Příspěvky uživatele

Napiš post, ve kterém zazní alespoň tři letní zvuky (např. cvrkot, šum, kapka, zpěv, třepotání, štěkání z dálky).

Houba ne a ne hořet. Čekal jsem, že aspoň trochu blafne když to brácha tak moc prosazoval, ale nic. Šum lesa bylo to jediné, či bylo slyšet. Žádný praskot ohně. Koukl jsem na houbu, pak na bráchu. Už jsem ani nevěděl, proč vlastně děláme, co děláme, ale byla to zábava. Na druhou stranu to jednoho i utahalo. "Bzív," zíval jsem na celé kolo, uak jsem byl unavený. Šel ych spát, ale bylo toho tolik, co se dalo pozorovat a objevovat. "Jdem?" zeptal jsem se bráchy, když bylo jasné, že jeho snaha je zbytečná.
Rozhlédl jsem se a uslyšel podivně klapotavé zvuky ptáků, kteří se pouštěli do zpěvu. Mohlo by mě to zajímat, kdybych měl hlad a věděl Jenže, jak se takový pták loví. Jenže to jsem neuměl a tak tenhke zvuk nebylo to, co jsem hledal. Více mne zaujal zvuk hučící vidy a podivné kapání, které se neslo že severu lesa. Šel bych tím směrem, ale nechtěl jsem jít sám a věž povolení, takže jsem se otočil na mámu a toho vlka. "Můžeme jít ťam?" pronesl jsem už skoro zdárně větu. Doufal jsem, že vyjadří souhlas někdo z dospěláků. Chtěl jsem poznávat a objevovat ne tu stát jako solné sloup.

Napiš post o tom, co všechno tvé vlče sbírá (např. kamínky, listy, hlasy).

Bylo to k zbláznění. Nanosil jsem poměrně velkou hromádku šutrů, ale nic. Brácha se ke mně přidal a nosil šišky, takže jsem se rozhodl, že začnu nosit taky jiné věci. Třeba je slunce vybíravé a tak je potřeba ho uctít tím, že mu jeden donese výběr nějakých darů lesa. Nosil jsem šutry, listy. Dokonce nějakou věc, co byla drsná navrchu, ale dost slizká dole, byl to mech, ale to jsem nemohl tušit. Donesl jsem ke zničené houbě i klacíky. Tlapky jsem měl z toho všeho celé utrmácené, ale nic se nedělo. HOuba byla pořád jenom rozmixovaná hrouda na zemi.
Kouknul jsem na houbu, pak na bráchu, který se snažil přimět houbu, aby hořela. "Ploš?" zeptal jsem se nechápavě. Byl jsem tu evidentně jediný s plánem a mozkem. Houba se musela zachránit, ale brácha by ji nejraději zničil definitivně. Nechápal jsem jeho naprostou posedlost ničením jiných věcí. Já neměl potřebu ničit, chtěl jsem tvořit. Houba ovšem ne a ne se dát dohromady. "SLuniško, neka," pronesl jsem smutně a podíval se na mámu, která stála opodál a pak na druhého bráchu, který stál u mámy a neičil mi houby. "Hlát?" zeptal jsem se ho. Nevěděl jsem jestli se zapojí nebo bude pořád u mámina ocasu.

Napiš post, kde tvé vlče udělá obětinu sluníčku.

Brácha se otáčel jako slunečnice za sluncem. Jenže se nemohl na můj čenich dohrabat. Byl prostě moc tlustej. Držel jsem ho za oháňku a doufal, že tak zachráním ten poklad, co jsem našel. Jenže jak jsem zvedl pohled, uviděl jsem, že houba je celá na kaši. "Ích," kníknul jsem a bráchův ocas pustil. Dopajdal jsem k hromadě rozmačkané houby a packou ji nabíral. Byla mrtvá! Naprosto zničená a mrtvá. Ještě jsem nechápal koncept smrti, ale věděl jsem, že tohle ta věc už nerozchodí a pokud někdy byla pokladem nevyčíslitelné hodnoty, po bratrově zásahu nestála ani za ohlodanou kost. "Nišil," písknul jsem na bratra naštvaně a očka se mi zalila slzičkami. Šťouchal jsem tlapkou do mochomůrky a doufal, že se zase nějakým zázrakem spojí, ale to se nedělo. Jen jsem tak seděl a smutně na ni koukal. Slunce se nám nad hlavou prodíralo mezi listy a dopadalo až k nám. Udělalo kužel světla přímo na rozmačkané mochomůrce a mě napadl nápad. Když mohlo sluníčko tak hezky hřát, mohlo přeci pomoci i mému pokladu, aby se dal dohromady. Začal jsem se fanaticky rozhlížet kolem a hledat něco, čím bych sluníčko uctil, aby můj poklad opravilo. Našel jsem jenom šedý placatý kámen, kterých byla sice všude spousta, ale říkal jsem si, že když jich nanosím hodně, sluníčko pomůže. "Pomoš," vybídnul jsem bratra a nosil kameny do sluncem zalitého kusu. Doufal jsem, že čím více kamenů bude, tím pravděpodobněji sluníčko zasáhne a slepí houbu dohromady.

Napiš post, ve kterém tvé vlče najde něco úplně obyčejného a prohlásí to za poklad

Netušil jsem, co ta červená věc je, takže jsem to prostě jenom očuchával a rozhodně to nehodlal konzumovat. Zkoumat to z dálky stačilo. Ale vypadalo to tak lahodně! Kousek bych si snad zobnout mohl, jenom na ochutnání ne? Už jsem se natahoval, že si kousnu, ale to se najednou od někud vynořil brácha a skočil po té MOJÍ věci. Začal ji cupovat na kousky svýma haxnama, který ještě neovládal. "ÍÍÍÍÍK," vykvíknul jsem jako postřelené podsvinče a rozeběhl se na bratra, který cupoval mou naprosto jedinečnou věcičku, kterou jsem objevil a která tedy právoplatně patřila mě a byla tedy MOHE! Taková věc, která by mohla být pokladem jedinečného a naprosto nepřekonatelného bohatství nemohla padnout do tlapek takovému potížistovi, jakým byl brácha, který jméno neměl. Narozdíl od mé maličkosti! "MOHE!" štěkal jsem na bráchu a kousnul ho do ocasu, abych ho od té mochomůrky, která byla momentálně mým pokladem dostal. Táhl jsem ho za ocas, zatím co on seděl na houbě. "Pochad," mumlal jsem si pro sebe s jeho ocasem v tlamě. Pro dospělé jsme museli být jenom dva malinkatý haranti, co se perou o houbu, ale pro mne a bratr to byl boj o poklad na život a na smrt.... nebo minimálně do prvního breku. Poslední brácha najednou prohlásil něco o pokladu, ale já ho nevnímal, protože jsem právě rval ocas z těla bratra prvního.

Napiš post o tom, jak tvé vlče jde samo nebo s někým na houby.

//úkryt

Vyšel jsem z úkrytu a bylo mi drakem fajn. Nejprve mne všechno kolem oslnilo. Slunce pálilo a tak v mých malinkatých očkách bylo jenom bílo. Kníkal jsem a když mne očka prihmouřená zabolela. Seskočil jsem z mámy a začal se rozhlížet. Dopadl jsem kousek od bráchy, který na mě ukazoval tlapkou a řval "mohe". Co bylo mohe jsem nechápal. Ukázal jsem tlapkou na sebe. "Lešeše," zabrebentil jsem své jméno. Teď bylo načase začít zkoumat. Neohroženě jsem vyrazil doleva a šel vstříct novému poznání. Od mámy jsem se samozřejmě vzdálil tak na pět metrů, ale pro mě to bylo nové. Být "sám". Uviděl jsem podivnou červenou věc. Měla bílou tyčku. Zavrčel jsem na ní, protože něco takového sem nepatřilo. Věc se nepohnula. Udělal jsem k ní přískok a ťafnul jí tlapkou až odletěla. Zachichotal jsem se. "Mohe," zopakoval jsem po bráchovi. Věc se válela po zemi a já ji nadšeně očichoval. Neměl jsem odvahu ji ochutnat, což bylo to jediné co stalo mezi mnou a opravou. Někdy stačí fakt málo k tomu, aby jeden umřel nebo přežil. Očichal jsem to, ale moc se mi to nezdálo.

Máma rozhodla, že nás bere ven, což bylo přesně to, co jsem po ní chtěl, takže jsem byl dost spokojený se situací. Nevěděl jsem moc o tom, co říkala pak, protože jsem jí ve svém malém pidi mozku ještě úplně nerozumněl. Co bylo jasné, byl můj průlet vzduchem, kdy si mě máma hodila jednodušše na záda a já tem teď vysel. To se mi nelíbilo. Chtěl jsem chodit, učit se, poznávat. Ale z matčiných zad jsem mohl leda tak pozorovat okolí, ale nic moc jiného jsem dělat nemohl. Začal jsem proto kníkat, abych dal najevo svou nevoli. Chtělo se mi běhat, což jsem tedy ještě neuměl, ale snad bych se to naučil, kdyby mne položila.
Vykročila pomalu ven z našeho dosavadního světa. A vypadalo to, že venku je svět mnohem větší a možná i hezčí než ten, co jsem znal do teď uvnitř. Možná že tam bude něco zajímavého, něco dalekého a velkého. Nevěděl jsem, co bych měl od venkovního prostoru očekávat, ale rozhodně jsem se na to těšil tak, že jsem přestal i protestovat, že mne máma má na zádech.

//ven

Ten rozpouštějící se vypadal fakt děsně.... A páchl možná ještě hůř, ale čím déle tu byl, tím menší byl jeho zápach. Buď jsem si zvykl a nebo prostě přestal zapáchat. Jedno jak to bylo jedno bylo jasné. Tenhle nezmar byl konec konců už s náma. Pořád jsem netušil, jak mu říkat nebo jaký k němu mít vztah, ale za to možná mohl i fakt, že jsem ho viděl jen na půl oka... doslova. Jedno oko zalepené druhé zpola otevřené. A jako by to máma vytušila. Zvedla mne a přitáhla k sobě, aby mi očistila oči. Co děláš ty osobo! prskal jsem a škubal sebou, zatím co pro ostatní jsem vyslovoval jen roztomilounké "ňůuuí".
Máma mne očistila a její železný stisk povolil, ale kam bych od ní odcházel. Když už mne tu tak u sebe měla a já konečně pořádně viděl na svět, rozhlédl jsem se z jejího kožichu. Roztékající se vlk byl trochu povědomí, vypadal trochu jako bráchové, takže to asi musel být někdo kdo je k nám. A jelikož se k mámě měl, tak jsem ho prostě začal tolerovat jako součást naší rodiny. Pojem táta mi pořád ještě unikal, protože takový pojem pro mne neměl momentálně význam. Hlavní bylo jídlo a spánek, to oboje nabízela hlavně máma. Tátu jsem tak zatím neznal. Od mámy se mi nechtělo, čert vem bráchy a toho rozpouštějícího. Mohli bychom jít"někm,"ven. Snažil jsem se komunikovat s mámou seč to šlo, ale pokud fakt nečetla myšlenky, tak to bude mít těžké.

A tak jsem tu byl. Tu u mámy v kožichu. Tu v pelechu. Tu ve smečce. Tu v lese. Prostě tu na světě. A bylo to fajn. Celkem. Jakože nemohl jsem to ještě posoudit, páč jsem toho moc neviděl. Vlastně jsem neviděl skoro nic. Jedno oko jsem měl furt zavřené a druhé mi pokrýval nějaký lepkavý sajrajt. Hudec. Vypadal jsem jako pirát. Ne, že by mi kariéra pirátství vadila, ale být už teď hned předurčen takovým věcem? Ehm ne děkuju, to je pro jiný. Já celkem spokojeně budu vrnět dál mámě v kožichu. Ale bylo tu těsno. Děsně. Já, chlupatá teplá máma, dvě písklata, co jsem tak na jedno oko viděl a pak tu byl ještě někdo. Teda jeden z bráchu se s tím necrcal a mámě k břichu se přímo nacpal. Hamoun. Nu což hlad nemám, čas jít zkoumat. Ale co. Jedním okem nic moc. Blbý. A Hele tamhle je někdo nový... ne počkat ten tu už byl, a teď je tu zas. Fuuuj smrdí. A rozpouští se. Hoši to se musí rozpouštět zrovna mámě v pelechu? Hej ty! Jdi se rozpouštět jinam! Tak to jsem mu to řekl. Seděl jsem před Tonresem a vydával pro mne smysluplné věty o tom, jak se tu nemá co rozpouštět, ale hádám že jemu to znělo jen jako "ňů" a "ňaf".