Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Prý žádný umírání nebude. "Hodinu nevíš," odtušila suše a pragmaticky a pak přivřela oči do úzkých škvírek, aby svou sestru propálila dostatečně nabroušeným pohledem. "Všichni fakt ne," okomentovala ten neskutečný blábol, co Pippa vypustila z tlamy, ale nechala se hned obměkčit a odlákat příslibem splněných přání, pročež významně pokývala hlavou. "Ještě aby ne, to bych se pak vracela strašit tebe," odpověděla s výrazem sladkým, leč nebezpečně výhružným. Což asi uměla jen ona. A pár další podobně pomatených existencí.
"To TADY jako nic k žrádlu nežije?" Zkrabatila čelo nespokojeným zamračením. Vážně si její sourozenci vybrali k usídlení les bez zvěře? Kam dali mozky? Zas určitě vybírali očima a ne hlavou. Doufala, že mají vytipované nějaké plodné místo alespoň v blízkém okolí, jinak by musela zase začít řvát. A vypálit to tu, aby je donutila se přestěhovat. "Kam vzdálit," zeptala se tedy podmračeně a v hlavě Pippě doporučoval ať bez přemýšlení vyrukuje s konkrétním místem, jinak jí na místě udělá v kožichu ohňostroj.
Od všech takových úvah ji však spolehlivě vyrušil jeden jediný poryv větru. Konkrétněji pach, který jí přivál. Její kožich se okamžitě naježil, jako by ji někdo nakopnul, protože aby tu cítila svého zesnulého otce, to nebylo jen tak. To musel někdo nerafičit. Temně zavrčela a zprudka se otočila, aby se domnělé iluzi postavila čelem. "Co má tohle dopdelekurvadrát bejt?" Zavřeštěla dopáleně a... zkroutil se jí žaludek. Dante rozhodně nevypadal jako za života. Kdepak. Spíš jako v moment svého konce a to... nikdy by to nahlas nepřiznala, ale byla ráda, že toho obrazu byla v mládí na rozdíl od Pippy a Alfa ušetřena. Ráda si otce pamatovala v plné síle, hrdého a nezdolného. Ale tohle. Zuby jí ošklivě zavrzaly, jak pevně sevřela své čelisti.

Vypadalo to, že je v lese sama. Nevěděla jestli se nad tím mračit, neb území bylo opustěno nechráněné, nebo dmout pýchou nad tím, že to tu nechali na hlídání její ohnivé majestátnosti. Tak jako tak, dlouho sama nezůstala a světe div se, přišla samotná alfa lesa. Pořád jí to nějak nešlo přes pysky. Pippina nadřazenost ji vždy frustrovala.
"Ciao, c'è qualcosa da mangiare?" Zeptala se bez okolků. Jestli tohle měla být plnohodnotná smečka, měla by mít spíž a pokud možno plnou. V opačném případě bude asi celkem naštvaná, protože si bude muset něco sehnat sama. Lov ji sice bavil, ale někdy chtěl vlk prostě ukojit hlad a bez dalších starostí. "Asi brzo chcípnu hlady," postěžovala si nabručeně. "A to bys nechtěla," dodala a aniž by dala Pippě šanci na to něco říct, pokračovala. "Protože bys mi musela uspořádat pořádnej pohřeb. A když říkám pořádnej, myslim fakt pořádnej, do pr*ele.," vykulila na ni své rudé oči, divže jí z hlavy nevypadly. Asi měla fakt hlad a hrabalo jí z toho.
"V první řadě bys musela najít pět vlků, každýho s jinak barevnejma očima. Ty jim vydloubnout a vystavit je kolem mé mrtvoly do kruhu. Pak jednoho zakousnout a přelít mi kožich jeho krví. Zbytek uvázat kolem, a spolu se mnou je zaživa upálit, aby mi museli v posmrtným životě dělat otroky. U toho musí Rowena zpívat. Ale nějakou veselou! Žádný smuteční kvílení," vypadalo to, že na tom jí vážně záleží, dokonce si při vysvětlování tohohle detailu přestala vykusovat blechy z kožichu.
"Samozřejmě mne i mou duši můžete věnovat Smrti, stejně jí plánuju sloužit až do skonání světa. Úplně nejlepší by bylo, kdyby na ten pohřeb přišla, ale chápu že je to zaměstnaná bohyně a já jen malichernej pěšák, takže by to asi neklaplo..." Vypadala, že je jí to fakt líto! Kdo by ostatně nechtěl Smrt na svém pohřbu.
"Pak byste mohli vysadit do mýho popela hromovej dub. Víš co myslim, takovej ten, do kterého pak při každý bouřce šlehaj blesky. Non suona romantico?" Zasněně si představila, jak její hrob nikdy nesetrvá v klidu a bude spojen s tak ničivým živlem, jako je Blesk. Druhá nejimpozantnější věc na světě, hned po ohni. "A do kůry vyrýt nápis. Zde leží ta, jež nespočine v klidu, dokud jen kapička štěstí přetrvává v tomto světě," mlaskla spokojeně. A usmála se na ni, jakoby jí vůbec nehráblo. "Takže, mi darai da mangiare?"

Lia byla konstantně nasraná, což nebylo nic nového. Ale přes léto to platilo dvojnásob. Protože kvetly kytky a jí pořád z nosu valil hustý sopel a z očí slzy. Bylo lepší se někde zahrabat a předstírat, že neexistuje, než tuhle svou ubohou stránku komukoliv ukazovat. Navíc tím své sourozence ušetřila i návdavku zbytečných hádek, které by díky své zvýšené dráždivosti zcela jistě vyvolala.
Na druhou stranu kvůli tomu přišla o příležitost ulevit svému vzteku na nějakém drzounovi, co se odvážitlvstoupit na jejich území. Podle všeho totiž už bylo opravdu jejich. Nebo tedy Pippino území. Jestli se tu bude cítit jako doma i ona, to se teprve ukáže. Sama k tomu byla skeptická. Jak také jinak. Nikdy nepočítala s optimistickým scénářem.
Teď byl ovšem podzim a ona konečně mohla vystrčit nos na svět, aniž by jí opuchly oči, což trochu málo ubralo na její popudlivosti. Z 95% asi tak na 90%. Vylezla tedy z díry, kde se úspěšně skrývala a začala se hned shánět po něčem k jídlu. Jo. Měla hroznej hlad. Být mimo svět déle, asi by uvažovala o tom, že si ukouše vlastní nohu.

Lia se na Pippu zadívala takovým tím pohledem, který se jasně ptal, zda je blbá, nebo spíš debilní. Jasně jí řekla, že to byla jejich poslední záchrana a ona jí položí takovou otázku? Raději to nekomentovala a raději se chytila dalšího jejího vyznání. "Já ne. Život je na hovno. Bylo by lepší, kdyby si mne tehdy paní Smrt odnesla. Ale respektuju její rozhodnutí. Udělám cokoliv, pro co mne chce využít. A pak hrdě stanu po jejím boku," bylo vidět, že to myslí úplně vážně. "Všichni poznají naše utrpení přímo z mých tlap," sykla odhodlaně a velice zahořkle. Nesnášela vlky co měli jednoduchý život.
Když se pak dala do křiku, Pippa se ji snažila udržet na uzdě omluvami, ale upřímně. To nebylo to, co chtěla. Omluvy jsou na nic. "Strč si svoje omluvy do hajzlu a radši to naprav! Ne nevim jestli jsou v pořádku! Byly vychrtlé na kost a třásly se zimou, když jsem je viděla naposled. Jsou to naše mladší sestry. Měli jsme se o ně postarat!" Ječela a celý její naježené pokroucené tělo se třáslo... Vzteky? Ne. Frustrací. Já se o ně měla lépe postarat.
Plameny šlehající ze stromu za jejími zády přitom, jakoby tančily v rytmu jejího srdce. "lo so" Zavřeštěla a ohlédla se, utápějíc svůj rudý pohled v žáru plamenů. Sledovat tu destrukci ji uklidňovalo. "Aspoň každý bude hned vědět, co se s ním stane, když se odváží přiblížit," zavrčela a zatímco se obracela zpět k sestře, kterou očividně milovala a nesnášela zároveň, plameny se plynule zmenšily až vyhasly úplně. Ze stromu zbylo jen zčernalé torzo. A z ohně jen dým, co štípal v nose i očích. Aspoň měla na co svést tu osamělou slzu, co jí skanula po líci.

Ta otázka musela přijít. Věděla to, ale připravená na ni tak úplně nebyla. Ubránila se však tomu, aby sebou trhla, nebo se zatvářila raněně. Slabost byla pro nuly a ukazovat ji nechtěla ani své sestře. Nebo spíše, obzvláště ne jí. Stačilo, že bude muset s kůží na trh a povyprávět o tom svém selhání hezky nahlas. Poprvé od té chvíle, co se to událo.
"Nevím," začala neurčitě leč pravdivě. Netušila, co se s nimi stalo, kde jsou a zda vůbec žijí. "Dost jsme trpěly," odtušila. Nechtěla v Pippě vyvolávat lítost nebo pocit viny, to vůbec, ale prostě to tak bylo a potřebovala to sdělit, aby mohla porozumět zbytku příběhu. "Měly jsme hlad. Lov nám nešel a tak jsme žraly bobule. Já je vždy ochutnávala první," soustředěně vypálila do kůry dalšího stromu další značku. "Jednou to muselo přijít," pokrčila rameny. "Byly jedovaté. Sestry si asi myslely, že už mi není pomoci a odešly. Nikdy sem je už neviděla," sdělila dutě a kysele se zamračila, na Pippinu poznámku. Ona snad byla ještě dotčená?
"Jo. Vy ste se o nás chudáčci strachovali, zatímco my jsme bojovaly o holý životy. Si jako myslíš, že mám ty jizvy jen pro zábavu nebo co? Byli jsme tři malý vlčata sama v divočině! Co jsme nemohli sežrat, chtělo sežrat nás. Tohle mi udělal jezevec, nemohl jasem pak týden chodit," divže Pippě nevrazila svou tlapu přímo do obličeje. "Chiaru jednou odnesla liška, musely jsme ji vytáhnout z její nory a málem mě u toho zardousila," tentokrát rozhrnula srst na svém krku, aby odhalila stopy zubů, které se pod ní skrývaly. "Vy jste neměli čas se rvát, zatímco my jsme se rvát musely," štěkla na ni a tentokrát bez servítek podpálila celý strom, který vzplál jako pochodeň. Musela si nějak ulevit, aby Pippě nezmalovala obličej.
"Sem přirozenej talent," zařvala vytočeně, nejevíc zájem o vytí, které se neslo lesem. Musela se totiž dost soustředit na to, aby hořel jen jeden strom a ne rovnou celý les. Vzít sourozencům jejich nový domov momentálně znělo dost lákavě, ale věděla, že by toho později litovala.

Vypadalo to, že Alfreda svým chováním rozhodila, ale Pippa asi pochopila, jak to bylo myšleno. Ostatně hravé ponižování byl ten největší projev lásky, kterého byla momentálně schopná. Asi by se mohly špičkovat i trochu déle, kdyby nepřišla Rowena, které se Pippa také divže nevrhla do náručí. Lia protočila očima, nad tím, jak si černá přivlastnila všechny zásluhy. Ale nekomentovala to, jen si začala rovnat rozcuchanou srst a zhnuseně si odplivla, když zaznělo Životovo jméno. Vypadalo to, že se jim ten perverzák dostal pod kůži. Pfuj. S tím se bude muset něco udělat.
Na moment však ocenila chvilku klidu, během které se mohla srovnat s vlastními emocemi. To co se jí líbilo ze všeho nejméně bylo hlavně porovnávání sebe a jich. Oni byli dobře rostlí a v plné síle, zatímco ona... Už nikdy sestru nedohoní, vždy bude slabší než ona. Vadilo jí to, ale litovat toho nedokázala. Kdyby se ocitla ve stejné situaci, udělala by to znovu. Vždy by obětovala své tělo pro dobro své rodiny. A to byla asi jediná dobrá vlastnost, co v ní stále žila.
"Myslíte si, že jste hledali jen vy mě?" odtušila. Myslela si Pippa, že na ně zapomněla a toulala se bezcílně kolem, zatímco oni se mohli strachem zbláznit? Vypadala pořádně naštvaně když to řekla, ale pak odvrátila pohled a o dost tišeji konstatovala: "Chyba je na obou stranách." Její slova o Cosa Nostře však nekomentovala. Cosa Nostra pod vedením její sestry. Byla schopná to skousnout? Zase jí být podřízenou, jako vždy byla?
Vykročila však ke kraji lesa po jejím boku a ušklíbla se nad tou pochvalou. "Ne dost. Zdejší kr+-+-i ovládají magii, kvůli které musíš tlamu otevřít, i když nechceš," pronesla zhnuseně. Nebýt téhle magie, už by rozcupovala minimálně dva nýmandy, místo toho sotva ochutnala jejich krev. Neukojená krvelačnost jí přímo koukala z očí, které teď upřela do těch Pippiných. "Zato ty vypadáš, jako by ses rvačkám vyhýbala." Sestra neměla jedinou viditelnou jizvu a s tím směšným čenichem vypadala spíš jako roztomilý plyšák, než jako svrchovaný pán lesa.
Přesto jí jméno jejich smečky silně rezonovalo hlavou a Lia si kousek po kousku uvědomovala, že své sourozence prozatím hodlá podpořit. Jako to dělala vždycky. Ve smečce může žít v jejich stínu, ale tam venku to bude ona, před kým se bude svět strachy třást. Svůj souhlas tím, že tu s nimi zůstane však nevyslovila, místo toho začala sestře pomáhat s označováním hranic. Nehodlala však kolem pouštět ponižující loužičky a místo toho začala svými tlapkami a drápy vypalovat do kůry stromů černočerné značky. Milovala vůni kouře, který jí přitom od nohou stoupal.

Ten ňouma se nezmohl na nic jiného, než jen znovu vyhrknout její jméno. Protočila nad tím očima, ale neměla to dělat, včas si totiž nestihla druhé koule chlupů, která měla očividně energie víc než dost. Lia jen hekla a rázem se ocitla ve středu trojvrstvého sendviče. Jen stěží rozumící tomu, co jeden nebo druhý říká. Slyšet rodnou řeč bylo jako balzám pro uši, ale radši by přitom nebyla drcena mezi dvěma těly.
"Chi altro dovrei essere?" zahudrovala a začala se nepříčetně kroutit. "Scendere, culo grasso!" Zavřeštěla. Ani nevěděla kde je nahoře a kde je dole, jak se svíjela. Byla ráda, že se našli, ale nehodlala kvůli tomu skončit jako placka. Navíc nebyla zrovna fanda těsného fyzického kontaktu. S kýmkoliv. "Non sono un cuscino!"
Konečně se jí povedlo z toho chumlu nějak vycouvat. Připomínala pak rozcuchaného kokršpaněla, ale oddechla si. Přežila. Ani neměla nic zlomeného. Zůstala celá nahrbená dřepět a koulela na ně očima. "Pipino pitomá," ulevila si na závěr a její tlama se roztáhla do mírně děsivého ale o to širšího úsměvu. Vyloženě provokativního.

>>> žertva

Protáhla se kmenem stromu jako had a zjevila se před stěnou z větví. Její rudý pohled okamžitě padl na vlka, který se tam válel po zemi, jako hromádka neštěstí. Nazrzlá srst, hvězda na čele, bílé tlapky. Rozhodně to byl Alf. A vypadal o moc lépe než ona. Nevěděla jestli ji to těší nebo tíží. Ostatně nerada byla pozadu, ale zároveň byla vděčná, že její bratr si neprošel něčím, co by mu zhuntovalo celé tělo, jako jí.
Celkově byla dost zmatená z té vlny něhy, co ji přepadla. Tahle emoce jí byla cizí. Dráždila ji. Radost přece má jen z utrpení ostatních, proč by se tak měla cítit u něčeho jiného. Pevně sevřela čelisti, až to zaskřípalo. "Cosa stai piagnucolando qui?" Zavrčela tedy podrážděně, zatímco do něj kopla tlapou, kterou měla od králičí krve. Stejně jako obličej. Spolu se svou nepovedenou tělesnou schránkou by ho snad mohl i polekat. A možná že chtěla. Zasloužil si to. Za to, jak dlouho se museli hledat. Pf.

Musela uznat, že Rowena má slušnej hereckej talent. Z konverzačního tonu přešla do jakéhosi dramaticky strašidelného a začala předříkávat slova a zároveň ji instruovala, co dělat. Lia v tom moc velký smysl neviděla a brala to spíše jako divadélko na efekt než něco opravdického.
Zmáčela si tlapu v krvi a odříkala přísahu, kterou si už stejně dávno nosila v srdci a pak si rudou tekutinou počmárala obličej, jak po ní bylo žádáno. Bylo to celkem trapný, ale chtěla už to mít za sebou, aby se mohla věnovat svému skutečnému poslání. Roznášení chaosu a zkázy!
Kupodivu ale rituál neskončil ničím násilným a místo toho se dočkala objetí! Znechuceně se zašklebila, když to nemohla Rowena vidět a hned jak to šlo se jala ucouvnout. Fakt nemusela, když se na ní někdo lepí. Zvlášť když při tom vypadá tak happy. "Nojo. Jasně. Sestro..." poslední slovo vyslovila očividně sarkasticky. Nechtěla žádnou novou sestru, chtěla zpět ty původní.
Těžko říct, jestli to byla náhoda, nebo se Smrt rozhodla jí po přijetí trochu obdarovat, ale spolu s tou myšlenkou jí k uším doputovalo tlumené volání. Zastříhala ušima. Byl to klučičí hlas a byla si jistá tím, že volá její jméno. Se zájmem se otočila. Jako Sirius to neznělo a nenapadal ji nikdo další, kdo by ji mohl tak zoufale hledat. Hlas se však přibližoval a spolu s ním z poza spletence větví k jejímu čenichu doputoval i pach dotyčného. Pak už měla jasno.
Její oháňka se nejistě zhoupla ze strany na stranu a ona sama záhy zmizela v tunelu ven.

>>> Vrbák

>>> Vrbák

Protáhla se zpět do toho čupr bejváku s obětním oltářem a sledovala Rowenu, jak se ujímá své role šamanky. Nebo co to mělo být. Byla to celkem šaškárna, ale zdržela se poznámek, jednoduše proto, aby to už bylo za nima a mohla si jít zase po svém. Hledat své debilní sourozence.
Střeva, krev, čmárání po ksichtě. Všechno to mělo dost daleko k její vlastní představě rituálu, ale tohle bylo asi úspornější a rychlejší, když nebylo třeba pokaždé hledat vlka, kterého by mohly upálit. Stejně by ale byla radši obětovala svou krev, než králičí, ale už se stalo.
"Jo," zamručela, když byla tázána. Neodpovídala na tu otázku už jednou? Nebo má jen Dejavu? No, na tom taky kdovíjak nesešlo. Jenom by ji zajímalo, co má jakože dělat. Jen sedět a civět? Bude taky počmárána a co? Oh! Kéž by se zjevila Smrt aby to trochu ozvláštnila. Ale hádala že královna temnot má důležitější věci na práci, než vítat pěšáky ve svých řadách. Škoda.

Lia protočila očima, když se setkala s odmítnutím. "Nebuď měkká," odtušila otráveně. Ona by si klidně nechala pro Smrt useknout nohu, kdyby si to přála. Co je proti tomu trocha krve, že? Schladila si ale žáhu na nebohém zajícovi, co byl ve špatný moment na špatném místě. Rowena ale jakoby se ji dneska vážně snažila vytočit. Dařilo se jí to dobře, ale pro dobro jejich spojenectví, Lia jen bublala pod povrchem. To pro někoho tak upřímného a v ohni zrozeného stálo dost sil. Víc než lov samotný.
"Si to příště můžeš taky ulovit sama, jestli se ti něco nelíbí," zadoutnalo se jí jedovatě od tlamy. Za tu dobu, co cestuje s ní, udělala víc dobrých skutků než za celý svůj dosavadní život, ale pořád bylo něco špatně. Křehké sebeovládání mělo co dělat, aby druhé vlčici nevytrhla úlovek z tlamy a nevyrvala jí u toho pár zubů.
"Hm," odfrla, když jí začala ta kreatura zase rozkazovat, ale něco ji donutilo zastavit a ohlédnout se. Smrad, který se pojil k jedné konkrétní osobě, které připravovala pěkné místečko v srdci pekla. Byl to však jen slabý závan, za kterým se nehodlala hnát. Prostě si chtěla prodělat ten svůj rituál a pak tu Rowenu nechat a jít se na něčem vyřádit, než jí z toho všeho potlačovaného praskne cévka v mozku.

>>> za row

Rowena vypadala pěkně vytočeně. Lie projelo hlavou, že jestli na ni něco zkusí, převrátěj to tu vzhůru nohama. Ale tmavá vlčice raději hudrovala nad tím útěkářem. Asi taky měla hlad, proto byla tak protivná. Heh. Lia se v mysli dobře bavila, ale neprovokovala ji. Ostatně Rowena pořád byla silnější než ona. "Můžem obětovat mojí krev. Nebo si můžu vypálit oko nebo tak něco," nabídla se bez váhání a sama se začala válet tváří ve sněhu, zanechávajíc za sebou krvavé stopy. Další jizva do parády. "Tim dementem bychom Smrt beztak urazily. I králík v sobě má víc kuráže," oklepala se a souhlasně přikývla hlavou, když bylo zmíněno jídlo. Těch pár kapek červené z vlkovi nohy se vážně moc nenajedla.
Uvolněně se pak pustila do díla, když je Rowena zavedla na stopu. Stačilo jí zajíce jen vidět, aby s ním udělala "krátký" proces. Kam by běhala a štvala se? Prostě mu zapálila kožich a s hysterickým smíchem sledovala, jak zvíře uhořívá za živa, pištějíc, válíc se ve sněhu... Všechno marné. A ony měli rovnou srsti zbavenou pečínku. Vonělo to božsky. Měla to udělat i tomu s parožím. Poučení pro příště.

Zdálo se, že Rowena není jejím rozhodnutím zrovna nadšená, protože vykřikla její jméno. Ale to bylo už drobet pozdě a ona si užívala železitou chuť krve ve své tlamě. Záhy jí ovšem zteplal obličej i vlastní červenou. Nijak se tím ovšem nezabívala a jen se krvelačně ušklíbla tomu, jak začal vlkojelen pištět. Bohužel pro ni, to však mělo i jiné následky, než jen potěšení z cizího utrpení. Vlk očividně také ovládal magii příkazu a její tlama se samovolně otevřela, zatímco její tělo ovíjely nějaké stupidní liány.
Pelášil pryč, jako by ho napadl medvěd a ne zakrslá vlčice slabší než on. Byl k smíchu. Takový se nehodil ani jako obětina, natož k zábavě, ve které si Rowena libovala. Fuj. Kdo by chtěl nosit pod srdcem haranty takového posery. I Roweně to asi doteklo a aspoň mu na rozloučenou poslala malé překvápko.
"Škoda, zajímalo mě, jak chutná," odtušila rozmrzele a v očích jí zaplálo. To s naprostou precizností zapálila všechny ty rostliny, co ji vázaly k zemi. Ani jeden ohořelý chlup nezasmrádnul. Procvičila si čelist, co ji prve tak podrazila. "Ta magie je pěknej hnus. Budu po používat často," ušklíbla se potměšile na stále svázanou Rowenu a napadlo ji, jaká by byla sranda, ji tu takhle nechat vycukat. Ale i ona nakonec vlastnila manipulativní magii, takže to nemělo moc smysl. Její pouta teda roztrhala svými zuby a dost možná u toho dlouhoocasou zašpinila krví, co jí stékala po tváři.

>>> Žertva / Loterie 6

Lesík to byl celkem hezký, ač zasněžený. Z nějakého důvodu se jí tu líbilo. Možná proto, že doma měli přesně takovéhle stromy. Nebývala ale zrovna ráda, když se její hlava začala topit ve vzpomínkách, proto potřásla hlavou, párkrát zamrkala, aby si přivykla na světlo a po pár krocích pořádně zavětřila. Po tom všem jí vyhládlo, jako by snad ten žvanec od Vlčíška ani nebyl skutečný.
Než však stihla něco vyčenichat, vyrušily ji hlasy. Jeden patřil Roweně a druhý... Kdo ví. Ale zněl pěkně protivně. Možná proto, že to byl mužský hlas. Pohodila podrážděně ocasem, ale pak to celé trochu přehodnotila. Má hlad. Potřebují obětinu. A nějakej nuzák se sem právě teď připlete. To musel být osud, že ano? Dával jim vše, co potřebovaly.
Netušila, jestli to dělala Rowena schválně, ale tou pobídkou ke hře připravila Lie parádní příležitost. Ta se proplížila sněhem, ve kterém se její světlý kožich ztrácel, zvlášť překrytý vločkami. Vnímajíc ušima dusot kroků, se přemístila na vhodné místo v závěji a oblízla si z mordy sliny, které se v ní hromadily. Ten dement měl na hlavě paroží. Napůl jelen, vážně příhodná svačila... Doufala že se mu pořádně zamotají do větví, až ho sundá. Když probíhal v těsné blízkosti kolem ní, vyskočila z úkrytu jako duch a šla mu po šlachách na nohou. Bez těch jí nikam neuteče. Možná se zmůže tak na hopkání po třech.
Že to není hra se dalo snadno poznat z jejího napůl šíleného výrazu, který volal po krvi. Rudé oči vypoulené a zuby hladově mířící za svým cílem. Žádný zvuk jako varování však nevydala. Přece mu nedá příležitost uhnout.

Loterie 5

>>> Vrbák

Sice neměly pořád střechu nad hlavou, ale pořád se dostavila velká úleva. Závětří dělalo hodně . Nechala Rowenu mluvit a beze slova natahala na hromádku pár větví, co se tu válelo. Nebyly zrovna suché, ale i s tím si její vrozená magie snadno poradila a chvíli na to na mýtince poprskával malý ohníček, kolem kterého se béžovka omotala jako had.
"To jako p...š s každym imbecilem co potkáš?" dotázala se unaveně. Pouť sněhem ji úplně vycucala, ani neměla energii se šklebit. Stejně by se šklebila jen pro efekt. S kým si její společnice začíná jí bylo úplně jedno. Ona sama by ale fakt nenechala skočit jakýkoliv umouněný individuum. Krev Cosa Nostri se přece nebude mísit s random slabochy.
Teď ji víc trápilo, jak je dlouhoocaska proaktivní. "Ale jo, nejdřiv se ale prospim, chci si z toho něco pamatovat," zamumlala, choulíc se k ohni ještě těsněji. Slova o obětině pak poslouchala spíš tak napůl, zatímco jí mysl zahaloval opar spánku, e kterým se prostě nedalo zápasit.
Spala dlouho a vydatně. Oheň neudržovaný magií sice dohořel, ale to ji nijak netrápilo, když o tom nevěděla. Nechávala si zdát o obrovských hejnech černých ptáků. Tak velkých, že zahalovaly oblohu místo oblak a snášela se na krajinu pod sebou, prolévajíc svými zobany i drápy krev všeho, co se jim připletlo do cesty. Krásná podívaná, jen co je pravda. Probudila se s krvelačným úsměvem na tváři. Sama.
No, bylo jasné, že Rowena bude někde na blízku, takže se párkrát labužnicky protáhla a pak se nasoukala do kmene, který poskytoval cestu ven. Břicho jí po tom dobrodružství dost splasklo, takže se tam vešla s malou rezervou navíc.

>>> Vrbák