Příspěvky uživatele

Zdálo se, že v něm její slova vyvolala zamyšlení, které na její poměry vydrželo dost dlouho. Zdálo se, že je ten typ vlka, co všechno promýšlí, než činní. Což nebyl zrovna její styl, ale kdo ví, třeba z něj vypadne aspoň něco rozumného, když už tomu věnuje tolik času. Oko jí z toho čekání ovšem celkem tikalo. Nebyla upečená z trpělivého těsta.
Nakonec ji celkem překvapil. Tahat se s kmotřencem Smrti neznělo úplně špatně. Mělo to styl. Ale také si mohl dost dobře vymýšlet, navíc ji celkem dost nakrkl jinou částí svého povídání. Bylo jí celkem jedno jestli je k ní zády, nebo čelem, tak jako tak by udělala to samé. Mohl cítit jak se vzduch kolem něj opět nepříjemně ohřál, zatím ale nepřeskočila ta jiskra, ze které by vyšlehly plameny. Byla k němu nebývale shovívavá, ale rozhodně mu musela připomenout s kým má tu čest. "Nazvals mě teď špinavcem?" Ozvala se temně, očividně připravená na svou shovívavost mrknutím oka zapomenout. "Pro tvou informaci, i mně Smrt vychází vstříc, dokud plním její záměry, takže tímhle mne fakt neoslníš. Budeš se muset trochu víc snažit," doporučila mu a nechávala mezi nimi vyset to spalující vedro.
"Kdo se bude smát, skončí s vypálenýma očima," uchechtla se však záhy a velmi krvelačně. Byla to sladká představa. A pak nezaujatě odfrkla. "Miluju násilí, strach a utrpení, a přesně tím si taky podrobim celej svět," pronesla zcela vážně. Tentokrát to byla ona, komu z hlasu zaznívala posedlost a šílenství. "Kecy sou pro slabochy. A ty vypadáš přesně jako prolhanej přizdisr**," informovala o svém názoru na něj. Ale i přes to, že tím opovrhovala, pořád se s ním bavila na její poměry hodně v klidu. Možná to byl kmotřenec Smrti a nechtěla si to u ní rozházet. A pořád měl tu oslnivou jiskru v oku.

Lia tak nějak neznala strach ani hranice. Zato risk se jí nesmírně líbil, což byla celkem smrtící kombinace. Především pro ni, ale zatím stále dýchala a kazila ve světě vzduch, tak proč s tím přestávat, že? Navíc se jí celkem zamlouval jeho pohled v očích i podmanivý hlas. Nebýt toho, jak se tu před chvílí ponížil, asi by se mu provokativně otřela tváří o tvář. Ale měla svou hrdost.
"To by mělo," odtušila tedy, k provokaci využívajíc jen sladký tón hlasu. Každý komu věnovala pozornost by měl být poctěn. Zatímco se však vypořádávala s jeho škádlivým fouknutím do očí, využil příležitosti a... No, řekněme že ji srazil na kolena, ač ona by to takhle nikdy nepřiznala. A co víc, nejen doslova, ale i v tom přeneseném významu. Ta drzost jí celkem vyrazila dech. A nevytočila ji, což úplně nechápala. Měl snad podobnou moc jako Život, nebo co?
Nakonec se rozhodla, že si jen chce zachovat tu svou arogantní tvář a teď vybuchnout by bylo jen jedno velké ponížení. Proto se ležérně přepozicovala do toho klubka, ze kterého ji předtím vytrhla a ušklíbla se na něj. Popravdě nikdy předtím s ní nikdo nelaškoval, takže postrádala zkušenosti a nevěděla, co si o tom myslet, ale tam někde v hloubce ji to prostě hřálo o srdce. Která vlčice nerada zájem, že ano? A on byl celkem fešák. Což pro ni moc velký význam nemělo, ale byl to příjemný bonus.
"Síla a moc," pověděla mu otevřeně a stručně, co asi tak od samce požaduje. Nemohla by se zahazovat s někým, kdo se jí nevyrovná, i kdyby měl ten nejhezčí kožich pod sluncem nebo uměl skládat básně. To druhé znělo spíš odpudivě. "Tak jak seš, mi můžeš dělat tak akorát otroka, amore mio," dodala jedovatě, přistihujíc se u toho, že nedočkavě čeká na reakci.

Chvíli to vypadalo, že vlčkovi nedochází, co se s ním děje, ale pak přišlo ono prozření, a vskutku roztomilá šokovaná grimasa, co ji zahřála u srdíčka. "To sem, k***a udělala," zatrylkovala sladce, ale to už cizák běhal kolem, ve snaze ten oheň uhasit a její sladký hlásek se transformoval do skřípavého hysterického smíchu. Který provázel jeho zběsilý běh, zalehnutí i neméně nedůstojné šlapání po vlastní části těla. Jo to bylo ono. Takhle dobře se už dlouho nepobavila. Dost možná nikdy!
Tušila, že kdyby chtěla, oheň by se mu takovým laciným trikem uhasit nepodařilo, ale za tu srandu, co jí dopřál, se nad ním prozatím slitovala. Stejně se přes ten chechot na nějaké kouzlení ani nemohla soustředit. Vypadal tak uboze, když se k ní přibližoval po zadku, jako kdyby snad měl červy.
Zvolil ironická slova obdivu, naposledy se uchechtla a střelila po něm dalším pohledem. Napadlo jí, jak by mu slušel i hořící obličej, převládla však hravá nálada nad tou krvelačnou a natáhla k němu krk, takže si mohli dýchat navzájem do tváře. "Budu tam na tebe čekat," zavrněla. Byla přesvědčená o tom, že kdyby skončila v pekle, v nenadání by z ní udělali ďáblíka mučitele, místo toho, aby ji smažili v kotli. "Můžeme si tam takhle hrát na věčnost, Amati." Dala si záležet na tom, aby svou tlapu nějak procpala mezi ty jeho a přišlápla mu popálený ocas i svou muší vahou. Měla z toho takovou sadistickou radost. Rozhodně mu tou blízkostí dávala příležitost, aby se jí za to zkusil pomstít. Jestlipak se odváží?

Podařilo se jí usnout. Zdál se jí krásný sen o totální destrukci. Z nebe padal déšť, který všechno a všechny, kterých se dotkl, v ukrutných bolestech rozpouštěl na hnusnou rudou louži. Sledovala to a chechtala se na celé kolo, zatímco její vlastní obličej se hroutil pod náporem dešťových kapek, což nadšeně vítala. To byl konec světa dle jejího gusta. Těšila se, až si pro ni přijde. Až v se v té temnotě rozzáří bílé světlo na konci tunelu...
Jenže pak se ozval hlas, který do toho snu nepatřil. Zmateně zamrkala a uvědomila si, že leží v temném lese. Rozmrzele zavrčela a ohlédla se po vlkovi, co jí zkazil spaní. Celá naježená po jeho zadku blýskla rudýma očima, přeskočila jiskra a jeho oháňka vzplála horkým plamenem, Lia se zle zašklebila.
"A co ty? Máš zájem o smrt z***e?" Poptala se temně a dalším mrknutím plameny zesílila. Po tak hezkém spánku se cítila plná energie a teď už jí ani takovéhle gesto nevyčerpávalo k smrti. Cítila se tak silná! Očividně si to užívala. Kéž by tak věděla, jakou moc jí propůjčila Smrt. Chtěla by to vyzkoušet. Všechno!

>>> Zřícenina

Vykutálela se ze Smrtina sídla jako brambora, ale místo nadávání se dala do nadšeného smíchu, který zněl vlastně dost podobně jako ten bohynin. Skřípal v uších a snadno se v něm daly rozpoznat známky šílenství, kterým vlčice trpěla. Nesmála se ale moc dlouho, protože byla vyčerpaná.
Setkání se Životem. Cesta na sever. Setkání se Smrtí. Velký fyzický i psychický nápor. Skončila teda vyvalená na boku, divoce všechny ty zážitky vydýchávajíc. Byla zvědavá, kdy a jaké vylepšení se u ní projeví. Doufala, že co nejdříve a věřila úsudku své modly, že pro ni vybrala něco perfektně sedícího.
Krom tohohle setkání však měla radost i z jiného důvodu. Minimálně Pippa opravdu žila, tím si teď mohla být jistá. Ale o ni nikdy velkou starost neměla. Pippa byla svého času nejsilnější z pětice sourozenců, zanechávajíc ji ve stínu svého světla. Bažila po tom, ji najít a změřit s ní opět síly. Také chtěla zářit. I kdyby to světlo mělo být tmavší, než nejtemnější noc. Ale také s ní chtěla mluvit. Zjistit co je s Alfem, který cestoval s ní. Jestli něco nevědí o sestrách...
Než ji ale vyrazí hledat, musí si trochu odpočinout. A hodilo by se něco k snědku. V tomhle mrtvém lese ale asi nemělo smysl vůbec něco zkoušet. A tak zatím jen ležela a potutelně se ušklíbala vlastním myšlenkám.

>>> Přes jedlák ze ZG

Nechala dobře známou planinu za zády a vzrušeně zmizela v jedlovém lese, který ji také učaroval svou ponurou, skoro až mrtvolnou atmosférou. Posledně si toho nevšimla, protože měla oči jen a jen pro Smrt. Ale i bez její přítomnosti to tu stálo za to. Milovala to ticho. Tohle místo jí bylo mnohem příjemnější než vrcholek toho divného kopce, kde jí šibnutý vlk vnucoval falešnou radost.
Problém byl, že chtěla mluvit se Smrtí a ona tu nikde nebyla. Netušila, že tu má svůj vlastní kout, ale byla vytrvalá a nakonec to ucítila. To mírné mrazení v zádech, které značilo Její přítomnost. Zavrtěla oháňkou a nechala se tím pocitem vést, mezi zvláštní kameny. Čím hlouběji pronikala, tím intenzivnější bylo její nadšení. Její nitro se třáslo hrůzou, zatímco její pokažené hlava si to náramně užívala. Chtěla víc. A když zahlédla záblesk zeleného světla, věděla, že má vyhráno.
Zrychlila do klusu, aby na ní mohla spočinout pohledem co nejdříve, slyšet ten chraplavý úlisný hlas, který prostupoval celým tělem a nutil jej, chvět se strachy. Záhy se střetla s pohledem těch uhrančivých zelených očí, které jakoby otevíraly brány do samotného pekla. Jedovatě zabarvené plameny navíc vykouzlily na okolních stěnách děsivou hru stínů, která jejímu zjevení dodala na hrůznosti. Mladé vlčici ta podívaná úplně vyrazila dech.
Kdo by ale čekal, že Smrti padne u nohou a začne ji velebit, by byl na omylu. Lia taková nebyla. V jejím podání bylo největším projevem úcty, že na tvora před sebou nezačala instantně řvát a urážet ho. Což se na Galliree zatím podařilo jen právě Smrti. Navíc nebylo třeba cokoliv říkat, obdiv a oslnění koukalo béžové z očí tak intenzivně, že by o tom, co cítí, mohl pochybovat jedině slepec.
Pokřivená silueta se pak s nesmírnou elegancí sesula z výklenku, který okupovala a v mžiku jednoho mrknutí, dýchala drobné vlčici na krk. Nebo spíš do obličeje. Lia se drobátko ošila, když se jí zelené drápy zaryly do spodní čelisti, jak si ji Smrt držela blízko. Ne, že by to bylo třeba. „Řekla jsem ti, že máš přijít, až když mi k něčemu budeš!“ Zasyčela a ještě zpevnila své sevření. Italka při tom připomínala pejska, který se bojí toho všeho, co se kolem děje, ale s ocasem staženým mezi nohy pořád kvedlá ze strany na stranu, protože má před sebou svou milovanou paničku. „Víš, že tě můžu roztrhat na cucky, kdykoliv se mi zamane, ne?“ Pouštěla na ni hrůzu, ale rudooká na to měla hned odpověď. „Jestli je to to, co si přeješ. S radostí to přijmu.“ Být zabita rukou tak obdivuhodné bohyně vůbec neznělo špatně. Zvlášť někomu, kdo si vlastní života nějak zvlášť neváží. Bylo by to cool. Kolik vlků by mohlo říct, že ho zavraždil bůh osobně?
Smrt se šíleně rozchechtala, pouštíc svého vězně takovým způsobem, že se Lia málem převrátila na záda. Naštěstí měla dost času znovu najít rovnováhu na vlastních roztřesených nohou a stanout před bohyní aspoň trochu důstojně, neb její skřípavý smích plnil trosky pěkně dlouho. Normálnímu vlkovi by to trhalo uši, ale Lia se tvářila, jako by to byla ta nejsladší hudba, kterou kdy slyšela. Smích však ustal, jako když utne a ona se zase ocitla tváří v tvář té zubaté tlamě a hrubému hlasu.
„Pořád jsi nicotná jako moucha,“ poznamenala chladně, ale pak se ta tlama rozšířila do pořádně děsivého úsměvu. „Ale bavíš mě. Seš šílená. A ten tvůj rozhovor s mým bratrem, ha!“ Lia chvíli tápala, o čem to mluví, ale nebyla bezmozek a dopídila se i bez nápovědy. Smrt. Život. Celá se naježila. „Ten zarostlej falešnickej odpad je tvůj bratr?“ Vyprskla zhnuseně. „Doufám, že ten šašek aspoň plní, co slíbí.“ Smrt si očividně užívala, jakou nelibost k Životovi vlčice ukazuje a rozhodla se do toho trochu rýpnout. „Ale ano. Splnil ti to. Částečně,“ ušklíbla se škodolibě, když využívala příležitost mu trochu zavařit. „Ještě tam je malá rezerva, toho, co můžeš umět. Asi se bál, k čemu to použiješ. On o všechny tak pečuje,“ otráveně protočila očima a s uspokojením sledovala, jak to v Lie bublá vzteky, když se ale dala do křiku, umlčela ji dobře mířenou ránou, po které zůstala uvězněna mezi Smrtí a podlahou. Oči jí však stále hořely odhodláním. „Smrti. Pomoz mi zesílit! Chci chránit, co mi patří a zničit všechno ostatní. Naučím všechny o čem život je! O ztrátě a utrpení! Ve tvém jménu,“ zasípala statečně, ačkoliv se stále ocitala přitisknutá k zemi pod velkou černou tlapou. Nemohla vidět, jak se bohyně škodolibě usmívá, ale cítila, když se sehnula k jejímu uchu a zatajila dech v očekávání odpovědi.
„Dobře. Za tu náramnou podívanou se ti odměním, ale skutečný dar ti dám, až když ukážeš, čeho jsi schopná,“ ještě jednou si na ni dupla a konečně ji propustila plížíc se zpět ke svému plácku na výsluní. Kam jí doplnilo upřímně mířené slovo díků. Jen jedno. Ale bylo to mnohem víc, než by chtěla projevit komukoliv jinému. Smrt ale o nějaké díky nestála, chtěla vidět výsledky, což i připomněla a pohodlně usazená na svém trůnu k ní ještě jednou promluvila. „Krom tebe mám ještě dvě následovnice. Mou kmotřenku Rowenu a tvou sestru Pippu, měla bys s nimi spojit síly.“ Byl to spíš rozkaz než možnost a Lia se tomu nebránila. Pippu ostatně hledala jako šílenec minimálně rok a setkat se s kmotřenkou Smrti znělo také jako sranda. Kdo z nich je asi nejsilnější? Poslušně tedy přikývla, ač normálně by se vztekala, že všechno zvládne v pohodě sama. Smrti se neodmlouvalo!
Nicméně odvážila se vznést ještě jednu otázku. „To co se děje venku je tvá práce? Bude to dobrá příležitost?“ Doufala, že odpověď bude pozitivní. Chtěla, aby celý svět trpěl za to, čeho se nepáchal na její rodné smečce. „Má práce to není, ale když půjde vše dobře, užijeme si hezkou podívanou,“ odtušila bohyně, ta škodolibost jí z očí přímo vyskakovala a stejně tak Lie. Pak ale otráveně máchla tlapou. „A teď už vypadni. Otravovalas mě už dost. Příště nebudu tak sdílná, pamatuj si to,“ prohlásila a ohnala se po ní ocasem, který zvedl vítr, který vlčí „slečinku“ dost nevybíravým způsobem odfoukl pryč a nepřestalo to, dokud se nedokutálela ze zříceniny pryč. Celou dobu jí zněl v uších smích té ďábelské vlčice, jež ji tolik inspirovala. Chtěla být jednou tak impozantní, jako ona.

>>> Jedlový pás

>>> Kierb přes VVJ

Po odchodu z lesů si uvědomila, že ji ta divná věc nejen štípe v nose, ale navíc zahaluje nebe oparem, který odráží sluneční svit zpět do vesmíru! Chvíli na oblohu, která hlavně teď, když se stmívalo, vypadala úžasně, fascinovaně zírala. Vypadalo to, že se na Gallireu žene nějaká globální katastrofa a jí se to líbilo. Moc! Těšila se na to, až všichni ti sluníčkáři zažijí nějaké to utrpení!
Chtěla to sledovat z první ruky. Chtěla to zhoršovat. Šíleně se svým myšlenkám zasmála a zase o kus nadšeněji přidala do kroku, ačkoliv už sotva dýchala a nohy ji bolely jako čert. Svým zvráceným způsobem ji uspokojovalo i to. Asi nebyla jen sadista ale i masochista. A to, s jakým nadšením se žene do spárů Smrti to jen potvrzovalo. Byla jako uhranutá.
Nemohla se dočkat až bohyni zase uvidí, ve vší její hrůzné majestátnosti. Bylo pravdou, že jí řekla, ať přijde, až jí bude k něčemu užitečná, ale ani tak se jejího hněvu nebála. Však za ní jde, aby se užitečnější stala, na to přece nemohl nikdo nic namítat! Nezajímala ji síla, kterou jí mohl dát Život. Chtěla si usrknout z poháru moci královny noci.

>>> Zřícenina přes Jedlák

>>> Přes mahar od Esa

No, ten močál v cestě vážně nečekala. Chvíli na to zase nadávala, protože bahno a puch, ale pak si uvědomila, že se jí to podivně ponuré místo celkem líbí. A že ten puch jako močály moc nesmrdí. Divně to štípalo v nose. Rozhodně to nebyla vůně bahna trouchnivějícího dřeva.
"Se z toho můžu..." ulevila si frustrovaně. Přišlo jí, že tady jde od průseru k průseru. Konečně myslela jasně, ale zase skončí s nosem plným divnýho dýmu. Zajímalo ji, jestli ji třeba Život netrestá za ten výstup na kopcích. Určitě to byl pod tou slupkou pořádně zlomyslnej zmetek. Nesnášela pokrytce. Vlk by měl ukázat jasně, jakej je. Třeba jako právě Smrt a ona sama.
Záhy se jí potvrdila její domněnka, že ta divná štiplavost rozhodně k močálům nepatří, protože měla stále ten stejný problém i daleko za nimi. Celkem ji zajímalo, kolik toho ušla, už nějakou dobu ji píchalo v boku a dýchala ztěžka. Ale co byla trocha únavy a utrpení? Nic. Hlavně chtěla dnes dostát svého cíle a vzhledem k tomu, že se jí před čumákem zjevila známá hora, už dokonce věděla i kam jít. Na západ. K jezeru. A pak ještě na západ.
Na sopku se škaredě ušklíbla se vzpomínkou na ta jetá dvojčata, co tam tu potkala. Doufala, že už někde nenatáhli brka, protože se chystala jim to ještě pořádně spočítat.

>>> ZG přes VVJ

>>> Přes vršky od Života

Když ze sebe konečně setřásla to magické vábení, okamžitě se vrhla od kopců pryč. Pro ni osobně to byl pěkně hnusnej zážitek a nehodlala se v přítomnosti toho úchyla zdržovat blíž než na pár kilometrů. Sladkej nevinnej ksichtík, kterej vábil vlky zůstat u něj. Fujtajksl. Vlk ví, co tam s nima dělá. A ona zrovna měla dost divokou fantazii. Takže jí nezbylo nic jiného, než celý ten sprint podél řeky pronadávat. Vymyslela u toho snad i pár vlastních urážek a ty si hodlala zapamatovat.
Doufala aspoň, že nemluvil do prázdna a skutečně bude moct používat svou magii lépe. Pak se jednou vrátí a tu jeho zahrádku, co mu roste na zádech, podpálí! Jo, to znělo jako plán, kterému se zlovolně usmála. Potkat někoho, asi by se jí lekl. Ale naštěstí se jí dnes do cesty nikdo nepletl a ona už měla lepší plán na zlepšení nálady, než šikanování náhodných kolemjdoucích. Setkání s jedním bohem musela dorovnat setkáním s tím druhým, že ano? Nebo tedy. Smrt bude v jejím srdci vždy na prvním místě, to Život je ten druhej.
Popravdě nevěděla, jak se do jejího lesa odtud dostat, ale nebyla tupec. Cestu si najde. Teď měla zcela jasně udáno, že musí na sever. V těm horám, kde potkala Saviora. Jo. Tomu taky něco podpálí, až ho příště uvidí. Už mohla provádět své rituály bez pomoci ostatních. Značka ideál.

>>> Kierb, přes řeku

>>> Tenebrae přes kopce

Pokřivená vlčice stoupala po úbočí vysokého kopce, který působil, že by se jí každou chvíli mohl začít sypat pod nohama a nepobírala, kde se tu vůbec něco takového bere. Však v blízkosti její domoviny nic takového rozhodně nebylo! A pak tu byla druhá otázka. Proč vůbec leze nahoru? Nesnášela únavný věci a výstup na vrchol rozhodně takovej byl. Nedávalo to smysl. Jako všechno, poslední dobou.
Třeba proč byli útočníci, co svrhli její rodiče, takoví slaboši? Naivní tupé vlče s demencí a ubrečená slepice. Dokonce byla i kropenatá! Heh. Když měli místo pro takové, proč byli rodiče odsouzeni jako ti nekompetentní? U nich ve smečce takové plačky rozhodně neměli. Jak proti nim mohli prohrát?
Potřásla nespokojeně hlavou. Bolela ji a pískalo jí v uších. „Nic nedává smysl,“ zamručela ve své mateřštině a uvědomila si další věc. Mluvili ti dva vůbec touhle řečí? A jak to, že jim rozuměla, když ne? Otevřela tlamu, aby tu tříslovnou větu zopakovala, ale místo jejího hlasu se ozval jiný. Sladký jako med.
„To protože už nejsi malé vlče a všechno tohle se událo v minulosti. Žiješ v iluzi, kterou ti způsobila mlha v okolí Osamělého stromu, ačkoliv jsi už dávno mimo její vliv,“ ohlédla se po hlase, aby si mohla toho otrapu prohlédnout, ale nikdo tam nebyl, místo toho se ten hlas ozvěnou ozval zase na druhé straně. „Ti vlci, které jsi napadla, s tím nemají nic společného. Naopak, ta smečka se tvých sourozenců ujala, potom, co jste se rozdělili.“ Tentokrát, když obrátila hlavu, někdo tam byl. Vlka to moc nepřipomínalo, spíš chodící záhon s nevymáchanou tlamou.
„Proč by moji sourozenci potřebovali pomoc od takových slabochů,“ odfrkla místo posměšných a jedovatých poznámek na jeho adresu, což… taky nedávalo smysl, ale zatím si to neuvědomovala. Dokonce ani ten jeho úsměv ji nevytáčel. „Ty jsi nakonec také potřebovala pomoc, pamatuješ?“ Pobídl ji k přemýšlení a oči mu mírně zazářily. V ten moment jakoby všechna ta mlha, co zahalovala skutečnost, mávnutím kouzelného proutku zmizela. Bolest i pískaní v uších se vypařili spolu s ní a její mysl se vyjasnila. Na chvilku mu snad byla i vděčná, ale když jí teď mozek fungoval na plné obrátky, začala si pro změnu pokládat jiné otázky. „Ty buzny nebyli ale slabší než já. Vsadím se, že tu chudinku by Pipina v klidu rozcupovala na kousky,“ odtušila a podezíravě přivřela své rudé oči. „Jak ty o tom všem vůbec víš? Seš nějakej úchyl? Šmíruješ nás?“ Dokonce se maskoval za hromadu kytek, aby ho při tom nikdo neviděl. Vyčůránek.
Vlk očividně uražený jejími myšlenkovými pochody se narovnal, aby si dodal trochu na majestátnosti a s odkašláním se jal vše vysvětlovat. „Jsem Život, místní bůh a… vím o všem co se děje a vidím do všech myslí,…“ Lia se celá otřásla a zastavila ho zvednutou tlapou. „Takže seš totální úchyl, stačí. Víc vědět nepotřebuju.“ Ale. No nakonec se přece jen něco našlo. „To, že tu s tebou v klidu klábosím, místo toho abych ti utrhla ucho, je taky tvoje práce, co?“ Znala svou nesnesitelnou povahu dobře. Normálně by tu na něj vřískala, až by se ta jeho hora otřásala, ale to tady očividně nešlo. Když to blíže zčekla, uvědomila si i to, že se celou dobu uculuje. Divila se, že jí obličej pořád drží v kuse. Na tenhle výraz nebyl vůbec zvyklý.
„Ano. Chtěl jsem tu z toho udělat oázu klidu, kde může každý vlk zapomenout na svá trápení a uvolnit se. Není to příjemné, být pro jednou relativně milá, hm?“ Vysvětlil s hrdým vypnutím hrudi. Byl tak roztomilý, až se jí z toho kazily zuby. „Ani ne, mám se ráda jak sem,“ odtušila nesouhlasně, nechápajíc, proč tu pořád zůstává… Byl tu takový klid a mír… Ne! Potřásla hlavou, aby si ty absurdní myšlenky vyhnala z hlavy, zatímco Život povídal dál. „Kdybys byla občas milejší, mohla bys mít i přátele. Svět by byl hned růžovější.“ Celý zářil, když to povídal, ale hned svěsil uši, když se jejich pohledy střetly. „Na přátele, kvůli kterejm se musim přetvařovat, ti kašlu. To radši chcípnu.“ Aspoň, že mohla používat nespisovná slova, když už mluvila tak směšně klidně a tvářila se nad věcí. Popravdě jí ta jeho oáza klidu byla pořádně proti srsti. Beztak to tak udělal hlavně proto, aby mu za to jeho rozumbradování někdo nevytrhla pár chlupů. „Neřekl jsem, že se máš přetvařovat, jen trochu otevřít své srdce,“ jal se ji uklidňovat, ale jakmile si Lia na někoho udělá názor, jen horkotěžko to může dotyčný zachránit. A o něm si už myslela, že je pěkně vyčůranej manipulátor. Stejně jako život samotný i tenhle „bůh“ byl od pohledu miloučký, ale ve skutečnosti to byla jen hromada odpadu, co za to nestála.
„Prostě mi přestaň cpát svý moudra a řekni mi, jestli seš taky k něčemu užitečnej,“ vybídla ho, ať ji zkusí ohromit něčím jiným než svými stalking a manipulativními skilly. Život asi uznal, že tady toho moc nenadělá a tak si jen povzdechl a nahodil svůj marketingový hlas. „Mohu ti nabídnout vylepšení tvých dovedností, třeba sílu, rychl…“ Lia bez zájmu odmávla tlapou, ať popojede. Hodně si o sobě myslela, ale věděla, že s tímhle tělem z ní nikdy žádný bojovník nebude. Pak ovšem načal zajímavější téma. „Můžu ti pomoci s tvou magií a naučit tě i jiné. Nabízím všechny elementální magie, magii myšlenek, iluzí…“ Povzbuzen jejíma našpicovanýma ušima se dal nadšeně do výčtu, ale zase ho nenechala domluvit.
Jo myšlenky a iluze to sedí, projelo jí jen hlavou a znuděně si zívla. Nic z toho neznělo zrovna zábavně. Ale… „Chci umět líp zacházet s ohněm. Něco o dost víc, než jen pitomý jiskry, jo?“ Očividně toužila po destrukci, což Život zrovna nesekundoval, ale… co mohl dělat. Bylo jasné, že z ní žádný slib o užívání s mírou a k dobrým účelům, nevymámí. A co jednou nabídl, už nemohl vzít zpět.
„Tvé přání je mi rozkazem,“ odsouhlasil to tedy, ale nezapomněl zmínit, že nic nedělá zadarmo. To jí bylo celkem jedno, jen ať si vezme, co chce. Za tu magii ohně to určitě bude stát, na to by si klidně vsadila. „Tak já mizim,“ odtušila místo díků a otočila se na patě, jakoby nic. Ale každý krok, kterým se vzdalovala, jí přišel těžší a těžší, jako by jí snad tlapy vrůstaly do země a v hlavě se zase ozvaly ty myšlenky na to, jak krásně tu je a proč tu nezůstat. Do toho se zase ozval Život. „Jsi si jistá, že musíš odejít?“ Zněl tak sladce, až se jí z toho točila hlava. Dokonce se jednou tlapou natočila zpět k němu. Ale jen jednou a pak zatnula zuby, skrz které procedila jediné slovo. „Perverzáku.“
A pustila se dolů z kopce, celé její tělo se při tom chvělo námahou, jak musela bojovat s vlastním tělem i myslí. Ale odmítala se poddat nějakému sladkému vábení do něčích osidel. Ona není ničí hračka. Možná tak Smrtina. To by se jí i líbilo.

>>> Říční eso přes kopce

------------------------------------------------------------------------------------

OBJEDNÁVKA:

Magie:

ID - M02/oheň/4* = 120
ID - M03/oheň/4* = 200

= 320 květin

15% sleva = 272 květin (160 máků + 70 pomněnek + 42 kopretin)
=> květiny na 0

>>> Sarumen

Vzteklá Lia s čumákem plným skunčího smradu, si to pelášila pryč jako nakopnutá. A vůbec se za to nestyděla, kdo ví, kdy by těm dvěma dorazila pomoc smečky. A na přesilu ona určitě neměla. Užila by si spíš uštvat do vlče někde na pláních, zatímco by mu postupně okusovala nohy. To by si ten smrad zasloužil. Tupci by se měli zahubit hned, jak se to u nich zjistí. Dřív než se rozmnoží. Fujtajksl.
Alespoň jí osud do cesty přihrál řeku a rovnou s přechodem na druhou stranu. Mezi vybělenými kmeny stromů se daly najít malé tůňky, kde si mohla vypláchnout oči a otřít krev z čenichu. Ne, že by po tom druhém kdovíjak toužila. Radši by tu chodila po okolí s krvavým úsměvem, ale voda stéká odnepaměti shora dolů a čenich je tak nějak pod očima. Jaká škoda. No, když už v tom, byla vyčistila si utržené rány a pak s nespokojením mudrováním přes kmeny dolezla až na druhý břeh. Kdo ví, třeba sourozenci utekli z lesa dříve než ona a někde na ni čekají...
Proč ale nic nedávalo smysl?

>>> K Životovi

Vypadalo to, že narazila na vzácnou kombinaci fňukna a tupec. Dělalo se jí z toho pohledu zle. A takoví chudáci tu tomu teď vládnou. Chtělo se jí řvát ještě víc, ale to už by si asi úplně odpálila hlasivky. "Debole," sykla místo křiku a udělala další krok vpřed. Byla už tak blízko, aby viděla, jak puntíkované vlčici hrůzou vlhnou oči, což ji popuzovalo čím dál tím víc.
A do toho se přidal ten malej s úsměvem na tlamě. On se opovažuje v téhle situaci usmívat? Její rodiče jsou mrtví, sourozenci kdo ví kde a on se usmívá a chce si s ní povídat, navzdory tomu, že je očividně připravená, mu při nejbližší příležitosti vyrvat hrdlo z krku? "Sei disabilitato? O stupido?" vyštěkla frustrovaně. Chtěla jednu pitomou odpověď na jednu důležitou otázku a oni? Chtělo se jí z té podívané zvracet.
Využila toho, jak zdřevěnělá hrůzou vlčice byla a cílevědomě se vrhla přímo na vlče, které už taky nebylo úplně nejmenší, takže v zubech si ho odnést nemohla, ale to nevadilo. Lekci ho mohla naučit tak jako tak. Nezajímala se za jaký kus kůže ho čapla, prostě jen plnou silou stiskla a pořádně zacloumala. V tu chvíli do ní jako blesk uhodily dvě věci. Uspokojení z chuti krve na jazyku a... ten neskutečnej smrad, co se z toho tupce táhl. Znechuceně ho tedy vyplivla, odnášejíc si asi nějaký ten škrábanec navíc, tváříc se jako by se proti ní spikl celý svět. "Puzzi di merda," oznámila mu dopáleně a potřásla hlavou. Oči ji z toho pálily a slzely sakra! Nechtěla na nepřátelském území zůstávat takhle indisponovaná. Byla poblázněná, ale měla rozum. Vzala nohy na ramena, než se jeho ochránkyně zmátoří a dá jí to sežrat. Své sourozence bude muset najít jinak.

>>> Tenebrae

Lia už neběhala jako šílenec, ale pořád to neměla v hlavě v pořádku. Vidiny jí už ovšem nezpůsobovala mlha, nýbrž ona sama. Stále však cítila ten nezřetelný pach svých sourozenců, po kterém se plížila hlouběji a hlouběji do lesa, stále naježená vzteky. "Dove cazzo sei?" Museli se všichni sebrat a zdrhnout, než je ti cizáci pobijí, jako jejich rodiče!
Místo bratra nebo sester, se jí však do cesty připletla jiná dvojice. Divně flekatá vlčice a ještě divnějc flekatý smrdutý vlče. Už neměla jak se jim vyhnout, takže se ani nesnažila schovávat a postavila se jim čelem, s očima planoucíma zlobou, vyceněnými zuby a naježeným hřbetem. "Dove sono le mie sorelle e mio fratello?" vyštěkla na ně, až jí sliny odletěly na metr daleko. "Parlare! O ti farò a pezzi," Její oči pak padly na toho malýho skrčka. "E anche il bambino," celkem se těšila na to, že po tom všem trápení se jim pomstí aspoň krví jednoho z jejich děcek. Copak to bylo fér? Zabíjet naše, zatímco jejich tu nenuceně smějou? NE! "No! Lo ucciderò per primo! Lo guarderai," ušklíbla se krvelačně a udělala první krok blíže k nim. Asi jí celou dobu nerozuměli jediného slova, ale řeč těla byla dost jasná.

>>> Osamělý strom

Lia nikdy nedorazila ke stromu, který by ji z toho mentálního výpadku dostal, takže do Sarumenu vletěla sužovaná stále těmi stejnými emocemi. Směsicí strachu a zloby. A navíc panikou z toho, že nemůže najít své sourozence. Že přeběhla z jednoho území na druhé, to vůbec nepostřehla. Ostatně to bylo z mlhy do mlhy, akorát teď ji navíc obklopovaly stromy.
Zvukové a vizuální vjemy způsobované magickou mlhou už byly pryč, ale to pro ni neznamenalo vůbec nic, protože teď prostě viděla a slyšela to, co její pomatené mysl chtěla. Vztekle rozcupovala větev, co se jí připletla do cesty a pocuchala jí nervy s tím, že se jedná o ocas některého z útočníků a pak zadýchaně běžela dál, než ji ten neřád dožene a zakousne.
Když klopýtla a upadla, zase hned vyskakovala na nohy, po kterých jí tekla vlastní krev, což jí radil vyburcovaný smysl sebezáchovy. Ve stínech si domýšlela siluety existencí, kterým se snažila vyhnout... a že je na území nějaké smečky, to jí vůbec nezajímalo. Ostatně. Duševně teď ani nebyla na Galliree, nýbrž daleko na jihu, uvězněná ve vlastní minulosti.
Konečně ale zachytila vůni dvou svých sourozenců! Svitla naděje...

>>> pahorkatina dlouhých uší

Bylo to pěkný ránko. Jen tak nějak nečekala tu mlhu. To bylo jakože dost divný. Copak bylo jaro nebo podzim, aby se tu po ránu válela mlha? Nedůvěřivě si ten úkaz chvíli prohlížela a přemýšlela, jestli nebude lepší to obejít. Třeba jsou to nějaký jedovatý výpary, že jo? Ale nakonec usoudila, že je na to moc líná a kdo neriskuje, ten nic nezíská a vzala to rovnou čarou kupředu.
Že to není přírodní úkaz, nýbrž plod magie, se ukázalo celkem záhy. Její uši brzy zaplnil zvuk boje. Tak nějak vzdálený ale bolestivě známý. Srst na hřbetě se jí okamžitě zježila a začala se mlhou přikrčeně plížit, místo nonšalantního pobíhání, které původně plánovala. Věděla, že tu nikdo jiný není a domyslela se, že jsou to nějaké vjemy, ale vyvolané vzpomínky ji přepadly nepřipravenou. Už dlouho si na svou minulost nevzpomněla. Už několik měsíců ji ani nemučila ve snech, ale teď to bylo vše jediným mžikem zpět. Pláč sester. Pach krve. Bratrovi velké vyděšené oči. Strach.
A vztek. Nedávno dosáhla dospělosti, ale tahle mlha ji vrátila dokonale zpět do těla bezmocného vlčete, které nemohlo nic než se skrývat a utíkat, zatímco jeho rodiče umírali v zubech cizinců. Její karmínové oči naplnily hořké slzy nenávisti a vrhla se kupředu, za stíny svých sourozenců.

>>> Sarumen