Příspěvky uživatele

< návrat zpět

24. Najdi zlaté prase a přej si něco

>>> Přes hadí ocas ze Zarostlého lesa

Prcek se jí trochu rozohnil, což viděla vskutku ráda a dravě se tomu ušklíbla. Motivace by tu byla, tak třeba to klapne. Jen ho ještě trochu víc popíchnout. "Co já vim? Třeba hovniválek smrdutý," pohodila zhnuseně hlavou. Měla na skladě i dost hroznějších jmen, ale musela si ostatně nechat něco do zálohy, kdyby ho tohle dostatečně nevyděsilo a nevyburcovalo k náležité snaze.
"Tak to abys mi to teda ukázal," odtušila, když se snažil poukázat na to, že jeho vzdělání možná není tolik mrzké, jak si ona myslí. Ale ona nevěří ničemu, co nevidí na vlastní oči, takže tak. Nejdřív ale nadhodil poněkud filozofickou otázku, nad kterou škaredě svraštila obočí. "Vždycky ti poteče v žilách jeho krev, ale když ho nebudeš vnímat jako otce, tak jím nikdy nebude," pokrčila nakonec rameny otráveně. "Stejně tak můžeš mít za rodinu někoho, s kým krev nesdílíš," dodala. Jí samotné se to teda ještě nestalo. Měla popravdě občas dost velkej problém chovat se pěkně i k vlastní krvi, ale... Třeba to ta Alfova cuchta změní až jí pozná. Odin rozhodně ne. Ten už to měl spočítaný. A o tom, že by sama sobě našla partnera... O tom ji ani nenapadlo přemýšlet.
"No tak se předveď. Cejtim tu pár zvířat, tak nám nějaký vystopuj," pobídla ho k činům místo slibů, ale než opustili les ještě po něm vrhla krví podlitým pohledem. "Puoi contare su quello. Dostaneme je zpátky. Pokud jim do tý doby nevymyje mozky," přislíbila zcela vážně. Moc slibů za život nesložila (pokud to nebyly zrovna pohrůžky smrtí), ale když už, brala to za hotovou věc. Jen absolutní nula nedodrží slovo. A ona neni žádná nula. Otázka byla, jestli se jí teď jedna taková neplete pod nohama.
"Přece za stopou. Kam asi," trhla hlavou mezi stromy a nechala ho ať přebere vedení. Popravdě nebyl o moc menší než její zakrslá osoba. Sama by se dala snadno zaměnit s ošklivým vlčetem. "Musíš se trochu porozhlídnout po světě," dodala v rámci toho vzdělávání, do kterého se pustila a po nějaké době capkání v tichu se ozvala tím svým skřípavým hláskem. "Tak co že to pronásledujeme?" Sama to dobře věděla, ale jestli je na tom stejně i Dante byl vlastně velký otazník. Možná ho na tom trochu potrápila, ale jakmile vstoupily do remízků, zvážněla, přikrčila se a nabádala ho k tichosti. "Prasata sou pěkně nebezpečný," kladla mu na srdce a přejížděla stádečko pohledem z bezpečí jednoho z keříků. Došlo i na překvapené zamrkání, když mezi obyčejnými prasaty zahlédla zlatý kožich. Co to zase mělo bejt? Takhle zem je fakt praštěná. Příliš na sobě nenechala ale ten šok znát a diskrétně k vlčeti naklonila hlavu. "Sei fortunato. Když najdeš zlatý prase, můžeš si něco přát a mělo by se to dřív nebo později splnit," pověděla mu ten blábol, co jí zrovna přišel na mysl. Nevěděla, co ji to popadlo, ale nikomu špetka té naděje neuškodí, že ne? Sama přitom s nevěřícným úšklebkem zavřela oči a upnula svou mysl na své ztracená magické nadání. Kéž by se jí vrátila alespoň její schopnost ovládat plameny. Bez ní si přišla jako bez tlapek. Prosit o to zmutovaný zvíře byla pěkná absurdita, ale co.

"Hm," asi by musela hodně napínat mozkové buňky by někde ve svých vzpomínkách našla, kdy jí někdo naposledy poděkoval. Zvlášť když ani nebylo pořádně za co. "Mio padre," odkývla znovu, očividně podrážděně. Copak musel všechno slyšet dvakrát, aby pochopil význam slov? "Tuo nonno," dodala ve snaze rozšířit jeho italskou slovní zásobu ještě trochu a pak cukla svým okousaným uchem. "To se teprv uvidí," nechala se slyšet skepticky. Ale co mohla vědět. Třeba byl otec jako vlče také trouba a pak se z toho dostal? Nebyla tam, aby to mohla potvrdit či vyvrátit. Každopádně až s tímhle capartem skončí, buďto bude toho jména hoden, nebo bude mrtvý. Nic mezi tím.
"To je na tom to nejhorší," procedila mezi zubisky nespokojeně. "Non sei un bambino,... A ani nevíš co je zia. A neumíš pořádně vrčet. Vsadím se, žes pořádně nevytáhnul paty z pelechu, co ses narodil," dala se do rýpání. "Natož abys něco zabil a postaral se o sebe," sypala jednu výtku za druhou, takže to skoro vypadalo, jako by ho nelítostně drtila, ale... Kdo ji zná ví, že se k němu chová ve skutečnosti dost mírně. Za což se taky neměla úplně ráda, ale nedalo se nic. Je její krve!
"Forse. Ale neuznám tě za rodinu, dokud z tebe nebude něco pořádnýho," jala se chladit to jeho nadšení, ale ucho mu za to přiblížení se neutrhla. Zatím. Zato jeho otci by s radostí urvala klidně celou hlavu. Zase jednou temně zavrčela a oči jí zaplály hněvem. "Nessuno dividerà la mia famiglia!" Krom toho jak vztekle mrskala ocáskem se kolem ní také rozlétl deštík jisker. "Uměla jsem. A zase budu. A pak mu uškvařím mozek ve vlastní hlavě," sykla dosti krvelačný slib směrem k vlkovi, který se odvážil zabavit její sestře vlčata. Co ta Lacrima sakra dělala, že si to nechá líbit? Neměla tušení, co se s ní za ty poslední roky dělo, ale tohle bylo trochu moc.
"Jdeme," zavelela a vyrazila kupředu. Bylo na čase, aby získala své magie zpět a postáváním v tomhle lesíku to fakt nevyřeší. A ten malej... Určitě byl už dost starý aby mohl poznat, jak to ve světě chodí. Zatraceně!

>>> Přes hadí ocas do Kančích remízků

Sledovala jeho snahu o lepší zavrčení s nespokojeným pohledem a ušima připlesknutýma k hlavě. Byla to bída, ale... "Sì, ma comunque terribile,"uznala mu malý bezvýznamný plus. Určitě by tím nikoho neodehnal, natož vyděsil k smrti, ale o ždibec přesvědčivější to vážně bylo. Navíc nezval nohy na ramena během její názorné ukázky, takže v něm možná něco z Taliánů vážně přeskočilo. Rozhodla se tomu dát šanci.
"Sì, zia," zopakovala, jako by to mělo zodpovědět všechny jeho otázky a hleděla si svého sněhulovení. Dokud se nerozhodl po jejím vzoru představit. Plácla tou svou vypelichanou štětkou do země. Celkem rozčileně. "Ti hanno dato il nome di mio padre," odtušila polohlasně spíše pro sebe, ale rozhodně to slyšel. Nebyla si jistá jestli ji ta skutečnou potěšila nebo pobouřila a přivřela oči do úzkých škvírek, zatímco ho hodnotila kritickým pohledem. "Non che lo metterai in imbarazzo," sykla nakonec. Rozhodnutá se o to vlastnoručně postarat. Jestli se měl takhle jmenovat, potřeboval pořádnou průpravu. Jestli z něj vyroste měkkosrdnatej neschopa, vážně ho bude muset utratit. A jeho rodiče s ním. "Quanti anni hai?" V tomhle se úplně nevyznala a potřebovala vědět s čím pracuje, ale byla si celkem jistá, že v jeho věku se už protloukala sama životem, zatímco on se učil teprve vrčet. Pf.
"Tua madre è la mia sorella minore," vysvětlila mu konečně význam slova teta, když se také začal dožadovat odpovědí. Všimla si, že ten prcek má stejnej flek u oka, jako vlčice, kterou z mateřství podezírala, čímž to asi už bylo definitivně rozseknuté. Zajímat se tedy mohla o něco jiného. "Chi è tuo padre?" Jak si vůbec mohli oba její sourozenci vybrat partnery, aniž by jim je schválila? Takhle to pak dopadá. Malí nedomrdci. Teď aby se to napravovalo výchovou. Chi a Pippu musí pořádně ohlídat.

25. Ochutnej padající sněhové vločky

Zdálo se, že kdyby ho zamordovat chtěla, byl by to úkon velmi jednoduchý. Očividně si jí nevšiml, dokud se sama neozvala což... bylo celkem v rozporu s jakýmkoliv pudem sebezáchovy a ona nějakou dobu přemýšlela, jestli je to vážně její krve a jestli ji třeba jen vlastní nos neplete. Mráz určitě mohl mít nějaký dopad na schopnost čichové percepce.
Když na ni ale zavrčel a pak se ujistil, jestli náhodou neni jeho máti... no to asi mluvilo za vše. Vážně to vrhla jedna z jejích sester. Protože po Galli určitě nemohlo chodit příliš mnoho dalších vlčic, co by se s ní dalo zaměnit. Ha-ha.
Protočila plamenně zabarvenýma očima. "Mladej, když chceš na někoho vrčet, musíš to udělat pořádně," uvolila se k první lekci přežití. "Nějak takhle." Předvedla mu to svoje nejhrozivější ze všech hrozivých zavrčení. Vypadala u toho jako malá opelichaná personifikace zloby. Znovu si pak oblízla čenich, protože měla dojem, že jí při tom z dírky utekla nějaká ta nudle. A rozhodně se tu neplánovala procházet unudlaná jak nemluvně.
"Non sono tua madre," oznámila mu již zcela zřejmé, co mu už samotnému doteklo. "Dorse una zia," odpověděla na jeho otázku otázkou celkem pochybujíc o tom, že ten skrček bude vůbec vědět, co to ta "teta" je. Neuměl se ani srozumitelně zeptat kdo je, že jo? Možná se sestřičce jako malý vykulil z hnízdečka a praštil se do hlavičky? Nebo byl divnej po otci? Protože tohle z jejich italských genů vzejít určitě nemohlo. Možná by mu bylo vážně lépe, kdyby ho někdo utratil. Hm.
"Mi chiamo Lia. Come ti chiamano?" Navzdory tomu, jak o jejich příbuznosti pochybovala, sama se přistihla u toho, jak mimoděk začala tlamou a jazykem chňapat po prolétajících vločkách, tak jak tomu dělal on sám jen pár okamžiků zpátky. Sice u toho dost nevzrušeně seděla místo nadšeného poskakování, ale výsledek stejný. S mírným zamlaskáním zhodnotila že sníh chutná stejně jako před rokem i rok předtím. Asi ani nic jiného nečekala, ale ověřit se to muselo, že jo?

>>> Středozemka přes Esíčka

Nechala se vést další říčkou, uznávajíc, že krajina jest poněkud jiná, než-li si ji pamatuje. Ale moc ji to nezajímalo. Těšila se představou toho, jak po Ragaru prohání další tučné tučňáky a... Pak škubla ušila. Ozvěna v tomhle lesíku k ní donesla další hlas. Dětskej hlas. Jakoby z Vrby nezdrhla s jasným účelem, vyhnout se chůvičkování a podobným aktivitám. O to ironičtější na tom všem bylo, že i tenhle les tak trochu zaváněl vrbákem. A vlče, které se tam válelo ve sněhu zase dost Nostrou. Příbuznej z jinýho kolene. Pipiny ani Chi to nebylo, takže zůstávala asi jediná možnost. Pokud nějaká vlčata nevrhla ona sama v bezvědomí. Nevěděla jestli se té představě smát, nebo spíš začít zvracet.
"Je poznat, žes těch dní zatim moc nezažil," odtušila k děcku suše a otráveně si slízla z čenichu hromádku sněhu, kterou jí tam během svého dovádění poslal. Kdyby nebyl tak očividně z klanu, byl by už pravděpodobně polozardoušený. Sama schramstla trochu sněhu, aby si zchladila mozkové závity, které to opravdu udělat chtěly.

>>> z Vrbáku přes potok - kalendář úkol 7

S úvahami o nanicovatosti svého života i své nemagické maličkosti, vykročila vstříc světu, který sice znala, ale už dlouho nenavštívila. Kytky teda naštěstí nekvetly, neb je spálil mráz. Za což měl její neskonalý dík i obdiv. Taky by ráda něco málo spálila, žel... Asi by se tím měla přestat užírat. Ale chtěla? Spíš ne. Ona se ostatně ráda rozčiluje a teď měla alespoň permanentně záminku.
Tu a tam zamířila čenich k obloze, aby zhodnotila jestli jakože bude sněžit, nebo spíš ne a vpravdě ani nevěděla, který z těch scénářů by více uvítala. Se vzpomínkou na svou první zimu se ušklíbla stejně protichůdnými pocity. Kdyby té zimy nebylo, mohla si totiž žít úplně jinak. Pořád s těma vtipnejma taliánskejma staříkama, který víc než kožich hřála především jejich sexuální orientace. Kdyby totiž byla s příchodem zimy větší a starší, neopustili by ji na hranicích Galliree. Sice by pak zřejmě nikdy nenašla zbytek své rodiny, ale ono se to zatím neukazovalo jako kdovíjak skvělé. Taky by asi nikdy nepotkala Smrt, ale... Vše dobré, co jí dala, jí také vzala a teď bylo dost těžké myslet na ni bez hořkosti. Ale kdo ví. Třeba tak jen zkouší její věrnost a odhodlání jí sloužit? Na to odpověď asi jen tak nenajde.
Nedalo se říct, že by jí to ponechání na okraji smečky nějak pomohlo. V Ragadu, nebo jak se to ta jmenovalo, to bylo dost mrtvý. A vystartoval tam po ní ten protivnej děděk. Víc šedivej, než hnědej. Strejčkové ji tu nechali s tím, že se o ni postaraj a on ji přitom málem zamordoval hodem do zamrzlýho jezírka. I žrádlo si musela sehnat sama, protože byl debil moc senilní a nedohnal ani tučňáka. Pf. "Vsadim se, že už dávno natáh bačkory," odfrkla si se škodolibým ušklebkem, který se hodil tak možná do tváře samotného zplozence pekla, nikoliv vlčí slečny. To sáňkování na tučňácích byla ale celkem psina. Třeba by si to mohla zopakovat? Klidně včetně toho otravování v cizí smečce a bivakováním v jejich úkrytu. Ten byl někde v tom lese pod horama.
No jasně. Když zvládala se svou povahou přežít jako malý vychrtlý tuláče, musí se přece nějak probít i jako dobře rodinou živená kappa. Možná nemá oheň v malíčku, ale pořád ho má přece v srdci. Nebo teda snad jo. Jen ho je potřeba trochu rozdmýchat. A kdy jindy než v zimě se k tomu dotlačit že? Jinak bude klepat kosu stejně jako tehdy. A tentokrát ji žádný Starling ani Storm nezahřejí. Ošklivým vlčicím se totiž laskavost ostatních vyhýbá víc, než ošklivým vlčatům. Amen.

>>> Přes esíčka do zarostlého lesa

Protivná vlčice si tak nějak přežívala v bezpečí téhle... zbytečně moc mírumilovné smečky... a otrávěne brblala nad tou skutečností, že jí byla odepřena její jediná výhoda, se kterou měla ve světě alespoň nějakou šanci nejen přežít, ale také rozsévat zkázu. Což byla prostě její touha a přirozenost. Když teď ale byla bezbranná, jako by ztratila vůli k životu. Byla tu ostatně v magické zemi. První koho obdaří svým krvelačným hněvem, jí prostě jedním debilním slovem zavře hubu proti vlastní vůli a pak ji třebas ještě podpálí. Což bývala její specialita a o to hůře by to nesla. Chtěla hubit a ne být zahubena. A tak se několik měsíců prostě jen probírala mechem a pálila maličkými jiskérkami alespoň mravence. A co nezapálila to alespoň rozmázla, nebo utopila v louži. Zatímco její sourozenci se rozhodli spíše život tvořit, což její pozornosti kupodivu neuniklo.
Ne, že by se jí Alfova partnerka zamlouvala, ale ani vyloženě nezamlouvala. Ostatně ji viděla jen párkrát z dálky ani spolu nemluvily. A teď byla nezvratně součástí rodiny a matkou jejích neteří a synovců, takže se s tím musela smířit a vzít ji na milost. Ne tak docela pod ochranná křídla, protože dle plamenů na jejím hřbetě očividně žádnou ochranu nepotřebovala.
Nakonec se protivka ale přece rozhodla hranice lesa překročit a vyrazit na procházku. Už venku nekvetly žádné debilní kytky. Což znamenalo žádný pyl. A taky žádný hnusný pestrobarevný květy, díky kterejm svět vypadal i jako celkem pěkný místo, ačkoliv jím v žádném případě fakt nebyl... V úkrytu začínalo být celkem hlučno, takže bylo radno se vzdálit, než se ty upištěný koule dostanou ven.

>>> Středozemka přes potok...

"Třeba moje schopnosti přešly na tebe?" Zamručela zvědavě, když se dost vyvztekala na Parsifalův účet. Sice by to nebylo ideální, ale raději by tenhle scénář, než aby se to všechno vážně vypařilo. Nicméně hlad byl pro jednou silnější než vztek, takže se spokojila s tím, že rázně přikývla. Se sestrou na své straně určitě na něco přijdou. Dříve nebo později.
Teď se však nechala unášet chutí masa a krve ve svém chřtánu a na nějakou etiku stolování u toho nepohlížela. Cpala se stejně zuřivě a nevkusně, jako srně předtím prokousla hrdlo. Pak se jak široká tak dlouhá natáhla do mechu a kupodivu spokojeně poplácávala oháňkou do země.
"Quindi parla," vyzvala v téhle pozici na zádech svou mladší sestru, ať dodrží slovo a poví jí, co se za těch pár let událo. Nakrčila čenich, když ji do něj uhodil pach bratra a té jeho cizinky. Očividně uznali za vhodné přestat se flákat, ale s odtažením kořisti do úkrytu si starosti nedělali. Ostatně, byla v dobré péči.

Ji za civilizovanost nikdo neplatil, takže coby jí na tom mělo záležet? Zhola nic! Nejraději by mu roztrhla hrdlo úplně stejně, jako té srně, co ji pohodili bokem. "Svoje omluvy si můžeš nabouchat do krku a zadávit se s nima!" Jak někdo může mít tu drzost se sem nacpat, ohrožovat členy smečky a ještě se tvářit jako svatoušek? Jediné, co ji uklidňovalo, byla chuť jeho krve na jejích zubech. Ani ten kopanec ji pak nevytočil tolik, co mohl.
Nicméně, když zmizel, ještě se chvíli durdila, než schlípla jako květinka, kterou nikdo týden nezalil. Neunikly jí sestřiny hrátky s ohněm. "Chiiii! Já taky uměla podpálit les jenom myšlenkou! Dávat elektrický rány! Ovládat pohyby ostatních! Proč je to pryč?" Nezněla zoufale, spíš nebetyčně naštvaně. Však za všechny ty dovednosti zaplatila, jak jí je mohli zase vzít?! U Života by ji to tolik nepřekvapovalo, ten byl ostatně dost znepokojen její náturou. Ale Smrt? Naštvala ji snad tím dlouhým nic neděláním? "tohle mi bude muset někdo vysvětlit!" Zasoptila ještě jednou, očurala strom u kterýho jim to ten pochcánek zasmrádnul a pak začala rázovat tu cestu zpět k masu. Musí se najíst, zesílit a pak si na to posvítit.

Magii loutkaře měla ráda jen v moment, kdy ji používala ona sama. Ale z nějakého důvodu se ji očividně bohové rozhodli za něco potrestat a připravili ji o veškerou moc, což byla tak kolosální hnusárna, že chtěla vraždit ještě víc.
Nechtěla poslouchat co jí chce ten zmetek říct. Ale musela a ještě u toho poníženě sednou na zadek, protože on si to usmyslel. Jen co ji z té moci propustil, vrhla se na něj odhodlaně znovu. "Čemu si na VYPADNI nerozumněl!?" Zavřeštěla nepříčetně. Bylo jí jedno jestli tu byl omylem, nebo se na to jenom vymlouval. Měl se otočit na patě v okamžik, kdy mu začala nadávat. Asi si myslel, že se teď chová ušlechtile a ukazuje své dobré vychování, ale jí bylo po uspokojení jeho potřeb úplně putna a jestli nebyl schopný použít svou magii obratem znovu, rozhodně mu plánovala ten pochcanej kožich tentokrát vypleskat tak, že ho ani vlastní matka nepozná.
"Táhni k čertu."

>>> Zlatavý les

Ušklíbla se. Nejdřív chce vyprávět, pak nechce vyprávět. Nejraději by jí jednu lískla, jen tak z principu, na probuzení. Ale pak se Chiara jako jediná chopila snahy odtáhnout jejich kořist do lesa, takže jí bylo odpustěno. Místo toho vyslala Lia pár ostrých nadávek k dalším dvěma vlkům, kteří se zakecali opodál. Kdyby jí neselhávala magie, podpálila by jim zadky. Problém byl, že té cizince stejně už hořel, což bylo vlastně celkem cool.
Popojedeme však. Jen co je obklopil Pippin pach, který signalizoval, že jsou na jejich území, vyplivla Lia nohu mrtvoly a s ohnivým pohledem se jala hlesat toho vlka, který se měl mrtvolou brzo stát. Očividně měla plnou podporu Chiařiny zlomyslnosti, za což mladší sestřička dostala další plusové body. Konečně byl v téhle rodině někdo normální!
A pak ho uviděla. Válel se jim tu, jako by mu to tady patřilo. Chlupy na hřbetě měla v pozoru jak jednotku nastoupených vojáků. "Hej ty..." Následovala salva nevybíravých výrazů v různých světových jazycích. Snad by se ujistila, že něčemu z toho bude rozumět a pochopí, že neni vítán. Kdyby snad její výraz nemluvil jasně. Pak ovšem zcela přirozeně přešla do své mateřštiny. "Vuoi morire?! Esci prima che ti faccia a pezzi!" A jako vzteklý pinč mu automaticky šla zuby po nohou.

Liu málokdo rád viděl, proto jí ta slova vykreslila v ksichtě takový napůl potěšený a napůl děsivý škleb. Usmívat se asi tak úplně neuměla, takže tohle byla taková polovičatá náhrada. Teď když měla celý obličej od krve, to vypadalo obzvláště mile.
"Nechce se mi teď nic vyprávět," opáčila s protočením očí. "Ho fame," postěžovala si, střelila pohledem po těch dvou v pozadí, co se moc nehrnuli do jakékoliv práce a zamračila se jak noc. Asi to zbývalo na ni. "Ale můžeš začít." Obvykle ji otravoval i zvuk něčího hlasu, ale tohle byla její malá sestřička. Tu svede snad chvíli poslouchat, aniž by měla chuť něco podpálit.
Zakousla se srně tentokrát do nohy a začala ji svými mušími silami táhnout k Vrbáku, kde by se snad mohly v klidu najíst. "Lo so. Non preoccuparti," ujistila ji napůl huby, co jí jen současná činnost dovolovala, že se jakože nezlobí a téměř zoufale sebou zacloumala, jak se snažila s mrtvým tělem pohnout. Výsledek nic moc a navíc od JEJICH lesa zaznělo CIZÍ volání. "Cavolo, che idiota!" Zavrčela napruženě a zase se celá neježila, že připomínala naštvanou veverku. "Qualcuno vuole morire" Kdyby se peklo dalo personifikovat, byla by to teď ona. Šel z ní strach. Nakolik to s jejím groteskním vzhledem šlo.

>>> Vrbák

Na nic jiného než na zardoušení té zrpopadené srny se nedovedla moc soustředit a držela ji s dost maniakálním výrazem i nějakou dobu po tom, co se přestala hýbat. Ale nějak se jí rozsvítilo, když jí u ucha zaznělo vlastní jméno. Střelila tím svým ohnivým pohledem směrem, odkud přicházel. Chvíli zírala. Pak cosi zamumlala, ale uvědomila si, že má pořád plnou hubu, tak rozcupovaný krk konečně vyplivla. "Ovviamente," odtušila pragmaticky a ještě chvíli působila, že má trochu problém vstřebat takový přehršel vjemů. Nakonec ale i ke svému vlastnímu překvapení zavrtěla tou vypelichanou štětkou, co měla místo ocasu.
Na Pippu s Alfem byla při jejich prvním shledání dost nepříjemná a obvinila je z toho, že se na ně vykašlali. To samé by vlastně mohla udělat i s mladšími sestrami, ale nějak to nedokázala. Ta starší ségra v ní, co by pro mladší udělala cokoliv tam prostě pořád byla. Jeden z mála dobrých rysů, co v ní prodělaná smrt nezahubila. "Hai un bell'aspetto," konstatovala tak nějak dojatě a nezdálo se, že by zrovna teď hodlala vnímat kohokoliv jiného, než právě Chiaru. Ani černá cizinka ji nijak nezajímala. "Drama je moje druhý jméno," pravila hrdě.

Byla dopálená. Jak taky jinak? Oheň ji dřív poslouchal s takovou přirozeností, až to bylo k neuvěření a teď nedokázala víc, než ve vzduchu zapraštět několika jiskrami. Doufala, že je to jen hlady, protože jestli ne, tak si to někdo šeredně odskáče.
Abv to mohla vyzkoušet, potřebovala se nažrat. A abyste mohli něco sežrat, musíte to nejdřív ulovit. Svištěla tedy v stádu v patách, jak jen jí to krátké nožičky dovolovaly a pekelně rudýma očima soustředěně sledovala, na který z kousků se ostatní vlci zaměří. Nevnímala ani volání ve své mateřštině. A Když bylo rozhodnuto, obratem na všechna ostatní zvířata zapomněla a vrhla se do toho chumlu chlupů ve všemožných odstínech pískové.
Její jediný bratr držel kopytníka za kůži pod krkem, ale neměl moc prostoru na to přechňapnout a celé to dokončit. Dost podobně si vedla i jedna z jejích sester, kterou mimochodem už pár let neviděla. Teď se tím ale nezabývala a zuřivě se vrhla na jejich oběd, kterému se s temným vrčením zahryzla hluboko do hrdla a začala s tím zběsile cloumat, jako by to byl její nejnenáviděnější nepřítel, dokud z něj kus nevyrvala. Všechny na okolo pak čekala sprška tepenné krve, která jejich světlé kožichy přebarvila na rudo. Lia si zadýchaně kecla na zadek, stále s dost maniakálním výrazem ve tváři. Jo krveprolití, to bylo její.

>>> Vrbový lesík

Musela se přes ten nosotok dost domýšlet, čí pach to vlastně následuje. Jediný, kým si byla zcela jistá, byl Alf. Pak jedna z jejích sester, ale nemohla si být jistá přesnou osobou. A třetí pach byl tím rodinným asi jen načichnutý. Nějaký cizák, co se k nim přitoulal vlk ví z jaké díry. Kam asi tak mohli jít, když si s nima zrovinka chtěla poklábosit? Tupci.
Ona ale tupá nebyla, takže si ten účel celkem domyslela. Pokud si nešli dát někde v soukromí partii karet, ehm, tak s největší pravděpodobností lovili. To bylo dobře, protože ona měla sakra hlad. Proto taky zvolnila krok, přestala dupat a trochu se přikrčila, ačkoliv s jejím vzrůstem to nebylo ani moc potřeba.
Problém byl, že nos jí přestával opravdu sloužit, přes slzy toho moc neviděla... Přesto se dokázala nějakým zázrakem přiblížit ke dvojici srn, na kterou zrovna trojice vrbových vlků číhala. Jen z opačného směru. Což znamenalo, že k nim byla na rozdíl od rodinky proti větru. Zvířata hned na pováženou znervozněla. Když pak pískové vlčici alergie nedala pokoj a donutila ji k hlasitému pšíknutí, dala se zvěř do pohybu.
Lie to vždycky pálilo, takže se rychlostí blesku rozhodla být jim v patách, aby je nahnala ostatním do náruče. A jestli tam nikdo nebyl... Inu byla by promarněná příležitost, to nezkusit sama. Jen moc nechápala, proč jí sakra nejde, vyčarovat těm rychlonohým potvorám, požár do cesty?