Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Sí," odkývla jí prostě a vypadalo to, že se s tím spokojí. Nakonec se ale nad vlčí slečnou smilovala a rozhodla se to doplnit o pár dalších informací, co by jí mohli pomoci v přežití na tomhle místě. "A jeho partnerka Vivianne. Poznáš jí hned. Černobílá a černym plamenem na zádech," popsala i druhou alfu a trochu si zívla. "Maj spolu čtyři malý. Mladší než seš ty. Tři kluky a holku," protočila nad tou mužskou převahou trochu očima. "Ještě se tu poflakuje má starší sestra Philippa a mladší ségra Chiara." Tak, to aby to měla komplet a pak přišla řeč na jméno.
Mimoděk se otřásla, když došla řeč na Odinovu sebestřednost. Lia uměla být zlá a protivná, ale sebestředností pohrdala téměř tolik co prolhaností. Něco jí říkalo, že ani s tím druhým neměl její neoblíbený švagr problém, ale jistá si tím být nemohla. "Jo. Něco co bude tvoje. Vystihovat tě. Líbit se ti to," pokrčila rameny. Nevěděla co Odine s tím poněkud vymytým mozečkem, ale jí samotné by se rozhodně nelíbilo jmenovat se po rodičích. Být jen stínem někoho jiného. "Klidně ti můžu dát pár návrhů z naší domoviny," byla dneska speciálně sdílná. "Ale jestli ti to vyhovuje, nech to být."

Liin pohled byl dlouhý, tak trochu duši stravující a velmi hodnotící. Netřeba si to brát osobně, jinak to prostě neumí. Ale rozhodně to nehodlala té cácorce vysvětlovat. Buďto zůstane tak dlouho, aby to časem pochopila, nebo to nikdy nezjistí a zůstane v blažené nevědomosti po zbytek svého bytí.
Nakonec pokrčila rameny. "Okej. Tak teď už máš," odtušila nakonec bez většího citového zabarvení. Ať už pozitivního nebo negativního. "Na procházku po lese bych ale počkala až na schválení alf," dodala čistě prakticky. Tušila že Alfredovi to je jedno a názor té jeho černé příšery ji nezajímal. Ale přesto musela bratrově pozici prokazovat jistou úctu. Za to, že to tu držel pohromadě si jí špetku zasloužil.
"Ah. Jasně," zamumlala, když jí bylo připomenuto jméno a uši se jí trochu svezly do stran. "Asi my to trochu splynulo se jménem fotra," odtušila. Bylo si to tak podobné, že to až nebylo hezké. Ne že by samo o sobě nějak hezké to jméno bylo že? Znělo tak šíleně cize a exoticky na to, aby ho nosil někdo z její famílie. Jak jen mohla Lakrima dopustit, že její potomek má tak debilní jméno? "O změně si neuvažovala?" Nadnesla jen tak do pléna. Možná trochu znechuceně.

Aspoň že poděkovat za žvanec ji naučili. I to bylo víc, než zvládala většina puberťáků, takže za to dostala plusové body a Lia pokývla hlavou. "Za nic." Vypadalo to, že než se domu někdo vrátí, všechno jídlo v úkrytu se zkazí. Tohle byla vlastně win-win situace.
Nechala tu cácoru ať se svým tempem v klidu nabaští, jen po očku hlídala, aby nevyváděla něco... cokoliv. A pak zase zprudka stříhla prokousnutým uchem. "Ne že bych tu měla rozhodovací právo," odtušila čistě pragmaticky bez náznaku nevole. "Ale pochybuju o tom, že by proti tomu bratr nebo sestry něco měli," přemítala nahlas. I Danteho ostatně přijali bez většího zamyšlení. Byli jedna krev.
Nakonec tedy přikývla střapatou hlavou. "Zůstaň na mou zodpovědnost. Jestli ale kuješ nějaký pikle, tak si mě nepřej," neobešel se ten souhlas bez řádné výhružky s nebezpečným zábleskem v očích.
"Jak že se to menuješ?"

"Možná právě to je klíč k úspěchu?" Napadlo ji a na chvilku se dokázala tvářit i celkem zamyšleně, pak však mlaskla a pokývla hlavou. Aspoň v něčem byla ta cácorka upřímná. A ona konečně dostala příležitost se s někým podělit o ta divná kuřata. Sice si to představovala trochu jinak. Třeba že to bude s někým, koho má opravdu ráda jako jsou Alf, Dante nebo Cielo. Ale tohle nebyla úplně špatná alternativa.
"Tak chvíli počkej," instruovala ji a otočila se na patě, aby došla do úkrytu pro něco ze zásob. Odine byla sice rodinný příslušník, ale zatím ne tak zcela rodina, takže ji tam brát nechtěla. Liina těžkým životem získaná nedůvěřivost měla své hranice, i když šlo o neteř. Odine tak získala příležitost vydechnout či zmizet, než se maličká ohnivka vrátila s přerostlou slepicí ve chřtánu, položila ji na zem a pak zase couvla do bezpečné vzdálenosti. Nebo alespoň zdánlivě bezpečné, když v tomhle světě vlci umí metat blesky a plivat oheň.

Asi na tom něco bylo, takže neoponovala. Ani po Dantem, který s ní zůstal, se její sestra očividně nesháněla. Ani se neobtěžovala dolézt domu. Nebýt tak deep down family gurl, asi by si i pomyslela, že ji měla tehdy před lety nechat zdechnout hlady. Ušetřila by si kopu námahy a teď by tu neměla tyhle tři nevděčníky. No, asi to bylo dědičné.
"Tak to gratuluju. Já to tu hledala roky," odtušila. Kéž by ji sem zaneslo nějaké debilní kouzlo o něco dřív. Aby třeba zastavila Pippu ve vymýšlení blbostí a zakládání smeček. Pf. Leč dorazila pozdě. A pak pro změnu prospala Alfův blbý nápad pořizovat si děcka. Škubla uchem, jak se lesem ozval další hlásek, ale neuhnula pohledem od své vykutálené nejstarší neteře. "Máš hlad?" zeptala se nakonec po chvíli prostého mlčení a přeměřování zlým pohledem.

Lia byla od určitých událostí ve svém životě dost otrávená, ale momentální stav věcí ji štval snad ještě víc. Své sourozence hledala roky. Chtěla s nimi být. A místo toho sama trčela uprostřed lesa, který si ani sama nevybrala. Kde sou sakra všichni? On je totiž dost velkej rozdíl v tom, když je vlk sám, a když je osamělý.
A Proto snad její hlavou probleskl malý záblesk radosti, když jí vítr přivál tu typickou vůni, kterou sdílí příslušníci jedné famílie. Problém byl, že tenhle nebyl smíšený s vůní smečky. Trochu nakrčila nos. Že by se vrátila Lacrima? Ta naděje zhasla v moment, kdy se mezi stromy vyloupl kožich. Sice béžový, ale opatřený sadou nežádoucích tmavých odznaků. Zklamaně pohodila ocasem. Místo sestry si očividně měla vystačit s neteří. Už jen tím jak si sem nakráčela, by si zasloužila pár výchovnejch facek. Ale kdysy dávno ji sem pozvala, tak se to rozhodla zohlednit.
"To tě fotr nenaučil, že se máš na kraji smečky zastavit?" Zamručela pichlavě a z lehu se posadila, aby měla snazší případný zásah. Sice sdílely část krve, ale kdo ví, co jí ten třínohej pošuk nasoukal do hlavy za nápady. "Něco mi řiká, žes nepřišla na návštěvu cíleně," prohodila a tázavě naklonila hlavu na bok.

Lia - https://gallirea.cz/index.php?p=vrbovy-lesik#post-237196
Další: 3.7.2025

Nic. Nikde nikdo. Asi sem to jídlo táhla zbytečně. A až na to dojde, dá to někomu pořádně sežrat. Pro jednou se starala o dobro smečky a co z toho. S prázdným výrazem zírala do větví stromů nad sebou a nechápala, jak to tady vlastně přežilo ty doby, kdy byla ona v kómatu.
S odfrknutím se přetočila ze zad do normální polohy a mrskla tím svým opelichaným ocasem. Nejraději by se taky sebrala a někam zmizela. Třeba hledat nezvěstná vlčata. Ale bránilo jí v tom hned několik věcí. Jednak by pak les zel prázdnotou. Druhak byl květen a venku byly všechny louky rozkvetlé všemi těmi květy, které ji nutili pšíkat, slzet a celkově vypadat jako ještě větší hromádka neštěstí, než ve skutečnosti je. A les očividně zase vyčíchal.
Protočila nad tím svými ohnivými kukadly. Philipa si založila smečku a ostatní aby se o ni starali. Klasická pipina, fakt. Ale co naděláte. Smečka je ostatně skupinovej effort. A tak se postavila na nohy, by si udělala procházku kolem hranit. Z toho co cítila, se toho naposledy chopila Chi. A předtím ona osobně s Cielovou pomocí. A před nimi taky Chi. No. Aspoň někdo svou práci fakt dělal. Možná by si měly spolu založit vlastní smečku, pche. Nebo udělat převrat. Alf by se asi moc nebránil, otázkou byla ta jeho černá fuchtle.
A tak šla. Procedura to byla pořád stejná. Tu se otřít o kůzu a nechat v ní svazek svých starých chlupů. Tu přidřepnout a udělat loužičku. Tamhle vyrýt drápy značku v mechu nebo vypálit do kmenu otisk svých do ruda rozpálených pacek. Nebo rovnou ožehnout celou větev do černa, aby bylo každému jasné, že tady tomu vládne banda pekelníků.
Stejně měla dojem, že někoho ani to nezastaví. Nějací vlci jsou prostě bezmozci a nenaděláte s tím nic. Leda to zabít dřív, než to naklade vajíčka. Problém byl, že tihle byli většinou vyzbrojení takovým arzenálem magií že se na ně nedalo ani dostat. Rozhodně ne v jejím současném neutěšeném stavu bez magií. Bylo to tak krásné, když mohla na cizáka poslat blesk z čistého nebe, nebo mu rozkázat ať si trhne nohou a jeho tělo jí poslechlo. Teď mohla tak akorát plivat ohnivé koule, což se dělalo dost blbě, když vám ten druhý pošle do hlavy červa a ta vás rozbolí jak střep. Hrozná hovadina a nejde se tomu bránit. Tfuj. A taky to dřív uměla!
S povzdechem upřela pohled na kůru černající pod jejím dotekem, čadící temným dýmem, co připomínal Vivianiny plameny. K čemu je ona vlastně měla? Byli dost divný. Tak jako jejich majitelka s tím jejím úsměvem a brebentěním, nejraději by vypálila značku i jí. Když ne do ksichtu tak aspoň někam do kožichu. Což znělo vlastně celkem cool. Všichni členové smečky by mohli mít cejch. Jako zkoušku odvahy a toho, že si zaslouží tu být. Možná by to měla Alfovi navrhnout. A nebo s tím prostě začít. Heh.
No. Na konci té procházky byla už celkem unavená. Byla skorem ráda, že lesík neni zas tak velký a sedla si mezi dva očouzené stromy, jako nějaká sfinga na stráži. Jen ať si jí teď zkusí někdo říct, že sem vlezl omylem nebo že si označení nevšiml.

>>> úkryt

Náklad byl vyložen, trochu si odpočala a hned se jí chodilo lépe. Jen ji dost bolelo za krkem. A taky záda. Ale to nebudeme nikomu vyprávět, aby si z toho neudělal výhodičku, že ano? Teď už si konečně udělala čas, aby pořádně procedila lesní vzduch skrz svůj čenich a zhodnotila, kdo je doma, kdo teď zrovna odešel, a kdo už tu nebyl pěkně dlouho.
Chi a malá černé třeba odešly nedávno. Pak cítila Alfa, který byl očividně v lese. A Rowenu? A smrděla jinou smečkou. Automaticky se naježila, a kdyby už vlčice nebyla pryč, došla by si na ni i v tomhle stavu posvítit. Cítila i Vivianne s tím čtvrtým vlčetem jehož jméno ještě nezná. Ale co ti další tři? Nervozně se ošila. Jejich pachy byly dost vyčpělé! Ale jestliže se tím nevzrušoval Alfí, měla by vůbec ona?
Nakonec prostě zvedla hlavu k zavytí, kterým oznámila že je v úkrytu jídlo ačkoliv tu podle všeho nebyl prakticky nikdo, kdo by si to poslechl. A schoulila se u vchodu, jako by tu chtěla sedět a čekat, že se to vytí dostane až do končin, kam se vlčata zdejchla a přiláká je. Nemohla se zbavit toho kousavého pocitu, že b je měla jít hledat, ačkoliv to absolutně nebyla její starost.

(49)

>>> les

Nakonec se rozhodla, že už ji trochu práce navíc nezabije a začala dolů snášet blbouny po jednom. Tady v lese jí je ostatně nikdo neukradne, takže si může dovolit spustit je z oči. Nechala tedy tři u vchodu a hezky zadkem napřed stáhla dolů prvního. Umístila ho v nejchladnější části místnosti, trochu se vydýchala a šup. Chodbou nahoru pro druhého. Následoval stejný tahací proces i umístění a o něco později se tu skvěli na podlaze už všichni čtyři. Obrovští bílí práci s dost divnou hlavou. Když na ně teď tak koukala, tak vlastně vypadali celkem jako holubi. Tfuj.
Ale rozhodně chutnali dobře, což dokazovalo jedno sežrané "stehýnko" které si dala cestou domů. Jedlé to bylo. A bylo toho dost. Byly to takové menší krůty. Až žasnula, že to vážně celou tu cestu utáhla! Musela se pochválit. Je prostě hustá. Škoda že tu nebyl nikdo, koho by tím mohla ohromit. Nikdo, kdo by se do toho teď pustil. Musela jen doufat, že to sem nedotáhla jen proto, aby to tu teď hnilo a lákalo mouchy... V tomhle chladnu to ale snad chvíli vydrží. A ona ndá ostatním poctivě vědět, že to tu je!

>>> Les

>>> Ronherský potok

Když ji obklopilo vrboví, pocítila takovou divnou úlevu. Dokonce si povzdechla a uvolnila ztuhlá ramena, jak jen jí to její náklad dovoloval. Úplně měla chuť to hned na hranicích zahodit a přivolat ostatní zavytím, ať se laskavě přijdou nažrat, ale neměla ráda nepořádek.
Také by si mohla zavolat o pomoc, ale to by zase musela přiznat, že je slabko, a to vážně nehrozilo. A tak tiše trpěla dál a proplétala se mezi stromy hlouběji a hlouběji do lesa. A ten ji vítal jako starou známou, což bylo nové, divné, ale příjemné. Tudíž se tomu nebránila.
Najít úkryt smečky pro ni bylo snadné jako facka, ačkoliv v něm zas tolik času netrávila. Vlastně měla tak trochu pocit, jako by ji tam les sám volal, aby si už mohla oddechnout. A brzy už mohla prolézat dírou v kmeni, ačkoliv s hubou plnou přerostlých kuřat to bylo složitější než obvykle.

>>> úkryt

>>> Sad

Potok měl i další výhodu. Voda v něm byla strašně dobrá a jí se teď vážně šikla. Však už táhla jazyk málem na náprsence. Tady si mohla v klidu odložit náklad, pořádně se nachlemtat průzračného pitiva. Pak se ještě vydýchat z toho nejhoršího a chvíli zírat jen tak do prázdna. Žádnou společnost tu neměla. Jen ticho, které umělo ztišit i tu její ohnivou náturu.
Klidně by tu zůstala lenošit déle, ale už byla tak blízko. Nic nechtěla víc, než ptáky zahodit ve staré vrbě, ať si tam s nima dělá kdo chce co chce a pak se jít po té štrece vyhřívat někam na slunko. Až potom co zjistí, kde jsou všechna Vrbová děcka. A chraň je vůle Smrtina, jestli nebudou všichni pod dohledem někoho s mozkem! Totiž dospělého.
A tak si ty blbouny zase posbírala. Už dost rychle, neb nabrala zkušenosti a věděla jak na to. A pustila se proti proudu potůčku na jih. Na místo které už bez odmlouvání nazývala domovem.

>>> Vrba

>>> Roh hojnosti

Aaaaa! Skoro doma! Už jen dolů a dolů a dříve nebo později najde vrbové proutí, vrbové stromy, vrbový les, vrbovou smečku. Parádička. Ale... cítila tu Ciella? S nějakým cizákem? Nakrčila nos, přes ty mrtvoly co nesla, se to dost těžko určovalo. Navíc to bylo pořádně vyčíchnuté, jako by to bylo už dávno. Přesto se jí to vůbec nelíbilo. To ho sem nechali jít samotného? A že uteče zrovna Ciello, to by ji ani nenapadlo, však mu kladla na srdce ať zůstává doma v bezpečí.
No. Dřív než se začne vztekat, měla by si to ověřit. Třeba je to jen mámení smyslů a klouček je poslušně doma. Pokud možno pod něčím dozorem. Což bylo dost optimistické na kohokoliv, natož na ni. Leze na ni jaro nebo co? Inu, přidala i přes tu zátěž do kroku, aby si to očíhla dřív, než bude pozdě.
Slyšela jak mezi stromy zurčí potůček, který jí do smečkového lesíka dovede zcela spolehlivě, a tak se pustila za ním.

>>> Ronehrský potok

>>> Houština

No konečně zase volné prostranství. Přejela pohledem tu louku všech luk, po které poskakovali zajíčci a pásli se srnečky a musela se sebe sama ptát, proč si tohle vlastně dělá? Proč sem táhne nějaké pitomé ptáky až z hor ze severu, když jim tady běhaj pečínky přímo pod nosem. Musela na ni pořád fungovat nějaká ta debilizující magie, jinak se to nedalo vysvětlit.
Už to ale měla za rohem, tak už to tam dotáhne. Jen trochu výdechu, nabrání sil, okousat si jedno stehýnko... Hm. Dobrota... Asi to za to přecejen stojí. Ale snad to z nich neudělá paka. Pak by byla za vyhynutím vlastní rodiny. Se toho nažerou a pak spolu naskákají do oceánu ačkoliv neumí plavat. Nebo něco podobného... Třeba s rozběhem napálí do stromu? Navzájem si okoušou nohy?
Nene. To se nestane. Ale možná by neměli jíst hlavičky. Pokud je to blblounství nakažlivé určitě to bude z mozku.
A o čem to tu zase sakra přemýšlí?

>>> Hruškový sad

>>> Mahtae jih

Odlepila své kroky od proudu řeky a jala se vyrazit na východ. Těch pár kroků dál se jí už absolvovat nechtělo, tak to vzala přes tenhle lesík. Dost toho litovala, protože tu porost byl hustý až to sralo. Blbouni se jí pořád někde zachytávali o větve a ona se pořád vracela, bezmocně je vymotávala a řvala by u toho jako tur, nemít plnou hubu ptačích pařátů.
Nakonec to nevydržela a prostě ten les podpálila. Ne celý, ale upálila větvičky kolem sebe, aby si udělala normální cestu, krom té, kterou vychodili ostatní. Absolutně na tohle neměla nervy! Trochu toho popela stejně lesu akorát pomůže s dodávkou živin a může si houstnout krásně dál! Ona sem totiž rozhodně už nikdy nevkročí, na to vemte jed. Leda by to tu tím ohněm chtěla vyřešit definitivně, aby jim nezavazel ve výhledu na řeku... Což by Alf pravděpodobně neschvaloval, takže se to asi spíš nestane.

>>> Roh hojnosti