Lia je od pohledu úplně normální. Hlavně z hodně velké dálky, když vlk nevidí všechny ty jizvy. A pokřivený škleb v obličeji. Ostatně pískovou srst si nikdo s něčím špatným moc nespojí. Víc by ji vystihovalo, kdyby byla černá jako noc.
Každý brzy ale pozná, i bez přímého pohledu do jejích očí, že její podstata je bezpochyby ohnivá. Divoká, nespoutaná a vše spalující. A zničí vážně úplně všechno. Už jen ten první dojem z docela normální vlčice zmizí, sotva otevře tlamu. Ta je totiž mnohem víc, než jen obyčejně hubatá. Spíše vyloženě sprostá. Tak, že i zkušený dlaždič, by před ní pravděpodobně smeknul a poplácal ji uznale po hlavě. Vzápětí by mu tu ruku ukousla.
Druhým významným rysem její existence je totiž její „půvabná“ popudlivost. Jednoduše řečeno, je prvotřídní vztekloun. Hysterka. Rozený cholerik. Stačí málo a nejen že vyskočí, jako čertíček z krabičky. Ona rovnou podpálí celý les (nikoliv jen pomyslně) a ztropí pořádnou scénu. Se vším všudy. S řevem jako v italské domácnosti i létajícími předměty. Ke kousanci či nějaké té facce také nemá vůbec daleko. Takříkajíc horká hlava. Impulzivní až nezvladatelná. Pokud tedy zrovna nevycítí, že by ji taková scéna stála krk. Smrti se nebojí, ale má cíle, kterých hodlá dosáhnout, dříve než natáhne brka.
Emoce jsou v jejím případě hlavním tahounem všeho. Vše dělá s nezdolným zápalem a miluje i nenávidí hluboce. Je dost snadné se jí dotknout, ale o to hůř se utíká před jejím spalujícím hněvem, neb místo dotčeného pláče, volí slzy vzteku. Být člověkem, byla by přesně tou vzteklou holkou, co za sebou při každé příležitosti práská dveřmi, až je vysklí. A upřímně? Dost ji to baví. Divadélka i šarvátky. Ráda provokuje či šokuje a baví se reakcemi svých obětí.
Neodpouští snadno a ty, jež má ráda, si naopak velice přivlastňuje. Žárlivost, pýcha i zášť jsou hříchy přímo pro ni. A aby byl ten výčet kompletní - nesnáší, když někdo dostává víc pozornosti než ona. Nechce žít víc v něčím stínu. Zvlášť, když jí přijde, že dotyčný není nic spešl. Její soutěživost a touha po tom, být ta nejlepší a nejužitečnější by se daly pravděpodobně nazvat až obsesí. Někdy se na svůj cíl tak zaměří, že může být svému okolí až nebezpečná.
A že ji ostatní nemají rádi a pořád ji trestají a napomínají? „Sou to prostě z*****í k****i a všichni by měli zhebnout!“
Abychom si pro ale našli i nějaké to hezké slůvko - je velmi loajální, a pro ty, jež miluje, by udělal vše. Celkem dost jí to pálí a sebeobětování jí není cizí. To ovšem bohužel i silná mentální labilita, která se v budoucnu může projevit různě. Navíc ji momentálně kupředu žene obrovská touha po pomstě. Zároveň ale nemá potřebu ji ostatním cpát. Ani svůj životní příběh nevypráví na potkání. Důvěřivost a naivita jsou jí ještě cizejší než láska a smích.

Krom toho všeho je navíc alergická na pyl květin, takže kytky úplně nesnáší a jaro spolu s nimi. S radostí veškerou zeleň pálí na popel. To za tu rýmu, řezání v očích a nechutnej kašel. Všechno jí to kazí pracně budovanou image.
Naopak naprosto zbožňuje zpěv. Za chůze, ve společnosti, v osamění. Pořád si pobrukuje či notuje a musí se uznat, že je v tom opravdu dobrá. Ačkoliv to dost ztrácí na síle, když spustí nějakou tu perverzní odrhovačku od strýčka Luise. Nicméně, každá píseň se hodí k nějaké příležitosti, a když v takové zrovna nejste, tak si ji vytvořte!

Tak jako její sourozenci (jak překvapivé, že?) se narodila do poněkud zvláštního společenství smeček, sdruženého pod vedením jediného vlka. Alfy všech alf. Respektive Donů, jak se tam u nich alfám říká. Liu upřímně tohle uskupení věcí nidky nijak nezajímalo. Prostě si žila svůj bezstarostný vlčecí život a za největší problém považovala vlastní žárlivost. Nebyla totiž miláčkem otcovým, ani matčiným. Tyhle posty si pro sebe zabrali jiní sourozenci a ona nikdy moc nepochopila proč. Nebo tedy. U Alfieho se to dalo aspoň trochu pochopit - byl to jediný kluk z petičleného vrhu. Ale s Philippou si přece v ničem nezadala! Bylo to snad jen tím, že je o dvě minuty starší? Proč ona rozhodovala o tom, jakou rošťárnu vyvedou jako další?
Samozřejmě měla sestry i bratra ráda, ale vzhledem k panující soutěživosti se to asi nedalo považovat za plně harmonické souznění. Třeba takové Pippě, vždy říkala celým jménem, protože moc dobře věděla, jak to nesnáší, a zákonitě se kolem toho musela strhnout nějaká ta mela. I sestra ostatně byla ušitá horkou nití.

Život to byl ale hezký, až do toho osudného rána, během kterého poprvé ochutnala opravdový nefalšovaný strach. Který záhy vystřídala bezbřehá zášť a hořké slzy vzteku.

Uprostřed ranních radovánek na území vnikli narušitelé, kteří začali útočit doslova na vše, co se hýbalo. Pořádně nevěděla jak, ale z toho největšího chaosu se nějak vymotala a skončila spolu s ostatními vlčaty v úkrytu u řeky. Tam naposledy viděla svou matku, která jim tehdy dala jasné instrukce. Zmizet, pokud se do večera neukáže.
Byla jim tu zima, ale Liu, tu hřál onen nově zažehnutí plamen hněvu. Jak jen si mohl někdo dovolit něco takového? Pippino a Alfredovo rozhodnutí jít na obhlídku situace její frustraci nijak neulehčilo. Proč zas oni dva, zatímco ona tu bude hlídat plačící mladší sestry? Zůstala ale, protože Chiara a Lacrima ji potřebovaly. To čekání ovšem bylo úděsnější, než útok na smečku samotný. Zvlášť, když je na jeho konci čekaly jen a jen špatné zprávy. Oba rodiče byli mrtví.
Všech pět klubíček uteklo hluboko do lesů, které jim byly zcela neznámé a noc strávili spíše pláčem, než-li spánkem. V Liině duši ovšem nebylo až tolik místa pro smutek. Ji spalovali zcela jiné negativní emoce, než zbytek skupinky. Zloba na ty, co jim tohle udělali. Ponížení z vlastní bezmoci. Rozhodně ne věci, kterými by se mělo zabývat malé vlče, škoda ale již byla napáchána, a měla ji velmi poznamenat, stejně jako následující několikadenní živoření.
Ona tedy nebyla žádná poraženecká chudinka. Nevynechala příležitost, při které by se nepokusila z podrostu vyšťourat nějakou myš, aby jí mohla nakrmit některého ze sourozenců, ale nedostatek zkušeností a vlčecí nemotornost jí tenhle pocit uspokojení dopřáli jen vzácně. A to je ještě nebyl jejich útrapám konec, přičemž ji samotnou čekal smrtí hrozící žážitek.
Přecházeli přes strž, po úzkém kmeni stromu. Mladší sestry už byly na druhé straně. Alfredo s Pippou na té výchozí. A ona? Uprostřed. Přesně v ten moment, jí děsivě zapraštělo pod nohama. Zděšeně se ohlédla. Věděla, co to znamená. Jestli to teď praskne, zůstanou oddělení! Paralyzovaná tím vědomím, zkoprněla na místě, Alfieho hlas ji však včas vyburcoval ke skoku, který ji zachránil. Nic to však neměnilo na tom, že nebylo způsobu, jak by se sourozenecká partička mohla dát zase dohromady. Po dlouhém spekulování se nakonec rozhodlo, že půjdou svou cestou a najdou se později. Zatímco se oddělení sourozenci otáčeli k odchodu, zapáleně za nimi křičela, ať se nebojí, že se o sestry postará. I bez nich dvou. A pevně tomu také věřila.
Byla ale malé vlče, co nemělo o venkovním světě ani ponětí. Ano, vedla si celkem dobře, vkládajíc do toho poslání veškerý svůj um. Učila se lovit a hledat vodu či noční úkryty. Obě sestry také přikládaly tlapky k dílu, ale jakožto nejstarší na sebe prostě brala nejvíc zodpovědnosti. Ulehala si vždy nejblíže k východu, aby na ně nefoukalo. Dával jim víc jídla, než sobě, stavěla se mezi ně a krvelačné lasice… A v době největšího hladu ochutnávala neznámé bobule, aby zjistila, jestli nejsou jedovaté. Což se jí nakonec vymstilo.
Tentokrát se otrava neprojevila krátkým bolehlavem nebo křečemi v bříšku. Odrovnalo ji to na několik dní, v hrozných bolestech upadla do mdlob, neschopná vnímat pláč a bezmocnou péči Chí a Rí. Nakonec dýchala tak mělce, že to nešlo okem postřehnout a studená byla jako kámen. Nejmladší z paterčat tak nabyla dojmu, že o ni nadobro přišla. Se slzami v očích ji zanechala za sebou a vyrazila na další cestu.
Naštěstí v sobě malé vlčice nenašly dost sil na to, aby ji zakopaly, protože o něco později se konečně probudila. Ještě slabší než kdykoliv předtím. Vyplazila se z úkrytu, chraplavě volajíc jejich jména. Bylo to však k ničemu… Nebo ne?

Bezvládné vlče, které mělo opravdu na kahánku našla poněkud divná dvojice vlků. Jmenovali se Luis a Pierre. Oba byli velice svérázní, ale rozhodně dobrosrdeční. Lii se jim zželelo a dopřáli jí veškerou potřebnou péči. Jako vlastní dceři, kterou nikdy nemohli mít.
Porouchané vlče se tak pomalu vzpamatovalo a vrátil se mu i jeho ohnivý elán. Oba staří mládenci měli rozhodně o zábavu postaráno, a vzhledem k tomu, že sami nebyly žádné pápěrky a věčně se hádali, naučili Liu kopu nových hezkých slov a to v různých jazycích, protože za své dlouhé životy navštívili kopu světových zákoutí. Připomínali tak trochu párek seniorů, který je už padesát let svůj, a na stará kolena se nemohou snést, zároveň si ale už život jeden bez druhého neumí představit. Celé soužité téhle trojice připomínalo velmi divokou italskou domácnost.
Luis a Pierre neměli žádný konkrétní cíl, takže neměli problém pomáhat Lie hledat všechny ztracené sourozence, ačkoliv mladá vlčí slečna pořád jen prskala, že je k ničemu nepotřebuje, ať táhnou do pekel a přestanou jí pronásledovat! Bez nich by ale pravděpodobně vážně nepřežila. Hlavně proto, že strádání v počátku života a prudký jed v žilách se postarali o to, že dost zaostávala v růstu. Navždycky měla zůstat tak nějak zakrslá a mírně neforemná. Což také bylo důvodem k tomu, proč ji nakonec opustili.
Blížila se zima a před nimi stála daleká cesta za domovinou, kterou by maličká pravděpodobně nezvládla. Proto se během jedné z dlouhých podzimních nocí rozhodli, že se s ní raději dočasně rozloučí, než aby o ni přišli zcela. Měli jasný cíl - nechat ji na hranicích první smečky, na kterou narazí. A tou se stala jedna ze smeček Gallireiských.
Konkrétně šlo o tu sídlící v Ragarských horách. Nečekalo ji tu kdovíjak příjemné uvítání. Jediný přítomný člen smečky byl totiž senilní mrzutý otrapa, kterému se nelíbil její křik ani slovník a snažil se jí bleskurychle vypakovat. Samozřejmě se nedala. Ne že by se jí tam líbilo, ale zásadně chtěla zůstat tam, kde ji nikdo nechtěl! Vlk, který se nakonec představil jako Savior se činil celkem dost. Neštítil se ani, vyhrožovat jí vhozením do zamrzajícího jezírka nebo ji vláčet sněhem. Měl to ale marné. Lia se od jezírka vrátila zpět do hor a dokonce se tu dala do lovení tučňáků, co se tu asi chtěli usídlit, když to vypadalo, že místní vlčí smečka pomalu, ale jistě skomírá. Na zádech jednoho z opeřenců odsáňkovala pryč od toho otrapy a nakonec i ptáka samotného nějak k smrti umořila. To už ale nebyla v horách, nýbrž pod nimi, v Ageronském lese. Noc hodlala strávit v hezké jeskyni, co tu našla a v klidu tu povečeřet, ale kupodivu tu našla společnost. Dalšího vlka z té divné horské smečky. Alfa to ale nebyl. Ani kdovíjak životem protřelý vlk, a tak ho mohla trochu poškádlit. Třeba otázkami na to, jak vznikají vlčata, to každého vždycky rozhodí. Její slovní výbava a neotřelé sebevědomí ho asi dost oslnilo, protože jí během jejich rozhovoru vyjádřil obdiv a vysloužil si tak malé bezvýznamné plus.
Ona ale nikdy nezůstávala nikde dlouho a i fanoušek Starling ji začal brzy nudit. Odpočatá a najedená se tedy vydala z hor pryč. Za východ. Přes jakousi planinu až k úpatí sopky, kde se potkala s dvěma vlčaty. Byly pestrobarevní a úplně stejní, až na to, co měli pod ocáskem. Jaimie byla šíleně ukecaná a mlela takové kraviny, že z toho Lia chytala tiky do oka a její bratr Lorenzo byl zase pořádný imbecil, co na ní dokonce plivl! Hádka z toho byla pořádná, a když u toho byla naše malá pekelnice, nemohlo zůstat jen u slov. Byla v nevýhodě a ještě pořádně mrňavá, ale to ji nezastavilo od toho, aby nerozdala pár kousanců. Kdyby se nezjevila divná šedivá vlčice s podivnými řečmi (Tasa), kdo ví, jak by to tam dopadlo. Takhle ale měla Lia důvod se nabručeně vzdálit a s pořádně zkaženou náladou odcestovat zpět do okolí Ragarských hor.
Tehdy ji potkala. Vlčici se srstí temnější než noc a s nebezpečně planoucíma očima. Smrt. Její majestát na ni udělal veliký dojem. To, co cítila v její přítomnosti, bylo jako znovu prožívat své umírání. Znepokojivě uklidňující. Krásné. A kupodivu na ni Smrt nebyla nijak protivná, jen jasně vyjádřila to, že tak jak je Lia teď, je jí úplně k ničemu, což v malé vlčici zažehlo nový plamen touhy. Získat uznání téhle entity.
Nechala smečku, co už asi ani nebyla smečkou, za zády a vrhla se vstříc světu. Tentokrát na jih. Po týdnech osamění konečně narazila na někoho živého, až když zase trochu změnila směr. Nohy ji dovedly do Borůvkového lesa k dalšímu šedivějícímu seniorovi. S tímhle se ale dalo celkem mluvit. Měl smysl pro humor a byl tu asi něco jako Don, protože jí dovolil zůstat, dokonce by ji vzal i do úkrytu, kdyby se k nim nepřidal další cizák, který podle všeho ani nebyl schopný mluvit. Což ji zaujalo. Sama byl tak trochu hendikepovaná, že? Asi ho ale vyděsila, protože se zase hodně rychle spakoval a… do Borůvkobého úkrytu se nikdy nedostala, protože Storma dohnalo jeho stáří a usnul hned na místě. Fakt neměla chuť čekat na to, až se vyspinká a navíc se do lesa vplížila divná úchylná vlčice, co se ji snažila zlákat na společnou cestu kdovíkam a za kdovíjakým účelem.
Lia se nechala. Ne proto, že by byla naivní malá holka, co si říkala o malér, ale protože chtěla. Společnost někoho podobně protivného celkem ocenila. A z Cynthie se také dalo dost snadno utahovat. Dokonce znala Saviora a souhlasila s Liiným plánem, ho upálit ve jménu Smrti. Ha! I druhá vlčice, co se k nim přidala, se zdála být plánem nadšená, ale…
No tentokrát to byla Lia na koho padly mrákoty a než se vzpamatovala, Ilenia a Cynth byly pryč. Bez ní. To si s nimi ještě vyříká. Až teda skončí léto, protože teď nebyla schopná ničeho většího, než pšíkání a nedobrovolného pláče. Její alergie se projevila hezky naplno a donutila ji jít hledat jiné místo. Nějaké, kde nebude tolik hnusných kytek! Moc si přála, aby mohla každou louku, co potká, vypálit, ale ačkoliv její oči už zářily rudou barvou, nesvedla víc, než jen drobet ohřát vzduch a potom odpadnout jak zralá švestka.
Po vydatném odpočinku u jakéhosi potůčku pak došla až k osamělému stromu. Nebo tedy k jeho blízkosti. Strom jako takový nikdy nespatřila, ale účinky mlžného mraku kolem něj si užila naplno. Magická mlha jí neukázala nic jiného, než ten osudný den, když přišla o rodinu. Tak to její nestabilní mysl zasáhlo, že úplně ztratila rozum a uvěřila tomu, že se to všechno právě teď a tady děje! Vrhla se mlhou kupředu, pryč od domnělého nebezpečí, za slabými pachy dvou svých sourozenců, až do Sarumenu. Účinků magie stále nezbavená, sžíraná směsicí vzteku a strachu… Potkala tu Amnesii s malým Starem, které ve svém poblouznění zaměnila za přeludy z minulosti, ale i bez toho by se ten příběh asi nevyvíjel jinak. Zbabělá vlčice a drzé vlče by ji rozpálily vzteky do běla tak jako tak. Po chvilce pouštění hrůzy nakonec Starovi aspoň prokousla kožich a klidila se odtud, protože to tu bylo k nesnesení.
Kroky ji dovedly k Životovi, divnému vlkovi, co umí manipulovat emocemi ostatních a nutí vlky ve své blízkosti k míru a veselí. Navíc čte myšlenky a všechno ví, jako nějaký prvotřídní šmírák. Ani za mák se jí nelíbil, ale aspoň jí pomohl vylepšit magii ohně téměř až na mistrovskou úroveň, takže je aspoň k něčemu užitečný.
Aby si zlepšila náladu, zamířila odtud rovnou ke Zřícenině za paní Smrtí. S tou vedla celkem plodný rozhovor. Dozvěděla se od ní o Roweně a také o Pippě, které měly být také Smrtinými stoupenkami. Od Smrti (nikoliv zadarmo) získala magii bolesti a magii loutkaření. A pak se vrátila zpět na Gallireu, kterou zrovna otřásaly jakési apokalyptické události. To její krvelačné nátuře vyhovovalo a dobře se tím nadělením bavila. Škoda že všechno dobré musí jednou skončit, a pohroma se přehnala aniž by svět opravdu zaniknul.
A ona potkala Siriuse. S radostí sobě vlastní mu podpálila zadek a chvíli ho týrala. Mohl si za to sám, neměl ji vzbudit, bídák. Měl pusu plnou keců, ale skutek utek. Ani na otroka se nehodil. Naštěstí dorazila Rowena. Smrtina kmotřenka. Taky nebyla kdovíjak úžasná, ale když si Smrt přála, ať se s ní spojí, udělala to. Navíc ta vlčice věděla, kde jsou její sourozenci!
Než se však stihly vydat tím směrem, připletl se jim do cesty Etney. Dost divnej vlk, na kterém si dvojka škodolibých vlčic vyzkoušela své nové magie. Nebudeme si lhát, asi na ně nevzpomíná zrovna s láskou. A krom pobavení jim byl užitečný aspoň tím, že jim řekl o Vlčíškovi, za kterým se pak spolu vydaly.
S tím si užila popravdě celkem dost legrace. Vykouzlil jí flákotu z velryby, aby mu přestala jít po krku a nakonec jí i splnil přání! Magii elektřiny zadarmo. Prý za tu hrstku dobrých vlastností, co má. Tím přímo sedmimílovým skokem přeskočil v popularitě Života a zařadil se těsně za paní Smrt. To byl bůžek dle jejího gusta.
S Rowenou se pak konečně vydaly na jih. Cestou je sice zastihla sněhová bouře, ale jinak se bezpečně dostaly až do Vrbového lesíka, kde ji Rowena nejprve rituálně přijala do Kultu Smrti. Tedy potom co málem přizabily Caluma, který se tu hloupě potloukal, když zrovna potřebovaly příhodnou obětinu. Ale utekl jim, tak musel stačit zajíc.
A pak se konečně shledala s částí své ztracené rodiny. Rowena nekecala, opravdu tu byli. Nejprve Alfredo a pak i Pippa. Samozřejmě by to nebyla ona, aby radostné shledání neobohatila o trochu toxicity, ale kolem a kolem dopadlo to dobře a ona jim pomohla v tomhle lesíku založit malou rodinnou smečku. Aniž by ho celý podpálila, což se dá považovat za úspěch.

Od té doby se tak nějak bokem hlavního dění udržovala v lese při existenci. Tak trochu rozpolcená mezi znechucením z toho, jak poklidné a hezké to tu je a touhou po tom zůstat v blízkosti své pokrevní linie. Kout krvelačné plány ale mohla i v klidu a bezpečí ne? A teď když se ta linie, bez jejího vědomí, několikanásobně rozrostla, je asi ten správný čas, dát o sobě zase vědět, ne? Aby jí ze synovců a neteří nevyrostly nějaké nanicovaté měkkoty!

Zajímavosti:
- Má alergii na pyl, dík které na jaře trpí pořádnou rýmou a slzotokem
- Ráda zpívá
- Je trochu krpatá a dost zakrslá, kvůli nedostatku živin a prožité otravě
- Jest oddaným fanouškem Smrti a ani kult k tomu nepotřebuje