Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Lia se znovu rozkašlala a na závěr toho záchvatu upřela na Ciela vlastně dost unavený pohled. Jakože z toho kašlání, ne z něj, ačkoliv někdo jako on si to určitě přebere po svém. "V mejch očích by to byl hodně speciální vlk," odtušila upřímně. Komukoliv kdo by jí zbavil v zimě rýmy a na jaře alergie, by snesla klidně modré z nebe. "Neléčí jenom květy, ale i kořínky a listí. A na zimu se daj normálně vysušit na slunci," podělila se o těch pár omezených znalostí co v tomhle oboru ovládala. Díky těmhle kytkám teď byla pořád na živu, ale to její lásku k nim nijak neprohlubovalo.
"Dost nás bude třeba když se všichni přestanou poflakovat kolem. Nebo až si nějaká teta zase přinese z procházky vlčata. Nebo se k nám někdo přidá." snažila se o chladný tón ale ty pšíkance mezi jednotlivými větami jí na vážnosti dost ubíraly.
A pak stanula tváří v tvář jinému svému synovci. Zmetek ani neuměl pozdravit nazpátek. Jestli se jí Lacrima někdy dostane pod tlapy, pořádně jí vypráší kožich za to, jak svý děcka zanedbává. "Entrambi compaiono qui occasionalmente." Odine sice zatím jen jednou, ale zdálo se, že se plánuje vrátit, takže to lež nebyla. Lež ostatně Lia nesnáší víc než jaro. Otočila se na patě a plynule pokračovala v chůzi zpět. "Nejsnazší bude tu prostě počkat. Ale ne nutně nejrychlejší," pověděla mu, na chvíli se zastavila a pak pšíkla, až si musela od nosu utírat další nudly. "Disgustoso," odfrkla si přitom otráveně, ale pak popadla do zubů jednu ze srn za nohu a jala se jí táhnout do útrob starého stromu, by si ji uchovali na horší časy.

>>> úkryt

Lia ten nesoulad mezi sourozenci zaznamenala a trochu se nad tím ušklíbla na kusu masa, který zrovna odtrhávala od těla. Nahlas by to nepřiznala, ale líbilo se jí, jak sestra sestra brášku povzbuzuje. O tom by měla rodina být, že? "Někdy stačí, že někde jen jsi a snažíš se," připustila mezi sousty a pak si pořádně pšíkla, až jí nudle z nosu vyskočily. Otráveně pak popotáhla a zamručela, utírajíc se nos do trávy. Zdálo se, že zase chytila ze všeho toho lítání nějakej moribundus.
"Jo. Každej vlk může mít jinou funkci. Někdo stráží hranice, někdo vede lov, někdo může vychovávat děcka... Teď by se celkem hodil někdo, kdo by mi řekl jakou kytku sežrat, aby mě přešel ten kašel," zafrflala a popotáhla další nudli, co jí ucpávala čenich. "Když nás bude dost, nikdo vás nebude nutit dělat něco, co nechcete. Jenže zatím nás dost neni," doplnila tohle sdělení o velice sprostou italskou nadávku a upřela rudý pohled na synovce. "Takže musíme pro dobro všech dělat věci co nám nejdou a protiví se nám." Chtěla aby pochopil, že ho k tomu opravdu nenutí pro vlastní zábavu nebo aby ho mučila. Pak se však ozvalo z dálky vytí, které oba prcky očividně zaujalo a oba se za ním vrhly, jak kdyby jim Liina přítomnost byla proti srsti.
Rudoooká vlčice jim dala čas, ať nevítanou návštěvu uvítají, utrhla a rozžvýkala si ještě jednou sousto a pak s pšíkáním vyrazila za nimi. Během té procházky postřehla, že na stromech kolem ulpívá čerstvý Danteho pach. Trouba se pochlapil a označil jim hranice. V hrudi ji zahřál další malý ostýnek pýchy. Sice rostl jako dříví v lese, ale očividně to mělo dobré výsledky. I Jeho sestra vypadala nakonec celkem použitelně, a teď asi měla příležitost posoudit i poslední Lacrimino vlče. Jak že se to jmenoval?
"Ciao forno," odtušila, když se dost přiblížila a po dalším pšíknutí si ho přeměřila pohledem. Ta barva byla hrozná, ale zdálo se že roste dobře. "Cosa vuoi qui?" Zeptala se bez servítek, ale nevypadala o moc víc nepřátelštěji než normálně. Ona ho rozhodně za jejich považovala, i když jeho otec stál za starou belu. Červené oči doputovali i k obětině u jeho nohou. "Zrovna jsme ulovily párek srn, ale do zásob se bude hodit," konstatovala a trhla hlavou směrem odkud přišli. "Můžem ho vzít do úkrytu. Stejně potřebuju pomoct uklidit i ty srny," teď asi celkem vyčítavě přejela pohledem po té dvojce, co ji na to nechala samotnou a znovu pšíkla.

S tím, jak se její břicho plnilo se jí zlepšovala trochu nálada. Ono Lia s dobrou náladou na venek nepůsobí o moc jinak než ta se špatnou, ale vnitřně je to dost velký rozdíl. Je pak třeba schopná i trošky empatie vůči velice úzkému okruhu vlků. Tomu se říká rodina. A teď u sebe měla neteř a synovce a oba se tvářili poněkud všelijak.
Oblízla si zakrvavenou tlamu a přejela jednoho i druhého pohledem. "Vedli ste si dobře," zhodnotila nakonec. "Jestli tahle smečka přežije zimu, bude to Vaše zásluha a nikoho jinýho." Nebyla zrovna nejlepší vlk k nějakému milískování, ale věděla jaké to je vyrůstat jako dříví v lese. Což tyhlety dva tak trochu potkávalo, aniž by jejich rodiče hnili někde pod drnem. Což bylo možná o to smutnější. "Co se Vám honí v těch makovicích?" Zeptala se tedy předtím než se dala do žvýkání dalšího sousta a očividně očekávala, že se oba nějak vyjádří.

>>>roh hojnosti

Čtyři vlci na dvě a půl srny. To se určitě nějak zvládlo i bez magií. Lie jakožto největšímu krpci pomáhal Cielo jakožto největší měkkota, takže vše bylo v rovnováze. Béžovou vlčici alespoň hřála na jazyku chutňoučká krev, což mírně zlepšovalo její konstantě mizernou náladu. Však brzy budou doma, v klídečku a bezpečí a bude si moct nacpat prázdné břicho k prasknutí. Tentokrát ji nerozhodila ani lepkavá pavučina, co se jí připletla do cesty a oblepila jí ucho celou svou lepkavou nechutností. Včetně vysušených mrtvolek much a nočních motýlů. Jen cosi zamrmlala do srnčího těla, které svírala v zubech a jiskřičkou své ohnivé magie si nechala ucho vzplát, aby se nevítané ozdoby zbavila.
Když však kolem nich tím svým podivně nevyrovnaným letem prosvištěl netopýr, zatvářila se o něco nespokojeněji a přidala i přes těžknoucí nožky do kroku. Brzo bude očividně tma! A za tmy už chtěla být dávno doma, nejlépe navečeřená a nečinná. Max byla ochotná si zazpívat na úplněk, ale ten dneska asi nehrozil. Za prvé se pořádně zatahovalo a za druhé... Jestli dobře počítala, vyházelo to dneska spíš na nov. Ne že by ji to zajímalo, kdyby se jí zachtělo uprostřed noci skřehotat, prostě to udělá. Ať si je měsíc v jakékoliv fázi chce.
"Ben fatto," frkla neochotně ke skupince, co jí na lovu dělala společnost, když před úkrytem konečně vyplivla své zavazadlo z mordy. A bez dalšího slova se dala do hodování.

7 - iva

O Lie se dalo říct málokdy, že by byla spokojená, ale tentokrát je to na místě. Ono když vám někdo slíbí že udělá kdykoliv cokoliv oč si řeknete, tak to asi ani nejde nebýt spokojený. Možná to mělo menší příchuť znechucení z toho, že tvor před ní nemá žádnou hrdost, ale ona z toho profitovala, takže se to dalo ignorovat. „Smrt je tomu svědkem a jednou si to vyberu,“ stvrdila jejich dohodu způsobem, který byl dle jejích standardů zela závazný a pak začala plamen sžírající vlčí tělo pomalu dusit.
„Seš nějaká chytrá,“ odtušila u toho částečně podrážděně a částečně uznale. Jo. Ta malá rozhodně věděla svoje, přesto jí to nedalo, aby nevznesla protest. „Kdybys prostě vylezla, neměla bych důvod tě podpálit,“ odtušila tedy kousavě a konečně zdusila i ten poslední plamínek, který druhou vlčici trápil k zbláznění. Lia si mohla na srdíčku hřát ten pocit, že i když oheň uhasila, bude to tu druhou bolet ještě dlouho. A také jí zůstanou doživotní stopy po tomhle setkání, no ne? Nemluvě o tom jak ji bude vzpomínka na její obličej budit ze snů.

6 - iva

Lia se šklebila jak hovádko a celkem spokojeně si odmlaskla. „Cokoliv“ bylo celkem slušné za uhašení pár plamínků, že ano? „A kdykoliv?“ Ujistila se vyzývavě a možná u toho nenápadně přidala naopak ohýnku na intenzitě, aby tu škemravku donutil to bez keců odsouhlasit.
Nakonec to ale bez keců tak úplně nebylo a vlčice naklonila téměř zvědavě hlavu na stranu. „Vážně?“ Bylo celkem dobře vidět, že tam kde už odhořely chlupy se ta maličká chlubí vlastně podobnou výstavkou jizev jakou má právě Lia, jen byly menší a tím pádem nenápadně skryté v husté srsti, kterou se jižanka nepyšnila. Myslela, že tu má nějaké naivní vlče, ale tohle stvoření si očividně už prošlo svým. Ne že by ji to nějak obměkčilo. Sama si jako vlče prošla takovým peklem, že se z ní stala pochybná kreatura těchto rozměrů. Co by se nad něčím osudem rozněžňovala?

5 - iva

Měla to plačtivé představení i s tanečkem! Vlče (nebo co to bylo) kolem skákalo jako kdyby šlapalo po jehlách, ocas a zadek tomu přitom plápolal tou krásnou žhavě rudozlatou barvou. Za vlčicí přitom povlával i závoj černého dýmu a doprovázel ji pach spálených chlupů a také tak trochu pečínky. Zatím se ale hýbala, takže úplně propečená ještě nebyla. Ale ono postačí si počkat ne?
„Jo? A co za to?“ Protáhla Lia s nakrčeným čenichem. Neměla ráda, když se po ní chtěly laskavosti. Ona žila protislužbami. Ačkoliv to, že ji tu ta cácora dobře bavila se také dalo považovat za odměnu, rozhodně to nedělala dobrovolně, takže se to nepočítalo. „A možná se mi líbí, že tě to bolí?“ Dodala zlověstně. A rozhodně o tom nikterak nelhala. Byla ostatně trochu víc sadista.

4 - iva

Lia uměla být trpělivá, když šlo o hnusárny a tak si sedla u hořícího keříku na zadek a čekala. S potměšilým a zlým výrazem v už tak dosti šeredném ksichtě. I kdyby se neměla dočkat žádného dalšího výsledku, způsobit destrukci tomu keříku bylo také svým způsobem uspokojivé. A pohled na plameny téměř hypnotizující jako vždy. Snad by se s tím snad i nakonec spokojila, ale nakonec to nebylo třeba, protože podrost skutečně skrýval i něco jiného než králíka.
Z keře vyskočil kojot. Nebo to tedy bylo to první, co si myslela, neb to byl takový hubený záprtek. Ale ne, byla to vlčice a hnědý kožich jí ohněm plál jako pochodeň. Hotové umělecké dílo zkázy. Lia se potěšeně zazubila a oblízla si pysk tlamy. „Já tě varovala ty tupko,“ oznámila jí zlomyslně. Snad i posměšně a to víc než jen trochu.

3 - iva

Italka stála a čekala, jestli někdo odpoví. Kupodivu trpělivě, ačkoliv její pohled tvrdnul čím dál tím více. Možná to byl fakt jen králík a ona tu ztrácí čas domlouváním? Na druhou stranu, na ušákovi by si svou frustraci mohla vymlátit taky!
Tvrdý pohled se začal měnit v krvelačný, ozářený spásným nápadem. Co ona se tu bude obtěžovat nějakým přemlouváním a čekáním, když to má naprosto jednoduché řešení? Prostě to tu rozpálí jako v pekle. To ona ostatně ráda.
Oblízla si pysky a ušklíbla se. „No, jak chceš.“ Odfrkla místo dalšího snažení a s mrknutím vyslala do suchého listí nevinnou jiskřičku, kterážto se celkem rychle rozhořela v dosti ne-nevinný plamen. Ten krom šustí celkem snadno přeskočil i na tenké větvičky a začal dělat co, co s nimi obvykle dělává. Požírat se s téměř identickou dravostí jako papír a pálit všechno další co jim přijde do cesty. Včetně živočichů.

2 - iva

Lia ji vpravdě málem minula. Při tom vzteklém rázování se ostatně na nic moc neohlížela a hnědá vlčice zalezlá v křoví byla vlastně celkem nenápadná. Zvlášť v tomhle bahnitém podzimním počasí (které by ji jinak velice těšilo svou ponurostí). Nicméně ten ostrý zvuk křupnutí jí okamžitě rozpohyboval obě ušiska k obratu o stoosmdesát stupňů a následně k převrácení celé hlavy. Přivřela ohnivá kukadla a prosondovala vše v daném směru upřeným pohledem.
Nakonec se rozhodla s tím nepárat a prostě na keř vztekle vyštěknout. „Kdo tam?“ Mohla ze sebe dělat blázna kvůli ptákovi nebo králíkovi, ale zrovna by se jí hodil nějaký obětní beránek, tak proč to nezkusit? „Vylez sám, než si pro tebe dojdu,“ dodala ostře vyslovenou výhružku a vztekle plácala opelichanou oháňkou ve vzduchu.

1 - iva

Krpatá vlčice se to rázovala kupředu jako nějaká velká voda. Ačkoliv jinak byl jejím živlem vlastně oheň. Takže bych ji mohla spíše přirovnat k ničivému lesnímu požáru. Těžko řícti, co ji zase tak rozohnilo. Jí ostatně stačí málo. Možná ji nějaké ze smečkových vlčat probudilo z pěkné noční můry o konci světa. Nebo jí pod nos až moc pěkně zavoněla nějaká hezká kytka, což ona osobně nesnáší (Od čeho jsou pěkné věci? Od čeho jsou kytky? Jen otravné zbytečnosti.). A třeba ani jedno z toho. Mohla při snídani kousnout do kosti a skorem si vylomit zub (ale to by asi trochu nakrklo každého nejen cholerika jejích rozměrů) nebo jí bratr zcela nevhodně popřál dobrého rána. Ať to bylo tak nebo tak. Nebo něco zcela jiného. Pravděpodobně se důvod její nedobré (nikoliv nenormální) nálady jen tak nedozvíme.

23. - 30.9. Lov srnek v Rohu hojnosti (Lia, Vivianne, Elisabetta, Cielo)

Děcka se dala na povel do pohybu celkem slušně. Cielo u toho sice vypadal jako by mu uletěly včely, ale to u něj byl vlastně celkem normální stav. Bětka naproti tomu předváděla jistou vlnu nadšení, čímž si u tetky Lii vysloužila malé bezvýznamné plus ukryté někde hluboko v jejím temném a chaotickém podvědomí.
Stádo začalo jančit, jak se po něm chtělo a i když vlčatům několik kusů uhnulo bokem a dalo se na úprk po okolí, nějaká část zvířat se dostala až na místo určení. Bez pomoci magie to stejně jinak a lépe asi ani zařídit nešlo. Malá krpatá vlčice tak nakonec dostala příležitost se po debilním stromu vyřádit i na něčem měkké, z čeho teče horká krev a umí to naříkat. Bez toho totiž zabíjení věcí nebylo úplně to pravé ořechové.
V tenhle moment rozhodně s Vivianne nefungovaly jako jedna sehrané jednotka, spíš se každá prostě vrhla na to, co se jim připletlo do cesty a minimálně béžovka se s nějakým troškařením moc nezabývala. Jednomu zvířeti v rychlosti přerazila nohu, aby nemohlo utéct a jen se skácelo opodál a teprve na to druhé se vrhla se vší svou krvelačnou parádou.
Skončila jako vždy celá přebarvená na rudo, s maniakální jiskrou v oku, zběsile trhajíc svou oběť na cucky. Někde v tom chaosu dostala kopanec do obličeje, do kterého se jí valila tedy i vlastní krev, ale nezdálo se, že by si toho v tom rauši vůbec všimla.
Teprve když se uklidnila (asi s pomocí svého okolí) trochu se otřepala a nespokojeně přivřela oko pod natrženým obočím. Neřekla však nic a přejala si pohledem zbytek jejich lovecké skupiny, jak to celé přestáli. Přehnanou péčí ale rozhodně netrpěla a ještě obě vlčata poslala, ať dodělají tu rozdělanou srnu opodál. Ne že by jí přála klidný a rychlý odchod, vlastně si bolest a zmar ostatních dost užívala, ale potřebovali se zase co nejdřív vrátit do lesa, takže podívaná na pomalu umírající zvíře byl nedosažitelný luxus. Pokud se k tomu neměla, s kopou nadávek to udělala sama a rovnou začala jejich kořist přesouvat směrem k domovině. Jestli něco zakousla i Vivina, tak snad měli na zimu zásob dost...

>>>Vrbák přes Hrušku

Zatímco Vivianne rozdávala motivační proslovy, Lia s čenichem ve vzduchu hledala stádo, které by mohla jejich lovecká skupinka trochu pokrátit. Nakonec se to podařilo a zdálo se že ta malá tmavá je do lovu celkem nadšená. No. Aspoň někdo.
"My budem támhle," kyvla hlavou ke skupince velkých balvanů. Bezva schovka, no ne? Vejde se tam jedna plameny ověnčená a jedna zakrslá snad dost dobře. "Až budem připravený, mávnu na vás vocasem," dodala poslední instrukce a pak poslala vlčata dělat, co jim povinnost káže. Bez dalšího slova se pak dala do tichého plížení podrostem k cílové destinaci. Jednou jí pod tlapou podjela dlouhá tráva, ale naštěstí to stádo předčasně nevyděsilo a o pár minut později už nenápadně mávala oháňkou z poza šutru, aby vlčata věděla, že se mají dát do akce, jakmile se na to budou cítit. Starší generace už je ready. Jaképak zdržování že jo?

>>> Z vrby přes hrušku

"No, určitě něco většího, než ryby," odpověděla jednou větou jak Cielovi tak Bettě a jelikož se k tomu jejich máti neměla, jala se chopit i vysvětlování. "Nejlíp nějakou srnu. Bez parohů, ať někomu nerozpáře břicho. Byla by to sice pěkná podívaná, ale brácha by mi asi nepoděkoval." Přiblížila své požadavky na případnou kořist, zatímco si to jejich skupinka šinula Hruškovým sadem. "Budem potichu a hlídat si, že vítr nefouká směrem od nás k nim, ale naopak. Capisci?" Loupla rudýma očima po obou nezkušených žácích. "Až vybereme zvíře na který se chcem zaměřit - nejlíp nějaký co vypadá jako já. Starý a chromý... Já a vaše máti se někde schováme a vy dva se přesunete stádu do zad, vyplašíte je a poženete je k nám." Zahrnula do výkladu i to, jak si průběh lovu představuje. "Moc se k nim nepřibližujte, prostě je žeňte k nám. My si s nima pak poradíme." Tehdy hodila tázavý pohled k Vivce, jestli se na to teda jakože cítí, nebo svou roli radši přenechá nějakému ze svých capartů.
Nutno dodat že byla dost otrávená, protože kdyby se zrovna nevypořádávali s tím stromem, mohla by v pohodě každá z nich nalovit žrádlo pro celou smečku sama. Takhle ale byly na nějaké velké kouzlení moc utahané a tak nezbývalo nic, než se spolehnout na dvojici odrůstajících vlčat a sebe navzájem. Tsk.