a bez ustání u toho rozhořčeně piskovala, o tom, jaký dementi po světě choděj a jak neskutečný to je!
Malá lysinka na zadku ji ovšem přestala záhy zajímat. Že ji nazval drzou, to bylo jedno. Na to vlastně byla velice hrdá. Ale to, že si dovolil jí dávat moudré rady, to byla jiná. "Nech si kecy do koledy," zavrčela a teatrálně položila svůj zadek přesně tam, kde stála, aby bylo jasné, že se nehne, dokud sama nebude chtít. "Chi ti credi di essere?" Zahudrovala spíš sama pro sebe a bojovně vystrčila bradu. Byla si vědoma toho, že ji ten vlk mohl jedním cvaknutím čelistí poslat na onen svět, ale na tom nezáleželo.
"Nenajdu je! Vys***i se na mě! Nechali mě tu, jak kus ho*na! Šmejdi! Zmetci! Hajz*ové!" Sedět u toho nevydržela a zase rozčileně přecházela tam a sem, Saviorovi pod nohama. "A víš co říkali? Že sme rodina! Pfe! Ti vědí o rodinách kulový," napřáhla se, že si do něčeho frustrovaně kopne. A nejblíž stále měla jeho končetiny... "V rodině si vlci věřej, a já řekla, že tu cestu s nima zvládnu! Voni na mě ale radši ušijou boudu. Bídáci přiteplení. Al diavolo!" Znělo to jako přesně ta storka u které normální vlče pláče se soplíky u nosu, ale Lia ta byla prostě dopálená.

>>> ze světa

Bylo to dost hnusný probuzení. Uprostřed studenejch hor. Uprostřed studenýho podzimu. Prostě ránko na nic a to ještě nebylo to nejhorší. Nepotřebovala žádnou velkou kopici času, aby si všimla, že tu něco nehraje. Byla totiž sama. Večer usínala mezi dvěma hřejivými vlčími těly a ráno ji probudil odporný průvan.
Otřásla se a celá naježila. Přejela své okolí ohnivým pohledem, a to je ještě ani neměla oči zabarvené do ruda. Měla hodně zlou předtuchu, ale zatím nejančila a jen několika svižnými skoky oběhla nejbližší okolí. V okamžik, kdy jí ale došlo, že za sebou ti dva zametli stopy, už neexistovalo nic, co by ji mohlo zastavit. Byla jako rozjetý vlak.
"Vy zm***!" Zaječela do větru a celá naježená se dala do divokého běhu vlk ví kam. "Parchanti!" Vřeštěla nepříčetně a když zakopla a rozbila si nos, ještě se vrátila, aby do šutru, jež to zavinil, kopnula, což mělo také své bolestivé následky. "K***a!!! Já se na to..." Slovo, které následovalo nemělo vůbec nic společného s kašláním, nýbrž s procesem týkající se úplně opačného konce těla. "Za tohle chcípnete, zrádci hnusní," vrátila se nakonec rozohněně k tématu a pak zastříhala ušima. Zdálo se jí, že zaslechla vytí. A s tím se vrhla neznámo kam. Taťkové ji sice pěkně vytočili, ale co když teď byli v průseru, že jo?
Vlk kterého našla ale nebyl ani jeden z nich, což ji popudilo ještě víc. Není nic horšího než zklamaná naděje. Věkem by ale asi tak odpovídal. Bez větších cavyků se k němu přihnala, proběhla mu pod břichem a zapíchla to až u prapodivně pruhovaných nohou. Zelený hnáty fakt ještě nikdy neviděla. Ale dusila se vzteky, takže jí to moc nezajímalo. "Ciao," kupodivu pozdravila. "Neviděl si tu dvě buzny?" Prskla a hlavičkou divoce házela ze strany na stranu. Vypadala u toho, jakoby plánovala vraždu. Minimálně dvojnásobnou. Což byla i pravda.