Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>>> Ronherská skála

Za lesem byla další planina. Tuhle ale naštěstí pokrývala jen tráva. Žádné debilní kytky, takže se tu dalo celkem i dýchat. I přes hroznou rýmu cítila ta kvanta králíků, co tu žila, ale touhu k lovu to v ní vážně neprobudilo. Tyhle malé rychlé potvory nikdy nebyly kořist pro ni. Byla na nějaké kličkování příliš pomalá a neobratná. Samozřejmě by se tu mohla někde vyvalit a chvíli počíhat, jestli se neukáže nějaký zchromlý nebo přestárlý kousek, ale pořád jí v průduškách chrčelo tak, že by ji přeslechl asi jen hluchý. A aby byl králík najednou hluchý i chromý, to chtělo hodně štěstí. A tím ona obvykle nevládla.
Proto přešla pahorkatinu značně nevzrušeně, jen si obezřetně hlídala, aby si navíc nezlámala nohy v nějaké díře a doufala, že i další destinace bude takhle pylu prostá a poklidná. Nic jí právě teď nepřišlo děsivější než rozkvetlá louka. Fuj. Hnus.

>>> Osamělý strom

>>> údolí morény

Mladá vlčice se s úmorným pšíkáním dokodrcala až do nějakého lesa. Jak vypadá, moc neřešila. Nikdy nebyla z těch, co obdivují okolí. Důležité bylo, že našla místo vhodné na odpočinek. Potůček prýštící zde na povrch, zvlhčoval místní vzduch a jí se hned o něco lépe dýchalo. Na nic jinčího ale energii neměla. Prostě se rozplácla na mechem porostlém kousku skály a během dvou vteřin spala, jako zabitá. Na ostražitost tu tak nějak nebyl prostor. Stihla ovšem proklít to, kolik sil bere takové na nic dobré pidikouzlíčko. Výsměch...
Zdál se jí celkem ujetý sen, ve které byla Smrt. Chechtající se tím svým osobitým šíleným způsobem, co se Lie tak líbil. Něco říkala, ale béžová jí nerozuměla. Připadala si tak trochu, jako kdyby měla uši zaplněné vodou. Pak se polobohyně proměnila v šeredného opeřence a rozletěla se na východ, přímo do záře vyházejícího slunce, ve které se také rozplynula...
Tehdy se Lia probudila. Chvíli rozespala mžourala oteklýma očima do okolního lesa, než se posadila, následně postavila a odloudala k zurčícímu potůčku, ve kterém uhasila žízeň. Nepříjemného škrabání se sice nezbavila, ale asi lepší než drátem do oka. "P***** život," zopakovala větu, kterou už dnes jednou použila a pohodila podrážděně ocasem. Když s tímhle problémem bojovala vloni, jakožto úplný vlčí skřítek, doufala, že opakovat se to víckrát nebude, ale vypadalo to, že to mělo být jejím každoročním prokletím. Zase pšíkla a hned na to rozzlobeně zavrčela. A do toho všeho ještě měla hlad! Lovit se jí ale nechtělo. Stejně by každé zvíře svým přidušeným supěním vyplašila.
Myšlenkami se radši vrátila ke snu, ze kterého nepochytila ani žbla, ale i tak se rozhodla vyrazit směrem, kterým ji Smrt vyslala. Třeba věděla o jejích plánech na obětinu a dávala jí vědět, kde dotyčného najde? To znělo suprácky. Teď by ho sice asi upálit nezvládla, ale mohla by mít aspoň jeho stopu, že jo?
S touhle myšlenkou, což bylo asi to jediné dobré na celé její situaci, tedy vykročila směrem, kde obloha začínala měnit barvu.

>>> Pahorkatina dlouhých uší, přes Zlaťák

Plán byl jednoduchý a zdálo se, že se líbil všem přítomným. Bylo trochu vtipný, že všechny pomlouvaného starce znaly a všechny měly takovou chuť, ho umučit k smrti. A to jí bude tvrdit, že to ona je ta špatná! Ts!
Nicméně, zatímco dvě vlčice začaly konverzaci stáčet tam, kam chtěly, Lia se dala do prskání. Bylo tu totiž jaro a ona stála uprostřed podělaný louky! Oči jí instantně otekly a nos jí naplnil sopel. Škrabání v krku asi to nejmenší. Nenávistným pohledem propálila všechno to pestrobarevné kvítí kolem. Jestli teď chtěla něco opravdu podpálit, byla to tahle debilní louka. Kupodivu tahle její myšlenka tentokrát nezůstala bez odezvy, jako doposud, nýbrž se teplota okolního vzduchu zvedla. Kýžené jiskry se však nedočkala a navíc se hned potom cítila, jako by jí něco praštilo do hlavy.
"Z******j život," zavrčela a znovu kýchla, až nadskočila. Zhnuseně si utřela tlapou nudličku, co jí vylétla z nosu a ohlédla se po Cynthii s Ilenií. Zdálo se, že si to šinuly někam jinam a ani se nerozloučily. Nevychovanci. Všichni tady byli nevychovanci. Kupodivu jim ale nepopřála na cestu vše nejhorší. Příliš si cenila sdílené nenávisti k hnědému dědkovi. Třeba až se příště potkají, ponesou ho v zubech a... Zlomyslně se zašklebila, když si představila smrad pálícího se kožichu.
Ale teď na takové šaškárny byla moc unavená. Napadlo ji, jestli se jí náhodou nepovedlo nějaké kouzlo. Má teď obarvené oči? To by bylo cool. Doufala v rudou, ta by se jí líbila. Zkontroluje to hned, jak... se dostane z téhle pylové výhně. A prospí se...

>>> Ronherská skála

"To musí být hrozný, nenávidět sebe sama," pronesla s lítostí skrytou za dvojnásobným množstvím pichlavosti. Jak ona ráda slyšela, když jí někdo nahazoval takové udičky, kterým se nedalo odolat. Ale to, že jsou chlapi víc na přes držku... na tom asi něco bylo. Všichni, které tu potkala, jí nějaký způsobem dřív nebo později otrávili. Kolik tu ale potkala vlastně vlčic?
"Proč by nebylo, je to zajímavý téma k rozhovoru. Jestli mi ale do ničeho nic neni, tak si nikdy moc nepopovídáme, signorina," protočila očima. Ona přitom měla takový konverzační deficit! Nejdřív strávila měsíce v pustině a pak potkala jen němýho kripla a důchodce, co usnul uprostřed slova. A teď jí pro změnu do ničeho nic neni. Pfff. J***t.
Aspoň ji zaujal nápad někoho rituálně upálit. Lia ani moc nepřemýšlela a jméno jí vyskočilo z tlamy automaticky. "Savior. Dědek sedilní plesnivá. S***, jeden starej. Stejně už by měl dávno hořet v pekle," uchechtla se. Představa jeho smrti ji opravdu hřála u srdce. Tak moc, že se na tu myšlenku velice upnula.
Dál se v plánování ovšem nedostaly a ona teď protáčela očima nad projevy další vlčice. "Neřekla jsem, že seš idiot z hor, ale že smrdíš podobně jako jeden z jich. Asi jako já a můj bratr," odfrkla. V těhle končinách asi vážně nikdo jejich nádhernou a ušlechtilou řeč neznal. Takoví zaostalci. "Je tvůj brácha idiot z hor?" Přeformulovala tedy otázku, aby jí i ten nejtupější z tupých porozuměl a ušklíbla se na Cynthii, co dělala ramena. "Gratuluju, ve dvou si konečně troufneš vyskakovat na zakrslý vlče. To asi chtělo hodně odvahy," poznamenala bez špetky pokory, uhladila si nevzrušeně srst a stejně ležérně odpověděla té bílé cácorce na její retardovanou otázku. "Plánujeme rituální upálení jednoho zapšklýho starce."

"Ty... hodně nesnášíš chlapy, co?" Z toho, jak moc zášti z jejích slov sálalo, by uvěřila i tomu, že ji vážně jako vlče někdo přefiknul. Aspoň třikrát. Lie se to líbilo. Nenávist byla krásná věc a mohla je spojovat, když už je vše ostatní oddělovalo. Rozdíl mezi jí a Cynthií byl ovšem takový, že béžová nesnášela všechno, co se hýbalo. A když se to nehýbalo, rozpohybovala to, aby to mohla nesnášet taky.
Ve spojení s tím ji napadla další pikantní otázka na tělo. "Seš lezba nebo jenom feministka?" Fakt jí zajímalo, jaké odpovědi se jí dostane. Obojí bylo celkem choulostivý téma v jistých kruzích, ale ona do nich nepatřila, takže žádné zábrany neměla. A nejen v tomhle ohledu. "Jedinej místní bůh, na kterym záleží je Smrt a té by se to určitě líbilo," pronesla s mírně zasněným pohledem. Představila si pokřivenou obludu z lesů na severu a přejel jí příjemný mráz po zádech. Ta zelenkavá zář, ten maniakální pohled... Ach! "Neobětujeme někoho?! Nel nome della dea della Morte." vyhrkla pak s nadšením, které by mělo vlče vykazovat u jiných činností. Třeba při hře na babu.
Pak ji ovšem sklátil záchvat smíchu, který ještě prohloubila pokaždé, když se Cynthia dožadovala ticha. "Čím víc to popíráš, tím míň ti věřim, sciocco," vyštěkala tak nějak mezi nádechy a kuckáním. Zmlkla ovšem okamžitě, když jejich dvojici narušila třetí existence. Jako když utne a propálila ji upřeným pohledem. "Ciao," odtušila nazpátek a bez okolků přistoupila blíž a nakrčila nos. "Smrdíš jako quell'idiota z hor," poznamenala spíš sama pro sebe.

>>> Náhorní plošina

Z toho, jak ji Cynthia oslovovala, měla dost viditelné tiky v oku. Musela se hodně krotit, aby se jí za zuby nepověsila na krk a vlastně ani nevěděla, proč to dělá. Držet zpět své emoce neměla ve zvyku. Ale... asi prostě nechtěla být zase sama v pustině, jako poslední měsíce. Společnost šedivé stála za prd, ale bylo to lepší, než si povídat se šutry. A když už u nich byla, rovnou jeden dopáleně nakopla, aby ulevila svému vzteku jinde, než prokousáváním vlčích tepen a obrátila k šedivce tvář s dalším kyselým úšklebkem. "Si, Tesora." Jako kolovrátek. Heh.
"Vlastní zkušenost?" zeptala se tentokrát ona. Doufajíc, že z ní konečně dostane nějaký zajímavý příběh. Předtím ji dost zklamala, tak jí dávala šanci, to napravit. Pobavila ji ale celkem záhy a rozsvítily se jí oči. "Konečně jsi pochopila, za co tě mám! Gratuluju," uchechtla se. Vyšinutej magor, to sedělo! Bylo navíc celkem osvěžující, slyšet kletí i z jiných úst než vlastních. Nicméně hned na to se zase celá naježila. "Ne nutně. Třeba chceš čerstvý maso pro někoho, kdo je pěkně daleko. Nebo... seš náboženskej fanatik a chceš mne rituálně zavraždit. Rituální vraždy maj svý požadavky. Na místo, čas a tak," znělo to celkem romanticky. Třeba... Při měsíčku někoho upálit zaživa, zatímco u toho budou sborově výt. Sice to neobnášelo moc krve, kterou ona tak ráda, ale bolestivý jekot mohl být dobrá kompenzace. Doufala, že její magie bude oheň!
Mimoděk si oblízla čenich a zadívala se na tu podezřele intenzivní odpověď šedivé. Tak trochu perplex, ale pak nevěřícně vykřikla. "MAMMA MIA! Tak to je dobrej fór," a rozchechtala se. Neznělo to zrovna jako smích odrůstajícího vlčete, spíš to byl docela děsivý zvuk, ale to upřímné pobavení z toho přímo po kapkách odskakovalo.

>>> Mahtae

Samozřejmě, že jí se to hodilo. To že stále ještě žila asi bylo tím největším důkazem, ale rozhodně se nechtěla té cizince svěřovat se svým příběhem. Nebylo v tom nic osobního. Nesvěřila by se nikomu. Možná krom sourozenců, co s ní osud sdíleli. I tak ale celé svěřování znělo neskutečně slabošsky a to není nic pro ni. "Si, tesora," shrábla tedy dvě mouchy jednou ranou. Odsouhlasila jí to a zároveň ji popíchla zopakováním přezdívky, co se jí asi nelíbila. Oko za oko, že ano?
"Pro mě je přirozenější mluvit mou řečí, než tou místní," odtušila otráveně. Navíc nechtěla svou mateřštinu zapomenout a líbilo se jí, jak zněla. Zcestovala kus světa a nikde se nesetkala s tak melodickým jazykem. Pravdou ovšem bylo, že když byla vytočená, létala z ní slova v různých řečích, protože naštvaný vlk nad tím, jak zrovna mluví, nepřemýšlí, hlavně když to znělo dostatečně drsně.
Záhy se jí ale celkem zlepšila nálada. Jako vždy, když jí někdo zalichotil. Udržela ovšem svou oháňku nehybnou, přece tu s ní nebude plácat jak nějaký natěšený čokl. Trochu důstojnosti! "To teda jsem," odsouhlasila zapáleně a pak zklamaně zakroutila hlavou. "Zatim ne. Asi nejsem dost hezká na to, abych přitahovala takovou pozornost," zafrflala. A ona by přitom tak ráda někoho vykastrovala. S chutí a nadšením. Ale žádný dobrovolník se nenacházel. Možná svět nebyl až tak přeplněný úchyláky, jak se jí dospělci snažili nakukat do hlavy.
"Furt mi můžeš udělat kopu jinejch špatnejch věcí," poukázala s úšklebkem na přílišnou konkrétnost jejího slibu. Shození z útesu nespalo ani pod jednu z vyjmenovaných podmínek. Například. Už jen to, jak s odpovědí otálela bylo dost podezřelé. "To je ten důvod tak děsně trapnej?" Nadhodila znovu, protože ráda kazila vlkům šance na odvedení rozhovoru od tématu. "Máš falešku nebo co?" Poptala se s posměškem v očích. To byla celkem vtipná představa.

>>> Údolí morény

>>> Borůvka

"Nápodobně," zašklebila se v reakci na Cynthiin tón hlasu a nezapomněla do svého vlastního vložit značnou dávku pichlavosti. Být drsňačka sice znělo o dost lépe, než skřítě, ale furt to byla jebnutá přezdívka a Lia preferovala spíš své jméno. Měla ho ráda. Na rozdíl od Pipiny. Ale to se asi nebylo čemu divit. Proto se zaškaredila znovu a pokračovala stejně sarkastickým hlasem. "K čemu jako? Hledáš bodyguarda? Sem pěkně drahá, Tesoro," informovala ji a arogantně pohodila hlavou. Až potrhané ouško zavlálo ve větru.
Pobídku k odchodu už nekomentovala, ostatně se na tom již pracovalo a místo toho protočila očima. Další vlk, který neznal ušlechtilou řeč jejího rodu. Asi ani nemělo smysl se ptát, jestli nezná někoho z jejích příbuzných, když byla tak mimo. "Purtroppo," opravila ji s tím správným přízvukem. "Bohužel," přeložila s výrazem někoho, kdo zrovna předvedl velkou oběť pro dobro bližního svého a zastavila se u řeky, co jim stála v cestě. Přecházet ji rozhodně nechtěla. Věděla, co je na druhé straně a nelákalo ji to.
"To je náhodou dobře, že přemejšlej koulema. Hlavu tak snadno neutrhneš," poznamenala lehkým konverzačním tónem a krvelačně jí u toho zaplálo v očích. Jo. Už dlouho neviděla žádnou krev, začínalo se to ozývat. Byla poněkud zklamána tím, že nedošlo na lepší pikantnosti, ale co se dalo dělat. Místo dalšího naléhání pokývala hlavou a stačila tlapky požadovaným směrem. Sama tak chtěla jít. Tam ještě nebyla. A bylo pravděpodobnější, že sourozence najde někde, kde ještě nebyla, než někde, kde už byla. Dávalo to smysl? Byla však rozhodnutá se od téhle vlčice odpojit dřív, než narazí na jejího parťáka. Na přesilu si už nevěřila. Na nějakou cikánskou férovku fakt nebyla stavěná.
"Ale fakt. Confessare. Co po mně chceš?" Uhodila pak z čistajasna a přímo na branku. Chtěla vědět o co jí jde. Neměla náladu na hry. Přesněji na to, aby si někdo hrál s ní.

>>> Náhorní plošina

Lia se zakabonila, tak nezvykle nevinně. To nevěstilo nic dobrého. Zvlášť, když tak reagovala na zopakování té přezdívky, kterou ani za mák poslouchat nechtěla. Měla chuť se jí zahryznout do čenichu tak silně, že by jí upadl, ale rozhodla se, si to raději uložit do paměti a pomstít se za to později. Hůř. "Menuju se Lia... E tu, fica?" Měla sice v plánu, místo jejího jména k oslovování použít každou nadávku, co ji zrovna napadne, ale je dobré znát svého nepřítele, že jo?
"Když seš tak chytrá, že ti to došlo, tak ti může dotéct i to, že je mi to jedno," odfrkla. Tolikrát už přes držku dostala a nespočetně krát ještě dostane. Pravděpodobně tolikrát, že to ani nebude schopná spočítat. Nějaké rány navíc se přece nebojí.
Nicméně, i když jí vlčice lezla na nervy, musela uznat že v něčem má pravdu. "Si. Smrdí to tu tak sladce, že se mi z toho kazí zuby," zacvakala těmi svými jehličkami a pak pohodila ocáskem. "
"Purtroppo," vyjádřila svou lítost nad tím, že teď nejsou v Cosa Nostře. Všechno by bylo mnohem lepší, kdyby odtamtud nikdy nemusela odejít. V hrudi jí zaplál spalující hněv k těm, co se na konci její rodiny podíleli a chvíli asi působila dost nepřítomně, což bylo dost nezvyklé. Obvykle by před cizincem nepolevila na ostražitosti, ale někdy byly emoce silnější než rozum. U ní vlastně velmi často.
"Co já vim? Třeba klackem... To já sem tu ta nevinná a nezkušená, pouč mě," vyzvala šedivku k dalšímu povídání. Když už s ní musela trávit čas, tak ať z toho něco zajímavého kápne. Rozešla se pak směrem ke kraji lesa. Jo. Zevlovala tu už dost dlouho, ačkoliv do úkrytu nikdy nedošla, odpočatá byla dost. "Já s tebou rozhodně nikam nejdu. Ale ty můžeš jít se mnou, jestli si mýmu kouzlu tak těžce propadla," odfrkla přes rameno a capkala si to dál. Šedivá byla očividně další místní pošuk.

>>> kam chcem? xD

Čekala, celá naježená tak, že vypadala spíš komicky než hrůzostrašně, ale to bylo jedno. Hlavně, že nemusela čekat dlouho. Cizinka totiž celkem poslušně vylezla ze svého úkrytu, jen u toho musela mít kopu keců, kterým se Lia šeredně ušklíbla. "Když nechceš průser, nemáš lézt na území cizí smečky," odfrkla informativně a ostražitě si vlčici přeměřovala pohledem, přičemž jí naštvaně cuklo proděravělé ucho. "A když nechceš ať ječim, tak mi neřikej skřítě, ty prošedivělá obludo," zavýskla z části na truc a z části, protože jí to fakt hnulo žlučí. Jí ale hýbe žlučí kde co. Nic nového.
"Jestli si myslíš, že sem nikdy nebyla venku z tohohle lesa, seš na vomylu," odtušila, aby vyvedla tu divnotku z omylu. Co to bylo za divnou věc, co se jí houpala na krku? Zajímalo ji, jestli si tím při běhu dává do zubů... Nebo jestli se jí to v lese chytá za větve. Pfff. "Pocházim z úplně jinýho konce světa a v mý rodný smečce už by ti ochránci utrhli obě uši a možná i ocas,..." protočila očima. Jí Storm nevykopnul, toho mlčelivýho kr***a by si tu pravděpodobně taky nechal, nebýt toho, že se vypakoval sám a téhle... té si pro jistotu nikdo ani nevšímá! A ta smečka v horách o moc lepší nebyla.
Vzít to ale kolem a kolem. Vypadla by celkem ráda. Dobrodružství měla ráda, ale... Proč proboha někdo vleze na území smečky a přemlouvý místní vlče k výletu? Nebyla naivní děcko. Už kopu měsíců. "Seš nějaká hnusná perverza a plánuješ mě znásilnit v nějaký temný jeskyni nebo co?" uchechtla se. Přesně tak jí to totiž znělo. Sice nevěděla, jak by by mohla zneuctít vlčice vlčici, ale už se ve svém krátkém životě naučila, že možné je všechno. Když to spolu můžou péct dva vlci, tak proč ne ženské, že jo?

Kryplouš se asi podělal až za ušima a leavnul. A pan Beta? Toho asi přemohla senilita, protože měl najednou silně nepřítomný pohled a ani se nepokusil odpovědět na její veledůležité otázky. "Hej!" křikla na něj dopáleně, ale nemělo to žádný efekt, což ji donutilo naštvaně nafouknout tváře. Chvíli to i vypadalo, že jí ušima unikne hustý dým. Kdyby to nebylo fyzicky nemožné. "Fakt výborný, dědku bláznivá," odfrkla si, kopla vlka do tlapy a rozrázovala si to lesem kupředu. Chtěla své odpovědi a Storm jí je očividně nedá. Bude muset najít někoho, kdo má aspoň tři z pěti švestek pohromadě.
Než však našla někoho místního, bacil ji do nosánku pach, který neměl s borůvkami vůbec nic společného. V očích jí zaplály ohníčky. Někdo, kdo tu nemá co dělat. Někdo na kom bude moci vybít svůj vztek! Kopat do šutrů totiž nestačilo. Nemotorně se tedy rozběhla kupředu, jen...
Na místě určení nikoho neviděla. Zavrčela a celá se naježila. To se jí vůbec nelíbilo? Co teď s jejím úžasným plánem na to, jak se dotyčnému zakousne do ocasu a urve mu ho až u zadku? "Hej ty **** koukej vylézt!" Zaryčela hystericky, až jí hlásek přeskočil. Chtěla krev a nedostala ji, to bylo taaaak frustrující! "Dobrovolně! Nebo si tě najdu a pak uvidíš," dokončila svou výhružku a s přimhouřenýma očima se rozhlížela, jestli nezahlédne nějaký pohyb. Dost ji štvalo, v jaké smečce to vlastně je. Vyhrožovat někomu ve jménu borůvčí by neznělo hrůzostrašně, spíš naopak směšně.

Stala se celkem nevídaná věc. Zavrtěla ocáskem. Stařík byl celkem týpek a přistoupil na její "podmínky". Na druhou stranu, pěkně by ji naštval, kdyby něco slíbil a pak to nesplnil, nebo snad rozdával něco, a pak by se ukázalo, že na to nemá pravomoce, proto krotila své nadšení a přeměřila si ho pohledem. Než se však mohla zeptata na to, co měla v plánu, řešil se ten nově příchozí pobuda. Kterej se po jejích slovech tvářil jako hromádka neštěstí, ale neřekl ani zbla. Podrážděně jí tiklo jedno obočí a zatímco jej dědula ujišťoval, že je všechno v naprostém pořádku, ona se do toho rozčilovala. "Ty neumíš mluvit nebo co? Seš krüppel?" Pořádně si ho ze všech stran zčekla. Vypadal zdravě, ale to nemuselo znamenat, že to má v pořádku i v hlavě, no ne? To jenom ona je ukázka dokonalého šílenství ve spojení s pokrouceným zevnějškem.
Borůvkovej vlk ovšem pokračoval v řeči a tak se s zájmem ohlédla tentokrát po něm. "Cos'è la beta?" Předtím si totiž chtěla uvěřit, jakou funkci v téhle smečce zastává, takže tohle byla dobrá příležitost. "Něco jako Don?" Doufala v to, jinak se vlk může čekat na pořádný hysterák. Jí totiž nikdo nic na oko slibovat nebude! Nebude nikomu pro smích! Celkem to vypadalo, že je pro jistotu naštvaná předem, ale zatím se jen zle mračila.

Valte to sem

"Nessuno da nessuna parte. Accidenti!" zopakovala svá slova ochotně. Hlavně proto, že jí bylo jasné, že stařík touží po jejich překladu a ona prostě ráda dělala cavyky a vlastně se jí líbilo, jak nad její mateřštinou zůstává ostatním rozum stát. Na druhou stranu jí dost chyběl někdo, s kým by si v ní mohla pokecat. Nebo zazpívat.
"Ptala jsem se kde, ne jestli," protočila očkama a protáhla se vlkovi, co se jí snažil zastavit pod břichem. Vážně nepředpokládala, že by proti němu měla šanci, kdyby ji vážně pustit nikam nehodlal, ale zatím si spolu jen tak hráli, že? "No, tak budu pro tu příležitost chvíli člen smečky," pokrčila ramínky vrhla na něj potměšilý úsměv. Předpokládala, že takový návrh mu ještě nikdo nikdy nedal. Přidat se do smečky na jednu jedinou noc. Nikdo totiž neměl její koule.
Kupodivu ji vlk zatím nijak zvlášť neštval. Sice zbytečně překážel, ale aspoň jí nenadával ani se netvářil jako ťulpas, za což měl bezvýznamné plus. A navíc ji rozesmál. Tak, že se hystericky zkroutila v bahně a oči se jí rozslzely. "Bello scherzo!" Dostala ze sebe hýkavě a celá od bláta k němu vzhlédla. vrtíc hlavou. "Já sem vždycky nesnesitelná, ale jestli mě chceš nakrmit, bránit se nebudu, padre..." Hlavou jí projelo, že je dotyčný buď blbec, nebo uchyl se zálibou ve vlčatech, ale nedokončila ji, protože se k nim přivalil nějaký slon.
Teda byl to vlk, ale rámusu nadělal za tři. Paradoxně pak byl naopak úplně ticho, jen jim kýval hlavou na pozdrav. Tiklo jí v oku, když vlk se kterým dosud konverzovala, přenesl zájem jinam a pak nováčka propálila vražedným pohledem. Nesnášela, když jí někdo bral hračky, ale uvidí se, třeba by byl dobrý na hraní i on. "Ciao merda," houkla jeho směrem a zamířila si to přímo k němu. Vypadala tak trochu jako zakrslá bahenní příšera a musela hodně vzhlížet, když přišla na dosah, ale to jí nijak nevadilo. To ona tu pouštěla hrůzu, že jo? "Jo, šlapeš nám po trávníku, co si to dovoluješ?" prskla zabodávajíc mu packu do hrudníku. Nic z toho, že nebyla ani místní, pro teď si to prostě přivlastnila.

Z lesa se nakonec vyvalil vlk s divným tentononcem na noze a ksichtem tak prošedivělým, že kdyby mu na něj napadal sníh, nenašla by moc rozdílů. Vyšlo by to úplně nastejno... Nezvolil nijak útočný tón, ale i tak jí připomněl setkání se Saviorem. Ten byl taky šedivej, až z toho oči přecházely a neuměl slušně zdravit. Ušklíbla se tomu. Hlavně že ona byla nevychovaná. Však měla kolem samé vzory, že jo?
"Ciao," odtušila teda, myslíc si při tom, o kolik že je lepší, než všichni místní a přešla hned k odpovědím. "Ztratila, neztratila," začala celkem mírně, ale pokračovala pěkně kysele, jak se na ni sluší a patří. "Rozum ztrácim!" vyhrkla s doširoka rozevřenýma očima. "Tahle zem je jedna velká pos***á pustina! Nessuno da nessuna parte. Accidenti!" postěžovala si rozohněně a hned si zas musela odkašlat, protože ten předchozí křik si vybíral svou daň.
Znechuceně se otřásla, když jí na čenich padla kapka vody, co se snesla z oblohy a zamračila se tam vzhůru, jako by snad mohla dešťová oblaka svou zlobou odehnat. "Cazzo di pioggia." Zaklela. Jak jinak. A pak se rozešla kolem toho dědka do lesa, kde se hodlala schovat pod nějakým obzvláště košatým stromem, ale proč končit u toho, že jo? "Sem utahaná, kde máte nějakej úkryt?" Vypadalo to, že by se klidně pozvala i na večeři. Nečekala, ze jí to projde, ale zkusit se to muselo a byla upřímně zvědavá, co si s ní tenhle stařík počne. A jak dlouho mu potrvá, než ji rozpálí do běla.
Deset. Devět. Osm...