Příspěvky uživatele

< návrat zpět

loterie 4
>>> Remízek přes palouk

To hnusné počasí skoro vystihovalo Liinu lásku ke světu. Heh. Omrzaly jí uši i nohy, ale na tom nesešlo, její práh bolesti si dělal co chtěl. Přesto ocenila, když se ocitli v mírném závětří lesíka, protože proč by v tom měla trpět zrovna ona. Jen ať si to užijí ti ostatní, pro které byl život jako z cukrkandlu. To oni si zaslouží trpět. A bavit ji tím.
Z myšlenek se však nechala vytrhnout Roweninými slovy. Byly dle všeho na místě a teď se měly protáhnout vykotlaným kmenem. Musela uznat, že je to dost dobrá schovka. "Já se protáhnu všude," odtušila, poukazujíc na svůj pokažený růst a drobné rozměry. Kde se musela Rowena mačkat, ona měla ještě místo na taneček. Nebo možná dokonce dva. Kdo ví.
"Ale můžeš každýho cizince zakousnout, dřív než se z toho vysouká," odtušila s promrzlou tlamou a krvelačně se usmála, jako by si přála aby to teď hned někdo zkusil. Oklepala ze sebe ten nejhorší nános sněhu, prohlédla si, kam se to dostali a neřekla nic. Jen si se zívnutím lehla na zem. Byla unavená jak štěně. Prcci ostatně promrzají rychleji než obři a ona navíc byla jižanka. Zima z ní dělala slabocha. Ještě že s ní byla její magie ohně, která jí pomáhala se s tím vypořádat.
"Ty musíš prolézt každou díru, když nacházíš takový místa." Byla celkem ready to zapíchnout, ale tak nějak se jí v přítomnosti spojenkyně nechtělo. Znala ji jen chvíli. Mohla v její přítomnosti skutečně spát? Popravdě, nevadilo by jí, kdyby skončila jako obětina bohyni, ale přecejen jí chtěla být užitečná i jinak.

>>> Žertva

Rowena se zmohla jen na dost stručnou odpověď, ale aspoň neodmlouvala. Kdyby jo, musela by ji mít vážně za hlupačku. A tak opustily malý lesík, který jim poskytoval jen mizerný úkryt, by se vánicí dostaly na nějaké lepší místo. Alespoň teda doufala, že bude lepší. Jinak začne už vážně kousat.
Když se vítr opět plnou silou opřel do jejího těla, neměla jen problém s uděláním každého dalšího kroku, ale občas měla pocit, jako by se jí tlapy odlepovaly od země. Fakt byla dost drobná na to, aby ji to odfouklo? No. Riskovat to úplně nechtěla, takže se s přivřenýma očima tak nějak dosunula až Roweně za zadek, aby ty nápory tlumila a celkem si pochvalovala, že se v její blízkosti konečně zjevil někdo užitečný. A kdyby ji měl vítr odnést i tak... tak se prostě druhé vlčici zakousne do ocasu, heh.
Naštěstí si Lia nedostatek síly vyrovnávala vytrvalostí, což bylo asi to jediné (spolu s pomocí od Roweny, ale o tom nemluvme), co ji dostalo přes planinu k dalšímu lesu.

>>> vrbový lesík přes palouk

// Loterie 3

>>> mahtae jih přes náhorní plošinu

Lia se drobátko zamračila. Asi z ní už opadávala ta navýsost skvělá nálada, ale už si na Rowenu celkem zvykla, takže neměla chuť jí utrhnout ocas při každém slově. Bez odpovědi nic ale nechat nemohla. "Hele, něco ti poradim. Když pro tebe něco udělám, tak to prostě přijmi. Sem sobecká mrcha a příště můžeš akorát vostrouhat," odfrkla a užívala milou procházku, než se to celé tak nějak zvrtlo a mírný vánek vystřídala vánice. Aspoň že to přišlo až s ránem. Bílá tma úplně stačila, nemusela být přítomna i ta temnotemná.
Byla jí neuvěřitelná kosa a bylo to na ní vidět. Řeč těla se někdy prostě zarazit nedala, ale nestěžovala si. Kdyby si ji někdo v tom nadělení prohlédl, zjistil by, že jí oči paradoxně září nadšením, ačkoliv musí bojovat se živly, které by ji mohly klidně zabít. Byla prostě zvrácená, to byl jednoduchý a spolehlivý fakt. Blízkost vlastního konce byla tak vzrušující. Přežije to, nebo ne?
Les který je obklopil příliš nápomocný nebyl. Vítr stále fičel a vločky zuřivě létaly jim přímo do obličejů. Byl to hnus. Ani se nesnažila oklepávat, jen si slízla nudli z nosu a vykřikla do větru odpověď na otázku, co přišla od Roweny. "Jo!" Byla v pohodě. Byla ve svém živlu. Promrzlé tlapy sužovala bolest, která připomínala, proč je život na pytel a smrt jediná správná volba. Rowena křičela dál. Skoro jí nebylo rozumět, ale Lia si domyslela, o čem že to blábolí. Zakroutila hlavou a sama otevřela chřtán k dalšímu řevu. "To nebude jen chvilka!!!" Tohle nebyla žádná maličká bouře, co zmizí tak rychle, jak se přihnala. Vůbec by se nedivila, kdyby trvala hned několik dní. Naštěstí byla nažraná a vody bylo všude kolem dost. Ani nenechala druhou vlčici domluvit a skočila jí do řeči. V tomhle někoho hledat bylo úplně mimo mísu. "Veď mě!" Zaburácela tím svým chraplavým hlasem.

Loterie 2

>>> Sněžné hory přes řeku

Rowena byla asi dámička a nechtěla si povídat o těch méně důstojných projevech žití. Pro to Lia neměla zrovna velké pochopení, ale pořád byla pod vlivem Vlčíškova kouzla, takže to jen s uchechtnutím nechala být a raději si užívala té zběsilé hry se statickou elektřinou. Hrdě se pak zazubila. "Jo! Zakázal mi přát si apokalypsu, tak sem si přála něco s čím si jí udělám sama," vysvětlila se zábleskem v oku. "Dutej jak pařez," zhodnotila inteligenci té magické bytosti a s jazykem vyplazeným na vestě se zařadila vedle dlouhoocasé vlčice. Nechtěla tu velerybí pochoutku vyzvrátit, protože to přežene s pohybem. Konverzaci ale nebylo třeba ukončovat. "Jasně, že mi to de. Kdyby mi to nešlo, byla bych s timhle tělem úplný slabko a musela bych se zabít," odtušila překvapivě upřímně. Nesnesla pomyšlení na to, jak ponižující by to bylo. V jejich smečce záleželo na síle a hrdosti. A ona by neměla ani jedno. Naštěstí ale měla svou královnu Smrt.
A teď tuhle, co jí snad mohla taky pomoct, když to tak nabízela. Zatím ale z toho nemohlo nic kloudného být, protože počasí se horšilo a Lie by bez toho používání magie ohně k zahřátí asi už omrzalo úplně všechno. Když si Rowena takhle postěžovala, rozšířila ten kruh velkoryse i na ní. Nechat si umřít potenciálního parťáka či učitele znělo jako pěkná blbost a ona blbá nebyla. Ač to tak někdy nevypadalo.
Nicméně bez brblání to být nemohlo. "To bych mohla i sama," poznamenala mírně otráveně, ale ve výsledku s ní souhlasila. Jak s hledáním úkrytu, tak s tím, že jih je klíč ke znovushledání. Alespoň s částí rodiny.

>>> Remízek přes Náhorku

Loterie 1

>>> Zubatá hora

Vlčíšek očividně na Lie zanechal jakousi stopu. Usmívala se totiž... což bylo dost možná děsivější, než když dštila zrovna síru. Rozesmála se, když jí Rowena odsekla a rozhopkala se sněhem přímo za ní. "Tak ne jeho, ale přechytračila sem ho. Vyčaroval mi žvanec a pak mi musel ještě splnit přání. Pitomeček," pochlubila se hrdě. Což taky zrovna často nedělávala. Ale co je špatnýho na tom, mít pro jednou dobrou náladu, že? Zvlášť když z toho opravdu něco káplo.
Labužnicky si oblízla umaštěnou tlamu a hodila šipku přímo do sněhu, ve kterém zanechala rudou stopu z krve, co jí ulpěla na kožichu. "Krvaveeej anděěěl z pekel," zahlásila a v další závěji se rovnou vyválela. Stíhala to, protože Rowena se neskutečně courala.
"Coe? Máš zaražený prdy?" poptala se netaktně, hned potom, co ze sebe oklepala sníh. Vyklusávala to kolem druhé vlčice a kolem ní poletovaly jiskry, jak se jala sebe samu řádně vysušit. O rýmu neměla zájem. Ta jí stačila v teplých měsících. Fuj. Alergie debilní. Tu jí beztak do vínku nadělil ten dement Život. Ví moc dobře, proč ho nesnášet.
Neodolala, aby v té rozverné náladě nezkoušela své vlastní prskavky chytat do zubů. Párkrát si o nějakou popálila jazyk, ale nezdálo se, že by ji to trápilo. Spíš ji to ponoukalo k dalšímu řádění. Bolest ostatně může být fajn. Zvláště ta štiplavá a kratičká. Aby si ji mohla dopřávat znovu a znovu, aniž by opravdu ublížila.
"Kam vubec dem? Seš si jistá, že viš, kde moji sourozenci sou?" Normálně by to řekla dost výhružným tónem, ale teď se dokonce zahihňala, jako by jí to ve výsledku bylo úplně jedno. Bylo zřejmé, že se jí v Rowenině přítomnosti libí a jen tak ji ze svých spárů nepustí.

>>> Za Rowenou

>>> S rowkou

Rowena se asi snažila být drsná. Problém byl, že Lia neměla pud sebezáchovy a neznala strach. Uchechtla se, až jí od tlamy odlétla slina. „Budeš mě mučit?“ Z hlasu jí zaznívala spíš fascinace a zvědavost než obavy. „Jak? Poděl se,“ vybídla ji natěšeně. Vyhrožovat masochistovi nebylo nic moc lehkého, natož když to navíc neměl v hlavě úplně v pořádku. A Lie po blízkém setkání se smrtí, s žilami plnými jedu a masakru rodičů, opravdu moc příčetnosti nezbylo.

Nicméně moc dlouho si asi nepovídaly, neb ji dlouhoocasá vlčice vyslala na vrchol hory samotnou, přičemž se chovala, jako by už snědla všechnu moudrost světa. Béžovce to bylo jedno. To co chtěla sežrat, stejně bylo něco úplně jiného. A bylo to na vrcholu hory.
Odhodlaně tedy vykročila směrem vzhůru. Na loučení se vykašlala a během chvíle Roweně zmizela z dohledu. Odmítala projevit jakoukoliv slabost před kýmkoliv. Ani sama na sebe by se nemohla podívat, kdyby tenhle skalní masiv nezdolala. Není nic horšího, než mít sebe sama za slabocha. Proto ani necekla, zatímco jí celé tělo hořelo námahou. Byla si jistá tím, že až horu zdolá, bude všechna ta námaha za to stát a ona na vrcholku stane silnější než dřív. Sílení je ostatně o překonávání vlastních limitů, že?
Nohy se jí třásly, když konečně stanula tam, kde stanout chtěla. S celou Gallireou u nohou. Cítila kovovou chuť vlastní krve v hrdle a kožich jí čechral zvedající se vítr. Byla jako vládkyně světa na svém trůnu, ze kterého na svět sesílá zkázu. Uměla si to představit. Celou tu krajinu pod sebou v burácejících plamenech, pustou, jinde zaplavenou. A neubránila se tomu, aby se nedala do šíleného smíchu, který zněl děsivěji než vřeštící meluzína. Vlastní krví tak zkropila závěje sněhu kolem sebe vlastní krví z vyschlého hrdla.
„Ty jsi vážně nemocná,“ ozval se hlas, který jí byl sice neznámý, ale přitom velmi povědomý. Srst na krku se jí naježila. Mělo to v sobě něco málo z božství. Špetku ze Života. A toho ostatně nesnášela. Když se však s fanatickou touhou rozervat někomu hrdlo otočila, nikdo tam nebyl. Jak originální. Hrát si se smrtelníkem na schovávanou, zneužívajíc své nezměrné moci. Ale nenaštvalo ji to, spíš jí popadla prapodivně hravá nálada. Divoce tedy těkala očima od východu k západu, zatímco se v té své typické přikrčené pozici sunula sněhem. „Hrajem si na schovku?“ Zachraptěla dravě, stále odhodlaná magickou bytost sežrat, jakmile se jí dostane do spárů. Byla to zábava! A to, i když se jí velká sněhová koule rozprskla o obličej. Prostě zbytky sněhu na svém čenichu slízla, aby uhasila žízeň a zamlaskala. V další moment se zapíchla do závěje, kde se něco pohnulo, ale skončila s prázdnou.
Jen co hlavu dostala zpět nad povrch, ušklíbla se. „Vlčíšku, vlíž… Pojď ke mně blíž,“ zanotovala hláskem, který by byl normálně melodický, ale s hrdlem rozedraným chladným vzduchem připomínala chrapot deadmetalového zpěváka.
„Nepůjdu vlčičko, však ty mě sníš,“ odpověděl skrývající se bůžek se zahihňáním.
„Ale notak, aspoň malej kousíček,“ odtušila Lia nebývale vesele nazpět a oblízla se. Voněl hezky, musel být i chutný. Sliny se jí z huby táhly jako dvě velká švihadla. „Jen to trochu zabolí,“ slíbila mu a konečně jej v jedné ze závějí lapila. Chvíli se spolu kutáleli jako sudy, nakonec to však byla ona, kdo stál nad bílým vlkem a hladově se na něj zubil, Vlčíškovi ovšem stačilo natáhnout obě packy a vecpat jí je do tváře, aby zastavil postup jejích zubů ke svému hrdlu. Ona ostatně byla vyčerpaná z cesty vzhůru a on… on nebyl normální vlk.
„Co kdybych ti dal ochutnat něco lepšího, hm?“ Navrhl kompromis, čímž upoutal její zájem. „Kejtu ze Života?“ Zeptala se s pobavenou jiskrou v oku. Vlk však jen zakroutil hlavou. „Popravdě masa z magických bytostí by ses moc nenajedla. Když ho spolkneš, je to jako vzduch.“ Byla to trochu zvrácená debata, ale také přesně to co Lie vyhovovalo. Sice si myslela, že jen blafuje, ale přistoupila na jeho hru. Vážně měla hlad a tohle znělo jednodušeji, než ho tu nahánět jak slepici. „Dobře teda.“
Slezla z něj a poslušně se usadila bokem, všemožnými grimasami mu naznačujíc, ať pohne kostrou, nebo si to rozmyslí. Vlčíšek se mezitím zberchal a dal se do přemýšlení. „Hovězí? Vepřové? Drůbeží? Nebo snad něco exotického? Hada? Velrybu?“ Lia se moc nerozmýšlela. Chtěla kus co největší, neb hladověla snad už celé týdny. „Tu velerybu!“ Bílý vlk se tak trochu zakuckal, ale ve smích nepřešel a voalá, najednou před ní ležela flákota jak hrom. Jako ryba to rozhodně nevonělo, ale… vonělo to. Zase se jí spustil ten veletok slin. Na pobídku nečekala a na maso se vrhla. Etiketu stolování by jí nikdo v životě nepochválil. Připomínalo to spíš jeden velký uslintaný masakr. Rozhodně to byla zcela nová chuť, ve které se rozhodla celá vyválet, takže na konci hodování připomínala olepenou krvavou kouli. Bylo to tak tučné a dobroučké! Neměla šanci to celé sníst, ale nacpala do sebe co nejvíce. Tak moc, že pak sama vypadala jako těhotný vorvaň.
„Vypadá to, že na rozdíl od toho v dunách seš užitečněj,“ odtušila spokojeně. Pořád jí bolel celý pes z toho, co předtím absolvovala, ale to nevadilo. Bolest měla ráda. Připomínala jí, jak je svět na nic. Nezapomněla však na to, co slyšela od té šedivé opice tam dole a teď na bílého upřela svůj potměšilý pohled. „Slyšela jsem, že vlkům plníš přání. Také jich pár mám,“ pověděla mu. Vlčíšek se však nadechl k protestu. „Už jsem ti jedno snad splnil, ne?“ Ukázal tlapou na to, co zbylo z velrybího bůčku nebo co to bylo, ale Lia byla od malička vyčůránek. „Ho-ho. Tak to teda ne. Tos mi sám nabídnul,“ odsekla, pročež vlčkovi padla na chvíli brada. Pak ovšem potřásl hlavou a dal se do další argumentace.
„I kdyby, to si vážně myslíš, že si vlk jako ty něco zaslouží? Vím, co po světě vyvádíš a jaké myšlenky ti proudí hlav…“
„Jsem mentálně postižená,“ nenechala ho domluvit a natáhla hranou slzičku. „Vozíš se po hendikepovaných?“ Udeřila naň a pak se dala do vyhrožování. „Počkej, až tohle roznesu mezi vlky.“ Dobře se bavila, v tak povznesené náladě ještě nikdy nebyla, ale to neznamenalo, že bude najednou jako beránek. Chvíli to vypadalo, že padne ona otázka, jestli to myslí vážně, ale pak na to nedošlo, protože moc dobře věděl, že myslí. Chvíli na sebe intenzivně koukali, než si Vlčíšek odfrkl.
„No dobře. Ale žádná apokalypsa nebo ubližování ostatním,“ jal se vlčici raději vyhovět. Tušil, že je všehoschopná. Tohle omezení zapříčinilo, že o svém přání musela Lia trochu více popřemýšlet, ale nakonec došla k závěru, že když on odmítá pro ni někomu ublížit, tak si musí přát něco, prostřednictvím čeho bude moci ubližovat ona. Uculila se. „Magii elektřiny,“ pronesla prostě a věcně, jako by snad nestrpěla další námitky. Věděla, že je to Rowenina magie. O to lákavěji a zábavněji to znělo. Navíc to byla jedna z magií od Smrti a těm ona hodlala zasvětit celý svůj bídný život.
Vlčíšek se chvíli kroutil nevolí, ale pak se rozhodl kývnout. „Musím uznat, že i když jsi šílená, máš i dobré vlastnosti,“ pronesl a Lia dost nevěřícně zvedla obočí. To ji fakt zajímalo, co z něj vyleze. „Zápal. Věrnost. Hrdost. A… tak dál.“
To ji rozesmálo. Moc toho vskutku nevymyslel. Ale. Přesně tyhle věci na sobě měla nejraději, takže se zdržela protivných poznámek a jen na něj vyplázla jazyk. Jako děcko. Beztak měl taky nějaký omamný účinky na své okolí, jako Život. Ale dneska jí to nevadilo. Hlavně když konečně vyslovil to své „budiž“. Spokojeně se ušklíbla a zvedla na nohy, které si už trochu odpočaly, jen teď měly nést asi tak dvojnásobek obvyklé váhy. Tak byl nacpaná. „Dík. Tak za rok,“ rozloučila se prostě a dala se na cestu dolů z kopce. Za Rowenou. Měla vážně moc dobrou náladu, tak třeba to dotyčná ocení. Jen si na to nesmí moc zvykat.

K dlouhoocasé se posledních pár metrů spíš dokutálela, než došla a pitomě se u toho hihňala, což bylo dost divný, ale pak zvedla hlavu a zazubila se na ní. „Čau šťávo. Sežrala sem ho,“ asi tak poprvé v životě zalhala. Jen tak. Pro srandu. A ještě si poplácala kulatý břich, zatímco se kutálela dál.

>>> Sněžné hory

>>> S Rowkou

Vypadalo to, že ji chce trochu imitovat, když na ni vytáhla to varováníčko. Taky výhružka, jen hezky pojmenovaná. Ušklíbla se. "A co mi uděláš? Zmrzačíš mě? To už sem. Zabiješ mě? Poděkuju ti. Jednou už sem na druhý straně byla a líbilo se mi to. Sem tu jen proto, abych sloužila své paní," odtušila nezaujatě a následovala její kroky. Velké ego měli asi v rodině. To bylo v pořádku, v té jejich taky.
Zimní den si vážně neužívala, tak jako ona. Ale ne že by zimu neměla ráda. Líbilo se jí, jak každou krajinu změní v bílou chladnou pustinu, hrozící umrznutím, či sklouznutím a sražením vazu. Celkově měla ráda všechno, co ostatním vlkům komplikovalo život. A sama byla masochistka, takže mrznoucí tlapky byly svým způsobem potěšující.
"Škoda, že tu nejsou tučňáci," odtušila, když se Rowena rozhodla sjet dolů z hory. Ostatně, když tady byla naposledy, sklouzla to dolů na hřbetu jednoho z nich. Byli dost velcí, aby ji unesli i v dospělosti, byla ostatně skrček. Tentokrát se však musela smířit s tím, že pojede dolů, aniž by při tom někoho dalšího týrala.

>>> Za Rowkou

Ta věc nakonec fakt odskákala a obklopilo je příjemné ticho. Milovala ticho. Dlouho ale nevydrželo. Jejím vlastním přičiněním. Ale mluvit o něčem zajímavém jí nevadilo. Zvlášť když šlo o poznávání vlastní magie. "Líbí se mi," bylo jasné, že bude muset zesílit, aby byla schopna ji používat tak snadno jako oheň, ale nemohla od Smrti čekat, že jí dá úplně vše, že ano.
"Povídačka nebo ne, jestli tu žije další magickej ťululum, chci to vědět jistě," kdo ví, jestli by se nespolčil se Životem až jim se Smrtí začnou dupat na krk. Znát potenciální nepřátele považovala za základ. A ochutnat ho při té příležitosti mohla taky.¨
"Přes tlamu dostanu já, něco snesu," pronesla nezaujatě, jako by hádky s polobohy měla na denním pořádku. a stejně tak laxně přijala druhou Roweninu větu. "Nemusim, ale můžu. A neryj, nebo začnu bejt nepříjemná i na tebe," ostatně varovala ji už dříve, že z její ohnivé nátury ještě nic neviděla. "Abych ti nevyčarovala ohnivou korunu," zatím vlky podpalovala odzadu, mohla to příště zkusit od uší. Jo, to znělo jako plán.
Následně protočila očima, když jí znovu zakručelo v břiše. Jakožto ukázkové masochistce jí nevadilo se nějakou dobu mučit hlady, ostatně s tím měla bohaté zkušenosti. Ale ten zvuk a vlnění v břiše... obojí bylo tak otravné. Někdy tak moc, že by si nejraději rozpárala břicho a žaludek si z něj vyrvala.

>>>Ragar přes Ageron

"Hmmm," hodnotila Roweninu magickou vybavenost. Popravdě si u některých věcí nebyla jistá tím, co by to mělo dělat. Moc se jí nelíbilo, že je druhá vlčice mocnější než ona, ale co je, se může v budoucnu změnit, že ano? Aspoň si mohla vytyčit nějaký ten cíl, za kterým se hnát. O své výbavě se ale moc bavit nechtěla, takže jen nakrčila nos a začenichala Roweně pořádně zblízka u zadku. "Jako hovna, co jinýho?" ušklíbla se. Popravdě jí voněla jako čerstvě prolitá ještě horká krev, ale proč by jí to měla říkat? Natož něco tak lichotivého. Navíc z toho měla ještě větší hlad...
Chuť k jídlu jí však záhy sebral ten šedivej nýmand, kterej otevřel hubu a následně ji odmítal několik minut zavřít. Něco takového ještě nezažila, takže tomu šokovaně přihlížela, zatímco se žilky na jejích spáncích postupně městnaly krví, hrozíc brzkým výbuchem.
Co to sakra bylo za existenci? Ať přemýšlela jak přemýšlela nenacházela to správné slovo, jak ho popsat. A to měla k dispozici velmi široký slovníček vulgarizmů. Na konci toho jeho blábolení už měla nastříklé cévky i v očích, takže jí bělma splývala s duhovkami.
Jakože taky ji zajímalo, co má být ten Vlčíšek zač, ale vyjádřila to jednou krátkou větou, zatímco tenhle zvolil monolog, během kterého jí v hlavě umíral jeden neuron za druhým.
"Takže kdo je ten Vlčíšek?! Ty šedivá opice, však sis sám vodpověděl ne? Máš v hlavě díru navíc, nebo co? Jestli ne, tak ti jí s radostí udělám," zaječela na úplný závěr té neposlouchatelné snůšce blábolů. Když si přála, aby jí svět nadělil někoho, na kom si vybije zlost, nemyslela takovou... věc. To ani nebyl vlk! "Stai zittoo! Ti rompo i denti. Quelle creature!" už se jí od tlamy zvedal černočerný dým. Vážně mu hodlala otevřít lebku a jeho mozek následně spálit na popel. Dřív než něco takovýho naklade vajíčka.
Do cesty se jí však vpletla Rowena, které si očividně taky nemyslela, že je druhý vlk při smyslech, ale rozhodla se, že bude lepší se ho jen zbavit odhopkáním, místo toho, aby mu rozpáraly břich. Zavrčela, sledujíc, jak se vlk vzdaluje, a svůj vztek ovládnout nedokázala. "Tak stůj ty hajzle!" zařvala, vkládajíc do toho všechny své emoce a kupodivu... Vlkovi přední nohy se opravdu zapíchly v zemi, zatímco zadní hopsaly dál. Vlk tak skončil pádem přímo na hubu. "Budu tvůj vlčíšek a pořádně tě obdaruju. Poukázkou na pobyt v pekle," supěla, zatímco se k němu blížila. Něco se jí ale nezdálo. Každým krokem jí z těla utíkala energie, jako voda cedníkem a spolu s tím, jak sebou plácla unaveně do sněhu, vyprchalo i kouzlo svazující Etneyho přední nohy. Přestal mu tedy poskakovat jen zadek, ale i předek a tramtaradá svištěl někam do tramtárie, jak mu Rowena nakázala. Sledovala to pořádně naštvaně, ale tak nějak neměla energii na nic jinýho. Akorát do vzduchu odplivla maličkatý plamínek a otočila hlavu k Roweně, na kterou se ušklíbla.
"Asi umim to, co ty, akorát bez zpívání," ušklíbla se a svlažila hrdlo jedním kousancem do závěje vedle sebe. "Doufám, že spad aspoň na šutr a ukousl si jazyk," zabrblala a po chvilce vydýchávání se postavila na vratké nohy a oklepala. "Kde žije ten podělanej Kokotočíšek? Vem mě tam. Dám si ho k večeři místo toho zabedněnce," na důkaz toho, že to myslí smrtelně vážně jí zakručelo v břiše. Měla hlad už delší dobu a s tím čarováním to asi přehnala. Výstup na nejvyšší horu jí ale nijak neděsil. Tam se klidně doplazí, když to bude třeba. Žízeň už neměla, teď už zbývalo jen zaplácnout prázdnotou zející žaludek. A polobožské maso ještě neochutnala.

Vlčice hodnou chvíli nic neříkala. Asi neuznávala její řeči, jako hodné odpovědi. To Liu na jednu stranu rozpalovalo, a na druhou stranu to uznavala. Také nesnáší, když ostatní melou o ničem. Byt tu s někým jiným nechala by převážit onu negativní část svých myšlenek a pořádně se za tu ignoraci dotyčnému prošla po krku. Ale když s touhle měla tak nějak spolupracovat, rozhodla se to vzít za ten veselejší konec a uznat ji nějaký ten slušivý povahový rys.
Ostatně dostala záhy důvod se aspoň pořádně od plic zasmát. "Vypadá jako pěknej slaboch, ale keců má plnou hubu. Potkal Smrt vůbec někdy?" Sirius dle její sudby vypadal jako pomatenec žijící v nějakém fantaskním světě. Ale teď už ji nijak moc nezajímal a místo toho oslovila ten promodralý zadek před sebou. "A co ty, co umíš?" Nepochyboval o tom, že bude schopná, když si ji Smrt vybrala jako svou služku a chtěla vědět s čím má tu čest.
To ovšem už události nabraly nový spád. Rowena totiž projevila zájem o jeden z pachu, jež je obklopovaly. "Nojo," zamručela a dala si záležet, aby bylo dobře k poznání, jak hrozně nadšená z toho je. Ale kdo ví, třeba najdou někoho, na koho si bude moct zanadavat, případně ho podpálit, aby se vrátila ke své pravé nátuře.
Vlk kterého našly asi nebyl tím, po kom se melirovana sháněla, protože se hned sháněla po nějakém jméně, ale to Liu za mák nezajímalo. Nepozdravila, ani se ne představila, jen zhodnotila jeho vzhled, obratem jej zařazují do kategorie "ťulpas" a krvelačně se na něj ksichtila. Dokud ji nezaujalo zase něco nového. "Vlčíšek je zase kdo? Nějakej další zmrd co si hraje na Boha?" zeptala se s jednoznačným výsměchem a odporem v hlase. To bylo to nejdebilnější jméno, co kdy slyšela.

Musela uznat, že druhý vlčice má hlásek jako konipásek. Mohly by spolu při upalování obětních beránků zpívat nějaké obřadní písně, to by byla prča. "Já si to o tobě ale myslim. Nic osobního, nesnášim všechno, co se hejbe," hudrovala si, jak jen to měla v povaze a uchechtla se. Chudinka malá netušila, že z její skutečné výbušnosti ještě nic neviděla. Popravdě se Lia celkem těšila, až si bude moci na někom vylít vztek, jak se patří. Své potenciální spojence ale na potkání vykuchat nemohla.
Kdyby se jim do cesty připletl aspoň nějaký králík, to by rovnou uhasila i hlad. Místo toho přišla řeč na její podobu s Pippou. Nespokojeně se nad tím prohlášením zašklebila. Nechtěla s ní být srovnávána. Protože kdykoliv to v minulosti někdo udělal, vždy došel k závěru, že jsou téměř stejné, ale Pippa, ta byla vždy z nějakého důvodu o fous lepší. "Teď už si tak podobné nejsme," odtušila jen a nehodlala se k tomu vracet. Potom, co se probrala ze smrti, už nebyla jako ostatní.
"Nebojím," prskla záhy. Cítila se bezpečně sama o sobě, nepotřebovala o tom ujišťovat. Mnohem raději než o sobě, však mluvila o ostatních. Zvlášť když se naskytla příležitost si z dotyčného utahovat. "Ten je obdařený akorát tak velkou hubou. Smrt mu ale prý údajně dá, cokoliv si zamane," zle se tomu zasmála. Chudák malej, ještě asi svou kmotru nikdy pořádně neviděl, jinak by takové bláboly nevyslovil.

>>> Za Rowenou

Ta vlčice asi měla místo mozku salát a to navíc rozmixovanej. To fakt nebyla schopná rozpoznat, že s ní nemá mluvit tímhle tónem. Ne. Určitě to dělala naschvál. Tak jako Lia s oblibou dělá naschvály ostatním. Ušklíbla se. "Ne, jen mne chceš na***t," opáčila se zábleskem v oku. Jen ať to zkusí popřít.
"Lia," představila se nazpátek a ze znechucením sledovala, jak si to druhá vlčice přerovnává v hlavě. Ten úsměv na závěr byl fakt nádhera. "Necul se na mě. Obě víme, že si jedna o druhé myslíme, že jsme tupé krávy. Nesnášim lži a přetvářku," dala jí dost důležitou informaci, potřebnou k tomu, aby spolu mohly aspoň trochu vycházet. Jen a jen kvůli tomu, že si to Smrt přála. Jinak takhle laskavá nebývá ani náhodou.
S odfrknutím ovšem dala své nohy do pohybu. Pořád měla hlad, ale služba bohyni byla důležitější než prázdný žaludek. A stejně tak nalezení sourozenců. "Va bene signorina, ale jestli mne zavedeš do nějaký pasti, nadělám ti do toho fajnovýho kožichu holý díry," varovala ji a ušklíbla se přes rameno na Siria. "Ty si mě pak někdy najdi a ukaž, jakou mocí si byl obdařen," vážně ji zajímalo, jestli její kmotřenci mají opravdu nějaké výhody, nebo jen tlachá. A i to, jestli může být vážně užitečný. Teď ale byla jeho sestra o dost zajímavější.

Zrovna posílala Siria do hajzlu, respektive ke Zřícenině, když se k nim přidala další existence s pitomým úsměvem a začala plácat. Lia podrážděně zavrčela a nezapomněla ukázat zuby. "Nejsem žádnej chudák a zbavit se otrapy umím sama," informovala ji celá naježená a pohodila otráveně ocasem. To, co za svým zadkem táhla ta druhá, bylo směšný a nepraktický. Zatím se jí vůbec nelíbila, ale co se dalo dělat.
"Ty seš Rowena?" Vybafla na ni přímou otázku, okatě ji sjíždějíc kritickým pohledem. "Zrovna o tobě mluvíme, Smrt chtěla ať tě vyhledám a spojíme síly," sdělila jí a hned přešla do dalšího čertění se. "Já jsem mnohem horší než všichni mí sourozenci dohromady a tenhle je už na odchodu," vrhla panovačný pohled po Siriovi. Tomu muselo být jasné, že jestli se nechopí příležitosti, tak mu tentokrát vzplane víc než jen ocas, který pořád smrděl po spálených chlupech.
"Takže o co de? Taky ráda roznášíš chaos a destrukci nebo co?" Zajímala se, aby si ujasnila v čem má ta spolupráce tkvět a dodala i další důležitou otázku. "A kdes ty dva viděla naposled?" Tvářila se dost zarputile, skoro až krvelačně. Ale po krku se jí zatím nesápala.

Už zase rozumbradoval. Začínalo jí to lézt na nervy. Smrt může to a tamto... To přece moc dobře věděla. Proto ji tolik obdivovala a byla ochotná se zcela odevzdat její věci. Temně zavrčela a upřela na něj svůj ohnivý pohled, který hrozil opětovným zapálením jakékoliv části jeho těla. Nechápala, proč se s ním tak crcá, když je jí tak protivnej. Z jiného b tu byla už jen hromádka popela. Asi proto, že byl kmotřenec Smrti? Třeba ho měla Bohyně z nějakého důvodu ráda. Bude bezpečnější nechat ho naživu. Nechtěla si to se svou múzou rozházet.
"A proč bych měla chtít být nesmrtelná?" odtušila kysele. Nesnášela život. Jediné k čemu byl dobrý bylo, že ho mohla ničit těm ostatním. Tenhle ale vypadal trochu moc laxně na to, aby se jí to mohlo podařit. Ale ona časem najde způsob jak ho dostat, aniž by to obnášelo jeho smrt. Pf.
"Tam už sem byla," zamručela nespokojeně s nedostatkem informací, které jí poskytl a zaškaredila se tak ošklivě, že se zdálo, že lez potemněl. "Svojí lítost si srč do krku zadav se jí," dala jasně najevo, jaký zájem má o prázdná slova. Fakt byl strašně nepoužitelný. Nic neumí, nic neví. Ztratila zájem o to se s ním bavit, proto jen ležérně zvedla packu a vybídla ho, ať si jde po svých. "Tak už táhni," o tom, jestli tu na něj počká nebo ne, ještě bude muset popřemýšlet. Nechtělo se jí, ale na druhou stranu byla zvědavá, s jakou mocí se vrátí.
A s malým odstupem ji napadlo, že by jedna z informací přece jen mohla k něčemu být. Jestliže jeho sestra byla ve smečce na jihu... Dle života tam žili i její sourozenci. Znamenalo to, že se znají? Mohli by být spolu? Když najde jednoho, najde i druhého? To znělo báječně. Vlastní kručení v břiše už tak moc ne.

Očima jí proletěla žhnoucí jiskřička, když ho donutila s obavami očích stočit pohled zpět k ní. Dobře dělal. Ale ne že by mu to v případě vzplanutí nějak pomohlo. "Jsem smrtelná. A ty taky," odtušila s pokrčením ramen. Tohle byla realita. A ona ani po věčném životě nestála. Žít byl stejně obří opruz, když se zrovna neprolévala krev nebo netekla ta její.
Jeho teatrální chování jí přišlo dětinské. Když už se chce vlk chovat jako blázen, tak by u toho měl aspoň pořádně nadávat a dostatečně slintat. Tohle nebylo nic pro ni. Ignorovala jeho lichotky a ujišťování a chytila se slov, která je aspoň trochu někam posouvala. "Můžeš začít tím, že mi řekneš, kde je tvoje ségra," vybídla ho, zatímco drápy rozrývala mech u svých nohou. Nicnedělání bylo taky pěkná otrava. "A jestli si někdy neslyšel o nějaké Pippě, Lakrimě, Chiaře nebo Alfredovy," teď když věděla jistě, že aspoň část z nich je naživu, ráda by je našla co nejrychleji. Tahle zem ale nebyla zas tak malá jak se zdálo. Možná by měla zase zkusit ten les, kde je cítila naposledy. Sice tam jednomu debilnímu vlčeti prokousla kožich, ale to se vsákne.
Záhy v ní vyvolal výbuch smíchu, když je nazval dobrým párem. Nevěděla na čem jede, ale chtěla to taky. Musel to být dost dobrý matroš. "Zatim mám dojem, že se na vrchol dostanu rychleji bez tebe než s tebou," odfrkla pak opovržlivě a mrskla ocasem, až jehličí létalo vzduchem. "V první řadě získej uznání Smrti a staň se jejím následovníkem. S nějakym nýmandem se tahat nebudu," informovala ho. Očividně chtěla něco víc, než jen titul získaný díky rodičům, aby ji zaujal. Sice znělo vážně cool být kmotřencem Smrti, ale co s ním, jestli je to padavka, že jo? "Pak se se třeba budu obtěžovat s poznáváním tvé užitečnosti."
Protočila očima a zanadávala, když jí zakručelo v břiše. Nejen že ji probudil, ale ještě odváděl pozornost od shánění svačiny.