Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>>> Smrkáč přes řeku

Mladá vlčice se nějak dostala přes řeku. Bylo to až moc nedůstojné na to, abych tu o tom psala, takže to nechme na představivosti každého a podívejme se raději na to, co následovalo. Její čeníšek totiž zaznamenal konečně nějakou výraznější vůni. Smečka! Jestli ani tam nepotká někoho, komu by mohla zkazit den, bude už vážně vytočená! Chodit v osamění pustinou totiž nebylo ani trochu zábavné.
"Heeeeeeeeej!" Zaječela teda do lesa, který voněl k poblití sladce. "Heeeeeeeeej!" Zopakovala ještě pisklavěji, když se jí nedostalo okamžité odpovědi a div, že při tom výkřiku nezůstala chvíli levitovat ve vzduchu. Tolik energie do toho vložila. Dokonce se zadýchala a chvíli si musela pročišťovat podrážděné hrdlo.
"Čert aby to spral," ulevila si, a pokřiveným ocáskem odpálila mezi stromy bukvici, kterou odhalil tající sníh. Jak tak ona věcička letěla v dál, představila si, jak nějakého nešťastníka bací přímo do čela a škodolibě se tomu zahihňala. Kéž by! Ale hlavně aby někdo přilez, jinak si bude muset asi vysnít imaginárního kamaráda... Což nebyl zas tak špatnej nápad! Ve všem by s ní souhlasil.

>>> Západní louky přes vodopády

Šla a šla a nikde kua ani živáčka! A do větví už kousat nechtěla, bolely ji z toho zuby. Ten svět byl děsně nespravedlivej. Zrovna když by něco na potkání vykuchala,... Aspoň teda z další deb*lní louky došla do lesa. Jehličnatýho. Ty měla asi nejradši. Z nějakého důvodu zrovna pyl těhle dřevin s ní nic nedělal, ačkoliv se během teplých měsíců nesl vzduchem málem v obláčcích. Prostě to nebyly fakyn kytky.
Zatím tu byl ale pořád sníh, takže ani květin se bát nemusela. Ale tak nějak chtěla. Proč si ostatně vždycky nenajít důvod, proč být otrávená? Bez té emoce by to asi ani nebyla ona, jak ji známe. A tak dopáleně zavrčela, když se jí nožka po tajícím sněhu smekla, zaklela tak sprostě, že i dlaždič by se u toho začervenal a šla dál.
"To v týhle zemi jako nikdo nežije? Všichni pochcípali na idiocii?" Zamručela si pod nosem. Byla nuda potácet se světem sám a nemoci nikomu ničit náladu či rovnou celý den. Křik nebyl tak uklidňující, když tu nebyl nikdo, na koho by mohla svůj hněv směřovat. A nadávat šutrům bylo na nic.

>>> Borůvka přes Mahtae

>>> rokle

Stupidní sníh ji měl s**t i nadále. Louka před ní jím byla celá pokrytá. A jak tál, byl celý mokrý a ulepený, lepil se jí na nohy, promáčel tlapky, které pak v průvanu mrzly... Dost ráda by se těšila, na to, co má přijít, ale jaro, to zase znamenalo ty proklaté kytky. Být jiná vlčice, chtělo by se jí brečet. Takhle ale byla jen pořádně vytočená a supěla si to dál. Jako by snad měl ten sníh roztát během minuty a být hned nahrazen plně rozkveteným kvítím, které jí spustí rýmu a slzotok. Fuj, děsná představa.
Netušila kam jde, což nebylo nic divného, nikdy tu nebyla. A bylo jí to jedno. V tomhle světě stejně žádný domov, kam se vracet, nemá, takže netřeba znát svou momentální pozici. Naopak. Jestli má najít členy své rodiny, měla by to prošmejdit všude a neřešit, jak daleko je od toho či tamhletoho. Omezení jsou pro blbce. A blbá ona není. Jen trochu, ale úplně malilinkato, praštěná.

>>> Smrkáč

>>> Tajga

Běžela, dokud to její nožky a plíce zvládaly. Což nebylo zas tak daleko, byla spíš na sprinter než maratonec. Takže jak se tak zarazila a divoce vydýchávala onen nadvlčí výkon, padl její pohled i na vlastní tlapky, které byly stále zaneřáděné od tučňáčí krve. Otráveně se nad tím ušklíbla a zhodnotila i zbytek svého těla, které vypadalo jako po boji s krvelačnými zombie.
Našla si tedy nějaký hezký koutek, kde jí moc netáhlo na zadek a dala se do čištění. Centimetr po centimetru pečlivě odrolila, vylízala a urovnala k tělu, aby jí slepené chlupy netrčely do všech stran. Když už se do toho pustila, dala do toho veškeré úsilí, aby výsledek byl dokonalý a mezitím se den převrátil ve večer. Na tom ale kdovíjak nesešlo, hlavně že ta práce stála za to.
Sotva však po dokončení svého očistného díla udělala pár kroků, větve nad její hlavou zašustily a přesně za krk jí padla obrovská mokrá hrouda tajícího sněhu, která se jí za doprovodu vlhkého plácnutí rozprskla po celých zádech. Nejprve v přikrčení ztuhla, jak se snažila vyrovnat s ránou i chladem, ale pak její pohled potemněl, bělma zrudla a...
"Já se na to k****a vy***u! Do p**i! Zas****j sníh!" zařičela, až se hejna ptáků vznesla z okolních stromů rozkopla závěj, co měla pod nohama. Ta sice za ten bordel na jejím hřbetě nemohla, ale furt to byl sníh! "Taková zpí****st deb**ní! Fakyn bulšit!" tentokrát v té závěji nepříčetně dupala. "Co je tohle za život? Furt se něco s**e! Nic nemůže jít k***a normálně! Furt nějaký s***y!" Vyřvala do lesa svůj záchvat sebelítosti nad ztrátou drahocenného času. Její kožich byl do-ko-na-lý. A pak jí na záda spadne nějaká sra**a! "Che non ci cago sopra," přešla z toho rozrušení do mateřštiny. "Alla figa! Fanculo!" Ze sněhu trčela nějaká větev, takže to měla rázem spočítané. Zuby odrůstající vlčí fúrie se do ní zakously a pak už divoce letěla vzduchem, jak s ní Lia rozzuřeně mrskla. Dopadla však na zem dost neefektivně, aniž by se rozpadla, což vlčici popudilo ještě víc. Celá rozpálená se ke klacku teda zase rozběhla. "Ti stai facendo il culo?"
Tentokrát kus dřeva vzala a v záchvatu zuřivosti ho omlátila o nejbližší kmen stromu. Jen se štěstím ji všechny třísky minuly a ještě si u toho nevypíchla oko. Kdyby ano, určitě by si našla způsob, jak to tu podpálit i bez magie ohně, co jí protékala žilami. "Muori e basta!" Procedila mezi zuby, když jí v tlamě zbyl už jen poslední štěpek a ten znechuceně a značně zadýchaně vyplivla. "Tutti lo morire," zamručela ještě, pak se oklepala od sněhu, který na ni během toho tyátru stihl ještě napadat a nasupeně se vydala pryč. Hledat něco živé, co by mohla pokud možno zabít.

>>> Západní louky

>>> Nahi

Aaaa další les. No. Co jiného asi tak čekat. Lesy, louky, pláně. Tenhle byl aspoň docela hezkej. Teda do okamžiku, než její ouška zaznamenala zvuk, který se jí nelíbil. Zpozorněla okamžitě, přikrčila se a schovala se v nejbližším křoví, kde se staženýma ušima jen klidila svůj dech a sledovala siluety, co se vynořily v poza stromů.
Nebylo to prvně, co viděla medvěda, ale i tak nad jeho velikostí žasla. Kdyby chtěl, rozmydlil by ji na kaši máchnutím jedné tlapy. A ty obrovské drápy! Také by je chtěla. S těmi, kdyby někomu ubalila facku, roztrhla by mu ksicht ve dví. To by byla podívaná. Teď ale takový osud hrozil jí, takže ani nedutala. Před takovým zvířetem by ji statečné kecy neuchránily, a ačkoliv byla značně fascinována smrtí, umřít ještě nehodlala. A medvěd čerstvě probuzený ze zimního spánku by její maličkostí rozhodně nepohrdnul.
Zatím si jí ovšem nevšiml a jen těmi prackami rozebral pár trouchnivějících kmenů, ze kterých vyžral nějaké macaté červy. Lia se tomu ani neušklíbla, sama je žrala, když bylo nejhůř. Hlad vlka odnaučí kde co. Navíc ani nechutnali tak špatně. Jen to v tlamě lechtalo a ona se mohla těšit z toho, jak je porcuje zaživa. Heh.
Popravdě se na počínání medvěda soustředila tak, že ani nevěděla, kolik času uteklo. Ale asi dost, protože když odešel a ona se dala do pohybu, měla pořádně zdřevěnělé nohy. Tiše si zanadávala, protože už mohla, vyplázla jazyk do míst, kde medvěd zmizel a... vzala nohy na ramena, když se z dálky ozvalo zabručení. "Kua!"

>>> úzká rokle

>>> Ageron

Jo, jestli v jejím těle něco fungovalo správně, byl to asi mozek. Jakože, po té inteligenční části. Jinak byl spíš naopak to nejrozbitější, ale chápeme se. Prostě cestu k jezírku našla, ačkoliv cestu k němu i od něj, znala jen do hor a z lesa na úpatí sem šla úplně prvně.
K vodní hladině se doťapkala už dost utahaně a skončilo to u toho, že se vyvalila na kamení, které jezírko obklopovalo. K odpočinku. Byla tu dost kosa, ale za tu dobu, co tu strávila si už celkem zvykla a kožich jí zhoustnul. Jen proto, aby ho s přicházejícím jarem zase shodila. Kdyby věděla, jak ji bude během toho procesu všechno svrbět, asi by si to teď tak nepochvalovala.
Z jezírka se pak konečně napila, když už jí nepřišlo, že během toho vodu nevdechne. Celkem stačilo, jak ji mráz praštil do zubů, natož se u toho pití ještě utopit. Voda byla tak ledová, že si musela mezi hlty dávat přestávky, jinak by jí snad zamrzl krk. Osvěžení to ovšem bylo perfektní a jen co uhasila žízeň, ještě nějakou chvíli si tu spokojeně vylehávala a s očima zavřenýma si snažila vybavit Smrt a tu příjemnou úzkost, co ji obklopovala. Šlo jí to moc dobře a dokonce se u toho spokojeně usmála. Úkaz celkem nevídaný.
Napadlo ji, že by se mohla vrátit do hor, najít Saviora a omluvit se mu, že mu nevěřila. Ne, za to jakými jmény ho nazvala, za to se zásadně neomlouvala, ale... Nebýt náhody, co ji zavedla do toho lesa, by se ochudila o takovou úžasnou věc, protože ho měla za blázna! Ale pak si uvědomila, že se jí do hor ještě nechce. Ty už viděla, stejně jako tohle jezírko a ten les. Ale co je dál? Nikdy se do omlouvání nehnala, takže i teď si našla záminku, jak to oddálit. A vyrazila do končin, kde ještě nebyla. Snad bude na západě lépe, než na východě.

>>> Tajga

>>> Jedlák

Od zříceniny se vrhla kupředu s novým elánem. Sice ji bolely nohy, ale tak nějak potřebovala zůstat v pohybu. Navíc, jestli chtěla být Smrti užitečná, musela zesílit! A tak se rozhodla využít místního terénu k tréninku, kterým se tak naparovala před... ne, už na ty dva myslet nebude! Až teprve tehdy, až bude schopná, jim udělat to vše, co si představovala.
Běh jí ale moc dlouho nevydržel. Uměla být rychlá, když chtěla a dokonce se i celkem obratně prosmíkala i mezi stromy, ale ta výdrž... Někdy měla pocit, že jí jed musel spálit plíce, protože se snadno zadýchala. Ale i v kroku se dá něco dělat. Třeba se trochu porozhlédnout po okolí. Jestli tu třeba nebude něco zajímavého, krom té svítící jeskyně. Ale jestli tomu tak bylo, asi to skrýval sníh, protože jí to tu přišlo zoufale nudné. A navíc měla už vážně ukrutnou žízeň a ze sněhu už ji pobolívalo bříško. Chtělo to vodu. Skutečnou a nefalšovanou. A navíc voda v horách by měla být ta nejprůzračnejší!
Rozešrotovala tedy do pohybu všechny své mozkové zákruty a pokusila se vymyslet, jak se odtud asi dostane k tomu jezírku, kde ji ten dědek plesnivá plánoval utopit. Sníh už tál, takže i led by mohl být povolený a ona by se pro jednou dostala k tekuté vodě. Co nesmrdí sírou, nehřeje a nebarví se do pochybných odstínů.

>>> Nahi

>>> ZG

Les! Konečně les. Sice taky působil dost mrtvě a vládla tu jakási tíživá atmosféra, ale pořád lepší než ten lesík hrůzy, kde potkala ty pošahaná dvojčata. Doufala, že cestou domů spadli přinejmenším do kráteru sopky a zemřeli na uhoření v ukrutných bolestech. Z***i.
Zastříhala ušima, když v odpověď na tuhle svou myšlenku a vlastní krvelačný smích zaslechla jiný, ještě děsivější, rezonující lesem jako vše prostupující ozvěna. Naježila se a s očima na stopkách se rozhlédla kolem, s ocáskem dopáleně napnutým tak, že připomínal štětku od záchoda. "Kdo to je? No! Vylez šmejde!" Rozkřičela se hopkajíc kolem do kola, jak se zdroj zvuku měnil. Na ní nikdo pouštět hrůzu nebude! A už vůbec se jí nebude smát. Ti dva úplně stačili!
"Vidím, že neznáš strach a jsi pořádně krvelačná," ozval se ten hlas, který připomínal kyselinu, znovu. Tentokrát zformulovaný do slov. Lia se hned rozběhla za ním, přivírajíc oči proti větvičkám, co se jí stavěly do cesty. "To teda neznám! Tak se ukaž, ať ti můžu dát lekci!" Zavrčela na podivné šutry, ke kterým ji ten hlas dovedl a vycenila bojovně zoubky, když se z poza jednoho zjevila zelenkavá záře, následovaná vyloupnutím pokřivené vlčí siluety. Byla připravená spustit další svou písničku, ale pohled na tu vlčici ji tak nějak připravil o slova a zůstala na ni jen civět. Zelené oči, jako by jí viděly až do žaludku a... tak nějak jí přišla jakýmsi zvráceným způsobem uhrančivě krásná. Děsivě dech beroucí. Jako... Ano vzpomněla si na ten den, kdy její srdce bilo tak mělce, že byla jen krůček od... "Ty jsi Smrt?" Ještě před pár dny se Saviorovi vysmála, ale teď si tím byla naprosto jistá. Ten pocit blízkosti smrti byl...
"Chytrá holka," odtušila polobohyně, zatímco jí na tlamě hrál maličký mysteriózní úsměv a v ten moment malá vlčice věděla, že je dočista ztracená, srdce jí v hrudníčku divoce bylo. Ne strachem, spíše vzrušením. "Přijď, až budeš aspoň trochu užitečná," odtušila černá vlčice a pak se i s tou její zelenou září rozplynula. Zanechávajíc Liu jejímu osobnímu šílenství. Obdivu a pocitu vyvolení. Sice tak úplně nevěděla, co přesně po ní Smrt chce, ale hodlala vše splnit do posledního puntíku. Připravena obětovat pro to vše. A pak jednou možná bude tak perfektní a mocná jako Smrt sama! A sprovodí ze světa všechny ty, co se jí protiví.

>>> Ageron

>>> Neprobádaný les přes Ainu

"Cazzo," mormorò quando si rese conto che stava tornando nella dannata pianura dopo aver attraversato il torrente. Non voleva fare di nuovo il viaggio. Soprattutto ora che era così sconvolta da non riuscire a rendere la situazione più piacevole nemmeno con un canto allegro.
"Aaaaaghr!" gridò stridendo, la sua voce saltellante. Perché in realtà è tornata e se n'è andata da qualche altra parte? Le piacevano davvero così tanto le montagne? Anche con quegli uccelli freddi e assetati di sangue? "Sono completamente stupida," ammise alcune giurando tanto per cambiare. Ma lei ha continuato. La neve che si scioglieva aderiva alle sue zampe, rendendole difficile, ma lo fece. Sarebbe dovuta restare dove l'avevano lasciata Luis e Pierre. Per trovarla lì quando torna per lei.
"Sì, esattamente," annuì. E poi ha capito. Neve. Fusione. L'inverno sta partendo. La primavera sta arrivando. I fiori stanno sbocciando ... "Merda al lavoro", ha preso a calci in un grumo bagnato, sparpagliando brutto in tutte le direzioni. Non voleva fiori. Odiava i fiori! Fottuti fiori! Sorrise disgustata e si infilò degli muco nel naso, che sembrava come se l'avessero chiamata. Tuttavia, considerava la rinite virale nulla rispetto alla rinite allergica. E lei potrebbe alzarsi e abbassarsi in autunno! Cosa avrebbe fatto durante tutta l'estate di cui non ricordava molto. Perché era minuscola. "Vita fottuta."

>>> Jedlový pás
//nedavejte to číst nikomu, kdo italsky fakt umí, pls xD

Ti dva byli totální retardi. A ještě měli úplně stejnej ksicht! Oběma by nejraději vydloubala oči a pak si z nich udělala náhrdelník, ale bohužel byly vyšší než ona a tak do potřebných míst nedosáhla. Mohla jen supět a vypouštět z očí blesky.
"Hory jsou nejlepší, vy tupohlavci zabednění! Čerstvej vzduch, bezva terén k posilování a slunko tam svítí stejně jako všude jinde. Odraženej od sněhu hřeje dokonce víc, debílci," naježila se zase a sledovala, jak od ní odcházejí, plivajíc po ní další urážky. "A nekvetou tam žádný zk****ý kytky," dodala už tak nějak pro sebe, ale to neznamenalo že s menším množstvím vzteku, nebo snad tiše. Ječela dál, jako popíchnutá mečem. "Jak asi může být v horách málo vody, když je všude led a sníh, kr**o tupá?" čertila se bez přestání. Žužlání rampouchů považovala za skvělou kratochvíli. "Jen si děte do toho svýho ráje, kde v životě nepoznáte, jaká sranda je klouzání se po svahu!!!" Zavřeštěla za nimi, než jí zmizeli z výhledu a znovu si odplivla. Ten malej hajzl na ni plivnul první, a když ona udělala stejné jemu, mohl se zbláznit. Pokrytec debilní.
Načuřeně se pak rozešla zpět směrem, ze kterého přišla, sama sebe se ptajíc, proč vlastně tu smečku tak hájila, když se na ní ještě před chvílí sama vztekala. Ale. Hory byly fajn a zastání si zasloužili a za bandu debilů, co se v nich uhnízdily, nijak nemohly. Jo. Bránila hory, ne smečku. Proto těm pošahaným dvojčatům ani nevysvětlovala, že k jizvám přišla dávno před tím, než do těhle končin vůbec přišla!
"Z***i, jednou si vás najdu a budete litovat, že vás ta šedivá ku**a neutopila," vrčela si, zatímco přeskakovala ten hnusný potok.

>>> ZG přes Ainu

Ta malá upištěná čůza řekla, že je škaredá? Ona? Hysterický smích, který proťal vzduch přímo rval uši. "A co jako? Když budu hezká, tak mě nějakej hladovej zmrd nezakousne, nebo co?" Prskla tý náně nazpátek. Tupá, naivní a povrchní malá holčička, co fňukala po jednom malém kousanci a místo projevu nějaké minimální pokory se ještě začala vytahovat s tím, jakej má doma bejvák. To bylo fakt roztomilý, až se z toho Lie chtělo blejt. "V naší smečce taky máme noru plnou mechu, a co jako?" Odtušila asi tolik nevzrušeně, co byla ve svém stavu bezbřehého hněvu schopná. "Mechu se nenažeru, stupida vacca."
Někdy tou dobou se jí do ocasu zakousnul ten druhý nekňuba. Neváhala, a zatímco po ní plival, pleskla mu takovou drápy přes ksicht, že mít více síly, přetočila by se mu hlava na druhou stranu. "Jo pěkný. Zní to jako smečka změkčilejch slabochů, co neumí nic, než útočit do zad," zavrčela celá naježená a plivla mu do toho nově označkovaného ksichtu nazpátek, ať taky ochutná, co je to bolest. "U nás v horách byste chcípli během jednoho dopoledne chudáčci. Nás tam učí, jak přežít a vybojovat si svoje místo na slunci. Ne fňukat kvůli škrábanci," ušklíbla se zadívala se na holčičí dvojče pohledem, který ji obviňoval z prodělané lobotomie. "Jo to je fakt skvělý vychování. Nadávat kolemjdoucímu do šered. Ty vaše alfy sou neschopný i ve výchově harantů. To u nás by tě s tak nevymáchanou hubou utopili v jezírku," nakráčela si to k Jai a tlapou jí u toho šťouchala do hrudníčku při každém ze slov. Jedna věc byla mluvit jak dlaždič a nadávat kolejdoucím do hovad, ale navážet se do někoho, za to jak vypadá? Smrtelný hřích! "Každá moje jizva je vzpomínka na super dobrodružství, zatímco vás doma držej pod zámkem, abyste si náhodou nezlomili drápek, co?"Zasyčela jedovatě a ohlédla se po vlčici, co se tu zjevila od nikud.
"Drž p*** a hleď si svýho," vystartovala po ní bez okolků, když začala pouštět do éteru svá moudra. Mimoděk ji napadlo, jaká je škoda, že u toho roztržení vlčete vejpůl nebyla, určitě by to byla super podívaná. Hned na to si v té scéně domyslela tyhle dva nýmandy z mecháčkova a krvelačně se ušklíbla.
"Když hážeš někoho do řeky, máš se ujistit, že už ku**a nevyplave," hulákala pak, když Tasa odcházela. "Prokázala bys světu službu," propálila zas pohledem Jaimie a přemýšlela, jestli bude lepší se jí zakousnout znovu do stejného ucha, nebo jít tentokrát po tom druhém. A jejímu bráchovy by měla ukousnout koule, a udělat s nimi přesně to, co vyprávěla Starlingovi. Ubožák jako on by neměl mít děcka. A jí navíc zajímalo, jak to asi chutná.

I přes to všechno tenhle den považovala za celkem snesitelný. Ostatně už neumírala hlady a necpal jí tu do hlavy rozumy nějaký senilni pošuk. Brzy se ale odnikud přihnalo něco mnohem horšího, dík čemu zcela změnila názor a ve své mysli ten den označila vyloženě posraným. Tupé a navíc pěkně hlasité děcko.
Mračila se na ni, už když se k ní z dálky hnala a pokřikovala. V moment, kdy pochopila, že to ta zrůda neubrzdí už nepřátelsky zavrčela. Bylo to ovšem k ničemu, neb srážka byla už nevyhnutelná.
Byla tak v šoku, že si tohle k ní někdo vůbec dovolil, že hodnou chvíli na tu stěbetající blbku jen zírala, zatímco oči se jí postupně podlévali krví, co v ní vřela. Bratr té coury tomu dosadil korunu svou stupidní otázkou. Lia se v odpověď dost děsivě zasmála a upřela na něj napůl šílený pohled. "Ahoj, máš rád bolestný kvičení svý ségry?" Zeptala se sladce a bez dalšího varování chňapla Jaimie po uchu, které hodlala přinejmenším proděravět, přinejlepsim rozervat. Musela si u toho trochu poskocit, protože byla ta slepice starší a větší, ale když se chce, všechno jde. A ona chtěla vidět její krev. Kurva, bolelo ji kvůli ni úplně všechno! "Je promiiiin, já se nedokázala zastavit," zamrucela záhy potemněle. A vrhla se na ni znova se vším co měla. "Možná nemám cur*ka, ale zato mám mozek, ty tupá p***." Vřestela u toho dopaleně spolu s kopou dalších nadávek v různých jazycích.

>>> Aina

Smrdutej potok nahradil ohavnej les. Začínalo jí připadat, že celé tyhle končiny stojí za *ovno a nejen v duchu se škaredila nad tím, kde jí to ti dva přiteplení nýmandi vyklopili. Kdyby ji sebou vzali na Sibiř, udělali by asi líp. Aspoň by byla s někým, koho měla tajně a přitom netajně ráda. Sice by jí mrzly tlapy, ale hřálo by jí u srdce. Tady se celá cítila promrzlá jak sobolí bobek.
Převalila v tlamičce další ždibec sněhu, který jí měl dodat potřebnou vláhu, když potok k tomu posloužit nemohl a zadýchaně vzhlédla do kopce, co se tyčil nalevo od ní. Viděla vstup do nějaké jeskyně, ale nebyla si úplně jistá, jestli se tam fakt chce škrábat. Nezařídila si plný břich jen proto, aby si teď srazila vaz na nějakém zledovatělém svahu. Ale jaké jiné vyhlídky měla? Pochybnej les, kde stromy připomínaly mučící nástroje, nebo další promrzlou planinu. Řeku?
Otráveně si odfrkla a kecla zadkem do sněhu přesně tam, kde stála. Bolely ji nohy. Píchalo v žebrech. A do toho ta debilní jelita všude po těle. Ani si neuvědomovala, že je pořád celá zadělaná od zaschlé krve a do téhle horrorové krajiny dost zapadá. Zvlášť když se zase tvářila, jako by nesnášela celý svět. Což nebylo moc daleko od pravdy.

>>> Ageron přes ZG

Zasněžená plán byla fakt lahoda. Taková, že jí ta zpěvavá nálada dost rychle přešla a zase by nejraději všechno rozebrala na součástky. Se sněhem to ale dost dobře nešlo. Do toho se dalo tak akorát kopat, nebo ho rozrývat čenichem a plivat do dálky. Z toho jí ale začaly dost brzo omrzat zuby i nos. Naštěstí tolik prudkých pohybů připomnělo bebíčka způsobená tučňákem, tak mu mohla aspoň nahlas a hodně peprně nadávat. Než jí teda došel dech.
Tou dobou narazila na potok, ze kterého se okamžitě hodlala napít, ale jen co sklonila hlavu, zaškaredila se a stáhla znechuceně uši. Smrdělo to odporně. Ani neměla dost dobře něco, k čemu to připodobnit. Rezignovaně se tedy stáhla a radši sežvýkala nějaký ten sníh, protože zmrzlé zuby zněly pořád lépe, než tahle odpornost v bříšku. Nerada by teď svou těžce vybojovanou svačinu vyblila. Rozhodla se v tom radši nenamáčet, aby já třeba neslezla srst a proud obezřetně přeskočila. A pak rychle pryč.

>>> Neprobádaný les

>>> Lumens

Jeskyni nechala za sebou a začala se valit závějemi kupředu. Kupodivu to tentokrát nepovažovala za opruz. To bylo asi tím spokojeným plným bříškem. A možná i sluníčkem, které vystrčilo růžky. Bylo jí z toho celkem do zpěvu, ale byla líná na vymýšlení nějakých slov a tak si jen pobrukovala náhodné melodie, občas si v závěji poskočila, aby svůj projev doplnila o ten či onen efektivní zvuk a zamířila si to... no někam. Neznala to tu. Hlavně ne do kopce!
Tušila, že tak trochu opouští území smečky, ale... stejně ani nebyla její součástí, takže na tom nezáleželo. Místní Don musel stát za pendrek, když z něj za všechen ten čas nezahlédla ani chlup. A pouštěl si sem takové dementy. Srá**idního dědka a ňoumu, který možná bude, ale taky nemusí být, schopný obšťastnit svou partnerku. Otřásla se nad tím až jí z hrdélka utekla i nějaká ta uchu nelahodící tónina.
Prostě by se měla kouknout jinam. Toulala se po světě už i jako mnohem menší a neschopnější prcek.

>>> přes ZG k Aině